Předurčeni k adopci – Ef 1,5
Kazatel
Už nejste otroci, ale synové!
Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 10. listopadu 2013
Dobré dopoledne, pokoj vám a milost. Dneska svou pozornost upřeme k pátému verši první kapitoly listu Efezským. Než to ale uděláme, tak nejdříve přečteme celý oddíl, z něhož tento verš pochází, a krátce si zopakujeme, co už jsme viděli z dosavadních čtyř veršů.
Úvod
A. Boží slovo o církvi
Sinclair Ferguson říká, že z lidského pohledu je list Římanům Pavlovým nejpůsobivějším dílem, zatímco list Efezským je nejelegantnější. Je to skutečně tak. List Efezským je nejenom hlubokým listem, listem, který zasahuje od věčnosti minulé do věčnosti budoucí, je také listem, který je nesmírně krásný. Skutečně je elegantní. Je to krásný list, který je jako umělecké dílo – každý detail je propracovaný, každá část ladí s celkem, a celek zapadá do celkového kontextu, zvýrazňuje ho a oživuje. Každá myšlenka, kterou tady nacházíme, každá věta – výběr slov i jejich skladba – to je symfonie. Celá struktura listu je opravdu nádherná.
List Efezským je dopis církvi o církvi. Když tento list čtete, tak tak vám před očima vyniká nádhera Božího díla. Vrcholem tohoto díla – vrcholem celého stvoření – je Kristova nevěsta, církev. To je směr, kterým apoštol vede všechno, co píše efezským křesťanům:
- Efezským 1:18 …[abyste] osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu…
B. Opakování a kontext
Dnes je před námi pátý verš, který nám nabízí celou řadu úžasných pravd o Bohu, o Kristu, o církvi, i o nás jako jednotlivcích. Když budeme vykládat tento verš, chci, abyste měli před očima a ve své mysli právě Kristovu nevěstu, církev. Od prvního verše mluví Pavel o církvi a vede křesťany k tomu, aby pochopili, co je to církev. Jsou to svatí, kteří věří v Ježíše Krista (v. 1), jsou to ti, kteří zakusili a zakoušejí Boží milost a pokoj (v. 2). Církev jsou ti, kdo jsou požehnáni vším duchovním požehnáním nebeských věcí v Kristu (v. 3). Církev jsou ti, kdo byli Bohem vybráni, vyvoleni (v. 4). Kdy se to stalo? Před stvořením světa. Jak se to stalo? V Kristu Ježíši. Proč se to stalo? Aby byli svatí a bez poskrvny před Boží tváří v lásce.
Toto je církev. Pouhé čtyři úvodní verše – a jaké bohatství nebeských věcí popisují! Pouhé čtyři verše nám stačí na to, abychom dobře viděli rozdíl mezi opravdovým křesťanem a tím, kdo sice ústy vyznává Krista, ale srdcem je daleko od něj – abyste byli svatí a bez poskrvny před Jeho tváří v lásce. Apoštol Pavel napsal Timoteovi o lidech, kteří:
- 2 Tm 3,5 Budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí. (ČSP)
- 2 Timoteovi 3:5 …budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. ___ Takových lidí se straň. (E)
Dneska půjdeme dále k pátému verši a ukážeme si, že Kristova církev jako celek i křesťané jako jednotlivci byli od věčnosti Božím plánem číslo jedna. Všechno, co kdy bylo stvořeno, mělo a má právě tento cíl – slavnou a svatou Kristovu nevěstu. Můžeme dokonce říci, že to je ten hlavní důvod, proč Bůh stvořil všechno ostatní – aby se jednoho dne v celé své nádheře a kráse objevila Kristova nevěsta a byla svatba Beránkova. Jak to mohu říci? Podívejte se spolu se mnou do verše 5 (Pavlíkův překlad):
- Efezským 1,5 …a předurčil nás k přisvojení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe podle blahé libosti své vůle…
Bůh nás předurčil… Tady se dostáváme k prvnímu tématu našeho dnešního kázání, k první doktríně, která je obsažená v našem dnešním textu – je to učení o předurčení, o predestinaci. Jeden špatný vtip říká, že když chcete utišit skupinu křesťanů, kteří mezi sebou živě diskutují, tak se jich zeptejte na to, co si myslí o predestinaci – rázem zavládne ticho. Řekl jsem, že to je špatný vtip a skutečně si to myslím, protože jak uvidíme dneska, učení o předurčení je učením, které je plné života, které má ohromný dopad na náš vlastní život a které nám říká veliké pravdy o tom, kdo je to Bůh.
