Můj Bůh je má spása (Ž 139)

Po cestě věčnosti mě veď!

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 16. října 2016

Pokoj vám, milé sestry v Kristu i bratři,

Na počátku Písma jsme obeznámeni se stvořitelským dílem Božím: vše povstalo z Boží vůle a Boží mocí skrze Slovo. Bůh řekl a stalo se.

I. Boží vševědoucnost (v. 1-6)

V Žalmu 33 jsme ujišťováni, že Hospodin zná všechny lidi na světě:

•  33:13-15  Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům.

Vždyť je Stvořitelem všech, každému dává život i dech "vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní." (Sk 17:25). A přece některé lidi zná zvláštním způsobem. Zná je velmi blízce, dokonce tak, že má o ně zvláštní starostlivost, péči, vedení, buduje je do podoby svého vlastního charakteru, učinil je svými dětmi. A to je rozdíl od jiných, o kterých jednou řekne:

• Matouš 7:23  A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´

Pojďme dnes společně projít Žalm 139, abychom viděli, jakou zvláštní péči má Bůh o své děti.

David se obrací k Bohu v hluboké úctě, s úžasem a s důvěrou: Ty mě dokonale znáš, dokonce prozkoumáváš moje srdce. Celý žalm je Davidovou modlitbou. Vyznává Bohu svými ústy to, co mu Duch svatý o Bohu dal poznat. V žalmu David mluví nejen ze své zkušenosti s Bohem, ale jeho píseň je inspirována Duchem svatým, přesně tak, jak je popsáno ve 2 Pt 1:20 – Duchem svatým byl unášen.

• 2 Petrův 1:20-21 Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.

David tu, veden Duchem svatým, předkládá před naše oči hluboké učení Písma: Bůh, kterého Bible zjevuje, je Bohem, který o nás ví vše – jak o našem jednání, tak i dokonce o našem "vnitřním člověku" - tzn. co si myslíme, jaké jsou naše touhy, ví i vše o našich motivech v rozhodování.

A takový člověk, který byl vyhlédnut od Boha a jehož srdce sám Bůh změnil, nás nyní vede skrze hlubokou modlitbu, skrze Davidovo vyznání k poznávání toho, kdo je náš Bůh.

David předkládá tyto pravdy - vyznává je svými ústy, aby tak hluboko klesly do jeho nitra a zůstaly tam pevně zapsány. Stejně je to s námi, když čteme Písmo, máme z něj užitek. Ale čteme-li nahlas, zapadá ještě hlouběji, protože nás nutí přemýšlet. A pokud jej zpíváme, je to způsob, jakým znovu pomáháme svojí duši, aby Boží slovo zapustilo kořeny.

• První, co David vyznává, je: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. (v.1)
• Přísloví 25:3  Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat.

Srdce králů nikdo z lidí neumí prozkoumat. Srdce krále Davida však zkoumá ten, který ho učinil. Bůh sám. David by Boha nikdy nemohl najít a sám od sebe by ho ani nehledal, protože o všech lidech je řečeno:

• Ř 3:11  nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; 12  všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.
• Není totiž rozdílu: 23  všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;

Ale sám Bůh se sklání a dává se poznat lidem. Hledá mezi lidmi své vyvolené, ví, kde jsou, nalézá je a odděluje je ze zástupu lidí, vyvádí ty, kterým se chce dát poznat, zkoumá jejich nitro – vidí hřích a vynáší jej na světlo, aby ho viděli i oni a ve světle jeho svatosti uviděli svou špínu. Takovou práci si dal Bůh s Davidem, který napsal 139. žalm.

Takovou práci si dává Bůh s každým, koho povolává ke spáse. Jeho pronikavé světlo osvěcuje nejtajnější zákoutí lidské duše. Před ním žádná tma neobstojí a musí ji člověk vyznat.

• Ž 17:3  Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty.

Jestliže tento Bůh zkoumá lidské srdce, pak utíkej k Němu v modlitbě, abys Mu vyznával své hříchy, o kterých si myslíš, že je nikdo jiný nezná. Aby ti odpustil a daroval život věčný. David pokračuje v tom, co mu Duch svatý zjevuje. Jak moc jej Bůh zná?

