TAJEMSTVÍ KŘESŤANOVY VŮNĚ (2. KORINTSKÝM 2,12-17)

 

TAJEMSTVÍ KŘESŤANOVY VŮNĚ

 (2. Korintským 2,12-17)

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 12. prosince 2021

Ježíš k nim opět promluvil a řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." Jan 8:12  

Pokoj vám, milí bratři, milé sestry, hosté, ve jménu Kristově! Z Boží dobroty dnes můžeme otevírat Jeho slovo a učit se o Kristu a jeho díle. Čas milosti Boží trvá a spása je blízko. Kéž se i dnes radujeme nad evangeliem Pána Ježíše Krista. Kéž se On oslaví mezi námi a skrze své Slovo. Pojďme dnes otevřít 2. Pavlův list do Korintu, a to ve 2. kapitole 12-17. Náš oddíl, který dnes otvíráme, začíná nejprve informací o pozadí, na kterém Pavel dopis psal. Podíváme se nejprve, v jaké situaci dopis vznikl a potom se budeme zabývat pravdami, které Bůh do této situace církvi dal.

1. Úvod: Když jsem přišel do Troady (v. 12-13)

Druhý list do Korintu píše Pavel pravděpodobně z Makedonie, možná z města, ve kterém Duch svatý dal nově se narodit těm, kteří se setkali s Pavlem na jeho 2. misijní cestě, slyšeli jeho kázání Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Církev, která zde po událostech ze Sk 16 záhy vznikla, je v Písmu popisována jako vzor, jako místní církev, která prokazuje svou lásku a štědrost pro evangelium. Církev ve Filipis. Církev, která byla pro Pavla prostředím duchovní jednoty a odpočinku. Spojenci v díle Kristově. Přístav lásky a péče. Duchovní radost a naděje. Církev ve Filipis. Víme o radosti, kterou sálá a překypuje vztah Pavla k filipským křesťanům. Něco jsme z něj poznali během našeho rok a půl dlouho trvajícímu studiu listu Filipským. Ten apoštol psal ke konci své pozemské služby z vězení. Ale 2. list do Korintu jej časově předchází. List byl napsán v době, kdy je Pavel a jeho spolupracovníci pod těžkými zkouškami. Pronásledování kvůli evangeliu nabírá na síle. Je vnější – od nevěřících lidí, těch, kteří mají v rukou moc – v Asii, snad v Efezu, dolehlo na ně takovou měrou, bylo nad jejich síly (1:8). Dokonce byl vynesen rozsudek smrti nad Pavlem. Po lidsku mu už nezbývala žádná naděje na život. Veškerou naději na budoucnost Pavel musel soustředit na Boha, který křísí mrtvé. A přece bylo Boží vůlí, aby apoštol sloužil Božímu království ještě dále. Bůh jej vysvobodil ze samého náručí smrti (1:10). Modlitební zápas se rozhořel v církvi. Křesťané volali k Bohu, přimlouvali se u Boží trůnu, aby Pavla Pán zachoval ještě ke službě a On jej vysvobodil.

Ale nejen pronásledování ze stran světa bylo tím, co Pavla hluboce sužovalo. Uprostřed sborů vyvstávaly boje a nepřátelství, jako projev neposvěcení, a dokonce nepravdivého vyznání víry v Krista. Ve shromáždění církve v Korintu jsou velké boje. Světskost, zákonictví i zneužívání Božích darů pro osobní prospěch, a ne pro službu druhým silně otřásaly celou místní církví. Ale co ničilo tuto církev nejvíce, byla její neochota podřídit se. Podřídit se Kristu a poslouchat, co jí Bůh říká skrze další bratry – apoštola Pavla, Timotea, Tita a další spolupracovníky na díle evangelia. Navenek boje, uvnitř úzkosti. To je charakteristický popis stavu Pavlova nitra v tomto období jeho služby Pánu. Vyslal tedy do Korintu Tita, aby přinesl od nich zpět zprávy, jak si církev stojí. Zda se upnula ke Kristu a skrze pokání opouští postoje světa a posvěcuje se, nebo zda zůstává v hříchu. V této době Pán otevřel dveře Pavlovi ke zvěstování evangelia severně od Efezu, v Troadě, v přístavním městě na pobřeží moře. Odtud kdysi vyplouvali učedníci poprvé přinést evangelium z Asie také do Evropy (Sk 16:11). Nyní je to už Pavlova třetí misijní cesta. Ale ani v Troadě, i když zde Pán dal vyrůst svému dílu a to znamená, že zde uvěřili někteří lidé, neměl Pavel v nitru stále klid. Titus, vlastní syn ve víře, jak jej popisuje v listu Titovi (1:4), se ještě z Korintu nevrátil. Co s ním je? Je v pořádku? A jaké zprávy asi nese z té nepodřízeností zmítané achajské církve? Musel dál. Vyrazil tedy z Troady a přeplavil se na sever do Makedonie (dnes Řecko), pravděpodobně došel do Filipis. A Pán mu dal úlevu uprostřed všech těchto vnějších pronásledování i vnitřních úzkostí. Konečně se zde se tkal se svým spolupracovníkem a společníkem v Božím díle, Titem! A on také přinesl dobré zprávy z Korintu. Poslouchejte, jak Pavel dále v listu 2K popisuje toto setkání:

