Odloučeni (Ef 2,12)

V Kristu je všechno nebeské požehnání

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 14. prosince 2014

Pokoj vám a milost, milé sestry a milí bratři. Pojďme obrátit svoji pozornost přímo do Božího slova, do listu Efezským, do druhé kapitoly, verše 11-13. Potom se budeme zabývat dvanáctým veršem.

Před námi je dvanáctý verš druhé kapitoly. Jsme na začátku oddílu, v němž se Pavel zabývá především církví.

Mluví o Božím díle v životě člověka z hlediska jeho vztahu k Božímu lidu. Ukazuje na to, jakým způsobem je Kristův kříž základem nového stvoření a tímto stvořením, tímto novým člověkem zde myslí Kristovu nevěstu, církve. A podívejte se do závěrečných veršů druhé kapitoly, jak církev nazývá: Boží rodina, stavba, chrám posvěcený Pánu, duchovní příbytek Boží.

Jednotliví lidé, kteří byli z Boží milosti zachráněni, byli obživeni spolu s Kristem, vzkříšeni spolu s Ním a spolu s Ním uvedeni na nebeský trůn v Kristu Ježíši. Z těchto lidí Bůh učinil svou církev – jenom tito lidé a nikdo jiný jsou pravou církví Kristovou. Není to žádná denominace, už vůbec to není žádná budova, není to ani žádný jednotlivý sbor – jsou to vykoupení ze všech míst a všech dob, jsou to ti všichni, o nichž jsme četli v první kapitole Efezským, které Bůh v Kristu:

• Ef 1:4 před stvořením světa vyvolil, aby byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Nyní je ten čas, kdy se ti, kdo byli před stvořením světa vyvoleni, rodí do tohoto světa, slyší slovo pravdy, evangelium o svém spasení, jsou probuzeni Duchem svatým z duchovní smrti, znovuzrozeni, uvěří v evangelium, činí pokání a následují Krista. Ti jsou Duchem svatým zapečetěni a vekřtěni do jednoho společného těla – do Těla Kristova. Jednoho den – až se ukáže Kristus při svém druhém příchodu – budou tito svatí shromážděni kolem něj a proměněni do triumfální slávy a nádhery Nevěsty Ježíše Krista. 

Máme před sebou text, který nás vede do naší minulosti a přikazuje nám, abychom pamatovali na to, čím jsme byli a co z nás učinila Boží milost.

• 1 Korintským 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem…

To bylo vyznání apoštola Pavla a to se musí stát také naším vyznáním. Náš text nás k tomu vede. Byli jsme spaseni milostí skrze víru, jsme Božím dílem a to je důvod, proč si máme připomínat, čím jsme byli. V jedenáctém verši Pavel říká, že jsme byli pohané – mluví k pohanům – a Židy podle těla, tedy těmi, kdo jsou obřezáni na těle a lidskou rukou, jsme byli hanlivě nazýváni neobřízkou. Ve dvanáctém verši potom vysvětluje, co přesně to znamenalo, že jsme byli neobřízkou a pohany. Byli jsme odděleni od mnoha Božích dobrodiní a požehnání. O pěti z nich se Pavel zmiňuje na tomto místě více. Ale abychom pronikli do hloubky dvanáctého verše, musíme začít na začátku jedenáctého:

I. Pamatujte

• Efezským 2:11 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané…

Sloveso, které stojí na začátku jedenáctého verše, se vztahuje jak na verš jedenáctý, tak také na verš dvanáctý. Je to dobře patrné z KRAL nebo ČSP:

• Ef 2,11-12 Proto pamatujte, že vy, kdysi pohané tělem… že jste byli v tom čase…

Je tam zřetelný odkaz na sloveso „pamatujte“. Duch svatý tady vedl apoštola Pavla k tomu, aby zdůraznil, že si potřebujeme pamatovat, nebo připomínat některé věci z vlastní minulosti. Nemyslím si, že by Bůh chtěl, abychom se nějak nimrali ve své minulosti a přemýšleli o tom, co by – kdyby. Ani si nemyslím, že by chtěl, abychom vytahovali na světlo nějaké staré věci nebo nějaké konkrétní hříchy – to jsou věci, které jsou odpuštěné, protože za ně byla prolita Kristova krev. Bůh nám je už nikdy nepřipomene. Lidé dost možná ano, ale Bůh nás nikde nevede k tomu, abychom se k nim vraceli my sami. Když nám tedy přikazuje, abychom pamatovali, neznamená to, že se máme vracet ke své hříšné minulosti a probírat se nějakými nechutnými detaily vlastních hříchů. Dost na tom, jak stále hřešíme nyní – to samo o sobě stačí. Bůh nechce, abychom si plnili svou mysl tím, co jsme dělali a čeho jsme se kdy a kde dopustili. Pokud jsme ty věci vyznali, jsou pryč.

