Církev V. - Jednota církve - J 17,20-26

Jednota Božího lidu je největším svědectvím o Kristu

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 30. ledna 2011

Znovu se dnes setkáváme nad Božím slovem a dnes naposledy společně otevíráme Janovo evangelium 17. kap. Naposledy se dnes budeme soustředit na téma církve, o němž mluvíme od začátku tohoto roku. Příští neděli se vrátíme zase do Lukášova evangelia a myslím, že ho již brzy dokončíme. Už jsme prošli skoro celou kapitolu J 17 a před námi je několik posledních veršů. Ukazovali jsme si naprosto zásadní věci, které se týkají Kristovy církve. Viděli jsme, co je smyslem existence církve – že to je Boží sláva, která musí být vždy na prvním místě – ať již mluvíme o učení nebo o jednání, praktické aktivity církve, ale i jednotlivých křesťanů. Bůh musí být vždy oslaven. On je Bůh. Jemu patří všechna sláva.

Náš Bůh je Bohem slávy, je velikým Bohem. V další části J 17 jsme viděli, jak Bůh působí ve své církvi, jak se naprosto jedinečně zjevuje právě skrze církev. Bůh je jediný pravý Bůh a pravdu o Něm, pravdu o Jeho zjevení v osobě Pána Ježíše Krista můžeme nalézt jenom v církvi, která se pevně a věrně drží Božího slova. Toho slova, které jí Bůh skrze proroky a apoštoly dal. Bůh je živý Bůh a jedná ve své církvi. Proto si jistě vzpomínáte, jak jsme mluvili o tom, že Bůh posvěcuje svou církev – svým slovem, které je pravda a svým jednáním. A na toto jednání jsme se soustředili minule, kdy jsme šli do 13. kapitoly Jana a ukazovali si, jak Kristus sám slouží své církvi, stará se o ní naprosto jedinečným způsobem. Je to jeden ze způsobů, jak se posvěcuje za nás.

  • Jan 17:19 Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.

To je verš, na který jsme minule navazovali a který předchází našemu dnešnímu oddílu. Dnes je před námi poslední část J 17. Přečteme celou kapitolu a potom se budeme zabývat v. 20-26.

Máme dnes před sebou samotný závěr Ježíšovy modlitby - velké a mocné modlitby. Mohli bychom v této modlitbě strávit mnoho hodin a věřím, že bychom stejně nevyčerpali její hloubku a nenasytili se její nádherou a mocí. Jednou z hlavních věcí, za které se Ježíš modlil, je jednota křesťanů. A to je to, o čem dnes budeme společně mluvit. Je to téma, které je docela výbušné, protože jednota křesťanů je dnes skloňována ve všech pádech a na všech stranách. Minulý týden papež Ratzinger prohlásil, že jednota je dílem Ducha svatého a že ho těší, jak římská církev dochází stále větší jednoty s luterskou církví v porozumění tomu, co to je ospravedlnění. Nemohu se v té souvislosti nezamýšlet nad tím, proč se Luther kvůli otázce ospravedlnění musel skoro rok skrývat před hněvem římského biskupa. Že by římská církev tak radikálně změnila svůj pohled na ospravedlnění? Nebo se naopak luterská církev tolik vzdálila tomu, co učil muž, od něhož odvozuje své jméno?

Před 14 dny skončil tzv. alianční týden modliteb, kdy se scházejí křesťané k modlitbám. Bez ohledu na své denominace chtějí prokázat svou jednotu, aby byl Bůh oslaven. Ale je to skutečně tak? Je to skutečně jednota, kterou chce Bůh?

Mezi křesťany dnes existuje veliký trend - spojovat se dohromady s dalšími. Budovat jednotu - spojovat, nebýt kontroverzní, všechno pěkně uhladit a dát do jednoho pytle. A tak jsme mohli před časem vidět papeže, jak se modlí společně s buddhisty nebo později s muslimy. Vidíme, jak se křesťané ve jménu jednoty spojují a nepřemýšlejí, jestli je to správné či nikoliv. Je na tom něco špatného usilovat o jednotu? Vždyť i Ježíši jde o jednotu!

