A toto jsou jeho dary… (Ef 4,11)

Příprava svatých k dílu služby

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 24. července 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu dnes po delší době společně otevíráme list apoštola Pavla církvi do Efezu. Jsme ve čtvrté kapitole v oddíle, kde Pavel mluví o jednotě církve. Ve verších 1-3 jsme četli výzvu k zachování jednoty Ducha, v dalších verších (v. 4-6) jsme viděli základ jednoty – mluvili jsme o doktrinálním základu, který vychází z prvních tří kapitol listu Efezským, který staví na díle trojjediného Boha, na díle Boha Otce, který vyvolil, Boha Syna, který vykoupil a Boha Ducha svatého, který zapečetil.

Minule (v. 7-10) jsme si ukázali prostředky jednoty: Kristus vystoupil vzhůru, zajal nepřátele a dal dary lidem. Boží syn obdaroval svou církev, vyzbrojil jí a zajistil, aby církev byla jednotná a aby v této jednotě rostla v poznání Boha k Boží slávě. Dnes budeme pokračovat v tomto textu a půjdeme dále k rozmanitosti jednoty, kterou Bůh dává. Kristus obdaroval každý úd svého těla zvláštním duchovním darem ke společné službě. A zatímco předchozí oddíl zdůraznil obdarování každého jednotlivého křesťana – bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání, rasu nebo cokoliv jiného – dnešní text zdůrazňuje různost obdarování, ale jednotu záměru, jediný cíl. Budeme se zabývat prvním veršem z dalšího velkého souvětí. Přečtu verše 11-16.

I. Kristus obdaroval církev

Na prvním místě čteme v našem textu o tom, že Kristus obdaroval svou církev. Je tady zřejmá návaznost na sedmý verš:

• Ef 4:7 Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.
• Efezským 4:11 A toto jsou jeho dary …

Každý byl obdarován a toto obdarování je od Krista. Na jiném místě čteme, že každému byl dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1K 12,7), ale to se nijak nevylučuje s tím, co čteme zde. Nejsou dva různé druhy duchovních darů – jedny od Ducha svatého a druhé od Krista, ale jedná se o totéž. Text v listu Efezským to vysvětluje – verše 8-10.

• Ef 4:8-10 Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘ Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.

Když Ježíš vyučoval své učedníky o Duchu svatém v horní místnosti večer před svým ukřižováním, řekl jim přesně tyto věci.

• Jan 16:7 Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.

Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele a dal dary lidem. Ježíš vystoupil k Otci do slávy a Otec poslal Ducha svatého ve jménu Syna (J 14,26). Otec kvůli Synu, pro Syna a v Synově jménu poslal Ducha, který oslavuje Syna, vyvyšuje Syna, přivádí k Synu, vyučuje o Synu, ukazuje na Syna, připomíná Synova slova. Proto také apoštol Petr v den letnic vysvětluje shromážděným Židům:

• Skutky apoštolské 2:32-33 Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte.

Znovu tedy vidíme jednotné dílo celé Boží trojice. Kristus dává zaslíbený dar – Ducha svatého, skrze něhož obdarovává svou církev, Duch svatý zmocňuje a uschopňuje věřící k vzájemné službě. Když se podíme do našeho textu, vypadá to, že spíše než o nějakých darech mluví list Efezským o lidech, které Kristus daroval Božímu lidu. To není nic zvláštního – dochází zde ke ztotožnění daru s nositelem tohoto daru. V tom bychom neměli vidět takový problém. Ale asi bychom neměli ani úplně striktně tvrdit, že Bůh dává církvi obdarované lidi. Na jedné straně to tak je, protože to vidíme v našem textu, ale na druhé straně jsme četli ve čtvrtém verši, že všichni jsou obdarováni podle míry Kristova obdarování.

Není nikdo, kdo by nebyl obdarován, není nikdo, kdo by nemohl sloužit v církvi. A kdybychom chtěli nějak zdůraznit zvláštnost oněch pěti – nebo jak uvidíme, čtyř – darů, které jsou zde, vedlo by nás to k rozdělení Božího lidu na dvě skupiny – na speciálně obdarované zvláštní lidi a na ostatní, sice také obdarované, ale ne tak speciálně. Ale to je něco, co celý kontext našeho textu až do šestnáctého verše opakovaně popírá. Je to něco, co jde přímo proti podstatě toho, co to znamená být církví, být Božím lidem, být součástí nové smlouvy. Apoštol Petr o křesťanech říká:

• 1 Petrův 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

A apoštol Jan v knize Zjevení říká, že každého koho Kristus svou krví zprostil hříchů, tedy každého znovuzrozeného křesťana, Kristus učinil královským kněžstvem svého Boha (Zj 1,6). Máme jednoho velekněze, jímž je Kristus, a my všichni jsme jeho kněžími, jsme kněžími Krále.

