Blaze pokorným!
Kazatel
Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 5. července 2020
Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Filipským 2:1-8
I. Úvod
Pokoj vám a milost drazí v Kristu! Po koronavirových otřesech přichází snad již uvolnění. Některé chvíle, které jsou za námi asi otřásli naším možná až tak trochu bohorovným klidem. Ale ten otřes nepřišel kvůli samotnému viru. Přišel kvůli nám. Kvůli tomu, co je a zůstává v našich srdcích. A to jsou věci, kterých nás dobrý Bůh chce zbavit.
Ve světě proběhlo tiskem mnoho zpráv popisujících tlak, který vyvolala karanténa v mnoha zemích. Stoupl počet rozvodů a rozchodů, ale i počet sebevražd a různých psychických problémů a nemocí. Protože pořád jsme ve světě, a protože máme drahocenný poklad ve hliněných nádobách, tak ani nám se do velké míry nevyhnuly komplikace tohoto druhu.
Včera jsem viděl ve zprávách, co se děje s lidmi v USA. Byl tam záběr na dva důchodce, kteří se poprali ve výtahu. Ten, který tam byl jako první zabránil druhému ve vstupu za cenu fyzického napadení. A potom tam mluvil jeho obhájce, řekl doslova: „Lidé v době této koronavirové krize jsou jako nabitá zbraň. Nedivte se mému klientovi, má přeci právo se bránit před případnou nákazou!“
V Ga 5, 20 čteme o tom, že rozbroje, hádky, podlost, rozpory, rozkoly patří mezi skutky lidské vzpoury a svévole. Bůh si používá všechny věci a okolnosti našich životů, aby ukazoval světu na skutky lidské svévole a volal ho k pokání. Ale vede k pokání i nás a posvěcuje naše životy tím, že dopouští tlaky, zkoušky, protivenství a někdy i pronásledování. Bůh tedy svrchovaně jedná se světem, ale především s námi, se svým lidem a se svými dětmi! Jeho cílem je přeci naše posvěcení a plnost zralého lidství v Kristu. Dnes půjdeme do druhé kapitoly listu Fp. A ukážeme si, jak má máme a musíme bojovat s hříšnými sklony v nás. Jaké máme zbraně a co je klíčové v tomto boji. V našem textu čteme.
Filipským 2:1 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: 2 dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, 3 v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. 5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: 6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Odkazy: Ga 5, 20;
II. Všechno je nám možné v Kristu Ježíši! ( V 1-2 )
A. Kristus je zdrojem všeho
Apoštol Pavel povzbuzuje církev ve Filipis k tomu, aby vedla zápas víry, hodný evangelia Kristova. Také jim vysvětluje, že je jim dáno nejen věřit evangeliu, ale i pro evangelium trpět. Podle Pavla filipští vedou tentýž zápas, jaký vede on. Fp 1, 27-30;
Takže vidíme, že ani ty nejhorší tlaky, jako je pronásledování a těžké zkoušky by nás neměly strhávat k tomu, abychom pod jejich tíhou padali, a tak uvrhovali evangelium do špatného světla. Pavel píše v prvních dvou verších našeho textu:
- Filipským 2:1 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: 2 dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení,
Pavel mluví o povzbuzení, o lásce, jednotě, o soucitu a slitování. A říká jsou-li v Kristu takové věci. Má snad Pavel pochybnosti o Kristu, evangeliu a církvi? Je pro něj Ježíš a evangelium dostačující? Víme, že Kristus a Jeho evangelium je plně dostačující pro Pavla i pro celou církev. Pavel v podstatě říká, vy víte, že v Kristu je plnost všech těchto věcí! Pavel sám na mnoha místech hovoří o plnosti darů. Například Ef 1, 3. také Petr mluví o této plnosti.
- 2 Petrův 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.