• Ž 139:2 Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.

Pán zná náš odpočinek i celodenní práci. Když spočineme večer na lůžku, On je to, kdo nad námi bdí: Ž 4:9  Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Když konáme svou práci, je to On, kdo vede naše kroky:

•  Př 20:24  Kroky muže určuje Hospodin; jak by mohl člověk rozumět své cestě?

Nemusíme tomuto místu rozumět jen jako uléhání ke spánku a vstávání k práci. Pán zná o nás vše - ať jsme na nějakém místě, nebo na cestách. Vstávání i usedání obsahuje všechnu naši činnost, celý náš denní běh. Nemohu se Pánu nikam ztratit, protože On o mně ví.

Není však jen pouhým divákem mého konání. Podívejte se do verše 2: z dálky je ti jasné, co chci dělat. Naše plány, záměry jsou Bohu jasné, aniž bychom mu je museli v modlitbě předkládat.

•  v.3: Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.

Moje každodenní žití je Pánu zcela známo. To, co je za mnou, moje minulost, i to co leží přede mnou, On dokonale zná. Tak nemůže být překvapený. A já nemám nic, čím bych ho mohl překvapit.

Lidé odmítající Boha, se musí třást, když toto slyší o svém životě. Lidé jednají bez odpovědnosti Bohu, říkají si: to se nikdo nedozví, na to se nepřijde. Pozemská spravedlnost je omezená. Na všechno se mezi lidmi opravdu nepřijde: mnohá nespravedlnost se nikdy nevyjasní, některé zločiny zůstanou nepotrestány a mnohá lež nebude odhalena.

Svévolník si ve svém srdci říká: Bůh tu není. Bůh poslal svého jediného Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy. On, svatý, bez hříchu se stal hříchem pro nás a dal svůj život za mnohé hříšníky. To je důkaz Boží spravedlnosti. To je důkaz, že každý hřích bude potrestán. Lidé říkají. No jo, v tomhle světě není žádná spravedlnost a na nějakou spravedlnost, slibovanou až někdy na věčnosti, na soudu, to je moc daleko, na to já nevěřím. Ale tady je nezvratný důkaz, že každý bude skládat účty z toho jak žil! Ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Božího Syna.

Myslíte, že kdyby nezáleželo na tom, jak člověk žije, Bůh by dával život svého Syna do rukou hříšníků?

Mluví o tom výstižně Žalm 10:

• Žalmy 10:4  Svévolník ve zpupném hněvu říká: "Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není." Odtud všechny jeho pikle.
• 11  Říkává si v srdci: "Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí."

Jak na to reaguje žalmista? Volá:

• 12  Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! 13  Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: "Ty nic nevypátráš"? 14  Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou.
• 16  Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. 17  Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, 18  zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.

Hospodin je králem. On bude spravedlivě soudit.

• Skutky 17:30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. 31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých."

Vzkříšení je důkazem Boží spravedlnosti pro každého člověka! Že jsou to věci nad naše chápání? Je velikost, nesmírnost našeho Boha příliš velká, abychom ji porozuměli? David je na tom stejně:

•  v. 5,6:Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.

Pán mě obklopuje ze všech stran. Jsem v bezpečí jeho dlaně. Sevřel mne do ní. To nedokáže žádný člověk, jenom Bůh. Proto je marné spoléhání na člověka. Člověk není Bůh. Mnoho ze svých cest nám Bůh dává poznat. Odkrývá nám z divů jeho stvoření. Vložil do člověka něco ze sebe. Jsme stvořeni k Jeho obrazu. To je důvod našeho zkoumání Proč? Jak? A přesto nikdy nedojdeme konce poznávání Boha. My jsme jen stvoření, On je Stvořitel. A tak zde stojíme v úžasu nad jeho dílem. Jak to je jen možné? Jak toto mohlo být učiněno? Jedině Bohu budiž sláva!

