Boží svrchovanost ve spasení II.

Zevrubná historie kalvinismu

Pavel Steiger, 25. února 2018, Ústí nad Labem

Výklad Římanům 5,8–11; vztahuje se pouze na znovuzrozené:

Druhou polovinu mého posledního kázání „Boží svrchovanost ve spasení I“ jsme věnovali textu Římanům 5,8-11. Ukázali jsme si, že nahrazením osobních zájmen: „my, nám a nás“; a dále sloves časovaných v první osobě množného čísla: „jsme, budeme a chlubíme se“ za „všechny lidi bez výjimky“ tak vnikla úplná pošetilost. Pro přehlednost, přečtěme si tyto čtyři verše v celku, ještě jednou. Přizpůsobme je arminiánskému stanovisku, že Kristus údajně zemřel za všechny lidi bez výjimky, nikoli jenom za „nás“, abychom viděli tu bláhovost:

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku (k nám) ke všem lidem bez výjimky tím, že Kristus (za nás) za všechny lidi bez výjimky zemřel, když (jsme) všichni lidé bez výjimky ještě byli hříšní.
• (9) Tím spíše nyní, když (jsme) všichni lidé bez výjimky byli ospravedlněni prolitím jeho krve, (budeme) budou všichni lidé bez výjimky skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
• (10) Jestliže (jsme my) všichni lidé bez výjimky, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše (nás) všechny lidi bez výjimky smířené zachrání jeho život.
• (11) A nejen to: (chlubíme se) všichni lidé bez výjimky se chlubí dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který (nás) všechny lidi bez výjimky s ním smířil. (Ř 5,8–11)

To je univerzalismus. Bratři arminiáni ale nejsou univerzalisté; věří, že všichni lidé bez výjimky spaseni nebudou.

Výklad Římanům 5,8–11; obsahuje všech pět bodů kalvinismu:

Zůstaňme u tohoto textu; obsahuje Boží svrchovanost ve všech verších. Ačkoli Písmo v žádném případě netřídí Boží svrchovanost do dnešních pěti teologických bodů „kalvinismu“, nicméně, náš text všech pět bodů obsahuje. Nejprve si všech pět bodů vyjmenujme; v další části dnešního kázání si zevrubně řekneme, jak k nim teologové dospěli. Zde jsou:

1. Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka.
2. Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení.
3. Kristovo, v rozsahu omezené, účinné, cílevědomé vykoupení.
4. Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem.
5. Vytrvalost svatých, zachování svatých Bohem.

Nyní náš text Římanům 5,8–11:

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku k nám [pouze k nám, nepodmíněně, svrchovaně vyvoleným – 2. bod] tím, že Kristus za nás zemřel [pouze nás Kristus účinně a cílevědomě vykoupil – 3. bod], když jsme ještě byli hříšní [naprosto duchovně neschopní a zkažení – 1. bod].
• (9) Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve [pouze my jsme byli účinně a cílevědomě vykoupeni Kristovým křížem – 3. bod], budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu [pouze my budeme zachováni až do konce – 5. bod].
• (10) Jestliže jsme my, Boží nepřátelé [my jsme naprosto duchovně neschopní a zkažení – 1. bod], byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna [pouze my jsme byli účinně a cílevědomě vykoupeni Kristem – 3. bod], tím spíše nás smířené zachrání jeho život [pouze nás zachová až do konce – 5. bod].
• (11) A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista [pouze my se chlubíme omilostněním a účinným povoláním Duchem – 4. bod], který nás s ním smířil [pouze nás účinně a cílevědomě vykoupil – 3. bod].

Kalvinismus versus arminianismus — Definice

Neděsme se těchto -ismů, jejich vysvětlení není tak složité. Nedejte se strhnout vžitým negativismem, který se týká učení kalvinismu, dokud jej sami objektivně neposoudíte. Rozdíl pochopí každý. V jedné větě – v kalvinismu Bůh volí člověka, v arminianismu člověk volí Boha, se všemi důsledky, které z obou stanovisek vyplývají.