• 2K 7:5-7 Když jsme totiž přišli do Makedonie, nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. 6 Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým. 7 A nejen jeho příchodem, ale i tím, jak jste vy ho potěšili. Vypravoval nám, jak velice po nás toužíte, jak jste plni lítosti a jak horlivě stojíte při mně; to mi způsobilo velikou radost.

A tady bratři a sestry, milí přátelé, dnes se učíme na tomto příkladu Pavla, Tita a mladých církví v Asii, Makedonii a Achaji, tedy na území dnešního Turecka a Řecka, o Božím díle milosti v tomto světě, a zvláště v církvi.

2. Boží dílo v církvi (v. 14)

Strávili jsme notný čas v líčení situace, ve které se nachází Pavel a jeho spolupracovníci. Viděli jsme něco z jejich zápasů a těžkostí. Fyzické pronásledování i starost o církev těžce doléhají na Boží děti – služebníky evangelia Pavla, Timotea i Tita. To vše potřebujeme mít na paměti právě v tuto chvíli, protože právě v takové situaci Pavel přináší jedno z nejdůležitějších doktrinálních prohlášení, které každý křesťan, každé Boží dítě potřebuje ve svém životě následování Krista, ve svém zápase o posvěcování, ve své službě Kristu, kterou potřebuje mít stále před svýma duchovníma očima.

1. V každé situaci Bůh koná dílo slávy

Toto prohlášení začíná ve v.14:

• 2K 2:14 Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.

Ať jsi v jakékoliv situaci – ať tě svírají nepříznivé okolnosti nebo jsi podroben vnitřní sklíčenosti a úzkostem, Bůh tě křesťane stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze tebe šíří vůni svého poznání! První, co Pavel musí udělat, je vzdát dík Bohu!

• Budiž vzdán dík Bohu,

Musí chválit Pána, protože vidí jeho věrnost a dobrotu, je vděčný za útěchu, kterou Pán dává, zažívá ujištění o Otcově péči. Milost projevená v životě církve vždycky vyústí v chválu! Pán Bůh jednal s korintskými a dovedl je k pokání a nápravě. Pavel je ve svém 1. listě napomínal: namísto jednoty v Kristu máte mezi sebou ve sboru rozkoly. Někteří mezi vámi žijí hůř, než žije nevěřící svět – v takové nemorálnosti, že někdo cizoloží s ženou svého otce, tedy s nevlastní matkou. A dokonce se mezi sebou soudíte před pohanskými soudy! To bylo hrozivé svědectví nevěřícím. Spíš místo svědectví o svatém Bohu a jeho milosti v Kristu, to bylo ostudným svědectvím o hříchu uprostřed církve. Místo, aby církev nesla světlo evangelia do duchovní temnoty tohoto světa, byla spíše sama podobná tmě, světu. Ale Bůh je dovedl k pokání. Použil apoštola Pavla, který jim napsal dopis (1 K) povzbuzení, ale i napomínání a oni činili pokání. Činili pokání a odvrátili se od bezbožného jednání. Z Boží milosti opustili cestu světa, cestu bezbožnosti a obrátili se ke zdroji života, ke Kristu pro posvěcení. Jestli hřešíme, potřebujeme se napomínat. Kde je ovoce pokání, tam přijde i veliká radost obou stran: toho kdo napomíná i toho, kdo je napomínán. Bohu vzejde sláva! Kde nepřichází pokání, je stále čas se modlit a volat k Pánu a prosit o takovou milost.

• Ž 19:13 Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.