A tak bychom neměli v ničem pochybovat a žádné okolnosti a tlaky by nad námi neměli vítězit takovým způsobem, abychom opouštěli život hodný evangelia Ježíše Krista. Věřme tedy, že je možné povzbudit v Kristu za každé situace a v každé chvíli. Je možné posilovat lásku a láskou. Je možné být vždy plný soucitu a slitování. A je možné dovršit tím vším radost a jednotu v Kristu. Jak to máme hledat, jak o to máme usilovat, jak to máme aplikovat a dovršit? Boj začíná v mysli, v srdci. To je to klíčové místo. Je to start našeho závodu. Je to první obranná linie a je to první příprava půdy, aby byla dobrá a přinesla úrodu. To je pravá bohoslužba, to je oběť, která se Bohu líbí. Vždyť je jasné, že nemůžeme Boha potěšovat, když nevíme jak a čím. Když nerozeznáváme a nepoznáváme, co je dobré, bohulibé a co je zlé.
- Římanům 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. 2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
B. O proměnně mysli a srdce
Podívejte se pozorně do našeho textu, jak taková proměna naší mysli začíná. Pavel píše o tom, že vše se má dít a děje v Kristu. V jednotě Jeho Ducha svatého. Mluví o soucitu a slitování, o lásce a radosti, o jednotě mysli a smýšlení! Je tedy zřejmé, že mimo Pána Ježíše a bez něho nelze činit žádnou z těchto věcí. To je přesně ta plnost darů, o které jsme hovořili. Apoštol Jan mluví na několika místech o nutnosti zůstávat v Kristu. Mluví o zasvěcení a vyučení, které máme jen a jen v Kristu. A také říká, že jen tak nebudeme zahanbeni až se Ježíš vrátí, když zůstaneme v něm a v Jeho pravdě, slovu. Apoštol Petr mluví podobně. Poslouchejte.
1 Petrův 2:1 Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání 2 a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; 3 vždyť jste `okusili, že Pán je dobrý!´ 4 Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je `vyvolený a vzácný´. 5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.
A sloveso přicházejte znamená trvalý nepřetržitý děj. Znamená doslova nikdy od Ježíše neodejít, neodstoupit. Nikdy se od Něho nevzdálit. Prostě zůstávat v Něm! To znamená být živým kamenem v Kristu.
A Petr mluví také o prvním kroku, který je třeba učinit. Odhodit, opustit všechno staré, zlé a špatné. Doslova to zahodit, jako odpad. Vykopnout to ze svého života silou. A utéct od toho pryč! Autor listu Židům to potvrzuje, když velí, abychom tuto přítěž, jež se na nás stále lepí, odhodili a zaměřili se na Krista utíkali k Němu.
To nepůjde bez vědomé kázně a poslušnosti. Tato kázeň musí začínat v naší mysli. Tam všechno začíná. Pokud tedy se v naší mysli líhnou staré a zlé věci a schémata svévolného jednání. Potom je nutné jim postavit vědomou zeď do cesty. Vyhnat je z mysli a obrátit zrak k tomu co je Boží a z Boha. Pokušení začíná vždy v srdci a v mysli. Jen tam je možné se ubránit, tím, že se vědomě uteču ke Kristu. Znovu a znovu vylévám to špatné, znovu a znovu se sytím tím, co je dobré. Je to zápas na celý život. Je to zápas o proměnu srdce. Tento zápas musíte vést vědomě, vytrvale a ukázněně!
C. O vědomé vůli a aplikaci
Jde totiž o vědomou vůli, kázeň a aplikaci! Mám hříšné myšlenky a nedají se odrazit? Jsem pokoušen ke hříchu? Pak je třeba utíkat do Písma, k modlitbě a znovu a znovu hledět na Pána Ježíše a prosit o Jeho slitování. Je potřeba znát Písmo a tím i Pána. Je dobré se učit Písmo z paměti. Tak bude Boží slovo plně ve vašich srdcích a bude je naplňovat tak, že tam bude čím dál tím méně místa pro skutky lidské svévole, staré přirozenosti. To je posvěcení. Byl jsem zloděj a lenoch? Žil jsem z druhých jako příživník? Ale nyní jsem nové stvoření a mám všechno, co potřebuji ke zbožnosti. Mám nové srdce. A na tomto základu musím začít stavět.
