Filipským

Chtěl bych, abychom dnes spolu viděli, že pozdrav apoštola Pavla a jeho spolupracovníka na díle evangelia, Timotea, není jen zdvořilostní fráze, kterou prostě jen přijmeme a už se těšíme, co se to v tom dopise vlastně dál píše a jak to může pomoci našemu křesťanskému životu, dnes, uprostřed bouřlivého světa, kdy, jak se zdá, není nic pevného.

Procházíme nejenom celá země ale také jako místní církev, těžkou zkouškou. zkouškou zodpovědnosti, víry i důvěry jeden druhému. To, co vypadalo před rokem pevně a nadějně, je nyní silně otřeseno a zdá se, že dokonce rozbito. Jaká je odpověď církve na zkoušky, těžkosti a trápení?

Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Filipským 2:1-8

Středem našich životů jsme byli my sami. Znali jsme především jen naše potřeby a vždy jsme je stavěli na první místo. Byli jsme malé černé díry, které pohlcovali vše kolem sebe. I naše vztahy byly založeny na zákonu něco za něco, a ne na obětující se lásce. I ty nejlepší, nejužší a nejintimnější. Nyní už nepohlcujeme, ale jsme povolání k tomu, abychom sytili ne sebe, ale své okolí. A to chlebem evangelia a proudy živé vody.

Text kázání