I. Učení o předurčení
Hned na začátku si musíme položit důležitou otázku: Ví Bůh opravdu všechno? Před pouhými několika desítkami let se objevilo falešné učení, které tvrdí, že Bůh nezná budoucnost. Označuje se to zvláštním názvem – otevřený teismus. Tohle učení se dostalo i k nám – je prezentované například v knize Dopisy skeptikovy (Postilla 2003) nebo v některých článcích Dana Drápala.
Podle tohoto učení zná Bůh budoucnost jenom rámcově, ale nezná její detaily. Ty totiž vytvářejí lidé svou svobodnou vůlí – a kdyby Bůh věděl, co lidé udělají, tak by již neměli svobodnou vůli. Takže to Bůh vlastně vědět nemůže. Martin Luther o svobodné lidské vůli řekl: Pokud někdo připisuje svobodné lidské vůli nějaký podíl na spasení, byť i jen ten nejmenší, nic neví o milosti a Ježíše Krista ještě správně nepoznal. To jsou vážná a tvrdá slova, ale ve světle našeho dnešního textu jim pravděpodobně budeme muset dát za pravdu. Co říká pátý verš Efezským 1? Tak především prohlašuje, že:
A. Bůh předurčil
V listu Efezským se před námi odhaluje velkolepé Boží dílo. Dílo, které začíná před stvořením světa. Hned dvakrát apoštol Pavel používá ve verších 4 a 5 předložku, která má časový význam – předložku „před“. Před stvoření světa Bůh vyvolil a Bůh také před-určil, tedy předem určil, předem naplánoval, předem vymyslel, naprojektoval.
Pátý verš nám představuje Boha jako nebeského projektanta. Čtvrtý verš nám říká, kdy Bůh projektoval, plánoval, určoval – bylo to před stvořením světa. Pátý verš nám říká, že Bůh naplánoval každý detail. To je význam slova předurčení – přesně vymezit hranici, uložit, pevně stanovit, určit.
Toto slovo není třeba nějak složitě vysvětlovat – mluví samo za sebe. Je to slovo, které je zcela výstižné, a to i přes to, že nepatří mezi nejpoužívanější slova v Písmu – je v celém Novém zákoně použito jenom 6x a vždy je to Bůh, kdo určuje, kdo jedná. A právě toto je nejdůležitější charakteristika – znovu si to poslechněme: Bůh nás předurčil k synovství. Je to Bůh, kdo tady jedná. Kdo jedná dopředu. Je to Bůh, kdo předem naplánoval všechny věci, kdo je předem určil. Je to Bůh, kdo předem určil, kdo se stane Božím dítětem.
Toto učení je naprosto nepřijatelné pro přirozeného člověka – skutečně je mu bláznovstvím. Pavel o tom jasně mluví, když říká, že se učíme:
- 1 Korintským 2:7 …moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.
Zde je opět ono slovo předurčil – Bůh předurčil věci Boží moudrosti, které se týkají našeho spasení. O něco dále pak říká, že přirozený člověk nemůže chápat věci Božího Ducha, nemůže chápat věčné Boží plány. Ale pro věřící srdce je to jasné a jednoduché. Učení o předurčení společně s učením o nepodmíněném Božím vyvolení nás pokořují. Říkají nám, že záleží na Bohu. On je život – zatímco my jsme jen prach. On je Stvořitel, On je také Spasitel. Žádný člověk nemůže zachránit sám sebe. Jenom u Boha je milost.
Boží předurčení nám ukazuje Boží plán, zatímco Boží vyvolení vysvětluje, jak Bůh tento plán naplňuje. Bůh nestvořil svět s tím, že by nevěděl, co dělá. Bůh je vševědoucí, ví úplně všechno. Není nic, co by Bůh nevěděl, na světě není nic, co by ho mohlo překvapit nebo zaskočit.