Pojďme do našeho textu a podívejme se na několik naprosto zásadních věcí, které se týkají naší jednoty. Abychom totiž mohli praktikovat tuto jednotu, potřebujeme velmi dobře pochopit, co přesně tím Ježíš myslí. Všichni se totiž odvolávají právě na tato slova – buďte jedno. Co to tedy znamená? Podíváme se na to, 1. komu je určena jednota, 2. jaký je základ této jednoty, 3. V čem vrcholí jednota Božího lidu 4. v jakém prostředí se tato jednota buduje.

I. Účastníci jednoty (v. 20)

Ježíš pokračuje ve své modlitbě a znovu zdůrazňuje, za koho se modlí:

Jan 17:20 Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří;

Pamatujeme si, že Ježíš opakovaně prosí za své učedníky - a v tomto případě i za ty budoucí, za vás:

  • Jan 17:9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji;

Mnohokrát v této kapitole dělá rozdíl mezi svými učedníky a světem. Takže tady máme první, naprosto jasnou definici toho, komu je jednota určená – je určená jenom a jedině církvi. Nikdy nebude existovat pravá duchovní jednota mezi církví Kristovou a dalšími náboženstvími – muslimy, hinduisty, buddhisty, šamany, new age, … To prostě není možné – na jedné straně je svět a na druhé je církev.

Ale pozor – Písmu nás varuje před nevěstkou (Zj 17nn), která bude spojovat lidi:

  • Zj 17:2 se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země."
  • 15 A řekl mi: "Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky.

Budou uctívat sochu šelmy, která bude vypadat trochu jako beránek, ale mluvit bude jako drak (Zj 13, 11). To není nevěsta Kristova, to nejsou vyvolení svatí, ale to je nevěstka, to je svět oblečený do náboženského hávu. To je svět oblečený do jednoho společného náboženství, které bude mít leccos společného také s křesťanstvím, ale nebude to křesťanství. Podívejme se ještě do Písma, co nám k tomu říká: mluví o tom, že zde budou vlci v rouše beránčím (Sk 20,30), ale my víme, že nejsou z nás:

  • 1 Janův 2:19 Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.

Znovu je tu řeč o falešných učitelích, doslova antikristech, kteří jsou - ze světa (1 J 4,5). Znovu vidíme, že Písmo nám ukazuje, že svět se svým způsobem prolíná s církví a proto musíme být dvakrát opatrní, s kým že to budeme budovat společnou jednotu. Protože ta pravá jednota je určena jenom Božímu lidu, nikoliv světu. A proto musíme rozlišovat, co je ze světa a co je z Boha.

Ovšem jako Boží děti, které usilují o jednotu - vždyť je to Boží příkaz pro nás - nemohou zůstat jen u tohoto rozlišení. Musíme jít ještě dále. Nejenom, že se svět hrne do církve a že je tady nevěstka, která se bude vydávat za skutečnou nevěstu Kristovu, ale musíme také udělat ještě další rozlišovaní - stejně jako to vidíme v celé sedmnácté kapitole, musíme rozlišit, kdo jsou ti, kdo skutečně patří Bohu a kdo o tom jenom mluví. Toto rozlišení musíme udělat ještě předtím, než se budeme pouštět do jednoty s druhými lidmi. Celá tato kapitola nás vede k tomu, abychom viděli, jaké jsou charakteristiky opravdových věřících, skutečných křesťanů. Podívejme se ještě rychle na několik dalším míst k Písmu a potom se vrátíme zpátky do Jana:

  • Judův 1:4 Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista.
  • Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.
  • 2 Tm 3:5 budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

Juda napomíná své čtenáře, aby zápasili o víru, odevzdanou Božímu lidu (Ju 2), Pavel zase napsal Titovi, aby křesťany na Krétě přísně káral, aby měli zdravou víru (Tt 1,13) a:

  • Titovi 3:10 Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni;

A Timoteovi Pavel napsal, takových lidí se straň. Všimněte si, že tu není nic o tom, že bychom je měli milovat a tak svou „láskou“ přikrývat jejich hříchy.

  • 2 Korintským 6:17 A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin.

Podobná napomenutí čteme skoro ve všech listech nového zákona. Musíme si uvědomit, že tyto věci byly napsané církvi a pro církev. Důvodem jejich napsání bylo právě ono rozlišení toho, kdo je, a kdo není opravdový křesťan. Některé z dopisů církvím byly napsané jenom kvůli tomu. V církvích byli:

  • Galatským 2:4 ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.

Opakovaně nás Boží slovo vede k tomu, abychom se od takových lidí oddělili.

