Den soudu jistě přijde (Ř 2:1-16)

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 7. dubna 2019

Úvod

Pokoj vám a milost od Boha Otce v Kristu Ježíši, našem Pánu! Vítám domácí víry, hosty věřící i hledající. Nic na tomto světě nemá věčné trvání. Vše spěje nezadržitelně k zániku. Neživá příroda i všechno živé. Čas nikdo nezastaví. Je neúprosným rozměrem, limitujícím celé stvoření, tak, jak ho známe.

Lidé uznávají, že jedinou neměnnou konstantou je konečnost našeho bytí. Zánik je jedinou jistotou tohoto světa. I v tom jsme si před Bohem všichni rovni, zanedlouho budeme číst v páté kapitole Římanům známá Pavlova slova:

• Římanům 5:12  Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

Je důležité pamatovat na svou smrtelnost. Důležité pro člověka, ať je věřící, nebo evangelium odmítá. Je to zbraň na pýchu člověka. Tato skutečnost je nanejvýš tragická. Pokud zůstaneme jen u ní a nepoužijeme jí ke zvěstování a vyvýšení Boží dobroty. Potom zbude jen prázdnota smutku a neodvratnosti našeho konce.

To je, milovaní, zármutek světa, vedoucí ke smrti 2 K 7, 10. Není v něm žádná naděje.

Ale na této skutečnosti je dobré vyzdvihnout dobrou zprávu evangelia! Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši! Ř 6, 23. Pokud mají slova o mzdě hříchu způsobit dnes zármutek v srdci někoho z vás, potom se modlím, aby to byl zármutek Boží, pramenící z bázně před Bohem a vedoucí nás všechny k pokání. O to se dnes pokusím.

• Ř 2:1-16  Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu? Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On `odplatí každému podle jeho skutků´. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný.  Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest.  Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Bůh nikomu nestraní. Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.

Odkazy: Ř 5, 12; 6, 23; 2 K 7, 10

 

Nepřeji si, aby svévolník zemřel, ale odvrátil se od hříchu! Ř 2, 1-5

A. Nesuď, činíš-li sám totéž! Ř 2, 1

I dnes bych nejprve chtěl vyvýšit Boží milosrdenství nad zhoubou hříchu a smrti. Proto vás znovu prosím. Uchovejte ve své mysli, že vrcholem celého listu, kterému se vše podřizuje, jsou verše 16-17 první kapitoly.

• Ř 1:16-17  Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Musíme neustále pamatovat na to, že i když je mzdou hříchu smrt, darem Božího milosrdenství a slitování je život věčný V Ježíši Kristu, pro každého, kdo věří. My budeme i dnes mluvit dost drsně. Ale musíme pochopit, že svět je pod vládou zlého. Bůh je svatý, ale každý člověk hříchu zaprodán.

Připomenu slova apoštola Pavla z konce první kapitoly. Pavel ve verších 28-32 říká, že lidé si neváží pravdivého poznání Boha a jsou proto plní nepravosti, všemožných hříchů, všeho zlého. Neposlušní, nesnášenliví, bez lásky a soucitu. Vědí o tom, že mzdou hříchu je smrt, přesto hřeší a druhé k hříchu povzbuzují. Na základě těchto slov o stavu padlého lidstva Pavel pokračuje od prvního verše druhé kapitoly.

• Ř 2:1  Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. 

Tak co se dozvídáme důležitého z těchto veršů? První závažná informace je, že pokud vynáším nad kýmkoli zatracující soud, nemám žádnou výmluvu pro své konání a odsuzuji sám sebe.

Proč odsuzuji sám sebe? Protože nikdo není před Bohem spravedlivý. Ani jeden, všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Ř 3, 23. A Pavel to jasně vyjádřil už v konci první kapitoly. Odmítli jsme pravé poznání Boha a sloužíme lži. Proto nás Bůh vydal vládě nepravosti a hříchu!

