Vytrvalost svatých

Zachování svatých Bohem

Pavel Steiger, 21. října 2018, Ústí nad Labem

1. Vymezení pojmu

Dnes si probereme vytrvalost svatých, lépe řečeno zachování svatých Bohem.

1. Přirozený člověk je v Adamovi naprosto duchovně mrtev, nemůže si zvolit, aby následoval pravého biblického Boha:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

2. Proto se Bůh z nevýslovné, úchvatné dobroty nad svým lidem slitoval. Ke komu se Bůh sklonil, toho Otec vyvolil:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10:27-29)

3. Koho Otec vyvolil, a dal Synovi, pouze toho Syn vykoupil svou krví na kříži ze satanova otroctví:

• … Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí [pouze] svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,20-21)

4. Aby ten, kdo byl vykoupen Kristem z hříchů byl znovuzrozen, z Ducha svatého, tj. aby byl spasen a věřil, že jej Otec vyvolil a Syn vykoupil, vyslal Syn na zemi Přímluvce, Ducha svatého, který jako Syn, vychází od Otce:

• On [Bůh] nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,5)

A nyní přicházíme k 5. bodu, který si dnes přiblížíme. Tedy:

5. Ten, kdo byl vyvolen Otcem, vykoupen Synem, a znovuzrozen Duchem svatým, toho Bůh zachová, ten vytrvá v Kristu až do konce svých pozemských dní. Jsme Boží dílo, nové stvoření, nebyli jsme znovuzrozeni proto, aby kdokoli z nás odpadl:

• Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel [tvého těla i nového ducha], Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil [vytrhl jsem tě na kříži ďáblovi], povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43,1-3)
• Jsme přece jeho dílo [nové stvoření], v Kristu Ježíši stvořeni k tomu [za tím účelem], abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Zde nejde především o „jistotu spasení“ nebo „vytrvalost svatých“, zde jde především o „zachování svatých Bohem“. Ano, máme jistotu; ano, vytrváme; ale jak naše jistota, tak naše vytrvalost není z nás, je z Boha! On je počátek a konec všeho!

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny [On způsobí, že vytrváte] do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1Te 5,23-24)

2. Odpadnutí a jistota spasení versus zachovaní svatých Bohem

Pelagius, Kassián Římský katolicismus Arminianismus	Augustin Reformace Kalvinismus
5. Podmíněná záruka a ujištění  V Boží milosti je ujištění, že všichni, kdo se rozhodli přijmout Ježíše Krista, mají zaručené spasení. Toto ujištění je však podmíněno vírou až do konce. Člověk má svobodu Ježíše Krista jak přijmout, tak Jej později i odmítnout odpadnutím. (V tomto bodu není dosud mezi arminiány jednotný názor.)	5. Zachování svatých Bohem Vyvolení nemohou ztratit spasení ani víru, protože spasení a víra je práce trojjediného Boha. Otec svoje milované vyvolil, Syn vyvolené vykoupil a Duch svatý vykoupené znovuzrodil. Boží dílo nemůže být zmařeno, protože je to Bůh kdo zachovává svoje, kdo vytrvává ve věrnosti a způsobuje vytrvalost ve svých vyvolených, vykoupených a znovuzrozených svatých až do konce.

Jistě jste se setkali s příběhy věřících, obzvláště mezi mladými, kteří bývali zapálení, v církvi velmi aktivní, ale pak se vytratili, odešli zpět do světa a nikdy se nevrátili. Je, nebo není takový člověk spasen? Prostudujme následující tři stanoviska, která jsou vyučována v dnešních protestantských církvích:

3. Tři úhly pohledů na jistotu, vytrvalost a zachování svatých

A. Odpadnutí od milosti (tradiční arminiáni)

Definice:

Věřící, který se na základě svobodné vůle rozhodl uvěřit, má také svobodnou vůli Krista znovu zapřít, může opustit prvotní rozhodnutí, a tak ztratit spasení (Žd 6,4-6).

Aplikace:

Tradiční arminiáni konzistentně věří, v souladu s arminiánským pojetím spasení, že člověk, který odpadl od milosti, ztratil již jednou nabyté spasení. Když člověk „svobodně“ hlasoval pro, tak může „svobodně“ hlasovat i proti, přestože mu k té prvotní „víře“ dopomohl Duch svatý působením nápomocné milosti.