  • 2 Tesalonickým 3:6 Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali.

Toto je skutečný projev pravé křesťanské lásky. A tak tady máme dvě věci, které musíme dobře držet - každou zvlášť a zároveň obě stejně pevně. Je tady příkaz zachovávat jednotu ducha a je tady příkaz zachovávat nejednotu - oddělit se od každého, kdo vypadá jako křesťan, ale není křesťan. A dokonce od každého, kdo je opravdový křesťan, ale - jak jsme viděli - žije neukázněně a nežije podle učení Božího slova. Takových se straňte, říká Pán. Toto je základní východisko pro setrvání v jednotě, jak ho definuje Boží slovo.

Tento týden jsem se dočetl, že čtyři z deseti amerických kazatelů považují Baracka Obamu za křesťana. To si myslí o muži, který se sice občas prohlašuje za křesťana, ale také říká, že islám je fajn a nemůže za žádné války, který podporuje nošení hidžábu muslimskými ženami. Nikdy veřejně nevyznal Ježíše Krista, nepřiznal se k Němu jako ke svému Pánu.

Ale to není problém jenom Ameriky - stejné je to u nás. Před časem jsem mluvil se starším jednoho sboru, který se mě snažil přesvědčit k tomu, abychom se scházeli spolu s lidmi z dalších církví ke společným modlitbám. Když jsem poukazoval na to, že tito lidé nejsou se vší pravděpodobností znovuzrození křesťané - vzhledem k názorům, které zastávají, tak stále dokola opakoval, že věří v Ježíše. A to stačí. Ale je křesťan ten, kdo jenom říká, že věří v Ježíše? Podívejme se do Jana 17.

Při biblickém studiu jsem vám doporučoval, abyste si vypsali všechny charakteristiky křesťana, které naleznete v celé 17. kapitole. Nevím, jestli jste se k tomu dostali - já jsem napočítal nejméně 36 věcí, které charakterizují křesťany podle 17. kapitoly. Nechci vám ulehčovat práci tím, že bych vám tyto věci vyjmenoval - chci vás povzbudit k tomu, abyste si je sami vypsali. Ale podívejme se na tři oblasti vztahů, které nám pomohou učedníky charakterizovat:

1. vztah k Božímu slovu - v. 6 - učedníci jsou ti, kdo zachovávají Boží slovo, kdo ho přijímají (v. 8), kdo na něm staví jako na pravdě (v. 17) a posvěcují se touto pravdou - Božím slovem.

2. vztah ke světu - Bůh Otec je ze světa dal Synovi (v. 6). Odlišují se od světa, protože nejsou ze světa (v. 16), jsou nenáviděni světem (v. 14), a jsou stále ve světě (v. 11). Kristovi učedníci slouží tomuto světu - jsou posláni do světa, aby přinášeli světu evangelium (v. 18).

3. vzájemné vztahy - učedníci jsou jednotní v poznání Boha a Božího Syna (v. 11, 21, 22, 23), milují se navzájem v pravdě (v. 26).

Toto je základem skutečné jednoty Božího lidu. Jenom ti, kdo jsou učedníky Pána, mohou tuto jednotu zakoušet. A vidíte, že nás Duch svatý skrze Boží slovo opravdu vede k tomu, abychom tyto věci dobře rozlišovali. Aby to bylo naprosto jasné, podívejme se ještě do:

  • 2 Korintským 6:14-16 Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého.

Jinými slovy - nevěřte všemu, co se tváří jako křesťanské, že to opravdu je křesťanské. Protože by se vám mohlo stát, že budete jednotu s Beliálem, s ďáblem. Z nevěsty se stane nevěstka. Pojďme nyní k té jednotě. To první, co vidíme v našem textu je:

II. Základ jednoty (v. 21-23)

  • Jan 17:21 aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.

Jenom opravdoví křesťané mohou zakoušet duchovní jednotu. Jenom tito lidé jsou jednotní. Ježíš se modlí za tuto jednotu mezi všemi věřícími. A chci to zdůraznit - tato jednota je možná jenom mezi opravdovými věřícími, ale je nutná mezi všemi věřícími. Není možná pro ty, kdo nejsou věřící, není možná mezi křesťany a lidmi z jiných náboženství, není možná mezi křesťany a buddhisty nebo ateisty. Není možná ani pro ty, kdo si říkají křesťané a nejsou jimi. Ale je naprosto nutná mezi všemi, kteří jsou narozeni z Božího Ducha a žijí k Boží slávě.

