Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka

Důkazy naprosté zkaženosti člověka

Pavel Steiger, Ústí nad Labem, 8. dubna 2018

Úvod

Než dnes přistoupíme k  II. části rozboru 1. bodu kalvinismu, totiž naprosté duchovní neschopnosti a zkaženosti člověka, zaposlouchejme se a vstřebejme následující biblický text:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy [sebestřednými], a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2:1-3)

Rodem jsme všichni dětmi toho Zlého, tj. ďábla. Náš duch je od početí oddělen od Božího Ducha, nemá s Ním spojení, proto jsme rodem všichni duchovně mrtvi a neschopni zavolat k pravému Bohu.

• nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3:11-12)

Dnes si již podruhé připomeneme náš někdejší, z lidského hlediska nevyléčitelný stav, do něhož se všichni bez výjimky v Adamovi rodíme. Shrňme si narychlo ještě pro přehled všech pět bodů:

1. Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka.
2. Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení.
3. Kristovo, v rozsahu omezené, účinné, cílevědomé vykoupení.
4. Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem.
5. Vytrvalost svatých, zachování svatých Bohem.

Takže:

1. Bod: Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka II.

Porovnejme v tabulce nejprve námitku remonstrace s 1. odpovědí Dortské synody. Týká se duchovní neschopnosti přirozeného člověka narozeného z Adama:

ARMINIANISMUS Remonstrace, 1610	KALVINISMUS Dortská synoda, 1619
1. Duchovní schopnost je následek nápomocné Boží milosti Lidé jsou hříšní a bez Boha neschopní být sami o sobě spravedliví. Avšak nejsou nenapravitelně hříšní. Bůh na ně působí svojí nápomocnou milostí. Ta obnovuje lidskou vůli, aby mohla přijmout, nebo odmítnout spasení.	1. Naprostá duchovní neschopnost je následek Adamova pádu Lidé jsou do takové míry zasaženi negativními důsledky prvotního hříchu, že jsou neschopni, aby byli spravedliví, a jsou vždy nezměnitelně hříšní. Lidská svoboda je zcela zotročena hříchem, takže ve věcech Ducha Božího může volit pouze zlo.

Pojďme do Písma a ukažme si, koho podporuje. Remonstraci nebo Dortskou synodu?

I. Důkazy naprosté zkaženosti

A. Křesťané bývali satanovými otroky

Ti, kdo dnes znají Krista, bývali rodem duchovně mrtví, žili podle vůle toho Zlého, podle své hříšné přirozenosti, kterou zdědili po Adamovi:

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval [= odvěkou spásnou láskou, Jr 31,3], probudil nás [= kteří mu patříme od věčnosti, před stvořením světa] k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy [= uvězněni v satanově žaláři]. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil [= první vzkříšení, „spasení & víra“] a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši. (Ef 2,4-6)

Jen Boží nepodmíněná milost obřezává srdce. Všichni znovuzrození z Ducha kdysi chodívali ve tmě, byli zlí:

• I vy jste kdysi byli tmou [= patřili jste satanovi], ale nyní vás Pán učinil světlem [= patříte Kristu]. (Ef 5,8)

Kdo nebyl znovuzrozen z Ducha Božího, komu Kristus neseslal do nitra Přímluvce (J 15,26), ten zůstává vězněm toho Zlého. První duchovní vzkříšení Bůh uskutečnil, když jsme ještě byli odděleni od Boha, duchovně neobřezáni a mrtvi.

• Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním [= vzkřísil nás z duchovní smrti, tj. první vzkříšení] a všechny viny nám [= pouze nám, kteří jsme byli pokřtěni, tzn. vloženi Duchem do Krista] odpustil. (Ko 2,13)

Ty, které Bůh miluje odvěkou spásnou láskou, kteří se dosud narodili jen poprvé, přirozeně, tělesně, kteří ještě poslouchají vládce světa, satana, popisuje Izajáš jako zbloudilé ovce:

• Všichni jsme bloudili jako ovce [= ovce jsou obraz Božích dětí], každý z nás se dal svou [= svévolnou] cestou, jej [= Ježíše Krista] však Hospodin postihl pro nepravost nás všech [= všech kdo jsme nebo budeme v Něm]. (Iz 53,6)

