Zkoušky zbožných – Ž 73,1-28

Boží dobrota uprostřed pokušení

Jaroslav Kernal, Jablonec nad Nisou 6. dubna 2014

Pokoj vám a milost, milí bratři, milé sestry, milí přátelé. S velkou radostí jsem přijal pozvání bratří starších, abych zde kázal Boží slovo. Je to příležitost, kdy můžeme společně uctívat našeho Pána. Já tím, že budu vykládat Jeho slovo a vy tím, že budete naslouchat a aplikovat Boží slovo do svých životů. Ale ani vy, ani já se neobejdeme bez Boží pomoci. Ježíš říká:

• Jan 15:5 …beze mne nemůžete činit nic.

Proto pojďme nejprve přečíst text Božího slova a potom si vyprosíme Boží milost, vedení a Jeho požehnání.

 Budeme číst Žalm 73,1-28.

Před námi je žalm, který ještě spolu s deseti následujícími nese ve svém záhlaví jméno Asafa, předního zpěváka. V ekumenické Bibli (podobně v KRAL.) je napsáno pro Asafa, což by ukazovalo na to, že tento žalm byl složen přímo pro Asafa, předního ze zpěváků. Studijní překlad a B21 uvádějí žalm Asafův. Uvádějí to v kontextu příkazu krále Chizkijáše, který nařídil zpěvákům v chrámu, aby chválili Hospodina slovy Davida a Asafa (2Pa 29,30). Ať je to tak či onak, nic to nemění na obsahu a poselství tohoto Žalmu.

Žalm 73 se svým tématem podobá Žalmu 37. Doma si ho můžete přečíst a zrcadlová podobnost obou čísel vám může pomoci lépe si zapamatovat jejich obsah. Tématem našeho Žalmu je Boží dobrota, která se projevuje v životě svatých. Podívejte se do prvního verše:

• Žalm 73,1 Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!

Jak je Bůh dobrý! Neexistuje větší zvolání. Mohli bychom zůstat jenom u těchto slova a nechat se jimi nasytit a prostoupit. Bůh je dobrý. Ale žalmistovi nestačilo jenom takové prohlášení – on žasne, on v údivu volá a říká: Pohleďte, podívejte se, jak moc je Bůh dobrý. Moji milí, to je vyznání zbožného srdce, to je vyznání srdce, které se setkalo s živým Bohem.

Podíváme se dnes na tři věci z tohoto Žalmu: 1. Jak a jaká pokušení na nás přicházejí. 2. Jakým způsobem jsme z pokušení vyvedeni a vítězíme nad ním. 3. Co nás před pokušním ochrání. Tyto body, tato osnova Žalmu 73 je zarámována do výroku prvního verše: Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce.

Pojďme se tedy podívat přímo do našeho textu. První věc, kterou vidíme:

I. Jak pokušení přichází (v. 2-15)

Žalm, který je před námi, je takovou retrospektivou. Žalmista se dívá zpět na svůj život a popisuje a také analyzuje, co se stalo.

• Žalm 73:2 Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,

Sešel jsem z dobré stezky a málem jsem padl. Je zde popis duchovního boje, maratónského běhu, který běží každý křesťan. Všimněte si, že Asaf se tu staví do kontrastu s Bohem. Bůh je dobrý, Bůh je neskonale dobrý. Ale já? Moje nohy málem odbočily.

Všimněte si také spojení mezi srdcem a nohama. Bůh je dobrý k těm, kdo mají čisté srdce – ALE moje nohy málem odbočily. Šalamoun dobře říká:

• Přísloví 4:23 Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

A přesně o to jde, protože pokud nohy scházejí z cesty, tak už dávno sešlo z cesty srdce i mysl! A tady se dostáváme k první důležité věci, která se týká toho, jak k nám přichází pokušení:

A. Pokušení přichází pomalu a nepozorovaně

Podívejte se do veršů 2-14. Pokušení nepřišlo z hodiny na hodinu. Ano, i taková pokušení přicházejí do našich životů – ale právě u takových je nejjednodušší zvítězit. Martin Luther řekl, že nemůžete zabránit ptákům, aby vám létali nad hlavou, ale můžete jim zabránit, aby si na vaší hlavě postavili hnízdo. Ale pokušení, o kterém je tento žalm, není jako přelétnutí ptáka nad hlavou. Je to něco, co dlouhou dobu zraje v lidském srdci.

