Poznat Kristovu lásku k nám (Ef 3,19)

Boží plnost v Kristově lásce

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 13. prosince 2015

Pokoj vám a milost, milí svatí. Pokračujeme v našem výkladu listu apoštola Pavla do Efezu. Jsme v závěru třetí kapitoly a blížíme se ke konci modlitby apoštola Pavla za křesťany – nejenom v Efezu, ale i za nás. Tato Pavlova modlitba je modlitbou, kterou se můžeme modlit jedni za druhé. Je to modlitba za zakořenění v Kristu, za práci Ducha svatého v životě křesťana, za upevnění v lásce a za poznání Kristovy lásky k nám.

 Přečtěme nyní celou tuto modlitbu a potom se budeme zabývat devatenáctým veršem.

Dneska máme před sebou jediný verš, který ale obsahuje dvě velké výpovědi, dva důsledky přebývání Krista v srdcích křesťanů. Minule jsme mluvili o tom, že smyslem přebývání Krista v křesťanech je, abychom pochopili Jeho lásku – a mluvili jsme o vzájemné lásce, kterou máme jedni k druhým, o lásce, která je přítomná v Kristově církvi, tedy mezi křesťany. Tato láska má být rozpoznávacím znakem křesťanů – bude charakteristickým znamením, které odlišuje učedníky Ježíše Krista od světa. Ježíš říká:

• Jan 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
• 1 Janův 4:8 Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

Minule jsme viděli, že Pavel se modlí za to, aby křesťané pochopili tuto lásku – nelze totiž milovat, pokud nejprve nebudeme rozumět tomu, co to znamená milovat. V devatenáctém verši jde Pavel ještě o krok dál a mluví o tom, že tuto lásku máme zakoušet – máme jí poznávat v experimentálním slova smyslu. Kristova láska se musí stát naší vlastní zkušeností. To je přímým důsledkem porozumění, pochopení toho, co je to láska. A k čemu to povede v životech křesťanů? O tom je druhá polovina devatenáctého verše – výsledkem bude, že budou naplnění veškerou Boží plností.

Pojďme tedy do našeho textu a podívejme se na první bod dnešního kázání:

I. Poznání nepoznatelného

Apoštol Pavel ve své modlitbě směřuje krok za krokem ke stále větším věcem. Samotný vrchol nalezneme v posledních dvou verších kapitoly, kde Pavel mluví o to, že Bůh dělá tak veliké věci, že si je ani nedovedeme představit. A nezapomeňme na to, že od začátku až do konce se neustále pohybujeme v kontextu církve. V devatenáctém verši říká:

• Efezským 3:19 … poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání…

To zní trochu jako protimluv, nezdá se vám? Abychom poznali to, co přesahuje každé poznání! Jak to Pavle myslíš? Co to znamená? Abychom tomu trochu porozuměli, musíme si nejprve říci pár věcí k poznání.

Křesťané často nerozumí tomu, co je to poznání v biblickém slova smyslu. Obvykle vezmou jeden nebo dva verše z Písma a na jejich základě si vytvoří celý názor na to, co je to poznání.

• 1 Korintským 8:1 Poznání však vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje.

To je první verš – tento verš nalezneme v kontextu vyučování o mase, které bylo obětované modlám, čemuž někteří rozumí (mají poznání toho, co to znamená) a mají svobodu jíst takové maso, zatímco jiní tomu nerozumí (nemají takové poznání) a pohoršuje je takové jednání. Jde o chování jedněch k druhým, které se má projevovat láskou a porozuměním tomu druhému. Problém zde není v poznání, ale v nedostatku lásky. Pokud chybí láska, potom svoboda, která vyplývá z poznání a pochopení toho, co Kristus na kříži udělal, skutečně může vést některé lidi k domýšlivosti, k nadýmání (KRAL). Ale problém není v poznání jako takovém – apoštol na začátku tohoto verše říká, že „všichni máme poznání“. Problém je ve špatném nakládání se svobodou, která vyplývá z našeho poznání.