Abych je vyznal a opustil. A prosíme: přikryj Kristovou krví i ty mé nezjevené hříchy. A oni činili pokání a obrátili se k nápravě. Znovu se přimkli k Ježíši! Jaká radost, že Bůh se smiloval a otevřel jim oči! Jaká radost pro Božího služebníka.  A Titus – je v pořádku, a dokonce přinesl dobré zprávy!

• 2K 2:14 Budiž vzdán dík Bohu

Bratři a sestry, zde je duchovní anatomie srdce, které žije v blízkosti Pána, v těsném vztahu s Ním. Očekává na jeho jednání, nechá se vést, bojuje s tělem a světem duchovními zbraněmi modlitby a Božího slova, zná Boží potěšování. Hodnotí situace ve svém životě z pohledu věčnosti. To je život ukotvený v Kristu. O tom se učíme u Pavla. A nyní, pod inspirací Ducha svatého, Pavel volá:

• 2K 2:14 Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.

Uprostřed těžkostí, ve kterých se Pán přiznává ke svým dětem, propuká z úst Pavla nádherná chvála, plná ujištění o Božím díle v nás a skrze nás. Co Bůh dělá? Ať na svobodě nebo z vězení, ať veřejně v kázání ve shromáždění lidí nebo soukromě dopisem, ať v rozhovoru nebo tiše skrze jednání, Bůh vždy pracuje skrze své děti. Vždycky. Tam, kde si v srdci člověka učinil Bůh Duchem svatým svůj příbytek, tam se děje Boží dílo. Nezapomeňte, proč je Duch svatý dán – aby oslavil Ježíše Krista. Zjevuje lidem Krista a jeho vůli. Před svým zatčením to Ježíš oznámil svým učedníkům – řekl jim:

• J 14:26 Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
• J 16:14 On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.

Ale copak nyní Kristus vodí Pavla v nějakém triumfálním průvodu? Vždyť jsme četli, jak je pronásledován kvůli evangeliu lidmi a jak je jeho vlastní srdce sevřené úzkostí, když jen pomyslí, jak křehká je církev, že to vypadá na její konec. Takové rozbroje, taková nesvatost, a tolik smýšlení i jednání podle světa je v církvi, že to musí být jistě její konec! Bratři a sestry, toto je pravda, kterou potřebujeme právě do takových chvil, do takových situací, kterými my sami procházíme, slyšet.

2. Svědectví Jeho slávy skrze církev

• Pán nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově

To je pravda Písma. To je učení, doktrína, na kterou, když se postavíme, dá nám sílu vstát a jít, dám nám dokonce směr, kam jít a dá nám cíl, ke kterému směřovat. Jejím středem, její podstatou, je Kristův kříž. Tam v Kristově smrti za nás leží naše vykoupení! V Kristově vzkříšení je náš život! To je středobod našeho spasení, našeho vykoupení i moci současného života! Protože Kristus zvítězil nad hříchem a jeho mocí vést své zajatce ke smrti, stal se On vítězem a Pánem v každém obráceném srdci. A nyní slaví své vítězství: my jsme ti, kteří jsou vedeni v Jeho průvodu k Jeho slávě! A jsou tu diváci, kteří se dívají na triumfální pochod svatých! Kdo nyní stojí a hledí na ten triumfální pochod Kristův? Kdo hledí na slávu Krista a jeho vítězství?

1. Nebeské mocnosti to vidí.

• Ef 3:10-11 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, 11 podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Realita duchovního světa je, že se nyní dívá na nás, Kristovu církev a učí se o Bohu!  O Jeho lásce, když se stal v Kristu člověkem, aby přinesl spasení, záchranu ztraceným lidem, hříšníkům podrobeným jeho spravedlivému hněvu vůči hříchu. O Jeho spravedlnosti, kterou neobešel, ale potrestal hřích, i když to stálo život Božího Syna. O Jeho štědrosti, když dává nejen milost, ale také bohatství svých nebeských darů svým dětem. A nejvíc o Jeho charakteru, když své vykoupené zahrnuje úplně stejnou láskou, kterou má ke svému jednorozenému Synu Ježíši Kristu.

 

2. Svět to vidí

Ať se to světu líbí nebo ne, bude se na každém Božím dítěti zjevovat důsledek, že patří Bohu.

• Bůh nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.