Jsou lidé, a to i v dnešní české církvi, kteří tvrdí, že Bůh neví vše. A že si to tak záměrně vybral proto, aby mohl člověk, jeho stvoření, sám svobodně rozhodovat o svém životě. Jaká to pošetilost! Což nevidí, že to je přesně problém Adama, prvního člověka? Jediný, spolu s Evou, skutečně svobodný člověk, který mohl rozhodnout, jestli bude milovat Boha, svého Stvořitele anebo raději sám sebe, udělal stejné rozhodnutí, jaké bychom udělali my. Odmítl Boha.

Ve jménu lidské svobody tito lidé dnes raději omezují Boha, jen aby neomezili člověka. Lidská svoboda se jim stala "zlatým teletem", před kterým se klaní.

• Římanům 1:23  (Lidé) zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka
• a 1:25  vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

II. Boží všudypřítomnost (v. 7-12)

Bůh zná člověka dokonale. Ale před takovým Bohem chce každý svévolník uprchnout. Kdo by chtěl, aby někdo jiný viděl, co se skrývá uvnitř neočištěného srdce? Ale před živým Bohem není úniku: verše 7 až 12 o tom dobře vypovídají: Není kam uprchnout, není kde se skrýt.

• v.7: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? 8  Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. 9  I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,10  tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. 11  Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. 12  Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Před Hospodinem neexistuje únik. On dosáhne všude, protože Mu vše patří. Vše pochází od Něho. Všechno bylo stvořeno v Kristu a pro Krista (Kol 1).

• Koloským 1:15  (Kristus) On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, 16  neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. 17  On předchází všechno, všechno v něm spočívá,

Svévolníci se toho děsí. Bůh je v nebi i v pekle přítomný. Není místo, kde by nebyl. Ani na zemi není žádné místo, kde by se člověk před Bohem mohl skrýt tak, aby o něm Bůh nevěděl.

Lidé to zkouší: Jonáš chtěl uprchnout před Bohem. Jiní dělají, jakoby Bůh nebyl, neexistoval. To se na chvíli snad jeví jako řešení. Brzy však přijde vystřízlivění.

Bláhové je myslet si, že tma může skrýt, co je v mém srdci. Zloději rádi kradou po tmě, aby je nikdo neviděl. Tma je vždy spojena s hříchem. V Písmu je tma užívána jako protiklad světlu - tma je to, co člověka vede do zkázy, protože nevidí Boha, kdežto světlo je tím, co osvětluje a nese život. Kristus je tím světlem světa a tma jej nepohltila

• Zjevení 21:23 To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.
• Zjevení 22:5 Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.

Ale lidé si zamilovali tmu: J 3:19  Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.

• v.7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
• Jeremjáš 23:24  Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův."

Bůh je Duch (J 4:24). Je neviditelný, nehmotný, nesmrtelný. Na rozdíl od jiných duchů je nestvořený, věčný, neomezený, nesmírný. Proto od Něj a před Ním nelze uniknout - ani před Jeho soudem a hněvem. On je vševědoucí a dosahuje ke každému člověku, na každé místo v každém čase.

Pro Boží dítě je však takové zjištění pokoj nesmírný. Ať jsi student ve školní lavici uprostřed džungle města nebo maminka na mateřské, ať jsi osamělý člověk na sídlišti, ač si připadáš sám uprostřed zástupu neznámých lidí – ani v jednom případě nejsi ztracený. Pán Bůh, tvůj Otec v nebesích o tobě dobře ví. A to je náš pokoj. Nemůžeme se Mu ztratit.

Není místo, není situace, o které by Pán nevěděl. A nejen že nevěděl, ale dokonce kde by s tebou nebyl:

• Židům 13:5  Vždyť Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.´

Viděli jsme, že Pán o nás ví vše a nemůžeme se Mu ztratit. Nyní nás ujišťuje i o našem místě v Jeho věčném plánu spásy. Je můj život náhoda?

III. Boží všemohoucnost (v. 13-16)

Pán nás nenechává na pochybách v otázce našeho původu. Nebyla to slepá náhoda, ani náš osud nebyl v rukou rodičů, ale všechny "přirozené" procesy jako je setkání našich rodičů, jejich láska i naše početí, to vše Hospodin vedl tak, že se stala jeho vůle:

•  v. 13: Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.