Nesnažme se vytvořit nebo budovat společenství nebo jednotu s těmi, kdo nejsou křesťané. Takové úsilí je předem odsouzené k nezdaru. Používejme Boží Slovo k tomu, abychom rozuměli, s kým máme budovat jednotu a s kým ne. Ať je pro nás Písmo tím měřítkem, které bude rozhodovat o našem životě.

Ježíš se tu modlí za jednotu svých učedníků. Ježíš ve své modlitbě vidí ten obrovský zástup před Božím trůnem ze všech národů, ras, jazyků, společenských vrstev - a modlí se za to, aby překonali rozdíly, z nichž pocházejí a porozuměli své jednotě, která je založená na Něm.

Ježíš se nemodlí za uniformitu nebo institucionální jednotu mezi věřícími, ale za osobní aktivní jednotu, která společně svou rozmanitostí obohacuje církev.

Zatímco uniformita chce spojit jablko a hrušku, což ale to nejde, jednota způsobená Duchem Svatým spojuje rozmanité v lásce. Zatímco instituční jednota chce spojovat na základě nějakých vnějších věcí, takže není vypůsobená Duchem Svatým, Ježíš hledá jednotu srdcí naplněných Duchem Svatým, jednotu, která je založená na pravdě Božího slova.

Musíme se spolehnout na to, že tato modlitba se naplnila a že církev je jednotná. Naše selhání je v tom, že nedostatečně rozumíme této pravdě a nežijeme v ní.

Základ naší jednoty je stejný, jako je základ jednoty mezi Otcem a Synem - rovnost osob. My všichni jsme díky kříži postaveni na stejný základ. Vzorem naší jednoty je jednota Boží Trojice. To je taková jednota, která dovoluje rozdílnost osob, ale zachovává stejný základ.

  • Filipským 2,6 Způsobem bytí byl roven Bohu, na této rovnosti ale netrval.

Ježíšova modlitba za jednotu však směřuje ještě dál. Duchovní jednota křesťanů ukazuje na církev, která reprezentuje Ježíše ve světě. Výsledkem jednoty křesťanů je mocné svědectví o Ježíši. Aby svět poznal, že jsi mě poslal.

  • Jan 17:22 Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako jsme jedno my.

Ježíš se modlí za to, aby církev byla charakteristická slávou. Těm, kdo uvěří skrze svědectví učedníků, dává Ježíš svou slávu - slávu, kterou Otec dal Jemu.

  • Jan 17,5 Nyní mě, Otče, uveď k sobě do slávy, kterou jsem u tebe měl předtím, než byl svět.

Ještě dříve než bylo cokoliv stvořeno, měl Ježíš slávu u Otce. Tato sláva - a to je další věc, které potřebujeme porozumět v otázce jednoty křesťanů, tato sláva je základem, na kterém máme stavět. Už jsme si řekli, že jednota je možná jenom mezi opravdovými křesťany. Dokonce jsme si ukázali, že mezi opravdovými křesťany je jednota realitou, kterou máme žít. A tady je podstata této reality - Boží sláva, Kristova sláva.

Cílem života každého Kristova učedníka je Boží sláva. Všechno dělá k Boží slávě. Tak to říká Písmo. A jenom toto je základ, na kterém můžeme budovat jednotu.

Můžeme spolu nesouhlasit, můžeme mít různé názory, můžeme mít odlišné pohledy na některé věci v Božím Slově, ale dokud bude východiskem, základem těchto našich názorů Boží Slovo a jeho kvalitní interpretace, potom nám půjde o Boží slávu a budeme jednotní. Pokud se ovšem postavíme na jiný základ než je Slovo Boží - může to být lidské učení, tradice, kultura, teologický systém, věda, psychologie - cokoliv - potom už jde jenom o lidskou slávu a ne o slávu našeho Pána a potom není možná žádná jednota.

Každý z nás stojí v tomto smyslu před Bohem sám, sám za sebe. Jenom já a Bůh. A ochota plnit Boží vůli je znakem Boží slávy v našem životě. Když církev jedná podle Boží vůle je to známka Boží slávy, která se projevuje v církvi.

