Společně budováni (Ef 2,22)

Příbytek Boží v Duchu

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 5. dubna 2015

Pokoj vám milovaní svatí, bratři a sestry v Kristu, i vám, milí přátelé. Sešli jsme se dneska, protože spolu s celou Kristovou církví chceme oslavovat Pána Ježíše Krista a radovat se z toho, že Pán slavně vstal z mrtvých. Je to důvod, proč se scházíme každou neděli a nic na tom nemění skutečnost, že si svět kolem nás připomíná veliký židovský svátek – Velikou noc, Velikonoce, kdy byl Boží lid vyveden Bohem z otroctví v Egyptě. Tento svátek měl ukazovat na Krista a na vysvobození Jeho lidu z otroctví hříchu. Když přišel Kristus, byly Velikonoce naplněny a zaslíbení se stalo realitou.

Bratislavský kazatel Jan Šichula k tomu řekl, že když se dva lidé stanou manželi, nemá už cenu mluvit o tom, že spolu chodí. Proto říká, že slavit Velikonoce je jako vracet se zpátky před svatbu. A dodává, že oslava židovského svátku pohany, tedy těmi, kdo nejsou Židé – a je to jedno, zda jsou křesťané, či nikoliv, oslava tohoto svátku po příchodu Krista, po Jeho ukřižování a zmrtvýchvstání a ještě navíc mimo území Izraele je nápad, který vede do slepé uličky.

Ale jako křesťané si připomínáme Kristovo zmrtvýchvstání nejenom každou neděli, když se scházíme ke společnému oslavování Boha, ale každý den. Vždyť tou mocí, kterou byl Kristus vzkříšen, jsme byli obživeni a z téže moci den za dnem žijeme. Jak bychom si mohli nepřipomínat, že Pán vstal z mrtvých a žije! To je a musí být stále přítomná realita našich životů. A je to něco, co nás vede k tomu, abychom oslavovali tohoto vzkříšeného Pána. Tím nejlepším způsobem, jak to nyní můžeme udělat, je, že otevřeme Jeho slovo a budeme naslouchat, co Duch praví církvím. Před námi je poslední verš druhé kapitoly – budu dnes používat tento verš podle ČSP, protože ekumenický překlad posouvá smysl tohoto textu, když mluví o duchovním příbytku, ale v textu je:

• Ef 2:22 …v něm jste i vy spolu budováni v Boží příbytek v Duchu. (ČSP)

Máme před sebou veliký a silný verš, který uzavírá celý oddíl od 11. verše. Ale než se do něj pustíme, ztišme se k modlitbě. M. O.

Dnes si vysvětlíme, co nám chce Bůh říct přímo ve  verši 22. Uvidíme velikou slávu, která je v Boží církvi, a všimneme si toho, jak tento verš oslavuje trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. Tento verš je mohutnou tečkou na konci druhé kapitoly. Podívejme se tedy na první věc, kterou je:

I. V Kristu

Verš dvacet dva není příkazem, ale popisem, tedy spíše konstatováním stavu, přesto je v tomto konstatování obsažena také výzva – výzva, která se týká nás, křesťanů. Výzva, která se týká také těch, kdo křesťany nejsou.

A. I vy

Apoštol tady napsal křesťanům do Efezu: „V Něm jste i vy…“ – i vy, křesťané v Efezu, i vy, křesťané v Ústí nad Labem. Dávejte pozor, je tady něco, co je přímo určené vám samotným. Je to jako zásilka, která je určená do vlastních rukou, proto dobře poslouchejte.

• Efezským 2:22 V Něm jste i vy společně budováni příbytek Boží v Duchu.

Řeč je o nás! Z toho všeobecného pohledu, který jsme viděli v předchozím verši, kde Pavel psal o celé stavbě pevně harmonicky dohromady spojené, která roste do podoby svatého chrámu, přechází Pavel do osobní roviny a říká: „I vy…“ A nejde jenom o křesťany v Efezu, ale jde o nás všechny. Máme tento text vztáhnout na sebe osobně, každý z nás, jak jsme tady. I my, i já… A právě v tomto smyslu je to osobní výzva pro každého z nás. Boží slovo samotné nás vede k tomu, abychom tento text vztahovali přímo na sebe. Musíme se tedy ptát, jak to souvisí se mnou, jak tento text promlouvá do mého života, jaké důsledky z něj vyplývají pro můj život, či co bych měl podle tohoto textu se svým životem udělat. Jak to tedy je? Je tedy hned několik věcí, u nichž se musíme zastavit. Především je tu totéž, co v předchozím verši, a to je na začátku našeho verše, kde stojí, že všechno budování se podobně jako předtím všechen růst odehrává v Něm, tedy v Kristu. Je zde „v Kristu“ ve smyslu prostředí, ve smyslu místa, kde musíme být, abychom byli budováni. Vrací nás to zpátky na začátek listu, kde jsme si definovali, kdo je to křesťan – je to člověk, který je v Kristu.