V Římě za doby Pavla bylo zvykem, že se po vítězné bitvě konala slavnost, kdy vítězný římský generál vedl triumfální vojenskou přehlídku hlavním městem říše. Na ulicích stáli diváci, před jejichž očima byli ulicemi vedeni zajatci z bitvy, kteří měli být popraveni pro slávu vítěze. Vzduch byl naplněn vůní vonného koření, které se pálilo podél ulic. Z literatury Pavlovy doby je znám také popis takového triumfálního pochodu, kdy na konci slavnosti byla zajatcům darována milost, a tak vítěz dosáhl úplné slávy. A to je fyzický obraz duchovní skutečnosti. Sám Bůh nás vysvobodil z moci hříchu, abychom mu už neotročili a odevzdal nás jinému. Tomu, ve kterém je svoboda od hříchu, svoboda ke spravedlnosti. Tak jsme se stali z otroků určených k smrti, otroky Krista, jenž nám daroval milost! Pro Boží slávu! A nyní nás Bůh posílá do světa, abychom o Bohu svědčili. Přitom nás vodí v duchovním triumfálním průvodu Kristově!

3. Kristova libá vůně (v. 15-16a)

• 15 Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. 16 Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu.
• 15 Neboť jsme Kristovou libou vůní Bohu mezi těmi, kteří jsou zachraňováni, i mezi těmi, kteří jdou do záhuby (CSP)

Jsme Kristovou libou vůní Bohu je vhodnější překlad řeckého textu. EP zachází příliš daleko, když se opírá o Septuagintu.

1. Šíří se stále

Protože něco s námi Bůh udělal. Je to Jeho dílo v nás! Duch svatý, kterého nám dal, je toho důkazem. A nyní tento Duch svatý v nás pracuje. A díky tomu je křesťan libou vůní Bohu. Ta Kristova vůně se šíří z křesťana stále. Je to jako když pod troskami domu hledá speciálně cvičený záchranářský pes, jestli v troskách nezůstal zavalený nějaký člověk. Pokud tam někdo je, pes ho ucítí. A je jedno, jestli ten zavalený člověk chce nebo ne, jestli je malý nebo velký, hubený nebo široký, dokonce ani jestli je to celkem slušný člověk anebo gauner. Pes ho cítí, protože je to člověk a na jeho vyhledávání je pes vycvičen. Všimněte si, že ta vůně, je Kristova a je vůní pro Boha. Její zdroj tedy nezávisí na míře naší dobroty ani míry posvěcení. Protože je to dílo Krista, bude se šířit vždycky tam, kde Kristus v člověku Duchem svatým přebývá. To je Boží dílo v nás. Teď se podívejme, kde se ta vůně šíří:

• mezi těmi, kteří jsou zachraňováni, i mezi těmi, kteří jdou do záhuby

Na světě vždy byly a vždy budou z pohledu věčnosti jen dva druhy lidí. Ti, kteří budou spaseni a ti, kteří Boha odmítají. Kvůli Kristu ve vás jste svědectvím oběma. Ve všem, co děláte, jak jednáte, o čem mluvíte, jak se chováte, jak jednáte s druhými, jak mlčíte i jak mluvíte, vydáváte vůni Kristovu. A to je veliké privilegium. Bůh všude skrze Boží děti šíří vůni svého poznání.

2. Vůně, která rozděluje

• 2K 2:16 Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu.

Ta vůně, svědectví slovem i životem o Kristově díle, působí dvojím způsobem. Není neutrální a bude mít vždycky nějaký dopad. Těm, které Bůh už před stvořením světa vyvolil ke spáse, bude vůní životodárnou, vedoucí k životu. Pro ty, kterým je odporná, bude přinášet svědectví o přicházejícím soudu spravedlivého Boha, na kterém Boží nepřátelé neobstojí a dostanou spravedlivou mzdu. Evangelium rozděluje. Pro ty, kteří slyší a uvěří Kristu, je nejsladším slovem, jaké kdy slyšeli. Stane se jim pramenem, ze kterého budou navždy proudit vody života a přinesou milost za milostí, požehnání za požehnáním. I pro ty, kteří ho odmítají, má však evangelium svou zprávu. Výzvu k pokání: věř evangeliu a budeš spasen! Neuvěříš-li, je toto varování před následky vzpoury proti Tomu, který život dává i život bere.