Tohle je něco, co potřebujeme zdůrazňovat, moji milí, zvlášť v kontextu veršů jako je Ef 4,11. Boží lid je lidem služebníků, kde každý byl obdarován ke společné a vzájemné službě, každý slouží. V Božím lidu nejsou žádní diváci ani fanoušci, ale jsou zde jenom ti, kdo následují Krista, a tedy slouží Kristu, což v tuto chvíli na prvním místě znamená, že slouží Božímu lidu. Každý křesťan je povolán k tomu, aby byl součástí viditelného těla Kristova, tedy místní církve, kde bude mít svůj „duchovní domov“, můžeme-li to tak nazvat, protože naším duchovním domovem je Kristus. Ale jsme povoláni k tomu, abychom společně s dalšími křesťany pravidelně (ne jednou za čas, nebo občas, ale pravidelně) uctívali Boha, abychom znali a poznávali jeden druhého, abychom byli jedni druhým vykazatelní, abychom sloužili navzájem jedni druhým, podporovali jedni druhé, povzbuzovali se k lásce a k dobrým činům, napomínali se, milovali jedni druhé, odpouštěli si, nesli břemena jedni druhých, abychom finančně podporovali práci místního sboru, abychom se o vše dělili s těmi, kdo nás vyučují Božím slovem atd. Tohle všechno je možné jenom v místní církvi. Proto Bůh povolává každého křesťana k tomu, aby sloužil – každý slouží jinak, jiným způsobem, s jinou mírou zodpovědnosti, ale každý slouží. Poslouchejte, co učil apoštol Pavel mladé křesťany v Tesalonice:

• 1 Tesalonickým 5:14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.

To je práce a zodpovědnost každého křesťana – malého i velkého, mladého i starého, muže i ženy, podnikatele i studenta. Kdo je v Kristu, je povolán ke společné službě Kristovu tělu.

Pojďme zpátky do listu Efezským k výčtu darů, které tam jsou. Než projdeme tyto jednotlivé dary, musíme si říct, že se jedná – s ohledem na širší i bezprostřední kontext, jak jsem o něm teď mluvil – pouze o reprezentativní výčet některých darů, kterými Pán obdaroval svou církev. Podobné seznamy najdeme v 1K 12, Ř 12 a v 1Pt 4. Každý z těchto seznamů je reprezentativní, což znamená, že jejich cílem není podat vyčerpávající výčet všech radů, jimiž Bůh obdaroval svou církev, ale jde o totéž, oč jde v našem textu – ukázat na rozmanitost obdarování a různost křesťanské služby. Dobře o tom mluví Petr:

• 1 Petrův 4:10 Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.

Pojďme tedy k těm konkrétním obdarováním, které jsou v našem textu:

II. Konkrétní dary

Apoštol Pavel mluví o tom, že Kristus, který zvítězil, dal svému lidu nejrůznější dary – obdaroval svůj lid ke službě. Na prvním místě zde jsou:

1. Apoštolové

Kdo jsou apoštolové? Už jsme o tom mluvili ve druhé a ve třetí kapitole listu Efezským. Ve druhé kapitole jsme četli jedno zásadní prohlášení, které úzce souvisí s porozuměním našemu textu:

• Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci…

Mluví se zde o tom, co je základem, na kterém stojí církev. Jsou to apoštolvé a proroci. Jsou základem, na kterém je ode dne letnic, tedy vzniku církve, budována stavba církve, jsou základem, na němž jsme budováni i my. Je jenom jeden základ, apoštolové a proroci, a jenom jeden úhelný kámen, Pán Ježíš Kristus.