Žalmista se díval, jak si svévolníci pokojně žijí (v. 3). To není záležitost jednoho pohledu, ale vytrvalého zkoumání. Viděl, jak jejich těla kypí (v. 4). Viděl, že se nemusejí namáhat, aby nasytili svou rodinu – mají jednodušší cestu (v. 5) – násilí, zpupnost, zlomyslnost, útisk a zneužívání druhých. Nic z toho nejsou věci, které by obvykle byly vidět na první pohled. Ale většinou se po nějaké – někdy kratší a někdy delší době ukážou.

A tady je ohromné nebezpečí takového pokušení, protože se vkrádá pomaličku, den za dne. Není to jako u Joba, který v jediném okamžiku přišel úplně o všechno. Přicházela jedna zpráva za druhou, jeden posel za druhým – přišel jsi o čeleď, oheň z nebe vzal ovce, Šebovci odvedli oslice, Kaldejci velbloudy, vítr zbořil dům tvých dětí a všechny je v něm pohřbil. To byla těžká rána – a nebyla poslední.

Ale v Žalmu 73 je to jinak. Každý den je stejný, jde jeden za druhým. Každý den se díváte na svého kolegu v práci nebo spolužáka a máte před očima jeho život, každý den pozorujete politickou reprezentaci města nebo země, každý den vidíte bezzubost práva a vítězství bezpráví. A to je něco, co nás naleptává zevnitř. Kapka za kapkou. Písmo nám připomíná, abychom si dali pozor:

• Židům 12:15 …ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.

Kořen se neobjeví v zemi z ničeho nic, ale roste – pomaličku, postupně. Každý den malý kousek. Právě tak je to s pokušením. Kapku za kapkou naleptává naše srdce, otupuje naše svědomí, zastírá duchovní zrak. Je jako plíživá nemoc, jako rakovina, která může být v těle velmi dlouho, ale pak se projeví náhle a často se zničující silou. Jak se bude projevovat pokušení?

B. Jaké podoby na sebe bere pokušení

Podívejte se do svých Biblí do verše 3:

• Žalm 73:3 …neboť jsem záviděl potřeštěncům…

Základem každého pokušení je žádost. Žádost, která se může projevovat a také se nejčastěji projevuje právě závistí. Je to něco, co nás žere, co nás stravuje zevnitř. Je to něco, co není jasně patrné navenek, ale bude se to projevovat v našich slovech, a potom také v našich činech (pamatujte na souvislost mezi srdcem a nohama), dokonce se to může projevovat také v našich modlitbách.

• Jk 4:3 Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

Když se díváme do našeho Žalmu, tak si můžeme říct, který blázen by záviděl potřeštěncům? Jaký křesťan by záviděl svévolníkům? Jaký člověk by mohl závidět těm, kdo utiskují druhé? To přeci nedává smysl.

Musíme mít na paměti, že žalmista napsal tento žalm zpětně, až když se díval zpátky, kdy prohlédl a porozuměl. A právě tady je záludnost tohoto pokušení. Ve chvíli, kdy je naše srdce rozleptáno, kdy je náš zrak zastřen a zamlžen, takže nevidíme ostře a jasně – to je chvíle, kdy nevidíme svévolníka, nevidíme potřeštěnce, nevidíme posměvače ani utlačovatele. Co vidíme?

Vidíme sebe! Vidíme sebe a svůj život ve srovnání – nikoliv se svévolníkem, ale s jeho pokojným životem, vidíme svou bolest a námahu a jejich kypící těla. Vidíme svoji zoufalou situaci a slyšíme jejich pyšná a sebevědomá slova. Vidíme své pachtění a jejich bezstarostnost s jakou kupí jmění, zatímco my otáčíme každou korunu. V tu chvíli je nám úplně jedno, že to jsou svévolníci – v tu chvíli si klademe otázku: Proč já Bože? Nebo jako Asaf:

• Ž 73:13 Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?

Ano, moji milí, přesně to je otázka, kterou si klademe. Obvykle tyto otázky na sebe budou brát mnohem praktičtější podobu. Budou to velmi praktické otázky. Studenti a děti ve škole si kladou otázku, zda přece jenom není lepší podvádět a opisovat – když to celé třídě projde a já se učím jako blázen a protože nechci podvádět, tak nemám tak dobrou známku jako ostatní. Má to smysl? Zaměstnanci si říkají, proč bych měl dávat celých osm hodin svému zaměstnavateli, když všichni kolem řeší své soukromé věci v pracovní době, obstarávají si všechno možné, používají pracovní věci k vlastnímu prospěchu, píšou si, že přišli do práce dřív a odešli později, než to ve skutečnosti bylo a ještě za to sklízí pochvalu, protože chodí na tahy se svým nadřízeným. Má to nějaký smysl? Proč bych neměl jednat jako oni? Podnikatelé a živnostníci stojí před trvalými otázkami, zda budou dávat nebo brát úplatky, aby se dostali k zakázkám, zda si nechají zaplatit na ruku a nebudou z toho platit daně. Lidé, kteří hledají práci, si kladou otázku, zda není výhodnější pracovat na černo a nechat si k tomu posílat státní podporu­…