Námitka:

Nikdo nemůže Boží vyvolené vyrvat z Kristovy ruky, protože Mu je dal Otec, který je větší nade všecky (J 10,28-29). Kolikrát si může člověk rozmyslet, jak naloží s obětí Krista? Nechá si Duch svatý líbit, aby byl opakovaně zván do srdce a vyháněn ze srdce podle zvůle přirozeného člověka? Nejde spíše o člověka s adamovskou přirozeností, který poslouchá vládce tohoto světa? Nejde spíše o to, že jednou nabyté „spasení“ nebylo opravdové spasení?

B.Jistota spasení (moderní arminiáni)

Definice:

Opravdový věřící nemůže nikdy ztratit spasení. Když jednou přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele, potom platí: jednou spasen, navždy spasen. Moderní arminianismus rozeznává dva druhy křesťanů. Za prvé ty, jimž je Ježíš Kristus Pánem. To jsou duchovní křesťané konající skutky, které jim Bůh připravil, kteří staví na Kristu ze zlata, stříbra a drahého kamení (1K 3:12a); a za druhé ty, jimž Ježíš Kristus Pánem není. To jsou tělesní, karnální křesťané, kteří žijí ve světě, třeba i v hrubém hříchu, tzn. staví na Kristu ze dřeva, trávy a slámy (1K 3:12b). Ač jim dílo shoří, věčný život neztratí (1K 3:15).

Aplikace:

Moderní arminiáni nekonzistentně věří, že odpadlík je navždy spasen, protože už jednou přijal Krista. Tím ale nejsou v souladu se svým, arminiánským, pojetím spasení, tj. „Svobodně“ hlasoval pro, ale už nemůže „svobodně“ hlasovat proti. Je jen tělesný karnální křesťan, a nutně nemusí nést ovoce. Krista zná jako svého Spasitele, ale nezná Jej jako svého Pána.

Námitka:

Proti takové „jistotě spasení“ jsou především (1) nevěřící lidé, kteří spoléhají na svoji přirozenou „slušnost“; dále (2) nábožensky založení lidé, kteří spoléhají na svoje dobré skutky bez Krista, nebo s Ním, ale (3) i znovuzrození, kteří spoléhají pouze na Krista, jenž v nich dobré skutky působí. Všichni oprávněně namítají: „Přijmeš Krista a máš po starostech, můžeš si dělat, co chceš, i kdybys vraždil, je ti odpuštěno, jsi za vodou.“ Jistě jste podobné výhrady, obzvláště od nevěřících slyšeli. S „jistotou spasení“ moderního arminianismu, s koncepcí karnálního, tělesného křesťana nesouhlasí jak tradiční arminiáni, tak kalvinisté.

C. Zachování svatých Bohem vypůsobí vytrvalost svatých (kalvinisté)

Definice:

Boží člověk, jemuž Bůh stvořil nové srdce, vytrvá ve víře a v dobrých skutcích v Kristu, které mu Bůh připravil (Ef 2,10). Bude zachován díky Boží moci, díky novému stvoření, proto jeho spasení a víra vytrvají až do konce jeho pozemských dnů (1K 1,8).

Aplikace:

Kalvinisté věří ve vytrvalost svatých, tj. zachování svatých Bohem. Jejich chápání Boží svrchovanosti ve vyvolení Otcem, vykoupení Synem a znovuzrození z Ducha je v naprosté disharmonii jak s tradičně arminiánským odpadnutím od milosti, tak s moderní arminiánskou jistotou spasení všech, kdo svoji víru jednou vyznali pouze ústy. Vytrvalost svatých nepatří těm, kdo Krista přijali jen informačně – pouze rozumem nebo citem, nýbrž patří jen těm, kdo Krista přijali transformačně – byli Božím Duchem proměněni v nové stvoření. Vytrvalost v růstu víry a skutcích v Kristu až do konce, je posvěcování. Je to vnitřní i vnější důkaz, jenž provází spasení (Mt 7,16).

