Církev – Plnost Kristova (Ef 1,23)

Tělo a plnost Ježíše Krista

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 15. června 2014

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Budeme dnes pokračovat v našem výkladu listu Efezským posledním veršem první kapitoly. Je to modlitba apoštola Pavla a mluví se v ní o církvi:

• Efezským 1:23 která je jeho [Kristovým] tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Před námi je mohutné vyjádření Božího slova o církvi.

Než se do něj ponoříme, vyprosíme si Boží požehnání.

Minule jsme mluvili o církvi a vysvětlovali jsme si, že církev, ekklésia, znamená na prvním místě shromáždění. A může to znamenat křesťanské i nekřesťanské, tedy pohanské, náboženské nebo i politické shromáždění. Ukázali jsme si, že ekklésia, shromáždění je obecný pojem a tento pojem v Písmu rozváděn mnoha různými způsoby. Najdeme skutečně celou řadu obrazů a vysvětlení, kterými je popisována církev. Než se na ně rychle podíváme, musíme si zdůraznit jednu nesmírně důležitou věc, která se týká církve – apoštol Pavel řekl efezským starším:

• Sk 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.

Církev je pro Boha nesmírně vzácná. Jednak je to Boží církev a především – byla získána krví Jeho vlastního Syna. Doslova je tam: Kterou si Bůh získal vlastní krví. To je cena církve. Proto také kdokoliv snižuje Boží církev, bude Bohem ponížen, a kdo se snaží ničit církev, toho zničí Bůh (1K 3,17). Toto je něco, co bychom měli mít stále na paměti. Církev je drahá a převzácná pro Boha, církev je tím nejvzácnějším, co Bůh má, je vrcholem Božího stvoření. Poslední kniha Bible, kniha Zjevení, nám ukazuje, že celé dějiny lidstva od svého samotného počátku, od stvoření, směřují k jedné jediné veliké události – a tou je svatba Beránkova, kdy se Kristus a Jeho církev stanou jedním tělem.

Ježíš popisuje církev jako neporazitelnou skalní pevnost, která ale není statická, protože dobývá a útočí, a kterou brány pekel nepřemohou (Mt 16,18). Církev je zobrazena jako vinná réva, kde Ježíš je kmen a věřící jsou ratolesti (J 15,1), nebo jako stádo, kde Ježíš je dobrý pastýř (J 10,11-16), který se stará o své ovečky, pase je a každou z nich zná jménem. Korintským Pavel připomíná, že jsou polem nebo také stavbou (1K 3,9-10). V 1Pt 2,9 nazývá Petr církev národem, lidem, královským kněžstvem. A v následujícím verši znovu mluví o církvi jako o chrámu, který se staví z živých duchovních kamenů (1Pt 2,10). Obraz stavby najdeme také v listu Efezským, kde se mluví o úhelném kameni, jímž je Kristus a o základu, který už je jednou provždy položen – tím základem jsou apoštolové a proroci, a na tomto základě my nyní stavíme. Dnes se mnozí snaží položit nový základ a říkají, že základ, který máme je nedostatečný a tak hledají nové apoštoly a nové proroky, nové zjevení, které bychom mohli přidat k tomu, co máme – ale uvědomte si, co by to znamenalo. Bylo by to, jako kdybyste chtěli znovu položit základovou desku do pátého patra svého rodinného domu. Víte, co by se stalo? Všechno by se zřítilo a celý dům by zůstal v troskách. Ale přesně tak dnes mnohé církve vypadají – chtějí stavět nové základy a najednou leží v troskách. Dostaneme se k tomu na konci Ef 2.

V našem dnešním textu je jeden z nejdůležitějších popisů církve – a tím je tělo, tělo Kristovo, tělo, kde Kristus je hlavou. Podíváme se tedy na to, co to znamená, že církev je tělem Kristovým, potom si ukážeme, v jakém slova smyslu je církev Kristovou plností a nakonec půjdeme k nejdůležitějšímu důrazu tohoto textu – a tím je samotný Kristus.

