Spolupracovníci na díle Kristově – Sk 18,1-28

Priska a Akvila – manželé na Boží vinici

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 7. července 2013

Dobré dopoledne. Pokoj vám a milost. Znovu jsme se dnes sešli, abychom společně uctívali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Často si připomínáme jednu věc – totiž že uctíváme Boha vším, co děláme – jak zpěvem, tak modlitbami, společným čtením Písma i jeho výkladem a tedy nasloucháním kázání. Nemyslím, že by to bylo zbytečné, abychom si tyto věci stále připomínali. Jedná se o něco, co se nám snadno vytratí ze zřetele.

Na English Campu, odkud jsme se včera vrátili, jsme na ranních setkáních před snídaní společně studovali dopisy církvím z knihy Zjevení. Jako refrén se tam opakují slova: Kdo má uši k slyšení, slyš, co Duch praví církvím.

Pojďme se tedy nejprve sklonit k modlitbě a poprosíme Boha, aby nám dal uši ke slyšení, abychom slyšeli Jeho hlas skrze výklad Jeho slova. 

Společně procházíme Božím slovem a v posledních dvou letech jsme se zabývali převážně první knihou Bible, knihou Genesis. Na začátku června jsme ji dokončili a nyní je před námi další kniha z Písma. Tou další knihou, které se budeme věnovat o něco důkladněji než knize Genesis je dopis apoštola Pavla, který napsal efezské církvi.

Co se týče rozsahu list Efezským nepatří k největším listům v Bibli. Má jenom šest kapitol a 155 veršů. Ale co se týče významu, tak – pokud to tak můžeme říct – patří k nejdůležitějším textům Nového zákona.

Kdykoliv chceme studovat nějakou novozákonní církev více do hloubky, tak se musíme nejdříve podívat do knihy církevní historie, tedy do knihy Skutků. O řadě církví tam najdeme důležité informace, které nám často pomohou lépe porozumět vlastnímu textu epištoly. Nejinak je tomu i v případě listu do Efezu. Autor Skutků, lékař Lukáš, blízký přítel a spolupracovník apoštola Pavla, věnoval docela dost místa efezské církvi.

Dnes začneme takovou prehistorií církve v Efezu. Budeme číst Skutky 18, kde se poprvé dozvídáme o Efezu a kde se také setkáváme s velmi zajímavou dvojicí, která hrála důležitou roli při vzniku efezské církve, s manželi Priskou a Akvilou. Pojďme tedy přečíst Skutky 18.

I. Výrobci stanů

Za historií křesťanské církve v Efezu stojí trochu nepovšimnutý manželský pár – manželé Akvila a Priska. Apoštol Pavel se s nimi setkal v řeckém městě Korintě, kam přišel potom, co odešel z Athén, kde za sebou zanechal malý křesťanský sbor.

• Sk 18:2-3 Tam se setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie, protože císař Klaudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Pavel se s nimi sblížil, zůstal u nich a pracoval s nimi, poněvadž měli stejné řemeslo - dělali stany.

Podívejme se na pár zajímavých věcí z těchto dvou veršů, které nám umožní lépe poznat tento manželský pár.

A. Odkud pocházeli

Akvila byl podle našeho textu Žid, který pocházel z Pontu. To bylo město v Kilíkii, což byla oblast na jihu Malé Asie, což je dnes v Turecku. Byla to stejná oblast, ze které pocházel také apoštol Pavel. Podle jména to vypadá, že Akvila měl za manželku Římanku, Prisku, zdrobněle Priscillu.

V Římě také určitě nějakou dobu žili, ale museli ho opustit, stejně jako všichni ostatní Židé. Císař Klaudius vydal v r. 49 nařízení, podle kterého v Římě nesměli zůstat žádní Židé. Je pravděpodobné, že to bylo kvůli sporům, které byly v židovské obci kvůli křesťanství. Křesťanství bylo v té době stále ještě považováno za součást židovského náboženství. Byla to jedna z židovských skupin. Teprve o pár let později došlo k úplnému oddělení od židovství, což mimochodem znamenalo, že křesťané byli pronásledováni s mnohem větší intenzitou, než tomu bylo do té doby.

Akvila s Priskou odešli do Korintu, kde se usadili. Nebylo to jediné místo, kde nějakou dobu žili. V Písmu můžeme vidět, že po dvou letech, které strávili společně s Pavlem v Korintu, se spolu s ním přestěhovali právě do Efezu. V Efezu zcela jistě – jak to ještě uvidíme dále, nějakou dobu působili.