- Izajáš 46:10 Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane…
Celý náš oddíl v listu Efezským nám odhaluje Boží záměry a plány.
- Efezským 1:9-10 [Bůh] si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.
Znovu – předsevzal si, podle svého plánu. Tato slova nám ukazují, kdo je Bůh. On je vládce nad časem, On je vládce nad historií. On vládne nade vším, co se děje. Má ale vůbec nějaký smysl se o něco snažit nebo o něco usilovat, když Bůh už všechno předem naplánoval? Proč něco řešit, když Bůh už dopředu rozhodl o tom, kdo bude a kdo nebude spasen? Už jsme se touto námitkou zabývali – Boží slovo se jí zabývá:
- Římanům 9:20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?
Bůh nám nezjevil tyto ohromné pravdy o vyvolení a předurčení proto, abychom o nich spekulovali, abychom se dohadovali, zda ten, či onen je vyvolen a předurčen, a někdo jiný zase nikoliv. Bůh nám nedal tyto pravdy k tomu, abychom se donekonečna zabývali tím, zda jsme vyvolení nebo ne! Bůh nám tyto úžasné věci zjevil proto, abychom se radovali z Jeho velikosti, abychom chválili slávu Jeho milosti (v. 6), abychom v těchto pravdách nalezli pokoj a ujištění. Naše hříšná mysl chce spekulovat o těchto věcech, ale je to omezená mysl a před námi jsou Boží pravdy, které daleko přesahují naše chápání. Nejsme schopni je pojmout. Jediné, co jsme schopni, je zahlédnout záblesk jejich slávy a tato sláva nás má naplňovat úžasem, vděčností, radostí, pokojem, důvěrou a láskou k našemu Spasiteli. Jak nás Bůh předurčil?
B. Skrze Ježíše Krista
Věřícím v Ježíše Krista (v. 1), milost a pokoj od Pána Ježíše Krista (v. 2). V Kristu jsme obdařeni vším duchovním požehnáním (v. 3), v Něm jsme byli vyvoleni před stvořením světa (v. 4) a skrze něj jsme byli předurčeni k adopci, k přijetí za syny (v. 5). Kristus je tím, na koho se máme soustředit!
Tady vidíme, že mimo Krista není nic. Ale všechno, co máme, všechno, co získáváme od Boha, co k nám od Boha přichází, je spojené s Kristem. On je tím ústředním bodem celého Božího zjevení. Neexistuje předurčení, které by šlo mimo Krista, neexistuje člověk, který by byl vyvolen a nebyl v Kristu. Toto jsou pravdy, které musíme mít trvale na mysli. Nikdy nebyl, a nikdy nebude nikdo spasen mimo Krista. Nikdy se nikdo nestane Božím dítětem bez Krista. Bez Krista není žádné duchovní požehnání, mimo Krista není žádné vyvolení, bez Krista není žádné přijetí za syny. Ale koho Bůh předem určil, aby přijal podobu Božího Syna (Ř 8,29-30), ten byl v Kristu vyvolen a takový člověk musí také uvěřit, činit pokání a žít svatým a bezúhonným životem před Boží tváří v lásce.
Jestliže nás Bůh vyzývá k tomu, abychom činili pokání a věřili evangeliu, potom to musíme dělat. A pokud to neděláme, tak se bouříme proti Bohu. Nemůžeme dojít ke spasení bez víry v Ježíše Krista. Nemá smysl řešit otázku předurčení, pokud nechci přijít ke Kristu. Ale nikoho z těch, kdo k Němu přijdou, nevyžene ven (J 6,37). A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (Ř 10,13). Toto je prostý fakt evangelia.
Text z Ef 1 nás vede za oponu evangelia a ukazuje nám, jak hluboké, jak mocné a jak slavné evangelium je. Ukazuje nám, že evangelium je cele a jedinečně zakotveno v samotném Bohu, je jím připraveno, je jím zajištěno, a bude Bohem dovedeno až do konce.
- 1 Petrův 1:19-20 [Kristus] byl jako beránek bez vady a bez poskvrny předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů.