I. Tělo

Církev je Kristovým tělem – to je stěžejní prohlášení 23. verše. Celý ten oddíl je modlitbou a Pavel se modlí za to, aby Boží lid poznal:

• Efezským 1:18 …jak bohaté a slavné je Boží dědictví v jeho svatém lidu

O několik veršů dále popisuje toto slavné dědictví a vysvětluje, co církev je. Už jsme to zdůraznili minule i předminule, ale rád to zopakuji znovu – učení o církvi patří mezi ta nejdůležitější učení, jaká v Písmu máme. S učením o církvi souvisí skoro každé další učení Bible. Souvisí s tím učení o spasení, učení o posvěcení, učení o Kristu, o Bohu, o Duchu svatém, učení o fungování církve, učení o posledních věcech. To všechno víc, nebo míň souvisí s učením o církvi. Rozhodně tedy není jedno, čemu věříme o církvi a špatný pohled na to, co je to církev, bude ovlivňovat každé další učení, které jsem zmínil. To je také důvod, proč vidíme tolik zmatku mezi mnoha dnešními křesťany.

Lidé se ptají, jak je možné, že je církev v tak špatném stavu. Jeden bratr mi vyprávěl, že mu církev připomíná nevěstu, která utíká před svým ženichem. Ten útěk vidí v tom, že se církev stává stále podobnější světu a pro své fungování a pro evangelizaci používá metody světa. Ale my si musíme, moji milí, položit zásadní otázku – je nevěsta, která utíká od svého ženicha ještě nevěstou? Je církev, která je k nerozeznání od světa skutečně církví?

Obraz, který je dnes před námi a vysvětlení toho, co to je církev, říká, že církev je tělem Ježíše Krista. To je obraz, který je v Písmu vysvětlen asi nejvíce ze všech. 1K 12,12-27 obsahuje rozsáhlé vysvětlení toho, co je to tělo Kristovo. Je zde popis toho, jak toto tělo funguje. Totéž nacházíme také v Efezským 4, kde se tomu budeme věnovat více. Dnes si musíme vysvětlit základní věci, které se týkají těla – především se jedná o:

A. Jednotný organismus

Obraz církve jako těla, jehož hlavou je Kristus, je obrazem živého organismu. Slovo, které je tady použité pro tělo je SÓMA. Kdykoliv je Novém zákoně řeč o církvi jako těle, tak je vždy použité toto slovo. To slovo označuje tělo živého organismu, nejčastěji tělo člověka. Tento obraz používá Pavel v 1K 12, kde vysvětluje fungování těla a přirovnává církev k tělu člověka.

Ale v našem textu je více než funce zdůrazněna forma. Církev není něco statického – jako budova nebo chrám, kde si představíme pevnou a nepohnutelnou stavbu, ale je to živý organismus, tělo. Je to tělo, které má svou hlavu, která toto tělo řídí. Mohli bychom si to představit jako mozek, který skrze nervovou soustavu řídí každou část celého těla. Až do konečků prstů, do těch nejokrajovějších částí těla – všude jsou zavedeny nervy, které předávájí příkazy hlavy. Takto je také každá část těla spojená s hlavou.

Zároveň je také hlava tím, co spojuje celé tělo dohromady. Všechny části těla patří k sobě a tvoří jednotu. Neexistuje prst nebo ruka, které by měly každý svou vlastní hlavu. Ale je tady jedna hlava, která patří k celému tělu. Toto nám chce Písmo říci obrazem těla. Každý jednotlivý křesťan je spojen se svou hlavou, s Kristem. Máme přímé spojení, Kristus v nás přebývá skrze Ducha svatého, jímž jsme zapečetěni pro věčnost. Nepotřebujeme žádného jiného prostředníka, nepotřebujeme kněze, který by nám zprostředkoval spojení s Bohem, s hlavou. Už jsme spojeni s hlavou. Ale zároveň patříme také k sobě, jeden k druhému, patříme do společného těla, které má jednu hlavu.

Už vás někdy bolel zub? Když vás bolí zub, tak je ochromené celé tělo. Nemůžete dělat skoro nic. Jenom myslíte na to, když už se dostanete k zubaři a on vás zbaví bolesti. Jde o jeden malý zub, ale je zasažené celé tělo. To je obraz církve, která je tělem Kristovým – patříme k sobě, patříme dohromady, tvoříme jeden celek. A to platí jak o místním sboru, tak o univerzální církvi. Ve spojení s bratry a sestrami v Kristu zakoušíme jednotu, máme jednotu. Není to něco úplně samozřejmého, a proto jsme vybízeni, abychom usilovně hleděli zachovat jednotu Ducha (Ef 4,3). Ale protože máme jednu hlavu, Krista, jsme sjednoceni do Jeho těla.