Druhý verš, který bývá často citován – a opět bývá vytržen z kontextu, je znovu z 1. Korintským, tentokrát ze třinácté kapitoly:

• 1 Korintským 13:9 Vždyť naše poznání je jen částečné…

Často křesťané používají tento verš k tomu, aby ukázali, že na vyučování tolik nezáleží, protože naše poznání je přece jenom částečné… „Stejně nemůžeme všechno poznat, takže ty si nech svou pravdu a já si nechám svou, hlavně se musíme mít rádi.“ – V tomto smyslu lidé tento verš často používají. Ale znovu – to není to, co tento verš říká. Je to řečeno v kontextu duchovních darů, které jednoho dne pominou. Nejde o to, že nezáleží na poznání, ale jde o to, že duchovní dary ve srovnání s láskou mají jenom omezenou dobu působnosti. Přesto je tento verš – podobně jako ten předchozí – používán k tomu, aby si křesťané drželi poznání trochu dál od těla. Ale co říká náš text v listu Efezským? Podívejte se se mnou do toho textu – abychom poznali:

• Efezským 3:19 … Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání…

Tady je láska a poznání v jedné řadě. Tady jdou ruku v ruce. Nelze je od sebe oddělit. Ano, tento verš ukazuje, že Kristova láska přesahuje poznání – podobně jako je to v 1K 13, ale ukazuje nám také, že poznání je cestou ke Kristově lásce. A tady se dostáváme k významu slova poznání, které si musíme také vysvětlit. Slovo poznání má v Písmu velmi širokou škálu použití – Písmo ho používá hned v několika rovinách. Zmíním dvě hlavní a nejdůležitější.

Na jedné straně je poznání, které vyplývá z přijetí nějakých skutečností – mohli bychom ho nazvat intelektuálním poznáním. Toto poznání je naprosto nezbytné. Nikdo se nemůže stát křesťanem, jestliže se nejprve neseznámí s evangeliem. Bůh musí změnit srdce člověka a dát člověku srdce nové, které bude ochotné, schopné a připravené činit pokání a věřit. Ale Bůh k této proměně používá právě slova a fakta evangelia. Lidé musí slyšet, že Bůh, Stvořitel člověka, je svatý a bude soudit každou nepravost a hřích, že člověk je hříšník, který si žádným svým skutkem nemůže zasloužit Boží přízeň a kvůli jeho hříchům na něm spočívá Boží hněv. Musí slyšet, že Boží Syn se stal člověkem a ačkoliv byl svatý, nesl na svém těle Boží hněv, který se obrací proti lidským hříchům, aby každý, kdo uvěří, že toto je prostředek smíření mezi Bohem člověkem, nezahynul, ale byl zachráněn před Božím hněvem a měl život věčný. Lidé musí být konfrontováni s tím, že musí litovat svých hříchů, své vzpoury proti Bohu a věřit v dílo Ježíše Krista. – To jsou prostá fakta, která musí lidé poznat. Musí je nejprve poznat svou myslí, aby jim mohli věřit. Tento druh poznání je naprosto nezbytný nejenom ke spasení, ale takto budeme poznávat Boha a našeho Spasitele dále po celou věčnost.

• Jan 17:3 A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.

Budeme poznávat Boží vlastnosti, Boží charakter, Boží jednání, budeme se učit o Božím díle a o tom, jak se v průběhu věků naplňovalo krok za krokem, jak je to zaznamené v Božím slově, které je pevně zakotvené v nebesích. Pořád víc budeme poznávat, co to znamená, že Bůh je dobrý, mocný, svatý, všemohoucí, vševědoucí, že je dokonalý, soběstačný, milosrdný, laskavý, něžný… To všechno poznáváme už nyní, ale na věčnosti to budeme poznávat „z první ruky“, budeme to zakoušet přímo od samotného Boha, který již nyní přebývá uprostřed svého lidu. Což nás vede ke druhému významu slova poznávat.

To je význam, který přesahuje intelektuální poznání, vědění a převádí ho do praxe. Když Ježíš říká těm, kteří nejednají podle Boží vůle, ačkoliv přicházejí k Pánu a nazývají Ho „Pane“: „Jděte ode mě, činitelé nepravosti, nikdy jsem vás neznal“ (Mt 7,23), nechce tím říci, že o těchto lidech nevěděl. Ví o nich dobře, protože ví, že jejich skutky mají oslavit jenom je samotné, a v tomto smyslu je zná velmi dobře, ale podstatou toho, co chce říct, je, že s nimi nikdy neměl osobní vztah. To je ta druhá rovina slova poznat. V tomto smyslu čteme o tom, že Adam poznal Evu a ta otěhotněla a narodil se jim Kain (Gn 4,1). To je hluboké intimní osobní poznání, je to o vztahu a o velmi těsném spojení jednoho s druhým. Je to poznání, které je završené osobní zkušeností.