- Sk 4:27-28 Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila.
V tomto verši můžeme vidět, jak se Boží předurčení spojuje s lidským jednáním. Bůh nenutil Piláta, Heroda, velekněží ani Izraelce k tomu, aby ukřižovali Krista. Oni to udělali sami, ze své vůle – ze své svévolné vůle. Přesto to bylo něco, co Boží vůle předem určila a Boží ruka takto vykonala.
Bůh naplánoval spasení skrze Krista. Předem vyhlédl, určil a vyvolil ty, kdo skrze Krista uvěří, Kristovu nevěstu, která bude Kristovou obětí na kříži vykoupena, očištěna a Jeho krví bude posvěcena pro svého ženicha.
C. Pro sebe
Dvě slovíčka v originálním textu se překladatelům ekumenické Bible podařilo rozpustit v ostatních slovech – Bůh nás předurčil k adopci skrze Ježíše Krista pro sebe. Minule jsme si říkali, že řecký tvar slovesa vyvolit v sobě zahrnuje myšlenku „sám pro sebe“. V pátém verši je u předurčení výslovně napsáno, že Bůh nás předurčil pro sebe!
Je to jinými slovy skoro totéž, co je řečeno ve čtvrtém verši – abychom byli svatí a bez poskrvny před Jeho tváří v lásce.
Bůh sám je původcem spasení – předurčil nás k synovství. A slova – pro sebe – ukazují také na završení celého procesu, na konec – na to, že Bůh je tím, kdo všechny věci dovede až do konce. Učinil to pro sebe a to znamená, že je v celém tomto procesu trvale aktivně zapojený, je přítomný. Když se někdo stane Božím dítětem, tak se to neděje Bohu za zády nebo tak, že by o tom Bůh nevěděl, nebo na tom neměl podíl.
Pro sebe také znamená to, co říká Pavel:
- 1 Korintským 6:19 Nepatříte sami sobě!
Jsme Boží lid, Boží vlastnictví, Boží dílo, Kristova nevěsta.
- 1 Pt 2:9 …rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu…
Jak moc v tomto kontextu znovu dávají smysl Ježíšova slova:
- Jan 6:37 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně
- Jan 17:2 …dal jsi mu pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný. (ČSP)
- Jan 17:9 Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji…
Ještě jeden text musím zmínit, protože je spojený s evangelizací a častá námitka proti předurčení je, že toto učení ničí evangelizaci. Pokud Bůh předurčil, kdo uvěří, proč bychom měli kázat evangelium?
Když byl Pavel v Korintu, tak zakoušel těžká protivenství – Židé se rouhali Kristu, Pavel musel odejít ze synagogy, ale potom měl vidění:
- Sk 18:9-10 Pán mu řekl: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“
V Korintě byli lidé, kteří patřili Bohu, ačkoliv to ještě nebyli křesťané. Kvůli nim měl Pavel zůstat v Korintě, kvůli nim měl snášet protivenství.
- Sk 18:11 A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu.
Učení o předurčení dalo Pavlovi jistotu, že kázání evangelia nebude marné.
Bůh nás předurčil k adopci skrze Ježíše Krista. Tak dosud jsme se zabývali předurčením jako takovým. Je to ohromná doktrína, která ukazuje, jak velký je Bůh, jak je mocný, jak je pečlivý a dokonalý, jak je milosrdný a milostivý. Ale náš verš obsahuje ještě další neméně velkou a slavnou doktrínu:
II. Předurčeni k synovství (k adopci)
Spurgeonův katechismus, otázka 33. Co je to přijetí za syny (adopce)? – Odpověď: Přijetí za syny (adopce) je skutkem svrchované Boží milosti, jímž jsme přijati Bohem a získáváme všechna práva a výsady Božích synů.