Kdykoli mě tedy povede pokušení k zahálce, nebo k tomu abych to opět nechával na druhých. Kdykoli budu dokonce pokoušen ke krádeži, musím tomu říct rázně ne! A spěchat v modlitbě k Pánu do Jeho slova. Do konkrétních pasáží, které mluví o pilné práci. Například.
- Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.
Nebo 2 Ts 3, 10-12. tyto pasáže je nutné mít pevně zakotvené v srdci. Rozjímat nad nimi. Umlčovat hříšné sklony mečem Ducha svatého. Kdo byl tvrdý, hádavý, bojovný a nelítostný a je k tomu pokoušen, ten se pokušení musí vzepřít a spěchat do pasáží, které mluví o laskavosti každého Božího služebníka! Jako je například 2 Tm 2, 24; 1 Tm 3, 3 a další. Pokouší-li někoho nečistota a různé vášně jistě se rád naučí 1 Ts 4, 1- 8. Aby se měl kam utéct, když je pokoušen.
A kdo byl zahleděný do sebe a neviděl nic jiného než sebe, ten ocení Ef pátou kapitolu, nebo náš dnešní oddíl. Který mluví o tom, abychom byli poslední a nejmenší ze všech a sloužili druhým. Jde o vědomou kázeň, která nás vede k tomu, abychom se aktivně odvraceli od zlého a aktivně se přikláněli k dobrému. Tento proces jde od srdce, od myšlení až ke skutku. Je vytrvalý, stálý, neustálý a vždy je korunován skutkem. Jen tak budeme prosti všech nedostatků Jk 1, 2-3. Ochranou a proměnou mysli to začíná, aby to bylo vždy završeno praktickou aplikací v reálném životě víry, službou Bohu a církvi. Jiná cesta není.
Odkazy: Fp 1, 27-30; Ef 1, 3; 4, 28; 5; Ř 12, 1-2; 2 Pt 1, 3; 1 Pt 2, 1-5; 2 Ts 3, 10-12;V 2 Tm 2, 24; 1 Tm 3, 3; 1 Ts 4, 1-8; Jk 1, 2-3;
III. Jednání pokorného srdce! ( V 3-4 )
A. Buďte nejmenší a poslední ze všech
A tak bývalý lenoch, příživník a možná i zloděj jde touto cestou ve šlépějích Ježíše, od obnovy své mysli k aktivnímu projevu víry, který je završen tím, že se rozdělí s potřebným o výsledky své práce.
Sestra, která měla klevetný jazyk, jde tou samou cestou až ke svým spolusestrám, aby jim stála po boku modlitbou i radou v boji s tímto pokušením a hříchem, je jim tak osobním příkladem. A muž, který se odvrací od nečistých vášní spěchá za Kristem, aby završil svůj boj v této oblasti modlitbou a nesením břemen svých bratrů v podobné, nebo stejné oblasti. Ale znovu bych chtěl zopakovat, že Ježíš Kristus je v tom všem naprosto klíčový! Podívejte na další verše našeho textu.
Fp 2, 3 v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. 5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:
Ctižádost a ješitnost znamená zaměření v první řadě na sebe. Ctižádost je usilovné přání a snaha dosáhnout vnějšího, viditelného uznání ve společnosti. Ješitnost je zase příliš vysoké smýšlení a mínění o sobě samém, při kterém nás jakákoli, byť sebemenší kritika uráží. Takové smýšlení a jednání ze své podstaty vylučuje to, co nám přikazuje Pavel ve druhé polovině třetího verše. Nelze být ctižádostivý a ješitný a mít přitom druhé za přednější sebe! Tyto dvě zlé vlastnosti jsou projevem pýchy a jsou tedy opakem pokory, ke které nás Pavel ve svém textu vede.
