Hle, Beránek Boží! – J 1,29

Jan kázal Kristovu zástupnou smrt

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 18. dubna 2014

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé. Dneska jsme se sešli, abychom si připomněli nejstrašnější a zároveň nejslavnější den lidských dějin – den, kdy byl ukřižován Pán slávy, Ježíš Kristus.

Scházíme se pravidelně každou neděli, stejně jako to dělali první učedníci, a stejně jako oni si připomínáme Kristovo zmrtvýchvstání. Je to správné, že to takto děláme, protože tím následujeme vzor první církve, který máme zaznamenaný v Božím slově.

Dnes si ale chceme připomenout trochu jinou událost, která je pravdivě zaznamenaná v Božím slově. Je čas velikonoc, což je nejvýznamnější starozákonní svátek. Není to tak, jak tvrdila paní učitelka dětem na gymnáziu, kam chodí náš Jakub, že velikonoce jsou pohanský svátek přejatý křesťany. Velikonoce jsou židovským svátkem, jehož původ je zaznamenaný ve druhé knize Mojžíšově 12.

Jedná se o tři a půl tisíce let starý svátek, který ukazoval na vysvobození z otroctví. Původně šlo o vysvobození Izraelců z otroctví v Egyptě. Bůh je vyvedl s mnohými zázraky a znameními a s velikou slávou a mocí.

Izraelci si tento svátek připomínali – a někteří to dělají dodnes – obětováním beránka. Velikonoční beránek měl být zabit a jeho krví museli Izraelci v Egyptě pomazat veřeje. Ta krev byla znamením pro anděla zkázy, který během té veliké noci procházel Egyptem a kde nebylo na futrech znamení krve, tam zemřelo všechno prvorozené. Ta noc byla nocí soudu nad Egyptem a nocí vysvobození Božího lidu.

 Ale tento původní svátek měl ukazovat na něco jiného – měl ukazovat na Krista. Ukazoval na vysvobození Božího lidu z otroctví hříchu a smrti. V den velikonoc byl ukřižován Ježíš Kristus, Boží syn. Bylo to páteční dopoledne, kdy byl přibit na římský kříž a nad jeho hlavu byl Pilátem umístěn nápis: Ježíš Nazaretský, král židovský. V devět hodin dopoledne byl přibit na kříž – u hlavní cesty, která vedla do Jeruzaléma. V poledne se zatmělo slunce na tři hodiny a ve tři hodiny Ježíš zemřel. Římský setník, který popravě velel, probodl kopím jeho bok. Skrze játra, bránici a plíce až do srdce. Nikodém, člen židovské velerady, která Krista odsoudila k smrti, si na Pilátovi vyžádal Kristovo tělo. Jiný člen velerady, Josef z Arimatie, poskytl svůj hrob. Těsně před západem slunce byl Ježíš pohřben, aby třetího dne – v neděli ráno – slavně vstal z mrtvých.

Chci, abychom se dnes podívali na něco, co předcházelo všemu tomuto dění. Tři roky před ukřižováním se v poušti objevil muž, jehož jediným cílem, jehož jedinou prací, jehož jediným byznysem bylo kázat Krista a volat lidi k pokání. Tím mužem byl Jan Křtitel. Pojďme přečíst text z Jana 1,19-34.

Budeme se dnes zabývat jenom jedinou větou z celého tohoto textu – to to dvacátým devátým veršem, slovy Jan Křtitele, který vyznal: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Na tomto Janově vyznání si ukážeme hned několik věcí. Nejprve si všimneme osobní roviny jeho vyznání. Dále uvidíme, že Jan vidí Krista od samotného začátku jako oběť smíření. Kristus je podle Jana Božím beránkem, tedy je ustanoven samotným Bohem. Je také tím, kdo na sebe bere naše hříchy a odnímá je – snímá hříchy světa. A konečně uvidíme, že je naprosto dostatečný, aby sejmul každý hřích na celém světě.

