Proměněná nevěra (J 20,1-31)

Třetího dne vstal z mrtvých

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 17. prosince 2006

Dobrý den. Máme dnes významnou příležitost, kdy se jako křesťané můžeme společně podívat do Božího Slova a uctívat Boha skrze slyšení Jeho Slova a poslušnost vůči němu.

7. prosince 1941 došlo k jedné události, která významně ovlivnila průběh druhé světové války. Ten den Japonci napadli a zlikvidovali vojenskou základnu americké armády v Pearl Harboru. Američané zde přišli o velkou část své tichomořské flotily, přišli o mnoho lodí, mnoho letadel, mnoho lidí bylo zabito.

Jak se to mohlo stát, že dovolili, aby jejich armáda byla takovýmto způsobem zlikvidována? Stala se jednoduchá věc - Američané věřili, že jsou v bezpečí, že se jim nic nemůže stát. Byli daleko od Japonska. Kolem sice zuřila válka, ale oni od ní byli daleko. Japonská armáda je přeci nemohla ohrozit. Nedokázali uvěřit, že by Japonci mohli podniknout tak troufalý útok a dostat se až k Pearl Harboru.

Proč o tom mluvím? Jako křesťané žijeme často v podobně troufalé nevěře. Jednáme jako kdyby Bůh neexistoval, jako praktikující ateisté. Jak je možné, že tolik křesťanů věří víc světu, který je pronásleduje, než Bohu, který je miluje?

Jak je možné, že nevěřící lidé mají často větší víru než věřící? Kolik křesťanů zaměňuje víru za troufalost? Věří, že to zvládnou a když potom přichází pokušení nebo zkoušky, padají. Kolik křesťanů žije troufale ve svém hříchu a myslí si, že Bohu to nevadí!

Kolik lidí si namlouvá, že jsou křesťané a přitom neznají Boha ani jeho moc. A to je největší tragédie, když lidé žijí v sebeklamu. Díky Bohu proto jsme se dneska sešli, abychom vzali Jeho Slovo, které je světlem pro naše nohy a nechali se jím usvědčit, tam kde je to potřeba, povzbudit ve víře a hlavně nasytit, abychom jím rostli ke spasení. Jak o tom svědčí apoštol Petr:

• 1 Petrův 2,2 jako čerství novorozenci se dožadujte neředěného mléka Božího slova, abyste jím rostli.

Pojďme tedy otevřít Písmo a budeme číst z Janova evangelia 20. kapitolu.

Pane náš, otevři naše srdce, dej nám duchovní hlad, hlad po tobě a po tvém Slovu. Duchu Svatý vyučuj nás pravdě z Božího Slova. Amen.

Opustili jsme text Janova evangelia na sklonku pátečního dne a viděli jsme dva nové odvážné vyznavače Krista - Josefa z Arimatie a Nikodéma. Vyžádali si na Pilátovi tělo Ježíše a pochovali ho do nového hrobu, který byl blízko popraviště. A Matouš (Mt 27,60) podotýká, že to byl Josefův nový hrob, který si nechal vytesat ve skále. Zdálky to vše sledovaly ženy, které stály pod křížem. Potom byla sobota a všichni zachovali sobotní odpočinek. Všichni, kromě jedné malé skupiny lidí.

A tak zatímco Ježíšovi učedníci, kteří před několika hodinami statečně vyznávali - půjdeme za tebou až na smrt, se nyní rozprchli a schovávali se před židovskými vedoucími, projevili tito vedoucí mnohem více víry, než učedníci Ježíše.

V sobotu šli za Pilátem.

• Matouš 27,62-66 Nazítří, po dni příprav, se vrchní kněží a farizeové sešli u Piláta. "Pane," řekli mu, "vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: `Po třech dnech vstanu.´ Nařiď tedy, ať je hrob hlídán až do třetího dne, aby snad v noci nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: `Vstal z mrtvých!´ To by byl ještě horší blud, než ten první!" "Máte stráž," odpověděl jim Pilát. "Jděte a hlídejte, jak umíte." A tak šli, zapečetili kámen a obsadili hrob strážnými.

Všimněte si jedné zajímavé věci - nepřátelé Krista říkají - vzpomněli jsme si na Jeho Slovo! Oni si pamatovali, co Kristus řekl, a jednali podle toho (v negativním smyslu) zatímco jeho přátelé nevěnovali pozornost Jeho Slovům a šli hledat živého mezi mrtvé.

