Odpuštění hříchů chromému (Lk 5,17-26)

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 17. srpna 2008

Dobrý den milí bratři a milé sestry. V Pekingu probíhají olympijské hry a nevím, jestli je sledujete. Já je sleduji jenom trochu, ale zaujala mě zpráva, že úspěšná kariéra švédského zápasníka arménského původu Ary Abrahamiana skončila skandálem na olympijských hrách. Stříbrný medailista z Atén se nesmířil se svým vyřazením v semifinále a při závěrečném ceremoniálu zahodil bronzovou medaili. Poté prohlásil, že končí kariéru. Chtěl zlato a neunesl porážku. Je to smutný příběh, je o to smutnější, že je veřejný a skandální. Ale zároveň je to velmi lidské a přirozené.

Tento příběh mi připomněl jiný příběh - totiž ten, jímž se dnes budeme zabývat v Lukášově evangeliu. Je to příběh muže, který přišel - tedy byl přinesen k Ježíši, aby ho Ježíš uzdravil. Ale velké očekávání uzdravení bylo zchlazeno slovy z úst Ježíše. Místo, aby ho Ježíš uzdravil, tak mu řekl, že se mu odpouštějí jeho hříchy.

Nevíme, co se v tu chvíli honilo hlavou tomuto muži a jeho přátelům, kteří ho přinesli. Možná také chtěli se vším praštit a říct, my jsme to chtěli jinak. Ale to už trochu předbíháme.

Pojďme teď přečíst z Lukášova evangelia, z páté kapitoly, prvních 26 veršů.

Tři podobné příběhy. Tři lidé, kteří se osobně setkávají s Pánem. První příběh ukazuje na Ježíšovu svatost - Šimon vyznává, odejdi ode mě, Pane, neboť jsem člověk hříšný. Druhý ukazuje na Jeho dobrotu, když z jeho úst slyšíme, chci, buď čist. Ježíš si nehraje s lidským osudem, ale On je dobrý.

A konečně třetí příběh, který ukazuje na Jeho moc. Na moc odpouštět hříchy. Všechny tři příběhy jsou o hříchu - 1. Odejdi, neboť jsem člověk hříšný (v. 8), 2. Jdi a obětuj za své očištění (to byla oběť za vinu - v. 14), 3. Odpouštějí se ti tvé hříchy.

Všechny tři příběhy ukazují na konfrontaci lidského hříchu a Boží Svatosti. To je něco, co neodlučitelně patří k evangeliu. Kde toto chybí, tam chybí podstatná část evangelia o Boží milosti a nemůže dojít k novému narození z Božího Ducha.

Pojďme se teď společně podívat na náš příběh a odhalme bohatství, které se v Božím Slově skrývá.

• Lk 5,17-18 Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj.

Než se pustíme do vlastního příběhu, musíme si trochu představit hlavní aktéry příběhu.

Začněme tím, okolo kterého se celý příběh točí - Ježíš. On je hlavní postavou tohoto příběhu. Podívejte se: sedí uprostřed lidí a učí. My už něco víme o Ježíši. Už jsme se o něm něco z Lukášova evangelia naučili. Viděli jsme Jeho zázračné narození z panny, viděli jsme Jeho křest v Jordánu, který provedl Jan Křtitel a při kterém se objevila celá Boží trojice - z nebe se ozval hlas Boha Otce, Bůh Syn stál ve vodě a Bůh Duch Svatý se snášel v podobě holubice z nebe. Duch Boží potom vedl Ježíše na poušť, kde se postil a Satan ho pokoušel a Ježíš obstál v každém pokušení pomocí Božího Slova.

Potom se Ježíš vrátil a začal svou veřejnou službu - začal ji kázáním Božího Slova a jeho výkladem. Když to udělal, tak ho chtěli zabít. Ale Ježíš prošel mezi nimi a vydal se na cestu po celé Judei a Galileji a všude kázal o Božím království a uzdravoval.

A v minulém příběhu z Lukášova evangelia jsme si ukázali, jak Ježíš uzdravil malomocného člověka a prokázal tak svou moc. Ukázal, že je Mesiáš, který je větší než Mojžíš - ten Mojžíš, který na Boží pokyn dal ruku do záňadří, a byla malomocná, dal ji zpátky a byla zase zdravá. Ježíš uzdravuje člověka, který byl PLNÝ malomocenství. A dokonce, aby do důsledků naplnil Boží Slovo, přikazuje uzdravenému, aby mlčel a šel se ukázat knězi a obětovat za své očištění, tak, jak to přikázal Mojžíš.