A tak když soudím druhého, soudím sebe! Protože sám dělám totéž. To není, že hřeším naprosto identicky jako ten, koho odsuzuji. Ale znamená to, že se vejdu do toho seznamu z Ř 1, 26-31. Možná se mne netýká nečistota, či hanebné, převrácené vášně, ale týká se mne podlost, lakota, závist a svár. Možná se mne netýká lakota, závist a svár, ale týká se mne nadutost a zpupnost. Možná se mne netýká nadutost a zpupnost, ale týká se mne zlomyslnost, a neúcta k rodičům.

Každý člověk, pokud je k sobě upřímný, tak se někde v tom seznamu najde. Proto platí, že odsuzuji-li a zatracuji-li druhého hříšníka, zatracuji i sebe, protože jsem na tom před Bohem úplně stejně. I když možná pro jiné hříchy. Podstata je v tom, že v přirozeném stavu všichni odpíráme pravdivému poznání Boha a proto jsme pod stejnou vládou hříchu. To není vždy nutně pod vládou stejných hříchů.

Chtěl bych také, abychom si uvědomili, že tento první verš druhé kapitoly listu do Říma nelze vykládat tak, že když přijdu za druhým člověkem jako křesťan a konfrontuji jeho hřích, že odsuzuji sám sebe. Pavel píše o stavu padlého lidstva před Bohem. Píše o tom, že všichni ve stavu, do kterého se rodíme, odpíráme pravdě a Boží hněv z nebe je namířen naprosto stejně proti každému z nás. Proto když se povyšuji nad druhými, soudím je a o sobě přitom smýšlím jako o lepším, či dokonce bezchybném a bezhříšném, potom nemám výmluvu a odsoudil jsem sám sebe!

Když ale přicházím k druhému člověku věřícímu i nevěřícímu, abych poukázal na jeho hřích a vedl ho k pokání, pak to není totéž. Dnes se v církvích hodně zneužívá Ř 2, 1 a podobné texty. A když poukazujete na hřích v životě bratra, církve, nebo svého bližního, jste napadán jako ten, kdo nemá lásku a dělá něco zlého. Opak ale je pravdou. Pojďme dál. Pavel píše ve druhém a třetím verši.

B. Boží soud postihuje spravedlivě každého viníka! Ř 2, 2-3

• Ř 2, 2-3 Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají.  Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?

Boží soud pravdivě postihuje každého, kdo takto jedná. Bum! To je přesný úder. Direkt cílený na bradu, na nervové centrum. Úder, který má otřást naší pýchou a bohorovným klidem. Vysvětleme si nejdříve, co znamená, že Boží soud postihuje pravdivě každého hříšníka. Neznamená to nic jiného, než že je naprosto nestranný a objektivní, nanejvýše spravedlivý. Je dokonalý a nelze mu nic vytknout. Klidně si protestujte, ale je to marné!

Dále nás určitě zajímá, k čemu vztáhneme výrok: „ ty, kteří tak jednají.“ Vztáhneme ho k samotnému druhému verši, druhé kapitoly? Tedy k těm, co sami hřeší a přitom se povyšují a soudí druhé? Nebo tento výrok vztáhneme obecně na ty, kdo odpírají pravdě, jsou pod vládou hříchu, a proto jsou hodni smrti, tedy vztáhneme výrok na Ř 1, 28-32?

V kontextu první a druhé kapitoly i celého listu musíme výrok na prvním místě vztáhnout na oddíl Ř 1, 28-32. Na celé padlé lidstvo. Boží hněv z nebe je namířen proti každé bezbožnosti a hříchu každého člověka, který svou nepravostí potlačuje Boží pravdu! Proto pravdivě postihuje všechny ty, kdo takto jednají.

Uvědomme si historický kontext listu. Pavel píše do Říma všem věřícím, bez rozdílu původu a stavu. Aby jim ukázal na to, že není rozdílu mezi křesťany v Římě v jejich spáse skrze víru, která jim byla všem dána od stejného Boha Otce, skrze jednoho a též Krista. Dílem jednoho kříže a mocí jednoho Ducha svatého!