Apoštol je podle Písma člověk, který se osobně a fyzicky setkal se vzkříšeným Kristem, byl očitým svědkem Kristova vzkříšení. Ačkoliv je apoštol darem, zároveň Bible mluví také o kvalifikaci. To nejsou věci, které by se měly vylučovat nebo stát proti sobě. Obdarovaní vedoucí v Božím lidu jsou nepochybně Kristovým darem, ale aby mohli sloužit svým obdarováním, musí mít také potřebnou kvalifikaci. Totéž vidíme u apoštolů. Jsou zde tři věci, které musel splňovat každý apoštol: osobní setkání se vzkříšeným Kristem, osobní pověření vzkříšeným Pánem a moc k činění divů. To byla také Pavlova kvalifikace, protože i on se setkal se vzkříšeným Pánem před branami Damašku. Pokud by to tak nebylo, nemohl by být apoštolem. Mohl by být skvělým učitelem, mohl by být kazatelem, mohl by být prorokem nebo evangelistou, ale nemohl by být apoštolem. Pavel byl jediným apoštolem, který se setkal s Pánem až po Pánově nanebevstoupení. To je také důvod, proč o sobě píše, že se mu Pán ukázal v „nesprávný“ čas. Říká – doslova – že vzhledem k tomu, jak se mu dal Kristus poznat, je jako potrat, tedy dítě, které se narodí mimo správný čas. A nejen to – říká, že se mu Pán zjevil jako poslednímu ze všech apoštolů. Po výčtu těch, kdo viděli na vlastní oči vzkříšeného Pána, potom kdy zmiňuje, že se Pán zjevil Petrovi, dvanácti, Jakubovi, všem apoštolům (tedy ještě jiné skupině, než bylo oněch původních dvanáct učedníků, které si Pán vyvolil během své pozemské služby), nakonec dodává:

• 1 Korintským 15:8 Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

Nesetkal se s Pánem jako ostatní apoštolové. Přesto Pavel říká:

• 1 Korintským 9:1 Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?

To, že viděl Krista, bylo jasným a jednoznačným důkazem jeho apoštolství. Ale nejenom to. Apoštol byl také někdo, kdo byl Ježíšem Kristem pověřen a vyslán, aby kázal evangelium. Petr byl pověřen kázat evangelium Židům, Pavel byl poslán kázat pohanům. Pavel říká:

• Gal 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem…

K tomu byla apoštolům dána moc činit znamení a zázraky, což mělo být důkazem jejich apoštolství a byla jim dána autorita jako nikomu dalšímu. To jsou tři věci, které byly charakteristické pro apoštoly – setkání se vzkříšeným Kristem, osobní pověření Pánem a moc k činění divů. Druhou skupinou, druhým darem, který Kristus dal své církvi, jsou:

2. Proroci

Kdo je to prorok? Obecně řečeno prorok je člověk, který přijímá poselství přímo od Boha. Prorok je ten, kdo může vystoupit a říci: „Toto praví Hospodin…“ – a jde o přímé zjevení od samotného Boha a jde o autoritativní a závazné slovo, jehož neuposlechnutí má velmi vážné důsledky. Znovu a znovu v Písmu nacházíme příběhy, které jsou toho dokladem – přečtěte si první Královskou 13, kde se mluví o tom, co se stane, když neuposlechneme jasné Boží slovo a nebudeme dobře rozlišovat, co je a co není Boží slovo. A pár kapitol dále čteme jiný příběh:

• 1 Královská 20:35-36 Jeden muž z prorockých žáků řekl na Hospodinovo slovo svému druhovi: ‚Zbij mě!‘ Ale ten muž ho odmítl zbít. I řekl mu: ‚Protože jsi neuposlechl Hospodinova hlasu, hle, až půjdeš ode mne, zadáví tě lev.‘ Když od něho odešel, přepadl ho lev a zadávil ho.

Slovo Hospodinovo se nevrátí s prázdnou, ale běda každému, kdo by se odmítl podřídit Božímu slovu a stejně tak běda každému, kdo by vydával za Boží slovo to, co Božím slovem ve skutečnosti není:

• Dt 18,20 Prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.

Prorok byl člověk, který měl přímé zjevení od Boha. To je přesně to, co jsme viděli ve třetí kapitole listu Efezským, kde Pavel mluví o tom, že „porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům“ (Ef 3,4-5). Bible nám jasně říká, že proroctví nikdy nevzniklo z vlastního pochopení skutečnosti (1Pt 1,20-21), ani ze studia Písma, ale jde o přímé zjevení od Boha. Bůh zjevil své slovo prorokovi a dal mu sílu ho předat dál.