A připomeňme si tu slávu, kterou měl Syn u Otce: byla to sláva, která se projevovala pokorou, utrpením a která byla s konečnou platností prokázána obětí na kříži.

Jak máme žít v této slávě? Znamená to, že budeme sdílet s druhými Kristovu slávu - slávu Jeho přítomnosti v našich životech. A tak naše soustředění se na Krista bude podporovat jednotu. Znamená to soustředit se na samotného Pána Ježíše.

  • Jan 17:23 Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.

Ježíš se modlí za jednotu v lásce. Modlí se za dokonalou jednotu svých učedníků.

Já v Tobě a Ty ve Mně - to je nekompromisní, dokonalá jednota. Jednota bez strachu nebo nátlaku. Ježíš chce jednotu lásky a společné identity v Kristu. Všimněme si paralelní struktury ve verších 21-23:

21a aby byli jedno

21b jako ty Otče ve mně a já v Tobě

21c aby i oni byli jedno v nás

21d aby svět poznal, že jsi mě poslal

22b aby byli jedno

22c-23a jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně

23b aby byli dokonale jedno

23c aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě

První a druhé „aby“, vždycky ukazuje na jednotu věřících, která je v obou případech znázorněná jednotou, která existuje mezi Otcem a Synem. Třetí „aby“ ukazuje na výsledný efekt této jednoty ve světě. Tento výsledek je dvojí a důsledek obojího je potom týž - svět (za který se Ježíš nemodlí, ale který nenávidí učedníky) - tento svět má poznat: 1. Že Otec poslal Syna. Svět nenávidí Syna (J 15,18). 2. Svět má poznat, že Otec miluje učedníky tak, jako miluje Syna (svět nenávidí učedníky - a toto je jeden z důvodů).

Nejsme tady bezdůvodně jako Ježíšovi učedníci. Byli jsme do světa posláni s určitým záměrem - zjevit světu Ježíše Krista, kázat evangelium všemu stvoření, naplnit zemi evangeliem, ukázat Otcovu lásku k těm, které Otec daroval svému Synu, které přitáhl k Synu, a které připodobňuje k Synu.

  • Jan 17:18 Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.

Jako Pán zjevujeme tyto věci: slovy - svým svědectvím o Kristu, skutky - vzájemnou láskou a konečně naší jednotou, která je založena na poznání Kristovy slávy v nás. To je základ a smysl jednoty.

III. Cíl jednoty – její vyvrcholení (v. 24)

  • Jan 17:24 Otče, chci, aby ti, jež jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa.

Ježíš prosí za dovršení jednoty, což je trvalé a hluboké obecenství s Kristem. Završení tohoto obecenství přijde v okamžiku Kristova druhého příchodu.

  • 1 Tesalonickým 4:17 A pak už navždy budeme s Pánem.

Toto je zaslíbení společenství s Ním, jehož naplněním si můžeme být naprosto jistí.

Před okamžikem Ježíš řekl, že svou slávu dal svým učedníkům. A ještě předtím řekl, že v nich je oslaven. Přesto zde ještě odlišuje tu slávu, kterou dal svým vyvoleným, od slávy, kterou má On sám. Chce, aby se na tuto slávu učedníci dívali. Aby se jí sytili, aby se z ní radovali. Aby jí odráželi a byli touto slávou stále více naplňováni a proměňováni.

A znovu si všimněte těsného spojení s láskou - Otce a Syna. To je pouto, které je tím nejmocnějším poutem, které existuje. Znovu to ukazuje na důvody veškerého Božího jednání - Otec miluje Syna, a proto chce Syna oslavit. Syn miluje Otce, a proto jedná tak, aby ze všeho, co dělá, vzešla sláva Otci. Boží láska je v samotném jádru veškerého Božího jednání a Boží sláva je cílem, k němuž všechno směřuje.

  • Abakuk 2:14 Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře.

Znovu a znovu vidíme stále totéž.

  • Koloským 1:16 všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Kvůli Kristu a pro Krista. Bez něj není žádná jednota. Bez něj není žádné společenství. Ale kde je Kristus, tam je také jednota Božího lidu a tato jednota roste a projevuje se. Jaké je:

IV. Prostředí jednoty (v. 25-26)

Prostředí této jednoty je vytvořené na pravdě Božího slova, spravedlnosti Kristově a buduje se v lásce.

  • Jan 17:25-26 Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. Tito poznali, že jsi mě poslal, a já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich."

