Zoufalý stav přirozeného člověka III. (Ef 2,3)

Nepřítel uvnitř nás

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 13. července 2014

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí hosté. Znovu dnes otevíráme list apoštola Pavla církvi do Efezu a budeme číst prvních deset veršů z druhé kapitoly tohoto listu. Potom se budeme zabývat třetím veršem.

Začátek druhé kapitoly listu Efezským je nejtemnějším místem celé této epištoly. Z nádhery a slávy první kapitoly nás vrhá do nejtemnějších a nejhlubších útrob lidské hříšnosti.

 Když jsem se připravoval na kázání z prvního verše, myslel jsem si, že to je asi to nejhorší, co můžu kázat – člověk je úplně mrtvý ve svých vinách a hříších. To je hřbitovní téma, to je záhrobní kázání. To je studené jako led a temné jako noc. Když jsem potom do hloubky studoval druhý verš, byl jsem šokovaný, protože to bylo ještě horší, než to, co jsem viděl ve verši prvním – člověk, který je na jedné straně vláčen životem podle vlády tohoto světa a v poslušnosti vládce nadzemských mocí a který je zároveň aktivním Božím nepřítelem a odpůrcem – celým svým životem velice aktivně vzdoruje Bohu. Skutečně to byly myšlenky, které mě hluboce zasáhly. Je tu vyjádřená aktivní, sobecká, krátkozraká a nesmírně hloupá vzpoura proti Tomu, který jediný je dobrý, který je dárcem všeho dobrého, který je životem, který je milosrdným a živým Bohem, Stvořitelem a vládcem celého stvoření.

Z těch prvních dvou veršů je naprosto jasné, že člověk se nachází v naprosto zoufalé situaci před Bohem – mrtvý vzbouřenec, syn neposlušnosti – to jsou označení, která si každý z nás musí přivlastnit. A to samo o sobě je skutečně strašné. Ale třetí verš jde ještě dále – vede nás do hloubky našeho vlastního nitra a ukazuje nám, jak převrácené je naše srdce i naše mysl a dává nám poznat, co z toho vyplývá pro náš vztah s Bohem – jsme dětmi Božího hněvu. Nikoliv pro to, co děláme, ale ze své přirozenosti. Co může být tragičtějšího v tomto světě? Je možné vyjádřit větší zoufalství, než je toto?

Vidíte, že ani ve třetím verši nemůžeme uhnout od těžkých a temných věcí, a podle mého názoru, je tento verš nejtragičtější ze všech tří. Ukazuje na Boží hněv a říká, že mimo Krista, jsme my všichni pod Božím hněvem.

• Římanům 1:18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

To je napsané o nás – o nás všech, jak jsme tady. Svatý Bůh zjevuje svůj svatý hněv z nebe. Ale nepředbíhejme a pojďme se na to podívat postupně.

I. Všichni zhřešili

Máme před sebou fundamentální učení Božího slova – učení o hříchu. Je to učení, ve kterém dnes dochází k mnoha chybám, a proto je tak důležité, abychom se jím důkladně zabývali. Jsou celé teologické systémy, které první tři verše Efezským 2 odsuzují do oblasti falešného učení. Třetí verš, který je před námi, v tom hraje velmi důležitou roli. První velmi důležitou myšlenkou zde je univerzalita lidské zkaženosti, lidské porušenosti a převrácenosti. Na konci druhého verše mluví apoštol Pavel o dětech hněvu a potom dodává:

• Efezským 2:3 I my všichni jsme k nim kdysi patřili…

Tohle je velmi důležitý verš a zvláště v kontextu první kapitoly, kde se mluví o vyvolení. Je mnoho lidí, kteří popírají učení o vyvolení nebo ho nějakým způsobem převracejí a pokrucují, aby vyhovovalo lidskému smýšlení a lidské pýše. Ale Efezským 1,4 jasně říká, že „nás Bůh vyvolil před stvořením světa“. Lidé na to někdy namítají, že když nás tedy Bůh vyvolil, tak to znamená, že ti, kdo byli vyvoleni, to mají jisté, a není třeba, aby činili pokání, aby něco dělali nebo o něco usilovali, když už to Bůh předem určil.