D. Shrnutí

Jestliže někdo Krista „opustí“, potom o Něm jen věděl, ale nikdy Mu nepatřil, nikdy Ho v pravém slova smyslu neznal. To je ten člověk, o kterém Kristus v soudný den prohlásí: Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne (Mt 7,22-23). Takový odpadlík Krista nikdy nepřijal jako svého Pána a Spasitele, protože jej nezasáhla znovuzrozující moc Ducha svatého. Boží spasení nemohl ztratit, protože jej nikdy neměl. Jeho víra mohla být vyznána ústy, mohl být pokřtěn, být členem církve, starším i kazatelem, ale k obřízce jeho srdce Duchem svatým nikdy nedošlo. Semeno evangelia v takovém případě padlo podél cesty, kde je sezobali ptáci, na skálu, kde bez vláhy uschlo, nebo do trní, kde bylo udušeno (L 8:5-14).

4. Vytrvalost svatých je zjevná v posvěceném životě

Kdo je opravdově v Kristu, vytrvává v dobrých, Bohem připravených skutcích, je posvěcován až do konce, ne proto, aby byl spasen, ale proto, že už je spasen a věří. Vytrvávání ve víře v Krista, a Jeho dobrých skutcích až do konce, nezaručuje spasení (to zaručil na kříži Kristus), nýbrž dokazuje spasení. Jediná příčina a záruka spasení a víry je trojjediný Bůh, Otec Syn a Duch svatý. Kdo zachovává Boží mocí víru a nese ovoce (Mt 7,20) až do konce, ten je skutečným účastníkem Krista.

• Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. (Žd 3,14)
• Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. (Mt 24,13)

Vytrvávání Božího lidu ve víře nevychází z jeho přirozené síly, stále přece přebývá v přirozených hříšných tělech. Vytrvalost svatých je Boží skutek bezpodmínečné, tvořivé milosti:

• On [Bůh] vás také bude utvrzovat až do konce, abyste byli bez úhony v den našeho Pána Ježíše Krista. (1K 1,8) [ČSP]

Nevěříme, že dobré lidské skutky vedou ke spasení, i kdyby vytrvaly až do konce; ale věříme, že dobré skutky v Kristu provázejí každého, již opravdově spaseného člověka, protože dokazují, že v něm působí Bůh, který jej zachovává do konce:

• Jsme přece jeho dílo [nové stvoření], v Kristu Ježíši stvořeni k tomu [za tím účelem], abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Podobně, každá světská víra bývá provázena odpovídajícím jednáním, skutky, které potvrzují, čemu věříme. Jestliže akcionář věří, že jeho akcie padnou, tak je co nejrychleji prodá. Jestliže ale řekl: „Ano, věřím že padnou,“ a neprodal je, tak v hloubi srdce věřil, že nepadnou. Obráceně, jestliže řekl: „Ne, nevěřím že padnou,“ a prodal je, tak v hloubi srdce věřil, že padnou. Skutek je vždy důležitější než slib:

• „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mt 21,28-31)

A tak každá víra, vyslovená i nevyslovená, světská, náboženská nebo i stvořená víra znovuzrozeného z Ducha je provázena příslušnými skutky, které s takovou vírou vždy v souzvuku.

5. Zachování svatých Bohem ve Starém zákonu

Starý zákon na mnoha místech dosvědčuje, že vytrvalost Božího, vyvoleného lidu je věčná, protože je stvořena Hospodinem:

• Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel [tvého těla i nového ducha], Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil [vytrhl jsem tě na kříži ďáblovi], povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43,1-3)

Duch svatý zde ústy Izajáše neříká, že všechna tato zaslíbení se vztahují pouze na osobu Jákoba. Ani neříká, že se tato zaslíbení kromě Jákoba dále vtahují i na „sedmitisícový“ spasený ostatek etnického Izraele. Izajáš vidí všechny v Kristu, bez ohledu na jejich etnický původ. Má na mysli veškeré zaslíbené, duchovní Abrahamovo, Izákovo a Jákobovo potomstvo z Židů i pohanů (Gn 17,5; Iz 2,3), veškerý Boží lid, Izrael Boží (Ř 9,6-13; Ga 6:16; Ef 2:12). Starý zákon předpovídá ve fyzických předobrazech Krista a Jeho tělo, tj. všechny v Kristu, jejichž stínem byl tělesný, etnický Izrael:

• Z Jákoba vyvedu símě [zaslíbené potomstvo Abrahama, Izáka a Jákoba, Boží lid, Boží Izrael, církev] a z Judy dědice mých hor [lev z Judy, Kristus, je dědicem Božího království (Zj 5,5; Žd 1,2)]. Zdědí to moji vyvolení [spoludědicové s Kristem (Ga 4,7)] a moji otroci [služebníci; ČEP] tam budou přebývat. (Iz 65,9) [ČSP]

