Davidovo pokání a obnova (Ž 51)

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 4. prosince 2016

Velikost, sláva, nádhera a milost Boží ukázaná na příběhu krále Davida, Urijáše, Batšeby a Nátana - proroka.

I. 2S 11 Davidův pád

II. 2S 12 David poznává svůj hřích

III. Ž 51 Davidovo pokání a obnova

 

Přeji vám pokoj od Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista, vám domácím víry i vám, hostům.

Již dvě neděle a dvě úterý jsme se společně z Božího slova učili o podstatné části křesťanského života – o tom, proč padáme do hříchu a jak nás Bůh ze své milosti vysvobozuje. Učili jsme se, jak se můžeme vyhýbat hříchu – svým zaměřením na Krista, svým životem naplněným Kristem a každodenním chozením v Duchu svatém.

Davidův příklad pádu a poznání svého hříchu nám Boží slovo předkládá v 2. knize Samuelově, v kapitolách 11 a 12. Dnes uzavřeme naše studium v Žalmu 51. Je to Davidova modlitba pokání, skrze kterou ho Duch svatý obnovuje do plnosti jeho povolání v Bohu.

Nadpis tohoto žalmu nás vede zpět do chvíle, kdy za Davidem přišel prorok Nátan. Dlouhou dobu žije již David ve vzpouře proti Bohu. A tou je každý hřích, zvlášť když v něm jeden žije a nechce jej vyznat a opustit. Trvalo to nejméně tři čtvrtě roku, kdy dával David přednost touhám svého těla, svojí padlé přirozenosti, která je v opozici vůči Bohu.

• Gal 5:17  Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.

Davidova mysl postupně otupěla - nejprve nebyl věrný svému povolání a místo, aby stál v čele své armády, zůstal v pohodlí domova. Místo aby vedl, když k tomu byl obdarován a povolán Pánem, dává průchod své touze po pohodlí a uspokojení tělesných žádostí.

Je to žena jiného muže, Batšeba, manželka věrného Davidova služebníka Urijáše, se kterou David zcizoložil. Je to zbožný Chetejec Urijáš, kterého poslal David na smrt, jen aby zakryl svůj vlastní hřích. Tak klesal David hlouběji a hlouběji do bažiny vlastní nevěry Bohu, až nebylo úniku.

Kdyby nebylo Boží milosti, Jeho natažené ruky, kterou Davida popadl a vytáhl z té bažiny. David by jistě duchovně utonul, tzn. zemřel ve svém hříchu, v odloučení od Boží lásky. Zahynul by v ohnivém pekle, v ohnivém jezeře, které je určeno pro nekající cizoložníky:

• Mt 18:9 Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla.
• Zj 21:8 Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.

Davidův příběh před nás dnes staví tuto otázku: „Je tu někdo, koho se toto netýká?“ Pán Ježíš připomíná, koho se to týká:

• Mt 5:27-28  Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

A kdyby se někdo bil v prsa a tvrdil „mě se to netýká“, přidává další:

• Mt 5:21-22  Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Kdyby nebylo Boží milosti, Jeho vztažené paže, Jeho ruky, která zachraňuje, nezbylo by zde mnoho těch, kteří by hrdě drželi hlavu zpříma a mohli říci: mě se to netýká. Ó Pane, jak potřebujeme tvoji milost! David byl mocným králem nad národem izraelským a přece byl zajatcem hříchu. Jak moc potřebujeme Tvoji milost! Ano, jsme správně v Žalmu 51:

Je určen pro předního zpěváka (v. 1). Je určen, aby byl veřejně vyhlašován, protože je to žalm pokání, které není vyhrazeno jen pro někoho, ale je to jediná cesta k záchraně pro každého člověka. Je to píseň, kterou potřebuje zpívat každé lidské srdce, aby došlo milosrdenství u toho, ke kterému každá modlitba směřuje: ke Stvořiteli a Dárci života, ke Spravedlivému Soudci.

Prostředkem Boží milosti je tu prorok Nátan. Díky Bohu za přátele, které posílá, aby nás přivedl k pokání.

