Odmítnuté pozvání (Lk 14,15-35)

Dnes máme první den v novém roce. Státníci v tomto dni pronášejí své projevy, mnoho lidí činí novoroční předsevzetí, další urputně zápasí s kocovinou, kterou mají po bouřlivých oslavách předchozí noci. Není špatné něco oslavovat. Ježíš také oslavoval.

Přemýšlel jsem nad tím, o co se s vámi podělím tuto první neděli v roce. Chtěl jsem vybrat něco důležitého pro křesťany v roce 2006 v České republice. Máme za sebou zase jeden rok (jakkoliv je to věc relativní, protože záleží jenom na tom, kdy si určíme začátek roku), rok plný událostí, změn v našich životech. Jak jsme prožili tento rok jako křesťané? Byl to požehnaný rok? Poznali jsme víc Pána a přiblížili jsme se Jeho slávě? Nebo jsme s úlevou „přečkali“ další rok a hurá – přiblížili jsme se zase o kousek blíž k nebi? Jak to bylo v našich životech?

Nakonec jsem vybral text, který začíná také takovou oslavou.

Budeme číst text z Lk 14,15-35

Náš text začíná podobenstvím o velikých výmluvách. Není to poprvé v Lukášově evangeliu, kdy jsou lidé pozváni a pozvání odmítají. Podívejme se na několik takových příkladů.

Můžeme začít hned v první kapitole, kdy Zachariáš odmítá anděla, když s ním diskutuje a přesvědčuje ho o nemožnosti toho, že bude mít syna – Lk 1,18.

Naproti tomu vidíme Marii jak pokorně přijímá slova anděla jako slova Pána – Lk 1,29.34

Nebo Ježíšovo kázání v Nazaretě, které je zaznamenané u Lk 4,16nn.

„Přinesl radostnou zvěst chudým, zajatcům, slepým, zdeptaným …“

Potom pokračuje: „Dnes se naplnilo toto slovo“ (4,21).

Jak na to slova reagovali lidé – v. 28-29 – byli naplněni hněvem a chtěli ho zabít – svrhnout ho ze skály.

Jinde ale byli lidé, kteří velmi bezprostředně reagovali na jeho pozvání a šli za ním – rybáři Petr, Ondřej, Jakub a Jan a také celník Matouš – Lk 5. kap.

V podobenství o rozsévači ukazuje Ježíš, že 3 ze 4 odmítnou a nepřinesou žádné ovoce.

Podívejme se na to u Lk 8, 4-18

1. Jedni ho odmítnou kvůli tvrdosti svého srdce.

2. Další ho nakonec odmítnou kvůli slabosti a pokušení.

3. Jiní ho odmítnou kvůli starostem a rozkoším života.

4. Jenom ti kdo přijmou jeho slovo, poslouchají ho a žijí podle něj přinesou hojné ovoce.

Nakonec v Lk 9, 57-62 čteme o třech lidech, kteří následovali Ježíše. Byli v zástupu okolo něj.

Přečtěme si tento příběh:

• Lukáš 9,57-62 A když šli, stalo se, že mu někdo na cestě řekl: "Pane, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ježíš mu tedy řekl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by složil hlavu." Tehdy řekl jinému: "Pojď za mnou." Ale on řekl: "Pane, dovol mi nejdřív odejít a pochovat svého otce." Ježíš mu však řekl: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé, ale ty jdi a kaž Boží království!" A ještě jiný mu řekl: "Půjdu za tebou, Pane, ale nejdříve mi dovol, ať se rozloučím s těmi, kdo jsou v mém domě." Ale Ježíš mu řekl: "Nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpátky, není způsobilý pro Boží království."

Máme tu tři typy lidí, kteří zastupují tři lidské postoje.

Jsou lidé, kteří jsou osloveni křesťanským učením a horlivě utíkají za Ježíšem a říkají budu tě následovat. Ale Pán ochlazuje hlavu tomuto horlivci a říká mu – podívej se kolem sebe – i zvířata se mají lépe než já. Nezvážil jsi, že budeš muset všechno obětovat. Já ti nic nenabízím. Někdy jsou lidé, kteří přicházejí ke Kristu, protože něco chtějí. Chtějí požehnání, bohatství, uzdravení, … Na těchto věcech není nic špatného, jsou to dobré věci, ale nemohou být důvodem, kvůli kterému jdeme za Kristem.

Ten druhý muž byl osloven Ježíšem – Pojď za mnou. Ale nebyl vůbec připravený. Nebyl ochotný vzdát se mrtvých věcí. Ale Ježíš přeci říká JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.

A další se dává do služeb Ježíši – Půjdu za tebou, Pane. (Slyšíte apoštola Petra, jak v Getsemane říká, život za tebe položím?) ALE!