• J 3:16-18 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17 Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. 18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

3. Ty jsi ta vůně, křesťane!

Tou vůní křesťane jsi ty! Bůh skrze tebe koná své dílo. A je to na Něm, ne na tobě, jaký výsledek to dílo přinese. Spása je v Božích rukou ne v našich. Ale běda, pokud bychom neusilovali být posvěcenou vůní Kristovou pro Boha. Záleží na tom, jak rosteš do podoby Krista! A to je naše zodpovědnost, ne Boží! Ale jestliže evangelium je někomu „vůní smrtonosnou vedoucí k záhubě“, má tedy smysl, je to věc dobrá, je to vůbec láska, zvěstovat jej?? Když řekneme evangelium a ten člověk neuvěří? To zn. že spěje ke smrti! Co můžeš druhému člověku dát víc, než je dobré svědectví o Kristu, který přišel spasit hříšníky? Co kdy může někdo dát víc, než je život? A život je v Kristu, život je u Boha, mimo Boha je jen smrt! Je to stejné, jako když budeš vychovávat své děti, starat se s láskou o ně, pracovat a zajišťovat tak všechno, co potřebují v životě, budeš zodpovědný a milující rodič. Obětuješ se, dřeš v práci, abys je uživil. Možná o tobě také platí, co se zpívá v jedné písni o muži, který se stal otcem rodiny:

"jo, když kluk se stane tátou, budík dává na půl pátou, život by za vás dal"

A to vše je moc dobré, užitečné a prospěšné. Dáváš mnoho lásky druhým, zapíráš sám sebe, abys jim posloužil, bojuješ proti své vlastní sobeckosti. To vše je velmi dobré. Ale kdyby to bylo všechno, k čemu by byla všechna tvá péče, láska i starostlivost bez svědectví o Kristu, který dává věčný život? Jen by do hrobu vešly s o něco spokojenějším životem, prožitým v relativním bezpečí a dostatku. Možná s krásnými vzpomínkami na dětství a na rodiče. Ale na každý pád, jako hříšníci, kteří budou muset čelit věčnému hněvu spravedlivého Boha, který je učinil a vůči kterému se vzbouřili! Jestli smrtí všechno končí a nic nebude, proč má smysl se snažit? Ale nesvědčí snad všechno kolem nás i v nás, že život má skutečný smysl. Vždyť se podle toho každý den také chováme. Jednáme tak, že nám záleží na zítřku. Jdeme do školy, abychom v budoucnu mohli dělat dobrou práci. Jdeme do práce, abychom měli zítra na bydlení a na jídlo. Onemocníme-li, hledáme způsoby, jak být zase zdravý. A když přece jen někdo jedná tak, jako by na zítřku nezáleželo, ostatní kolem něj rozumí, že to není v pořádku a snaží se mu pomoci. Usiluj růst do Krista, aby se skrze tebe šířila jeho vůně, a ne tvá vlastní – zápach potu hříšníka, toho starého člověka, který má naopak umírat, aby se k životu rozhojňoval ten nový, v Kristu narozený.

4. Kdo je k tomu způsobilý? (v. 16b-17)

Tak záleží na tom, jak moc bude ta vůně pronikavá. Pokud bude mdlá, vykoná také své dílo, ale čím silněji bude z tebe vyzařovat, tím užitečnější bude, tím nápomocnější bude, tím větší dopad na druhé bude mít.  Čím víc, se budeš sytit Kristem, tím jasnější záře, tím pronikavější vůně, z tvého života bude vycházet.

• Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?

Odpověď je patrná a je v celku prostá: nikdo. Nikdo sám ze sebe, nikdo k tomu není způsobilý z vlastní moci, z vlastních sil, ale je to jedině Boží moc ve vás, která je toho schopna! Choďte Duchem – ve víře, důvěře Bohu a Duch svatý bude jednat skrze vás! Apoštol nám zde dává návod, jak růst, abychom v tomto poslání být šiřiteli vůně Kristova poznání a obstáli. Duch svatý pracuje skrze Boží slovo. Vždyť je to jeho pracovní nástroj! Je přirovnáváno k meči vojáka. Je to jeho zbraň pro obranu i útok. Je nástroj Ducha svatého, kterým se posvěcujeme. Jak Pavel to slovo používal, aby byl věrným a užitečným svědectvím o Kristu?

• 17 My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu.

Rozhodně s ním nezacházel tak, jak se mu to zrovna hodí. Někteří "kramaří, kupčí, falešně používají a dokonce zneužívají" Boží slovo. Ve světě náboženství vždy byli lidé, pro které je to především zdroj dobrých příjmů a příležitost získat moc nad druhými lidmi a také věhlas. Pavel varoval před takovými lidmi filipskou církev (Fp 1:17), stejně jako apoštol Petr ve svém 2. listě (2Pt 2:19). Zakazují lidem číst jiné knihy, než sami schválí, nedovolují jim ani přátelit se s jinými lidmi, než sami schválí, dokonce rozdělují i rodiny.