Bůh se stal naším Otcem. To je největší a nejúžasnější zpráva celého Nového zákona. Mohli byste možná namítnout, že odpuštění hříchů nebo ospravedlnění je větší, ale není tomu tak. Kdyby nás Bůh jenom ospravedlnil, bylo by to sice úžasné, ale byli bychom jako andělé, kteří jsou Božími služebníky. Ale my už nejsme služebníky – jsme Božími dětmi. Jsme Boží synové a to znamená, že jsme také dědicové. Ale nepředbíhejme a podívejme se na to postupně. Musíme začít u toho, jak nás Bůh předurčil k synovství:
A. Podle své (Boží) vůle
Znovu a znovu verše, které jsou před námi, zdůrazňují spasení z milosti. Milost je i zde základem – podívejte se do verše 6:
- Ef 1:6 abychom chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
Tato milost má svůj původ v Božím rozhodnutí, v Boží vůli. Rozhodnutí jeho dobroty (E), podle dobře libé vůle své (K), ve své laskavé vůli (B21), podle zalíbení své vůle (ČSP), podle blahé libosti své vůle (Pavlík).
Boží vůle zde hraje první housle. Bůh rozhodl, Bůh předurčil. Z Boží vůle se Pavel stal apoštolem (v. 1), ve v. 9 čteme o tajemství jeho záměru, doslova jeho vůle, v. 11 – všechno působí rozhodnutím své vůle. Král David znal Boha právě takto – věděl, že Boží vůle je nepohnutelná:
- Žalm 115:3 Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.
- Žalm 135:6 Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních.
Boží vůle to je to, co Bůh chce. A co chce, to také vykoná:
- Iz 46:10 Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním.
Moji milí, pokud tomuto porozumíme, pokud pochopíme tuto pravdu o Bohu, tak můžeme spočinout v opravdovém pokoji, protože vidíme, že naše spasení nestojí na nás, ale je pevně, nepohnutelně zakotveno v nebesích. Boží rozhodnutí platí: Pán zná ty, kdo jsou jeho… (2 Tm 2,19).
Ale to zdaleka není všechno. Podívejte se na to, jaká je Boží vůle, která nás předem určila k synovství:
B. Podle Boží libosti (dobroty)
V řečtině je k popisu Boží vůle použito slovo, které se překládá slovy: dobrá vůle, obliba, zalíbení, dobrota, přízeň, blahosklonnost nebo přání. Tohle je velmi důležitá věc, když mluvíme o předurčení.
Myšlenka vyvolení a předurčení jedněch ke spasení obsahuje také myšlenku toho, že ostatní jsou ze spasení vyloučeni. Je to tak správně. Bůh některé aktivně předurčil a vyvolil k tomu, aby byli Božími dětmi, zatímco ostatní ponechal v zavržení – jsou dětmi hněvu. Nemělo by nás to překvapit – všichni jsme potomky prvního Adama, tím pádem se všichni rodíme do odsouzení. Bůh nás nemusí zavrhovat, odsuzovat, nebo trestat – už jsme zavržení, odsouzení, pod trestem věčného prokletí.
Bož dobrota, libost, dobrá Boží vůle v předurčení nám znovu ukazuje, že Bůh nestvořil člověka pro zavržení. Když Bůh stvořil člověka, pohlédl na něj a prohlásil, že to je velmi dobré. Nevydrželo to dlouho.
- Žalm 14:2-3 Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.
Když Jan Kalvín píše v prvním vydání Institucí o církvi, tak mluví o kázni, o vyloučení hříšníků z církve a říká:
O takových lidech sice můžeme soudit, pokud do toho vidíme a podle pravidla té známosti, o níž byla řeč, že na ten čas do církve nepatří. Avšak ani tak nesmíme nad nimi zoufat, jako by byli zavrženi od ruky Boží. A je vůbec nedovoleno kohokoli vyškrtávat z počtu vyvolených nebo nad ním zoufat, jako by již byl ztracen, až snad mimo ty, o nichž je jistě známo, že byli již slovem Božím odsouzeni… To však můžeme poznat tak zřídka (můžeme-li to vůbec poznat), že je radno spíše čekat na den zjevení a nepředbíhat nerozvážně soudu Božímu.
Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.