Pavel píše o pokoře, která je základním předpokladem k tomu, abychom žili život hodný evangelia, a to za všech okolností a ve všech těžkostech. A znovu ukazuje, kam a za kým je potřeba jít. Jediné místo, kde lze najít pro sebe pokorné srdce, je kříž Kristův, je to místo u Ježíšových nohou! To je dobrá volba. On je ten jediný, u koho se lze pokoře učit. Je potřeba jít k Bohu, je potřeba jít do Jeho slova. Žalmy nás učí následující.
- Žalmy 36:10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. 11 Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.
- Žalmy 119:104 Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. 105 Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.
Potřebujeme znát Boha v pravdě. Potřebujeme světlo Jeho pravdy, abychom mohli poznávat i sebe sama v pravdě. Naši vlastní pýchu, abychom usvědčeni přicházeli ke Kristu a volali o proměnu našich srdcí. Potřebujeme si znovu a znovu připomínat Krista a Jeho pokoru. K tomu směřuje i Pavel. Říká:
Fp 2, 5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:
Ježíš je tím prvním i posledním, ke kterému musíme směřovat ve svých myšlenkách, slovech, skutcích i v obecenství, druhá je vždy církev. J 12, 26
B. Poznávejte vědomě a aktivně potřeby druhých
V 1 Janově listu, v oddíle 4, 19 – 5, 1 čteme následující slova:
- 1 Janův 4:19 My milujeme, protože Bůh napřeď miloval nás. 20 Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. 21 A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, až miluje i svého bratra. 1 Janův 5:1 Každý, kdo vidí, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.
Vidíme zde jasně, že zdrojem a pramenem lásky je Bůh. On ji vylil do našich srdcí spolu s Duchem svatým. Ale znovu bych zde chtěl zdůraznit propojenost lásky k Bohu a k lidem. Jan velmi kategoricky tvrdí, že kdo nemiluje bratra, nemiluje Boha. Jen si to namlouvá. A o čem je láska milovaní? Je o pocitech? Znamená láska vzdychání, objímání, pusinkování? Znamená to, že se uvnitř sebe zalykám spoustou nádherných pocitů a má ústa mluví mnoho krásných slov?
Když budeme hledět na Krista, potom pochopíme, že spíše ne! A uvidíme to i dále v našem textu. Nyní se ale začtěme do následujících slov.
- Matouš 27:45 V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. 46 Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachtani?", to jest: `Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?´ 47 Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." 48 Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. 49 Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!" 50 Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.
Ježíš je na kříži a v poledne nastává temnota, vláda tmy Lk 22, 53. Ježíš je kvůli našim hříchům odloučen od Otce, to je to nejhorší, čím kvůli nám prošel. Ježíš dává svůj život za nás!
Láska, ke které jsme vedeni i vyučování je láska naplňující přání a potřeby druhých. Ona se dává, vydává se naprosto ze všeho. Je to láska přinášející tu nejvyšší oběť. Tato láska bolí.
A jak se můžeme obětovat my? Tím, že budeme budovat společenství církve. Aktivně budeme poznávat potřeby církve a lidí v ní. Čím blíže budeme Kristu, čím více budeme plni poznání Krista, tím více budeme citliví na potřeby bratra a sestry vedle mě! A k tomu, abychom rostli, musíme vědomě činit všechny kroky. Vědomě proměňovat mysl vzpíráním se zlému, a úsilím o dobré tím, že budeme aktivně sloužit církvi. Vždyť jak mohu tvrdit, že miluji Boha, když jsem netečný k církvi! To nelze.