B. Jste budováni

Kdo je v Kristu, je křesťan, kdo je křesťan, je v Kristu. Kdo je v Kristu, je budován, roste, je harmonicky spojen s ostatními křesťany, je opracováván jako živý kámen, který je zasazen do stavby, takže celá stavba roste k Boží slávě. Na tomto místě nám může pomoci ilustrace ze Starého zákona, kde se mluví o stavbě Šalomounova chrámu. Kdybychom dnes budovali dům z kamenů, tak bychom si nechali přivézt hromadu kamenů a potom bychom z nich vybírali a hledali vhodný kámen, který bychom se snažili zasadit na to správné místo, kde by nejlépe pasoval. A pokud by to bylo potřeba, tak bychom ho zarovnávali a oklepávali, aby na daném místě seděl opravdu dobře. A je velmi pravděpodobné, že po dokončení stavby by vám na místě zbyly nějaké kameny, které se nehodily nikam a které nešly ani opracovat tak, aby se daly využít. Ale Bůh pracuje jinak – stavba Božího chrámu za Šalomouna probíhala odlišně. Boží slovo nám říká:

• 1Kr 6:7 Když byl dům budován, budovali jej z kamene opracovaného již v lomu. V domě nebylo při budování slyšet kladivo ani dláto, vůbec žádné železné nástroje.

Dům byl budován z předem připravených kamenů, takže na stavbě samotné nebylo slyšet žádný hluk, nedocházelo na ní už k opracovávání kamenů, ale všechno bylo připravené předem. Znamenalo to také, že na stavbě samotné nebyly žádné zbytky a úlomky kamenů, nebyl tam nepořádek a nebyly tam žádné kameny, které se staviteli nikam nehodily.

Společně jsme pak budováni. Můžeme si toto budování představit ve dvou rovinách – je tady jednak celá stavba, která roste, ale zároveň je tady také každý jednotlivý kámen, který je budován. Jde o růst společný i individuální. Na tomto místě Boží slovo zdůrazňuje ten společný růst, ale o dvě kapitoly dále vidíme v kontextu společného růstu zdůrazněný růst individuální:

• Efezským 4:13-14 …až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.

Tady je řeč mnohem více o jednotlivcích, z nichž každý jeden roste a buduje se. Roste v poznání Krista, roste ve víře, roste v jednání, v moudrosti a ve zralosti – je tu řeč o zralém lidství, což ale nemá nic společného s naivitou, kterou vidíme u mnoha současných křesťanů a která často hraničí s troufalostí nebo s hloupostí. Je tady také řeč o růstu v učení, v doktríně, v porozumění Božímu slovu, což souvisí se schopností rozpoznat falešné učení od pravdivého, pravdu od bludu a prohlédnout lidskou faleš a chytráctví. To jsou oblasti, v nichž mají křesťané růst jako jednotlivci – je povinností a zodpovědností křesťanů růst v těchto oblastech, vzdělávat se v poznání Písma, trávit čas na modlitbách a ve službě Bohu a Jeho lidu.