Ale pozor, musíme tomu rozumět správně. A tady je nám Ef 2,1-3 velkou pomocí. Na jedné straně platí, že Bůh před stvořením světa zapsal do knihy života ty, které ze své lásky vyvolil k věčnému životu. To jsou všichni, kdo se stanou křesťany a kdo budou přebývat v Božím království. Ti byli zachráněni a jsou zachraňováni, Kristovou obětí na kříži. Tato oběť je zachránila. Dávejte dobrý pozor, protože toto je velmi důležité – Boží slovo jasně říká, že nás zachránil Kristův kříž, tedy Kristova oběť na kříži, Jeho prolitá krev, Jeho smrt.

• Ř 5:8-9 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Slyšíte to? Byli jsme ospravedlněni prolitím Jeho krve. To je prostředek našeho spasení. Proto říkáme, že naše spasení je dokonáno, není k němu co dodat, nemůžeme dodat vůbec nic. Kristus se obětoval, když jsme ještě byli hříšní, když jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších. Efezským 1,7 říká, že na kříži nás vykoupil, na kříži nám odpustil naše hříchy.

• Římanům 5:10  Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.

Znovu to tady je – byli jsme smířeni s Bohem. Jak? Smrtí Jeho Syna? Kdy k tomu došlo? Na kříži! Kristův kříž je to, co odděluje věřící od nevěřících, spasené od nespasených, vysvobozené od odsouzených. Není to nic jiného! Není to vaše víra, není to vaše pokání – je to Kristovo dílo na kříži. S tímto důrazem na mysli musíme číst verše jako je:

• Efezským 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Je to dílo kříže, které jediné nás zachránilo. Přesto se rodíme mrtví ve svých hříších, rodíme se jako vzbouřenci zamilovaní do světa, který vzdoruje Bohu a poslušní vládce nadzemských duchů, rodíme se jako děti neposlušnosti, rodíme se jako synové hněvu. My všichni jsme k nim kdysi patřili… Boží slovo zdůrazňuje univerzalitu hříchu, zdůrazňuje jeho všeobecnost, ukazuje na to, že všichni jsme na tom byli stejně. A to, co odlišuje svaté od nečistých, nejsou jejich zásluhy, ale Kristovy zásluhy, není to jejich dílo, jejich rozhodnutí, jejich skutky nebo jejich postoje, ale je to jenom Kristovo dílo.

Tohle nás vede zpátky do první kapitoly, kde je v prvních čtrnácti verších popsané dílo Boží trojice ve spasení – Otec, který vyvolil, Syn, který vykoupil a Duch svatý, který zapečetil. Narodili jsme se jako hříšníci a žili jsme ve svých vinách a hříších, dokud jsme se nenarodili z Božího Ducha, dokud nepřišel ten pravý Boží čas k našemu spasení, dokud se nad námi Bůh neslitoval a nedal nám nové srdce a nevložil do nás svého Ducha! Právě to znamená, že jsme spaseni z milosti, právě to znamená, co čteme o něco dále, že:

• Efezským 2:9-10 Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo v Kristu Ježíši…

Apoštol Pavel byl na cestě do Damašku – tehdy ještě jako Saul, jako vyslanec a zmocněnec židovské velerady. Jeho úkolem bylo vyhledat křesťany, zatknout je a v poutech dovést do Jeruzálema, kde měli být odsouzeni. Nehledal Krista – ve své vzpouře velmi aktivně bojoval přímo proti Kristu. Ale co se stalo? Kristus ho zastavil, srazil ho k zemi, srazil ho do prachu, oslepil ho, pokořil ho a dal mu nové srdce a do nitra mu vložil svého Ducha. Na té cestě do Damašku byl Pavel zachráněn. Z Jeruzaléma odcházel jako ten, kdo byl pod Božím hněvem, ale do Damašku přišel jako Boží milované dítě.

Bůh musí vzít Kristovo dílo kříže a svým Duchem ho do nás vložit, implantovat ho do našeho vlastního života, musí nás probudit spolu s Kristem a obživit nás, kteří jsme byli mrtví. To je spasení z milosti bez lidských zásluh.