V mém předposledním kázání „Spasení a víra“ jsme se seznámili s monergismem a synergismem. Krátké opakování:

1. V kalvinismu je znovuzrození, vzkříšení duchovně mrtvého člověka jednostranná, tvořivá, svrchovaná práce Boha. Kristus na kříži spasil svůj lid bezpodmínečně, v souladu s Otcovou vůlí, a toto spasení na kříži dokonal.

• Jan 19:30  Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal.

Bůh znovuzrozenému stvořil nové srdce, vidoucí oči, dal mu dar víry, proto znovuzrozený člověk již činí Boží vůli, je posvěcován Duchem svatým až od toho okamžiku, kdy byl jednostrannou Boží slitovnou mocí zachráněn. To je monergismus; monos = jeden, ergon = skutek, práce.

2. V arminianismu je znovuzrození způsobeno spoluprací Boha s člověkem. Kristus na kříži nikoho nespasil, spasení nedokonal, pouze jej umožnil všem lidem bez výjimky pod podmínkou víry. A tak teprve víra, volba člověka, zda přijme, nebo odmítne Kristovu zástupnou oběť, způsobí, že je Jeho oběť na kříži buď účinná, nebo neúčinná. Takové „spasení“ není dokonané, je pouze potenciální, tzn. možné. To je synergismus; syn = spolu nebo současně, ergon = skutek, práce.

Historie vzniku pěti bodů kalvinismu

Je pozoruhodné, že ačkoli teologický systém pěti bodů kalvinismu je v dokonalém souladu s Písmem, jak jsme si již ukázali v Římanech 5,8-11; tak tyto body nebyly původně sepsány jako krédo víry v Boží svrchovanost; ale jako obhajoba víry v Boží svrchovanost. Dále si to vysvětlíme.

I. Augustin (354-430)

Augustin byl jeden z prvních teologů, který kázal monergismus, tj. naprostou Boží svrchovanost v otázkách spasení (soteriologie). Nemohl a také neučil naprostou Boží svrchovanost v pěti bodech, tak jak vidíme dnes.

II. Pelagianismus, Pelagius (350-418)

Pelagius byl současník Augustina a aktivní odpůrce jeho učení o naprosté Boží svrchovanosti ve spasení. Pelagius učil:

Adamův hřích není dědičný [totéž platí v Islámu]. Když člověk chce, může žít bez hříchu. Adam dal lidstvu jen špatný příklad. Člověk se rodí nevinný, jako byl stvořen Adam, je ve své přirozenosti dobrý a napravitelný.

Milost je důsledek lidského úsilí. Milost je, když člověk pozná Krista, když následuje Jeho příkladu.

Jistě znáte nějaké pelagiány. Jedna členka přední české evangelikální denominace nám poslala do redakce Reformace.cz tuto plnokrevně pelagiánskou reakci:

Nevěra, pro kterou lidé budou zavrženi od Boha, není nějaký zděděný stav po Adamovi, nýbrž je to úplné zanedbání možnosti věřit.

Jinými slovy, přirozený člověk nezdědil po Adamovi ten nejzákladnější hřích, tj. naprostou zkaženost a neschopnost uvěřit na této straně kříže, v Pravého Boha, Ježíše Krista. Je schopný uvěřit svým vnitřním rozhodnutím.

Pelagianismus je spása ze skutků. Člověk je napravitelný, a proto se pelagiánské náboženství prakticky rovná humanismu.

III. Semi-pelagianismus, Kassián (360-435)

Polemika v zásadních otázkách teologie spasení (soteriologie) mezi Augustinem a Pelagiem byla natolik přesvědčivá ve prospěch Augustinovy strany, že pelagianismus byl odsouzen jak Kartágským koncilem (418) tak Efezským (431).

Proto Kassián (360-435), také současník Augustina i Pelagia, ustoupil z očividné hereze a přiznal, že všichni Adamovi potomci jsou hříšní, ale nikoli docela. Jeho učení je dnes známo pod jménem: polo- nebo semi-pelagianismus. Kassián učil:

Hřích je od Adama dědičný, ale je to spíše nemoc. Člověk není mrtvý v hříchu, ale nemocný a potřebuje uzdravení. Člověk je jen duchovně nemocný, a jako takový je schopný s Bohem spolupracovat na spasení.

Milost je lidské rozhodnutí pro Krista na základě „svobodné“ vůle, která je jen částečně poznamenaná hříchem.