Vidíme, že proroctví je nadpřirozeným darem od Pána, ale vedle toho v Písmu vidíme totéž, co jsme viděli u apoštolů. Písmo mluví o kvalifikaci proroka. Vidíme tři kritéria, vodítka, která měla sloužit k ověření pravosti proroctví a proroka: 1. charakter proroka, 2. biblické učení proroka, 3. naplněné proroctví proroka. Takže i kdybychom připustili, že dar proroctví má stále své místo v církvi, což ale popíráme – jak si vysvětlíme – museli bychom tato tři kritéria aplikovat na vše, co se za proroctví vydává – a museli bychom si klást otázky – zda je onen člověk bezúhonný, podle toho, co Písmo říká o bezúhonnosti, zda je to, co učí, postaveno na Písmu a zda to, co říká, že se stane, se skutečně stane.

Pokud tato kritéria použijete na to, co se dnes vydává za proroctví, tak se tato proroctví rozplynou jako dým ve větru. Ale pokud něco takového uděláte, potom na základě Písma musí ty, kteří vydávají za proroky a nejsou jimi, označit za falešné proroky a falešné učitele. Potom počítejte s tím, že se na vaši hlavu snese hněv takových lidí – uslyšíte o tom, jak jste netolerantní, jak nemáte lásku, jak soudíte a soudit nemáte, jak jste tvrdí, jak zarmucujete Ducha svatého atd. Ale co říká Písmo? Poslouchejte, co chválí Pán v církvi, kterou napomíná kvůli tomu, že vychladla její první láska:

• Zjevení Janovo 2:2 Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři.

Vyzkoušel jsi je! To je přesně to, co máme dělat! Máme to dělat na základě Písma a v dnešní době to dělat musíme! Protože dneska přicházejí nejrůznější lidé, kteří říkají, že potřebujeme apoštoly a proroky, potřebujeme přímé slovo od Boha, abychom věděli, jak máme žít, jak máme sloužit, jak máme budovat církev, jak evangelizovat, atd. Ale všimněte si, jak je to paradoxní, protože důraz na tzv. apoštoly a proroky, je ve skutečnosti pohrdáním toho pravého daru proroctví, jímž je Písmo. Lidé, kteří tvrdí, že potřebujeme nové zjevení od Pána, říkají, že toto Slovo je nedostatečné. Tím usvědčují sami sebe, protože toto Slovo nám říká, že je vdechnuté Bohem a naprosto dostatečné:

• 2 Timoteovi 3:16-17 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Boží slovo je dostatečné k tomu, aby vás připravilo ke každému dobrému činu. Je v něm všechno, co potřebujeme k tomu, abychom mohli žít zbožným životem, abychom mohli následovat Krista. K tomu nepotřebujeme sny, vidění, prorocká slova a přímé slovo od Pána. To není můj názor, ale to je co učí Bible!

List Efezským jasně říká, že apoštolové a proroci jsou základem, na kterém stojí církev – a stojí na tomto základě dodnes, moji milí. Nepotřebujeme znovu pokládat základy evangelia, základy církve. Tento základ byl jednou provždy položen, je pevný a nepohnutelný. V Kristu se nám Bůh zjevil naprosto dokonale a dostatečně a toto zjevení apoštolové a proroci vedení Duchem svatým zapsali na stránky Nového zákona. A to jsou také hned dva důvody, proč je tento základ nepohnutelný – protože je vdechnutý Bohem je zapsaný. Nikdo ho nemůže změnit. Nikdo nemůže přijít a říct, že přijal jiné zjevení od Pána a Bůh mu v něm ukázal, že Kristus není Bůh, protože Boží Slovo je jasné.

To neznamená, že bychom nepotřebovali apoštoly a proroky! Rozhodně ne! Ale my máme apoštoly a proroky – a máme je zde: v Písmech Nového zákona. Toto je základ, který položili apoštolové a proroci, toto je vysvětlení starozákonních Písem, zde je skutečné vysvětlení evangelia, tady máme dokonalý návod, jak máme budovat církev, jak zakládat sbory, jak sloužit jedni druhým, toto je jediné pravdivé a naprosto objektivní svědectví o Kristu, které máme, jenom zde najdeme moudrost ke spasení skrze víru v Ježíše Krista!