I. Osobní rovina

Když někdo říká „hle“, tak zcela nepochybně vidí sám něco důležitého nebo nanejvýš zajímavého. Je to něco, co zastaví jeho samotného. Nejinak to bylo i v případě Jana Křtitele. Jan čekal na Spasitele. Od svého narození byl určen ke službě tomuto Spasiteli. Měl být tím, kdo bude oznamovat Jeho příchod. Kdo bude ukazovat právě na Něj. Měl být jitřenkou, poslední hvězdou na nebi, která oznamuje východ slunce. Když slunce vyjde, jitřenka mizí. Její úkol byl splněn a její sláva se rozplynula ve světle vycházejícího slunce. To byl Jan Křtitel. Právě tak vyhlížel Spasitele. Čekal, až se objeví. Neznal Ho. Nevěděl, o koho se jedná. „Já to nejsem!“ Ale – „je uprostřed vás.“

Jan nevěděl, o koho se jedná, ale vyhlížel ho. Jan věděl, že přijde. Věděl, že už je tady, že nastal jeho čas, ale nevěděl, kdo to může být.

Jan byl bratranec Ježíše. Věřím tomu, že znal Ježíše od svého dětství. Ale netušil, že On je TÍM Spasitelem, On je tím, kdo snímá hříchy světa. My můžeme vidět, že znal Ježíše dobře, znal Jeho charakter, znal Jeho život, protože když k Němu Ježíš přichází, aby se nechal pokřtít, tak Jan mu bránil:

• Matouš 3:14 …a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“

Jan znal Ježíše – věděl o Jeho bezúhonnosti, věděl o Jeho svatém životě, ale nevěděl, že On je tím Beránkem! Jan si to mohl myslet, mohl o tom přemýšlet, ale Jan byl služebníkem Božím. Čekal na Boží slovo. Teprve když byl Ježíš pokřtěn, tak Jan dostal jasné potvrzení o tom, kdo je Ježíš:

• Mt 3:16 Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.

Toto bylo svědectví pro Jana. Tohle bylo znamení, o kterém mu řekl Bůh.

• Jan 1:33 A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘

Jan čekal na ujištění od Boha. To nám ukazuje, jak byl věrný služebník. Když viděl Ježíše, tak neřekl: „Myslím, že tohle je beránek Boží.“ Ani: „Tohle by mohl být beránek Boží.“ Jan čekal na jisté a jasné slovo Boží. A co udělal, když dostal to svědectví, které mu Bůh zaslíbil?

Tehdy vystoupil, ukázal a jasně řekl, vyhlásil, zvolal, jako herold, který vyhlašuje nějakou zprávu od svého vláce: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Najednou vystupuje s naprostou jistotou, s hlubokým a pevným přesvědčením, protože Bůh sám dosvědčil své slovo. Najednou je to jasné. Ještě před chvílí nevěděl, kdo to je, ale nyní volá: „Hle, Beránek Boží!“

Teď to bylo naprosto jasné. Lidé přicházeli k Janu Křtiteli, aby se nechávali pokřtít, a když to dělali, tak vyznávali své hříchy. Najednou přišel někdo, kdo žádné hříchy nevyznal. Neměl, co by Janovi řekl. Protože žádné hříchy neměl! Možná dokonce zašeptal Janovi do ucha: „Já snímám hříchy světa.“ Věřím, že to tak nějak bylo, ale i kdyby ne, Janovi to v tu chvíli bylo jasné – před ním stojí beránek, ten, který se stává zástupnou obětí místo nás.

Pamatujme na to, že Jan byl z rodiny kněze. Věděl všechno o obětech, věděl všechno o beránkovi smíření. Ale jako kněz nikdy neviděl obětního beránka tak daleko od oltáře a chrámu. Bylo jenom jedno místo, kde mohl být beránek obětován – a to bylo v Jeruzalémě, v chrámu. Ale u Jordánu neměl beránek co dělat. Přesto Jan vidí beránka – vidí oběť smíření, svatou Oběť uprostřed hříšníků. A to je důvod, proč volá: „Hle, Beránek Boží!“ A to nás vede k:

II. Oběť smíření

Tohle je úžasná věc. Jan rozpoznává Krista jako beránka, jako oběť smíření. Jan mluví o Kristově zástupné smrti, mluví o tom, že Kristus na sebe vezme hříchy mnohých. Když vidí Krista, cituje proroka Izajáše:

• Izajáš 53:6-7.11 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. … Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.