To ovšem nijak nevylučuje naší vlastní zodpovědnost – k tomu také směřuje náš dnešní text. Začíná univerzalitou hříchu a tím, že jsme všichni před Bohem stejně hříšní a potom pokračuje důrazem na náš vlastní život. Přestože jsme byli duchovně mrtví, žili jsme jako aktivní vzbouřenci, jako děti neposlušnosti. A to je náš problém, naše zodpovědnost, naše neposlušnost, náš vzdor. Ale situace je ještě mnohem horší – podívejte se do našeho textu, který ukazuje, že:

II. Hřích je v nás

• Ef 2:3 …žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy…

Hřích je v nás, uvnitř, v našem nitru, je součástí naší osoby, naší bytosti, naší přirozenosti. Je to hřích, který je namířen přímo proti Bohu. Doslovnější překlad tohoto verše (ČSP) říká:

• Ef 2,3 …žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli…

Před námi je velmi důležité teologické slovo – slovo, kterému musíme dobře porozumět, koncept, který je nezbytný pro náš křesťanský život – je to slovo „tělo“. Je to slovo, které se v Písmu používá v několikerém slova smyslu.

1. Především toto slovo může v Písmu znamenat doslova maso, tedy živou tkáň, která obaluje kosti. Může také odkazovat na materiální stránku člověka, na hmotu. Kristus tělem pocházel z rodu Davidova (Ř 1,3). V tomto smyslu se blíží dalšímu významu:

2. Může znamenat člověka, zvíře nebo nějakou fyzickou (nikoliv duchovní) bytost. Pavel napsal, že Bůh vyvolil to, co je slabé, aby zahanbil silné, aby se žádný člověk – doslova žádné tělo – nemohl vychloubat před Bohem (1K 1,29). To je tělo v tom nejširším slova smyslu. Podobně Jan Křtitel kázal z proroka Izajáše o tom, že se blíží den, kdy každý tvor – dosl. každé tělo – spatří Boží spasení (Lk 3,6). Ještě jeden text (znovu citát ze Starého zákona):

• 1 Petrův 1:24 Neboť ‚všichni lidé [opět je tady doslova každé tělo] jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky‘.

Toto je všeobecné použití slova „tělo. Ale takto není použité v našem textu.

3. Zde máme něco jiného – zde je slovo „tělo“ použito ve smyslu lidské přirozenosti. A to je další z významů tohoto slova. Je to hodně zúžený význam. V tomto smyslu se dá použít jenom o lidech, nikoliv o zvířatech nebo o jiných bytostech a je to obvykle (ale ne vždy) v souvislosti s morálním hodnocením.

• Genesis 6:12 Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo [všeliké tělo – KRAL] pokazilo na zemi svou cestu.

Tady je první zmínka o porušené lidské přirozenosti, o lidské tělesnosti. Každý člověk se rodí jako potomek Adama, takže se rodí s porušenou, pokřivenou přirozeností. Dědíme tělesnost svého praotce Adama. Jediný Kristus jí nezdědil, protože byl počat z Ducha svatého. V Ef 2,3 máme tělesnost, která se vzpírá proti Bohu.

Tato tělesnost zahrnuje všechno, čím se liší člověk od zvířat. Písmo nám ukazuje, že člověk je duchovní i fyzická bytost. Ve vztahu k Bohu je duchovně mrtvý, ale to neznamená, že zde nic duchovního není – naopak! Ve vztahu ke všemu duchovnímu, co nepochází z Boha, je člověk živý až hanba. Tělesná schránka je sídlem tělesné přirozenosti, tedy myšlení, vůle i citů. To je něco, co odlišuje člověka od zvířat. Jsou zde věci společné a jsou zde také odlišnosti. To je lidská tělesnost, tělo v tom užším slova smyslu. Ale je ještě užší význam:

4. Tělo jako protiklad k mysli.

• Ef 2,3 … dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli… (ČSP)

Pavel hned dvakrát v jednom verši používá slovo tělo – poprvé k takovému celkovému popisu lidské tělesnosti a podruhé k tomu, aby rozlišil dva různé druhy žádostí – žádosti těla a žádosti mysli. Zde nacházíme onu zmiňovanou odlišnost člověka a zvířat – mysl jako místo myšlení, rozhodování, zdůvodňování, vůle, mysl jako hybatel člověka. Podívejme se nyní blíže na tyto dva pododdíly lidské tělesnosti, lidského těla. Apoštol napsal, že jsme žili pro:

A. Žádosti těla

Touha, žádost, žádostivost, přání – to jsou slova, kterými bychom mohli přeložit originální text. V řečtině může to slovo mít kladný i záporný význam. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že si velmi přál (toužebně si přál) s nimi jíst velikonočního beránka (Lk 22,15). Ale v našem textu se mluví o touhách těla a kontext nám říká, že se nejedná o nic pozitivního, protože výsledkem těchto tužeb, je Boží hněv. Proto mluvíme o žádostech těla. Na tomto místě navazuje třetí verš na druhý a říká, že jsme v těchto žádostech těla chodili, tedy žili.