A my dnes si z toho bereme totéž. Církev je jednotná a nejsou v ní rozdíly mezi lidmi. Příslušnost k určitému národu, ani kulturní, či sociální kořeny, pohlaví, ani věk nečiní rozdíly mezi vykoupenými. Nyní je jeden lid Boží, jeden národ svatý, jedna církev. Jsou různé role, role muže, role ženy. Jinou úlohu má dítě. Jsme povolání k různým službám v těle Krista, máme různá a rozličná obdarování. Ale všichni jsme z hlediska z evangelia a Boží spravedlnosti v něm zjevené a nám darované jedno a totéž:

• Římanům 3:21-24  Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

Aby Pavel vyvýšil a dokonale odhalil nádheru a moc evangelia Kristova, ukazuje všem lidem jak strašlivý kontrast je jejich padlý, hříchu zaprodaný stav. A je zajímavé, že i když hřích působí strašlivé rozdělení, válčení a soupeření mezi lidmi na úrovni celých národů i jednotlivců, jsou na tom jako celek před Bohem všichni stejně.

Tak jako přináší Boží evangelium všem, kteří mu věří a staví na něm své životy Bohem darovanou a Kristem zajištěnou Boží spravedlnost. Tak nevíra, odpírání pravdivému poznání Boha a život v dobrovolném otroctví hříchu přináší každému stejný Boží hněv a Boží soud!

Ti, kteří věří, jsou na tom před Bohem všichni stejně. Tatáž Boží láska, milost a slitování darovala každému z nich tutéž Boží a Bohem požadovanou spravedlnost.

• Efezským 4:4-6  Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

A ti, kteří nevěří a ve své nevěře dobrovolně zůstávají, jsou na tom před Bohem stejně. Bůh nikomu nestraní. Proto Pavel říká:

• Ř 2, 2-3 Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají.  Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?

Pavel vede člověka k poznání pravdy. Říká všem následující slova: „Odlož svou pýchu, člověče. Protože na tom, kdo, nebo co jsi, před Bohem nezáleží! Věříš evangeliu? Potom to není tvá zásluha. Nepovyšuj se nad bratrem, protože ty jsi Žid a on pohan. Nenuť ho k obřízce a plnění zákona. A ty bratře z pohanů, nepovyšuj se nad bratrem židovského původu a nepovažuj svou víru za lepší a silnější.“

K nevěřícím mluví Pavel podobně: „Nepovyšuj se nad svým bližním, nesmýšlej o sobě jako o lepším, či snad dokonce jako o bezhříšném a dokonalém. Odpíráš stejné pravdě, stejnému Bohu a proto tě postihne stejný Boží hněv a soud!“

Milovaní, jen jeden je ostrý, dvousečný meč Boží. Jen jedno je evangelium, které roztíná tělo padlého lidstva na poloviny. Do dvou skupin budou shromážděni všichni lidé. Po pravici Boží stanou Kristovi ovce. Po levici Boží stanou kozlové.

To je evangelium Boží a toto evangelium se apoštol Pavel rozhodl ukázat církvi i všem lidem v kontrastu obou skupin. Jeho krásu pro všechny, kdo věří, i jeho strašlivé důsledky pro ty, kdo dál odporují pravdě. Volá evangeliem v církvi všechny k pokání ze svárů, rozdělení a nejednoty. A volá evangeliem všechny nevěřící k opuštění hříchu a k obrácení se k živému Bohu! Podívejme se do veršů 4-5.

C. Nepohrdni Boží dobrotou, volá k pokání! Ř 2, 4-5

Pavel říká: Ty tedy nevíš o spravedlivém Božím soudu, myslíš, že ty mu ujdeš? Tato otázka je řečnická. Pavel si na ní totiž sám odpověděl na konci první kapitoly, ve verši 32. Tam stojí, že všichni lidé:

• Římanům 1:32  Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

A Pavel pokračuje:

• Ř 2, 4-5  Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.

