Kdo nezdědí Boží království? (Ef 5,3-5)

Čistý život Božích dětí

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 19. listopadu 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, milí hosté. Vracíme se zpátky do listu Efezským, jsme v páté kapitole a před námi jsou dnes tři verše, které tvoří velmi jednoduchou osnovu dnešního kázání. Ty tři verše jsou si velmi podobné, ale zároveň jsou v nich také nějaké rozdíly a tak nás vedou do hloubky Božího slova, k porozumění tomu, co je to křesťanský život. Budeme číst od 22. verše čtvrté kapitoly až do pátého verše páté kapitoly a potom se budeme věnovat posledním třem veršům tohoto oddílu. Ef 4,22-5,5.

Četli jsme delší oddíl, abychom si připomněli širší kontext, abychom znovu viděli, kde se v listu Efezským nacházíme. Jsme ve druhé části listu, která mluví o praktických důsledcích evangelia. V první polovině listu Efezským jsme četli o tom, že jsme spaseni jenom z milosti skrze víru. Byli jsme dětmi hněvu, protože jsme žili v duchovní temnotě, bez milosti, bez lásky, žili jsme sobecky a bezbožně – a mnozí tak žijí dodnes! Ale Bůh bohatý v milosrdenství, z veliké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme ještě byli mrtví pro své hříchy (Ef 2,4-5).

Tři a půl kapitoly listu Efezským Pavel vysvětloval evangelium o spasení skrze víru v Ježíše Krista, pokládal základy a od poloviny čtvrté kapitoly na těchto základech staví. Jestliže jste Boží děti, už nemůžete žít tak, jak jste dříve žili. Ale jak může někdo poznat, jestli je Božím dítětem? Odkud vy sami čerpáte jistotu, že jste Božími dětmi? Kdyby si dnes Bůh vyžádal váš život, kde byste skončili? Stanuli byste před Božím soudem jako ti, kdo vzdorují Bohu nebo byste byli s otevřenou náručí přijati jako milované děti? Je vaším údělem ohnivé jezero, kde je věčný pláč a skřípění zubů nebo věčná radost, pokoj a láska Boží přítomnosti? Jak je na tom tvoje duše? To jsou velmi vážné otázky a potřebujeme v nich mít jasno dříve, než půjdeme do vlastního textu. Věříte v Pána Ježíše Krista? Spoléháte se jenom na jeho zásluhy, na jeho dílo kříže, kde vzal na sebe vaše hříchy a nesl Boží hněv kvůli nim, kde zemřel strašlivou a krutou smrtí v odloučení od svého nebeského Otce? Už jste litovali své vzpoury proti Bohu, své bezbožnosti a prosili jste Boha, aby změnil vaše srdce a dal vám víru v Ježíše Krista? Už jste se narodili z Ducha svatého? Projevuje se toto nové narození novým způsobem života? Pokud ano, můžete se radovat jako Boží děti, ale pokud ne, musíte činit pokání, dokud je čas, litovat svých hříchů a věřit v Pána Ježíše Krista. Ježíš Kristus byl ukřižován podle Písem, zemřel a byl pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa a znovu přijde, aby soudil živé i mrtvé. To je evangelium. A každý, kdo v něj věří, bude spasen. Každý, kdo věří v Krista, je Božím dítětem. A o takovém čteme:

• Ef 5:1-2 Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Už konec čtvrté kapitoly vyzýval křesťany, aby odhodili starý způsob a žili novým způsobem, jako milované Boží děti. A verše, které jsou dnes před námi, jsou postavené do kontrastu k těmto dvěma úvodním veršům páté kapitoly. První dva verše zdůrazňují život v lásce, v dalších třech verších je zdůrazněn život ve svatosti. Je tady svatost života (v. 3), která je vlastní milovaným Božím dětem, tedy svatým, jak Bůh v Písmu nazývá křesťany, je tu svatost řeči (v. 4), která se projevuje díkůvzdáním a je zde popsaná svatost Kristova království (v. 5), do kterého nevstoupí nic nečistého. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Čistota života (v. 3)

• Efezským 5:3 Ale smilstvo, jakákoliv nečistota nebo chamtivost ať nejsou mezi vámi ani zmiňovány, jak se sluší na svaté.