Dvanáct veršů dvanácté kapitoly druhé knihy Samuelovy Pán používal proroka Nátana, aby skrze případ nespravedlivého jednání jednoho člověka, který měl vše, na co si vzpomněl, ale byl lakomý a bez slitování a tak zle hřešil a chudáka, který byl věrný v tom, co měl, přivedl Davida k porozumění svého pádu a hříchu (2S 12:1-12). A pak přichází vyznání:

• zhřešil jsem proti Hospodinu. (2S 12:13)

David otevřel dveře hříchu svou nevěrností Božímu povolání. Tudy vstoupil hřích i jeho důsledky do Davidova života. To ale neznamená, že je David navždy ztracen, když nežil tak, jak měl. Znamená to ale, že do jeho života přišly důsledky jeho jednání.

Milý křesťane, nepropadej zoufalství, že nejsi schopen ve svém životě být tak posvěcený, tak svatý, jak tvůj Bůh chce. Ty to víš, Bůh to ví, a proto dal svého milovaného Syna, abys skrze víru v Jeho oběť byl živ. Nejsi živ proto, že bys dostatečně dobře žil před Bohem, ale skrze víru v Krista máš odpuštění hříchů a věčný život!

I. Davidova prosba (v. 3-4)

David byl usvědčen skrze Slovo Boží ze svého hříchu. To usvědčení proniklo do jeho mysli a kleslo až do srdce. Nyní David nemůže jinak, než vylít to, co jeho srdce naplňuje, čím přetéká, před Boha.

Obvinění z hříchu Duchem svatým nelze zadržet ve svém nitru. Je jako naplněná přehrada, ze které se musí vypustit voda, jinak se protrhne. Pán Bůh nám tento žalm dal, aby mluvil i k nám. Je určen pro předního zpěváka, ale celé shromáždění si vzalo ponaučení z Boží cesty usvědčení, spásy a obnovy.

• Ž 51:3-4 Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!

Tam, kde Duch svatý přichází s obviněním a milostí pokání, tam není na co čekat a na co se ohlížet. David jde rovnou k věci: Prosí Pána o milost, protože vidí duchovním zrakem to, k čemu byl tak dlouho slepý: rozdíl mezi Boží dokonalou svatostí a jejími požadavky na člověka a svou vlastní nedostatečností Boha potěšit svým životem.

Nikdo nedokáže očistit svoje svědomí, svoje srdce od špíny hříchu. A to je velká Boží milost, že nám dává svědomí, protože to je něco, co nám pomáhá najít spasení. Jenom Bůh dokáže očistit špinavé svědomí, dokáže dát úlevu od tíhy hříchu, když je vyznaný a odpuštěný. Boží slitování je velké. Ani takové hrůzy, jakých se dopustil David, nejsou pro Pána příliš, aby je nemohl odpustit.

• Iz 59:1 Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení.

Známe dobře tu úlevu, když po dni plném dřiny, kdy je člověk upocený a špinavý, ponoří ruce do čisté vody, kdy se tou vodou umyje a jeho tělo znovu pookřeje v nové svěžesti a úlevě. Obmytí vodou je právě tím dobře známým symbolem očištění. Navenek jí očišťujeme tělesnou špínu. Ale žádná sebe čistší a průzračně chladivá voda nemůže obmýt svědomí člověka. Do nitra člověka, k jeho duchu, může přijít jen Duch Boží, aby jej očistil.

David prosí Boha: „Zahlaď moje nevěrnosti.“ Ať už nejsou, ať už je nic nepřipomíná. Mám na stole papír, na kterém mám napsány závazky, které má Poutníkova četba. Na každé řádce je uvedeno jméno a částka, kterou máme za nějakou provedenou službu zaplatit. A když něco ze seznamu zaplatíme, škrtnu ten řádek a záležitost je vyřešena. Je zaplaceno, náš závazek je splacen. Nikdo již neočekává, že jej budu muset platit znovu.

Stejně je to s odpuštěním. Má-li být můj dluh za hřích vyřešen, musím za něj zaplatit. Cena, kterou mám za svůj hřích zaplatit je však vysoká. Dokonce tak vysoká, že nikdy nebudu schopen ji zaplatit. Tak hrozný je hřích proti třikrát svatému Bohu. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Každý hříšník bude platit za svůj hřích – a tou cenou je věčná smrt. Já nejsem schopen zaplatit dostatečnou sumu. Proto prosíme Boha, aby nám odpustil.