Když apoštol Pavel později napsal list Římanům, tak jeden z pozdravů, které směřují v tomto listě do Říma, je právě pozdrav Prisce a Akvilovi.

• Ř 16:3 Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše.

Ale v dalším listu ze závěru Pavlova života se s tímto manželským párem znovu setkáváme. Je to ve 2. Timoteovi, který Pavel napsal z vězení v Římě a který byl poslán Timoteovi právě do Efezu. Pavel žádá Timotea, aby pozdravoval Prisku a Akvilu. Znovu je vidíme v církvi v Efezu.

B. Co dělali

Zdá se, že to byli lidé, kteří se celkem často stěhovali. Nevíme o nich nic bližšího – nikde není řeč o jejich dětech, ale nevíme, zda je měli nebo neměli. Ale ať už je měli nebo ne, tak děti rozhodně nebyly na překážku jejich službě.

Apoštol Pavel se s nimi spřátelil – pojilo je více než jenom pouto bratrské lásky – pojilo je také společné řemeslo. Lidé z Pontu byli známí výrobou látek. V našem textu čteme o tom, že Akvila a jeho žena dělali stany. Nevíme jistě, co to konkrétně znamenalo – mohlo to znamenat to, že vyráběli tkaniny, které sloužily jako ten stan. Ovšem mohli stany vyrábět také z kůže. Nevíme. Jediné, co víme, je, že Pavel měl stejné řemeslo jako oni a pracoval spolu s nimi. Apoštol Pavel byl učenec, farizeus. Vystudoval nejlepší dostupnou židovskou školu v Jeruzalémě. Ale každý židovský učenec se také vyučil nějakému řemeslu, aby se mohl živit svýma vlastníma rukama.

Akvila s Priskou nejspíš učenci nebyli. Byli to normální řemeslníci, žádní intelektuálové. Byli to lidé, kteří se živili prací svých rukou a následovali Ježíše Krista. Křesťanství nikdy nebylo hlavní doménou intelektuálů. Krista následovali obyčejní lidé – rybáři, řemeslníci, úředníci… Obvykle to nebyla žádná vysoká společnost, i když některé jednotlivce z tzv. vyšší společnosti bychom mezi následovníky Krista také našli.

To je na evangeliu úžasné – je to jednoduchá zpráva o spasení člověka. Nic složitého. I dítě může věřit v Krista, stejně jako řemeslník nebo učenec. Ježíš Kristus byl ukřižován podle Písem, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Na svém těle vzal na kříž naše hříchy a každý, kdo této zprávě věří, bude zachráněn, ale kdo nevěří, bude za své hříchy spravedlivě odsouzen. To je celé evangelium. Na to nepotřebujete vysokou školu.

Akvila s Priskou znali tuto jednoduchou zprávu o Boží milosti, která proměňuje lidské životy. Bylo to něco, co je svedlo dohromady s Pavlem a byl to jeden z důvodů, proč ho přijali do rodinné firmy a tak mu umožnili, aby mohl zvěstovat evangelium v Korintě. A to nás vede k druhému bodu – Akvila s Priskou byli:

II. Obětaví přátelé

Všechno nasvědčuje tomu, že mezi nimi a Pavlem vzniklo těsné přátelské pouto. Stal se jejich rodinným přítelem. Už ona skutečnost, že ho nějakým způsobem zaměstnali, nám o nic říká hodně.

A. Srdce pro evangelium

Vyrábění stanů asi není zlatý důl. Ale byla to práce, kterou se dalo slušně uživit. Akvila s Priskou nemohli podporovat Pavla takovým způsobem, aby se mohl věnovat jenom kázání evangelia, ale umožnili mu pracovat společně s nimi, takže Pavel přes týden pracoval v rodinné firmě a v sobotu kázal v synagoze, kde se pro Krista snažil získat Židy i pohany.

Naši manželé udělali všechno pro to, aby podpořili Pavla v jeho službě na poli evangelia. Vidíme, že jim šlo o evangelium. Záleželo jim na tom, aby se dobrá zpráva šířila dál do světa.

Vidíme tady zbožný manželský pár, který pracuje pro Krista. Vidíme tady muže a ženu, kteří jdou společně za jedním cílem – a tím bylo sloužit Kristu.

Láska ke Kristu byla tím, co spojovalo jejich manželství. Je dost možné, že když apoštol Pavel psal list Efezským, kde je velký úsek věnovaný tomu, jak muži mají milovat své ženy a ženy se mají podřizovat svým mužům, že měl před očima právě příklad Akvily a Prisky.