To je synergismus par excellence. Nejen pelagianismus, ale i semipelagianismus dodnes v církvi přetrvává a vede se mu dobře. Setkáváme se s ním jak v katolicismu, tak v moderním evangelikálním liberalismu. Semipelagianismus není arminianismus, ačkoli mnoho semipelagiánů je za arminiány mylně považováno.

Všimněme si, jak člověk, když cítí, že Bůh je přece jenom „jaksi taksi“ svrchovaný, tak trochu ustoupí, třeba na pozici vrozené hříšnosti, ale odmítá se vzdát úplně, odmítá přiznat, že je duchovně nejen zkažený, ale mrtvý.

IV. Druhá oranžská synoda (529)

Otázka semipelagianismu byla uzavřena na druhé oranžské synodě v roce 529, kde byly položeny základy dnešního arminianismu. Pelagius je 111 a Kassián 94 let po smrti. Druhá oranžská synoda se svým rozhodnutím posunula od Kassiánova semipelagianismu o další půlkrok směrem k Boží svrchovanosti, jež byla zastávána Augustinem. Augustinovo učení o naprosté Boží svrchovanosti v předurčení a vyvolení hříšníků ke spasení však odmítla. Synoda rozhodla:

Protože jsou lidé potomci Adama, jsou pod mocí hříchu, svoboda jejich vůle je omezena (člověk sám od sebe nedokáže dostatečně milovat Boha). Potřebují Boží milost, kterou si však nemohou ničím zasloužit ani získat. Člověk má svobodu milost přijmout i odmítnout.

Vidíme to znovu a znovu. Tlak Písma nutí lidi přiznat Boží svrchovanost, nicméně, člověk se nechce a nechce úplně vzdát Bohu! Stále si chce hrát alespoň na částečného boha, jako Adam s Evou. Vzpomínáte?: „…budete jako Bůh.“

V.  Reformace od Viklefa ke Kalvínovi (1320-1564)

Pelagianismus, semipelagianismus i druhá oranžská synoda přispěly nemalým dílem k tomu, že se římská církev ztotožnila s náboženstvím skutků, odpustků, despotismu, strachu, sebetrýznění, církevního hierarchismu a okázalosti.

Bůh povolal své vyvolené. Zde jsou jen ti nejvýznamnější, jak šel čas: Jan Viklef (1320-1384); Jan Hus (1370-1415); Martin Luther (1483-1546); Jan Kalvín (1509-1564). Tito reformátoři přivedli část církve zpět k Písmu tj. k naprosté Boží svrchovanosti, jak ji chápal již Augustin, přivedli ji zpět k monergismu ve spasení. Ani jeden z nich, ani Kalvín, však netušil, že by Boží svrchovanost ve spasení mohla být formulována v pěti bodech „kalvinismu“.

VI. Arminius (1560–1609)

Myšlenky pelagianismu, semipelagianismu i druhé oranžské synody se zabydlely nejen v katolicismu, ale i v myšlení některých protestantských teologů 16. a 17. století, kteří byli, více než Písmem, ovlivněni renesancí, osvícenstvím a humanismem.

Znovu vidíme, že se člověk nechce vzdát svého vkladu, že chce Bohu uloupit svou „svobodnou vůlí“ jistou část slávy na spasení (synergismus).

Jedním z nich byl holandský profesor teologie Jakub Arminius (1560–1609). Byl jen 4-letý, když Kalvín zemřel. Ten zformuloval teologii spasení tak, aby byla stravitelná i pro tehdejší reformovanou holandskou církev, která zastávala jak učení Augustina tak reformátorů jako byl Kalvín. Odmítala svobodnou vůli přirozeného, padlého člověka, a věřila, že spasení a víra je výhradně Boží, člověkem nepodmíněné, tvořitelské dílo, tedy monergismus.

Učení Jakuba Arminia bylo načrtnuto již druhou oranžskou synodou roku 529. Do dnešní podoby bylo zformulováno Johnem Wesleyem (1703–1791), zakladatelem metodismu.