C. Jste společně budováni

Ale závěr druhé kapitoly mluví mnohem více o společném budování. Je to o společném duchovním růstu. Jsme spolu, společně budováni. Je tady sloveso budovat, ke kterému je přidaná přípona spolu, společně, dohromady. Mluví se tu o církvi jako celku. Ale zároveň to mluví o místním sboru, protože místní sbor je konkrétním projevem Kristovy církve. Na této zemi nenajdete Kristovu církev nikde jinde než v místním sboru, v místním společenství věřících, kteří se pravidelně shromažďují k oslavě svého Spasitele. Můžeme proto jednoduše říci, že to je místo, kde se buduje Boží církev. Bůh buduje církev, jedná s místním sborem. Je to naprosto zjevné přímo z Písma, kde není nějaký všeobecný návod na budování církve, ale jsou zde dopisy jednotlivým sborům. Z nich se potom učíme, jak má vypadat a fungovat také naše církev, náš místní sbor. Vidíme to také v knize Zjevení, kde Kristus drží v ruce sedm svícnů, a tyto svícny jsou jednotlivé církve. Číslo sedm, které znamená dokonalost, ukazuje, že Kristus drží ve své ruce každou církev a my vidíme, jak jedná s každou církví zvlášť. V této souvislosti můžeme také říci, že Boží jednání se soustředí na místní sbor a nikoliv na denominaci nebo na nějakou nadsborovou aktivitu.

V našem textu je potom důležitá skutečnost, že jsme budováni společně, jako jedno tělo, jako jedna budova, jedna stavba, jeden chrám, jeden příbytek. To je něco, co s námi Bůh dělá v místním sboru. Proto je tak důležité být součástí místní církve. Tento týden jsem mluvil s jedním bratrem, který mi řekl, že v jeho životě bylo období – a bylo to v době, kdy už byl křesťanem – kdy si myslel, že se jako křesťan obejde bez církve. Po naší zemi běhá řada takových lidí. Mají pocit, že mohou být křesťany a nikam nepatřit, nikde nemít společenství, kam by patřili, kde by byli duchovně doma, kde by byli společně budováni v příbytek Boží. Živý kámen, který není závazně spojený s ostatními živými kameny, ale stojí o samotě nebo se občas přilepí sem a pak zase tam, nemůže být společně budovaný a nemůže růst v harmonickém spojení s druhými. Ve skutečnosti je to tak, že bez spojení s ostatními křesťany není možná opravdový, trvalý a kvalitní duchovní růst.

Aby člověk vůbec mohl začít růst a být budován, musí být v Kristu a aby člověk skutečně rostl, musí být součástí místního společenství křesťanů, místní církve. Proto se musíme ptát, zda jsme skutečně v Kristu, zda věříme, že zaplatil za mé viny a hříchy a je naší jedinou nadějí před Božím soudem, a zda jsme součástí místního sboru.

Zdůraznění této skutečnosti, že se jedná o společný, vzájemný duchovní růst, vyplývá také z toho, že sloveso, které je zde použité, je v pasivu – i vy jste společně budováni! To ukazuje na to, že křesťané jsou zde spíš stavebním materiálem, který je používán božským Stavitelem. Kristus buduje svou církev:

• Matouš 16:18 …a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

V originále je tam stejné sloveso jako v Ef 2,22, pouze v Ef 2,22 je k němu přidaná předpona ‚spolu‘, protože mluví o křesťanech. Ale směr, kterým se text ubírá je v obou případech stejný – Kristus buduje svou církev, Kristus je Stavitelem církve. Moji milí, tento text jednoznačně a jasně odsuzuje všechny ekumenické snahy o vybudování jedné viditelné organizované církve, a ukazuje nám, že to jsou jenom lidské snahy, které vedou k popření Toho, který je jediným stavitelem své církve, Ježíše Krista. Kdo chce budovat Kristovu církev, musí budovat sebe v té osobní rovině, růst v poznání Pána, ve službě a v učení Božího slova, ale budování církve jako celku musí nechat na Kristu. Tento text také odsuzuje všechny marketingové snahy o budování církve, snahy o zpopularizování a zviditelnění církve, které mají církev budovat, snahy učinit z církve zábavnou a přijatelnou volnočasovou aktivitu. Kristus sám buduje svou církev – je to Jeho práce, Jeho zodpovědnost, Jeho výsada, Jeho dílo. A my jsme budováni podle Jeho plánu a podle Jeho záměru a Jím samotným. Tohle je důraz, který nemůžeme pustit ze zřetele a na který musíme stále pamatovat, protože je nebezpečí, že budeme chtít budovat církev sami, podle svých představ, podle svých záměrů, k našemu obrazu nebo dokonce k obrazu světa. A to by byla tragédie. Podívejte se do našeho textu, čím církev je, nebo čím bude, do čeho roste, čím se stává: ve verši 21 je to svatý chrám, do kterého církev roste a ve v. 22 Boží příbytek.  