Jak ale může spravedlivý Soudce zahladit nějaký hřích? Co by to bylo za spravedlnost, kdyby prostě jen zavřel oči? Zametl pod koberec? Boží spravedlnost vyžaduje spravedlivý trest. Proto je Bůh uvalil na Toho, který jediný byl schopen jej nést – na Ježíše Krista.

David na tom nebyl jinak, než jsme my dnes - za jeho hřích, aby mohl být odpuštěn, musel zaplatit Boží Syn, Ježíš Kristus. Ježíš je ten, který spojuje Starý a Nový zákon, On je ten, kdo spojuje nás, křesťany ve 21. století zde v Ústí nad Labem s králem Davidem. Kristus je ten Spasitel, ke kterému se upírají naděje všech, kdo touží mít podíl na Boží svatosti.

II. Davidovo doznání (v. 5-8)

Touha po Boží svatosti, po očištění obsahuje také doznání hříchů.

• Ž 51:5 Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále.

David se nestydí před lidmi za pokání. Stydí se za hřích před Bohem. To vede nás v tom, co máme dělat, říkat a kam směřovat:

• 1 Tm 1:15-16 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě,  avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.

Na Davidovi nám všem Pán ukazuje svou shovívavost. Probuzenému srdci vyvstává hrůza hříchu před očima. Není dne ani noci, kdy by hřích nevolal na probuzené svědomí: jsem tady! Proto tou jedinou cestou je jej vyznat. Podívejte se, komu David své hříchy vyznává – Bohu.

• Ž 51:6 Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.

David tu nezmiňuje Batšebu, ani nezmiňuje Urijáše, ani dítě, které zemřelo, ale rozumí, že ten vůči komu je v konci konců namířen jakýkoliv hřích, je sám Hospodin. Někdy už není možné hledat odpuštění u člověka, vůči kterému jsme zhřešili, protože už není živý. Ale vždy je čas hledat odpuštění u Boha.

David dobře porozuměl, že jeho jednání bylo v konci konců namířeno proti Bohu. Proti tobě samotnému… Pán Bůh má nyní právo vyřknout soud. David to ví a přiznává. Všechno právo na můj život máš ty, Pane, jakoby říkal David. A tak hluboko odkrývá Duch svatý Davidovi pravdu o jeho nitru, že David vyznává:

• Ž 51:7 Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

David tu nemluví o hříchu své matky. Svou maminku měl v úctě, byla to zbožná žena, Boží služebnice, a tak o ní vždy hovořil:

• Ž 116:16 Hospodine, prosím, já jsem tvůj služebník, služebník tvůj, syn tvé služebnice.
• Ž 86:16 Shlédni na mne, smiluj se nade mnou, dej svou sílu svému služebníku, vítězství synu své služebnice!

Duch svatý odkrývá Davidovi pravdu: tvoje hříchy, ať už se týče Batšeby nebo Urijáše, nejsou jen náhodným klopýtnutím ve tvém životě. Problém lidského srdce je hlubší. Nejedná se jen o nemoc, kdy by byl člověk většinu času zdravý a občas na něj skočila nemoc – že by žil celkem spravedlivý život, jen občas upadl do hříchu. Písmo je nekompromisní:

• Ef 2:1-3  I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.

Ano, není to jen chvilkové zatmění, že člověk hřeší, ale od početí je jeho srdce hříšné. Rodíme se tak, jako potomci prvního člověka Adama. To co jsme zdědili, je naše neschopnost nehřešit.

III. Davidovo nové srdce (v. 9-14)

David porozuměl, že Pán žádá čisté srdce. Obecenství s Bohem můžeme mít jenom se srdcem obmytým.

• Ž 51:9 Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.

Leviticus 14:6 předepisoval, jak má probíhat očišťování malomocného. Krom jiného měl kněz použít yzop – bylinu vysokou asi 60-100 cm, která má očistné účinky. David rozuměl, že potřebuje očistit. Nový zákon říká přesně co je tím, co očišťuje dokonale od hříchu: Je to Kristova krev.

• Žd 12:24 a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje,

Hospodin volá svůj lid:

• Iz 1:18 Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.

Pojďte se svými hříchy k Pánu, on má moc je dokonale zahladit očistit vás – krví Kristovou. Volá nás:

• Iz 44:22 Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“

Kristova krev aplikovaná vírou očišťuje každé svědomí a přináší svobodu. A po té touží i David.

• Ž 51:10 Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal.
• Ž 51:14 Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.