Arminianismus již není tak silně soustředěn na člověka jako pelagianismus nebo semipelagianismus:

Člověk není duchovně schopen zvolit Krista svojí padlou vůlí. Ke spasení je nutný prvotní Boží podnět, tj. působení nápomocné milosti skrze Ducha svatého. Teprve potom se člověk může, nebo nemusí obrátit a posléze přijmout, nebo odmítnout Krista. Nápomocná milost arminianismu tedy spasení umožňuje, ale nezaručuje.

Protože se jen někteří, na které byla Duchem svatým vylita nápomocná milost, rozhodnou pro Krista, je zřejmé, že i práce Ducha svatého je omezená a často neúčinná, přestože všechny přesvědčuje stejně důrazně. V tomto bodu arminianismus kopíruje druhou oranžskou synodu dokonale – člověk má svobodu nápomocnou milost nejen přijmout, ale i odmítnout.

VII. Remonstrace, pět bodů arminianismu (1610)

V roce 1610, rok po Arminiově smrti, se sešli jeho žáci a shrnuli jeho učení do pěti bodů. Ty předložili holandské reformované církvi ve formě „remonstrace“, což znamená námitka. Požadovali, aby byly dosavadní „Belgické vyznání víry“ a „Heidelberský katechismus“, oficiální dokumenty holandských církví, změněny v souladu s remonstrací.

Všechny body remonstrace (1610) byly pečlivě formulovány. Na první pohled vypadají, jako by odpovídaly Písmu. Kdybychom pozorně nečetli mezi řádky, skoro bychom každý z nich zakončili stvrzujícím Amen. Pečlivé čtení však odhalí jejich nebibličnost a soustředěnost na člověka; postrádají jednolitost a integritu. V češtině, pokud víme, existují jen v mém překladu z Angličtiny v knize „Svou slávu nikomu nedám“. Zde je jejich podstata:

1. Podmíněné vyvolení (2. bod kalvinismu)
2. Neomezené vykoupení (3. bod kalvinismu)
3. Duchovní neschopnost (1. bod kalvinismu)
4. Nápomocná, odolatelná milost (4. bod kalvinismu)
5. Ujištění a jistota musí být ještě rozhodnuty (5. bod kalvinismu)  

VIII. Dortrechtská synoda (1618)

Padesát čtyři let po Kalvínově, devět let po Arminiově smrti a osm let po remonstraci, v roce 1618, se sešla dortrechtská synoda, aby prozkoumala učení Arminia a remonstrace ve světle Písma. Zúčastnilo se jí 84 členů, trvala 7 měsíců od listopadu 1618 do května 1619, proběhlo 154 zasedání. Nebylo to plané rokování znalců Písma, došli k závažným závěrům.

Dortrechtská synoda odpověděla na každý z pěti článků remonstrace. Pět bodů kalvinismu tedy nevzniklo tak, že by se sešli teologové, kteří věřili, podobně jako Augustin nebo Kalvín, v naprostou Boží svrchovanost ve spasení, tedy v monergismus, a rokováním by v pěti bodech formulovali svoji teologii spasení, svoji soteriologii. Pět bodů kalvinismu vzniklo jako záporná, odpověď, která popírala pět bodů remonstrace, tedy pět bodů arminianismu.

Dortrechtský kánon obsahuje pět hlavních bodů, které jsou dopodrobna rozvinuty do článků odstavců, v nichž je omyl remonstrace krok po kroku odmítnut. Článků a odstavců je dohromady 93. Celý dortrechtský kánon potvrdil předremonstrační pohled na Boží svrchovanost. Později těchto pět dortrechtských hlavních bodů změnilo pořadí, byly zjednodušeny a postupně vybroušeny do pěti bodů, které jsou dnes známy jako „Pět bodů kalvinismu“:

1. Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka.
2. Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení.
3. Kristovo, v rozsahu omezené, účinné, cílevědomé vykoupení.
4. Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem.
5. Vytrvalost svatých, zachování svatých Bohem.

Těchto pět bodů se v teologické literatuře, podle autora a doby, vyskytuje v četných modifikacích, ale stejné podstaty a obsahu. Byly pojmenovány podle francouzského reformátora Jana Kalvína, který byl již více než 55 let po smrti. Kalvín Boží svrchovanost shrnutou do pěti bodů nikdy neviděl, neznal, a proto ji nemohl, v její dnešní celistvosti, ani učit. Rozhodnutí dortrechtské synody bylo podpořeno převážnou většinou protestantských teologů tehdejší doby. Dortrechtská synoda odmítla remonstraci a označila jejích pět bodů za neslučitelné s Písmem.

