Pavel Borovanský

Vidíme Pavlovo zakotvení v poznání Boha a Krista, v poznání vlastní duchovní bídy. Vidíme charakter pravého Božího služebníka, který velmi dobře ví, že je to jen a jen Boží milost, která ho povolává a zmocňuje ke službě Bohu, církvi a hynoucímu světu. Saul byl ve svých očích, i v očích druhých někdo, ale Pavel ví, že sám o sobě není naprosto ničím!

Život Svatého Krista uprostřed vlády hříchu a davu hříšníků. Ježíš se ptá: “Jak dlouho vás musím ještě snášet, pokolení zlé a zpronevěřilé?”Mt 17,17; Muka směřující ke kříži, muka na kříži, samota a odloučení od Boha Otce na kříži, smrt na kříži. Celý ten strašlivý hněv svatého Božího Otce. Plný kalich svatého Otcova hněvu.

Pavel nás vede k tomu, aby silní přijímali slabé, nezlehčovali je a nepohrdali jimi. Vede nás k tomu, aby slabí neodsuzovali silné, protože i za tím stojí pýcha jako za zlehčováním a pohrdáním. Ale především za tím stojí neproměněná, tělesná  mysl na obou stranách, která jen velmi málo rozpoznává cíl k němuž byla povolána a který plně sledoval sám Boží Syn.

Přiblížit se Bohu ve Staré smlouvě byl nadlidský, nemožný úkol a do velesvatyně vstupoval pouze velekněz, a to ještě s lanem zachyceným na noze, aby ho mohli vytáhnout, pokud by něco opomenul a blízkosti svatého Boha zemřel! A to vše přitom zůstávalo jen stínem budoucí slávy.

Pravá zbožnost totiž ví, že všechno je dar od Boha. Nic jsme si nedali a nedáme, nic nezískáme z vlastní vůle a moci. Pravá zbožnost je největším bohatstvím, je všechno. Je to Boží povolání, prostředek i cíl. Je to absolutně a plně nový život, který se rodí z Boha roste. Proto Pavel říká v šestém verši, že pravá zbožnost je velké bohatství.