Pán Ježíš Kristus trpěl podle Otcovy vůle na místě svého, od věků milovaného lidu. Není jiné cesty než cesta kříže, která by vedla ke „spasení & víře“. Vykoupení nebo ponechání v zavržení je výlučně v rukách trojjediného Boha. On svou tvář před jedněmi odhaluje a před druhými ji skrývá. On je tvůrce přirozeného, vnějšího, tělesného i nadpřirozeného, vnitřního, duchovního člověka:

• Jako nečistí jsme byli všichni [= bez výjimky], všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce [= tvoříš z nás nového, vnitřního, duchovního člověka], a my všichni jsme dílo tvých rukou. (Iz 64,5-7)

B. Člověk je hříšný rodem

Naše ztracenost je nám vrozená od početí. V následujícím verši David neříká, že byl počat hříchem, jako by manželské lože bylo hříšné, to je přece svaté; a už vůbec nemá na mysli matčinu hříšnost. Říká, že byl hříšný již v okamžiku početí:

• Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51,7)

Přirozený člověk umírá dříve, než chce, žije v neklidu a strachuje se o svůj život. Strach ze smrti a nepokoj v duši jsou následky hříšné přirozenosti. Člověk není zlý, protože hřeší; člověk hřeší, protože se narodil zlý. Zlá podstata člověka je příčina, zlé činy jsou pouhé důsledky. Lidé jsou zlosyni, tj. satanovy děti svým původem:

• Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Ž 58,4)

Lidé propadli iluzi, že si se zlem, bídou a bohatstvím poradí sami. Vždyť již od Adama „ví“, co je zlo a jak jej porazit a co je dobro a jak jej nastolit. Ďábel nám dal v Adamovi návod – zbavme se Boha (Gn 3,5). Podívejme se jen na jednu písničku od Voskovce a Wericha. Ježkova skvělá hudba doprovází humanistický, revoluční text, který nalhává, že to s lidstvem bude mnohem lepší, až změní politicko-ekonomické klima. Podobných písní, které navádí k ještě hlubší bezbožnosti, je bezpočet. Čtěme pozorně:

Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a di mezi lid, poznáš, co je živořit z dřiny, uvidíš za den tolik špíny, do smrti nebudeš mít klid. A vůbec velkomožní páni, přijďte se na nás podívat, vy páni, kteří jste tím vinni, že bída z lidí lotry činí, že vlky z lesů žene hlad. Myslete si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát. Jednou však popadne vás hrůza, až pod okny vám budem řvát. Hej, křečkové a bařtipáni, je čas budeme účtovat, pánové, sami jste tím vinni, že bída z lidí lotry činí, že nás proti vám žene hlad.

Ani páni, ani bída z lidí lotry nečiní. Žádný pán, žádný bařtipán, žádný křeček, žádný nuzák, ani bohatství, ani chudoba z lidí nečiní lotry. Všichni se již rodíme lotry. Nikdo není zlý proto, že by se stal obětí zla jiných. Nikdo nemůže svalovat vinu na druhého. Kolik lidí, kteří nemají hlad, kteří jsou vzdělaní, majetní a mocní jsou zlotřilými vlky! D. L. Moody řekl: „Dejte vzdělání nuzákovi, který krade na železnici matky a šrouby, a ukradne vám lokomotivu.“

Nezapomenu na návštěvu Muzea genocidy, dříve francouzského lycea, vězení S21 v Phnompenhu v Kambodži. Rudí Khmerové v letech 1975-1979 vybili oficiálně dva miliony lidí, 25 % kambodžské populace. Místní mi tvrdili, že to byla celá polovina. Jen Bůh ví, kolik jich opravdu bylo. Zahubit nejméně čtvrtinu vlastního obyvatelstva se nepodařilo ani Stalinovi, ani Mao Ce-tungovi, kteří byli ve Francii vzdělanému Pol Potovi jen nedokonalými vzory v budování beztřídní společnosti. Už ten, kdo nosil brýle, byl považován za inteligenta a nemilosrdně popraven. Pro naše poznání je však nejvarovnější skutečnost to, že výkonnou pákou vraždění byla především armáda dětí, mladistvých pod 16 let. Proto na mne tato návštěva zapůsobila hlouběji než návštěva Osvětimi. Dětští vojáci jsou i dnes pro svou ďábelskou, zabíjecí, bezcitnou schopnost a výkonnost využíváni v mnoha zemích třetího světa. Člověk se vskutku nerodí jako neposkvrněný list bílého papíru:

• Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy? (Jb 25,4)

Dnes nesouhlasím se svým dědou, který bojoval v první světové válce. Říkával: Lidé jsou dobří, ale ty vlády, ty jsou zlé. Všichni lidé bez našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista, bez Jeho osvícení, zůstávají uvězněni v temnotách zla:

• Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět [= první Kristův advent], ale lidé si zamilovali více tmu [= ďábla] než světlo [= Krista], protože jejich skutky byly zlé. (J 3,19)

C. Pýcha, sebestřednost a „bohorovnost“

Kdybychom se narodili čistí jako list bílého papíru (pelagianismus a islám) nebo jen částečně ušpinění (semipelagianismus), potom by Bůh nemusel posílat svého Syna. Mohl by se obrátit přímo na naši celou nebo částečnou duchovní nezkaženost a jednoduše nám nabídnout výhody bytí v Jeho společnosti. Přicházíme však na svět, jak poznamenal Luther, jako pelagiáni, naplněni pýchou a sebestředností. Myslíme si, že jsme slušní, že nás zkazí až prostředí, až někdo jiný. Jsme však duchovně mrtví. Žijeme v přeludu, jsme si božstvem (Gn 3,5), víme, co je pro nás dobré a co zlé:

• Soustředění na sebe [= pýcha, bohorovnost] je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8,7-8) 

Ďábel nám lstivě vnukl, že můžeme žít z vlastních sil, že jsme duchovně svébytní. Naše přirozenost však zná jen duchovní znetvoření, které vyhovuje naší zotročené, sobecké, pyšné svévoli. Žádný Adamův přirozený potomek nemá vrozenou schopnost pochopit, tím méně přijmout Boží pohled na svoji naprostou duchovní mrtvost, zkaženost a neschopnost:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem [= Duchem Božím, s kterým duchovně mrtvý, přirozený člověk není propojen]. (1K 2,14)

Žádná vůle, ani satanova, nemůže rozhodovat vně, za „hranicemi“ Boží svrchované vůle. Bůh přece nemá hranice, je nevymezitelný, tedy nedefinovatelný, je neobsáhnutelný v jakékoli své vlastnosti. Věřit v nezávislou, přirozenou „svobodnou“ vůli, která by jakoby rozhodovala svrchovaně mimo Boží neohraničenou svrchovanost, může jen ten, kdo si pyšně, sebestředně, tedy bohorovně myslí, že jeho „svobodná“ vůle „ohraničí“ Boha čárou, za kterou Bůh už nemůže, kde už je bezmocný. Jestliže má náš Bůh hranici, pak už je to jenom bůh s malým „b“, protože za jeho hraniční čárou je další bůh, s „nezávislou“ svobodnou vůlí, totiž hříšný, padlý člověk. Tuto lež, jak dobře víme, ďábel pověsil na nos už prvním dvěma lidem. Pýcha a svébytná svrchovanost provází člověka již od Adama. Opakování nikdy neuškodí:

• Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte [= ze stromu poznání dobrého a zlého], otevřou se vám oči a budete jako Bůh [= budete jej údajně omezovat] znát dobré i zlé. (Gn 3,5)

Muslim, pelagián, semipelagián i arminián žije v mylném přesvědčení, že je mu „svobodná“ vůle v duchovní oblasti vlastní. Věří, že je od narození schopen (pelagián a semipelagián) nebo někdy po narození Duchem svatým uschopněn (arminián) „svobodně“ volit mezi dobrem (Bohem – světlem) a zlem (ďáblem – tmou). „Svobodná“ vůle člověka je ale protimluv, protože boří definici neomezeného Boha. Hříšný, přirozený člověk, protože vězí ve tmě, je schopen v duchovní oblasti volit jen zlo, tzn. nevolit Boha. Nemůže darovat Bohu svoji „víru“, aby mu za ni dal spasení, protože vše, tedy i „spasení & víru“, tvoří a dává Bůh:

• Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,35-36)

D. Boží a ďáblovy děti

Pavel vyzýval křesťany, aby nežili ve tmě, ve službách zla, jako žijí pohané. Pohan nezná míru své ztracenosti a zatvrzelosti, protože má ďáblem zatemnělou mysl:

• To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. (Ef 4,17-19)