A právě v tomto smyslu se mluví o poznání v našem verši. Máme poznat Kristovu lásku, máme ji zakusit, máme mít zkušenost této lásky, máme jí zakoušet ve svém životě. To je důsledek modlitby apoštola Pavla.

Než půjdeme dál, všimněte si, z čeho toto zakoušení Kristovy lásky vyrůstá:

• Efezským 3:18 … abyste mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka:

Vyrůstá z pochopení, z porozumění, z poznání v tom intelektuálním slova smyslu. Jestliže nebudeme rozumět tomu, co je to láska podle Písma, potom ji nemůžeme zakoušet. Nebo ji možná budeme zakoušet, ale nebudeme vědět, že to je opravdu láska. Nebo budeme chtít zakoušet něco, o čem si myslíme, že to je láska, ale ve skutečnosti to láska není. Je to důvod, proč musíme jít znovu do Písma a poznávat Kristovu lásku – pochopit, co to je, a porozumět této lásce, abychom mohli tuto lásku zakoušet. Což nás vede ke druhému bodu:

II. Láska Kristova

• Efezským 3:19 … poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání…

Je tady Kristova láska a řeč je o lásce, kterou nám Kristus dává – je to láska, která směřuje od Něj k nám, k jednotlivým křesťanům. Je to láska, která je vylitá do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Ale co je tato láska, kterou máme poznávat? Rozumíme skutečně tomu, jakou lásku máme zakoušet?

Když se začne mluvit o lásce, mnoho křesťanů si představí takový hřejivý pocit u srdce, kdy se vám chce smát i plakat najednou. Obvykle to první, co nám přijde na mysl, jsou emoce, které s láskou spojujeme. Představíme si něco romantického, něco úžasného, kdy se ráno probudíte a celý svět vám září a všechno vám jásá vstříc, a vy se radujete a prožíváte úžasnou lehkost, protože všechno jde samo a vás to tak naplňuje, že musíte říct, že je všechno úžasné a skvělé, a chcete obejmout Pavlíčka a Honzíčka… A ačkoliv se takhle mnozí křesťané na lásku skutečně dívají, musím vás ujistit, že tohle je světská a přímo ďábelská karikatura toho, co znamená skutečná křesťanská láska. Možná si říkáte, že jsem tvrdý, ale podívejte se spolu se mnou do Písma na několik míst, která popisují lásku – jak na straně Boží, tak na straně lidí. Když mluvíme o emocích, můžeme na základě Písma mluvit o nějaké formě zamilovanosti, ale pokud máme mluvit o skutečné lásce, budeme muset jít mnohem, mnohem dál, než jenom k emocím. A kdykoliv budeme mluvit o emocích – a ony skutečně jistým způsobem k lásce patří, nikdy nesmíme zapomínat na to, co Bůh říká o lidském srdci – že je tou nejzrádnější a nejpřevrácenější věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jer 17,9).

Jeden z nejznámějších veršů Písma, který mluví o Boží lásce, říká:

• Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Co tam čteme? Bůh tak miloval svět, že se rozplýval blahem a volal: „Světíčku, můj! Ó, jak tě miluji, že netoužím po ničem jiném, než tě zachránit!“ Ne – Bůh miloval svět a to znamená, že dal svého jediného Syna! Bůh miloval ty, kdo uvěří v Jeho Syna, proto dal svého Syna. Vždyť kdo nevěří v Syna, už je odsouzen (v. 18) a Boží hněv na něm zůstává (v. 36). Láska má svůj naprosto konkrétní cíl a vede k vydání toho nejcennějšího. A to znamená, že láska je na prvním místě oběť. To je způsob, jak to Jan vyjádřil ve svém listě:

• 1 Janův 4:10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Podívejme se ještě na další verš. Je to z vyučování Pána Ježíše Krista a je tady použité slovo milovat – agapaó. A je to použité v kontextu služby:

• Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. (Mt 6,24)

Láska v tomto kontextu znamená jednak službu, ale především oddanost, odevzdanost, náklonnost. K jednomu přilne a od druhého se odvrátí! To je láska, která je vylitá do našich srdcí skrze Ducha svatého. Bude to znamenat i nějaké pocity? Pravděpodobně ano, ale to nejdůležitější je odevzdané a jednoznačné následování Krista. Ještě jeden verš, kde Pán Ježíš shrnuje celý zákon a proroky – první přikázání, které máme následovat:

• Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! (Mk 12,30)

Všimněte si, čeho se týká láska! Srdce, kde se bude projevovat touhou, hladem a žízní po Bohu a Jeho slovu, a to znamená, že se bude chtít vzdát všech dalších věcí, které tomu brání – to je princip oběti v lásce, která vychází ze srdce. Dále je zde duše, která přilne k Bohu, nebude se chtít od Boha odvrátit, je zde mysl, která bude hledat na prvním místě věci Božího království, na ně se bude soustředit, je bude poznávat a nakonec je tady síla, která slouží se vším nasazením. Toto první přikázání znovu znamená oběť a službu – není na prvním místě o tom, že bychom něco prožívali, ale je o tom, jak jednáme vůči Bohu. A druhé přikázání se týká ve stejném slova smyslu bližních. To není pusinkování a přeslazené objímání druhých, to není „ťuťu ňuňu láska“, jak to nazval jeden milý bratr, to není srdceryvné používání zdrobnělin, jako kdybychom byli malá děťátka, ale je to ochota položit za druhého svůj vlastní život, mít druhého přednějšího než sám sebe, dát, obětovat. To je skutečná biblická láska! To je důvod proč Jan říká:

• 1 Janův 5:3 V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.
• 1 Janův 4:21 A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Právě o tuto lásku jde i v našem dnešním textu. Tato láska, právě tento způsob milování je vylit do našich srdcí skrze Ducha svatého. Toto je láska, která je daná každému křesťanovi, takže se obětuje pro druhé a slouží druhým. A tohle je velmi důležitá věc, kterou si musíme uvědomit – tato láska nám není daná pro naše vlastní uspokojení, proto, abychom si jí užívali sami nebo tady byla jenom pro nás. Boží láska vždycky směřuje ven, k dalším, k druhým. Protože si Bůh zamiloval nás, milujeme my Jeho! A milujeme své bližní. Proto Jan tak radikálně prohlašuje:

• 1J 4:20 Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha‘, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

Toto je Kristova láska, o které se mluví v našem textu. Láska, kterou máme zakoušet, a která se projevuje skrze druhé. To je druhý důležitý aspekt této lásky – je to láska, která bude projevovat výlučně skrze společenství Božího lidu. Láska, za kterou se Pavel modlí, je láskou, kterou nemůžete prožívat sami někde ve svém pokojíčku, kde budete blaženě sedět a bude vám krásně, ale je to láska, kterou můžete zakusit a kterou budete prožívat jenom uprostřed církve. Nikde jinde se tato láska neprojevuje. Je to láska, kterou Kristus působí v křesťanech a skrze ně. Je to láska, kterou Otec miluje Syna a kterou Boží syn miluje svou Nevěstu, církev. Tato láska je daná za vzor mužům, manželům, aby takovou láskou milovali své manželky:

• Efezským 5:25-27  Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Tuto lásku Kristus působí v nás a skrze nás – skrze muže i ženy v církvi. To je také důvod, proč je o této Kristově lásce řečeno, že přesahuje každé poznání. Sahá mnohem dál, než kam je schopen se jednotlivý křesťan dostat. Vede ke společenství, mluví o vzájemnosti, mluví o těle, tedy o sounáležitosti. Prakticky bude znamenat vzájemnou podporu a oporu, pomoc od druhých křesťanů, jejich porozumění a soucit, potěšení v zármutku a společnou radost, bude znamenat nesení břemen jedni druhých v mnoha praktických ohledech, bude zmanenat zájem o druhého, ale také bude znamenat napomenutí bratra nebo sestry pokud vidíme, že se vzdaluje od následování Krista. Tohle všechno je něco, co nakonec vede i k prožívání, k emocím, vede to k hlubokému potěšení, jaké nikdy nemůžeme zakusit sami, vede to k radosti a pokoji, vede to k pocitu sounáležitosti a výsledkem je potom jednota Božího lidu.

