Moudrá, dokonalá láska spěje k vyšším cílům! J 11,5-15;

Moudrá, dokonalá láska spěje k vyšším cílům! J 11,5-15;

Motto: 1 Janův 1:5 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.

Úvod

Pokoj vám a milost Boží v Kristu Ježíši! Včera byl Štědrý den. Jistě bylo mnoho radosti u vás všech doma! Zvláště v dětských srdcích. A nám všem potom dělají radost právě ta radující se srdce dětí a jejich rozzářené oči. Nostalgicky vzpomínáme na časy, kdy jsme byli sami dětmi a na to zvláštní kouzlo Štědrých dnů v našem dětství. Ano, je to čas, který si chce většina rodin užít tak, že jsou spolu a obdarovávají se dárky. Usilujeme být milí, laskaví a dobrotiví. Snažíme se zapomenout na všechno, co nebylo v tom uplynulém roce dobré i možná na to, co bylo v našich životech vyloženě zlé a špatné! Jsme přeci hříšníci a víme o tom! Ale snažíme se o Vánocích přemýšlet pozitivně nad druhými i nad sebou. Odpouštíme tedy druhým jejich případná provinění proti nám a nechceme je připomínat. Vždyť jsou přeci Vánoce!

Je to zajímavé, že? Jakou mají tyto Vánoce moc v našich životech, i když jen na pár dní. Jak je to možné? Je to možné proto, že i když se dodnes křesťané i svět o Vánoce tak trochu přou. Ony mají svůj základ v tom, co učinil Bůh před více než dvěma tisíci lety. Mají svůj původ v tom největším okamžiku lidských dějin, který vrcholil dílem kříže našeho Pána Ježíše Krista. Písmo mluví o radosti všech národů…

• Izajáš 9: 5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." 6 Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Izajáš osm set let před narozením Pána Ježíše unášen Duchem svatým prorokoval o tomto Bohem zaslíbeném Synu. Mesiáši, který je zván Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti a Vládce pokoje. Církev se raduje ze svého Pána a Spasitele a radujeme se i z Vánoc. Jsou přeci příležitostí. Přestože jsou více méně „pouhou“ lidskou tradicí, která nemá opodstatnění v Písmu. Ale kdo z křesťanů by si rád nepřipomínal požehnaný příchod Spasitele na tento svět. Boží dokonalou misi k záchraně svých dětí! Písmo říká:

• Lukáš 2:8 A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10 Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12 Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." 13 A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14 "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."

Jednoho určeného dne se rozzářilo veliké světlo z nebes a bázeň padla na všechny, kdo byli svědky. Mocná radost a potěšení světa bylo v tu chvíli zvěstováno lidem na zemi! Mocný, Svrchovaný, Dobrý a Milující Bůh přišel v těle člověka na zem, protože má v lidech zalíbení. Je lidem nakloněn. Je k nim shovívavý. Má s nimi soucit a slitování. Přes jejich vzpouru, nepřátelství k pravdě, a tedy i k Němu samotnému! Pro svou velikou lásku jim odpouští jejich přestoupení a neznalost. A je připraven zaplatit. Přišel Beránek Boží, který snímá hříchy světa!

 A ať už lidé ze světa, nebo i z církve hledí na Vánoce a Krista jakýmkoli způsobem a myslí si cokoli. Jedna věc je na tom všem velmi zajímavá a paradoxně je to mnohem, mnohem více vidět právě na těch, kteří jsou nevěřící a v zásadě odmítají činit pokání a věřit evangeliu.