Nevíš o soudu? Nebo jsi bláhový a doufáš, že ty mu unikneš, protože tebe jediného se netýká? Či je to snad s tebou ještě horší? Víš o soudu, víš, že se týká i tebe, ale je ti to jedno?

Drazí, to je skutečný stav padlého člověka. Ne nevědomost, ne bláhová naděje, že já nějak uteču před soudem. Ale lhostejnost. Naprosto zkažené, tvrdé a nekajícné srdce člověka. Dokud nás Bůh nezasáhne svou spasitelnou milostí a neučiní z nás nová stvoření, platí o nás všech hrozivá slova Ř 2, 4-6.

Viděli jsme to dobře v první kapitole, vytrvalé, zatvrzelé odmítání Boha a Jeho pravdy. Důsledkem toho je sílící a zrychlující se pád a spirála hříchu. Důsledkem je čím dál tím zhoubnější a tvrdší vláda hříchu v životě lidí. Kde je v tom prostor pro svobodnou vůli člověka? Římanům první kapitola jasně svědčí o trvalém a nepřestávajícím odmítání Boha. Svědčí o důsledcích. My odmítneme pravdu, Bůh nás vydá naší převrácenosti a hřích i jeho vláda nad námi tím vzroste a zesílí. A zde v Ř 2, 4-6 Pavel pokračuje v odhalování této tvrdé pravdy o stavu hříšníků.

V přirozeném stavu je člověk absolutně nekající se tvor. Pohrdá Boží dobrotou a střádá si Boží hněv pro den soudu. Střádat znamená shromažďovat, kupit, hromadit. Zde je jasná narůstající tendence. Jasné směřování. Znamená to stále více a více hřešit a tím množit a nechat růst Boží hněv! Proto i důsledky hříchu jsou sílící a narůstající. Moc a vláda hříchu nad člověkem je sílící a narůstající.

Jestliže již nyní jsem vydán v moc hříchu a jsem jeho otrokem, jak praví Písmo. Jestliže tím roste a přibývá hřích v mém životě a sílí jeho vláda nade mnou, jak svědčí velmi jasně Ř 1, 18-32. Potom se ptám, jaká moje svobodná vůle má moc se tomu najednou, tady a teď vzepřít? Kde v Písmu čtu o této svobodné vůli, která mi dá najednou sílu toto vše, o čem Pavel píše nejenom zastavit, ale i porazit, abych se mohl vydat opačným směrem, zpět k Bohu?

Pavel takovému učení říká ne! Čteme o Boží shovívavosti, která si nepřeje smrt hříšníka, ale chce ho přivést k pokání. Ale to nevylučuje Boží svrchovanost v otázce spásy. Ano ukazuje na Boží dobrotu. Ale ani v nejmenším nenaznačuje, že člověk má svobodnou vůli se rozhodnout.

Vidíme v textu jasně, že je to přesně naopak. Stále více padáme a spějeme k záhubě. Evangelium o Boží spravedlnosti není a nikdy nebude o lidském skutku. Rozhodnutí lidské svobodné vůle je a vždy bude lidským skutkem. Jinak to prostě nejde. Pokud platí učení o svobodné vůli, potom je kříž zbytečný, stačil by nám všem Mojžíšův zákon anebo naše svědomí, protože já jsem schopen svobodně volit mezi dobrým a zlým a jsem dokonce schopen podle toho jednat a žít. Pavel však v Římanům jasně učí, že Boží spravedlnost je jiná:

• Římanům 10:6-11  Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: `Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe? ´ - aby Krista přivedl dolů -  `ani neříkej: kdo sestoupí do propasti? ´ - aby Krista vyvedl z říše mrtvých.  Co však praví? `Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci´; je to slovo víry, které zvěstujeme.  Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben. ´