Skutečně je to tak, že tam, kde manželé slouží na prvním místě Kristu, tam je Kristus tím, co je spojuje. Ale tam, kde lidé postaví na první místo něco jiného – a je to jedno zda sebe, nebo partnera, děti, koníčky, zájmy či cokoliv jiného, tam bude vztah těchto lidí chřadnout a upadat.

Akvila s Priskou měli srdce pro evangelium, pro Krista. Vidíme to z jejich ochoty pracovat společně s Pavlem, zaměstnat ho, přestěhovat se spolu s ním do vzdáleného Efezu, sdílet se s ním v jeho potřebách. A další text, který je v Písmu o tomto manželském páru nám ukazuje, že měli také:

B. Srdce pro církev

• Římanům 16:3-4 Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše, kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů.

Apoštol Pavel zmiňuje nějaké události, o kterých nevíme nic dalšího. Jisté je, že pro Pavla nasadili svůj život. Vidíme, že Pavel jim byl zavázán – a nejenom on, ale všechny církve z pohanů.

Srdce Akvily a Prisky hořelo stejnou láskou, jakou hoří srdce Ježíše Krista – je to láska k církvi, která je Kristovou nevěstou. S nasazením vlastního života se obětovali ve prospěch Kristovy církve. Takoví lidé stojí u zrodu církve v Efezu. To je ten nejlepší genetický materiál, jaký by si kterákoliv církev mohla přát. O těchto dvou lidech platilo totéž, co o Timoteovi:

• Filipským 2:19-21 Mám naději v Pánu Ježíši, že vám brzo pošlu Timotea, abych i já byl dobré mysli, když se dovím, co je s vámi. Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše.

Akvila s Priskou si hleděli toho, co bylo Ježíše Krista – Jeho církve. Pracovali pro ni, obětovali se pro ni. Církev, místní sbor, jim byla něčím vzácným. Apoštol Pavel tady vyzdvihuje obyčejné výrobce stanů a dává jim přední místo ve všech pohanských církvích – tyto církve jim mají být zavázány vděčností. To je pochvala, kterou hned tak někde nenajdeme.

Jejich touha sloužit církvi, jejich láska pro církev je vedla k tomu, že byli:

III. Vedoucí v církvi

Práci tohoto manželského páru můžeme dobře vidět už v Efezu, v 18. kapitole Skutků, kterou jsme četli. Po třech letech strávených v Korintu odešel Pavel do Efezu. A Akvila s Priskou s ním. Podle verše 19 to vypadá, že Efez byl cílem manželů, zatímco pro Pavla byl v tuto chvíli pouze zastávkou na cestě.

A. Služba jednotlivcům

Akvila s Priskou se v Efezu usadili. A setkali se tam s další zajímavou osobou, kterou vidíme u počátků efezské církve. Touto postavou je Apollos.

• Sk 18:24-26 Mezitím přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo. Byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův. Začal neohroženě vystupovat v synagóze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu.

Těmto manželům šlo na prvním místě o Kristovy věci. Proto když se setkali s Apollosem, který pokračoval ve vyučování o Kristu, jak o Něm učil Jan Křtitel, tak se ho ujali a důkladně mu vysvětlili cestu Páně.

Zdá se, že tři roky po boku apoštola Pavla v Korintu pro ně byly velikou školou. Tam, kde dříve stáli spíše v pozadí a druhým umožňovali, aby pracovali, tak nyní sami stojí vpředu. Vyučují Apolla, vysvětlují mu důkladně, jak se zaslíbené evangelium, které dobře znal ze Starého zákona, naplnilo na životě, smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Ukazují mu, co to je křest – vysvětlují mu křest Duchem svatým – o tom budeme více mluvit příště, v následující kapitole Skutků, kde je setkání apoštola Pavla s dalšími Janovými učedníky, nepochybně Apollovi vysvětlili také smysl křtu vodou ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Jejich touha sloužit církvi je vede ještě dál:

B. Služba církvi

Podívejte se na poznámku, kterou napsal apoštol Pavel v Římanům:

• Římanům 16:5 Pozdravujte také shromáždění v jejich domě.

V domácnosti Prisky a Akvily se scházela Boží církev. Bylo to až potom, co se vrátili z Efezu zpátky do Říma. Ale vrátili se jiní lidé – tady byli vybudovaní křesťané, kteří sloužili nejenom jednotlivcům, jako byl Apollos, ale celé církvi.