Na co tedy máme pamatovat a co si máme připomínat? Jedenáctý verš to říká velmi jasně a my to můžeme říci tak, že máme pamatovat na svůj původ a ve světle dvanáctého verše k tomu máme přidat vysvětlení, že jde o to, abychom si uvědomili, co všechno jsme neměli, k čemu jsme neměli přístup, od čeho jsme byli odloučeni, ale k čemu nás Bůh ve své milosti přivedl. Toto je důvod, proč rádi posloucháme svědectví druhých křesťanů o tom, jak uvěřili. Připomínáme si tak svou vlastní zkušenost a pomáhá nám to nezapomenout na to, kým jsme byli a kým jsme se z Boží milosti stali.

• Izajáš 46:9 Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já.

Pamatujte na to, kým jste byli ve světle toho, kým jste se z Boží milosti stali. Konkrétní věci, na které máme pamatovat – a jde i o nás, protože stejně jako většina křesťanů v Efezu, tak i my jsme svým původem pohané – tyto věci lze shrnout jedním jediným slovem:

II. Odloučeni

• Efezským 2:12 [Pamatujte,] že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Je tady něco, co vám skutečně chybělo a co jste neměli. V našem překladu se čtyřikrát objevuje předložka „bez“. To ukazuje na to, že nám něco chybělo, čehosi se nám nedostávalo, něco jsme neměli nebo jsme byli od něčeho odloučeni. To je přesně význam tohoto verše v originálu. Nejpřesnější z českých překladů je v tomto verši Žilkův Nový zákon (dal jsem vám ten verš do osnov, abyste ho mohli mít před sebou). Čteme tam:

• Ef 2:12 …že jste v oné době byli bez Krista, odloučeni od společnosti izraelské a neúčastni úmluv zaslíbených, neměli jste naděje a byli jste bez Boha ve světě.

Poslouchejte – bez Krista, odloučeni, neúčastni, neměli jste, bez Boha… To je smutná, skutečně přímo zoufalá situace člověka bez Krista. V kontextu předchozího verše musíme zdůraznit, že se jedná o situaci pohana, neobřezance. Je to situace, v níž se pohan odlišoval od Izraelců – a my si za chvilku ukážeme v čem a jak. Pětkrát v jedné větě Bible říká, že nám něco chybělo. O co konkrétně jde? Podívejme se teď na všech těchto pět vyjádření – první je naprosto zásadní, ale možná také trochu matoucí. Byli jsme:

A. Bez Krista

Myslím, že dobře rozumíme tomu, že jsme byli bez Krista. Víme, co to znamená, protože jsme zakusili, že Pána je dobrý, že Kristus je náš život, v Něm je naše spasení, v Něm je všechna Boží milost, v Něm je plnost moudrosti a poznání, v Něm jsme doplněni do dokonalosti, On je úhelným kamenem, On je skálou a základem, na němž stavíme své životy, On je původce i dokonavatel naší víry, On je cesta, pravda i život, On je chlebem i vodou života, On je dveřmi, jimiž jsme vešli do společenství s Bohem, On je vzkříšení a život, On je naše posvěcení a naše spravedlnost… A mohli bychom pokračovat ještě dlouho.

Je nám naprosto jasné, co se změnilo – víme, co to znamenalo, že jsme byli bez Krista a nyní jsme s Ním. Víme, kdo Kristus je a co pro nás znamená. Čemu ale rozumíme méně, je, jak se naše situace lišila od situace Židů, tedy těch, kdo jsou obřezáni na těle a lidskou rukou. Copak oni nejsou bez Krista? Jsou i nejsou, moji milí.

Někteří lidé zatemňují toto všechno více tvrzením, že Pán Bůh má pro Židy svou cestu spasení a oni nepotřebují uvěřit v Krista. Je to lež. Ježíš sám říká:

• Jan 14:6 Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
• 1 Janův 2:23 Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.

Jak to tedy je? V jakém smyslu měli Izraelci Krista? Je to velmi jednoduché – je tady dvojí způsob, jakým měli Izraelci Krista.