Víte co, tohle je opravdu úžasná věc. Jan znal Ježíše – byl to jeho bratranec. Znal jeho život a jeho charakter. To byl důvod, proč řekl, že by měl být on sám pokřtěn Ježíšem a ne obráceně. Ale Jan si nestoupl a neřekl: „Hle, to je ten nejlepší Příklad k následování.“ Ani: „Hle, Král, který nás povede.“

Jan věděl, kdo je Ježíš a možná tušil, kým by mohl být, ale to, co v tuto chvíli viděl především, byl Kristův kříž, Jeho zástupná oběť za naše hříchy.

Je to fascinující, protože Kristus ještě nic neřekl o tom, co ho čeká. Kristus ještě nemluvil o tom, že musí jít do Jeruzaléma, že musí trpět, že bude zabit a třetího dne vstane. Když o tom mluvil později se svými učedníky, tak tomu nerozuměli. Nechápali Jeho slova až do toho okamžiku, kdy ho spatřili vzkříšeného. Teprve potom jako kdyby se jim otevřely oči.

Jan Křtitel ale ještě dříve, než měl Kristus nějaké učedníky, vyznal – toto je Beránek! Toto je oběť smíření za naše hříchy. Jan v tuto chvíli pochopil všechno, co se stalo. Jak to bylo s jeho narozením, jak to bylo s narozením Ježíše, proč je na poušti a volá lid k pokání. Myslím, že také pochopil mnoho ze Starého zákona – Jan byl kněz – věděl všechno o systému obětí, věděl o každodenní oběti beránka, věděl dobře o oběti smíření – v tuhle chvíli mu všechno zapadlo dohromady a začalo to dávat smysl.

Jan sám o sobě mluvil slovy proroka Izajáše: „Já jsem ten, kdo připravuje cestu Pánu.“ Ale slova, která Izajáš řekl o Kristu, která jsem četl před chvilkou, mu najednou zazářila, jako kdyby byla ze zlata. On je Beránek. On je obětí smíření – obětí, která usmiřuje Boží hněv proti hříchu.

Bůh je svatý a nesnese žádný hřích. Nic hříšného, nic nečistého nemůže obstát v Jeho přítomnosti. I ti nejsvatější lidé, o kterých je v Bibli řeč, říkali totéž, co řekl Izajáš, když spatřil Pána:

• Izajáš 6:5 Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.

Přijde den, kdy Bůh smete každý hřích z povrchu země, z výšin nebe i z hlubin podsvětí. Před Jeho svatostí nemůže obstát vůbec nic. Proto potřebujeme Zástupce. Někoho, kdo na sebe vezme tento Boží hněv. Někoho, kdo bude naším ochraným štítem, naším prostředníkem. Právě to je Kristus, právě to je Beránek Boží. Neexistuje žádné smíření bez prostředníka a neexistuje jiný prostředník, než je Ježíš Kristus. To bylo kázání Jana Křtitele a to musí být také naše kázání. Tohle je také moje zpráva a je to hlavní důvod, proč i já musím volat: „Pohleďte na Božího beránka!“ Pohleďte na Krista ukřižovaného a dojdete spásy, budete zachráněni.

III. Boží oběť

Jan označuje Ježíše za Beránka Božího. Musíme zdůraznit to slovo „Boží“. Ježíš není jen tak nějakým beránkem, ale je obětním beránkem, kterého vybral sám Bůh. Jako ozvěna tady zní příběh Abrahamův.

Bůh mu řekl: „Vezmi svého milovaného syna a obětuj mi ho jako oběť zápalnou.“ A když šli, tak Izák říká: „Otče, oheň a dřívá máme, ale kde je beránek k zápalné oběti?“ A Abraham říká:

• Genesis 22:8 Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.

O osmnáct století později se Jan postavil na břehu Jordánu a volal: „Pohleďte, beránek Boží!“ Toto je ten beránek, kterého si Bůh sám vyhlédl k zápalné oběti.