Víra přináší spásu. A spása je dar Ef 2, 9! Proto i spasitelná víra musí být logicky dar. Ježíš stojí na jejím počátku i konci Žd 12, 2! Kdo věří, že se svobodně rozhodl po Krista, věří, že je v jeho moci vystoupat na nebesa a přivést Krista dolů. Že je v jeho silách sestoupit do propasti a vyvést Krista z říše mrtvých! Pavel ale v listu do Říma hned v první kapitole ukazuje na absolutní bezmoc člověka a na Boží spravedlnost přičtenou člověku darem víry v evangelium. V druhé to znovu zdůrazní. Jediný náš podíl na spáse je tvrdá, nekající se mysl, střádání Božího hněvu a sílící vláda hříchu. Totální neschopnost! I přesto, že v šestém verši čteme že, Bůh odplatí nám všem podle našich skutků. Ale zde je kontext určující a důležitý. Slyšte!

Odkazy: Ř 1, 16-17; 1, 2-32; 1, 26-31; 3, 21-24; 10, 6-11; Ef 4, 4-6; 2, 9; Žd 12, 2

 

Každému, co jeho jest! Ř 2, 6-11

A. Jediné dva rozhodující skutky lidí, určí spásu i zatracení Ř 2, 6-10

Římanům 2:6-10  On `odplatí každému podle jeho skutků´. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný.  Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest.   Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka.

Jen dvě skupiny lidí. Jen dva druhy odměny. Kdo vytrvale hledá nepomíjející slávu a čest obdrží věčný život, podíl na nepomíjející slávě a cti. Obdrží pokoj s Bohem zde i na věčnosti. Kdo však hledá sebe a svou slávu, ten obdrží hněv, trest, soužení a úzkost zde i na věčnosti. Bez ohledu na to, kým je.

Jsou jenom dva skutky, podle kterých bude každý člověk posuzován a poté i odměněn. Jen dva skutky, jen dvě cesty a jen dvě lidská obecenství před Bohem, která určí, jak dopadneme a kde budeme trávit věčnost.

Jedni hledají nepomíjející slávu a čest. Co tedy hledají? Čí Sláva a čest je nepomíjející? Je to sláva a čest stvoření, andělů, lidí? Ne je to sláva a čest Boží. Sláva a čest Kristova! Jen ten z lidí, kdo ji hledá, dojde věčného podílu na ní a dojde tak i slávy a cti, ke které byl jako člověk stvořen.

Druzí hledají svou slávu. Ale to je smrt. Mimo Boha v Kristu není možné, aby člověk dosáhl cti a slávy. Taková je realita, ve které jsme stvořeni. Jen, kdo hledá a koná pro slávu a čest Boží, ten dojde i své vlastní. Nelze hledat skutečnou slávu a čest v přirozeném stavu padlého člověka. Pouze v Kristu, ve spravedlnosti Boží a od Boha. Proto je nutné hledat slávu a čest Boží! List do Říma v osmé kapitole:

• Římanům 8:5-9  Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.  Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.

Víra, nebo nevíra. Nic mezi tím!

B. Bůh spravedlivý a nestranný ve spáse i v soudu! Ř 2, 11

Vidíte to samé rozdělení, jako je v Ř 2, 6-10? Jedni ctí a oslavují sebe, druzí ctí a oslavují Boha. Jedni dojdou úzkosti, soužení, trestu a smrti. Druzí dojdou z Boží milosti pokoje, podílu na slávě a cti v životě věčném. Do první skupiny se rodíme tělesně my všichni. Do druhé se rodí duchovně a z Božího Ducha jen ti, které Bůh vyvolil a povolal před stvořením světa, podle své svrchované vůle.

• Efezským 1:3-6  Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů;  v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.