C. Buďte služebníkem všech
Naše sobecké staré já nás činilo slepými k Bohu i k lidem. Středem našich životů jsme byli my sami. Znali jsme především jen naše potřeby a vždy jsme je stavěli na první místo. Byli jsme malé černé díry, které pohlcovali vše kolem sebe. I naše vztahy byly založeny na zákonu něco za něco, a ne na obětující se lásce. I ty nejlepší, nejužší a nejintimnější. Nyní už nepohlcujeme, ale jsme povolání k tomu, abychom sytili ne sebe, ale své okolí. A to chlebem evangelia a proudy živé vody.
- Jan 7:38 Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo."
Co známe a co máme, tím se chlubíme a to rozdáváme. Jsme obdarováni plností Krista a Jeho také zvěstujeme. A to nejlepší zvěstování je, když Ho napodobujeme v Jeho vydání se. V Jeho smrti pro nás a za nás. Neznamená to, že musíme na kříž, nebo být jinak zabiti. I když se to může stát. Ale jsme povoláni k tomu, abychom jako Ježíš umřel, umírali i my, a to mnohokrát denně tím, že zapřeme sami sebe a posloužíme druhým. Svým časem, svou modlitbou. Praktickou pomocí, penězi, nebo třeba jen společenstvím a rozhovorem. Vždy tím dáváme kousek sebe sama. Vždy si tím odříkáme, aby druhý byl obdarován. Spousty malých smrtí denně. Možná tisíce za rok. Začíná to u nás v rodině. Má žena, mé děti a pokračuje to v rodině víry, ale i ve světě směrem k nevěřícím. Jan píše ve svém listě:
- 1 Janův 3:17 Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?
Potom tedy jestli jeto v mých silách, mám-li v té oblasti hojnost a mám-li co nabídnout, je to nad slunce jasnější. Nemohu jinak. Samaritán byl jediný, kdo věděl správně, kdo je jeho bližní. Koho mu Bůh dává za bližního, kdo je mu nejblíže. Každý, kdo má nějakou nenaplněnou potřebu, a v mých silách je, aby byla naplněna! Má můj bratr plno práce s opravou domu? A já mám čas i schopnosti mu pomoci? Pak je to můj bližní, v tu chvíli je to můj nejbližnější.
Skupina lidí jdoucích po cestě kolem mého domu má žízeň, došla jim voda. Potom jsou to v tu chvíli mí bližní, nejbližnější. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Pán Ježíš nám velí:
- Marek 10:42 Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. 43 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 44 a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.
Odkazy: Ž 36, 10-11; 119, 104-105; J 12, 26; 1 J 4, 19-5, 1; Mt 27, 45-50; Lk 22, 53; J 7, 38; 1 J 3, 17; Mk 10, 42-44;
IV. Stejně jako Kristus! ( V 5-8 )
A. Nelpěl na svém Božství, stal se smrtelníkem
Proč to Pán Ježíš říká? Protože mezi námi má být stejné smýšlení, jako u Krista. Máme smýšlet jako On! Vrcholem našeho dnešního textu jsou právě slova čtvrtého a hlavně pátého verše. To je vrchol dnešního oddílu. Každý, kdo se soustředí na potřeby druhých, na službu jejich potřebám, jde ve šlépějích Ježíše. Kým On je? Kým On byl?
- Filipským 2:5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: 6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.