Jeho nejbližší jednají ve své vlastní troufalé „víře“, která byla totální nevěrou vůči Kristu.

• 1-9 Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!" Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili ke hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil ke hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel. Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť. Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil. (Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.) A tak se ti učedníci vrátili zpět.

Hned z rána, ještě za tmy, šly ženy pomazat mrtvé tělo Ježíše. Nevěděly, že u hrobu stojí stráž a přemítaly nad tím, kdo jim odvalí ten těžký kámen, kterým byl hrob zakrytý.

Jako první ke hrobu dorazila Marie Magdaléna. Je pravděpodobné, že se ženy v pátek domluvily, že se sejdou u Ježíšova hrobu a pomažou Ježíše k pohřbu. Chtěly pomazat mrtvé tělo, ale neměly nikdy příležitost to udělat.

Jenom Marie, sestra Lazara, pomazala Ježíše. Vylila to nejvzácnější, co měla, na Ježíše. Ona vzala svůj poklad a obětovala ho Ježíši. A vzpomínáte si na to, co se potom stalo? Jidáš to odsoudil! A tak neváhejme a vylijme svůj poklad na Ježíše, kdykoliv se naskytne příležitost. Někdo to možná odsoudí, ale ať neskončíme jako ženy, které chtěly sloužit Ježíši, ale už to nebylo možné. Ony nevěřily tomu, co Ježíš říkal - Já vstanu z mrtvých. A tak ve své nevěře šly ke hrobu.

Všimněme si, jak tyto události komentuje Matouš:

• Matouš 28,1-8 Když skončila sobota a svítalo na první den týdne, přišla se Marie Magdaléna a ta druhá Marie podívat na hrob. Vtom nastalo veliké zemětřesení, neboť z nebe sestoupil Hospodinův anděl. Přišel, odvalil kámen ode dveří a posadil se na něm. Jeho obličej zářil jako blesk a roucho měl bílé jako sníh. Strážní se strachem z něj roztřásli a zůstali jako mrtví. "Nebojte se," řekl anděl ženám. "Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše. Není tu, vstal, jak předpověděl. Pojďte se podívat, kde ležel Pán. Pospěšte si a řekněte jeho učedníkům, že vstal z mrtvých. Hle, předchází vás do Galileje, tam ho spatříte. To jsem vám měl říci." S rozechvěním a s nesmírnou radostí tedy pospíchaly od hrobu a běžely to oznámit jeho učedníkům.

Přirozenou reakcí na prázdný hrob je říci to ostatním. Marie spěchala za učedníky. Bylo tady těch 11, kteří s ním byli tři roky a kteří tolikrát slyšeli že zemře a vstane z mrtvých. Byli to oni, kdo prohlašovali nikdy tě neopustíme. Jak nyní reagovali?

• Lukáš 24,11 ale ti jejich slova považovali za tlachání a nevěřili jim.

Oni nevěřili, byli skeptičtí, potřebovali důkaz, byli skeptičtí. To je šokující obraz - Ježíšovi nepřátelé brali Jeho slova vážněji než Jeho přátelé. Oni říkali - my si pamatujeme, že tento podvodník tvrdil, že vstane z mrtvých. Naproti tomu Jeho přátelé přišli, aby pomazali jeho mrtvé tělo, byli zmatení, nevěřili tomu.

Petr a Jan ale běželi ke hrobu. Učedník, kterého Pán velmi miloval a učedník, který svého Pána velmi zklamal.

Zastavme se tu na chvíli a zamysleme se nad tím, proč tolik pospíchali ke hrobu. Oba se potřebovali přesvědčit, že Pán je živý.

Jan miloval Pána a když viděl prázdný hrob - uvěřil. Petr také miloval Pána, ale myslím že běžel ke hrobu, ještě z dalších důvodů. Jsem přesvědčený o tom, že poslední dvě noci Petr velmi špatně spal. Myslím, že kdykoliv zavřel oči, viděl Ježíšův pohled ve chvíli, kdy tvrdil příbuznému Malchose, že Ježíše opravdu nezná. Petr věděl, že to prohrál na celé čáře.