A předtím jsme viděli, jak Ježíš povolal své učedníky - rybáře, kteří byli přemoženi velikostí jeho moci, když viděli úlovek, který měli jenom proto, že poslechli slovo tohoto učitele. Tito lidé byli zaskočeni Ježíšovou svatostí a byli konfrontováni svou vlastní hříšností. Šimon Petr padl před Pánem na kolena a vyznal:

• Lukáš 5,8 Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.

Tento Ježíš procházel Judeou i Galileou a kázal evangelium.

• Lukáš 4,44 A kázal v judských synagógách.

V minulém příběhu jsme viděli Ježíše v nějakém městě. Nyní ho opět vidíme na nějakém místě - Marek říká, že se to odehrálo v Kafarnaum - Mk 2,1, jak je uvnitř nějakého domu obklopen zástupem. Co to bylo za zástup? Kdo byli tito lidé, kteří se tu sešli?

Na prvním místě jsou tu jmenovaní farizeové a zákoníci. Sedí natlačeni kolem Ježíše. Bylo jich mnoho, protože se sešli ze všech galilejských a judských vesnic, dokonce mezi nimi byli i významní muži z Jeruzaléma. Lukáš zmiňuje tuto skutečnost, že zde byli také učitelé ze samého centra náboženského života Izraele - z Jeruzaléma. To byli lidé vážení a ctění, to byli odborníci, teologové, znalci zákona a učení Bible.

Ale musíme se ještě více seznámit s těmito lidmi. Farizeové byli pokračovateli kněze Ezdráše. O něm čteme:

• Ezdráš 7,6 Tento Ezdráš vyšel z Babylóna. Byl to znalec Zákona, zběhlý v zákoně Mojžíšově, který vydal Hospodin, Bůh Izraele. Král mu dal vše, oč žádal, protože nad ním byla ruka Hospodina, jeho Boha.
• Ezdráš 7,10 Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům.

Ezdráš studoval Boží Slovo a jednal podle něj a vyučoval ho. Zákoníci a farizeové v tomto navazovali na Ezdráše. Byli to znalci zákona. Byla to zvláštní skupina, resp. dvě skupiny lidí v Izraeli. Zákoníci a farizeové nebyli dvě stejné skupiny. Ne každý zákoník byl nutně farizeus. Ale jak zákoníci, tak farizeové byli znalci zákona a snažili se ho studovat, žít a vyučovat.

Farizeové byli většinovou stranou v židovské veleradě, v Sanhedrinu. Usilovali o politickou moc, kterou chtěli spojit s náboženstvím. Zachovávání zákona jim bylo nade vše. Ovšem vedle zákona měli také velkou vlastní tradici, kterou považovali za stejně závaznou jako zákon.

Farizeové nosili zvláštní oblečení, aby bylo vidět, že se odlišují od ostatních lidí, zachovávali mnoho zvyků, jako bylo očišťování nádob, omývání rukou, apod. Farizeové se rádi modlili na ulicích nebo na nárožích ulic - chtěli tak vést lidi ke zbožnosti, ovšem jejich modlitby často odráželi spíše jejich povýšený postoj, než aby byli skutečnými modlitbami.

• Lukáš 18,10-12 "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´

Ježíš řekl tento příběh jako podobenství:

• Lukáš 18,9 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali

A to je smutné svědectví o farizejích. Byly další věci, které jim Ježíš vytýkal - že si vybírají přední, tedy nejdůležitější a nejváženější místa, že pod záminkou zbožnosti vyjídají domy vdov a další věci. Budeme mít ještě řadu příležitostí seznámit se blíže s farizeji.

Na druhé straně byli tito lidé skutečně morální. Jejich velikým důrazem byla etika, chtěli hlavně žít správně a nebylo mnoho lidí, kteří by je předčili v zachovávání morálních příkazů a zákazů. Přesto je Ježíš nazývá obílenými hroby, protože dbali především na vnější projev, kdežto nitro zůstávalo nečisté. Proto je Ježíš nazýval pokrytci:

• Matouš 23,25-28 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.

V závěru Ježíšovy služby to byli právě oni, kdo se Ho chtěli zbavit. Byli to právě oni, kdo se domluvili, že Ho zabijí a hledali vhodnou příležitost. Dokonce se dohodli, že zabijí nejen Ježíše, ale i Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Tito lidé byli odborníci na zákon, na teologii, na odpuštění, na učení o Bohu. A mezi nimi se objevil nový učitel, Ježíš a na začátku každého z evangelií vidíme, že bedlivě naslouchali jeho učení. Většinou ale naslouchali jenom do chvíle, kdy začal mluvit o tom, kým je.