Znovu a znovu totiž sledujeme jako křesťané každý rok to samé. Dokola pronášené řeči o svátcích, které utužují rodinné vztahy a vazby. O tom, že je máme naplnit ztišením našich vlastních tužeb a zaměřením se na druhé. Lidé o Vánocích každý rok mluví jako o svátcích pokoje, klidu, míru, rozjímání, štědrého obdarovávání, radosti a vděčnosti. A i ta nejtvrdší lidská srdce se snaží alespoň těch pár dní v roce potlačit svou tvrdost a jednat jinak!  Ano ježíš Kristus, Spasitel světa a Beránek Boží snímající hříchy světa je už dávno z Vánoc světa odstraněn. Přesto ale platí následující výrok, na kterém musím trvat!

Vším tím, co nevěřící svět a nevěřící lidé každý rok kolem tradice Vánoc činí a říkají, usvědčují sami sebe! Protože svědčí o tom, že celý svět a každý člověk má ve svém srdci poznání toho, co je dobré a co je špatné. Lidé vědí, jak je správné mluvit a jednat. Vědí o tom, že máme mít druhé za přednější sebe. Rozumíme tomu, že je lépe dávat než brát. Víme o tom, že vlídné slovo je lepší než slovo tvrdé a zraňující. Víme o tom, že srdce pokojné, klidné a mírem naplněné je lepší než srdce vždy a za všech okolností bojechtivé! Víme o tom, nejenom pár posledních dní v roce. Víme o tom pořád, neustále. A tím vším dosvědčujeme, že Bůh je pravdivý. Že Jeho slovo, tedy Bible, je pravdivé. Ale také dosvědčujeme, že my pravdiví nejsme a přestupujeme Boží zákon. Který nepožaduje toto všechno dobré úsilí jen od 24. 12 do 31.12 na konci každého roku! Tím se potvrzuje slovo z Římanům.

• Římanům 2:14 Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. 15 Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.

Víme o Bohu, o Jeho zákonu! A naše svědomí nám to dosvědčuje. Nejen o Vánocích! Ale ze své hříšné a padlé přirozenosti jsme nepřátelé Boha. Vzdorujeme Mu s plným nasazením našich hříchem naplněných a ovládaných srdcích. Odmítáme Jeho milost a dobrotu. Odmítáme Jeho Syna Ježíše Krista! Bůh dal svého Syna, aby každý, kdo v Něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Pojďme se zahledět na Krista Ježíše. On je tím jediným a pravým obsahem Vánoc. Pokud máme nějaké Vánoce mít a slavit. Jak bychom to mohli činit bez Něj! Bez Ježíše Krista! Vždyť je to protimluv! Lze nasytit hladové bez pokrmu? Lze napojit žíznivé bez vody? Lze zmrzlé zahřát bez zdroje tepla? Lze slavit Vánoce, tradici vzniklou z víry v Krista, a přitom odmítnout a odstranit Božího Syna Krista? Naprosto ne! Pojďme se zahledět na našeho Pána Ježíše. Jak je dobrý, jak je mocný světlem, láskou, vším požehnáním a dobrem, soucitem a slitováním! Náš text je J 11,5-15;

Jan 11:5 Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. 6 Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. 7 Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!"   8 Učedníci mu řekl: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" 9 Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. 10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." 11 To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." 12 Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." 13 Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. 14 Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. 15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!"

Odkazy: Iz 9,2-6; Lk2,8-14; Ř 2,14-15;

Miloval je! Verš 5;

Hned první verš nám plně odhaluje pravou podstatu Božího Syna Ježíše Krista!

Jan 11:5 Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.

Když se Pán Ježíš dozvídá o Lazarově nemoci, říká ve čtvrtém verši, že Lazarova nemoc není ke smrti, ale k Boží slávě, aby Boží syn byl oslaven. A toto oslavení Ježíše Krista vidíme hned v následujícím pátém verši. Jan zdůrazňuje  Ježíšovu lásku, miloval Martu, Marii i Lazara. V jedenácté kapitole Janova evangelia, na začátku, ale i v dalším textu vidíme tedy Kristovu lásku několikrát zdůrazněnou! Marta a Marie se obracejí na Pána Ježíše slovy: Pane ten, kterého máš rád, je nemocen! A třiatřicátý verš zaznamenává potvrzení zástupu o veliké Kristově lásce k Lazarovi, Martě a Marii, ale i ke všem lidem!