1. Ježíš Kristus, druhá osoba Boží trojice, byl uprostřed Izraelců. Mnoha způsoby se dával Izraelcům poznat. Když Starý zákon říká, že Bůh se nějakým způsobem objevil uprostřed Izraele, obvykle to bylo zjevení Božího syna, který v době Starého zákona ještě nebyl v těle, nebyl člověkem, ale vždy byl věčným Božím synem. Podívejme se na dva takové příklady ze Starého zákona – o obou se mluví v Novém zákoně a tak si můžeme být skutečně jistí, že to tak doopravdy bylo. První z nich mluví o vyjití Izraelců z Egypta a jejich putování na poušti:

• 1K 10:3-4 …všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

Všichni pohané byli bez Krista, ale uprostřed Izraele byla duchovní skála a tou skálou byl Kristus. On byl s nimi – každý den hleděli na oblakový sloup a každou noc na ohnivý sloup, který je vedl a byl to Bůh sám, kdo je takto vedl. To byl Kristus uprostřed nich. Egypťané za nimi zůstali v hrůze, protože jejich prvorozené během jediné noci pobil anděl zhoubce, který prošel Egyptem, a jejich bojovníky pohltilo moře, které se na Boží příkaz otevřelo. Egypťané se třásli hrůzou a byli bez Krista. Kenaánci, pohanské národy, se třásli hrůzou, když slyšeli, že Izraelci přicházejí. Nevěstka Rachab řekla zvědům:

• Jozue 2:11 Jakmile jsme to uslyšeli, ztratili jsme odvahu a pozbyli jsme ducha, poněvadž Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi.

Pohanské národy se obracely ke svým bohům, a byli bez Krista. Druhý příklad je v Janovi 12,41, kde čteme o tom, že prorok Izajáš viděl Kristovu slávu a mluvil o Něm. To je okamžik, o němž čteme v:

• Izajáš 6:1 Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka.

Kristus byl uprostřed Izraele. Pohané byli a jsou bez Krista.

2. Druhý způsob, jakým měli Židé Krista, se týká Kristova původu. Mluví o něm sám Pán Ježíš, když mluvil se samařskou ženou a řekl jí:

• J 4:22 Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
• Ř 1:3 …evangelium o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova…

Tady je smysl Izraele, tady je úkol, pro který Bůh Izrael vyvolil – dát světu Mesiáše, Krista. A to se také z Boží milosti stalo. V tomto smyslu jsou to Židé, kdo mají Krista. Němci mají Hitlera (negativní postava), mají také Goetha a Schillera, Angličané mají Shakespeara, Rusové Stalina nebo Dostojevského, ale nikdo, nikdo není větší než Kristus. A Kristus je potomek Davidův. Na Jeho kříž nechal Pilát přibít nápis – Ježíš Nazaretský, král židovský.

My jsme pohané a my jsme s Kristem neměli nic společného – narodil se v Betlémě, což byla zapadlá vesnice na konci světa. Stal se člověkem a jako člověk se rozhodl, že bude Židem. A stejně jako ostatní Židé i on byl osmého dne obřezán na těle obřízkou, která byla učiněná lidskou rukou. V tomto smyslu měli Židé Krista. Ale v tomto smyslu ho také nepřijali. Jan říká:

• Jan 1:11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Podobně se později vyjádřil apoštol Pavel, sám Žid, který měl velikou lásku ke svému národu, takže dokonce řekl, že by si přál být sám oddělen od Krista, kdyby to vedlo ke spasení jeho národa. Napsal tesalonickým křesťanům:

• 1Te 2:14-16 Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.

Izraelci odmítli Pána Ježíše Krista a dnes jsou od něj odloučeni úplně stejně jako pohané. Izrael naplnil cíl, kvůli kterému Bůh Izraelce vyvolil z pronárodů a z Izraele vzešel Mesiáš, Kristus, Spasitel světa. Skrze něj, skrze símě Abrahamovo a potomka Davida došly a docházejí požehnání všechny národy. Skrze Něj – a jenom skrze Něj – docházejí požehnání i Žídé, kteří v Něj uvěří. Pojďme k druhé charakteristice, která je trochu komplikovanější:

B. Odloučeni od společenství Izraele

Jako pohané jsme neměli nic společného s vyvoleným národem. Mezi Židy a pohany byla bariéra – v chrámu byla dokonce zeď, na které byly cedule s nápisem: Neobřezaný, který překročí tuto hranici, zemře. Izrael byl oddělený ode všech ostatních národů. Nesměl se mísit s národy, Žid nesměl vstoupit do domu pohana, nesměl jíst s pohanem, ale měl být oddělený pro Hospodina. V tomto smyslu je nám naprosto jasné, že jsme byli odloučeni od společenství Izraele. To je v tom fyzickém slova smyslu. David v Žalmu 147 popsal mnohá dobrodiní, která Bůh prokázal Izraeli, a dodává:

• Žalm 147:20 Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly.

