Prostředí křesťanského života – Ef 1,2

Milost a pokoj

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 22. září 2013

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pokračujeme v našem výkladu listu Efezským. Jsme v úvodních dvou verších tohoto listu. Apoštol psal křesťanům do Efezu hned od úvodních veršů důležité věci. Viděli jsme, že píše církvi Kristově, křesťanům, které nazývá svatými. Viděli jsme, že jsou svaté, protože jsou věřící v Pána Ježíše Krista. Nikdo nemůže být svatý bez toho, aby věřil v Krista. Ale nevěříme v Krista lidských nápadů a výmyslů, ale věříme v Krista, kterého nám zjevuje neomylné Boží slovo.

Viděli jsme, že naprostým základem je, že opravdový křesťan je ten, kdo je v Kristu. Takový člověk je novým stvořením a je také součástí Kristova těla, církve. Ale apoštol Pavel ve svém pozdravu pokračuje ještě dále.

Dnes je před námi druhý verš Pavlova pozdravu. V tom prvním Pavel vysvětlil, komu píše a jak máme rozumět tomu, kdo je to křesťan. V tomto druhém se zabývá prostředím křesťanského života. Oba verše jsou jako úvodní tóny symfonie – předznačují celé následující dílo. Pojďme nyní přečíst prvních 14 veršů první kapitoly a potom se pustíme do verše 2. 

Rozebereme dnes společně jeden jediný verš Božího slova a věřte mi, že ani v nejmenším nevyčerpáme celé jeho bohatství. Mimochodem Kalvínův komentář k Efezským má přes 700 stran a komentář Martyna Lloyd-Jonese tvoří osm svazků. Puritán William Gurnall rozebral křesťanskou zbroj z Ef 6,10-18 v knize o více než osmi stech stranách. Takže tady máme vynikající základ, kvalitní historickou tradici.

Když studujeme Bibli, tak si musíme klást několik základních otázek – jedná se o otázky: Kdo? Co? Kdy? Kde? Jak? Proč? V našem dnešním textu se podíváme na tři z těchto otázek: Co? Proč? Jak? Odpovědi na tyto otázky nám pomohou lépe porozumět tomu, co je základem křesťanského života, proč právě milost a pokoj patří k nejdůležitějším pojmům křesťanské víry a co, resp. kdo činí křesťanskou víru tak jedinečnou. Pojďme tedy k první otázce:

I. Co? Milost a pokoj.

Druhý verš Efezským popisuje prostředí křesťanova života. Je o dvou nejdůležitějších slovech křesťanské víry – o milosti a o pokoji. Dr. Martyn Lloyd-Jones říká, že ačkoliv nejsou žádná slova celé křesťanské víry důležitější než tato dvě – milost a pokoj, tak přesto je neustále zlehčujeme ve svých ústech, když se ani na okamžik nezastavíme a nepřemýšlíme o tom, co tato slova znamenají. Milost, která stojí na počátku naší víry a pokoj, který tuto víru završuje.

Je skutečně nesmírně důležité, abychom si, když čteme Bibli, neustále kladli otázku, co znamenají slova, která čteme. Nedávno jsem mluvil s jedním chlapcem o Božích věcech a dostali jsme se k příběhu klanění tří králů, mudrců z východu, kteří přinesli své dary nově narozenému Králi, Kristu. Jedním z těch darů bylo kadidlo. Zeptal jsem se tohoto chlapce, jestli ví, co to je? A on se začal uculovat a potom se mě zeptal, jestli doopravdy chci slyšet, co si myslí, že to je… Skutečně neměl na mysli onu vzácnou vonnou pryskyřici, která při pálení vydává libou vůni, ale něco úplně jiného.

Ale to není jenom problém malých chlapců – je to problém nás křesťanů obecně! Čteme Bibli každý den, ale jen málo přemýšlíme o tom, co přesně jednotlivá slova znamenají.

Dnes máme před sebou veliká slova, slova plná významu, teologická slova.

Na jedné straně je tu běžný pozdrav – podobné slovo jako milost používali Řekové jako pozdrav. A Židé se dodnes zdraví slovem: Shalom, tedy pokoj.