• Jan 11:33 Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen 34 řekl: "Kam jste ho položili?" Řekli mu: "Pane, pojď se podívat!" 35 Ježíšovi vstoupily do očí slzy. 36 Židé říkali: "Hle, jak jej miloval!"

A možná budete překvapeni, tak jako jsem byl i já překvapen, že o lásce Pána Ježíše nesvědčí na prvním místě slova o jeho rozhorlení a silném rozrušení v jeho Duchu. Ale až verš třicet pět o slzách v Kristových očích!

Řecký výraz překládaný jako rozhorlení a zachvění, vzrušení v nitru Pána Ježíše má v sobě určitě, nade všechnu pochybnost pohnutí srdce, které miluje. Ale tento výraz obsahuje i určité pobouření, aspekt spravedlivého hněvu Pána Ježíše Krista. Protože smutek lidí kolem Lazarova hrobu byl smutkem lidí nevěřících ve vzkříšení z mrtvých. Popírajících tak Krista a cíl Jeho díla. Oni se chovali jako pohané bez jakékoli naděje! Jejich zármutek je pochopitelný, ale takové zoufalství a beznaděj již ne. Ale právě jejich zoufalý stav byl příčinou, která nám odhaluje hlubokou lásku v srdci Pána Ježíše!

Právě díky jejich duchovní bídě vidíme, že srdce Pána Ježíše je plné lásky, soucitu a slitování. Aspekt spravedlivého pobouření Pána Ježíše nad nevírou těch ubohých ovcí bez pastýře na tom nic nemění! A verš třicátý pátý to potom plně dosvědčuje. Do očí Pána Ježíše vstoupili slzy. Pán tiše plakal ve svém srdci. Ne nad smrtí Lazara! Vždyť ihned na začátku Ježíš dosvědčuje, že smrt Lazara není cílem, ale oslavení Božího Syna! Ježíš se přeci od začátku chystá Lazara vzkřísit z mrtvých! Což nám to není jasné?

Proč ale Pán Ježíš tedy tiše pláče? Milovaní, zde se seznámíme s nejhlubší podstatou Boží lásky, Kristovi lásky k nám lidem. Zde se dotkneme drahocennosti, nesmírnosti a nepřemožitelnosti evangelia. Moci, která se jmenuje láska Boží ke člověku! Už jsme v Písmu viděli podobné místo. Které nám tuto nesmírnou Boží lásku k lidem ukazuje.

• Matouš 14:14 Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.

Zde nevidíme nějakou lítostivou, bezzubou lásku Pána Ježíše. Ale aktivní, jednající! On okamžitě naplňuje potřeby těch všech lidí! A v tom je síla Kristovi lásky a naše nehynoucí naděje!

• Marek 6:34 Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.

A v našem textu slzy v očích našeho Spasitele jsou slzy hlubokého zármutku právě nad naší duchovní bídou, která je v Písmu také nazývána jako duchovní smrt! Jsme před Bohem, pro Boha mrtví ve svých vinách! Přestože chodíme, jíme, pijeme, žijeme na tomto padlém světě. Jsme mrtví. Adam uslyšel: „V den, kdy z něho pojíš, zemřeš!“ zemřel a spolu s ním a v něm i my všichni! Od doby Adamova pádu je tento svět podroben otroctví hříchu a všem jeho důsledkům! Bolest, zármutek, nemoci, soužení, trápení, ztráta, a nakonec smrt těla i duše, pokud se Bůh neslituje a nezasáhne!