Ale nyní jsme ještě na začátku Ježíšovy služby, a tito pyšní farizeové, kteří tolik dbali na vnější očišťování, sedí namačkáni jeden na druhého a naslouchají Ježíši.

Kolem nich a pravděpodobně kolem celého domu je natlačený zástup lidí. Nejrůznějších lidí, kteří z různých důvodů vyhledali Ježíše. Někteří jistě přišli proto, že chtěli být uzdraveni. Další proto, aby slyšeli Ježíšovo vyučování. Tak jsme to viděli v předchozích verších:

• Lukáš 5,15 Scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí.

Myslím, že tu byli i další lidé - byli tu lidé, kteří byli jenom zvědaví a možná - podobně později Herodes, chtěli jenom vidět nějaký ten zázrak. Další určitě přišli, protože zde byli známé a velké osobnosti z Jeruzaléma a zcela jistě tu byli i takoví, kteří přišli proto, aby později mohli dobře kritizovat.

Ale na scéně našeho příběhu se objevují ještě další lidé:

Čtyři přátelé uslyšeli o tom, že Ježíš je v jejich městě. Jak se zdá, byli to lidé, kteří o Ježíši již leccos slyšeli. Myslím, že měli jasnou představu o tom, za kým jdou. Oni věděli, že zde je člověk, který může uzdravit a vysvobodit.

Proto také vzali svého přítele, který byl ochrnutý, vzali ho i s lůžkem, na kterém ležel (jinak by ho asi nedopravili) a vydali se za Ježíšem. Ale Ježíš seděl uvnitř domu. A v domě i kolem něj byla pořádná tlačenice. Jako kdyby se okolnosti spikly proti nim. Vypadalo to, že odejdou domů a odnesou svého ochrnutého přítele zpátky do jeho domu.

Víte, ale tito čtyři muži měli něco, o čem Písmo říká, že to dokáže pohnout horou (Mt 21,21). Toto čtyři přátelé měli víru. Oni věřili Ježíši. A víra není něco pasivního, skrytého, co by nebylo vidět, nebo co by bylo tak osobní a intimní, že by to zůstalo jenom skryté. Víra je něco aktivního, tvořivého. Víra je zdrojem života křesťana, který žije vírou a z víry. Víra se vždycky projevuje konkrétním jednáním. Respektive, za každým jednáním je víra. A podle toho, jaké je jednání člověka, můžeme říci, jaká je jeho víra.

A tak je tady víra těchto mužů, víra, která jedná:

• Lk 5,19 Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše.

Oni přišli za Ježíšem, aby uzdravil jejich přítele, a nehodlají se smířit s tím, že by se k němu nedostali. Oni se k němu prostě dostanou. Po vnějším schodišti, které měla většina tehdejších domů, vyšli na plochou střechu, rozebrali ji a spustili svého ochrnutého přítele před Ježíše.

Tohle je víra, která se projevuje skutky ve prospěch druhého člověka. Jistě s tím měli hodně práce a to jak při rozebírání střechy, tak při tom, když ji zase dávali dohromady. Ale je to právě tato aktivní víra, která tyto překážky překonává.

Skoro se nám tady nabízí otázka, jaká je naše vlastní víra? Je vidět podobným způsobem? Překonává překážky ve prospěch druhých lidí? Kvůli záchraně druhých? Sám Bůh pro naší víru připravil dobré skutky:

• Efezským 2,10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

A tak neváhejme, ale jednejme ve víře. Ať není naše víra jako zakopaná hřivna člověka z podobenství. Možná bude v bezpečí, ale nikdy ji nikdo neuvidí a nepřinese Pánu ani druhým lidem žádný užitek.

• Lk 5,20 Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."

Tady dochází k něčemu velice zajímavému - Ježíš vidí jejich víru. Při jedné příležitosti položil Ježíš otázku:

• Lukáš 18,8 Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"

Jak na to odpovíme?

A je tady další věc - místo, aby Ježíš ochrnutého uzdravil, říká mu: Tvé hříchy jsou odpuštěny.

To nám ukazuje na dvě věci: První je skutečnost, že nemoc ochrnutého člověka možná (s dost velkou pravděpodobností) souvisela s jeho hříšným jednáním. Není to tak automaticky a dokonce jenom málokdy to můžeme nějak odhadnout nebo říci.

Ale tento příběh to přímo nabízí. Zatímco na jiných místech to Ježíš přímo vyvrací - jako například při uzdravení slepého v J 9, kdy se ho učedníci přímo ptají:

• Jan 9,2-3 "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.