Srdce obřezané, nové, proměněné mocí Ducha svatého touží po radosti, která jí byla tak dlouho odpírána. Ležel na něm doposud mrak viny. Ale nyní zase vyhlíží nádheru Boží slávy.

• Ž 51:12-13 Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. (13) Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!

Za co se David modlí? Ne za svou pověst před lidmi jako Saul, když neposlechl Hospodinovo slovo a vymlouval se Samuelovi. I když byl usvědčen ze své lži, obrátil se na Samuele a:

• 1S 15:30 Saul se dožadoval: „Zhřešil jsem. Nyní mi však prosím prokaž poctu před staršími mého lidu i před Izraelem a vrať se se mnou. Chci se poklonit Hospodinu, tvému Bohu.“

To nebylo pokání. Saul si chtěl zachovat tvář a důstojnost před lidmi. Při tom ji však už u Boha dávno ztratil…

David rozumí, že jeho srdce je špinavé. Nejde to zakrýt, neumí to změnit, a proto prosí Boha, aby učinil, co jen On může: dal mu nové, čisté srdce.

• Ž 51:14 Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.

 Hřích učinil Davida smutným – Bože dej, ať se zase veselím z tvé spásy! Pokání přináší nakonec radost z Hospodina.

Potřebujeme nové srdce, abychom mohli nalézt radost ve svém životě. Nevěřící lidé někdy říkají: ty se s námi vůbec neveselíš a neraduješ. Co je s tebou? To jen poznání vlastní hříšnosti doléhá na člověka. Radost hříšníků je možná zjevná, ale nemá dlouhého trvání. Každá sranda jednou skončí – říká se. A opravdu – radost, která nejen že přetrvá i v těžkostech života, ale dokonce v nich roste a poroste dokonce na věky – to je radost z Hospodina, kterou zná jen nové srdce! Potřebujeme nové srdce. Jediná cesta, jak jej získat, je skrze pokání.

IV. Davidova obnova (v. 15-21)

Srdce, které Pán obživí skrze milost pokání, ví, jak velikou milost získalo. Všechna ta hrůza hříchu je za mnou a nyní hledím dopředu. Takové srdce už se nechce znovu vzdálit od Hospodina, nechce, aby mezi ním a zdrojem vší svatosti a dobroty byla znovu propast.

Nové srdce má před sebou novou cestu: už netouží uspokojovat sebe, ale touží líbit se Pánu. Biblické pokání přináší proměnu života. Podle toho se pozná pravost pokání: Je-li tvůj život stejný před pokáním jako po něm, pak to nebylo pokání, ale lítost, která již vyprchala.

• 2K 7:10-11 Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.

Bože, moje spáso – Bůh nás vysvobozuje od viny (v. 16). Boží odpuštění není poloviční – odstraňuje trest z provinilce, protože jej nesl už Kristus a také odnímá vinu ze svědomí.

• Žd 9:14  čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.

Kristova krev očišťuje naše svědomí od viny a přináší nám pokoj s Bohem.

Ty, kterým je Bůh Spasitel, ty vysvobodí od viny, protože spasení (záchrana) je od trestu za hřích. Takové odpuštění vyvolává v člověku chválu:

• Ž 51:17 Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.

Nové srdce si cení nade vše Boží spravedlnost, dobrotu a jako to nejkrásnější: poznání, že takový je Bůh – svatý. Tuhle zprávu, toto poznání musí proměněné srdce přinést lidem kolem sebe!

Ale přicházejí obavy: co tomu řeknou moji blízcí, budou se mi smát; budou naštvaní; nebudou chtít nic slyšet – ano, jistě to přijde a mnozí to znáte ze své vlastní zkušenosti. Odmítnutí.

A přece znáte také ze své zkušenosti, že jsou chvíle, kdy poznání Boží velikosti, slávy, svatosti, spravedlnosti, dobroty tak přemůže vaši mysl, že zažene tyto strachy, dá nám sílu a odvahu bez ohledu na možné nepříjemné důsledky zvěstování této dobré zprávy: Bůh je spravedlivý!

Hlásat svými ústy Boží chválu to není jen o zpěvu - je to rozhlašování kdo je Bůh. Vina před Bohem zavírá ústa, ale odpuštění od Boha otvírá ústa ke zvěstování! Vina v srdci zavírá dveře k modlitbám, protože takové srdce nechce přijít k Bohu, stydí se a má strach. Ale odpuštění osvobozuje spoutané srdce a dává mu novou nezadržitelnou sílu ke chvále Boha.