Milovaní, jste zklíčení? Jste zarmouceni z poznání bídy člověka? Dobře! Ale nebuďte zoufalí a beznadějní jako lidé před Lazarovým hrobem! Váš zármutek ať je zármutkem podle Boha, vedoucím k pokání a tím i životu věčnému! Vždyť přeci Pán Ježíš v našem textu nepláče někde vysoko v nebi nad bídou člověka. Narodil se! A vidíme ho plakat kde? Na zemi. Uprostřed lidí. Uprostřed pokolení sice bídného a zvráceného, ale na zemi. Před hrobem toho, který právě okusil, že mzdou hříchu je smrt!

Ale v tom to právě je! Ježíš nám byl dán! A nepřišel, aby jen zaslzel. Aby řekl: „No jste to ale chudáčci bídní, ztracení!“ a pak by zase odešel zpět do nebe.

Vždyť Lazarova smrt nebyla samoúčelná! Nebyla cíl! Tak jako žádný zármutek, bolest, či smrt! Lazarova smrt byla ke slávě Boží. Ke slávě Krista! Každý zármutek, bolest i smrt jsou k našemu ponaučení. Abychom spatřili svou bídu a ve víře činili pokání ke slávě Boží!  Než Pán zavolá Lazara z hrobu jménem, co říká? Jak se modlí?

• Jan 11:41 Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. 42 Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." 43 Když to řekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!"

Modlitba Pána Ježíše není prosbou, ale díkuvzdáním Bohu Otci! Všimněte si minulého času. Ježíš neříká: Děkuji ti Otče, že mě doufám a věřím slyšíš a vyslyšíš!“ Stojí zde psáno: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel!“

Pán ježíš děkuje, protože Lazarovo vzkříšení je hotová věc. Přestože ještě zbývá zavolat na Lazara jménem, jeho vzkříšení již je hotová věc!  Ježíšovo zavolání na Lazara je pouhým naplněním protokolu. Jak by řekl hradní kancléř při rozdávání metálů na Pražském hradě!  I tam je již dávno rozhodnuto a řád je již přidělen. Ale dotyčný je pozván, musí přijít a veřejně je dekorován!

Proto, co vidíme a čteme v jedenácté kapitole Janova evangelia. Proto milovaní vítáme Vánoce jako sice tradici lidskou. Ale dobrou. Protože ona má své kořeny v dobrém Božím díle. V tom ohromném proniknutí Boží lásky k člověku na zem, do té hrozné bídy a smrti! Ježíš neslzel na Lazarem někde vysoko v nebi. Vzdálený nekonečně od nás. Ale vtělil se jako člověk. Mocný Bůh, Boží Syn se zřekl majestátu, slávy, moci a ponížil se, až na smrt šel. To říká Písmo!

A to je ta láska, kterou vidíme v Božím srdci, v srdci dokonalého druhého Adama Ježíše. To je ta láska, která bezezbytku a dokonale naplňuje první přikázání a miluje Boha Otce celým srdcem, celou silou, celou myslí, celou svou duší.

A protože kdo miluje Otce, miluje i Jeho děti, zasahuje tato láska spasitelně všechny ty, kdo Bohu patří a jsou povoláváni k víře a pokání!

 A protože tato láska je dokonalá. Miluje i své nepřátele a zasahuje tak celý svět! Protože ačkoli to svět odmítá a zuří proti tomu. Jen díky této lásce trvá. A každý, kdo žije, žije jen díky této Boží lásce. Díky Kristu, Synu Božímu. Díky Jeho smrti na kříži a díky Jeho v zmrtvýchvstání! A je úplně jedno, jak moc Krista dotyčný svět, či dotyčný hříšník odmítá a jak moc ho nenávidí!

O tom jsou Vánoce! Ta lidská tradice. Dobrá, protože je o Kristu! O Boží lásce! O Kristově lásce. Proto je s radostí slavíme. I když víme, že to nejsou Vánoce a jejich slavení, které nám přináší spásu! Protože On nám byl dán! Protože On a Jeho kříž je naše spása! A proto také každý, kdo slaví Vánoce bez Krista a proti Kristu, slaví je ke svému odsouzení! Vánoce jsou o Kristu, o lásce. Jan o tom jasně svědčí v J 11,5; stojí tam totiž psáno: Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.