Tady je takřka triumfální závěr Ježíšovy modlitby. Tak jak se Ježíš blíží ke kříži, je stále více plný jistoty a vítězství. Bitva je ještě před ním, ale On jde vpřed jako přemožitel. Ježíšova mysl nebyla sevřena zmatkem nebo strachem. Ukazuje na lásku Boží a dokonce vidíme, že opravdoví křesťané rostou v Boží lásce - dám jim poznat tvé jméno, aby Tvoje láska byla v nich. Nadpřirozená Boží láska, která přemáhá svět. Kristova láska, kterou nám prokázal svým křížem.

  • Filipským 1:9-11 A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Modlitba je uzavřena velikým tajemstvím křesťanského života - Ježíš a Jeho láska přebývá ve věřících. Ježíš opouští své učedníky, ale nenechává je samotné. Místo sebe jim posílá svého Ducha a skrze tohoto Ducha bude přebývat v učednících navěky. My jsme přijali Ducha Svatého, který nás uvádí do veškeré pravdy, máme Boží Slovo, které je pravdou. K opravdové jednotě nám tedy stačí soustředit se na to, co je hlavním tématem Božího Slova - a to je vtělené Boží Slovo, Boží Syn, Pán Ježíš Kristus a jednat podle Slova - zachovávat ho. A na tom není nic těžkého ani komplikovaného.

Tak se bude projevovat Boží sláva v nás. Tento Ježíšův dar slávy věřícím vede k jejich jednotě, jejímž konečným výsledkem je konfrontace světa s tím, kdo je to Ježíš. Jsme těmi, jimž jde o Boží slávu v našich životech?

V. Závěr

Takže vidíme, že jednota je příkazem pro všechny křesťany. Nikdo, musíme to zdůraznit - nikdo, žádný křesťan nemá právo oddělovat se od ostatních opravdových křesťanů. Ale - a to musíme zdůraznit neméně - a dokonce možná v naší zemi to musíme zdůraznit mnohem více - každý křesťan musí dobře rozlišovat, zda ten, s kým buduje jednotu, je křesťanem podle Božího slova.

  • Přísloví 17,15 Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností.

Spravedlivý a svévolník – to jsou starozákonní slova pro křesťana, který byl ospravedlněn Kristovou obětí na kříži, a je tedy Bohem označován jako spravedlivý, a nevěřícího, který stále - ať již aktivně nebo „pasivně“ - vzdoruje Bohu (Ef 2,2). Mohli bychom toto přísloví parafrázovat tak, že se Bohu nelíbí, ba dokonce hnusí, když někoho prohlašujeme a přijímáme jako křesťana, i když jeho život vypadá úplně jinak a jeho vyznání a učení svědčí o tom, že křesťanem není a stejně tak se Bohu také nelíbí, když někdo křesťanem je a my bychom o něm tvrdili, že není. Ať již proto, že je vlažný, nebo zrovna žije ve vzpouře proti Bohu, nebo padá do hříchu, či ve slabosti podléhá pokušení.

Jakou bázeň však vzbuzuje toto Boží slovo! S jakou pokorou, ale zároveň s jakou pečlivostí musíme rozlišovat pravdu od lži, křesťana od nevěřícího, spravedlnost od nepravosti. Hluboko do Písma a blízko před Boží tvář nás vede skrze toto slovo Duch Svatý. Jenom pečlivé zkoumání Božího Slova nám může dát moudrost k rozlišování, které nutně potřebujeme, abychom oddělili spravedlivého od svévolníka. Jenom pokoření se pod mocnou ruku Boží nás povede k tomu, abychom v pravdě dokázali jednat s milostí a milosrdenstvím a to jak se svévolníky, tak se spravedlivými. Abychom budovali skutečnou jednotu, která povede k Boží slávě a ke spasení lidí kolem nás.

My sami nikdy nedokážeme žít křesťanský život. To je nad naše síly. My sami nikdy nedokážeme milovat druhé a budovat jednotu v lásce. Je totiž jenom jediný, který to dokáže a to je Ježíš. Ale On žije v nás a On to udělá právě ve tvém i v mém životě. On je středem celého křesťanského života. O Něm je celá tato kapitola, o Něm je celé Boží slovo, o Něm a pro Něj je tady celý svět. K Jeho slávě.

Amen.

Rok