Proto také církevní otec Cyprián řekl, že nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá církev za matku. Křesťan sólista, křesťan, který nežije v místní církvi, křesťan, který nechce být součástí viditelného Kristova těla, je biblický protimluv. Přesto najdete mnoho lidí, kteří vám řeknou, že nepotřebují církev k tomu, aby mohli uctívat Boha. Někteří si myslí, že mohou být údem církve, který nepotřebuje ostatní. Je to jako noha, která má svou vlastní hlavu. Ta představa je směšná (viďte děti). Někdy se však jedná o lidi, kteří se setkali s organizací, která se nazývala církví, ale ve skutečnosti jí nebyla. A tak říkají, že už s ničím podobným nechtějí mít nic společného.

Ale moji milí, nic nás neopravňuje k tomu, abychom odmítali být součástí viditelného Kristova těla, tedy místní církve. Žádný důvod není tak velký, aby zrušil to, co je tady napsáno: že Kristus je hlava a církev je Jeho tělem.

Být součástí těla Kristova znamená být v jednotě s bratry a sestrami. Ovšem nesmíme plést jednotu s uniformitou. Tělo totiž znamená:

B. Rozmanitost

Církev je jedním jediným tělem a je jednotná. K vysvětlení se dostaneme v listu Efezským. Jednota církve – jak místního sboru, tak i té všeobecné církve je velkým tématem, které souvisí s učením o církvi. Jsem nesmírně vděčný, že jako sbor jsme jednotní a skutečně ukazujeme jednotu těla Kristova. Ale jednota neznamená stejnost, nebo uniformitu. Právě zde je velký důraz v tom označení církve jako těla. Tělo je různorodé, skládá se z různých údů a každý z nich je jiný. Na každém prstě svého těla máte jiný otisk a žádné dva otisky lidí na celém světě nejsou stejné. Každé vaše oko jiné a každé obsahuje naprosto jedinečnou sítnice, každé ucho je jiné a každé je naprosto unikátní.

To je obraz těla Kristova. Je velmi zajímavé, protože máme jeden jediný dokonalý vzor, do kterého máme dorůstat, máme jenom jeden příklad toho, jak vypadá dokonalý člověk a to je Ježíš Kristus a přesto jsme každý jiný a nikdo z nás nikdy nebude malou kopií Ježíše Krista. Jednoho dne Mu budeme podobní, ale dokonce i tehdy poneseme určité prvky originality, se kterou nás Bůh stvořil. Moji milí, máme úžasného Stvořitele, kterému se nemůže nikdo a nic vyrovnat. Jeho stvoření je úchvatné. A ještě úchvatnější je a bude jeho nové stvoření, kterým je církev Kristova, tělo Kristovo.

Každý z nás byl stvořen jedinečným způsobem a každý z nás má jedinečné místo v těle Kristově. V církvi není nikdo nedůležitý. V církvi není nikdo, kdo by byl nahraditelný.

• Ef 4:7 Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

Ale tato rozmanitost a nádhera Kristova těla není samoúčelná, ale má sloužit ke vzájemné podpoře, k vzájemnému budování, ke společnému duchovnímu růstu, k vzájemné službě.

• Římanům 12:4-5 Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

Jsme tělo Kristovo a to znamená, že nejsme všichni stejní, že neděláme stejné věci, nemáme stejné obdarování, ale znamená to, že si všichni sloužíme navzájem tím darem milosti, který jsme obdrželi. Vzájemná služba je vyjádřením křesťanské lásky. A láska je tím, co spojuje tělo dohromady, co ho drží a buduje. Láska nehledá stejnost, ale respektuje rozmanitost.

Jsem vděčný za to, jak si ve sboru sloužíme navzájem. Vidím mnohá obdarování a také to, že je využíváte ke službě druhým – ať již jsou to dary správy, dary služby a pomoci, dary milosrdenství. Nemám dar milosrdenství a myslím, že to víte a tak jsem nesmírně vděčný, že jsou zde lidé, kteří ochotně, s láskou a s radostí navštíví nemocné, aby je povzbudili a potěšili. Jsou zde lidé, kteří každý týden slouží tím, že nám připraví místo k setkávání. Další připraví občerstvení, jiní cvičí, aby nás mohli doprovázet, když společně zpíváme Bohu. Bratři věrně a tvrdě studují Boží slovo, aby mohli vyučovat a kázat – a je to ohromná službu tělu Kristovu. To je tělo, to je rozmanitost, různost a zároveň jednota těla. Všechno slouží ke společnému růstu.