Ale když Pavel píše tato slova křesťanům do Efezu, tak nechce jenom opakovat pohansko-židovský pozdrav. Pavel dává těmto slovům plný křesťanský význam. Tato slova jsou pozdravem a zároveň požehnáním, které Pavel svolává na efezské křesťany. Co tedy znamenají?

A. Milost

Co je to milost? Co si představíte, když se řekne milost? Pravděpodobně většina Čechů bude mít milost spojenou, a to spíše negativně, s prezidentskou milostí. Myslím, že slovo milost nepatří mezi nejoblíbenější slova v českém slovníku. Ale u křesťanů by to mělo být jedno z nejdůležitějších a nejoblíbenějších slov.

Pavel obrací naši pozornost do samotného centra teologie – k milosti. Toto slovo se objevuje 155krát v Novém zákoně a 79 v řeckém Starém zákoně. Řecké slovo CHARIS, milost. Boží nezasloužená přízeň, kterou si nikdo nemůže nárokovat a která zajišťuje hříšníkům spasení skrze Kristovu oběť na kříži. To je milost. Autor jednoho z nejlepších komentářů k listu Efezským, Harold Hoehner říká, že milost je „evangelium v jednom slově“. Ano, je to skutečně tak. Pokud chcete vyjádřit evangelium co nejstručněji, tak milost bude to pravé slovo, které použijete.

Milost je nejhlubším vyjádřením Boží lásky. Je to Boží láska, která se sklonila až úplně do bahna hříchu, aby z něj vytáhla hříšníka, který byl naprosto bezmocný a topil se ve svém hříchu. Milost je nezaslouženým a nevymahatelným odpuštěním trestu. Podívejme se ještě v rychlosti na několik základních charakteristik milosti:

1. Milost je jen pro odsouzené. Milost není pro spravedlivé. Kdo je spravedlivý, kdo není odsouzen, ten nemůže dostat milost. Proto Ježíš říká:

• Lukáš 5:31-32 Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.

Je to také jeden z důvodů, proč není milost příliš populární. Pokud totiž někomu řeknete, že potřebuje milost, tak mu tím také říkáte, že je odsouzený. Spravedlivý milost nepotřebuje. 

2. Milost je nezasloužená. To je asi nejdůležitější charakteristika milosti, která bezprostředně navazuje na předchozí bod. Protože milost je jen pro odsouzené, tak z toho vyplývá, že milost je nezasloužená. Je tady spravedlivý trest, který je milostí zrušen. V tomto smyslu je milost také nespravedlivá. Jde proti spravedlnosti. Vzpomínáte si na toho zloděje, který byl ukřižován spolu s Pánem? Řekl tomu druhému lotrovi, který se rouhal:

• Lukáš 23:41 My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.

Milost znamená přerušení výkonu spravedlnosti. A protože je milost nezasloužená, tak to nevyhnutelně znamená, že:

3. Milost je nevymahatelná. Na milost nemá nikdo žádné právo. Právo je jenom na straně toho, kdo milost dává. Ten má svrchované právo milost dát nebo nedat. Ale nikdo ji nemůže vymáhat – ani odsouzenec na prezidentovi, ani hříšník na svatém Bohu.

4. Milost je individuální. Milost se neuděluje paušálně, všeobecně. To je amnestie. Milost je záležitostí jednotlivce. Boží milost je otázkou jednotlivce. Bůh neudělil nějakou všeobecnou milost, ale dává milost těm, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Ale ti, kdo věří, věří jen proto, že dostali od Boha milost.

• 1 Korintským 4:7 Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Boží milost souvisí s tím, co čteme ve čtvrtém verši – s Božím vyvolením před stvořením světa. Bůh vyvolil některé hříšníky k tomu, že dostanou milost, zatímco jiné ponechal v jejich hříchu.

B. Pokoj

Milost vám a pokoj. Co je to pokoj? Řecké slovo znamená pokoj nebo mír. Opakem tohoto slova je slovo válka. Pokoj znamená stav, kdy není válka, kdy došlo k jejímu přerušení. Znamená to sjednocení po předchozím rozdělení.

Je tady ozvěna hebrejského šalom, které znamená řád, pořádek, blaho celého života, harmonii s Bohem.