Přesně tak to je. Ale celá věc má jeden háček. Pavel to vysvětluje v Ř 9:

• Římanům 9:6-8 Ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.

Ve světle tohoto textu musíme zdůraznit dvě věci: Především jde o to, že když mluvíme o společenství Izraele, mluvíme o tom pravém Izraeli, o duchovním Izraeli, který byl uprostřed tělesného národa izraelského. Proto Pavel říká, že ne všichni z Izraele, jsou tím pravým duchovním Izraelem. Tím pravým Izraelem jsou děti zaslíbení, Boží děti. A společenství Izraele, o němž je tady řeč, je společenství svatých. Po Kristově příchodu je pokračováním tohoto pravého duchovního Izraele Nevěsta Ježíše Krista, Beránkova církev, která se skládá z Židů i z pohanů, kteří uvěřili v Ježíše Krista. A právě o tom je zbytek druhé kapitoly listu Efezským. Je tady nové stvoření v Kristu Ježíši, které vyrůstá z toho starozákonního a navazuje na něj. Je tady kontinuita Božího lidu – byl tady Boží lid v době Starého zákona, pravý duchovní Boží lid uprostřed tělesného národa, který byl celý jako národ vyvolený, ale nikoliv povolaný ke spasení. A je tady novozákonní Boží lid, Kristova církev – to je lid, který skzre znovuzrozené Židy navazuje na starozákonní Boží lid, ale skrze znovuzrozené pohany přináší Abrahamovo požehnání do všech národů.

2. Jako pohané jsme byli odděleni od fyzického společenství Izraele a neměli jsme žádný podíl na dobrodiních, která Izraeli Bůh prokazoval. Ale spolu s nevěřícími Izraelci, kteří přestože byli obřezaní na těle a lidskou rukou, nebyli obřezaní v srdci, jsme byli odloučeni především od duchovního společenství Izraele. A tam, kde není pravé duchovní společenství, tam není žádné společenství.

C. Bez účasti na smlouvách zaslíbení

Možná bychom to měli přeložit s jedním důrazem – bez účasti na smlouvách toho (jednoho) zaslíbení. Když Pavel mluvil o Izraelcích, řekl:

• Ř 9:4-5 Jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus.

Izraelci dostali smlouvy. V našem textu je řeč o smlouvách v množném čísle a o zaslíbení v jednotném čísle. Takže se jedná o smlouvy o tom zaslíbení. O jaké zaslíbení šlo? Je to prosté – je to zaslíbení, které dal Bůh Adamovi a Evě předtím, než byli vyhnání ze zahrady Edenu – Bůh řekl hadovi:

• Genesis 3:15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu."

Jde o zaslíbení vykupitele. Je to zaslíbení, které bylo dalšími smlouvami stále více zpřesňováno. Ve smlouvě s Abrahamem (Gn 12) Bůh zaslíbil, že vykupitelem bude potomek Abrahamův a skrze něj budou požehnány všechny národy. Tuto smlouvu potom Bůh obnovil s Izákem (Gn 26), s Jákobem (Gn 35). Zaslíbení je také součástí požehnání, kterým Jákob požehnal svým synům:

• Gn 49:10 Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.

Byla tady smlouva, kterou Bůh uzavřel se syny Jákobovými skrze Mojžíše na hoře Sinaj. Součástí této smlouvy byl zákon, ale zároveň to byla smlouva zaslíbení, smlouva, která ukazovala ke Kristu. Bůh uzavřel smlouvu s Davidem – jeho potomek usedne na Davidově trůnu, bude Králem Izraele a vybuduje Hodpodinu dům, který bude věčný. Proto:

• Efezským 2:20 …úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu.