• Římanům 8:28-30  Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Skutek první skupiny lidí směřující do záhuby je nevíra v Krista a evangelium. Skutek druhé skupiny lidí je víra v Krista a Jeho evangelium. Podle těchto dvou skutků budou odměněni. Každá skupina sklidí, co zasela. Jedenáctý verš druhé kapitoly listu Římanům je pravdivý. Bůh nikomu nestraní ve spáse ani v soudu. Byl, je a bude vždy svrchovaný a spravedlivý. On a jen On je vyvýšený nad nebesa nebes a všechno, co chce, koná. Ž 115, 3. On stvořil a tvoří všechno. On učinil všechno ke svému cíli a záměru. I svévolníka pro zlý den. Přísloví 16, 4. A Izajáš 45 kapitola?

• Izajáš 45:7  Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci."

Pojďme dál. Římanům 2, 12-16.

Odkazy: Ř 8, 5-9; 8, 28-30; Ef 1, 3-6; Ž 115, 3; Př 16, 4; Iz 45, 7

 

Každý bude posuzován podle evangelia a evangeliem, nevěřící pohan. Žid i křesťan! Ř 2, 12-16

A. Nevěřící pohané bez zákona

Pavel píše:

• Římanům 2:12-16  Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona.  Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.

Nevěřící lidé všech národů, kterým nebyl dán zákon Mojžíšův, zahynou bez tohoto zákona. Pavel říká: „Kdo je bez tohoto zákona a hřeší, zahyne. Sice není podroben Mojžíšovu zákonu, ale zahyne! Národy, které nemají Mojžíšův zákon, budou totiž souzeni podle zákona vloženého do jejich srdcí. To je velmi zajímavé. Ten, komu nebyl dán zákon Mojžíšův, nebude se moci na to vymluvit. Bůh zapsal do lidských srdcí podle apoštola Pavla to, co zákon požaduje. Svědomí takového člověka v jeho mysli jednou hájí, jednou obviňuje.

Důkazem Pavlova tvrzení, kromě toho, že jde o Boží slovo, které je vždy pravdivé a musí platit, je i to, že všechny národy země uplatňují ve svých životech nějaký morální kodex. Lidská společnost je do určité míry i v padlém stavu schopná poznávat dobré konání a odměňovat ho. A naopak rozpoznávat a trestat konání špatné.

Je pravdou, že míra této schopnosti je u některých společenství více, u jiných méně převrácená, tedy jsou zde i obě krajní polohy. Přesto je toto tvrzení Pavla pravdivé. A Písmem potvrzené. Bůh je ten, kdo vzbuzuje bázeň v lidských srdcích i přes jejich vzpouru. Bůh drží lidské sklony k bezuzdnému propadnutí hříchu na uzdě. U lidí prostých i mocných. Žalm 76 říká.

• Žalmy 76:12-13  Učiňte slib a splňte jej Hospodinu, svému Bohu! Všichni kolem něho ať přinesou poctu tomu, jenž vzbuzuje bázeň, tomu, který krotí ducha vojevůdců a vzbuzuje bázeň v králích země.

I národy bez Mojžíšova zákona, zahynou bez Mojžíšova zákona pro svůj hřích. Někteří lidé toto místo vykládají tak, že budou tito lidé, či národy spaseni bez víry v evangelium. Nebudou. Spasení je jen z víry a skrze víru Ř 3, 30. A podívejte se dobře do verše 15. Jejich myšlenky je na prvním místě skrze svědomí co? Obviňují! A i když je jindy hájí, znamená to, že jsou přestupníky zákona. Ne Mojžíšova, jim nebyl dán, ale Kristova. V 16. verši jasně vidíme, že všichni lidé budou souzeni podle evangelia Kristova a skrze Krista.

B. Nevěřící Židé pod Mojžíšovým zákonem

Lidé, kteří znali Mojžíšův zákon, Židé a proselyté, a hřešili. Ti budou souzeni podle Mojžíšova zákona, a přesto budou souzeni na základě 16. verše. Podle evangelia Kristova a skrze Krista! Jak je to možné? Je to jednoduché.

• Římanům 3:19  Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.

Co tady Pavel tvrdí? To, že Židům byl dán zákon je a jen proto, aby celý svět, tedy i oni byli umlčeni při svém spoléhání na svou vlastní spravedlnost a usvědčeni ze stejné viny, jako pohané. Nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Ani Řek, ani Žid. O všech platí, že…

• Římanům 3:12  všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.