Současné vědecké poznání vzniku člověka nemůže dát odpověď na otázku: kdy začíná lidský život? Názory se různí. Dle jedněch život začíná spojením dvaceti tří chromozomů otce a dvaceti tří chromozomů matky při oplodnění. Další názor říká, že o člověku se dá hovořit zhruba od devátého dne od početí, další za 14 dní. To vše je spojeno se stadii rozvoje nového života v těle matky. Jiní považují za začátek života 26 týden, kdy dochází rozvoji a fungování nervových spojení. Další názor říká, že o člověku můžeme hovořit, až když je plod schopen žít mimo tělo matky anebo až po narození. Vidíte, že na základě lidského konsensu řešení této otázky nenajdeme, protože takto by závisela zcela na osobním názoru jednotlivce nebo preferencích společnosti. Pro odpověď je třeba jít tam, kde je zdroj všeho poznání a kde leží morální autorita. Písmo hovoří o tom, kdy život člověka začíná:

• Ž 139:13  Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. 14  Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. 15  Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. 16  Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.

Hospodin tvoří člověka v těle matky, od zárodku. Stejně tak mluví Písmo v Jeremjášovi:

• Jeremjáš 1:4  Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: 5  "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka."

Bůh znal Jeremjáše již před jeho narozením. David vyznává v Ž 51:7, že je hříšným člověkem od početí:

• Ž 51:7  Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

 Tak ten, který je tvůrce, dárce života nám sám sděluje, odkdy můžeme mluvit o novém člověku. Tím okamžikem je početí. Tady začíná nový život.

A proč je to tak důležité nalézt odpověď na naši otázku. Protože lidé, kteří se obrací zády ke své odpovědnosti svému Stvořiteli, hledají, jak vyhovět svým vlastním zájmům. Výsledkem je, že mnoho dětí se ani nenarodí…

Věda nám dává lepší porozumění fungování světa, který Bůh stvořil a to co vidíme ve světě kolem nás, ve stvoření, plně souhlasí s tím, co čteme v Bibli. Pokud ale lidé začnou překrucovat pravdu, aby uspokojili své vlastní hříšné touhy, musíme trvat na principech, o kterých mluví Písmo. Člověk má od početí hodnotu, protože mu ji dává jeho Stvořitel.

Není nikdo, kdo by uměl stvořit život. Vědci dovedou dnes spojovat buňky, donutit je, aby se dělily a organismus rostl. Ale, to že nějaká hmota žije, není zásluha lidí, ale toho, kdo život dává. On způsobuje život a bez jeho práce by vše bylo mrtvé.

Hospodin ví o Davidovi všechno, nic mu nezůstává skryto, ani Davidova budoucnost, ani jeho minulost. Každá myšlenka je mu známá, nic se před ním neskryje. Není místa, kde by David mohl být bez Boha, kde by byl opuštěn. Od samého početí jej Bůh zná, dokonce ještě, než byl počat, Bůh o něm věděl a rozhodl o něm.

Již před stvořením světa jej vyvolil, aby byl David skrze Kristovo vykoupení z hříchů svatý a bez poskvrny před Boží tváří navěky.

IV. Svatost - horlivost pro Hospodina (v. 17-22)

Pán Bůh zná všechny lidi, protože každého učinil a každému dává život. Člověk sám sobě život dát neumí a ani nemůže. Nerozhoduje o svém narození, ale je zcela závislý na svém Stvořiteli.

Je bláhové si myslet, že svůj život může také skončit. Boží slovo je průzračně jasné ve věci věčného života. Lidská existence nekončí fyzickou smrtí, ale pokračuje na věčnost.

Proto je Bible tak realistická: dává každému z nás varování: promysli svůj život, dokud je čas. Obracíš se zády k pravdě, k tomu, který život dává i bere, k tomu, kterému budeš skládat účty? Jsi dlužníkem! A kolik že dlužíš? Nic méně, než svůj život. Dal jsi ho Bohu tady na zemi, nebo sis jej chtěl nechat pro sebe, žít si po svém bez ohledu na Boží vůli?