Je to zároveň výzva pro každého z nás, abychom hledali, kde a jak můžeme a máme být užiteční. Neexistuje dar nedělního chození do shromáždění ani dar zahřívání židlí! Tohle je místo, kde se shromažďuje církev a každý křesťan tady má být. To je místo, kde si vzájemně sloužíme a každý křesťan se má ptát, ne – co dneska přijmu, ale co mohu dneska dát, jak mohu dneska sloužit druhým. To znamená, že jsme tělo. To znamená, že jsme odevzdaní jeden druhému a vydaní jediné hlavě, kterou máme, Kristu. K Jeho slávě žijeme a sloužíme jedni druhým. 

Ještě jednu věc musíme zmínit v souvislosti s tělem, a to je:

C. Oddělenost

Tělo není masa. Tělo nesplývá s masou, ale odlišuje se od ní. Právě tak je to s církví. Církev je jediné tělo s jedinou hlavou, s Kristem. To jí odlišuje ode všeho ostatního. Kristus je hlavou všech mocností a sil (Ko 2,10), On je hlavou všeho, ale ani mocnosti a síly, ani svět nejsou Jeho tělem. Tím je církev. A to ji odlišuje a odděluje ode všeho ostatního. Církev je v tuto chvíli ještě ve světě, ale není ze světa. Církev nesmí splynout se světem, ale musí být od světa oddělená. Tohle je jeden z největších problémů církve v současnosti. Za každou cenu se chce podobat světu a myslí si, že tím získá lidi pro Krista.

Některé sbory dnes říkají lidem – my jsme jako vy, jediný rozdíl je v tom, že my věříme v Boha a vy ne. Tak přijďte k nám a uvidíte, že jsme stejní a potom můžete mít i to, co máme my navíc – tedy víru v Boha. To je naprosto pošetilé.

Bible říká, že přirozený člověk je nepřítelem Božím, je vzbouřencem proti Bohu, nechce Boha znát, nechce Boha poslouchat, nechce o Bohu vědět. Nemá jediný důvod být tam, kde se mluví o Bohu Bible. A pokud tohle nebudete s jistotou vědět, budete vytvářet aktivity, kterými se budete chtít zalíbit světu. Budete chtít mít hudbu, jako má svět, budete chtít mít důležitost a uznání, jako má svět (pozvete nevěřícího starostu, aby promluvil na slavnostním shromáždění, nebo na evangelizaci nebo na veřejném čtení Písma), budete chtít být zábavní, jako je zábavný svět – ze shromáždění uděláte diskotéku, aby se u vás líbilo světu. Jeden bratr mi teď vyprávěl o tom, jak v Německu některé církve dělají erotickou Večeři Páně – aby byli atraktivní pro svět. Moji milí, to je odporné! To je rouhání. Ale to rouhání není až tady na konci, v těchto šílených aktivitách, ale je už na začátku, kdy se chce církev líbit světu.

• Jk 4:4 Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

Církev nemůže hledat přátelství se světem, protože svět je v temnotě a v hříchu, kdežto křesťané – a tedy církev – byli přeneseni do království Božího syna, do světla, do svatosti. Proto také apoštol Jan, když napsal dětem, mládencům a otcům, aby byli silní a rostli ve víře, připojuje:

• 1 Janův 2:15-17 Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.

Církev musí být oddělená od světa. Ale nemusí kvůli tomu vypadat nějak divně nebo zastarale. Když církev miluje Boha a poslouchá Jeho slovo (což je důkaz toho, že miluje Boha), bude oddělená od světa. Boží slovo jí oddělí. To stačí. To je všechno! Boží slovo jako prostředek autority a vlády Ježíše Krista, jako zdroj života ukazuje, kdo je hlava církve a odděluje ji od světa.