Týká se nás to také jako křesťanů, nemysleme si, že ne. Máme tak úpěnlivě trvat na Božím slově, když ti, kteří na něm netrvají, mají mnohem větší úspěch a jsou mnohem známější? Pro mě jako kazatele je tady trvalé pokušení – mám vykládat opravdu to, co je v textu, i když vím, že se to lidem nebude líbit? Mám mluvit o hříchu a o pekle? Nebylo by lepší říct pár vtipů, nějaký hezký příběh – happyend o tom, jak Bůh uzdravuje a všechny vás miluje, k tomu přidat nějakou pěknou zkušenost, jakou mám s Bohem, pomodlit se a slíbit všem Boží požehnání? Každý to bude poslouchat stokrát raději než to, co říká Žalm 73! Pro mě jako kazatele je tady pokušení dívat se na ty, kteří takto jednají a zástupy lidí je následují a říkat si: „Má smysl vykládat Bibli? Má smysl vysvětlovat text Božího slova, když lidé chtějí slyšet něco jiného?"

Je tady řada konkrétních pokušení, která se týkají každého křesťana. Proč jít v neděli do shromáždění, když je tak pěkný den a bylo možná příjemnější jít někam na výlet? Proč obětovat ze svého příjmu na Boží dílo, když bychom mohli peníze využít jinak. Jiní to tak dělají a vypadá to, že všechno je v pořádku. Před časem jste to řešili ve vaší denominaci – zda přijmout peníze od státu za údajné vyrovnání se s církemi nebo ne? Ti, kdo je přijali, budou teď za vodou, ne? Totéž se může týkat i vás konkrétně. A možná si říkáte – máme tohle zapotřebí?

Dost už moji milí! Musíme spěchat spolu s žalmistou na místo nejsvatější, na místo řešení našeho problému – našeho sobectví a naší pýchy. K tomu:

II. Jak vítězíme nad pokušením (v. 16-20)

Žalmista vstupuje do Boží svatyně a najednou jako kdyby procitl ze sna. Právě tak to je i v našich životech. Možná přemýšlíme o věcech, jako to čteme:

• Žalm 73:16 Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.

Ano. Jsme zmítáni pochybnostmi, jako to je ve verších 13-15, kdy si klademe otázku, zda má smysl uchovávat se čistý. Zda není lepší být jako lidé kolem. To jsou pochybnosti, které se vkrádají do naší mysli a našeho srdce. Takové pochybnosti vedou k opuštění cesty Páně. Připomeňme si, že takové chvíle jsou chvílemi těžkého pokušení a také temnoty, kdy máme mlhu před očima. Vidíme lidi, kterým se daří dobře, ale nedochází nám, že když neposlouchají Boží slovo, když se mu nepodřizují nebo mu dokonce vzdorují, tak jsou to svévolníci, jejichž koncem je záhuba. K tomuto závěru jsme schopní dojít teprve tehdy, když vstoupíme do Boží svatyně, před Boží tvář, na svaté místo:

• Ž 73:17 …když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.

Proč až tady? Proč až v tuto chvíli? Vstoupit do Boží svatyně znamená setkat se s Bohem, přijít před Boží tvář, být v Jeho přítomnosti. Když toto uděláme, tak nám Bůh odhalí hned několik věcí. Když dnes chceme přijít před Boha, nemusíme chodit na žádné konkrétní místo, jako Asaf. Ježíš říká Samařské ženě:

• J 4:21.23 Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. … Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

Nemáme svatá místa, nemáme kostel, kde by byla svatá půda, nemusíme jezdit do Jeruzaléma, ale můžeme Boha uctívat kdekoliv. To jediné, co je třeba, je, abychom k Němu přistupovali v Duchu a v pravdě. Jsou dvě prostředí, kde se setkáváme s Bohem – uprostřed Božího lidu, tedy ve shromáždění církve a ve své modlitební komůrce. Co se tam máme o Bohu dozvědět? V našem Žalmu jsou to tři věci. První z nich je právě ve verších 16-20 a je to něco, co nám pomáhá vyřešit problém takového pokušení, které pramení ze závisti svévolníkům. V Boží svatyni se setkáváme s Boží svatostí. V sedmnáctém verši tohoto žalmu se všechno láme. Najednou se všechno objevuje v úplně jiné perspektivě. Najednou Asaf vidí, jaký vezmou konec.

