Podstatnou věcí 22. kapitoly je reakce Izraelců na Hospodinovo jednání s jejich národem. Izraelci nutně potřebují zůstat věrní Bohu, který na ně uvedl tolik dobrého. Jejich reakcí na Hospodinovo jednání tedy musí vášnivé úsilí o věrnost Hospodinu.
První kniha Bible, kniha Genesis, je základem, od něhož se odvíjí mnoho dalších věcí. Podle toho, jak budeme přistupovat k této knize (a především k prvním jedenácti kapitolám), bude vypadat i náš pohled na další věci v Bibli i ve světě - naše vnímání Pána Boha, pohled na sebe sama, pohled na druhé, na Písmo, závažnost hříchu, ...
Hlavním tématem první kapitoly Bible není ani tak stvoření samotné, ale Bůh sám. A to je přesně to, nač se máme soustředit - abychom poznali Hospodina.
Podílem lévijců byl samotný Hospodin. Přesto potřebovali někde bydlet a k tomu dostávají města v Izraeli. Ale stejně jako byli oni, tak jsou i křesťané dnes na zemi pouze hosté bez skutečného domova. Naším skutečným podílem je Ježíš Kristus.
Útočištná města ve Starém zákoně jsou obrazem našeho útočiště, které máme v Pánu Ježíši Kristu. Jen On je naše záchrana, jen On je naše pomoc v každé naší nouzi.
Izraelci se zabydleli v zaslíbené zemi, aniž by ji osídlili v Boží síle. Potřebovali napomenutí od Jozua a silnou výzvu k rozdělení zbývajících podílů. Přesto, jak se zdá, nešlo všechno přesně podle plánů.
Kapitoly 16 a 17 popisují dědičný podíl Josefovců, tak jak jim byl přidělený losem. Opakují se zde výtky vůči Izraelcům, protože nevymýtili ze země Kenánce. V 17. kapitole je navíc tato neochota Izraelců dotáhnout věci do konce znásobena nespokojeností Josefovců s jejich podílem. Na druhou stranu v 17. kapitole narážíme na Selofchadovy dcery, které si s důvěrou v Boží rozhodnutí nárokují podíl na zaslíbené zemi.
Víra Káleba a Otníela, kteří dobyli Chebrón a Debír, je postavena do kontrastu s ostatními Judovci, kteří nedokázali dobýt Jeruzalém, tedy město, později tak zásadní pro Izrael.