Na začátku první kapitoly jsme mluvili o tom, co Bůh udělal před stvořením světa – že vyvolil Kristovu nevěstu, křesťany. A pamatujete si, k čemu je Bůh vyvolil? Podívejte se do verše 4:

• Efezským 1:4 v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Abychom byli odděleným Kristovým tělem. Pojďme ke druhé věci:

II. Plnost

• Ef 1:23 [církev] je … plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Tohle vypadá jako nejobtížnější skutečnost z celého tohoto oddílu. V jakém smyslu je církev plností Krista? Je snad Kristus nedostatečný? Potřebuje nějak doplnit? Nebo je Ho jenom půlka? Či snad je nějak vyprázdněný, že potřebuje naplnit? Naprosto ne! Nic takového! Chtěl bych k tomu říct dvě poznámky:

A. Církev jako vyjádření Krista

Pavel tady používá paradox, protimluv, tak jako mnohokrát ve svých listech. „Když jsem slabý, jsem silný“ (2K 12,10). Nebo když se v Ef 3,19 modlí za to, abychom poznali „Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání.“ Církev jako plnost Kristova je podobným paradoxem. Jako je ženich nekompletní bez nevěsty, nebo viný kmen je neúplný bez ratolestí, jako pastýř není úplný bez ovcí – právě tak, v tomto smyslu je církev doplněním Krista, jako Jeho tělo je konkrétním vyjádřením Hlavy. Je to dobře patrné na slovech Pána Ježíše Krista, která řekl Pavlovi, tehdy ještě Saulovi, když ho srazil do prachu země před Damaškem, kam jel Saul z pověření židovské velerady vypátrat křesťany, zatknout je a v řetězech dovést do Jeruzaléma, kde měli být odsouzeni. Pavel o tom třikrát vydává svědectví:

• Skutky apoštolské 22:7-8 Padl jsem na zem a uslyšel jsem hlas, který mi pravil: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?‘ Já jsem odpověděl: ‚Kdo jsi, Pane?‘ A on mi řekl: ‚Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.‘

Pronásledoval Pavel Ježíše? Ne! Pronásledoval křesťany, církev, Kristovo tělo. A Ježíš se tady ztotožňuje se svým tělem, s církví. Proto Pavel napsal:

• Koloským 1:24 Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.

Proto také napomínal korintské, že v jejich církvi je zmatek, místo aby znělo jasné slovo Boží, které ukazuje na to, že Bůh je přítomný:

• 1 K 14:24-25 …přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“

Ale je to o tom, že v centru bude Boží slovo, které je ostré jako dvousečný meč, které je jako kladivo drtící skálu, které je jako oheň, který spaluje hřích a odhaluje skryté věci. Všechno v církvi se musí točit kolem Božího slova, které ukazuje na Boha, protože jenom tak může církev v plnosti vyjadřovat Krista. Už jsme to zdůraznili minule, ale nebojím se to zopakovat – bez Božího slova bude církev oddělená od hlavy, od Krista – jak od Jeho autority, moci a vlády, tak také od Jeho života. Nebude plností, ale prázdnotou. A to nás vede ke druhé poznámce – totiž, že jenom:

B. Kristus naplňuje církev

Kristus se ztotožňuje se svou církví a v tomto smyslu můžeme mluvit o tom, že církev je plností Krista. Ale bez Krista je církev ničím. Musíme mít stále na mysli, že Kristus je hlavou všeho, že Kristus je plně Bůh, který je vyvýšený nade všechno a zaujímá místo nejvyšší autority, moci a slávy. Jako takový je naprosto nezávislý na církvi. On ji nepotřebuje a v žádném smyslu Ho církev nemůže nijak doplnit. V Něm je vtělena plnost Božství (Ko 2,9), plnost sama se rozhodla v něm přebývat (Ko 1,19). Jenom díky Kristu můžeme mluvit o tom, že církev je Jeho plností. Závěr Ef 1,23 to vysvětluje – Kristus přece naplňuje všechno, co je, tedy i církev samotnou. Milí přátelé, když si tohle uvědomíme, tak musíme žasnout. Jan Kalvín v komentáři k tomuto oddílu napsal: Pro církev je nejvyšší ctí to, že se Boží Syn sjednotil s námi, a započítal tak sám sebe v určitém slova smyslu mezi nedokonalé. Jak ohromná je to pro nás útěcha, když se učíme, že dokud nebudeme v Jeho přítomnosti, tak mu přesto patří úplně všechno a přeje si, abychom církev považovali za kompletní.