Není slepý kvůli hříchu, ale kvůli Boží slávě. Nemůžeme nemoc nebo okolnosti automaticky spojovat s Božím trestem nebo s Boží řečí k nám. Na druhé straně ale Boží Slovo ukazuje, že někdy zde tato souvislost je. A Bůh k nám tímto způsobem promlouvá. Máme se dívat na naše životy, zkoumat okolnosti a Boží Slovo a hledat, jestli situace, v níž se nacházíme, není zvláštním Božím jednáním s námi. Často nás to potom vede k oslavování Boha a jeho věrnosti nebo naopak k bázni a pokání a potom k oslavování Boha.

Co asi musel prožívat ten ochrnutý muž, který se dostal k Ježíši? On ani jeho přátelé v příběhu nic neříkají. On možná vůbec nemohl. A tak když Ježíš viděl jejich víru, muselo toto očekávání a víra být velmi jasné. Bylo to jasné ze skutku, který udělali, a myslím, že to bylo jasné a čišelo to z toho muže, který nyní ležel před Ježíšem.

Nevíme, co chtěl tento muž slyšet, ale víme, co uslyšel. A ačkoliv neznáme jeho vlastní reakci, známe reakci zákoníků a farizeů:

• Lk 5,21 Zákoníci a farizeové začali uvažovat: "Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?"

Kdo je ten člověk? Kdo může odpouštět hříchy? To jsou vynikající otázky, které bychom si měli klást. Kdo je ten člověk Ježíš? Za koho mě lidé považují, ptal se Ježíš svých učedníků. A když mu dali několik odpovědí, tak se zeptal učedníků - za koho mě považujete vy?

• Matouš 16,16 Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
• Jan 6,69 A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží."

Za koho považujete Ježíše vy?

Náš příběh nám ukazuje přinejmenším to, že Ježíš je ten, kdo má moc odpouštět hříchy. Ale kdo může odpustit hříchy?

Můžeme odpustit lidem, když se proviní proti nám. Ale i když jim odpustíme, už to z nich nemůže sejmout tu skutečnost, že se provinili. Je to jako kdyby vás o něco okradli. Vy můžete odpustit zlodějovi, přesto tady bude škoda, která byla způsobena. V případě fyzických věcí ji můžeme nějak nahradit, jak to ale uděláme v případě duševních a duchovních věcí? To už neuděláme.

A kdo může odpustit hříchy, kterými se člověk provinil vůči Bohu? To nemůže udělat nikdo jiný než samotný Bůh.

Přesně touto cestou se ubíralo myšlení zákoníků. Ale chybělo jim dotažení celé věci do konce. Podobně jako chybí dnes mnoha sektám, které snižují velikost Ježíše a učí, že není pravým Bohem. Ale jestliže odpouští lidem hříchy - a v našem příběhu vidíme, že to dělá, potom tady není jiné východisko, než že je skutečným Bohem.

• Lk 5,22-23 Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci `Jsou ti odpuštěny tvé hříchy´, nebo říci `Vstaň a choď?´

Ježíš do nás vidí. Tak jako viděl myšlenky těchto mužů, úplně stejně zná i naše myšlenky.

• Jan 2,24-25 Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o něm říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.

Jak to, že tak uvažujete? Zákoníkům mělo být naprosto jasné to, co nám možná trochu uniká. Boží Slovo ukazuje na to, že až přijde Mesiáš, dojde k odpuštění hříchů. A proto měli tito učenci rozpoznat, kdo je před nimi.

• Micheáš 7,18-19 Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy,

Ale oni to nepoznali. Zůstali v zajetí svého teologického systému, do kterého se nevešel Mesiáš, který odpouští hříchy, který je skutečným a pravým Bohem. A to, co je fascinující, je, že Ježíš nad nimi neláme hůl, ale vede je ještě o krok dál.

Dává jim otázku - co je snadnější? Je snadnější říci „Odpouštějí se ti hříchy", protože to není vidět a nedá se to nijak zkontrolovat. Ale jestli máme být upřímní, je stejné, stejně problematické pro kohokoliv odpustit hříchy nebo uzdravit chromého člověka. Ani jedno není v lidských silách. Obojí může udělat pouze Bůh. A Ježíš tady potvrzuje své Božství.

• Lk 5,24 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů."

Znovu je to stejné, jako jsme to viděli u malomocného člověka. Ježíš říká slovo a podívejme se na to, jaký byl výsledek:

• Lk 5,25 A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha.

Bylo to velice jednoduché a prosté. Vstaň a jdi. A on vstal a šel.

Šel domů a chválil Boha. Bůh mu totiž odpustil hříchy a to je něco, co vždycky naplňuje člověka chválou a vděčností. A Bůh ho také uzdravil. To je také něco, co nás vede ke chvále.