Zákon byl dán národu Izrael, aby vyvolení z něj byli zákonem jako zajatci střeženi a dozorováni a poznáním své neschopnosti zákon naplnit, přivedeni k milosti víry. Židé odmítající Krista jsou stejní nevěřící jako pohané. První smlouva zvetšela, a skončila!

• Galatským 3:22-26  Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří. Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.

Nikdy v dějinách lidí, nebyl spasen žádný člověk jinak, než z víry a skrze víru Ř 3, 30. Bez ohledu na to, zda byl Židem, či pohanem. Ábel věřil, Henoch věřil, Noe věřil, Abraham věřil, Sára věřila, Rachab věřila, Růt věřila. Sedm tisíc mužů, co nesklonili svá kolena před Baalem, ti všichni věřili. Proto nepoklekli před modlou! Kniha Gn a Žd 11, kapitola. Nikdo není spasen jinak než vírou a v Kristu! Nikdo nebude posuzován a souzen jinak než Kristem a Jeho evangeliem. Pojďme k poslední skupině lidí. Co křesťané?

C. Křesťané

Je to jednoduché. I my budeme posuzováni, ne však odsouzeni, podle 16. verše. Skrze Krista, podle evangelia Kristova.

• Jan 3:16-18  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Znovu vidíme dva skutky, víru a nevíru. Dvě skupiny lidí, věřící a nevěřící. V obou skupinách jsou lidé ze Židů i pohanů. Bůh nikomu nestraní. Jedny stvořil a vyvolil k víře a k životu věčnému. Tak bude oslaveno Boží milosrdenství. Druhé stvořil a určil ke svému hněvu a k záhubě. Vím, že se to lidem i mnohým křesťanům nelíbí, ale Písmo nelže!

• Římanům 9:16-24  Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: `Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi. ´ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.

Svrchovaný Bůh se oslaví na obou skupinách. A kdo jsi ty, člověče, že chceš soudit, nebo vylepšovat Boha? Učení svobodné vůle činí obojí.

Napětí mezi Boží svrchovaností a lidskou zodpovědností, by nikdy nemělo vést křesťana k tomu, aby ubíral Bohu slávu a zpochybňoval Jeho svrchovanost. O těch, co propadli a propadnou Božímu hněvu, stojí jasně psáno, že k tomu byli určeni! K hněvu a záhubě! Bůh je shovívavě snáší kvůli Kristu. Napětí mezi Boží svrchovaností a lidskou zodpovědností by nikdy nemělo vést nevěřícího k zatvrzování svého srdce. Ale k zoufalému běhu v pokání ke kříži. Protože i když tomu nyní nerozumí, Bůh je dobrý. Bůh je láska. Bůh nechce, aby hříšník zemřel!

Odkazy: Ž 76, 12-13; Ř 3, 30; 3, 12; 9, 16-24; Ga 3, 22-26; Žd 11, 1-31; J 3, 16-18

 

Aplikace

Podle toho, kam patříme. Nevěřící jsou naléhavostí evangelia volání k pokání. To je příkaz všem lidem. A jediná cesta ke spáse. Bůh zaslibuje, kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven! J 6, 37. Nezkoumejte své vyvolení. To po vás Bůh nechce. Obraťte se k v pokání k Němu, to po vás chce. Sk 17, 30-31

Věřící křesťané jsou potom volání k pokornému budování a službě Kristovu tělu. Jsou povolání k vděčnosti, lásce a jednotě. Nemají mezi sebou činit rozdíly a povyšovat se nad sourozenci. Jsou povoláni k žití a ke zvěstování pravdy evangelia Božího. Protože to je mocí ke spáse pro každého, kdo věří. Ř 1, 16-17. A to bez rozdílu! Amen!

Odkazy: J 6, 37; Sk 17, 30-31; Ř 1 16-17;