II. Boží příbytek

Toto je další věc, u které se musíme zastavit. Všimněte si, že apoštol Pavel tady říká o církvi ohromné věci. Je tady cíl, k němuž církev směřuje, ke kterému roste, do něhož je budována. Je to cíl, ale zároveň je to už také nynější platná skutečnost. Církev už je svatým chrámem, církev už je Božím příbytkem. A podobně jako u duchovní růstu je zde rovina osobní i kolektivní, společná.

A. Křesťan je chrámem Ducha

Boží slovo mluví jasně:

• 1 Korintským 6:19-20 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.

Vaše tělo je chrámem Ducha svatého. Církev je svatým chrámem.

Znovu je tam použité stejné slovo pro chrám jako v Ef 2,21. A poslechněte si slova Pána Ježíše Krista, která řekl svým učedníkům:

• Jan 14:23 Ježíš mu odpověděl: ‚Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.‘

Křesťan je chrámem Ducha svatého a příbytkem Boha Otce a Boha Syna. A totéž platí o celé církvi – a o církvi to platí v ještě hlubším slova smyslu než o jednotlivých křesťanech.

B. Církev je Božím příbytkem

Minule jsme mluvili o tom, že církev je chrámem, tedy tou vlastní stavbou, kde přebývá Bůh. Verš 22 jde ještě o krok dál, když mluví o církvi jako o Božím příbytku. Mělo by nám připomenout starozákonní chrám s jeho svatyní svatých. Ve svatyni svatých byla schrána smlouvy, na které bylo víko, příkrov, kterému se říkalo slitovnice a na toto víko stříkal velekněz jednou za rok, ve svátek smíření krev z oběti smíření. Toto místo bylo místem, kde přebýval Bůh. Když měli Izraelci vyrobit stánek a schránu, Bůh řekl:

• Exodus 25:22 Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.

Svatyně svatých měla být místem Božího přebývání. To byl ten nejvlastnější příbytek Boží ve Starém zákoně, místo, kde se Bůh setkával se svým lidem. Na jiném místě čteme, že slitovnice byla podnož Božích nohou (Ž 132,7), že byla trůnem Božím (1S 4,4). Když Šalomoun nechal postavit chrám, čteme:

• 1 Královská 6:19-20 V nejvnitřnější části domu zřídil svatostánek, aby tam umístil schránu Hospodinovy smlouvy. Před svatostánkem, který byl dvacet loket dlouhý, dvacet loket široký a dvacet loket vysoký a který obložil lístkovým zlatem, umístil oltář z cedrového dřeva a obložil jej.

Toto bylo místo, kde byla schrána smlouvy, byla to zlatem obložená krychle, kde bylo všechno z čistého zlata – stěny, podlaha, strop, schrána, andělé – nebylo zde nic, co by nebylo obloženo zlatem. Celý chrám byl postaven tak, že v určitém dni v roce mohlo slunce proniknout až do svatyně svatých – představte si, jak by to asi vypadalo, kdyby se to stalo. A nyní se podívejme na jiné místo v Písmu, na dokonalou paralelu svatyně svatých – prosím, abyste si otevřeli Písmo spolu se mnou a sledovali text Božího slova – je to předposlední kapitola Bible, Zjevení 21:

• Zj 21:2-4 A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ‚Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí.‘

Svaté město, svatý Jeruzalém, je příbytkem Božím uprostřed lidí… Slyšíte to? Už nejste cizinci, ale spoluměšťané svatých… Jste budováni v Boží příbytek! Vidíte ty souvislosti? Rostete ve svatý chrám, v němž Bůh přebývá uprostřed svého lidu. A poslouchejte ještě dál:

• Zj 21:9 A přistoupil jeden ze sedmi andělů … a řekl mi: ‚Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.‘

Kdo je choť Beránkova? Kdo je nevěsta Kristova? To je církev, to jsou křesťané, kteří byli vykoupeni, očištěni a posvěceni samotným Kristem (Ef 5,25-27). Koho tedy Jan uviděl?

• Zj 21:10-11 Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.

Ten Jeruzalém, ten nový Jeruzalém, o který Jan před chvilkou viděl, jak sestupuje od Boha, je nevěstou Kristovou! Tento nový Jeruzalém je církev, která září Boží slávou. A pojďme ještě o kus dál:

C. Církev je svatyní svatých

• Zj 21:16.18 Město je vystaveno do čtverce… Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. …a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál.