Všechna tato zaslíbení potom směřují k zaslíbení nové smlouvy, která je uzavřená v Kristu, je stvrzená Jeho krví a zapečetěná Duchem svatým. Jaký jsme měli podíl na těchto smlouvách předtím, než jsme se stali křesťany? Žádný! Byli jsme cizí těmto smlouvám. Byli jsme bez nich, a většina z nás o nich neměla ani nejmenší ponětí. Každý Izraelec podle těla měl přístup k těmto smlouvám, věděl o nich, znal je a podle toho, zda byl také duchovním potomkem Abrahama, tedy člověkem víry, na nich měl, nebo neměl podíl. Izraelci podle těla, kteří nebyli duchovními potomky Abrahama, se sice těmito smlouvami chlubili, ale neviděli jejich smysl a neměli na nich žádný podíl – a nemají dodnes! Ježíš jim řekl:

• Jan 5:39-40 Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.

Byli jsme bez smluv zaslíbení, byli jsme bez pravého duchovního společenství, byli jsme bez Krista a to všechno znamená, že jsme byli také:

D. Bez naděje

To je stav a popis světa, ve kterém žijeme – bez naděje! Jaká je naděje lidí kolem nás? Jaká byla naše naděje, když jsme ještě nebyli křesťané? V tom nejlepším případě jsme měli naději, že si trochu užijeme. To bylo všechno, k čemu jsme se upínali a na co jsme se soustředili. Snažili jsme se naplnit svůj život aktivitami, zájmy, koníčky, cestováním – čímkoliv, jenom abychom nemuseli zakoušet prázdnotu života a beznaděj, která z ní plyne.

Byli jsme bez naděje v tomto světě a bez naděje po smrti! Mnozí křesťané se obávají smrti, a řada nevěřících si ze smrti nic nedělá. Ale zeptejte si jich, jaká je jejich naděje po smrti? Žádná! V tom nejlepším případě jsou přesvědčeni o tom, že nebude nic. A to je hodně beznadějná vyhlídka. Takový člověk je „něco mezi dvěma nic“. Než se narodil, nebyl, před jeho narozením bylo nic, potom si odžije svých padesát, šedesát, sedmdesát, možná osmdesát let – což je jen mýdlová bublinka v tisícileté historii světa, a potom zemře a zase nebude nic. To je naprosto, totálně depresivní! Když jsme byli nevěřící, byli jsme bez naděje.

Ale pro Izraelce tady byla naděje. Jákob vyznává:

• Genesis 49:18 Ve tvou spásu naději jsem složil, Hospodine!

To byla naděje duchovního Izraele, těch, kteří byli obřezáni na srdci i na těle. Ale pohané a ti, kdo byli obřezaní jenom na těle, takovou naději neměli. Souvisí to s posledním bodem:

E. Bez Boha ve světě

To je bod, který shrnuje všechno. Bez Boha na světě. V originále je slovo, ze kterého máme v češtině slovo ateista. To je člověk, který je bez Boha. To je pohan. Pohan je každý, kdo nezná pravého a živého Boha a kdo s tímto Bohem nemá vztah. Mluvíme o Bohu, kterého nám zjevuje Boží slovo, o Bohu, který je podle Ef 1,17 Bohem Pána Ježíše Krista, mluvíme o Bohu, který se nám dává poznat jako svatá Trojice – Otec, Syn a Duch svatý.

Než jsme poznali Krista, tak jsme byli bez Boha. Víte, mohli jste uctívat nějaké bohy – modly, a jak napsal Jan Kalvín, lidské srdce je továrnou na modly. Mohli jste uctívat nějakou svou představu o tom, kdo je bůh, ale dokud člověk nepřijde ke Kristu, nemůže rozumět tomu, kdo pravý Bůh skutečně je. Proto Pán Ježíš řekl farizeům, kteří věřili v „boha“:

• Jan 8:44 Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá.
• Matouš 22:29 Neznáte Písma ani moc Boží.

To řekl lidem, kteří znali Bibli zpaměti. Do příchodu Pána Ježíše Krista držel Bůh svou ruku nad Izraelem. Bůh byl s nimi. Byl s nimi, když putovali pouští, byl s nimi, když dobývali zaslíbenou zem, byl s nimi, když jim dával soudce a vysvobozoval je z útlaku okolních národů, byl s nimi, když se vraceli z babylónského zajetí, byl s nimi, když stavěli druhý chrám. Potom se naplnil čas a narodil se Mesiáš, Ježíš Kristus. Bůh zjevil Josefovi, manželovi Marie, že se naplnilo, co slíbil skrze proroky:

• Matouš 1:23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Od té chvíle je Bůh se svým lidem – se všemi těmi, kdo svou víru a naději vložili v Pána Ježíše Krista – ať již jsou to Židé i pohané. Ale tělesný Izrael uslyšel z Pánových úst tvrdá slova:

• Matouš 23:38 Hle, váš dům se vám ponechává pustý.