Boží děti mají žít v lásce a přinášet samy sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou. Mají se obětovat pro druhé, jako se i Kristus obětoval pro nás. To je láska – je to pohled upřený k druhým, pohled odvrácený od vlastního sobectví, je to obětavé jednání, které přináší prospěch druhým lidem. Milovat druhé znamená mít je přednější než sebe, hledat především to, co slouží druhým (Fp 2,3-4).

Jako protiklad jsou v tomto našem verši uvedeny tři věci, které bychom mohli považovat za vrchol sobectví – smilstvo, nečistota a chamtivost (nebo lakomství, jak bychom mohli to slovo také přeložit). Je tu řeč o žádostech těla – o sexu mimo manželství, o veškeré nečistotě, což se týká srdce, jak to vysvětluje Ježíš:

• Matouš 5:28 … každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

Nečistotu nejčastěji spojujeme se sexuálními hříchy, jako jsou hříšné touhy, hříšné myšlenky, pohledy, žádostivost, žárlivost, všemožné sexuální zvrácenosti, jako je homosexualita, pedofilie, nebo cokoliv dalšího, co jde mimo rámec sexuálního vztahu, který patří k manželství. A Bible definuje manželství jako vztah jednoho muže a jedné ženy. Ale v biblickém rámci se nečistota netýká jenom sexuální oblasti, ale celého života člověka. V našem textu je zdůrazněno tím slovíčkem ‚jakákoliv‘ (v orig. ‚všechna‘, ‚veškerá‘) nečistota.

Nečistota se může týkat i duchovních věcí a uctívání Boha, když člověk míchá dohromady Krista s ďáblem, když chce uctívat Boha svým vlastním způsobem a ne tak, jak to Bůh vyžaduje. Takové nečistoty se dopustili Nádab a Abíhú, synové Árona, když přinesli před Hospodina cizí oheň, který jim Hospodin nepřikázal – a vyšlehl oheň od Hospodina a oba zabil. To udělal Šimon Kouzelník ve Skutcích 8, když si chtěl apoštolů koupit Boží moc, to dělali falešní učitelé, když míchali dohromady Krista a zákon, to dělají křesťané, když míchají pohanství s křesťanstvím, když zůstávají v nejrůznějších pověrách nebo když se spojují s těmi, kteří neuctívají Krista, ale lidské modly – to je sobecká nečistota! Je to protiklad k životu lásky, protože tato nečistota vždy hledá snadnější cestu, odstraňuje a překrucuje pravdu – proto je sobecká, zaměřená na sebe, na vlastní prospěch, na vlastní uspokojení.

Stejně tak je to i s třetím slovem, které v tomto verši máme – chamtivost nebo lakomství. I zde se projevuje sobectví v té nejryzejší formě. Je to sobectví ve vztahu k věcem tohoto světa, ve vztahu k majetku, k vlastnictví. Chamtivost je bezohledná, tvrdá a cele zaměřená jenom a jenom na sebe.

O těchto třech věcech Pavel píše křesťanům a říká jim, že je nemají ani zmiňovat. A to nám ukazuje, že rozhodně nemají být součástí křesťanského života. Jsou to natolik odporné hříchy, že o nich mezi křesťany nemá být ani zmínka, natož aby to byla byť jenom trochu součást jejich života. Jak by mohla být? Vždyť křesťané jsou milované děti Boží a to znamená, že jsou svatí!

To je Pavlovo vysvětlení toho, proč se křesťané nemají o smilstvu, nečistotě nebo chamtivosti ani zmiňovat – vždyť nebyli povoláni k nečistotě, ale ke svatosti. Křesťan je ten, kdo byl vykoupen převzácnou krví Ježíše Krista. Ve velmi podobném kontextu napsal Pavel následující slova křesťanům do Korintu:

• 1 Korintským 6:19-20 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.

Jste vykoupeni jeho obětí (Ef 1,7). Jste odděleni pro Boha, a to znamená, že jste svatí. Žádný křesťan není svatý sám ze své podstaty, ale jenom díky Boží milosti, která je v Kristu. Ale pokud jste v Kristu, jste svatí. Byli jste očištěni od svých hříchů, bylo za vás zaplaceno výkupné, byli jste vyrváni z moci temnoty, vytrženi ze spárů ďábla, byli jste vysvobozeni z otroctví hříchu a odděleni od světa. Nebyli jste vzati ze světa, byli jste ponecháni ve světě, ale už nepatříte do tohoto světa, protože jste se stali Božími dětmi – vaše občanství není pozemské, ale nebeské, patříte do Boží rodiny, jste spoluměšťané svatých (Ef 2,19), jste dědicové spolu s Kristem. Byli jste jednou provždy dokonale posvěceni Kristovou obětí na kříži Golgoty, proto už nemůžete dále žit tak, jako jste žili před tím, než jste se stali křesťany. Nyní máte žít tak, jak se sluší na svaté.