Máme tady naprosto dostatečné prorocké slovo, slovo od Pána, Písmo. Pokud tedy musíte mít proroky, aby vám odhalili „pravý“ význam Písma, aby nám vysvětlili, jak máme rozumět Písmu, potom to neznamená nic jiného, než že tito lidé, tito tzv. proroci stojí nad Písmem. Oni jsou tou poslední autoritou a nikoliv věčné slovo Boží. A když se těmto „prorokům“ nelíbí, co Písmo říká, tak to vysvětlí tak, aby se jim to hodilo. Boží slovo říká:

• 1 Tesalonickým 5:20-21 Proroctvím nepohrdejte. Všecko zkoumejte.

Proroctvím nepohrdejte! To znamená jediné – zamilujte si zapsané Boží slovo, syťte se jím, čtěte ho, studujte ho, žijte ho, važte si Božího slova. Ať je pro vás tím zásadním měřítkem vašeho života, ať je tím, podle čeho budete rozlišovat, co je hřích, kdo je Bůh, kdo je člověk, co je to církev, co je to evangelium, jak vypadá manželství, jak máme vychovávat děti, jak máme sloužit, jak máme zvěstovat evangelim v tomto světě. To nás vede k dalšímu daru, který Kristus dal své církvi:

3. Evangelisté

Dostáváme se ke třetímu daru, který zdaleka nevzbuzuje takové emoce, jako první dva. Je řeč o evangelistech. Je to zajímavé, protože tento dar se neobjevuje v žádném z dalších seznamů duchovních darů, které v Písmu máme. Dokonce to slovo evangelista se vyskytuje jenom třikrát v celém Novém zákoně. Poprvé, když je řeč o jednom z prvních služebníků, Filipovi, který po odchodu z Jeruzálema, kde sloužil v církvi, začal kázat evangelium. Skutky 21,8 o něm mluví jako o evangelistovi. Podruhé máme to slovo v našem textu a potřetí je řeč o Timoteovi, kterému klade na srdce:

• 2 Timoteovi 4:5 Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.

Dílo evangelisty je tady uvedeno ve výčtu dalších věcí – vedle střízlivosti, ochoty trpět a plnému nasazení ve službě. Z kontextu je celkem patrné, že Timoteus byl Timoteus obdarován jako evangelista (viz 2Tm 1,6-8). O to je to zajímavější, protože Pavel mu v tomto verši přikazuje dělat evangelistu. To nám ukazuje, že duchovní obdarování nutně neznamená, že služba, pro kterou jsme obdarováni, bude bez problémů, půjde vždycky hladce, nebude nás stát žádné úsilí a námahu. Někdy křesťané chtějí sloužit Bohu jenom tak, aby je to moc nebolelo, nic moc je to nestálo, nemuseli vyvinout žádné velké úsilí a námahu, nemuseli brát kříž, zapírat sami sebe a překonávat překážky. To je taková pohodlná západní forma falešného náboženství, které se často vydává za křesťanství. Pavel musel Timotea povzbudit:

• 2 Timoteovi 1:8 Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium.

Vidíme, že být evangelistou, ještě neznamená, že člověk se nestydí, že nemá žádný problém se svědectvím. To nám ukazuje, že si nesmíme plést duchovní obdarování s přirozeností člověka. Někdo může být upovídaný, extrovert, může snadno navazovat kontakty, ale ještě to nemusí znamenat, že je to evangelista.

A když mluvíme o evangelistovi, musíme v této souvislosti dodat ještě jednu důležitou věc – když se podíváme na oba evangelisty, které zmiňuje Písmo, vidíme znovu něco, co bychom mohli nazvat kvalifikací. Filip byl služebníkem v Jeruzalémě, jedním z diákonů, což byli muži, o nichž se vědělo:

• Sk 6:3 … že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.

A v prvním listu Timoteovi čteme o kvalifikaci, kterou musí mít diákon. Podobně mladého Timotea apoštol Pavel vybízel, aby:

• 1 Timoteovi 4:16 Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.

To nás vede k poslednímu daru, respektive dvojdaru.