Tohle je skutečná jednota v lásce. Není to zavírání očí nad hříchem druhých, ale je to život ve společenství, kdy vyznáváme hříchy jeden druhému a povzbuzujeme se k lásce a k dobrým skutkům. To je zakoušení plnosti společenství. Což nás vede do druhé poloviny devatenáctého verše a k dalšímu bodu dnešního kázání, kde Pavel ve své modlitbě zmiňuje účel, k němuž povede toto zakoušení Kristovy lásky uprostřed církve, a to je:

III. Prostoupení/naplnění plností Boží

• Efezským 3:19 … a dát se prostoupit vší plností Boží.

Ekumenický překlad na tomto místě mluví o prostoupení. Řecký text mluví o naplnění, ale ve smyslu završení, ve smyslu dosažení cíle, proto se mi slovo prostoupení zdá docela vhodným vyjádřením. Budete-li zakoušet Kristovu lásku v církvi, tedy lásku jedni k druhým, dojdete k naplnění cíle.

• Ř 13:10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Je tady stejné slovo jako v našem verši – naplnění – a znovu ve smyslu završení, dosažení cíle. To je dílo Kristovy lásky. Vzpomeňte si na to, o čem jsme mluvili ve druhé kapitole listu Efezským.

• Ef 2:14-16 Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

Ty, kteří byli dříve nepřátely, smířil. Ale toto smíření není jenom nějakou teorií, nejde jenom o to, že ho bylo v Kristu dosaženo, ale toto smíření se projevuje velice prakticky ve stvoření nového člověka, křesťana, učedníka Ježíše Krista, do jehož srdce je vylita Kristova láska skrze Ducha svatého. K čemu to povede v praxi? Povede to ke vzájemnému smíření. Výsledkem bude jednota Ducha svatého – Židé a pohané spojeni do jednoho společenství, Boží lid ve své plnosti, dřívější nepřátelé, kteří nyní v Duchu svatém uctívají jednoho Boha skrze Ježíše Krista.

Kristus je tím, srkze koho se to všechno děje a Duch svatý je tím, kdo všechny tyto věci působí, jak v životech Židů, tak v životech pohanů. To je jádro Pavlovy modlitby, kterou se zabýváme. Duch svatý bude posilovat vašeho vnitřního člověka, takže Kristus bude přebývat ve vašich srdcích a vy pochopíte, co je opravdová láska a tuto Kristovu lásku budete ve všech jejích rozměrech zakoušet ve společenství Božího lidu, takže budete naplněni Boží přítomností, Boží plností.

Poznáte nepoznatelnou lásku a budete naplněni nekonečnou plností. To jsou věci, na které náš rozum nestačí. Jsou to věci, které se netýkají jednotlivců – najde o nějakou nirvánu, nejde o nějaký mystický zážitek splynutí s nekonečnem nebo s božstvem. Nemluvíme o tzv. křesťanském mysticismu, což je cesta, kterou se někteří lidé v minulosti vydali a i dnes jsou křesťané, kteří je v tom následují. Ale mějme na paměti, o čem jsme mluvili – že láska nikdy nesměřuje dovnitř, není zaměřená na sebe ani do sebe, ale vždycky směřuje ven, ke druhým. Proto také plnost, o které je řeč na tomto místě není plností ve smyslu nějakého hlubokého duchovního zážitku, ale je plností, kterou můžeme zakusit jenom ve vztahu s druhými křesťany. A v tomto vztahu se jedná o jeden z nejlhlubších duchovních zážitků. Není to o něčem v nás, ale je to o něčem mimo nás, co nás spojuje k dokonalosti.

Kde křesťané nacházejí plnost? Je jenom jedno jediné místo – Kristus!

• Koloským 1:19 Plnost sama se rozhodla v něm přebývat.
• Koloským 2:9-10 V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti.