Když budete žít svatě, ďábel se bude vztekat, svět vás bude nenávidět, ale Bůh se z vás bude radovat. A pro křesťany kolem vás to bude důkazem, že ve vašem životě mocně pracuje Duch svatý, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.

Nejlepší příklad svatého života vidíme na životě Pána Ježíše Krista. Je to život lásky, život trpělivosti, pokory, život odpuštění, ale také život plný moci Ducha svatého, plný kázání evangelia a plný služby druhým. Je to život, který je cele oddaný Bohu. A není možné, aby to bylo jinak. Ježíš miloval Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, z celé své duše a z celé své síly. To je ten nejlepší způsob, jak žít svatý život. To není o nějakém seznamu, který by říkal, co musím dělat a co nesmím dělat – tak si totiž někdy lidé představují svatý život. Svatý život je o oddanosti Bohu, o lásce k Bohu. To není o plnění nějaký pravidel nebo příkazů, ale milování Boha a milování bližních. Ježíš řekl:

• Matouš 6:24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne.

To je o svatosti – je to oddanost a láska Bohu – nikoliv majetku, nikoliv sobě, nikoliv svým žádostem nebo touhám.

Milovaní, žijete svatě? Jste oddáni Bohu a rostete v této oddanosti? Pokud tomu tak je, bude to velmi brzy zjevné na vašem životě. Ale pokud to na vašem životě zjevné není, potom musíte činit pokání a jít ke Kristu, prosit ho, aby se nad vámi smiloval a naplnil vaše srdce láskou k Bohu, aby váš život byl proměněn a zářil jako město, které leží na hoře.

Se svatostí a s čistotou křesťanského života velmi úzce souvisí to, co už jsme trochu nakousli ve třetím verši, kde se mluví o tom, že některé věci nemáme ani zmiňovat. Čtvrtý verš nás vede ještě o krok dál. Vede nás k:

II. Čistota řeči (v. 4)

• Efezským 5:4 Hanebné a pošetilé řeči nebo dvojsmyslné vtipkování se nesluší, ale mnohem více vděčnost.

V předchozím verši byl kontrast ve způsobu života – na jedné straně byl popsán hříšný život (slovy smilstvo, nečistota, lakomství) a na druhé straně byl křesťanský život, kde stačí k popisu jediné slovo – svatý život. Také v tomto verši máme podobný kontrast – tentokrát se ale netýká života, ale úst. Je to trochu překvapující, protože před několika málo verši Pavel varoval křesťany v Efezu, aby nezarmucovali Ducha svatého – a jedním ze způsobů, jak k tomu dochází, jsou právě špatná slova, která vycházejí z našich úst:

• Efezským 4:29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

Nyní prohlubuje tento příkaz, když dává do kontrastu život milovaného Božího dítěte a život bezbožného člověka. Z úst takového člověka vycházejí hanebné a pošetilé řeči a nejrůznější dvojsmyslná vtipkování.

Jsou tady slova, která tvoří ekvivalent ke smilstvu, nečistotě a chamtivosti. Začíná to hanebnými řečmi. Je tu slovo, které znamená hanba, ostuda. Za tím je jednání nebo myšlenky, za které by se člověk měl stydět, ale on se jimi místo toho chlubí. Ekumenický překlad mluví o sprostém mluvení, tedy o používání slov, která by se ve slovníku křesťana vůbec neměla nacházet. Ale nejde jenom o slova samotná, jde i o jednání, o činy, o popisování věcí, které nejsou přímo sprosté, ale jsou špatné, plné hříchu, špatnosti, zlých věcí. Často například můžete slyšet lidi mluvit o tom, jak se někde opili, jak dělali odporné věci, případně popisují, jak jim bylo špatně, nebo se chlubí tím, jak se jim podařilo někoho ponížit nebo někoho podvést, okrást, převézt, jak někomu vynadali nebo někoho setřeli. Milí přátelé, to všechno jsou hanebné věci, o kterých by křesťané neměli vůbec mluvit – a o tom, že je nemají ani dělat, jsme mluvili před chvílí.