Tento muž si klade podmínky.

Mnoho je těch, kteří chtějí následovat Ježíše, ale kladou mu podmínky. Dovol mi ať … v této oblasti života si budu žít takhle … ať nejdříve zajistím svou rodinu … ať se nejprve postarám o své mrtvé … ať nemusím v té a té věci měnit svůj život, svoje zvyky, ….

Ale Ježíš je najednou velmi nekompromisní. Kdo vložil ruku na pluh, kdo mě vyznal jako Pána a ohlíží se zpět, chce získat svět pro sebe, kdo mě nenásleduje jako Pána, není způsobilý pro Boží království.

Podívejme se nyní blíže na náš text, který jsme četli na začátku.

Nejprve je tu podobenství:

• Lk 14,15-24 Když to uslyšel jeden ze spoluhodovníků, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v Božím království." On mu však řekl: "Jeden člověk vystrojil velikou večeři a pozval mnoho hostů. V čas večeře pak poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: `Pojďte, neboť všechno už je připraveno.´ Všichni se ale jednomyslně začali vymlouvat. První mu řekl: `Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, omluv mne.´ Druhý řekl: `Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mne.´ A jiný řekl: `Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.´ Když se pak ten služebník vrátil, oznámil ty věci svému pánu. Tehdy se hospodář rozhněval a řekl svému služebníku: `Vyjdi rychle do ulic a uliček města a přiveď sem chudé, chromé, zmrzačené a slepé.´ A služebník řekl: `Pane, stalo se, jak jsi přikázal, a ještě je místo.´ Pán tedy řekl služebníku: `Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať se můj dům naplní. Říkám vám totiž, že nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mou večeři.´"

Toto podobenství bychom mohli nazvat „velká výmluva“ a nebo možná „touha být na druhém místě“. Spokojit se s druhým místem. To přece stačí.

Představte si to – někdo měl velmi významné hosty. V naší společnosti už to není tolik zvykem, ale v té době se připravovaly veliké hostiny a byli na ně zváni významní lidé. Tito lidé měli svá místa. Když jste přišli na takovou hostinu, museli jste mít oblečení vhodné pro takovou příležitost a nemohli jste si jen tak sednout kam jste chtěli, ale když jste byli pozváni, měli jste něco, co bychom nazvali místenkou. Měli jste svou vlastní rezervaci u stolu. Nikdo si nemohl sednout na vaše místo. Kdyby to udělal, přišel by správce, který měl na starosti celou hostinu a odvedl by ho na jiné místo.

Tady byli lidé, kteří měli zajištěné místo. Byli pozváni a byli pro ně připraveny ty nejlepší věci. Ale oni odmítli.

Ježíš tady mluví k židům a především k farizeům – oni věděli kdo je Ježíš, ale nechtěli přijmout pozvání. Odmítli ho a dokonce ho popravili na kříži. Oni byli těmi, kdo byli pozváni na prvním místě. A oni to pozvání nepřijali.

Ale tato slova jsou určena také nám – i my jsme přijali pozvání. I my jsme v zástupu těch, kdo jsou shromážděni okolo Ježíše. Někdo možná řekl: Budu tě následovat, jiný třeba zaslechl Pánův hlas, který ho volal – Pojď za mnou. Jak reagujeme toto Kristovo pozvání.

Náš text pokračuje a mluví o něčem, co velice úzce souvisí s tímto podobenstvím. Mluví o následování Pána Ježíše Krista. Ježíš využil situaci a vyučoval zástup, který ho následoval o ceně učednictví.

• 25-27 Šly s ním veliké zástupy a on se obrátil a řekl jim: "Jde-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce i matku i ženu i děti i bratry i sestry a dokonce i svou vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. A kdokoli nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.

Vždycky bylo a je mnoho těch, kdo se hlásí k Ježíši. Ale Ježíš jasně definuje, komu je určené nebeské království.

Spasení je zadarmo. Je z milosti a přijímáme ho skrze víru. Je to dar. Ale je to dar, který zavazuje.

Jsou lidé, kteří učí, že můžeme být křesťany a nemusíme být učedníky Ježíše. Že Kristus může být naším Spasitelem, ale nemusí být naším Pánem. Nevěřím tomu.

Věřím, že Bible ukazuje křesťanský život jako život následování Krista. Můžeme to přirovnat k dítěti. Je důležitější přivést dítě na svět nebo ho vychovat? Ta otázka je špatná. Nemůžeme udělat jedno bez druhého. Stejně tak nemůžeme být křesťany a nebýt učedníky Ježíše.

Je třeba abychom dobře pochopili tyto verše. Čteme správně, když říkáme, že máme mít v nenávisti svou rodinu a sami sebe? Ano, je to tak.