Jasně se to potvrdilo, když byl ukřižován náš Pán a opona v chrámu se roztrhla od shora dolů. Co se odhalilo? Prázdná svatyně svatých. Bez truhly smlouvy, bez slitovnice, na kterou se kropila krev za hříchy lidu, bez desek zákona – pustý dům. Přesto se ale Bůh slitoval i nad Izraelem a slíbil, že tento národ zachová až do dne soudu. A že v tomto národě vždy bude ostatek, zbytek, který bude skutečně uctívat pravého Boha skrze Ježíše Krista. A vidíme to po celá staletí, že církev byla, stále je a bude složená z Židů a z pohanů, kteří věří v Ježíše Krista. Ale platí, že než jsme se stali křesťany – a je to jedno zda jsme byli Židé nebo pohané – byli jsme bez Boha v tomto světě.

III. Ale nyní…

Náš text říká, že v té době jsme byli bez… Ano, tak to skutečně bylo a naše situace byla bezútěšná a beznadějná. Ale to bylo tehdy, v té době, tenkrát. Ono tehdy se v originále opakuje jak v jedenáctém, tak i ve dvanáctém verši – oba dva verše zdůrazňují minulost. Pamatujte na to, co bylo. Ale pamatujte také na to, co je nyní – a to je třináctý verš:

• Efezským 2,13 Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu. (KRAL)

Nyní jste se stali blízkými. Nyní už nejste cizinci, nejste bez Krista, ale žijete s Kristem, nejste bez společenství, ale jste součástí vyvoleného národa – vy jste rod vyvolený a národ svatý, lid, náležící Bohu, už nejste bez smluv, ale Bůh vás přijal do nové smlouvy, která je zpečetěná Kristovou krví, nejste bez naděje, protože očekáváte, až se zjeví náš Pán a nejste bez Boha, ale jste Božím lidem. Bůh je s vámi. On si z nás učinil svůj chrám – chrám, který není postavený lidskýma rukama, ale je vybudovaný Kristu a roste z moci Ducha svatého.

Tady je, moji milí, důvod, proč neoslavujeme světský stát Izrael. Je to stát jako každý jiný, protože jejich dům zůstal prázdný. Toto je důvod, proč se musíme soustředit na společenství Božího lidu – na jediný Boží lid, který zde je, a tím je církev Kristova. O ní Bůh říká ve svém Slově:

• 1 Petrův 2:10  Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.

Církev je tím, na co Bůh upírá svou pozornost. A nyní jste se vy skrze Kristovu prolitou krev stali součástí tohoto Božího díla, církve, nevěsty Ježíše Krista. Církev je Božím nástrojem v tomto světě, církev je Božím chrámem, církev je místem, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu. Proto musíme svoji pozornost, své úsilí a své životy směřovat právě na církev.

• Efezským 4:25 ...vždyť jste údy téhož těla.

Bůh nám připomíná, čím jsme byli, a přikazuje nám, abychom na to pamatovali. Nedělá to proto, aby nás uváděl do nějaké deprese, ale proto, abychom si stále a stále více uvědomovali, co pro nás v Kristu udělal, co to znamená, že jsme spaseni jeho milostí skrze víru, a že v Kristu nás:

• Efezským 1:3 …obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů;

„Proto pamatujte…“ – to je důvod naší chvály. Zde je důvod naší radosti, našeho pokoje, zde je připomínka velkého vysvobození a velkého požehnání, kterým nás Bůh ve své dobrotě zahrnuje. Když na tyto věci pamatujeme, nemůžeme nebýt vděční a nemůžeme se neradovat.

V tomto posledním čase se Bůh dal poznat světu v osobě Pána Ježíše Krista. Jenom tam, kde Kristus je Pánem, jenom tam můžeme radostně vyznávat: Immanuel, Bůh je s námi. Tím místem je Kristova církev, nic jiného. Bůh vás povolal, abyste se stali součástí Jeho lidu, obřezal vaše srdce, zjevil vám Krista, dal vám společenství, smlouvu i naději – nikdy vás neopustí a nikdy se vás nezřekne! Amen.