Uvedených pět bodů kalvinismu bude páteří mé nastávající série kázání. Každému z nich budeme věnovat dvě až tři kázání, dohromady tedy nejméně deset kázání. Máme se tedy na co těšit.

IX. Tabulkové porovnání arminianismu a kalvinismem

Prostudujme následující tabulku, abychom porovnali dvě naprosto protichůdná soteriologická stanoviska, týkající se spasení. Tabulka neobsahuje pět doslovných remonstračních bodů ani pět dortrechtských bodů, ale jen jednu z jejich mnoha zkrácených modifikací, které vystihují smysl jak remonstrace tak dortrechtského kánonu:

 

PĚT BODŮ ARMINIANISMU a PĚT BODŮ KALVINISMU
ARMINIANISMUS Svobodnou vůli přirozeného člověka sdílí jak s Pelagiem, tak s Kassiánem Základní stanoviska současného arminianismu vycházejí z pěti článků remonstrace. Ačkoli se jejich formulace podle zdroje liší, podstata zůstává stejná:	KALVINISMUS Satanem zotročenou vůli přirozeného člověka sdílí s Augustinem Dortrechtská synoda odpověděla na remonstraci také v pěti bodech, které se staly jádrem kalvinismu. Ačkoli se jejich formulace podle zdroje liší, podstata zůstává stejná:
1. Duchovní schopnost je následek nápomocné Boží milosti Lidé jsou hříšní a bez Boha neschopní být sami o sobě spravedliví. Avšak nejsou nenapravitelně hříšní. Bůh na ně působí svojí nápomocnou milostí. Ta obnovuje lidskou vůli, aby mohla přijmout, nebo odmítnout spasení.	1. Naprostá duchovní neschopnost je následek Adamova pádu Lidé jsou do takové míry zasaženi negativními důsledky prvotního hříchu, že nejsou schopni, aby byli spravedliví, a jsou vždy nezměnitelně hříšní. Lidská svoboda je zcela zotročena hříchem, takže ve věcech Ducha Božího může volit pouze zlo.
2. Podmíněné vyvolení Bůh se rozhodl, aby skrze Jeho milost bylo veškeré lidstvo spravedlivé (mělo vymazané hříchy). Nicméně nás vyzývá, abychom odpověděli na Jeho nápomocnou milost uplatněním naši přirozené vůle, kterou nám obnovil tak, aby se mohla pro Něj rozhodnout. Naše odpověď podmiňuje naplnění Jeho vyvolení.	2. Nepodmíněné vyvolení Protože si lidé nemohou ani nechtějí zvolit Boha, Bůh svým věčným výnosem vyvolil svůj lid, který miloval odvěkou láskou, aby jej ospravedlnil (vymazal mu hříchy) kvůli sobě, pro sebe a své oslavení, bez jakýchkoli podmínek, jež by toto vyvolení zapříčinily.
3. Všeobecné vykoupení Kristem Boží vykoupení je neomezené v rozsahu, ale omezené člověkem v účinnosti. Je to pouhá možnost pro všechny. Vykoupení se stává účinným, až člověk uvěří. Ty, které Bůh předzvěděl, že uvěří, také vyvolil. Víra člověka předchází a podmiňuje Boží spasení.	3. Účinné vykoupení Kristem Boží vykoupení je omezené v rozsahu, ale neomezené v účinnosti. Je dokonalé a dokonané, zajistilo spasení a víru všem, které Bůh nepodmíněně vyvolil a miloval odvěkou láskou před založením světa. „Spasení & víra“ jsou Boží souběžné, neoddělitelné dary.
4. Odolatelná milost Boží milost je nabízena bez zásluh; avšak lidé mají Bohem udělenou svobodu skrze nápomocnou milost, proto mohou Jeho nabídce odolat a odmítnout ji.	4. Neodolatelná milost Milost, kterou Bůh nepodmíněně udílí svému lidu, nemůže být odmítnuta, nelze jí odolat, protože nejde o přijetí běžné nabídky, ale o stvoření nového vnitřního člověka, který neodolatelně žije svůj nový život v Kristu.