Evangelium je zprávou o pokoji. To slyšeli pastýři v Betlémě od andělů:

• Lukáš 2:14 Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj…

Když Petr kázal v Kornéliově domě v Caesareji, tak říká:

• Skutky apoštolské 10:36 To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu.

Evangelium přináší pokoj. V Ef 6,15 je nazváno evangeliem pokoje. Bůh je zdrojem tohoto pokoje.

• Římanům 5:1 …máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista…

Tento pokoj je základem Božího království a pramení z Ducha svatého:

• Římanům 14:17 Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.

Boží království je královstvím pokoje. Není tam žádná válka ani rozkoly, rozpory, boje a sváry. Vládne tu pokoj. Pokoj je prostředím křesťanského života. Je to pokoj s Bohem i pokoj s lidmi. Mírnost křesťanů má být všem známá (Fp 4,5). To souvisí s pokojem. Křesťané jsou nositeli pokoje a smíření. Je to pokoj, který není z nás, ale je z Boha. Je to ovoce Ducha svatého – láska, radost, pokoj… (Ga 5,22). Tento pokoj znamená odpočinutí:

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Je to spočinutí v Kristu. Je to něco, co daleko přesahuje klid, který často chceme. Není to pasivní rozplynutí se v nírváně, ale je to aktivní Boží dílo v životě člověka, které vede ke smíření s Bohem i s lidmi.

Milost je příčinou – dílo Boží milosti, a pokoj je důsledkem. Milost Boží přináší spasení a vede k pokoji s Bohem i s lidmi.

II. Proč? Kvůli hříchu a spasení.

Nyní se tedy dostáváme k naší druhé otázce: Proč Pavel píše Efezkým křesťanům o milosti a pokoji, proč jim přeje právě toto, proč jim žehná milostí a pokojem? Je nějaký zvláštní důvod, proč by potřebovali milost a pokoj? Proč jim apoštol nenapsal raději něco jiného? Proč si nezvolil nějaké jiné věci – ‚hlavně to zdravíčko‘ nebo radost? A je nějaký důvod, proč bychom právě toto potřebovali také my a lidé kolem nás? Moji milí, důvod je prostý. Odpověď nás vede k základním křesťanskému učení.

A. Všechno je z milosti

Křesťané se bez milosti nemohou obejít. Už jsem to zdůraznil, ale musím to znovu zopakovat – všechno, co máme, máme jenom a pouze z Boží milosti.

Milost stojí na samotném počátku křesťanského života – je zde ještě před počátkem, před stvořením světa. Milostí jste spaseni. Milostí žijeme. Apoštol vysvětluje Efezským, že spasení není z nich samotných. Spasení není dílem člověka, není z vůle člověka ani z jeho skutků:

• Efezským 2:9-10 Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Spasení je z milosti a křesťanský život jakbysmet. Křesťané žijí v tom, co jim Bůh připravil. Znovu je to Boží dílo v jejich životech. A z Boží milosti dojdeme také cíle víry, spasení duší. Všechno, co máme, máme z milosti.

Milostí Pavel začíná tento list, o milosti píše – milostí jste spaseni (Ef 2,5; 2,8), každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování (Ef 4,7), z vašich úst mají vycházet taková slova, která přinesou milost (Ef 4,29) a nakonec celý list uzavírá slovy milosti:

• Ef 6:24 Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.

Milost je tu od začátku až do konce. Proto Pavel píše: Milost vám a pokoj.

B. Vzbouřenci potřebují milost

Ale nejenom to. Už jsme to zmínili, ale nyní to musíme přímo zdůraznit: Milost je pro odsouzené. A my jsme odsouzení. Bible říká, že se rodíme jako hříšníci, přicházíme na svět jako odsouzenci na smrt. Rodíme se do temnoty a v této temnotě rosteme. Podívejte se, co napsal král David:

• Ž 51:7 Vždyť nesu vinu už od narození, hříšný jsem od svého početí. (B21)

Potřebujeme milost, protože jsme vzbouřenci proti Bohu! Co konkrétně to znamená, uvidíme do detailů na začátku druhé kapitoly. Potřebujeme milost, protože jsme mrtví ve svých hříších.