To jsou kořeny efezské církve. To je něco, na co se nezapomíná. Jsem si jistý, že jejich pobyt v Efezu v závěru Pavlova života, kdy byl vězněn v Římě, ukazuje na to, že zde zůstaly hluboké vztahy a vazby.

V roce 1854 přišel do Číny dvaadvacetiletý anglický misionář Hudson Taylor. Strávil v Číně následujích 51 let. Za svého života, který strávil kázáním evangelia a překládáním knih do čínských jazyků, viděl jen skromné ovoce své služby. Nebylo zde příliš mnoho obrácených, nevzniklo příliš mnoho církví. Teprve po roky po jeho smrti se začalo evangelium šířit skrze Čínu. Ale jeho jméno neupadlo do zapomnění. Dodnes jsou v Číně místa, sbory a rodiny, které si připomínají Hudsona Taylora. Dodnes říkají – tady kázal, a jeden z mých prapředků se díky jeho službě stal křesťanem. Dnes jsou v Číně desítky a možná dokonce stovky miliónů křesťanů a jméno Hudsona Taylora je mezi nimi stále ve velké úctě.

Myslím, že totéž platilo také o efezské církvi a jejich vztahu k Akvilovi a Prisce. Stáli na úplném počátku toho, kdy evangelium přišlo do Efezu. Později, jak to uvidíme v devatenácté kapitole, tam přišel Pavel a z hrstky učedníků se stala veliká církev. Evangelium proměnilo celou oblast.

Ale na začátku stáli dva lidé, kteří byli oddaní Kristu a jeho dílů – výrobce stanů Akvila a jeho žena Priska. Dva obyčejní lidé, kteří se stali ochotnými nástroji v Boží ruce.

IV. Závěr

Jaká ponaučení si z toho můžeme vzít my? Co z toho vyplývá pro naše životy? Co z toho vyplývá pro naše vztahy? Co to znamená pro náš sbor?

A. Osobní vztah s Kristem

Bůh používá lidi, kteří jsou mu oddaní. Akvila s Priskou mu byli cele oddaní. To neznamenalo, že by přestali chodit do práce a stáli někde na ulici, jako můžete vidět stát například Svědky Jehovovy. To v žádném případě. Tady jsou lidé, kteřím svým každodenním životem oslavovali Boha. Dělali svou normální práci, ale dělali ji tak, aby z ní měl Bůh radost.

Plnili si své každodenní povinnosti, ale plnili je tak, jako kdyby jim je zadával samotný Kristus. Když vyráběli stan, tak ho dělali tak, jako kdyby v něm měl bydlet Ježíš. Chtěli dělat pro Krista všechno, co bylo v jejich silách. A když to bylo nutné, byli připraveni i obětovat svůj život. To je láska ke Kristu. Kolik křesťanů má dnes takovou lásku? Dnes křesťané raději obětují svůj vztah s Kristem pro to, aby uspokojili své zájmy, své koníčky, své potřeby! Všechno je důležitější než vztah s Ježíšem.

Nemůžeme se divit, když toto vidíme ve světě u nevěřících lidí. Ale měli bychom se děsit toho, když něco podobného vidíme v církvi nebo dokonce ve svých vlastních životech.

B. Vzájemné vztahy

Dnes jsme mluvili o manželích. Před námi je jedno z mála vzorových manželství v Bibli. Ovšem dozvědět se o něm něco více můžeme jenom z určitých náznaků, které v Písmu máme. Ale i z nich se dá vyčíst docela dost. Nicméně musím přiznat, že i když teď budu kázat o manželství, je to jedna z oblastí, kde sám mám mnoho co napravovat.

1. Věrnost – Akvila s Priskou byli věrní jeden druhému. Znamená to především, že žili spolu. Žili spolu před rokem 49, kdy Klaudius vydal své nařízení, aby židé opustili Řím, a žili spolu o patnáct let později, kdy apoštol Pavel napsal Timoteovi, aby je pozdravoval.

Ale skutečná věrnost není o tom, že dva lidé žijí vedle sebe. Dnes můžeme vidět řadu takových vztahů, kdy dva lidé žijí vedle sebe v jednom bytě nebo v jednom domě a nemají si spolu co říct. Často je to tak, že spolu žijí, dokud mají děti nebo nějaké společné zájmy, ale jak jde čas a děti odejdou z domova, nebo postaví dům apod., tak zjistí, že nemají proč spolu být. Někdy spolu zůstávají z určité setrvačnosti, ale často končí takový vztah rozvodem.