Nikoli Jákobovo tělesné potomstvo (Ř 9,8), ale jeho duchovní, zaslíbené potomstvo z Židů a pohanů patří Bohu. Ať toto potomstvo potká jakákoli zkouška, jeho víra zůstane zachována, vytrvá, protože je povoláno Bohem, je s ním Jeho Stvořitel a Vykupitel. Bůh jej nejen chrání, ale je s ním za všech okolností. Všichni „Jákobovci“ jsou v Kristu, jsou stvořeni k tomu, aby až do konce naplňovali Jeho vůli, Jeho záměr:

• I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník. (Iz 54,10)

Kdo náleží Hospodinu, od toho Boží milosrdenství neustoupí, i kdyby hory padaly. Boží smlouva s Jeho vyvolenými je neměnná:

• Uzavřu s nimi smlouvu věčnou [Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá (L 22,20b)], že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou [sebe, Ducha svatého], aby ode mne neodstupovali [vytrvalost svatých]. (Jr 32,40)

Předešlý verš je neslučitelný jak s tělesným, karnálním křesťanem moderního arminianismu, tak se svobodnou vůlí křesťanů tradičního arminianismu. Neotřesitelné postavení znovuzrozeného je zaručeno věčnou Boží smlouvou. Tuto smlouvu Bůh v podstatě uzavírá sám se sebou; nepřestane prokazovat dobro svému lidu, aby od Něj neodstupoval, ale vytrval. Je to asymetrická smlouva, protože Bůh je vždy ten První. On bude svému lidu prokazovat věčné dobro, Jeho lid bude výsostným příjemcem tohoto dobra. Jeho skutečný lid nemůže tuto smlouvu vypovědět ani zpochybnit. Je věčná a neměnná, protože vytrvalost svatých je udržována Bohem, který vkládá do srdcí svého, zvláště stvořeného lidu „bázeň“, tj. svého Ducha:

• Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. (Ž 2,11)

6. Zachování svatých Bohem v Novém zákoně

Kristus je dobrý Pastýř, má ve svém ovčinci konečný počet, jmenný seznam svého zvláštního lidu, obrazně sto ovcí (Mt 18:12), které před založením světa povolal ze satanovy tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2,9). I kdyby jen jedna z ovcí zbloudila, dobrý Pastýř jí vyhledá a přivede zpět do ovčince a bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily (Mt 18:13). Bůh si zachová i „posledního“ svého vyvoleného svatého, neboť Jeho neodolatelná, dekretivní vůle je, aby ani jedna z Jeho ovcí nezbloudila a nezahynula:

• Moje [vyvolené] ovce slyší můj hlas, já je znám [nepodmíněně jsem si je zamiloval odvěkou láskou], jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve [ani ďábel]. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30)

Pouze Ježíšovy ovce slyší Jeho hlas a jdou vytrvale za Ním. Duch Boží je znovuzrodil, stvořil jim spasení a víru, tzn. uši, které slyší Jeho hlas. Jak by se mohly vrátit k tomu Zlému, který vládne světu? To by je musel Bůh vyhnat nebo by se musely vysmeknout z Božího sevření. Takový protimluv! Jako by byl Všemohoucí tak „slabý“, aby neudržel pro sebe ty, které si vyvolil, svou krví vykoupil a znovustvořil. Podívejme se na další argument z Písma, který dosvědčuje Boží zachování svatých v Kristu:

• Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte [Otec mi vás nedal]. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal [Otec]; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch [Jeho vyvolených], které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den [do oslaveného těla]. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den [protože jej Bůh zachová a proto vytrvá až do konce].“ (J 6,35-40)

Každý, kdo je vyvolen Otcem, bude dozajista neodolatelně a natrvalo přitažen k Ježíši, protože již je Jím vykoupen a Duchem Božím znovuzrozen, vzkříšen do duchovního života v přítomném Kristově království. Každý, komu je dáno ke Kristu přijít, má jistotu, že z Boží moci vytrvá až do konce, poněvadž Ježíš účinně vykoná vůli svého Otce, tj. neztratí ani jednu z Jeho ovcí:

• Již nejsem ve světě, ale oni [Tvoji vyvolení, které jsi mi dal] jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu [aby vytrvali Tvojí mocí], které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi [apoštoly], zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen [Jidáš], aby se naplnilo Písmo… Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého [satana]… Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří [všichni vyvolení]. (J 17,11-12; 17,15; 17,20)

Předešlé verše se vztahují jak na apoštoly, tak na všechny Boží vyvolené. Historie spasení, vytrvalost svatých, tj. zachování svatých Bohem v Kristu až do konce, je ustanovena Boží vůlí, ne lidskou potřebou, i když to tak světské oči často vidí. Dále, Pavel ujišťuje římské křesťany, že je už žádné věčné odsouzení nemůže postihnout, protože jsou trvale udržováni mocí Ducha v Pánu Ježíši Kristu:

• Nyní však není žádného odsouzení [v poslední den u soudného stolce] pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši [být zachován v Kristu, zaručuje vytrvalost svatých]. (Ř 8,1)

Boží Izrael, církev, všichni v Kristu musí vytrvat, musí být zachováni, vždyť jsou milováni, jsou údy Kristova těla, které nikdo nemůže amputovat:

• Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky [všechny vyvolené] jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás [abychom vytrvali]! Kdo nás [kdo jsme v Kristu] odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval [zapsal nesmazatelně do knihy života]. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,31-39)

Zde to stojí černé na bílém! Boží věčná láska je pouze, toliko, výlučně a výhradně jen v Kristu Ježíši. Boží láska mimo Krista neexistuje. Mimo Krista existuje jen Boží obecná milost, která je k mnoha přirozeným lidem více než štědrá (L 16,25; 1Tm 4,10); a také hněv a soud v poslední den (J 3,36b).

Pokračujme dalšími verši, které potvrzují vytrvání svatých až do konce. Znovu vidíme, že Bůh vítězí na všech frontách:

• … takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni [protože vytrváte až do konce]. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem. (1K 1,7-9)

Bůh je zárukou, že Jeho lid zvítězí nad světem a svým tělem, že doběhne do cíle a zaručeně nebude odsouzen v poslední soudný den, protože nebyl určen k Božímu hněvu, nýbrž ke spasení a víře (1Te 5,9). Byl to Otec, kdo povolal svoje do společenství s Pánem Ježíšem Kristem. Proto je Jeho církev natrvalo svázána přítomností Ducha svatého. Pouze Jeho povolaní jsou Boží děti. On v nich působí touhu, aby Jej milovali:

• … nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí [„miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a „miluj svého bližního jako sám sebe“ L 10,27], skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13,21)

Všechno, co Jeho lid koná, vychází z Boha. On jej přivádí k dokonalosti, která vyvrcholí druhým vzkříšením, vykoupením těla:

• Ale máme ducha víry [jsme již duchovně vzkříšení], o níž je psáno: „Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil“ - i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil [tělesně] Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí [tělesně] a postaví před svou tvář spolu s vámi [Zj 22,4]. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. (2K 4,14)

Pavel má jistotu. Ten kdo vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí také ty, kdo jsou v Něm. Boží člověk nemůže odpadnout, jelikož jistota druhého vzkříšení do nového, oslaveného těla je zaručena vzkříšením Pána Ježíše. Naděje Božího lidu není marná:

• Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. (1K 15,19)

Jakou hodnotnější záruku a větší jistotu může Boží lid mít? Kdo pochybuje o tom, že Bůh není schopen svou mocí zachovat svůj lid až do konce, aby se naplnila Jeho vůle, potom může pochybovat i o tom, zda vůbec vzkřísil svého Syna.

• V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého [proto vytrváte] jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Ef 1,13-14)

Boží lid je v Kristu zapečetěn. Duch svatý zapečetil ty, které si Bůh Syn na kříži vydobyl ze satanova područí ke chvále své slávy. Jak by nemohli vytrvat, jak by mohli trvale odpadnout, když nesou Jeho pečeť (Ef 1,13)? Kdo může pečeť Božího Ducha rozlomit? Může se snad Boží lid sám vymazat z knihy života?

• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny [On způsobí, že vytrváte] do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1Te 5,23-24)

Co dodat! Písmo nabízí celou plejádu veršů, které hovoří o vytrvalosti svatých. On působí, že Otcem vyvolený, Synem vykoupený a Duchem povolaný lid vytrvává do konce. Boží moc jej zachová pro věčný život:

• Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1Pt 1,3-5)

AMEN