Odkazy: J 11,33-36; 11,41-43; Mt 14,14; Mk6,34;

Boží cíle, záměry a bezpečí chození ve světle! Verše 6-10;

Náš text pokračuje:

Jan 11:6 Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. 7 Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!"

V tomto okamžiku by mnozí mohli zaváhat, pokud byli až do této chvíle nepozorní. Pán Ježíš se dozvídá, že Lazar je nemocen. A je jasné, že nemoc není žádné nachlazeníčko, protože Marta s Marií o ní okamžitě vyrozuměly Pána Ježíše a volají Ho, aby Lazara uzdravil! To jej jejich očekávání.  Ale co zde čteme? Ježíš okamžitě nevyráží na cestu, aby Lazara uzdravil! Zůstává ještě celé dva dny na místě, kde byl. A teprve po dvou dnech se vydává na cestu.

Pokud jsme však poslouchali pozorně, víme přesně proč to Pán Ježíš učinil. On přeci ví, že Lazarova těžká nemoc není k smrti Lazara, přestože Lazar nemoci podlehne a umře! Lazarova nemoc i její důsledek smrt jsou k Boží slávě. Aby byl oslaven Boží Syna a skrze Něj i Bůh Otec! A tak Pán Ježíš zůstává ještě dva dny bez pohybu tam, kde byl.

A my vidíme dvě důležité věci, které nám snad pomohou k růstu a k posvěcení. Ta první věc je vidět u sester. U Marty a Marie. A mohli bychom ji nazvat lidské, pozemské očekávání a cíle! Sestry vysílají posly se zprávou o nemoci Lazara a s jasným očekáváním a cílem. Určitě Pán Ježíš vyrazí ihned jak se o nemoci Lazara dozví a uzdraví ho!

Ale u Pána Ježíše vidíme něco jiného. Jeho cíle jsou mnohem, mnohem vyšší a lepší. Jsou dokonalé. A tak vidíme dvě věci. záměry lidí a záměry Boží. Vybaví se nám slova proroka Izajáše.

• Izajáš 55:8 "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Izajáš 9 Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

Ačkoli lidé mají sklony směřovat k tomu, že sami sebe činí středem všeho dění a podléhají pokušení si myslet, že i veškeré konání Boží je tu především kvůli nim a pro ně. Pravda je jiná! Pán Ježíš na prvním místě nesleduje naši slávu, ale slávu Boha Otce!

• Jan 7:16 Ježíš jim odpověděl: "Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. 17 Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. 18 Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti.

K Boží slávě je i Lazarova nemoc. Je k potvrzení, že ten, který ho vzkřísí z hrobu je zaslíbený Mesiáš poslaný od Boha. Bůh je oslaven v Kristu a k tomuto oslavení směřuje i Ježíš každým slovem i skutkem. Jeho záchranná mise je na prvním místě k Boží slávě. Naše spása je na prvním místě k Boží slávě. Náš podíl na evangeliu a naše posvěcení je na prvním místě k Boží slávě!

A tak Pán Ježíš zůstává a nevyráží ihned na cestu tak, jak by to na Jeho místě učinil každý z nás. Nejde Lazara uzdravit. To by bylo málo a nestačilo by to k tomu, aby Bůh byl oslaven náležitě. Aby byl naplněn Boží záměr a cíl! My jsme obyvatele tohoto světa a naše očekávání a naděje jsou z podstaty tady a teď. Náš zrak nedosahuje nebeských výšin a nedosahuje na věčnost. To se musíme jako Boží děti učit právě od Pána Ježíše! A On nás to učí právě v jedenácté kapitole Janova evangelia.