Nyní Petr slyší senzační zprávu - Pán žije! Jeho reakce je okamžitá - potřebuje mít jistotu. Petr neví přesně, co má hledat u prázdného hrobu, ale běží za Ježíšem. Petr zhřešil proti Pánu a potřebuje narovnat svůj vztah s Pánem. Proto utíká k Ježíši.

Petr, vyřešil svůj vztah s Pánem až o několik dní později na břehu Galilejského moře. Teprve tehdy, když ho zarmoutilo Pánovo Slovo mohl být obnoven. Nyní jenom běží k prázdnému hrobu.

Co se to vlastně stalo, že Petr tak jednoduše zapřel Pána? Nestalo se to jen tak. Obvykle je tu nějaký proces.

• Jakubův 1,15 Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.

Podívejme se v rychlosti zpátky na to, proč Petr selhal v následování Pána a vezměme si poučení z Božího Slova.

• Jan 13,37 "Pane, proč za tebou nemohu teď?" ptal se Petr. "Položím za tebe život!"
• Matouš 26,33 Petr na to řekl: "I kdyby od tebe všichni odpadli, já neodpadnu nikdy!"

To byla obrovská sebechvála - ostatní možná, ale já - nikdy. Petr spoléhal sám na sebe. Chodit v duchu znamená, že na sebe člověk vůbec nespoléhá. Petr bláhově vyznává sám sebe. Marek (14,31) dodává, že ostatní dělali totéž. Ta sebedůvěra, která byla v Petrovi, ovlivnila druhé. Petr spoléhal na sebe. Kdykoliv spoléháme na sebe, vede nás to k další věci:

Petr se nemodlil. 3x Ježíš žádal učedníky, aby se modlili. 3x je nalezl spící. My se často modlíme jenom tehdy, když jsme v krizi. Je to proto, že spoléháme jenom sami na sebe.

Tyto věci vedly k tomu, že Petr jednal tělesně. Pamatujete si, jak se vrhl proti velkému zástupu ozbrojených lidí. Petr byl přirozený vůdce a dodával lidem důvěru, ale Pán viděl lépe. Dotkl se useknutého ucha a uzdravil ho. Sebedůvěra vede k tomu, že se nemodlí a potom jedná tělesně - může to vypadat zbožně, ale je třeba to konfrontovat Písmem.

Petr se krok za krokem propadal hlouběji. Spoléhal na sebe, nemodlil se, jednal tělesně a to vše vedlo k tomu, že přes všechna svá velká prohlášení o tom, že položí život za Ježíše, nakonec následoval Ježíš z povzdálí. Petr většinu času chtěl být v čele, chtěl vést, ale nyní následuje z povzdálí. V určitém okamžiku úpadku chce následovat Ježíše, ale jenom zdálky, aby ho neidentifikovali - nechce, aby někdo věděl, že je následovníkem Krista.

Tyto věci ho nakonec dovádí do společenství s nepřáteli Krista.

• Lukáš 22,55 Když uprostřed dvora zapálili oheň a sesedli se okolo, posadil se mezi ně i Petr.
• Jan 18,25 Šimon Petr zatím stál u ohně a ohříval se. Zeptali se ho: "Nepatříš snad k jeho učedníkům?" "Nepatřím," zapřel Petr.

Petr si ohříval ruce. Když následujete Ježíše z povzdálí a nechcete, aby to někdo věděl, tak se vám brzo stane, že se budete na bitevním poli ohřívat u špatného ohně. Jako by Petr chtěl být co nejméně podobný Kristu a co nejvíce podobný nepřátelům.

Tady Petra zasáhl Ježíšův pohled a on se hořce rozplakal. A nyní Petr hledá Pána, kterého zradil. Petr chtěl napravit své selhání a tak utíká ke hrobu.

Ovšem Petra hned tak něco nepřesvědčí. Petr potřeboval dospět k tomu, že nemůže spoléhat sám na sebe. Tak, jak to udělal ve 21. kapitole.

• Jan 21,17 Zeptal se ho potřetí: "Šimone Jonášův, máš mě rád?" Tehdy se Petr zarmoutil, protože se ho potřetí zeptal: "Máš mě rád?" a odpověděl mu: "Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce.

To jsou slova bezpodmínečné kapitulace před Pánem.