4. Pastýři a učitelé

Proč mluvím o jednom daru? V originálním textu je pět podstatných jmen, ale jsou zde jenom čtyři členy a jedna spojka. Poslední dva dary, pastýři a učitelé jsou spojené spojkou. V některých překladech Bible je tak najdete například spojené spojovníkem, aby bylo zjevné, že se jedná o jeden dvojdar, dvě obdarování, která patří k sobě. Asi nejlepší vysvětlení je, že se jedná o dva dary, které spolu velmi těsně souvisí. Bůh dává své církvi pastýře a učitele a skutečně je to tak, že každý pastýř je také učitelem, protože pást Boží lid znamená sytit ho Božím slovem, tedy vyučovat. Vyučovat tak, že bude jako pokrm, který posiluje, jako voda, která osvěžuje, i jako hůl, která napomíná. Pastýř je v Novém zákoně ustanovený starší Božího lidu. Je to vedoucí, který vede Boží lid.

• 1Pt 5:1-3 Starší mezi vámi napomínám… Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.

Podobně když se Pavel loučil se staršími církve v Efezu, říká jim:

• Sk 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.

Učitel nemusí být pastýřem, tedy starším. Pavel napsal Římanům, že kdo má dar učit, ať učí (Ř 12,7). Ale kdo učí, má učit tomu, co odpovídá zdravému učení a na jeho životě musí vidět, že to, co učí, také žije.

III. Aplikace

Otázka, kterou si nejspíš klademe, je, jak poznám, jaké je mé obdarování a jak mám sloužit druhým. Na tuto otázku mám dvě odpovědi.

A. Ovoce služby

Důležitá věc, kterou vidíme v Písmu, je ovoce. O službě v kontextu obdarování to platí také. Když se podíváme na poslední dva nebo tři dary, o nichž jsme mluvili, tak to myslím bude jasnější. Jak se pozná obdarování evangelisty, pastýře a učitele? Ovocem evangelisty budou obrácení lidé na straně jedné a křesťané, kteří budou mít větší touhu, chuť, odvahu i schopnost kázat evangelium na straně druhé. Nesmíme zapomínat na to, že duchovní dary jsou na prvním místě určené do církve, ke službě Božímu lidu (více o tom budeme mluvit příště). Podívejte se do následujícího verše v Efezským 4:

• Efezským 4:12 [A toto jsou jeho dary…]  aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla.

Pastýř sytí Boží lid a stará se o stádo, a když slyšíte učitele, jak vykládá Písmo, nechcete, aby přestal, protože vaše srdce hoří a raduje se z Krista ukřižovaného, kterého učitel představuje z každého místa v Božím slově.

To je ovoce. Služte a uvidíte, co přináší křesťanům kolem vás užitek, co vede ke společnému růstu, co oslavuje Krista – nemusí to být velké věci, jako je překládání Bible, zakládání sborů, kázání na ulici nebo v církvi, ale mohou to být „docela malé“ věci – služba vdovám nebo osamělým lidem, praktická pomoc ve shromáždění, návštěva nemocného atd.

B. Služba druhým

Druhou polovinou odpovědi je služba samotná. Písmo nás nikde nevede k tomu, abychom hledali nebo zkoumali, jak že to jsme obdarovaní. Není ani jedno takové místo v Bibli. Ale to, k čemu nás Bůh vede, je služba. Máme sloužit. Máme začít sloužit druhým – možná tím, pomůžeme srovnat židle a stoly na konci shromáždění, nebo tím, že přijdeme v neděli dříve a uvaříme vodu na čaj… Je to celkem jedno. Jsme povoláni k tomu, abychom sloužili druhým. Pavel připomínal křesťanům v Galácii:

• Galatským 6:10 A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.

Tohle je způsob, jak bude Kristus oslaven ve vašich životech. Skutečná služba nikdy nevyvyšuje člověka, který slouží, ale vždycky vyvyšuje Ježíše Krista. Je to služba z jeho milosti, z jeho moci, služba jeho tělu a služba k jeho slávě. Tohle je způsob, který nakonec ukáže i vaše obdarování. Vzpomeňte na Filipa – byl vybrán, aby sloužil řecky mluvícím vdovám. A nepochybně k tomu byl i obdarován. Ale kromě toho mu Bůh dal touhu kázat evangelium a to ho vedlo dál, k nevěřícím lidem, které vedl ke Kristu. Začněte sloužit, moji milí. Oslavte Krista ve svém životě tím, že prakticky prokážete lásku Kristovu tělu. Tak bude Kristus vyvýšen a tak bude dovršen cíl, kvůli kterému jste byli obdarováni – Kristovo tělo poroste v jednotě a v poznání našeho Pána Ježíše Krista.