Jednejme stejně. Hledejme na prvním místě Boží slávu. Usilujme na prvním místě o Boží slávu. Vždy se ptejme. „Je to, jak právě přemýšlím, mluvím a konám na prvním místě k Boží slávě? Je to, jak vedu svého bratra a jak mu pomáhám k Boží slávě? Je to, jak vedu své děti, jak naplňuji jejich potřeby k Boží slávě? Je to, co jsem koupil synovi, dceři na prvním místě k Boží slávě tak, že jim to prospívá k většímu poznání Krista, k víře, k pokání a k posvěcení? Anebo jim to dokonce neprospívá, ale kazí? Vždyť mít vše, co chci není nikomu k užitku. Víme přeci, jak naše představy, očekávání a naděje jsou zasažené a poničené pádem a hříchem. My nevíme, jen si mnohokrát myslíme, že nejlépe víme, co je pro nás dobré! Bůh ví vždy, co je pro nás ne dobré, ale nejlepší, dokonalé!

Takže naše naděje a očekávání jsou většinou úplně jiné, než Boží cíle a Boží záměry.  A nám hrozí, co stojí v…

• Jeremjáš 2:11 Zaměnil snad nějaký pronárod bohy, ač to žádní bohové nejsou? Můj lid zaměnil svou Slávu za to, co není k užitku. 12 Děste se nad tím, nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou, je výrok Hospodinův. 13 Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží."

Ano jednáme-li podle svých představ, nadějí a očekávání. Naplňujeme-li své představy, očekávání a naděje. Uctíváme něco, co uctíváno být nemá! Zaměňujeme Boží slávu a tím i naší slávu za prázdnotu a neužitečné věci. Proč i naši slávu? Protože naší jedinou slávou je Ježíš Kristus. Ten o jehož veliké lásce jsme mluvili v prvním bodě našeho kázání! Chceme ho zaměňovat a opouštět, tak jako židovský národ v Jeremiášovi v druhé kapitole? Nevydávejme se na tuto životu nebezpečnou pouť opouštění Krista a pití bahnité, písčité vody z rozpukaných cisteren! Co říká náš další text od osmého verše?

Jan 11:8 Učedníci mu řekl: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" 9 Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. 10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla."

Je zde jedno z míst, kdy Pán Ježíš mluví v podobenstvích a neodpovídá na otázky učedníků přímo! „Pane, již Tě chtěli zabít a ty tam chceš znovu jít?“ A odpověď? Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, nemá se čeho bát. Ať se bojí ti, kdo klopýtají v temnotách!“ Jak nám to pasuje do kontextu? Do toho, o čem jsme až doposud mluvili?

• Tak viděli jsme zatím, kdo je Pán Ježíš. Jeho láska zasahuje celý svět. Je mocná!
• Viděli jsme, že naše naděje, očekávání, představy nejsou tím nejlepším, co bychom měli následovat!
• A viděli jsme, jak odlišné, mocné, svaté, dokonalé a láskou, soucitem, slitováním prodchnuté jsou záměry a cíle Boží. Cíle našeho Boha Otce i Pána Ježíše Krista!

A nyní Pán mluví o dni. Jeho délce a o tom, že kdo chodí ve dne, tedy ve světle. Chodí v naprostém bezpečí! A ten den, ten je jen obrazem daleko mocnějšího, krásnějšího světla. Je obrazem Boží pravdy. Pán Ježíš říká učedníkům: „Kdo chodí v Boží pravdě, ten se nemá čeho bát! Ten chodí v naprostém, dokonalém bezpečí!“ A Pán Ježíš? Ten je přeci tím jediným, kdo ani na chviličku neopustil tuto svatou, dokonalou cestu. On hříchu neučinil a v Jeho ústech nebyla nalezena lest! Jeho myšlení, mluvení, konání, pohnutky, to vše bylo vždy a za všech okolností svaté! Čisté! Zbožné! Pravdivé!