Když Petr viděl prázdný hrob, tak žasl. Byl udivený nad tím, co se stalo. Petr tomu na rozdíl od Jana ještě nevěřil. Jen žasl. Teprve později - a Písmo nám neříká kdy, se Petr setkal se vzkříšeným Pánem. Učedníci, kteří v neděli odpoledne cestovali do Emauz a po cestě se setkali s Pánem, tak o nich čteme, že když ho poznali,

• Lukáš 24,33-24 Ihned vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli oněch jedenáct shromážděných s ostatními, jak říkají: "Pán opravdu vstal z mrtvých. Ukázal se Šimonovi!"

Podobně apoštol Pavel píše:

• 1 Korintským 15,3-5 Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom dvanácti.

Naproti tomu Jan, když viděl prázdný hrob a složená plátna, která ukazovala na to, že Ježíšovo tělo nikdo neukradl, uvěřil.

Přesto ani Jan si nedokázal dát věci dohromady, jak čteme v 9. verši:

• Jan 20,9 Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.

Přesto tady vidíme první zázrak víry ve 20. kapitole. Vedle zoufalé nevěry Marie Magdalény a troufalé nevěry učedníků a Petra je tady záblesk víry. Jan uvěřil.

• 11-18 Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Zeptali se jí: "Proč pláčeš, ženo?" "Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali," odpověděla. Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). "Proč pláčeš, ženo?" zeptal se jí Ježíš. "Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, a já si ho vezmu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala: "Raboni!" (což znamená Učiteli). "Nedrž mě," řekl jí Ježíš. "Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a řekni jim: `Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.´" Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a že jí řekl tyto věci.

Marie se dívá na anděly. Brečí. "Já nevím, kde je Pán." Otočila se a tam je Pán. Ale ona ho nepoznala.

Proč pláčeš, ptají se andělé. Ale ona je více zaujatá mrtvým Ježíšem než živými anděly.

Od 15 verše ji Ježíš říká jménem. Marie. Když zavolá její jméno, ona se k němu otočí. Proč se od něho obrátila, když s ním předtím začala mluvit. Ona nevěděla, kdo to je. Ale andělé ano.

Když přišel Ježíš andělé se klaněli a ona se dívala na anděly - co to dělají. Do toho zní Ježíšův hlas: MARIE!

Ona volá Rabbuni - ještě se mě nedotýkej. Ještě jsem nevystoupil k Otci, ale jdi k bratřím.

Je tam veliká sláva a veliká milost.

Nebyl to jenom Petr, kdo sliboval, že zůstane. Přesto Ježíš říká - Jdi k mým bratřím a řekni jim, že vystupuji k Otci svému a Otci vašemu. Spasení se uskutečnilo. Už je to i váš Otec.

Jde o to být tam, kde máte být v pravý čas. Bůh se postará o zbytek.

Bůh zjevuje svou velikost a slávu tím, že používá ty, kdo nejsou velicí a mocní. Když je cílem závislost, tak slabost je ohromnou výhodou. A Marie je velice slabá. Marie hledala špatnou věc. Ve skutečnosti hledala tu nejhorší věc. Hledala mrtvé tělo Pána v den, kdy On řekl, že bude živý. Byla zničená, když nemohla najít to nejhorší. A když nalezla Ježíše, tak ho nenalezla. Co hledáme my, moji milí? Co hledáš ve svém životě?

Ještě není čas na uchopení Pána. Jestliže máme být ve službě, tak Ježíš bude chtít, abychom přestali dělat věci, které nás těší a zdají se být velmi duchovní. Ježíš jí říká přestaň. Není nic nebezpečnějšího, než když někdo dělá něco, do čeho povolal sám sebe.

Musím dělat to, k čemu mě povolal Ježíš. To znamená opustit místo bezpečí a jít dělat, co Pán řekl. On nás posílá od něj, ale jde s námi. On je vedle nás a on je před námi.

V J 6 odcházejí lidé, kteří se nemohou srovnat s Jeho učením. V okamžiku, kdy porozumíme evangeliu, jsou před námi jenom dvě možnosti. Tito lidé si vyvolili jednu možnost a šli pryč. Mt 28, 18-20 to je druhá možnost.

• Mt 28,18-20 Ježíš k nim přistoupil a řekl: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.

On je v tom s námi - až do konce věků.

• 19-23 Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: "Pokoj vám." Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. "Pokoj vám," opakoval Ježíš. "Jako mě poslal Otec, i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy."