V Izraeli to chodilo tak, že když někdo zhřešil, tak šel a ze svého stáda si vyhlédl ročního beránka bez vady nebo takového beránka koupil. Potom ho obětoval jako oběť zápalnou za svůj hřích. Ten beránek byl přinesen jako oběť za hřích, za přestoupení. Ale vy, ani já, už nemusíme hledat beránka! Bůh sám zajistil beránka za moje i za vaše hříchy. To jediné, co musíme, je ve víře přijmout tohoto beránka, kterého zajistil Bůh. Na jedné straně je tady hřích člověka a beránek Boží.

Ježíš Kristus, Boží syn, milovaný syn svého nebeského Otce. Jediný a jednorozený Boží syn se stal Božím beránkem pro nás a kvůli nám. Dlouho před stvořením světa byl vyhlédnut a bylo rozhodnuto, že On bude tím beránkem, který se jednoho dne sám dobrovolně vydá a bude obětí smíření za naše hříchy. Všichni ti beránci, kteří byli obětovaní v době Starého zákona, od vydání zákona Mojžíšovi až po zničení chrámu v roce 70 po Kristu, byli jenom ozvěnou tohoto dávného rozhodnutí učiněného před stvořením světa. Všichni ti beránci měli ukazovat na toho jediného Beránka, na Ježíše Krista.

Bůh sám zajistil oběť za naše hříchy. Který kněz tuto oběť přinesl? Který kněz vykonal tento obřad? Odpověď můžeme slyšet v Ježíšově volání na kříži Golgoty: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Znovu tu slyšíme ozvěnu z dob Abrahama: „Obětuj svého milovaného syna!“ Jak v případě Abrahama, tak v našem případě, Bůh sám zajistil beránka k oběti. Ale v našem případě, na kříži Golgoty to byl Bůh sám, kdo obětoval svého vlastního Syna.

• Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Moji milí, to je ta nejúžasnější zpráva, kterou můžeme slyšet. Kdybyste vybrali to nejlepší, nejkrásnější a nejtučnější zvíře ze svého stáda a přinesli byste ho jako oběť Bohu, Bůh by mohl říct: „Nechci takovou oběť.“ Ale když přijdete k Bohu s Jeho beránkem, kterého On sám dal, tak vás nikdy nemůže odmítnout. Taková oběť nebude pro Boha nikdy nepřijatelná. A vy budete přijati v Božím Nejmilovanějším. Vaše hříchy budou přikryty a vy sami se stanete milovanými Božími dětmi.

To nás vede dál v našem textu: „Hle, beránek Boží!“

IV. Očišťující oběť

• Jan 1:29 Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.

Břemeno hříchů, naše viny, naše špatné svědomí, náš neklidný spánek, naše výčitky, naše zbabělost, nevěra, naše arogance a rouhání, to všechno bylo vloženo na Krista. Naše hříchy byly jako dlužní úpis, jako hypotéka na 150 miliard. Jeden každý hřích byl jako taková hypotéka – něco, co nelze nikdy splatit. Každý hřích je nekonečný dluh vůči Bohu. Proto Písmo říká:

• Římanům 6:23  Mzdou hříchu je smrt…

To je spravedlivá cena za každý jeden hřích. Každý hřích je smrtelný.

Každý hřích je jako kapka cyankáli – může být maličká, nepatrná – ale zabije. S dokonalou jistotou, nepochybně, stoprocentně. Nevěříte tomu? Rozhlédněte se kolem sebe! Kolik procent lidí z každé generace zemře? Úplně všichni. 100 %! Protože všichni zhřešili.

Jan říká ohromnou věc: Beránek Boží snímá hřích světa. Co to znamená?

• Koloským 2:14 Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Když Jan viděl Ježíše, jak přichází, viděl kříž. Viděl odpuštění hříchů skrze Kristovu prolitou krev. Viděl očištění hříšníků. Odstranění viny. Odstranění moci hříchu. Na kříži byla zlomena moc smrti i její nástroj – hřích. Proto je pro nás kříž tak vzácný, proto si připomínáme ukřižování.

Ukřižování bylo strašlivé. Byla to poprava a kříž je popravčí nástroj stejně jako šibenice nebo gilotina. Jenom s tím rozdílem, že kříž je mnohem krutější a smrt na kříži trvala obvykle několik dní.

