Římanům

Pokud jsme na tom jako lidé tak špatně, jak jsme viděli. Když víme, že ve své slepotě jsme schopni používat dobré Boží dary převráceně a ke své záhubě, jako Izrael zákon. K čemu nás to vede? Milovaní jsme úplně závislí na Boží věrnosti, dobrotě a slitování. To je poznání! A aplikace?

Lidé činí Boha zodpovědného za zlo a utrpení ve světě. Ale je to snad On, kdo manipuluje, lže, krade, pomlouvá, vraždí? Rozpoutává války? On je ten, kdo ničí přírodu? Není ve všech těchto věcech vinen člověk a jeho chamtivost?

Pavel to dokazuje i v deváté kapitole listu do Říma, ve kterém rozvijí právě nauku o svrchovaném vyvolení. Jákob se ještě nenarodil a nemohl učinit nic dobrého. Ezau se ještě nenarodil a nemohl učinit nic zlého. Jákoba si však Bůh vyvolil a vyhlédl na věčnosti, Ezaua na té stejné věčnosti odmítl! Písmo také dosvědčuje tuto jistotu i dalšími texty.

Slova z Ř 1, 16-17 byla důležitá pro Martina Luthera i pro celou reformaci. Jsou důležitá i pro nás. Neboť jsou tou nejčistější esencí a vrcholem evangelia Pána Ježíše Krista! Pochopení a přijmutí toho, co se skrývá za těmito slovy znamená být spasen a zachráněn od Božího hněvu. Odmítnout ta slova znamená být již odsouzen! 

Může někdo ještě pochybovat, když čte devátou kapitolu listu Římanům, že Bůh je Bohem všemohoucím a naprosto svrchovaným. Absolutně pevně vládnoucím? Může někdo pochybovat o vyvolení? O jistotě spásy, o tom, že spása je vůlí, činem, a tedy dílem pouze Božím? O tom, že je to On, kdo rozhoduje, nad kým se smiluje a koho spasí?