Co tady vidíme? Délka, šířka i výška jsou stejné. Co to je? To je dokonalá krychle. To je zářící krychle. To je krychle z ryzího zlata. To je krychle, která je příbytkem Božím, uprostřed které přebývá Bůh sám. Tady samotná svatyně svatých, nejsvětější místo. A je to skutečně tak – podívejte se ještě jednou spolu se mou do Zjevení na svaté město, kterým je nevěsta Kristova, církev:

• Zj 21:22 Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.

Máme zde město, kde je uctíván Bůh, a přesto v něm není žádný chrám, protože toto město samotné je svatým chrámem, svatyní Boží, příbytkem Božím, městem, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu a se svým lidem.

Pojdme zpátky do Efezským 2 – V Něm jste i vy budováni v Boží příbytek! Všechny tyto slavné věci, toto svaté místo plné nádherné záře a Boží slávy je vaším údělem! Jste-li v Kristu, potom jste už nyní součástí těchto ohromných věcí, potom jste už nyní příbytkem Božím. Ale pokud nejste v Kristu, potom místo, kde není pláč, bolest a utrpení, místo, kde Bůh sám lidem setře každou slzu z očí, není místem, kde budete i vy. Ještě jednou Zjevení:

• Zjevení Janovo 22:14-15 Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři - každý, kdo si libuje ve lži.

Milí přátelé, jak na tom jste? Jak si stojíte? Co je vaším údělem? Jste budováni v duchovní příbytek Boží? A pokud ne, na co čekáte? Jestliže si nejste jistí, nebo to dokonce víte, že nejste v Kristu, protože nemilujete Jeho slovo, nevěříte, že jenom Jeho zásluhy a jenom dílo Jeho kříže jsou vaší nadějí, musíte činit pokání. Musíte prosit Boha o slitování a o milost, vyznat Mu svou nevěru, svou vzpurnost a svůj vzdor a věřit v Krista. Tak se vám doširoka otevře přístup k milosti, jenom to je způsob, jak vyprat svá roucha – musí se vyprat v krvi Beránka, a to není možné jinak než vírou. Jenom tohle je způsob, jak nezůstat venku, ale být uvnitř, být součástí toho nádherného Božího díla, součástí Boží církve, nového Jeruzaléma.

Musíme jít dál. Viděli jsme, že jsme budováni v Kristu, rosteme v Boží příbytek, ve svatý chrám, a to vše se děje:

III. V Duchu

• Ef 2:22 …v něm jste i vy spolu budováni v Boží příbytek v Duchu. (ČSP)

Původní řecký text má na tomto místě několik možností překladu, resp. interpretace, tedy výkladu. To slovo v Duchu, je možné přeložit, jako to dělá Ekumenický překlad, tedy jako duchovní příbytek Boží. A skutečně se to tak na některých místech používá a slovo ‚v Duchu‘ je potom obvykle v protikladu k tomu fyzickému – fyzický chrám v Jeruzalémě a proti němu chrám, který je ‚v Duchu‘, tedy duchovní chrám. Nemyslím si, že to je nejlepší způsob interpretace tohoto textu, protože v tomto textu není nic, co by nás tímto směrem vedlo. Je zde vzdálený obraz, o kterém jsme mluvili před chvílí – starozákonní chrám, resp. svatyně svatých a novozákonní chrám, svatý Jeruzalém, nevěsta Kristova. Ale v kontextu samotném není řeč o fyzickém chrámu, ale celý náš kontext je o Kristově církvi. Proto si myslím, že je mnohem lepší překládat tento text tak, jak to dělají ostatní překlady.

Co tedy znamená ono ‚v Duchu‘. Někteří lidé si myslí, že se to vztahuje k budování církve a mluví se o prostředku, jímž je církev budovaná – tedy že církev je budovaná Duchem svatým. To je sice pravda, ale není to přesně to, co náš text chce říci. Náš text mluví o příbytku Božím v Duchu. Myslím, že dobře to vyjádřil Pavlík ve svém překladu, kde říká:

• Efezským 2:22 …v němž jste i vy spolu budováni v sídlo Boha v osobě Ducha.

Jde o příbytek Boží, o Boží přebývání, které se děje skrze Ducha svatého, v Duchu svatém. Jsme chrámem Ducha svatého, církev je místem, kde přebývá Bůh sám a to v Duchu svatém.