Kdykoliv vidíme Boží jednání, měli bychom chválit Boha. Podívejte se také na to, jak reagovali ostatní lidé:

• Lk 5,26 Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: "Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání."

Všichni byli zasaženi. Byli naplněni bázní a chválili Boha. Jen těžko si v mysli srovnávali věci dohromady a myslím, že když se rozcházeli domů, tak měli v mysli tu otázku, kterou si předtím v mysli položili farizeové: Kdo to jen je?

A my tady máme jasnou odpověď - odpověď, kterou nabízí tento příběh. A pro srdce, které je dotčené Božím Duchem, je to naprosto jasné. Ježíš je Bůh. Bůh, který odpouští hříchy. Ale srdce, které není zasažené a proměněné Bohem, zůstavají tyto skutečnosti skryty. Jak praví Písmo:

• 1 Korintským 2,14 Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.

Duchovní člověk je přijímá a nalézá v nich pokoj a jistotu. A naše jistota je v tom, že se můžeme na Ježíše spolehnout ohledně odpuštění hříchů.

• 1 Janův 2,2 On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.
• 1 Janův 2,12 Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.

Ještě zmiňme alespoň v rychlosti dvě věci, které se máme naučit z tohoto příběhu. Tou první je, že Ježíš nám ukazuje, že je pro něj důležitější duchovní život člověka a fyzický následuje teprve za tímto. Proto přišel, abychom byli spaseni. To je podstatné. Je lépe vejít chromý do Božího království, než vejít zdravý a bohatý do pekla.

Tou druhou věcí je společnost, ve které se pohybujeme. Představte si, jak by to bylo, kdyby uzdravený muž neměl zbožné přátele. Co by se stalo? Nebyl by spasen, jeho hříchy by nebyly odpuštěny a nebyl by uzdraven! To je samozřejmě hypotetické, ale chci ukázat, že je to důležité, jací lidé jsou kolem nás. Není jedno, kým se obklopujeme. Boží Slovo říká:

• 1 Korintským 15,33 Neklamte se: `špatná společnost kazí dobré mravy´.
• Přísloví 22,24-25 Nepřátel se s hněvivým člověkem a s mužem vznětlivým se nestýkej, ať se nepřizpůsobíš jeho stezkám a nenastražíš léčku své duši.

Víra je jistým způsobem nakažlivá. Takže mějte nevěřící přátele. Ale dávejte pozor na to, co ve vašem životě převažuje. Vaše víra buď poroste, když se obklopíte zbožnými přáteli a nebo ... A to nechám otevřené - toto nebo - a bude na každém z nás, abychom si tam doplnili, co se týká nás.

Jedno je jisté. Vždycky budeme strženi proudem, v němž se dlouhodobě nacházíme. A je to velký sebeklam myslet si, to je v pořádku, to mám pod kontrolou, to není žádný problém.

Poslední aplikace se týká posledních dvou veršů - jak reagujeme na Boží jednání. Uzdravený muž šel a chválil Boha. A zástup zakoušel bázeň Boží, byli užaslí a chválili Boha. Toto je jeden z projevů opravdové víry - chvála Boha. Koho chválíš ve svém životě?

Jsou lidé, kteří nechválí nikoho a na nikom nenechají nitku suchou. To byl možná případ farizeů. Vždycky mají otázku, která může zpochybnit jakékoliv Boží dílo. Kdo to jen je, že se rouhá? Myslíš, že můžu věřit Bibli, když to v životě chodí trochu jinak? To byla otázka Šimona Petra - Pane, ve dne a na hlubině ryby neberou. A my jsme lovili celou noc, a nic jsme nechytli. To jsou lidé, kteří nevěří, často nechtějí věřit, a proto kladou otázky, které hlavně zpochybňují. Rozumějte mi dobře - je dobré klást otázky, a je dobré klást těžké otázky, ale stejně důležité je ptát se proč tyto otázky klademe.

Jsou další lidé, kteří vychvalují hlavně sebe. Oni jsou centrem všeho dění. Chlubí se dobrými nebo častěji špatnými skutky. A to ukazuje na to, že nevěří Bohu, ale sami sobě. Jejich život se točí kolem nich samotných. A Bůh v něm má jen velmi málo, nebo vůbec žádné místo.

A konečně jsou zde ti, kdo chválí Boha. To jsou ti, jejichž srdce byla naplněna bázní a úžasem před velikými a mocnými Božími skutky. Kam zařadíte sami sebe? Modlím se, abychom byli lidmi a církví, která neustále oslavuje Boha. Kde Bůh je na prvním místě.

• Žd 13,15 Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.

Amen.