Ve svém hříchu je člověk ve vzpouře proti Bohu. To není jenom nějaké ignorování toho, že Bůh je. Nejenom, že je člověk svým hříchem oddělen od Boha, ale on Boha nenávidí. Všechno v něm se Bohu vzpírá. Člověk nechce žít s Bohem, dokonce o Něm nechce ani vědět.

Tohle je hlavním důvodem, proč evoluční teorie, přes všechnu svou nesmyslnost, slaví mezi lidmi tak veliký úspěch. Je to jediná a do určité míry racionální možnost, jak vysvětlit svět bez toho, aby k tomu bylo potřeba Boha. Vůbec nevadí, že to nedává smysl – existence světa, lidská existence, rodina, společnost, vztahy – to všechno je jen produkt slepé náhody a nemá to žádný hlubší smysl. Ale to přece nevadí – hlavně, když tam nebude figurovat Bůh! To je vzpoura. To je zatvrzelost.

Však to dobře znáte, když mluvíte s lidmi o Božím království, o Kristu. Dej mi pokoj! To mě nezajímá. Ty si tomu klidně věř, ale na mě s tím nechoď… Bible mluví o zvrácenosti:

• Římanům 1:28 Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

Modlářství, smilstvo, homosexualita – poté, co byla uznána práva homosexuálů, se začínají hlásit o svá práva pedofilové! Můžeme pokračovat hněv, závist – ta skutečně vládne naší společností, žádost, krádeže, zneužívání moci, postavení, autority, přístupu k informacím… To je obraz bezbožné společnosti. Chtěl by snad někdo tvrdit, že to není vzpoura proti Bohu a Božímu řádu?

Toto je důvod, proč potřebujeme milost. Ze stejného důvodu ji potřebovali také v Efezu – pamatujete? Bohaté město s hrdými, pyšnými patrioty, město plné modlářství, které žilo z turistiky a se vším, co je s turistikou – a především s tou náboženskou spojené – prodej model, amuletů, náboženská prostituce, všeobecně rozšířená magie, pověrčivost… Nepřipomíná vám to trochu něco? Lidé se nezměnili! Změnila se doba a některé okolnosti a podmínky, ve kterých žijeme, ale lidská srdce jsou stále stejně zatvrzelá, jako byla před dvěma tisíci lety. Zoufale potřebujeme Boží milost, Boží slitování!

C. Nepřátelé potřebují pokoj

Ale lidská vzpoura není jenom vzpourou za svržení Boží autority – Bůh je náš nepřítel. Od samého narození žije člověk v nepřátelství s Bohem. Žijeme ve válce a to znamená, že nemáme pokoj. Nemáme pokoj s Bohem, nemáme pokoj s lidmi a nemáme pokoj sami se sebou. Žijeme v neustálém napětí, odkud přijde další rána. 

1. Pokoj s Bohem. Protože je člověk hříšník, tak je oddělen od Boha a je na válečném tažení proti Bohu.

• Koloským 1:21 I vy jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky…

Naše skutky – jak už jsme viděli – i naše smýšlení bylo v boji proti Bohu. Lidské srdce je neklidné, je bez pokoje, dokud nenalezne pokoj v Bohu (Augustin). Jsme ochotní udělat cokoliv, abychom měli pokoj, ale tu jedinou věc, kterou bychom udělat měli, abychom pokoj skutečně získali, udělat nechceme. Dejte někomu Bibli a řekněte mu – skrze tuto knihu můžeš dojít pokoje s Bohem. Vysmějí se vám. Odmítnou to. Budou vás mít za blázny.

2. Pokoj s lidmi. Hřích nás odděluje od lidí. Vidíme to od prvních lidí, kteří zhřešili. Okamžitě mezi ně vstoupil stud. Hned se zakryli a schovali se. Od okamžiku hříchu mezi nimi bylo rozdělení a boj, výčitky. Žena za to může, ona mi dala jíst … had za to může, ten mě svedl… Výmluvy, rozkoly, boj.

Mezi lidmi není pokoj – a důvod je jasný – protože nemají pokoj s Bohem, nemohou mít ani pokoj mezi sebou navzájem. To je důvod, proč i my tolik potřebujeme pokoj od Boha.