Vedle nich jsou zde uvedené pošetilé, hloupé řeči. Kniha Přísloví říká:

• Přísloví 24:9 Vymýšlet pošetilost je hřích, posměvač se lidem hnusí.

Ze své přirozenosti není nikdo z nás moudrý. A každý z nás je schopen ve velmi krátké době vymyslet hromadu hloupostí. Je to tak jednoduché! Stačí jenom nechat mozek pracovat a nesnažit se ho nějak ukáznit – a hned tu kopec pošetilostí. Ale vymýšlet pošetilost je hřích a vést hloupé řeči se nesluší. Tady se nemluví o zlých slovech ani o sprostých, nemluví se tu o popisování špatností a chlubení se hříchem – tady je řeč o hloupém žvanění, o prázdném tlachání, mluví se tu o vymýšlení pitomostí a nesmyslů. Křesťan by neměl být člověkem, který svá ústa používá k vydávání hloupých zvuků, k pronášení prázdných slov a k vyslovování hloupých myšlenek. Bůh nám dal ústa, abychom ho oslavovali a abychom byli druhým lidem povzbuzením i pomocí.

• Ko 2:8 Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
• 1Tm 1:3-6 Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru. Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči.

A do třetice je v našem textu uvedeno dvojsmyslné vtipkování. Hloupé vtipy, dvojsmyslné řeči, neslušné vtípky – to všechno můžeme jednoduše zahrnout do tohoto vyjádření. Sprosté, hanebné, neslušné, hloupé, pošetilé, prázdné řeči, plané filozofování, hospodské tlachání nebo neužitečné žvanění, stejně jako dvojsmyslné vtipy – nic z toho by nemělo vycházet z úst křesťana. Když Pán Ježíš mluví o ústech, říká jednoduchou a prostou pravdu, která mimochodem může být také určitým vodítkem, které se týká pravosti duchovního života:

• Matouš 12:34 Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví.

Čím přetéká vaše srdce? Často to opakujeme, že nemůžeme vidět do srdce člověka, nemůžeme stoprocentně rozsoudit, zda Duch svatý vykonal dílo nového narození v nějakém člověku, ale Ježíš nám tady ukazuje na pomůcku, kterou můžeme použít! Čím srdce přetéká … Čím přetéká tvé srdce? Je plné Krista a jeho lásky, je plné Ducha svatého a jeho proměňující moci? Potom budeme dobře rozumět tomu, co říká závěr čtvrtého verše – mnohem více se sluší, abyste byli vděční, abyste vzdávali chválu, abyste děkovali.

Jak mám být vděčný, když prožívám tak těžké věci? Jak mají být má ústa naplněná chválou, když život je obtížný, když mě tíží tolik věcí, když mám tolik trápení a bolestí, když nevím, co mám dělat, když přichází tolik pokušení ohledně smilstva, nečistoty i lakomství? Jak mám svá ústa dovést k vděčnosti?

Bible říká, že zkrotit ústa je nadlidským úkolem. Jakub přirovnává lidský jazyk k ďábelskému plameni, který spaluje. Mluví o tom, že to je sice malý úd, ale umí napáchat veliké škody, podobně jako malý plamen dokáže zapálit veliký les. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž, který dokáže udržet na uzdě celé své tělo (Jk 3,2). Jak tedy ovládnout jazyk? Je to prosté – naplnit srdce tím, co je správné, zaměřit srdce a celý svůj život na Ježíše Krista a nikoliv na sebe, oddělit se od sobectví a pýchy a začít sloužit druhým.

Je tolik důvodů, proč bychom měli Boha chválit. A nemusíme chodit nikam daleko – můžeme začít u běžných každodenních věcí. Bůh nás vzbudil do nového dne, daroval nám další den milosti, v noci, kdy jsme spali, nad námi držel svou ochranou, takže se nám nezastavil dech a nepřestalo nám bít srdce, nenechal nás v temnotě noci, která nám připomíná náš hřích, ale vzbudil nás od světla dne, která nám připomíná vykoupení, které máme v Kristu. Máme děkovat Bohu, že nám dal fyzický život, že nás zaopatřuje vším, co skutečně potřebujeme, nikoliv tím, co bychom chtěli ze všeho nejvíc. Často je to tak, že jsme nevděční a vedeme pošetilé řeči kvůli tomu, že po něčem toužíme, ale nemáme to, Bůh nám to nedal – možná dočasně, možná trvale. A my si myslíme, že na to máme nárok a právo, když to mají druzí, musím to mít i já. Ale Bůh přece ví nejlépe, co potřebujeme. On ví, jaké jsou naše skutečné potřeby, nikoliv ty prožívané nebo pociťované, protože prožitky a pocity nás velmi často a velmi ošklivě klamou. Někdo touží po materiálních věcech, někdo po duchovních věcech, někdo po vztazích nebo rodině, ale Bůh nám dává přesně to, co potřebujeme, a vede nás skrze to ke chvále. Tím mění také naše srdce a náš pohled na věci kolem nás. Přitahuje nás ke Kristu:

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Když se zaměříme na Krista a jeho dílo – a můžeme začít i jedním veršem (Ef 5,2), bude z našich srdcí a následně také z našich úst vycházet nepřetržitý proud vděčnosti a chvály. Veškeré špatné jednání, které bylo naším zvykem, i špatné řeči, ztratí své místo v našem životě, protože nyní jsme milované děti Boží.

Pokud bychom ale chtěli setrvávat ve špatném jednání, jaké jsme viděli ve třetím verši, a nechali své srdce zaneřáďěné špatnými věcmi, které se budou následně projevovat v našem mluvení, potom je tady ještě poslední varování, poslední kontrast. Tentokrát nestaví do protikladu dva rozdílné způsoby života člověka, ale mluví o dvou rozdílných údělech různých lidí.

III. Čistota království (v. 5)

• Efezským 5:5 Vždyť velmi dobře víte, že žádný smilník nebo nečistý nebo lakomec, což je modlář, nemá dědictví v království Kristově a Božím.

Hříšné jednání a hříšné mluvení z veršů tři a čtyři ukazují jediným směrem – na hříšnou, tedy Duchem svatým neproměněnou podstatu člověka. Pokud člověk jedná jako smilník a mluví jako smilník, je smilník, a nic na tom nezmění skutečnost, že si o sobě myslí, že je křesťan. Pokud někdo setrvává v morální nebo duchovní nečistotě a tato nečistota se projevuje i v jeho řeči, prokazuje se jako člověk, který nebyl očištěn od svých hříchů – a Písmo zde říká, že takový člověk nebude dědicem království Kristova.

Je to velké varování a je zajímavé, že Pavel píše tyto věci křesťanům. Ale nemělo by nás to překvapovat. Byli jsme vykoupeni z moci hříchu, přesto hřích stále zůstává v našem těle. Už nad námi nevládne a my můžeme mocí Ducha svatého překonávat hříšné sklony naší přirozenosti, ale je tady neustálý boj – je to boj o svatost, boj o posvěcení, boj o čistotu, boj o sebeovládání, boj o sebezapření, je to nesení kříže a život v následování Ježíše Krista. Jako křesťané si potřebujeme neustále připomínat, z čeho nás Kristus vysvobodil. Pavel nenapsal tato varování jenom do sboru v Efezu, ale i do dalších sborů:

• Ko 3:5-6 Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv.
• 1K 6:9-10 Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.
• Ga 5:19-21 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
• 1Te 4:3-6 Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání.

Křesťané ve všech církvích potřebovali slyšet podobná slova, protože na všech místech a ve všech dobách křesťané zápasili s těmito věcmi. Dneska jsme možná pohoršeni homosexuály, lidmi, kteří si nechávají měnit pohlaví, veřejně dostupnou pornografií, ale všechno to jenom důsledek hříchu. Všechny tyto věci mají svůj původ v lidském srdci, ve vzpouře proti Bohu. Ježíš to učil:

• Marek 7:21-22 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.

O dva tisíce let později je člověk stále stejný a potřebuje proměnit své srdce, posvětit svou mysl, očistit svůj jazyk. Proto potřebuje stále slyšet, že žádný smilník, nečistý ani lakomec, což je modlář, protože uctívá majetek nebo peníze, nemá dědictví v království Kristově. Ale nejenom že takový člověk nemá dědictví ani přístup do Božího království, ale kvůli takovým věcem přichází Boží hněv a Pán ztrestá každé takové jednání. Před námi je výzva ke svatému životu, protože bez svatosti nikdo nespatří Pána, bez dokonalé svatosti nikdo nevstoupí do Božího království. Na poslední straně Bible Ježíš říká:

• Zj 22:11-15 Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně – kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.