Jako jsme žili podle běhu tohoto světa, podle vládce nadzemských mocí, tak jsme také žili podle žádostí svého těla. Působily na nás vnější vlivy, přičemž ten ďáblův vliv zasahoval také do našeho nitra – podívejte na konec v. 2:

• Efezským 2:2 …ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

Ďábel mnoha způsoby působí v těch, kdo vzdorují Bohu, kdo nejsou Božími dětmi. S Božími dětmi je to jinak – Boží děti jsou svaté, jsou vysvobozené z moci smrti, hříchu i ďábla a ďábel se jich o své vlastní vůli nemůže ani dotknout (1J 5,18). Ale různými způsoby působí v těch, kdo Božími dětmi nejsou – působí v těch, které Písmo nazývá dětmi ďábla.

Dnes mluvíme o nepříteli, který je uvnitř nás – naše vlastní přirozenost. Můžeme omezit vliv světa a nábožensky založení lidé se o to všemožně snaží různými útěky za zdi klášterů nebo někam do přírody, ale nikam to nevede. Můžete se pokusit omezit vliv ďábla, ale jak by mohl ten, kdo je synem neposlušnosti, dítětem ďábla omezit jeho vládu nad sebou? Ale i kdyby se vám to povedlo, stále ještě je tu ten poslední nepřítel, který je v nás samotných. A nikdo nemůže utéci před sebou samým, nikdo nemůže utéci před žádostmi a touhami svého vlastního JÁ. Za zdmi nejodlehlejšího kláštera, za mřížemi nejpevnějšího vězení, na nejvzdálenějším místě divočiny s námi stále bude naše vlastní tělesnost, žádosti a touhy našeho těla.

V kontextu třetího verše se jedná o žádosti, které jsou nepřátelské proti Bohu. Moji milí, mluvíme tady o spasení, mluvíme o Boží milosti, mluvíme o velikosti Boží moci, která se projevuje ve spasení člověka a najednou se nám tady objevuje skrytý nepřítel. Jedná se o Božího nepřítele, kterého jsme před svým obrácením skoro neznali. Boží slovo nám říká, že jsme žili v souladu se svým tělem, v souladu se svými tělesnými touhami a žádostmi. Řídily celý náš život a my jsme hledali jejich uspokojení.

Víte, všechny touhy, které jsou nám vlastní, jsou více nebo méně odvozené od toho, jak jsme byli stvořeni. Bůh nás stvořil, abychom měli hlad a toužili po jídle. To je v pořádku a je to správné. Prvním lidem dal Bůh celou zahradu, kterou pro ně stvořil, a oni mohli jíst ze všeho, co zde rostlo, kromě jediného stromu. Ale Bůh nestvořil člověka pro jídlo. Člověk, který žije proto, aby jedl, je modlářem, který žije podle své tělesnosti. Stejně bychom mohli mluvit o mnoha dalších věcech – o sexu, o práci, o rodině, o vztazích, o všem, co jenom můžeme dělat. Touhy lidského těla v jejich čisté, svaté podobě dosvědčují, že jsme Boží stvoření a nikoliv náhodně shluklý řetězec aminokyselin, a převrácenost těchto tužeb dokazuje, že jsme Božími nepřáteli a nad námi visí Boží hněv. O těchto touhách lidské přirozenosti čteme jinde:

• Gal 5:16-17 Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.

Pavel tato slova napsal křesťanům a vysvětluje jim, že se v nich samotných odehrává boj. Zdroj tohoto boje nachází v lidské, v tělesné přirozenosti. Je to protiklad k nové duchovní přirozenosti, kterou jsme dostali novým narozením. Tělesnost se bouří proti Duchu svatému. To nám znovu ukazuje, o jakou tělesnost se jedná – je to nesvatá, hříšná tělesnost. Tělesnost, která vede k Božímu hněvu. Pavel pokračuje:

• Gal 5:19-20 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Zde vidíme celý dlouhý seznam žádostí člověka. Začíná touhami těla a pokračuje touhami mysli. To je také další věc, u které se musíme zastavit.