Kdo není v Ježíši Kristu, ten je ve světě a celý svět je pod mocí toho Zlého (2K 4,4). Duchovní otec přirozeného člověka není nikdo jiný než ten Zlý (1J 3,10b). Pán Ježíš řekl náboženské elitě Izraele, farizeům:

• Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (J 8,42-44)

Apoštol Pavel tento stav přirozeného lidstva potvrzuje v dopise svému učedníku Timoteovi:

• Má vlídně poučovat [= Kristův služebník] odpůrce [= kteří neznají Krista]. Snad jim dá Bůh [= nikoli jejich „svobodná“ vůle], že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli [= v Adamovi jsou všichni poslušnými dětmi ďábla]. (2Tm 2,25-26)

Bůh je Stvořitel všech lidí. Nicméně pouze Jeho zaslíbené děti (Ř 9,8), které jsou Jeho v Kristu, Jej mohou nazývat svým Otcem. Kdo není v Kristu, ten má jiného otce, ďábla (Sk 13,9-10):

• Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha [= ale z ďábla], kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. (1J 3,10)
• Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla [= ďábel je jeho otec], protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy [= aby Kristus na kříži uzmul ďáblovi svůj vyvolený lid]. (1J 3,8)

To je pro přirozeného, humanisticky smýšlejícího člověka nejen nepříjemná, ale i nepřijatelná zpráva. Třetí otcovství Písmo nezná. Ďábel je spokojen, když se ti, kdo Krista neznají nebo odmítají, považují za sice nedokonalé, ale přece jen „slušné“ lidi. Písmo nás z takového omylu vyvede v následujícím odstavci.

E. Není, kdo by konal dobro

Humanisté jsou přesvědčeni, že špatné prostředí produkuje zlého člověka, proto se snaží odstranit zlo nápravou prostředí a společenských vztahů. Boží pohled je opačný – zlé lidské srdce, zlý člověk produkuje špatné prostředí a společenské vztahy, proto Bůh odstraňuje zlo stvořením nového lidského srdce. Jen ten, koho si Bůh přitáhne, si uvědomí svoji zoufalou situaci, bude se bít v prsa a volat:

• Bože, slituj se nade mnou hříšným. (L 18,13b)

To už mu Bůh vyměnil srdce, je nové stvoření, je „spasen & věří“. Jiná cesta není než cesta kříže, pokory a poslušnosti. Nezapomínejme, že:

• Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kaz 7,20)

Vyvarujme se odsuzovat Boha, že za všechno vlastně může On, když nechává člověka napospas jeho nepravosti. Veškerá historie, tedy i lidská nepravost, naplňuje Boží záměr, který vede ke konečnému svatému cíli a Jeho oslavení. Nesuďme Jeho svrchované záměry a způsoby, které jsou nekonečně vzdáleny našemu rozumovému chápání (Dt 29,28). Vždyť se zmítáme pod mocí vlastní nepravosti, nikoli pod mocí „nepravosti Boží“:

• … všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.“ (Ř 3,9b-12)

F. Po potopě hůře než před potopou

Dnešní přirozený člověk v Adamovi není o nic lepší než předpotopní lidstvo. Dřívější svět byl zatopen a pouhých osm lidí bylo zachráněno v arše. Kdyby dnešní, přirození lidé na tom byli lépe než předpotopní, jako že nejsou (Gn 8,21), neočekávala by je ještě dramatičtější, konečná destrukce než ta první při potopě světa. Potopa byla „jen“ nástin, předobraz posledního Božího soudného dne:

• Den Páně přijde, jako přichází zloděj [= nečekaně, jako potopa]. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví [= tento vesmír nemůže vstoupit do svaté věčnosti, Bůh jej přetaví, přetvoří] a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. (2Pt 3,10)

Písmo nejednou připomíná, že životní styl přirozeného lidstva před druhým příchodem Pána Ježíše Krista bude nápadně podobný tomu předpotopnímu:

• Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka. (Mt 24,37-39)

Vskutku, zničení světa potopou, všeobecné utonutí všeho suchozemského a záchrana osmi vyvolených byl „pouhý“ fyzický předobraz konečné duchovní destrukce, která čeká mnohé při druhém Kristovu adventu. Ten bude mít věčné, dalekosáhlé a konečné následky. Tehdy, jako těch osm v arše, bude Boží lid, ten nespočetný zástup v Kristu (Zj 7,9-10), zachráněn, uchvácen do oblak vstříc ženichovi, Pánu Ježíši Kristu (1Te 4,17), aby s Ním sestoupil na Zemi, jako nový Jeruzalém, jako Jeho nevěsta (Zj 21,2), která bude navěky hledět do Beránkovy tváře.