Byl to velmi nabitý den - tento první den po sobotě. Bylo zde mnoho setkání Pána s učedníky - setkal se s ženami u hrobu, s Marií Magdalénou, s Petrem, Jan uvěřil, když spatřil prázdný hrob, Ježíš měl vynikající biblické studium se dvěma učedníky, kteří šli do Emauz, ale hlavní bod programu měl teprve přijít.

Učedníci měli nespočet důkazů, přesto byli nesmírně ustrašení a ze strachu před židovskými vedoucími se sami uvěznili. Ovšem ten, který je dveře, nepotřebuje dveře. Ani učedníci nepotřebovali dveře. Měli je.

Ježíš jim přináší milost - „Pokoj vám“. Ukazuje jim rány. Učedníci se radují.

Ježíš potvrzuje svou milost a znovu jim dává svůj pokoj. Ale spolu s tím přichází také závazek.

• Jan 20,21 "Pokoj vám," opakoval Ježíš. "Jako mě poslal Otec, i já posílám vás."

Nebylo to poprvé, kdy je Ježíš ubezpečoval o JEJICH - resp. NAŠEM poslání. Podobně to čteme ve:

• Skutky apoštolské 1,8 Přijmete ale moc Ducha Svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa."

Naplňuje se tu modlitba Ježíše ze 17. kapitoly Jana.

• Jan 17,18 Jako jsi poslal na svět mě, tak jsem já poslal na svět je.

Není žádný jiný úkol pro církev a pro jednotlivé věřící, než nést evangelium.

• 24-29 Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána!" "Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou," odpověděl jim, "dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím." O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit." Tomáš zvolal: "Můj Pán a můj Bůh!" Ježíš mu řekl: "Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi mě viděl. Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili."

Tomáš nebyl s učedníky, když tam byl Pán. Nevíme proč, ale asi by neměl dobrou omluvu, protože se snaží nějak omluvit sám sebe.

Dělá to stejně jako mnoho lidí v naší zemi - popře identitu Ježíše. A jde ještě dál - nežádá jenom důkaz viditelnosti a slyšitelnosti, ale chtěl to ještě cítit. I dnes slyšíme čas od času výmluvu lidí - dokud si na to nemůžu sáhnout, tak neuvěřím. Ovšem je to jenom hloupá výmluva. Stačí, když se jich zeptáme, jestli si někdy sáhli na svou prapraprababičku. Přesto je nemusíme přesvědčovat o tom, že je.

Pro Tomáše to musel být strašný týden. Tomáš nebyl zbabělec ani zatvrzelý nevěřící. Tomáš pochyboval. A celý ten týden si musel připadat jako blázen. Ostatní tvrdili, že viděli Pána a on s nimi trávil svůj čas.

Tomáš čekal na důkaz. A byl to právě on, kdo po týdnu pochybností potřeboval slyšet Pánovo - Pokoj vám. Muselo to být jako balzám pro jeho uši.

A když viděl rány Ježíše, nepotřebuje další důkazy. A jeho srdce volá vyznání - můj Pán, můj Bůh.

To je volání každého srdce usvědčeného milostí Pána Ježíše Krista. A blaze vám, když jste neviděli a uvěřili. To je smysl Janova evangelia. Proto ho napsal.

• 30-31 Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.

Jan popisuje důvod napsání svého evangelia. Důvodem je vidět Krista, ukázat na Jeho velikost, na Jeho nádheru, na Jeho slávu. Vidět dílo vykoupení, která pro nás připravil. A Jan to ukazuje nejenom na Pánu, ale také na lidech, kteří jsou proměněni Jeho mocí.

I my jsme dnes viděli čtyři příběhy lidí - troufalou nevěru Petra a Jana, kteří spěchali ke hrobu a také víru Jana, který viděl prázdný hrob. Zoufalou nevěru Marie Magdaleny, kterou nahradilo smělé svědectví víry. Ustrašenou nevěru učedníků, zavřených ze strachu před pronásledováním, která byla proměněna v životní poslání víry. Nyní již budou neohroženě získávat učedníky pro vzkříšeného Pána. Viděli jsme pochybovačnou nevěru Tomáše, která se mění ve zvolání víry. Můj Pán a můj Bůh.

To je moc vzkříšeného Krista. Jenom u Něj můžeme najít sílu žít v novotě života. Tak pojďte k Němu, k tomu jedinému, který je vzkříšení a život. Kdo v Něho věří, nezemře navěky. Amen.