On prokázal svou dokonalou svatost. Prokázal svou lásku. K Otci i k nám, ke všem Božím dětem. Ježíš je Bůh, věčný Bůh. Ale zřekl se své slávy, kterou měl v nebi, jako Bůh a Boží Syn. Stal se člověkem. Dokonce ne v nějakém vylepšeném těle, ale v těle, jaké má padlý člověk. Ve smrtelném těle. Kdyby On lpěl na své velikosti a slávě, nebyla by to žádná ctižádost, ani ješitnost. Ale jen svatá pravda, svatý nárok Božího Syna. Ježíš si mohl nárokovat ale mnohem více. Mohl si nárokovat bezpodmínečnou poslušnost a otrockou službu. Má a měl dostatek moci, aby k této službě donutil svou mocí každého. Všechny mocnosti i ďábla. Přesto ale činí něco úplně opačného. Znovu Marek, desátá kapitola, verš 45. Říká učedníkům, buďte nejmenší ze všech, buďte služebníky všech! Protože:
- Marek 10:45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
Král Králů, syn Boží a dokonalý Syn člověka byl tichého a pokorného srdce. Mohl nás všechny bít a trestat. Ale místo toho o Něm čteme následující slova…
- Matouš 12:18 `Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. 19 Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. 20 Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. 21 A v jeho jménu bude naděje národů.´
Ježíš nezápasil sám za sebe. Za svá práva a svaté nároky Krále Králů, Stvořitele nebe i země. On je svatý, ale podívejte se, jak jedná s hříšníky. Nedolomí nalomenou třtinu, ani neuhasí knot, který doutná. A když k Němu přivádí posedlého, který byl slepý a němý, netrestá ho pro Jeho hříchy, ale uzdravuje ho! Ježíš se stává služebníkem svého vlastního stvoření. Zřekl se svých vladařských nároků. Zmařil sám sebe jako Boha a Krále Králů. I jako člověk byl tím, kdo vždy naplňoval potřeby druhých. Stal se tak úplně posledním. A šel ještě dál.
B. Ztotožnil se s hříchem, zemřel na kříži
V poslední části našeho dnešního textu, v druhé polovině verše sedm a ve verši osm čteme:
- Fp 2, 7 b A v podobě člověka 8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Takže nejen, že sám sebe zmařil jako Boha a Krále Králů a stal se člověkem. On se stal tím úplně posledním, nejmenším a nejhorším. Naplnilo se, co o něm bylo psáno v prorocích. Byl započten mezi zločince. Lk 22, 37
Zde opět vyniká Ježíšova pokora a tichost. On byl jediný spravedlivý, a přesto s ním zacházeli jako s vyvrhelem! On byl svatý Bůh a Boží Syn, přesto ho poplivali, pošlapali, mučili a zabili potupnou, hroznou smrtí. Ale On zůstal tichý a němý. Jediným slovem, jediným skutkem se nevzepřel. To je Ježíšova tichost, pokora, kázeň a poslušnost. Taková je Jeho láska.
A tak vidíme Krista, jak jedná. Jak maří sám sebe a vyprazdňuje sám sebe, aby druzí dosáhli plnosti. Vidíme ho sloužit a být tím posledním. Vidíme Ho naplňovat zoufalé potřeby druhých. Vidíme ho umírat za druhé! On se nepře, neklade si žádné požadavky, ultimáta a nevolá po svých právech. Kdyby takto přišel a takto jednal. Kdyby po nás požadoval, to, co mu je dáno z Jeho podstaty. Kdyby jako jediný a pravý Zákonodárce požadoval po nás plnění zákona, všichni bychom zahynuli navěky. Ten největší, který kdy byl, je a bude. Stal se ve svém bytí, ve svých právech, nárocích, požadavcích a potřebách tím nejmenším a nejposlednějším. Pamatujme prosím na to v našich vztazích, při našem jednání s druhými lidmi v církvi i ve světě.
Zakončím dnes slovy proroka Izajáše, kapitola 53,
- Izajáš 53:1 Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? 2 Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. 3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. 4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
Pán Ježíš, Bůh se stal posledním a nejmenším z lidí. Dokonce nejopovrženějším. Sám sebe zmařil a trpěl plnou škodu, abychom my získali a byli obohaceni v plnosti. Všechno v našich životech bylo Pánu prioritou, bylo to pro Něho na prvním místě. Naše potřeby, náš zisk. A vše v Jeho bytí Pán umenšil, zřekl se toho všeho a dal to až na poslední místo. Učme se od Něj, Amen!
Odkazy: Mk 10, 45; Mt 12, 18-21; Lk 22, 37; Iz 53, 1-5;