Ale takhle Pavel nejednal. Svým příkladem nás učí třem postojům:

1. Mluv upřímně

Upřímně v souladu se zvěstí Božího slova. A tak abychom v upřímnosti vynášeli poklady Božího slova, musíme ho také znát. Je slovo živého Boha tvůj každodenní pokrm? Sytíš jím toho "vnitřního člověka", aby rostl a sílil ve víře poznáním Boha a jeho vůle? Náš Spasitel dokonce říká, že chleba k životu nestačí, ale každé slovo, které vychází z Božích úst přináší člověku, který ho přijímá, věčný život! (Mt 4:4). V naší době máme nejúžasnější možnosti poznávat Boží slovo, jaké kdy byly člověku na zemi dány. Záleží, jak využijeme Boží dar. Je pro mě osobně velkým příkladem, když někteří křesťané udělali rozhodnutí, že ze svého života odstraní televizi. Místo toho ji nahrazují tím, že se sytí pro věčnost. Povzbuzujme se ve sboru, abychom rozuměli, jak vzácné je být u Božího slova. Doma, ve sboru. V soukromí i v rodinném životě. Tak jak skrze něj porosteme ve známosti Pána, tak poroste i vůně, která z nás bude stoupat. Čím se budeme sytit, to z nás také bude vycházet, to z nás bude cítit. Budeš-li se křesťane sytit Božím slovem, Duch svatý bude proměňovat tvůj charakter, a tak i svědectví o Kristu se bude více šířit. Když se budeš sytit televizními seriály, bude z tebe cítit více světa než Krista.

2. Mluv z Božího pověření

Ne proto, že chceš strhnout pozornost na sebe, jak jsi chytrý a jaké máš znalosti. To obdivuje svět: kolik kdo umí jazyků, jak zná historii nebo politiku. Boží pověření je zvěstovat Krista. Jak vysvětlíš, že Bůh vždy dával spásu lidem jedině skrze víru? Nebo to bylo v nějaké době za to, jak lidé žili – dobře nebo zle? Bylo ve Starém zákoně spasení pro Židy garantováno proto, že se narodili do Bohem vyvoleného národa? A jak budou spaseni lidé dneska? Co, když je tvůj dědeček přesvědčen, že bude v nebi, protože přeci nežil až tak špatně? Syť se Božím slovem! Máme od Boha milost biblických hodin, kde padají otázky ohledně porozumění Boží vůli. Takovou příležitost nám náš dobrý Pán dává, abychom si pomáhali růst a mluvit tak z jeho pověření" a ne z vlastní ani ne tak moudrosti, jako někdy mluvíme spíš z vlastní hlouposti. Tak každý má zodpovědnost, aby hledal příležitosti a rostl v porozumění Slovu. Pak i vůně, kterou jako křesťan vydáváš, bude více vonět Kristem než člověkem.

3. Mluv před tváří Boží v Kristu

Mluv jako vyslanec Kristův. Myslím, že zde se naše pozornost musí soustředit na způsob šíření evangelia. Jsme-li Božími vyslanci, pak zvěst, kterou neseme, není naše, ale Boží. Nemáme právo ji měnit, není to naše kompetence z ní vybrat jen něco, ale jsme posláni, abychom splnili svůj úkol: předat zprávu tak, jak jsme ji obdrželi. Tak se také sytíme Božím slovem a učíme se ho používat v různých životních situacích tak, jak jej Bůh dal, jak jeho použití Bůh zamýšlí. Byla by to neposlušnost, nevěra a přečin před Bohem, kdybychom říkali lidem jen půlku evangelia: Bůh tě miluje! Zní to dobře a většinou to nikoho nenaštve. Ale evangelium má pokračování. Bůh tě volá, abys litoval svých hříchů vůči Němu, své neposlušnosti a nevěry svému Stvořiteli a dárci života. Pokud to neuděláš, přivoláváš na sebe Jeho spravedlnost a sobě věčnou smrt! Tak nás Boží slovo také vyzbrojuje, abychom byli pravdiví a věrní vyslanci živého Boha.

Pán Bůh se oslaví. I kdybychom my mlčeli, bude volat kamení (Lk 19:40). I kdybychom my byli nevěrní, On je věrný svému Otci a oslaví jej. A na každém našem kroku je toto pravda: On nás vodí v triumfálním průvodu Kristově a šíří skrze nás poznání Boha. Jemu patří všechna chvála, Jemu patří sláva! Amen.