Text, který máme před sebou, mluví o plnosti Boží a o tom, že touto plností budeme naplněni, když budeme žít ve vzájemné lásce. Pavel tady zdůrazňuje církev, vzájemnost Kristova těla. Už předtím prohlásil, že církev je Kristovým:

• Efezským 1:23 … tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

A nyní nás k tomu vede zase. Jenom v církvi a skrze církev, skrze konkrétní společenství křesťanů je možné zakoušet Kristovu lásku a spolu s ní Boží plnost. Proto také Pavel v posledním verši této modlitby říká:

• Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Znovu a znovu jde o církev, což je jediné místo, kde můžeme zakoušet jak lásku, tak plnost Boží. Chtěl bych, abychom to dneska viděli, jak vysoko si Pavel cení Kristovy církve. Mnozí jí dnes pohrdají, další snižují hodnotu církve nebo z ní dělají něco, čím církev není, nemá být ani nemůže být. Ale Boží slovo vidí církev – a máme tomu na tomto místě rozumět jako místní církev, konkrétní společenství Božího lidu – jako něco velmi vzácného a důležitého. Kde jinde se můžeme setkat s Kristovou láskou v její plnosti? Kde jinde můžeme zakusit Boží plnost? Kde jinde můžeme být prostoupeni vší plností Boží než právě uprostřed Božího lidu? To je nádhera Kristovy nevěsty. V tuto chvíli ještě nedokonalá nádhera, protože ji kazí naše tělesnost, náš hřích, který ještě nejsme schopni odložit nebo ho nechat doma, ale i přes to je církev, která je postavená na Kristu a Jeho slovu nádhernou Nevěstou, která se těší na příchod svého Ženicha.

A kromě tohoto důrazu na církev si v našem verši můžeme všimnout ještě další věci – apoštol zde mluví o tom, že Kristus je Bůh. Není to úplně přímočaré vyjádření, přesto je jasné a nepřehlédnutelné. Zakusit, poznat Kristovu lásku a být prostoupen, naplněn vší plností Boží, jsou zde skoro synonyma. Není to úplně totéž, jak jsme viděli, ale jsou to věci, které od sebe nemůžeme oddělit. A jestliže nás poznání Kristovy lásky dovede k něčemu takovému, jako je naplnění vší plností Boží, potom Kristova láska je Boží láskou, a plnost Boží je plností Kristovou.

Bůh se nám dává poznat mnoha způsoby – poznáváme Ho ve stvoření, poznáváme Ho skrze Jeho zapsané slovo, Bibli, poznáváme Ho v osobním vztahu, poznáváme Ho v Kristu, který je zjevením samotného Boha a poznáváme ho také v církvi a skrze ni. A teprve v církvi docházíme k plnosti poznání Boha. Jako jednotlivci nikdy nejsme schopní dosáhnout takových zkušeností Kristovy lásky ani takového naplnění Boží plností jako toho dosahujeme ve společenství Božího lidu, tedy v církvi, a skrze církev. To je veliká milost, kterou nám Bůh dal.

A to nás musí vést k otázkám, které přímo vyplývají z našeho textu. A dneska se budeme na prvním místě ptát, jaký je můj vztah k místní církvi a k církvi obecně. Protože podle tohoto textu náš vztah k církvi je indikátorem, který ukazuje na to, jaký je náš skutečný vztah ke Kristu.

A u našeho vztahu s Kristem musíme začínat i končit. Žijete s Kristem? Chodíte s Ním? Máte vztah s Kristem? Znáte Ho? Znáte Ho tak, jak jsme o tom dneska mluvili – tedy v osobním intimním vztahu? Je Kristus tím, kdo vládne ve vašem životě? Že to tak je, poznáte jednoduše – podle vašeho vztahu ke Kristovu tělu, k Jeho církvi!

Moji milí, chci vás povzbudit, abyste v tomto světle prozkoumali svůj vztah s Kristem. On k nám promlouvá ze svého slova a vede nás k tomu, abychom poznávali Jeho lásku, kterou projevuje skrze Boží lid, a abychom zakoušeli Jeho plnost. A to je možné jenom ve společenství církve, když se kvůli Kristu a pro Něj odevzdáme jedni druhým, budeme společně růst a společně Ho budeme oslavovat svými životy jak jednotlivci, tak celé společenství. Když svět uvidí naší vzájemnou lásku, bude to pro něj důkazem, že patříme Kristu a jsme Jeho učedníci. A tak se dokonale naplní tato Pavlova modlitba také v životě naší církve v Ústí nad Labem.