Bible nás učí o důležitosti a hodnotě rodiny. Je to vzácná věc. Ale má sloužit k jediné věci – k Boží slávě, k představení Krista světu kolem nás. A to můžeme udělat jedině tehdy, když Kristus bude na prvním místě.

Následování Pána zpravidla nebude nikdy znamenat jednání proti rodině. Ale následování Pána musí stát před všemi zájmy rodiny, a hlavně, před všemi mými zájmy. To znamená mít v nenávisti svou duši. Odevzdat Bohu svoje ambice – tady jsem Bože a použij mě, kde ty mě potřebuješ, ne kdy já chci být. Nejčastěji Bůh používá naše touhy a to jak nás stvořil aby se oslavil.

• Jakubův 1,16-17 Nemylte se, moji milovaní bratři! Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry a přichází od Otce světel, u něhož není žádná proměna a ani stín posunu.

Ale musíme i v tom zapřít sami sebe a vzít na sebe Jeho kříž.

Je důležité mít jistotu, že neseme Kristův kříž. Že neseme to, co on nám svěřil. Mnoho lidí se hroutí pod břemeny, která na ně nenaložil Kristus, ale jiní lidé nebo si je vzali oni sami.

Následují tři ilustrace tohoto Kristova vyučování:

• 28-30 Neboť kdo z vás, když chce postavit věž, si nejdříve nesedne a nespočítá náklad, má-li na to, aby ji dokončil? Aby snad, když by položil základ a nemohl stavbu dokončit, nezačali se mu posmívat všichni, kteří by to viděli, se slovy: `Tento člověk začal stavět a nemohl to dokončit.´

První ilustrace je ze stavebnictví. Dnes už nestavíme věže, ale domy a komerční centra a podobné věci. Myslím ale, že nejde o to co stavíme, ale zda to dokončíme.

Ovšem situace v naší zemi je taková, že lidé jsou lhostejní a jde to tak daleko, že to hraničí s hloupostí. Nikomu nevadí, když někdo nedokončí, co začal. Nikdo se tím netrápí. Nezajímá to nikoho, pokud se ho to bezprostředně nedotýká.

Máme ministra zdravotnictví, který žije s dvěma ženami najednou, s každou z nich vychovává své děti a je mnoho lidí, kteří ho přesto budou nadcházejících volbách volit. Nedovede dát do pořádku svůj vlastní život, ale lidé si myslí, že dá do pořádku zdravotnictví v celé naší zemi.

Dnes je moderní žít na dluh a nestarat se příliš o zítřek. Ovšem je to velmi nemoudré, riskantní a s tím, jak přibývá lidí, kteří tak žijí bude přibývat také těch, kteří budou přicházet o majetek, který na dluh získali.

Nežijeme také jako křesťané na duchovní dluh?

Nemůžeme divit, že jsou lidé, kteří se stanou křesťany, ale po nějakém čase zjistí, že jim stačí být na druhém místě, že nemusí následovat Ježíše úplně zblízka, horlivě a s planoucím srdcem. Že to jde i zpovzdálí, z bezpečné vzdálenosti, kdy to tolik nebolí, kdy nemusím obětovat svůj čas, své peníze, svou rodinu, svou sílu, intelekt, svou důstojnost.

Jsem přece křesťan – kvůli tomu ještě přece nemusím být fanatik. Jde to přece mnohem jednodušeji. Jen se podívejte okolo. Tamti lidé jsou přece také křesťané, říkají že milují Ježíše a když s nimi mluvíte, tak vidíte že věří těm správným věcem. Občas i něco udělají pro Krista, ale jinak přece žijí úplně normálně. Tak proč bych se měl já nějak honit? Nemáme tu svůj duchovní dluh? Stačí jít v neděli do shromáždění, možná něco udělat, ale víc po mě nikdo nemůže chtít.

Ale – naplňují takoví lidé vůli Otce, který je v nebesích?

• 31-32 Anebo - který král si cestou do boje proti jinému králi nejdříve nesedne, aby se poradil, může-li se s deseti tisíci utkat s tím, který proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jinak totiž k němu pošle poselstvo, když bude ještě daleko, a bude se ptát na podmínky míru.

Druhá ilustrace je z oblasti vojenství – myslím, že je nám to mnohem bližší. Ptáte se proč?

Je tolik věřících, kteří si přečtou dva verše, krátce se pomodlí a potom vyrazí na nepřítele – na toho, který je mnohem silnější než oni sami. A potom se diví, jak je to možné, že znovu padli, že se stalo něco hrozného, atp. Díky Bohu a Jeho milosrdenství, že nás tolikrát drží.