Důvod je jasný a vede nás zpátky k předchozímu bodu – je to chybějící vztah s Kristem, který by takový vztah spojoval.

Věrnost však znamená mnohem víc. Znamená to vzájemnou oddanost. Krásně to vyjádřil Jan Amos Komenský v předmluvě ke knize Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, kterou věnoval své manželce. Napsal tam: Manželko má milá, klenote můj po Pánu Bohu nejdražší! O tom je věrnost – že můj partner, moje manželka, je pro mě skutečným klenotem, který mi po Bohu tím nejvzácnějším.

Je to to pro nás veliká výzva: Protože jsme hříšní, hledáme dokonalost u svých manželek nebo manželů, místo abychom ji hledali u Krista. A to vede ke zklamání, k ochladnutí ve vztahu, k odcizení a takový vztah už potom nelze popsat jako vztah oddané lásky.

2. Obětavé vedení. V domě Akvily a Prisky se scházela část církve v Římě, oba společně sloužili druhým lidem. To znamená jediné – že obětavě sloužili nejprve jeden druhému. Přesně podle Kristova příkladu, který je zaznamenaný v listu do Efezu:

• Efezským 5:21-27 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Kristus se obětoval za církev – stejně tak muži se musí obětovat pro své ženy. To je základ, bez kterého nemůže manželství fungovat.

Akvila a Priska takto žili – není možné si představit, že by je Pavel doporučoval, že by se radoval z toho, že se u nich schází církev, kdyby jejich život neodpovídal standardům, které Bůh skrze Pavla dal své církvi.

Akvila byl mužem, který laskavě vedl svou manželku a celou svou rodinu, vyučoval je Božímu slovu a v lásce jim ochotně sloužil. To je začátek, východisko, odkud vyrůstá služba druhým lidem.

C. Církev

Jak tyto věci souvisí s námi jako s církví? Zmíním jenom jedinou věc – církev je jako řetěz. Síla řetězu je určovaná jeho nejslabším článkem. Kde je slabý náš vztah s Bohem, tam bude slabá celá církev. Kde jsou slabá manželství, tam nebude fungovat Boží církev.

Křesťan není zodpovědný jenom sám za sebe, ale má zodpovědnost také vůči Tělu Kristovu, jehož je součástí. Žádný křesťan nemůže říci, že do toho, jak on žije, nikomu nic není. Apoštol v listu Efezským popisuje církev takto:

• Efezským 4:15-16 Kristus je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

D. Jediné východisko

Milí přátelé, věřím, že toužíme po tom, abychom byli takovými lidmi jako byli Akvila a Priska. Že chceme být lidmi, kteří dělají Bohu radost.

Téma letošního English Campu bylo Upside-Down, Vzhůru nohama. Marcus tam mluvil o tom, že často se díváme na náš vztah s Bohem úplně obráceně. Mluvíme o tom, jak můžeme využívat Boha a všechno dobro a požehnání, které nám dává. Často tím dokazujeme Boží existenci. Říkáme: Bůh existuje, protože se k nám chová tak laskavě a zahrnuje nás svou přízní – když mu podřizujeme své životy. Ale Boží existence s námi nemá nic společného. Bůh existuje a je dobrý, ať už tomu věříme nebo ne. Ať už Mu podřídíme své životy nyní nebo Jím budeme donuceni sklonit se před Ním v budoucnosti. Bůh je, a naše víra nebo nevěra v Něj na tom nic nezmění.

Otázka, kterou bychom si měli klást, zní jinak: Jak může Bůh použít mě? Jsem použitelným nástrojem v Jeho ruce? Jsem Bohu užitečný?

Apoštol Pavel napsal Timoteovi – mimochodem také do Efezu:

• 2 Timoteovi 2:20-21 Ve velké domácnosti nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, nýbrž i dřevěné a hliněné, jedny pro cenné věci, druhé na odpadky. Kdo se od těch falešných nauk očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu.

Kéž jsme nádobami, které budou vznešené, posvěcené, užitečné pro Boha a připravené ke každému dobrému dílu. K tomu můžeme dospět jediným způsobem – že půjdeme ke Kristu a budeme Ho prosit o milost a slitování. Budeme litovat své tvrdosti, pýchy a nevěry. A budeme prosit Boha, aby nám dal víru, aby nás očistil a dal nám nové srdce, které bude milovat Boha stále více. Jenom tak se náš život stane použitelným pro Boží slávu.

Amen.