3. Pokoj se sebou samým. Hříchem se oddělil člověk od Boha, od druhých lidí a způsobil zmatek také sám v sobě. Člověk už nerozumí sám sobě – neví, kým je, proč tady je, kam směřuje a co je důvodem jeho existence. Člověk bojuje sám se sebou, je rozpolcený, nepokojný. I v té nejklidnější chvíli tam uvnitř stále něco vrtá. Starosti, bolesti, trápení, vztahy, potřeby, žádosti… myšlenky člověka proudí jako divoká řeka, točí se a víří a co chvíli něco z toho vybublá na povrch a vyletí to ven. Člověk potřebuje pokoj od Boha.

• Filipským 4:6-7 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Jenom v Bohu samotném může člověk nalézt opravdový pokoj. Vždyť jenom Bůh sám je nejenom tvůrcem pokoje, ale On je přímo jeho zdrojem. A to nás vede přímo k poslední otázce, k poslednímu bodu našeho kázání:

III. Jak? Od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.

Jak se k nám může milost a pokoj dostat? Vidíme, že jsme ztraceni v hříchu, v temnotě a ve smrti a potřebujeme milost a pokoj. Kde je vzít?

• Efezským 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Bůh je dárcem milosti, On sám je zdrojem pravého pokoje. Milost i pokoj vycházejí od Boha a směřují k Bohu. Jenom z milosti můžeme mít vztah s Bohem a jenom Boží milost je základem skutečného pokoje. Milost je základem našeho vztahu s Bohem. Milost je naprosto určující.

A. Nový vztah s Bohem Otcem

Skrze milost vstupujeme do nového vztahu s Bohem. Skrze milost končí naše nepřátelství a naše vzpoura, protože milost nás zachraňuje. Milostí nám Bůh dává nově se narodit z Ducha svatého. Z Boží milosti jsme byli obmyti Duchem, byli jsme přeneseni do království světla, z Boží milosti jsme se stali Božími dětmi.

Tady je jedna nesmírně důležitá věc – milost je od Boha Otce našeho. Skrze milost se Bůh stal naším Otcem. Nové narození, nové srdce, nová rodina – Boží rodina. Nyní je Bůh náš Otec, můj Otec, váš Otec. My jsme jeho děti. Díky Jeho milosti už nejsme vzbouřenci, už nejsme nepřátelé! Moji milí, vidíte to? Byli jsme Božími nepřáteli, byli jsme zatvrzelí vzbouřenci, kteří nechtěli mít nic společného s Bohem. Ale Bůh se nad námi slitoval a učinil z nás své vlastní děti, milované děti. Nyní smíme přicházet až k Němu a On nás přijímá na základě milosti, kterou nám dal.

Mohli bychom namítnout, že Bůh je ale Otcem všech lidí. Ano, v určitém slova smyslu to tak je. Bůh je stvořitelem všech lidí a v tomto smyslu je také Otcem všech lidí. Stvořil všechny lidi ke svému obrazu, a jak to řekl Pavel ve svém kázání v Athénách, toto je důvod, proč můžeme říci, že jsme všichni Jeho děti. On je dárce veškerého života, On je tvůrcem a učinitelem každé bytosti, nebeské i pozemské a v tomto smyslu je Otcem všech.

Ale milost, o které je tady řeč, spásná milost, tu dává jenom svým dětem. Jenom Jeho děti ho mohou nazývat svým Otcem. Jenom své děti jako Otec vychovává. Víte, jsou dva druhy dětí. Jednou řekl Ježíš některým Židům:

• Jan 8:44 Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá.

Jan potom ve svém listě píše o tom, jak můžeme rozlišit děti Boží a děti ďábla (1 J 3,10). Je tady řeč o zvláštních Božích dětech – o křesťanech. Je tady úplně jiný vztah k Bohu – tady je Otec, náš Otec, nebeský Otec.