Zavržené, kteří nebyli v Kristu, potká úděl těch utonulých, kteří nebyli uschováni v arše, s tím nesmírným rozdílem, že při potopě zavržení zahynuli „jen“ na čas, tělesně. Při druhém příchodu Krista budou tělesně vzkříšeni (Da 12,2), aby v těle zahynuli, utonuli duchovně, v hořícím jezeru, aby zemřeli věčnou, druhou smrtí, která již není tělesná, ale duchovní, tj. věčné oddělení od Pána (2Te 1,9).

• Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zj 20,14)

Ti, kdo neznali Krista, budou v těle přebývat ve věčném, duchovním zahynutí, daleko od živého Boha, budou navěky odděleni od Smyslu bytí – to je ta druhá, věčná, duchovní smrt (Zj 2,11; Zj 20,6; Zj 20,14; Zj 21,8):

• … a v plameni ohně bude trestat ty, kteří neuznávají Boha, a ty, kteří nejsou poslušni evangelia našeho Pána Ježíše. Ti ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře a od slávy jeho síly, když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých [= v těch, které zachránil z ďáblovy moci] a aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili, neboť naše svědectví došlo u vás víry. (2Te 1,8-10) [ČSP]

G. Zlo vychází z nitra člověka

Přirozený člověk ve své sebestředné ztracenosti nazývá „otroctvím“ opravdovou svobodu, tj. službu Bohu; a „svobodou“ nazývá opravdové otroctví, tj. službu satanovi a hříchu. Hříšná závislost pustoší lidstvo. Vlastním úsilím a vnitřní silou se nikdo nemůže očistit:

• Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. (Jb 14,4) 

Všichni lidé jsou pod mocí hříchu. Naše slova a činy to dokazují. Podle nich poznáváme svoje srdce:

• Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka. (Mk 7,21-23) 

Jestliže se domníváme, že se na nás předchozí verše nevztahují, pak se jistě najdeme v tomto verši:

• … ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. (Jk 3,8)

Pokud vám tento výčet připomíná stav lidstva, neviňme dobu, v níž žijeme, nesvádějme nic na prostředí nebo historii; obojí působí jen jako katalyzátor. Na povrch vypluje vždy jen to, co je ukryto v našich srdcích, která jsou příčinou vzniku všech zločinů a despotických, krutých, totalitních režimů. Nikdy tomu není naopak. Žádný režim nezkazil naši docela „dobrou“ nebo neutrální vnitřní podstatu. Kdyby Bůh neustále nekrotil vnitřního člověka, svět by měl krátké trvání, protože bychom se navzájem vyplenili. Ti, kteří jsou dosud obelháváni tím Zlým, že se řídí dobrým svědomím, nikomu vědomě neubližují a nehřeší, ještě nepoznali pravdu:

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho [= Boha] lháře a jeho slovo v nás není. (1J 1,8.10)

Pro svatého Boha byl jediný, lidsky řečeno „nepatrný hříšek“, Adamovo neuposlechnutí příkazu nejíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, ten nejohavnější ze všech možných hříchů. Jeho motivace? Touha po bohorovnosti! Tento hřích hříchů, pýcha, je životní styl světa. Nic, zhola nic, nikdo nemůže Adamovi vyčítat.

II. Naději máme pouze v Boží milosti, a tou je Kristus

Nevěšme hlavy z naší člověčiny! Evangelium není špatná zpráva. Evangelium je dobrá zpráva; Kristus přišel pro nemocné nikoli pro zdravé. Kdyby v nás byla špetka duchovní čistoty, jistě by ji Bůh mohl použít. Nenašel ji. Proto poslal svého Syna, naprosto čistého, bez hříchu, aby na těle, jako má hříšný člověk, potrestal hřích místo nás.

Obraťme se ke Kristu. Spaseni jsme jenom, pouze a toliko Boží, Svrchovanou Milostí plus nic:

• Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! (Ř 7:24)

Nikdo se nemůže spolehnout na své skutky. Ty jsou důsledkem naší spásy, nikoli příčinou:

•  nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13:21)

Amen.