To jsou velmi vážné věci a každý z nás musí zjistit, jak na tom je. Pavel volal křesťany v Efezu k tomu, aby prozkoumali své životy. A v pátém verši jim říká s velkým důrazem, že dobře vědí, že všichni, kdo takto jednají, jsou pod Božím soudem. Nebylo to nic tajného. Jsou to věci, které vědí nejenom věřící, ale které dobře vědí i lidé nevěřící, kteří popírají živého Boha. Bible popisuje temnotu života lidí, kteří vzdorují Bohu, mluví o tom, že se propadají stále hlouběji do svých hříchů, a k jednomu hříchu přidávají další a další. A potom o těchto lidech, kteří navenek velmi odhodlaně prohlašují, že Bůh není, Písmo říká, že:

• Ř 1:32 Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

Lidé vědí o Božím soudu. Víme, že lidské svědomí může být úplně převrácené a otupělé, takže skutečnost Božího soudu si mnoho lidí nechce přiznat, ale až přijde onen den, nebude to žádné překvapení. Všichni budou vědět – je to tady. Bůh přichází a bude soudit. A bude soudit naprosto spravedlivě. Potrestá každý hřích a každou špatnost. A mzdou každého hříchu je smrt – ohnivé jezero, kde je pláč a skřípění zubů. Způsob existence s vědomím Boží spravedlnosti a svatosti, ale bez přístupu ke zdroji věčného života a blaženosti. Všichni lidé o tom nějakým způsobem vědí. Neznají detaily a nechtějí jim věřit, ale vědí o tom.

Zato křesťané o Božím soudu nepochybují. V pátém verši je v originále zvláštní vyjádření, jsou tam dvě slovesa, která se obě překládají jako vědět a znát – je to velké zdůraznění toho, že křesťané vědí, nejenom pamatují, ale beze vší pochybnosti vědí, že žádný hříšník nebude dědicem Božího království, nestráví věčnost v nádherné přítomnosti Boha a Ježíše Krista. Žádný smilník, nečistý ani lakomec nebude mít přístup na místo, kde není smrt ani pláč ani bolest ani nemoc ani zlo, kde není žádný hřích ani nejmenší tma, na místo, které je plné světla, radosti, pokoje, lásky, povzbuzení, potěšení, dokonalého společenství s lidmi i s Bohem. To je království Kristovo a Boží. Místo dokonalé nádhery a slávy, místo, kde nebudou nečisté myšlenky, ale všechny myšlenky budou zjevné, čiré, svaté, kde nebudou hříšné skutky, ale jenom Boží svatost, která bude pronikat do životů vykoupených, kde nebudou žádná hloupá, nečistá ani dvojsmyslná slova, ale z úst milovaných Božích dětí bude znít navěky chvála a uctívání, bodou společně oslavovat Beránka, který je vykoupil. Kniha Zjevení nám přibližuje tuto chválu Božích služebníků:

• Zjevení Janovo 15:3-4 … a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“

Haleluja! Jenom Bohu patří chvála za vykoupení i za přicházející soud.

Milí přátelé, před námi zůstává jediná otázka, kterou si musí položit každý z nás, každá duše, zde přítomná a hledat na ni odpověď: „Jak jsem na tom já?“ Milí příteli, milá přítelkyně, jak jsi na tom? Kam vede tvůj život? Kam směřuje tvoje cesta? Patříš mezi ty, kdo zdědí království Kristovo? Jsi svatý, svatá?

Jak ale může být někdo svatý? Je to prosté – každý, kdo se spoléhá na Ježíše Krista, kdo vyznal své hříchy, svou nevěru Bohu a svou vzpouru proti Pánu, každý, kdo ve svém srdci věří, že Ježíš je živý, protože Bůh ho vzřísil z mrtvých a každý, kdo svými ústy vyznává, že Ježíš je jeho Pánem, tedy majitelem, vlastníkem, vykupitelem, každý takový je z Boží milosti zachráněn a je dokonale posvěcen Kristovou obětí na kříži (Žd 10,14) – a to znamená, že je svatý. Takového člověka nikdo a nic nemůže oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Takový člověk, i když stokrát padne, znovu povstane, vyzná své selhání, svůj hřích, opustí ho a znovu se vydá na cestu za Kristem. Jsi takovým člověkem?

Skloňme svou hlavu k modlitbě.