C. Adoptované děti
Tady se dostáváme k vrcholu pátého verše – k přijetí za syny, k adopci. Představte si, že navštívíte sirotčinec, procházíte jím a díváte na spoustu různých dětí. Jsou tam děti krásné, které se na vás usmívají, které jsou tiché a klidné, jsou milé a příjemné – jsou to děti, které by člověk rád přijal za vlastní, za členy své vlastní rodiny. Vedle nich tam uvidíte dítě, které bude skutečně ošklivé, fyzicky nevzhledné, zlé, které bude křičet, kopat kolem sebe, kousat ostatní děti a tahat je za vlasy, bude jim brát hračky a chovat se velmi špatně. Když takové dítě uvidíte, pravděpodobně nebudete přemýšlet o adopci. Boží slovo nám ukazuje, že my jsme právě takovými sirotky, protože svět je ďáblovým sirotčincem.
- Ef 2:4 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval…
- Efezským 1:5 …nás předem určil, abychom … byli … přijati za syny…
Nejenom zlé, ošklivé a nevychované dítě – my jsme byli Božími nepřáteli!
- Římanům 3:10-18 …jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘
Takoví jsme byli – a přesto nás Bůh předurčil k adopci. Nejenom k ospravedlnění, nejenom k odpuštění hříchů, ale k přijetí do Boží rodiny, k adopci, k přijetí za vlastní. To je Boží milost!
- Efezským 2:19 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.
Toto je cíl, ke kterému vás Bůh určil. Toto je duchovní požehnání, jímž nám požehnaný Bůh požehnal v Kristu Ježíši – abychom byli rozhodnutím jeho dobroty přijati za syny. Bůh je náš Otec. Bojovali jsme proti Němu, vzdorovali jsme Mu, hřešili jsme proti Němu, odmítali jsme Ho, ale On poslal svého milovaného Syna, abychom skrze Něj měli život, seslal svého Ducha svatého, který nás usvědčoval z hříchu a dovedl nás až ke Kristu, k pokání, k víře, dovedl nás do Boží blízkosti, před Boží tvář, kam smíme vcházet jako ti, kdo byli Kristem očištěni a tak přijati do Boží rodiny. Nemusíme čekat na audienční hodiny velkého krále, ale máme svobodný přístup k Bohu, protože On je naším Otcem. To je učení o přijetí za syny. Jak to řekl Spurgeon v citovaném katechismu – získáváme všechna práva a výsady Božích synů.
Budeme se adopci ještě více věnovat příště, ale ještě chci zmínit tři věci, které vyplývají z toho, že jsme z Božího rozhodnutí byli předurčeni k tomu, abychom byli přijati za syny:
1. Synové jsou svobodní. V Písmu je to ve dvojím slova smyslu – jsme svobodní od hříchu a jsme svobodní od otroctví zákonu.
- Galatským 4:4-5 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
2. Adopcí se stáváme členy Boží rodiny a tak se nám dostává zvláštní Boží péče, zaopatření – Bůh nás vychovává jako své děti. Tady je otázka pro každého z nás, jak tady jsme – zakoušíte tuto Boží výchovu? Zakoušíte onu zvláštní Boží péči? Vidíte, jak se o vás Bůh stará? Jak vás den ze dne svým Duchem vnitřně obnovuje, ačkoliv navenek hyneme? Jestliže to vidíte ve svém životě, tak se radujte, protože to byl Bůh, kdo se rozhodl, že vás adoptuje do své rodiny.
Ale pokud takové věci ve svém životě nevidíte a nezakoušíte, proste Boha o milost a o slitování. Tlučte, hledejte, proste. Pán nikdy neodmítne toho, kdo k Němu přichází v pokání.
3. Adopce z vás dělá syny a tím také právoplatné dědice.
- Gal 4:7 A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
- Římanům 8:31-32 Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
To je učení o předurčení k synovství. To není nějaká suchá, mrtvá a nezáživná doktrína, ale je to radostné učení plné požehnání, milosti, pokoje a radosti. Ukazuje v celé nádheře Boží svrchovanost. Je o Boží svrchovanosti.
Bůh nás předurčil k synovství. Je-li tomu tak – a náš text nám nedovoluje myslet si, že by to tak nebylo – potom to znamená, že naše spasení pochází jenom od Boha, cele závisí pouze na Něm a je dokonale zajištěné jenom Jím. Co zbývá nám? Podívejte se do šestého verše:
- Efezským 1:6 …abychom chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.