Zachariáš, otec Jana Křtitele, nevěřil zprávě o tom, že bude ve svém pokročilém věku otcem. A tak mu anděl Gabriel řekl, že Zachariáš neotevře ústa, dokud se Jan nenarodí. Trvalo to tři čtvrtě roku, než znovu promluvil. A co se stalo?

• Lk 1:64 Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha.

Mluvil a chválil Boha. Nemohl jinak. Kde je odpuštění nevíry, tam je nezadržitelná radost a touha ukázat kdo je tento Bůh, který odpouští hříchy.

Ještě jednou věcí si David z Boží milosti byl jist:

• Ž 51:18 Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží.

Lidskou přirozeností je, že chce Bohu něco dát, aby si jej člověk naklonil a získal Boží přízeň: ale ani když dá všechno, co má, ať je to poslední koruna, nebo miliony – to v Božích očích nemá žádnou cenu. Kolik lidí marně doufá, že když Bohu něco upřímně dají – třeba dobré skutky, svoji službu, oddanost, získají tím Boha. Myslí to upřímně. A přece naše dary ani naše výkony nejsou to, po čem se dívá Bůh.

• Ž 51:19 Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!

Zlomené srdce a kající se duch je to, čím Bůh nepohrdá. Zlomené srdce nad svým hříchem, zlomené srdce nad sebou samým. Jedině takové srdce vidí svou vlastní bídu ve srovnání s Boží svatostí. Jedině takové srdce rozumí: jak hluboko jsem v hříchu zapadal, jak daleko od dokonalé svatosti jsem se ocitl. Nemám naději…

Takové srdce touží naslouchat sladkému hlasu plnému milosti a odpuštění, touží naslouchat slovům našeho Spasitele, která přináší život a s radostí a v odpočinutí od té tíhy hříchu se poddává tomuto slovu.

Zkroušené a zdeptané srdce – to je oběť, kterou Bůh nepohrdá. Proč?

Protože takové srdce rozumí, že se nemůže samo zachránit, ale hledí v důvěře, naději a ve víře k Bohu. Takové srdce rozumí, že je závislé na dokonalé oběti, která jediná smývá hřích. Na Ježíši Kristu, Božím Synu. Jediná oběť může vykoupit – a ta oběť musí být dokonalá – Kristus Ježíš, Beránek Boží obětovaný za naše hříchy.

Takové srdce rozumí, že odpuštění leží zcela v rukou Božích. A Bůh nepohrdá člověkem, který k němu s takovým srdcem přichází. S proměněným, novým, srdcem David vyprošuje požehnání pro Jeruzalém. Každý, kdo je obnoven Duchem skrze pokání, vyprošuje požehnání pro Boží dílo: pro církev. Prosí za ní, aby neupadla do stejných hříchů. David už běží, aby se zapojil do služby Božímu království:

• Ž 51:15  Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.

 Král – a nyní bude svědčit nevěřícím lidem a bude je vyučovat o Bohu a cestě spasení. To je povolání, kterého se dostalo nejen Davidovi. Poslechněte si Pána Ježíše:

• Mt 28:19-20  Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20  a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

David svědčí lidem, kteří Pána ještě neznají a také se modlí za Boží lid.

Nyní ví, co jeho hřích způsobil v Judovi, v Jeruzalémě, jak ochably ruce věrných Bohu, když slyšeli, co David udělal; jak se radovali nepřátelé, když zjistili Davidův pád (2S 12,14). Jako veřejná osob, král, přinesl svým hříchem soud Boží soud nad celou zem, město i království - a proto se za ně nyní modlí. Dvacátý a dvacátý první verš nejsou jen jakýmsi přílepkem k Davidovu pokání.

Učme se od krále: když máme nejvíce práce sami se sebou u Božího trůnu, musíme se modlit za Boží církev. Náš hřích byl obrácen proti Bohu a tím i proti Jeho církvi. Proto teď musíme za ní zápasit a jí sloužit – zvláště modlitbami. Pán pak bude uprostřed obecenství svého vykoupeného lidu. V tom má zalíbení (v. 21), když se setkává se svými dětmi, které jej ctí ve svém srdci.