To je něco, co je na křesťanství naprosto jedinečné a čím se odlišuje ode všech jiných náboženství. Jsou tu i další náboženství, která vyznávají víru v jednoho Boha, ale v žádném z nich není vztah k Bohu jako vztah k Otci, intimní, osobní, důvěrný, láskyplný. Bůh nepřestává být Stvořitelem a Soudcem, ale tento Soudce, který bude soudit celý svět a který světu dává svůj zákon, je nyní naším Otcem. Miluje nás jako své děti. Od Něj pochází milost i pokoj. Ale nejenom od Něj:

B. Křesťanský život pod vládou Krista

• Efezským 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Vedle Boha Otce je tady také Pán Ježíš Kristus. Milost a pokoj vychází jak od Otce, tak od Syna. Stojí tady vedle sebe rovnocenně – Otec a Syn. Dvě osoby Boží trojice. Syn je tím, kdo činí křesťanství křesťanstvím. Jenom skrze Něj dostáváme milost, jedině skrze Něj máme přístup k Otci. Následující verš Efezským to podtrhuje ještě víc – Boží Syn je úhelným kamenem, Alfou i Omegou. Bez Něj není nic takového jako křesťanství, bez Něj neexistuje žádná církev ani žádní křesťané.

On je na začátku, uprostřed i na konci naší víry. Od Něj je milost i pokoj. Bez Něj není nic. Pokud není Kristus v centru, tak není žádná milost, žádný pokoj, žádné spasení, žádný Otec.

• 1 Janův 5:12 Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.

Boží Syn je tady označen třemi slovy:

1. Pán – to znamená Hospodin. Pán je řecky KYRIOS. Tímto slovem Židé označovali Hospodina. Ježíš je Pán, Hospodin. Bůh, který se stal člověkem, Bůh, který sestoupil do bídy a temnoty lidského hříchu, aby nás zachránil. Jak řekl Jan Kalvín – Boží Syn se stal Synem člověka, aby se synové člověka mohli stát Božími syny. Pán, to je Všemohoucí Bůh. Pán – to je majitel, vládce, vlastník. On je Stvořitel. On má výhradní právo na naše životy. On je dárce milosti. A to znamená, že On je svrchovaný a my ho musíme poslouchat.

2. Ježíš – vtělený Boží Syn. Všemohoucí Bůh a Pán – tak nazval Tomáš Pána Ježíše Krista: Můj Bůh, můj Pán – se stal člověkem. Hned na začátku listu do Efezu tady máme učení o Kristově vtělení. Boží Syn byl cele a plně člověkem. Jako člověk žil na této zemi a ukázal nám, co to znamená být člověkem, jak vypadá zralé lidství (Ef 4,13). On je vzorem, do kterého chceme neustále dorůstat, kterému se chceme podobat. Je tady dokonalý obraz člověka, kterého chceme následovat.

Ježíš je to jediné jméno, které bylo lidem zjeveno, v němž máme spasení.

V lidském těle podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Smrt kvůli nám – kvůli mně, kvůli vám. Na lidském těle nesl naše hříchy na kříž. Na svém těle nesl Boží hněv kvůli našim hříchům. Na svém těle zakusil Boží trest, který byl namířen proti nám, aby nás vysvobodil z moci hříchu. A to je třetí slovo:

3. Kristus – Spasitel. Kristus znamená Pomazaný, Mesiáš, ten, který přinese vysvobození, vykoupení. Svou obětí nás vykoupil a tak nám daroval pokoj. Kristus je začátkem i koncem.

• 2 Korintským 5:19 V Kristu Bůh usmířil svět se sebou.

To je Boží Syn – Pán Ježíš Kristus. To je dárce milosti a pokoje.

• Skutky apoštolské 4:12 V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.

Křesťané v Efezu a spolu s nimi i my, potřebovali tuto milost a tento pokoj. Jakou radostí je museli naplnit hned úvodní dva verše nabité významem, dva verše plné hlubokého křesťanského učení. Dva verše, ve kterých bychom mohli zůstat ještě dlouho. Dva verše, které otevírají symfonii Pavlova listu do Efezu. Dva verše, které představují základní body všeho, čím se bude apoštol dále v listu zabývat, v nichž se Pavel dotýká těch nejhlubších základů křesťanského učení.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista – kéž vám tato slova zní jako sladká melodie v následujících dnech a jsou vám posilou v každodenním následování Pána.

Modleme se.