• Matouš 16:26  Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?
• Matouš 10:39  Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

To řekl učedníkům Kristus Ježíš. On je Bůh a věčný život. Kdo jej nalezne, nalezne věčný život. Ještě čekáš? Utíkej ke Kristu a pros ho o život! Jinak budeš splácet svůj dluh. Jak dlouho? Věčně, protože to je cena hříchu: stojí život.

David byl přemožený Boží velikostí (v.17): Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,

Boží majestát i jeho jednání jsou pro nás nepopsatelné. Boží jednání s Davidem je plné milosti a dobroty, péče a potěšení. Bůh jej ujišťuje pevnou jistotou: jsem to já, kdo se o tebe stará, kdo má tvůj život pevně v rukou.

David je zcela prodchnutý horlivostí pro Boha! Jak je to možné? Jak to, že nezůstal vlažný ve svém vztahu k Bohu? Jak to, že dál dennodenně nechodil do práce, vydělával na živobytí, unavený se vracel domů do svého klidu, hlavně, aby mu nikdo nedělal problémy. Trochu si promluvit se ženou a zeptat se dětí, jak to šlo ve škole. To stačí, na křesťanství bude čas v neděli. Jak to, že mu nestačilo prostě nějak přežít další den v tomhle hrozném a hříšném světě, ve kterém přece jako křesťan prakticky nemůže žít, i když musí?

Důvod je prostý. Davida přemohla velikost jeho Boha! Bůh se mu dal poznat – kdo je, jaký je. Aby tvůj život byl naplněný úžasem nad tím, kdo je tvůj Spasitel, pak existuje jediná cesta – poznávej Boha! Jak?

Vždyť se nám zjevil: ve svém Synu Ježíši Kristu. Celá Bible o Něm vydává svědectví. Poznávej ho a pak si můžeš být jist, že tvůj život nebude stejný jako včera!

David však nezůstal jen v úžasu stát nad Boží velikostí. Celý jeho život, směr života byl proměňován. Poznal to, co poznaly miliony dalších lidí. To úžasné překvapení! Tam, kde se lidé k Bohu otočili zády, čekali bychom jenom odsouzení a trest. Tak jednáme my. Ale Bůh je větší, On nám ukazuje v čem je láska:

• 1 Janův 4:10  V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

David poznal Boží odpuštění a dostal dar nového života. Bůh mu změnil srdce. Už nejsou nepřátelé, ale Davida Bůh učinil svým dítětem skrze víru.

Nové srdce v Davidovi dělá divy. Jeho jednání i smýšlení je zcela proměněné. To, co David chce ve svém životě dělat je to, co dělá Bůh: milovat svatost a nenávidět hřích. A můžeme se divit? Tam, kde Bůh pracuje a Duch svatý vede člověka, tam je vidět úplně nový způsob života. Strom se pozná po ovoci.

• Ž 139:21-22 Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.

Takovou milost dal Bůh Davidovi, že skrze zjevení Ducha svatého David poznával hluboce, kdo je jeho Bůh. Horlivost pro Hospodina ho úplně pohltila. Boží sláva se stala motorem Davidova jednání. Tam, kde jde o věc Hospodinovu, tam jde i o Davidovu. Davidova vůle se stává stejnou jako Hospodinova. Davidovy myšlenky jsou zcela zaujaty Boží svatostí a slávou. Všechno, co se pozvedá v marné pýše prosti Bohu, pozvedá se tím pádem i proti Davidovi. Nemůže mlčet. Nenávidí všechno, co se pozvedá proti Bohu.

Stejně tak každé nové srdce plane touhou po Bohu, jeho blízkosti. Cílem tohoto nového stvoření je odhodit každý hřích, každou zátěž, která se nás tak snadno přichytí a běžet za Ježíšem. Čím více vidí ze svatosti Boží, tím více se jí příčí všechno, co se proti Bohu pozvedá. Nové stvoření již nežije ze své vůle, ale řídí se vůlí Ducha svatého.