5. Podmíněná záruka a ujištění V Boží milosti je ujištění, že všichni, kdo se rozhodli přijmout Ježíše Krista, mají zaručené spasení. Toto ujištění je však podmíněno vírou až do konce. Člověk má svobodu Ježíše Krista jak přijmout, tak Jej později i odmítnout, a to odpadnutím. (V tomto bodu není mezi arminiány jednotný názor)	5. Vytrvalost svatých Vyvolení nemohou ztratit své spasení ani víru, protože spasení a víra je práce trojjediného Boha. Otec svoje vyvolil, Syn vyvolené vykoupil a Duch svatý vykoupené znovuzrodil. Boží dílo nemůže být zmařeno, protože je to Bůh, kdo vytrvává ve věrnosti a způsobuje vytrvalost ve svých vyvolených, vykoupených a znovuzrozených svatých až do konce.
Podle arminianismu: Spasení je dosaženo společným úsilím Boha, jenž převzal iniciativu, a člověka, jenž musí reagovat. Lidská odpověď je rozhodující činitel. Bůh nabízí spasení každému, ale Jeho opatření se stává účinným jen pro ty, kteří se prostřednictvím vybuzené, svobodné vůle nápomocnou milostí rozhodnou s Ním spolupracovat a přijmout Jeho nabízenou milost. V kritickém okamžiku hraje rozhodující roli lidská vůle. A tak člověk, nikoli Bůh, určuje, kdo bude příjemcem daru spasení.	Podle kalvinismu: Spasení je dosaženo všemohoucí, vyhlašující, dekretivní vůlí trojjediného Boha. Otec vyvolil svůj lid; Syn jej svojí smrtí vykoupil; Duch svatý zaručil, aby byla Kristova smrt účinná, tzn. znovuzrodil vyvolený lid, přivedl jej k víře a pokání, způsobil, že se ochotně a s radostí podřizuje evangeliu. Celý průběh spasení (vyvolení, vykoupení, znovuzrození) je výhradně Boží zásluha, darovaná pouze nepodmíněnou milostí. A tak Bůh, nikoli člověk, určuje, kdo bude příjemcem daru spasení.
Zamítnuto Dortrechtskou synodou Tento soteriologický systém byl obsažen v remonstraci. Původně bylo těchto pět článků v jiném pořadí a formulaci. Remonstrace (námitka) byla předložena arminiány holandské církvi v roce 1610 k přijetí. Byla však zamítnuta dortskou synodou až roku 1619 jako neslučitelná s Písmem.	Potvrzeno Dortrechtskou synodou Tento soteriologický systém byl opětovně potvrzen dortrechtskou synodou roku 1619 jako biblická doktrína spasení. Tehdy byl poprvé formulován v pěti kapitolách jako odpověď na pět článků remonstrace a arminiánů. Později vešel ve známost jako pět bodů kalvinismu.

X. Nakonec začátek

Nyní náš text Římanům 5,8–11:

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku k nám [pouze k nám, nepodmíněně, svrchovaně vyvoleným – 2. bod] tím, že Kristus za nás zemřel [pouze nás Kristus účinně a cílevědomě vykoupil – 3. bod], když jsme ještě byli hříšní [naprosto duchovně neschopní a zkažení – 1. bod].
• (9) Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve [pouze my jsme byli účinně a cílevědomě vykoupeni Kristovým křížem – 3. bod], budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu [pouze my budeme zachováni až do konce – 5. bod].
• (10) Jestliže jsme my, Boží nepřátelé [my jsme naprosto duchovně neschopní a zkažení – 1. bod], byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna [pouze my jsme byli účinně a cílevědomě vykoupeni Kristem – 3. bod], tím spíše nás smířené zachrání jeho život [pouze nás zachová až do konce – 5. bod].
• (11) A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista [pouze my se chlubíme omilostněním a účinným povoláním Duchem – 4. bod], který nás s ním smířil [pouze nás účinně a cílevědomě vykoupil – 3. bod].

AMEN