B. Touhy mysli

Touhy naší tělesnosti jsou nám známé a život neznovuzrozeného člověka je jimi naplněn a naplňován, přestože nic z těchto tužeb nemůže ve výsledku lidský život naplnit. K tomu nebyly stvořené. Specifickou součástí těchto tužeb naší tělesné, tedy neduchovní přirozenosti jsou touhy naší mysli. Doslova bychom mohli přeložit tu druhou frázi v našem textu jako „vůle těla a mysli“ nebo také přání, touha těla a mysli. Je tam slovo vůle. Studijní překlad říká: „Co se líbí tělu a mysli.“ Ekumenický překlad to překládá volněji a mluví o tom, že jsme se dali vést svými sobeckými zájmy. To přesně odpovídá realitě. Když mluvíme o žádostech těla, tak příliš často opomíjíme svou mysl. Boží slovo to ale nedělá. Viděli jsme to dobře v seznamu skutků těla, který jsem četl z listu Galatským – podívejme se ještě na jeden do listu Korintským. Poslouchejte dobře, jakými slovy začíná:

• 1K 6:9a Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?

Kdo jsou tito nespravedliví? To jsou lidé, kteří žijí podle žádostí svého těla!

• 1 K 6:9b …smilníci, modláři, cizoložníci, nemravní, zvrácení… [rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu - ČSP]

Apoštol tady vyjmenovává skutky těla, které jsou spojené se sexuální žádostivostí. Tohle jsou typické věci, které nám přicházejí na mysl, když mluvíme o žádostech těla. Ovšem tento seznam pokračuje dále:

• 1K 6:10 zloději, lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.

Zde jsou vyjmenovány také touhy a žádosti mysli, vůle lidské mysli. Neměli bychom podléhat iluzi, že hříchy mysli jsou méně závažné než hříchy těla. Nic není vzdálenější od pravdy. V jedné řadě se smilstvem a homosexualitou je tady utrhání, opilství, závist, lakomství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, podlost atd. Písmo nám stále znovu zdůrazňuje, že lidé, kteří takové věci dělají, žijí podle nich a setrvávají v nich, nebudou mít podíl na Božím království. Každý hřích začíná v naší mysli – tělesná mysl je zdrojem pokušení a vede k hříchu.

• Jk 1:14-15 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

Dokonaný hřích plodí smrt. Nicméně jsou i hříchy mysli, které jsou již v mysli dokonané – jako je závist, nenávist, pýcha, žárlivost, podlost atd. Každý hřích vede stejným směrem – vede od Boha, vede k větší zaslepenosti, vede k dalším hříchům, vede pryč od Božího království. Ale nejenom že nás hřích odděluje od Božího království – nejde jen o něco pasivního, každý hřích také vzbuzuje Boží hněv. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání.

III. Boží hněv

• Efezským 2:3 …a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.

Dostáváme se k tomu nejstrašnějšímu, co v prvních třech verších Efezským dva je – tím je Boží soud, nebo lépe řečeno Boží hněv. Dneska je populární kázat hodně o Boží lásce, říkat pozitivní věci, vtipy, mít taková lehká kázání, která se dobře poslouchají, která vás povzbudí, potěší a vy můžete jít domů s klidem a s radostí. Je zcela zřejmé, že taková kázání nebudou vykládat Ef 2,1-3. To je text o hříchu, o smrti, o ďáblovi a o Božím hněvu. Víte, my nechceme slyšet o Bohu, který se hněvá. Nechceme slyšet o Božím soudu. Nechceme slyšeto o tom, že jsme hříšníci a nezasloužíme si nic jiného než odsouzení. Ale jestli chcete vykládat Boží slovo a dělat to věrně, potom se těmto věcem nevyhnete. Boží slovo je plné Božího hněvu.

• Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich. (Ž 34,17)

No, ale možná řeknete, že to je Starý zákon, ale dneska už žijeme v době Nového zákona a máme tady přece ten známý verš:

• Jan 3:16a Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna…

To je přece o lásce, ne? – Skutečně? Poslouchejte pozorně:

• Jan 3:16b …aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Kdo nevěří, zahyne. To říká J 3,16. Kdo nevěří, toho postihne Boží hněv. Cílem Boží lásky je podle Jana 3,16 spasení hříšníků. Tam, kde Boží láska nedochází tohoto svého cíle – tedy u hříšníků, kteří nečiní pokání, je nutné mluvit o Božím hněvu a o soudu. Poslouchejte, jak J 3 pokračuje:

• Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

To je jenom o dva verše dál! A podívejte se na konec třetí kapitoly:

• Jan 3:36  Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Kapitola, která zjevuje velikost Boží lásky, zároveň také zjevuje velikost Božího hněvu. Toto je Bůh Bible. To není žádný produkt lidské sentimentality, ale svatý Bůh, který nenechá žádný hřích bez povšimnutí, protože každý hřích je vzpourou proti němu samotnému. Boží hněv se zjevuje z nebe… Boží hněv najdeme v celém Písmu od začátku do konce. Není to hněv, jako je náš lidský – je to naprosto spravedlivý, svatý a dobrý hněv. Ano, slyšíte dobře – Boží hněv je dobrý, protože jeho cílem je odstranění zla.

O Božím hněvu kázal první kazatel Nového zákona, Jan Křtitel:

• Lukáš 3:7 …kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?

O Božím hněvu mluvil Pán Ježíš (J 3,36). O Božím hněvu kázal Pavel:

• 1 Tesalonickým 1:10 …abyste očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

Čtěte poslední knihu Bible, Zjevení – má nám mnoho co říci o Božím hněvu.

Pojďme zpět do Efezským. Musím říci, že Ekumenický překlad je zde velmi volný a zdaleka nevystihuje hloubku a sílu a původního textu. Studijní překlad je zde mnohem lepší – čteme v něm:

• Efezským 2,3 …a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní.

Jsou zde tři velmi důležité myšlenky, které jsou shrnutím všech tří veršů a kterými to dnes uzavřeme:

1. Byli jsme dětmi hněvu od přirozenosti. Boží slovo nám stále ukazuje, že člověk se rodí jako hříšník. Nestává se hříšníkem ani se nestává dítětem hněvu, protože hřeší, ale je dítětem hněvu od své přirozenosti. Je hříšníkem, a proto hřeší. Je ve vzpouře proti svatému Bohu, a proto je dítětem hněvu. To je něco, co vychází z naší vlastní přirozenosti. Byli jsme mrtví ve vinách a hříších, žili podle světa a ďábla – svět na nás působil z vnějšku a ďábel nás vodil po svých cestách, po cestách vzpoury proti Bohu. Nemusel nás nijak přemlouvat, protože z hloubky našeho nitra, z naší mysli vycházely hříšné touhy, které nás vzdalovaly od Boha. To je lidská přirozenost.

2. Každý křesťan byl svou přirozeností dítětem hněvu. Pavel to několikrát opakuje ve verších 1-3. Všichni jsme byli mrtví, všichni jsme patřili k těm, kdo žili podle světa a ďábla a všichni jsme byli dětmi hněvu. Křesťané, nemáte nic navíc vedle těch, kdo křesťany nejsou. Bůh vás zachránil ze své milosti. A to znamená, že musíme být Bohu vděční. On dal svého Syna, abychom nemuseli snášet Jeho hněv, ale abychom mohli zakoušet Jeho lásku, Jeho milost, Jeho věrnost, Jeho zaopatření ve všem, co potřebuje, Jeho požehnání. Moji milí, každý den děkujte Bohu z celého srdce. Vděčnost je známkou proměněného srdce a naopak nevděčnost ukazuje na poslední věc:

3. Všichni, kdo nejsou křesťany, jsou stále pod Božím hněvem. To je jasné prohlášení našeho textu – toto prohlášení opět ukazuje na skutečně zoufalý stav člověka před Bohem. Člověk bez Boha musí prosit o milost a činit pokání. Není jiná cesta k záchraně, než skrze Ježíše Krista. Apoštol napsal o těch, kteří stále ještě vzdorují Bohu, a které v Ef 2,3 nazývá dětmi hněvu:

• Římanům 1:21.24-25 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. … Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.