Rozumíme jako křesťané tomu, že nesení kříže Pána Ježíše Krista znamená oddělit se pro Boží Slovo a modlitbu? Jsme lidmi Slova? Lidmi, kteří vědí, čemu věří? Znáte svou Bibli?

Jsme lidmi modlitby? Nebo nám stačí modlitba ráno, modlitba večer a dost.

Ježíš chodil na pustá místa a tam se modlil. Často celou noc. Můžeme říct, ale on neměl práci jako já. To jistě ne. Jeho práce byla namáhavá jenom do té míry, že když zuřila na moři bouře, tak on na lodi tvrdě spal, protože byl unaven.

Před každým vážným rozhodnutím nebo krokem strávil Ježíš čas s nebeským Otcem. O co více to potřebujeme dělat my!

• 33 Tak tedy žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.

Ježíš jasně říká – nemůžeš být na druhém místě! Nemůžeš mě následovat jenom trochu, jenom z bezpečné vzdálenosti.

• 34-35 Sůl je dobrá. Jestliže však sůl ztratí svou chuť, čím bude osolena? Nehodí se do země ani do hnoje; vyhazují ji ven. Kdo má uši k slyšení, ať slyší."

Proč si ceníme sůl. Je jenom jeden jediný důvod – protože je slaná. Když ztratí svou slanost, tak je nanic. Můžeme ji vyhodit, protože nám jenom zabírá místo. A Ježíš zdůrazňuje tato svá slova – Kdo má uši ať slyší, což jinými slovy znamená, dávejte pozor, naslouchejte pečlivě a pozorně.

Jaká je naše reakce na taková těžká a tvrdá slova, která jsme dnes slyšeli? Možná se bude podobat reakci učedníků:

• Lukáš 13,23-24 Někdo mu řekl: "Pane, je málo těch, kteří budou spaseni?" On jim však řekl: "Snažte se vejít těsnou branou, neboť vám říkám, že mnozí se budou pokoušet vejít, ale nebudou moci.

Všimněme si – Ježíš neodpovídá na tuto otázku. Neříká, zda spasených bude hodně nebo málo, ale dělá z té otázky něco velmi osobního. Říká: Jde o tebe samotného. Nestarej se o to, kolik bude spasených, starej se o to, abys TY byl mezi nimi.

Jsi učedníkem Pána Ježíše? Řídí tvůj život? Podřizuješ svůj život Božímu slovu?

• 25-28 Když hospodář vstane a zavře dveře, tehdy začnete stát venku, tlouci na dveře a říkat: `Pane, Pane, otevři nám,´ a on vám odpoví: `Neznám vás, nevím, odkud jste.´ Tehdy začnete říkat: `Jedli jsme a pili před tebou a učil jsi na našich ulicích!´ A on řekne: `Říkám vám, že vás neznám a nevím, odkud jste. Odejděte ode mne, všichni, kdo konáte nepravost!´ Bude tam pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba a všechny proroky v Božím království, ale sami sebe vyhnané ven.

Je mnoho těch, kteří spaseni nebudou, říká Ježíš. Jeho varování je o to strašlivější, že ho Pán říká na pozadí Božího soudu. Nenechme se ukolébat lhostejností, nebo falešnou náboženskou jistotou.

Následuješ Pána? Jednáš podle Boží vůle, jak je zjevená v Písmu? Znáš vůbec Písmo? Studuješ ho pravidelně? Systematicky? Ale:

• 29-30 A přijdou od východu i od západu a od severu i od jihu a budou stolovat v Božím království. A hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední."

Ve světle přicházejícího Božího království Ježíš prohlašuje je mnozí spaseni budou.

Proč jsem pro dnešní kázání vybral právě tento oddíl?

Jsem přesvědčen, že jako křesťané potřebujeme vyburcovat z naší letargie, z našeho duchovního spánku.

Stojíme na prahu nového roku a naše země má podle oficiálních statistik méně než půl procenta evangelikálních křesťanů. A církev? Zdá se, že přes všechna slova je spokojená se stávajícím stavem. Ano, církev – to znamená MY – křesťané! Chci nás vyzvat moji milovaní bratři a milované sestry k tomu, abychom šli za Ježíšem. Jenom On s tím může něco udělat. Ale potřebujeme Mu být velmi blízko, následovat ho bez kompromisů a polovičatosti. Potom použije i naše ruce a naše ústa ke své slávě v našem národě.

„Pane Ježíši Kriste, chválíme Tě a vyvyšujeme Tvoje jméno. Vyznáváme Tě jako Pána Církve, jako toho, kdo vládne našim životům, jako jediného Krále a Panovníka. Smiluj se Pane nad námi a dej, ať každý den žijeme a dýcháme pro Tebe a pro Tvé království. Amen.“