Bohu, který je v nebesích, se zalíbilo přebývat také na zemi. Bůh, který přebývá v nepřístupném světle (1Tm 6,16), se rozhodl, že bude mít svůj příbytek mezi lidmi. Když vyšli Izraelci z Egypta, Bůh řekl, že bude přebývat ve stánku, který mu měli postavit a později v chrámu, který byl vybudován podle pokynů, které Bůh dal Davidovi. V době Nového zákona Bůh přebývá stále se svým lidem a to dvojím způsobem – každý křesťan je chrámem Ducha svatého a každá místní církev je místem, kde přebývá Bůh v Duchu svatém. K tomuto Božímu přebývání musím ještě dodat dvě věci, aby nám bylo naprosto jasné, o čem mluvíme a k čemu to směřuje. Musíme si zopakovat:

A. Co je to církev

Náš text nás nenechává na pochybách o tom, co je to církev. Je to společenství lidí, kteří staví na oběti Pána Ježíše Krista:

• Efezským 2:16 Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

Církev je společenstvím lidí, kteří se pevně drží Božího slova – to je základ apoštolů a proroků, který máme, kde úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus (Ef 2,20). I náš dnešní verš začíná slovy ‚v Něm‘, v Kristu. V Kristu jste budováni – kde není Kristus v centru, není církev. Kde Kristus není tím nejdůležitějším, o co jde, tam možná společenský klub náboženských lidí, ale tam rozhodně není církev. A totéž platí o Božím slově, o základě apoštolů a proroků. Církev je organicky spojená s Božím slovem, a to znamená s pravdou. Boží slovo je pravda (J 17,17). Církev je sloup a opora pravdy (1Tm 3,15).

Z toho vyplývá celkem jednoduchá věc – pokud lidé nestaví na pravdě, a tedy na Božím slově, ale staví na čemkoliv jiném – a je to jedno, jestli se jedná o lidské výmysly, filozofie, lidské zážitky nebo zkušenosti – pokud prostě základem, ze kterého se vychází, není zapsané Boží slovo, Bible, potom nemůžeme mluvit o církvi. Tam prostě církev není. Církev je sloup a opora pravdy, církev je místo, kde Bůh přebývá v osobě Ducha pravdy.

Slovo pravdy a Duch pravdy nejdou odtrhnout od sebe. A nezáleží na tom, jestli si lidé myslí, že Duch je přítomen, nebo jestli prožívají, že Duch je přítomen – pokud nestojí na Písmu, nebo pokud dokonce jdou proti Písmu, potom můžeme s jistotou říci, že Duch pravdy přítomen není. A kde není Duch, není ani církev. To poslední, co musíme zmínit z našeho textu, je:

B. Boží trojice

Opět – jako na jiných místech v Efezským, vidíme i zde dílo celé Boží trojice. V Kristu jsme společně budováni, je budován Boží příbytek a Bůh přebývá uprostřed svého lidu v Duchu svatém.

Kristus je základem této stavby a tento základ byl položen na kříži Golgoty. Bůh Otec je tím, kdo přebývá uprostřed díla, které Kristus buduje a celý tento svatý chrám roste mocí Ducha svatého. V Duchu svatém Bůh sám přebývá jak srdcích svého lidu, tak uprostřed tohoto lidu, v církvi. Proto apoštol píše:

• 1 Korintským 3:16-17 Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

Před svým obrácením jste byli vzdálení, cizinci, přistěhovalci, byli jste lidem bez Boha, bez Krista, bez zaslíbení, bez naděje. Jediný chrám, který znali efezští pohané a na který byli náležitě pyšní, byl chrám bohyně Artemis, který patřil mezi sedm divů světa. Ale potom, co se stali křesťany, se dramaticky změnil jak jejich pohled na to, kdo je Bůh i jejich pohled na to, kde Bůh přebývá. Po svém obrácení – židé i pohané – nyní jako křesťané skrze Krista:

• Efezským 2:18 …jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu.

A tak od začátku listu Efezským vidíme, jak trojjediný Bůh, Otec, Syn a Duch svatý, pracuje na našem spasení, které bude dokonáno, až zde bude hotový zářící nový Jeruzalém, plný Boží slávy, církev, nevěsta Ježíše Krista.

• Ef 2:22 …v něm jste i vy spolu budováni v Boží příbytek v Duchu. (ČSP)

Amen.