Milé sestry, milí bratři, to je Boží moc, že Kristus má své tělo, jímž je církev, a to jste vy! Vy jste tím tělem, vy jste součástí Ježíše Krista! On se rozhodl ztotožnit se s námi a naplnit svou církev svou svatou přítomností. Kdekoliv se schází Kristova církev, tam je Kristus přítomen. Proto také Duch svatý varuje křesťany před hříchem a lhostejností, před falešným učením, před tím, když chce někdo stavět na jiném základu, než je sám Kristus, protože každá taková věc – hřích, lhostejnost, falešné učení, nezájem o Kristovu církev, hledání jiného základu – to všechno podkopává církev, která je Božím chrámem:

• 1 Korintským 3:17 Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

Apoštol Pavel pronásledoval církev a byl sražen k zemi – z nepřítele a pronásledovatele křesťanů se stal hlasatel evangelia. A nikdy nepřestal žasnout nad Boží milostí a slitováním, kterých se mu dostalo.

• 1 Timoteovi 1:15-16 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.

Všichni, kdo věří v Krista, jsou součástí Jeho církve. V každém z nich jednotlivě Kristus přebývá a v církvi nacházíme Jeho plnost. Milí přátelé, pokud jste Kristovi, radujte se z toho, že vás uznal za vhodné, abyste se stali součástí Jeho církve, Jeho těla, žasněte nad tím zázrakem, že z nepřátel, kterými jsme byli, učinil svou plnost. A pokud jste ještě nevložili všechnu svou důvěru v dokonalé dílo Pána Ježíše Krista na kříži, prosím vás, abyste to udělali co nejdříve, abyste to udělali ještě dnes, nyní. Pohleďte na Krista – přišel, aby zachránil hříšníky. Jeho ruka není krátká na spasení, Jeho krev má moc očistit od každého hříchu. Ale bez Krista čeká hříšníka jenom strašlivý soud a ještě strašlivější odsouzení. Bez Krista je život jenom prázdnou slupkou a čekáním na smutný konec. Jenom v Kristu je skutečná plnost, pravý život, smysl, radost, pokoj, opravdová láska a potěšení. To nás dovádí k samotnému závěru 23. verše a celé této Pavlovy modlitby. Jejím vrcholem je sám:

III. Kristus

• Ef 1:23 [církev] je … plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Bůh dal Krista jako hlavu nade vším církvi. Kristus svrchovaným vládcem celého vesmíru a jako takový je dán svému lidu. Toto je v posledních několika verších Efezským 1 zdůrazněno a 23. verš to aplikuje na Boží lid – z Kristova vyvýšeného postavení pramení nesmírný užitek pro Jeho lid. A tento užitek je tady pro Boží lid už nyní – už nyní Kristus přivádí k naplnění všechno, co je – a to včetně církve. Církev bez Krista je mrtvou lidskou organizací, církev bez Krista je pekelným náboženstvím, které vede do zkázy, církev bez Krista je otráveným pramenem uprostřed pouště. Jenom Kristus dává církvi smysl! Tam, kde není Kristus, tam, kde se církev soustředí sama na sebe, na své aktivity, nebo budovy, nebo sociální programy, kde se církev soustředí víc na svět než na Krista, tak tam není skutečná Kristova církev. Ale všude tam, kde je Kristus, tam je také pravá Kristova církev.

Plnost, o které je tady řeč, ukazuje na Boží velikost, vznešenost, dokonalost, svatost a na Boží moc. A v Ef 3,19 je zmiňována v souvislosti s Kristovou láskou. Církev, tělo Kristovo, tedy bude naplňována Boží svatostí, Kristovou láskou a mocí. To je evangelium – Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří.

• Římanům 5:8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

K tomu také směřuje to všechno, co Kristus přivádí k naplnění. Nejlepší vysvětlení těchto slov znovu ukazuje na církev. Je tady nové stvoření, které Kristus přivádí k životu, je tady nové stvoření, které Kristus naplňuje svou přítomností a svou mocí a je tady nové stvoření, které jednoho dne bude dokonale a cele sjednoceno s Kristem – tím je stvořením je církev, Nevěsta Beránkova. V ní je už nyní plnost Kristova. A přijde den, kdy bude dovedena do naprosté dokonalosti. Bude svatba Beránkova a Kristus a Jeho Nevěsta se stanou jedním tělem. Tohle je Boží sláva v církvi, ze které se nebeské mocnosti učí o Boží mnohotvaré moudrosti. Toto je Boží sláva, která spočívá na Kristově církvi už nyní a bude zde až na věky.

Amen.