Proto křesťan nenávidí hřích - v sobě i okolo sebe. Proto mocí Ducha umrtvuje své přirozené sklony hřešit a proto nenávidí hřích kolem sebe.

Nenávist k hříchu vede křesťana přirozeně k evangelizaci, k tomu největšímu projevu lásky k bližnímu: slouží mu svědectvím o Kristu a jeho lásce, slouží mu evangeliem, protože jenom tak může být jiný hříšník zachráněn z moci hříchu - jen skrze pokání a víru v dokonané dílo Ježíše Krista vítězí život nad smrtí.

V. Kristus je cestou k věčnosti (v. 23-24)

Obrovskou milostí zahrnul Hospodin Davida. Dal mu nahlédnout do hlubokých tajemství Boží existence, zjevil mu o sobě nádherné osvobozující pravdy. To vše je projevem neskonalé Boží milosti.

Milost není jenom pro hříšníky, kteří potřebují odpuštění, nové srdce a nový život. Milost je potřebným zbožím pro každé Boží dítě. Bez Boží pomoci bychom dávno sešli z cesty následování Boha. Ale On má lék na naši nemoc: je jím Ježíš Kristus. I David ví, že potřebuje očistit srdce, protože jeho spravedlnost je nedokonalá, špinavá. Proto se modlí:

Prosím tě, Bože zkoumej a odkrývej, co mám v srdci, o čem přemýšlím. Když ty nejsi cílem mých myšlenek a mého směřování, pak je moje nitro neklidné. Svět přináší nejistotu, ale ty dáváš pokoj.

• Ž 62:2-3 Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.

Bez Boží milosti k pokání je křesťan odsouzen k živoření a úpadku. Ale Boží milosrdenství se obnovuje každého rána.

Po cestě věčnosti mě veď! Tou jedinou přímou cestou je následování Ježíše. Učiň ho hned zrána Alfou i Omegou svého jednání i přemýšlení. Před Kristem byl poslán prorok Jan Křtitel, aby připravil cestu Páně: volal lidi, aby činili pokání. Kdo neopustil své zlé cesty, byl bez naděje. Ale Bůh ve svém velikém milosrdenství nám dal jistou naději: svého Syna. Prostředky milosti jsou: slovo, modlitba, chození Duchem.

Horlivost pro Hospodina strávila Davida, když jej začal poznávat. Horlivost pro Hospodina strávila Krista a dovedla jej až na kříž. Řekneš: já ale nejsem Kristus. A já ti odpovím: Stejná horlivost strávila i apoštola Pavla: proto pro Kristovo svědectví trpěl bičování, kamenování, ztroskotání, v námaze do úpadu – vše pro evangelium, aby jiní mohli nalézt život v Kristu Ježíši.

Petr horlil pro Hospodina a tak se postavil falešným učitelům. Pro svědectví o Kristu dal i svůj život. Jan horlil pro Hospodina a tak kvůli svědectví Kristu byl ve vyhnanství. Hus horlil pro Krista a byl upálen. Komenského strávila horlivost pro Krista, a proto raději opustil tuto zemi než by zapřel Krista. Obyčejní křesťané, které ani neznáme jménem, se v minulosti scházeli tajně v lesích, aby měli společenství, protože horlili pro Krista. Za totality horlili mnozí pro Krista, a proto se dostali až na dno společnosti ve vězení nebo lágrech. Tak i dnes stravuje křesťany horlivost pro Krista a neváhají vzdát se uznání nevěřících, pozemské slávy a majetku, protože poznali, kdo je jejich Spasitel. Uviděli cenu, se kterou se nedá nic na tomto světě srovnat.

Život je krátký. Nepromarni svůj život. Stejný Duch, který zjevil Davidovi, kdo je Hospodin, zjevuje jej i nám. Dal nám své slovo- Bibli. A máme dokonalejší zjevení, než měl David: my máme Krista, který je „ odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žd 1:3). Kdo vidí Syna, vidí Otce (Jan 14:9). Běžme za Kristem!