Ale fyzická bolest a utrpení kříže nebylo to nejstrašnější, co Ježíš nesl. To nejstrašnější byl náš hřích a Boží hněv, který se proti němu obrátil.

• 2 Korintským 5:21 Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem…

Představte si to na chviličku. Věčný a svatý Boží syn se narodil jako člověk, vzal na sebe lidské tělo, stal se jedním z nás. Byl stejný jako my, žil stejným životem jako my. Jako malé dítě musel emigrovat, protože mu šlo o život. Později se vrátil a vyučil se tesařem. Žil se svou matkou, se svými nevlastními bratry a sestrami a staral se o ně. Otec jeho sourozenců brzy zemřel a On musel zabezpečit celou rodinu. Jak to dělal? Pomocí zázraků? Ne! Pracoval jako tesař. V potu tváře a s mozolama na rukou si vydělával na chleba. Byl pokoušen stejně jako my. Prošel každým pokušením jako my. Ale přesto se od nás všech lišil – v žádném pokušení nikdy nepodlehl. Narodil se svatý, žil svatý a zůstal svatý. A právě v tom se od nás všech naprosto odlišuje. Rodíme se jako hříšníci, žijeme hříšně a pokud nepřijdeme ke Kristu, zůstaneme hříšníky.

V Jeho pozemském životě nebyl ani jedna chvíle, ani maličký okamžik, kdy by nemiloval Otce z celého svého srdce, z celé duše, z celé své mysli a ze vší své síly. A vždycky, v každém okamžiku, ho miloval na sto procent. Nebyla ani jediná chvilka, kdy by nemiloval svého bližního. Nebyla ani jediná taková. Když ho vedli na kříž a ženy nad ním plakaly, řekl jim:

• Lukáš 23:28 Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi…

Vedl je k pokání. K tomu, aby naříkaly nad svými hříchy a hledaly spasení u Boha. A dokonce když visel na kříži, tak řekl:

• Lukáš 23:34 Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.

I na kříži mu jde o jeho bližní. Ještě na kříži zvěstuje evangelium a vede zločince, který byl ukřižovaný spolu s ním, přímo do nebe. To je láska. To je dokonalý obraz toho, co to znamená svatost.

Srovnejme to sami se sebou. Není ani jediný okamžik v našem životě, kdy bychom milovali Boha najednou z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a ze vší své síly. A pokud se vyskytne okamžik, kdy milujeme Boha buď z celého svého srdce, nebo z duše nebo z mysli nebo ze vší své síly, tak to stejně není na sto procent. A jak je to s naší láskou k bližním? Moji milí, my máme problémy milovat ty nejbližší ve své rodině! Co teprve cizí nebo dokonce své nepřátele. To je obraz toho, co znamená hřích a hříšnost.

Tento hřích byl vložen na Něj. Za tento náš hřích zaplatil svým životem. Toto je ta největší tragédie a hrůza kříže. Tohle byl důvod, proč Kristus v zahradě Gestemane potil krev, když se modlil a když prosil Otce, aby o něj odňal tento kalich. Nebylo to trápení těla, co by našeho Pána tolik vyděsilo, ale byla hrůza a odpornost hříchu, který byl na Něj vložen. Nebylo to mučení a dlouhé umírání, které by ho zkrušilo, ale byla to strašlivá temnota lidského hříchu a děsivá velikost Božího hněvu, který na sobě kvůli hříchu musel nést. Toto je skutečné utrpení kříže.

Ne agónie, ne bičování, ne přibíjení, ne trnová koruna, ale náš hřích a Boží hněv. A musíme si také říci, že jenom toto je důvod, proč jsou odpuštěny hříchy každému, kdo v Něj věří. Každý, kdo v Něj věří, je očištěn a očišťován, protože Beránek Boží snímá hřích světa. To nás vede k poslední věci – Kristova oběť na kříži je naprosto a cele:

V. Dostatečná oběť

Kristova oběť je naprosto dostatečná a to hned v několika ohledech. Jan říká: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Na celém světě není nic, co by mohlo sejmout hřích, než Boží beránek. Na celém světě není takový hřích, který by Ježíš nesňal. Neexistuje žádný hřích, na který by Kristova krev nestačila. Neexistuje nikdo tak hříšný, že by nemohl být zachráněn Božím beránkem. Je to jenom lidská pýcha, která říká, že nemůže přijít ke Kristu, protože její hřích je tak velký. Trvám na tom, že to je pýcha, protože to jinými slovy znamená, že Kristus nestačí na můj hřích. Ale žádný hřích není tak velký, že by nemohl být odpuštěn Kristovou krví.