Pán Ježíš ale neříká učedníkům jen to, že plně činí vůli Boha Otce, a proto se Mu nestane naprosto nic, dokud nebude ten čas vypít kalich Otcova hněvu místo nás! On tím učedníky i nás dnes vyučuje stejné cestě. Co se nám může stát, pokud chodíme ve dne, ve světle mocné Boží pravdy? Co se nám může stát, žijeme-li neochvějně podle Boží vůle?

 

Mnoho se nám může stát milovaní! Padáme, zápasíme, voláme Krista na pomoc! soužíme se, trpíme! Někteří z bratrů a sester následovali, následují a budou následovat Pána jako mučedníci a položí svůj život za pravdu! Ale milovaní, jsme v naprostém bezpečí, i kdybychom byli přibiti na kříž jako Pán. Sťati jako Pavel. Škvařeni jako Tomáš!  Protože se nám nemůže stát naprosto nic, co není v souladu s Božím, svatým, dokonalým záměrem pro náš život! Pokud následujete Pána Ježíše, chodíte podle Jeho vůle. I kdybyste zemřeli tou nejhorší možnou smrtí, jste blahoslavení a budete žít! Ne v tomto bolestném údolí smrti, ale s Pánem ve věčném příbytku, který vám připravil!

Odkazy: Iz 55,8-9; J 7,16-18; Jr 2,11-13;

Usiluj o naději a světlo pro věčnost. Naděje světa hyne! Verše 11-15;

V posledních pěti verších náš text rekapituluje pravdu o Božích, věčných, nebeských cílech a záměrech. Pán Ježíš říká svým milovaným.

Jan 11:11 To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." 12 Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." 13 Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. 14 Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. 15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!"

Opět v jedenáctém verši vidíme kontrast a propastný rozdíl mezi Božím cílem a záměrem a lidskou nadějí. „Náš přítel Lazar usnul, jdu ho probudit.“ Pán Ježíš mluví v podobenství, které nám ukazuje na to, že duchovní skutečnosti zůstávají přirozenému člověku skryté.

Naproti této skryté duchovní skutečnosti, která mluví o tom, že Pán Ježíš panuje nad celým stvořením a má klíče od hrobu a smrti. Reagují učedníci, tedy my lidé naprostým nepochopením: „Pane, spí-li. Uzdraví se.“

Ve verších 11-15 je znovu ukrytá veliká sláva a moc Boží. A naproti tomu lidská slabost a bída. Pán Ježíš používá spánek jako obraz smrti a vidíme to i na jiných místech NZ, např 1 k 11,30; toto slovo se používá především u věřících, kteří zesnuli ve víře a budou vzkříšeni k životu věčnému. Když si dosadíme do verše slovo umřel a slovo vzkřísit. Bude věta znít takto:“ náš přítel umřel, jdu ho vzkřísit ze smrti.“

Pochopíme ihned pravý význam, ale na celé věci se nic nezmění. Naopak vše znovu vynikne k Boží slávě. Znovu uvidíme obrovský, propastný rozdíl mezi záměrem a cílem Božím. A mezi očekáváním, záměrem a nadějí lidí! Uvidíme bohatství slávy v Kristu, které dává dobrý Bůh a bídu pádu, hříchu a smrti, chabou naději, ke které se utíká člověk.

Pán Ježíš Kristus může kdykoli prohlásit, že ten a ten zemřel a že ho jde vzkřísit ze smrti! Není to pro Něho o nic těžší než prohlásit, že někdo usnul a jde ho probudit! Pro Pána Ježíše je to stejné. A kde stojí člověk? Kde je jeho naděje? Co říkají učedníci? „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Vidíte tu chabost. Tam není žádná moc! Je to jen ubohé doufání, že pokud Lazar spí, možná, snad se uzdraví! Nebo opravdu vždy stačí při těžkých nemocech jít si lehnout? Ne, naprosto ne! Mnoho těch, co onemocněli, než umřeli hodně toho naspali. Ano spánek dává sílu i při některých vážných nemocech. Ale ne vždy, všem a při všech nemocech přinese uzdravení!