Dostatečnost Kristovy oběti se projevuje také v jejím rozsahu. Odpuštění hříchů je totiž dokonalé. Na kříži Ježíš skutečně snímá naše hříchy. Jsou smazány, dlužní úpis je zničen a to jednou provždy. Bůh už tyto hříchy nikdy nebude připomínat. Už je nikdy nevytáhne a neřekne: „Podívej, jak jsi tenkrát jednal.“ Beránek Boží na sebe vzal tyto hříchy a sňal je z nás. Odpuštění hříchů je dokonalé. V jedné písni zpíváme:

Jako je východ od západu tak daleko od nás vzdálil naše hříchy.

Právě tak je to s našimi hříchy. Bůh je pohřbil do hlubin oceánu, očistil je, takže už není nic, co by je připomínalo. To je dokonalé očištění, naprosto dostatečné odpuštění. Boží slovo nám to připomíná, když to přirovnává k čistému šatu, který nám byl dán. Byli jsme oblečeni do spravedlnosti. A není to ledajaká spravedlnost – je to Kristova spravedlnost, Boží spravedlnost. Je to spravedlnost, která se zjevuje v evangeliu:

• 2 Korintským 5:21 Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Tato spravedlnost je přijímána vírou a vede k víře. Spravedlivý je živ z víry.

Dostatečnost Kristovy oběti se projevuje také jedinečností této oběti. Každé lidské náboženství říká, že musíte obětovat znovu a znovu, protože oběti jsou jenom dočasné. Dokonce náboženství dané lidem v době Starého zákona muselo přinášet oběti neustále. Beránek ráno, beránek večer, beránek za vinu, beránek za vděčnost. Ale zde je Boží beránek, který byl obětován jednou provždy. Nyní už není zapotřebí žádná další oběť.

• Židům 9:12 …jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.

To je důvod, proč Jan volá: Pohleďte, beránek Boží, který snímá hřích světa.

A nakonec, Kristova oběť je cele dostatečná, protože nám přináší jistotu nebe. Už jsme si řekli, že to je oběť, kterou Bůh nikdy neodmítne. Takže tato oběť stačí.

• 2 Korintským 5:17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Je tady nové stvoření, nový život. V Kristu, ve víře v Něj je tady věčný život. To je život, který nekončí v odsouzení a v ohnivém jezeře pekla, ale pokračuje navždy v síních slávy, na místě radosti a pokoje, na místě svěžesti a odpočinutí. Kristova oběť znamená jistotu tohoto života.

Ta jistota není z nás a nenajdeme ji v sobě. Ale je v Kristu. Najdeme ji v Něm, najdeme ji v Jeho kříži. Spolu s Ním nám Bůh daroval úplně všechno, proto radostně vyznáváme, že nyní již není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.

Jestliže Boží beránek sňal jednou provždy náš hřích, kdo nás může odsoudit? Kdo by mohl požadovat zaplatit cenu za náš hřích, když byla zaplacena dokonalá cena vybraná samotným Bohem, Boží beránek?

• Římanům 8:33-34 Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. Pohleďte na něj a dojdete spásy. Věřte v Něj a budete zachráněni. Hleďte, abyste nebyli bez víry, když se díváte na toho, který se postavil na místo hříšníků a vzal na sebe Boží hněv.

Až přijde den Božího soudu, den veliký a strašný, tak se znovu sejdeme a já na vás bude moci pohlédnout beze strachu, protože jsem vám předložil evangelium, pravdu o Bohu a Jeho Synu. Pokud odmítáte zástupnou oběť za hřích, beránka Božího, nemohu vám nijak pomoct. Proto vás prosím, pohleďte na Něj, přijměte Ho, a vaše hříchy budou odpuštěny, váš dluh bude zaplacen a vaše věčnost bude zaručena.

Amen.

Budeme zpívat píseň Jen v Kristu.