A tak náš Dobrý Pastýř učí své učedníky v jedenácté kapitole Jana, aby nezůstávali v chabé naději tohoto světa, která jednou možná se naplní a dvakrát ne. A nakonec každý stejně podlehne smrti, protože mzdou hříchu je smrt a všichni lidé jsou nespravedliví hříšníci!

14 Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. 15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!"

Jsem rád, že jsem tam nebyl. Lazar umřel a já jsem rád, že jsem ta nebyl! Víte, všichni, kteří zůstávají v prvním Adamovi, jen velmi těžce porozumí a spíše nikdy neporozumí této větě. Stejně jako jeden můj kolega v bývalém zaměstnání nikdy nepochopil Ježíšův výrok o zřeknutí se všeho i všech. Třeba i své vlastní rodiny pro následování Krista!

Ale zde právě vidíme nádherně ten vyšší cíl! Protože kvůli učedníkům, kvůli nám je Pán Ježíš rád, že nebyl u Lazara v den jeho smrti! Ano, Ježíš mohl Lazara ihned uzdravit, když onemocněl. Mohl Lazara ihned vzkřísit, setinu vteřiny poté, co zemřel. Místo toho tlelo jeho tělo čtyři dny v hrobě! Ale pro učedníky, pro Lazara a jeho sestry, pro zástupy truchlících a pro nás se naplnil mnohem dokonalejší, krásnější a mocnější záměr a cíl Boží.

Lazar musel projít těžkou nemocí. Jeho sestry museli projít hlubokým zármutkem, strachem a zoufalstvím. I truchlící zástupy si prošli něčím podobným. Lazar nakonec musel kvůli tomu umřít ještě jednou! Uvědomujeme si to? Nebylo lepší tomu všemu zabránit? Udělat to jinak? Mluvíme přeci o bolestných, smutku plných věcech.

Ale milovaní, nebylo by to lepší. Možná pro tento padlý čas a pomíjivou naději v něm! Ale ne pro věčnost, ne pro Boží slávu na prvním místě. Ne pro naši víru, spásu, pokání a posvěcení. Ne pro věčnou záchranu člověka! Lazar by byl zbaven krátkého utrpení, jeho sestry krátkého zármutku, zástupy krátkého času truchlení a pláče. Ale hrozilo by jim všem a nám spolu s nimi věčné utrpení, věčný zármutek a věčné slzy! Proto bylo povolání Lazara z hrobu naplánováno před stvořením světa. Jako důkaz Kristova Božství, On je Boží syn! Proto přišel Beránek Boží, který snímá hříchy světa! Aby sloužil, učil, kázal, sytil a zaplatil. Tedy zemřel. Aby vykoupil svou smrtí a svým vzkříšením. Ne aby naplnil naše pozemské naděje, očekávání a potřeby!

A to jsou Vánoce milovaní! A je lépe je neslavit vůbec a být tak konzistentní ve své vzpouře a hříchu. Než je slavit ke svému vlastnímu odsouzení tak, že z nich odstraníme Božího Syna! Slavit Vánoce a nevěřit ve vzkříšení Krista je soud, který vykonáváme sami nad sebou! A slavit je spolu s Božím Synem, znamená nejen o Vánocích, ale v každý čas chodit ve dne. Chodit ve světle Boží pravdy a podle pravdy celý život. Vést o to zápas, usilovat o to v každý čas! Proto milovaní usilujte  o vyšší cíle, než mít se za každou cenu dobře tady a teď! Usilujte chodit ve dne, chodit ve světle Pána Ježíše. Usilujte vždy poznat více a hlouběji tu věčnou naději. Ten nejvyšší, dokonalý Boží záměr a cíl! Protože světlem světa je tma a naděje světa hyne spolu s ním!  Amen!

Odkazy: J 11 kapitola.