Jak je to možné? Protože vidí Boží svatost. Asaf si to uvědomil, když vstoupil do svatyně. Byl to lévijský kněz, takže měl přístup do svatyně. Byl také v průvodu těch, kteří přenášeli Boží schránu z Obéd-edóma do Jeruzaléma. V té době ještě nestál chrám – byl jenom stánek, ale stánek byl předobrazem chrámu – a je klidně možné, že se Asaf dožil postavení chrámu. Ovšem nic to nemění na významu textu – v každém případě to bylo místo Božího přebývání.

Když vstoupil do Boží svatyně… Můžeme si to představit velice konkrétně. Když přicházel do Boží svatyně, viděl velký oltář, na kterém se přinášely zvířecí oběti. K Bohu nelze přistupovat bez prolití krve! Dále šel kolem bronzové nádrže, která byla mezi oltářem a stánkem – tam se kněží museli omývat, kdykoliv přistupovali před Hospodina. K Bohu nikdo nemůže přijít nečistý! Když vcházel do Boží svatyně, musel projít několika branami, jimiž nemohl projít každý. Do nádvoří mohl vstoupit jenom Boží lid, do svatyně jenom kněží, včetně lévijců a svatyně svatých jenom velekněz – a to jen jednou za rok a s krví obětí za hříchy své i hříchy lidu. Bůh je svatý!

Když přistupujeme před Boží tvář, když přistupujeme před živého a svatého Boha, tak tyto věci nám přicházejí na mysl. A v jejich světle začínáme rozumět. Teprve v jejich světle chápeme, jak se to má se svévolníky. Teprve ve světle Boží přítomnosti a Boží svatosti vidíme, jaký vezmou konec. Všimněte si v textu, jak Asaf vidí Boha, s nímž se setkává. Je tady svatý Bůh, je tady Boží soud, protože vidí, jaký vezmou svévolníci konec, je tady boží hněv, protože Bůh je srazí do zkázy (v. 18), je tady Bůh, který vzbuzuje hrůzu, strach a bázeň (v. 19), když lidé uvidí Boží soudy, je tady vyvýšený, svrchovaný Bůh, Panovník, vládce, který se směje, když pronárody kují marné plány proti Němu. Dvacátý verš odkazuje na verše devět a jedenáct:

• Žalm 73:9.11 Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. … Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“

To jsou rouhači, které Bůh smete – pohrdne jejich přeludem. Tohle je Bůh, kterého nám zjevuje Písmo! To je Hospodin zástupů, mocný a svatý Bůh. To není bezmocný dědeček, který zoufale čeká, zda se někdo nerozhodne, že by tomuto bohu dal teď milost a rozhodl se stát se křesťanem. Tady je Panovník, který vládne nad celou zemí.

• Daniel 4:32 Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: „Co to děláš?“

Asafovo setkání s Bohem nám může připomenout jiné podobné setkání s Bohem – ve svatyni, s Panovníkem, s Jeho svatostí a slávou:

• Izajáš 6:1-4 Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.

Okolnosti tohoto setkání s Bohem byly trochu jiné, ale průběh a výsledek byl skoro totožný. Výsledkem bylo duchovní prohlédnutí – Asaf viděl svou pošetilost, jak o tom uslyšíme za chvilku, Izajáš viděl svou nečistotu a neschopnost sloužit Bohu. Oba muži viděli Boha v Jeho velikosti a slávě. Oba muži si přestali dělat iluze o Bohu, ale viděli Ho takového, jaký doopravdy je. V obou případech bylo to první, s čím se setkali, Boží svatost a z ní vyplývající porozumění tomu, kým je před Bohem člověk.

Vzpomeňte si na setkání Petra s Pánem Ježíšem po zázračném rybolovu v Lk 5. Petr a jeho společníci celou noc lovili ryby a neulovili vůbec nic. Ráno, když čistili sítě, přišel Pán a použil Petrovu loď jako kazatelnu pro své vyučování zástupu. A když skončil, řekl Petrovi, aby zajel na hlubinu a rozhodil sítě.

Nalovili tolik ryb, že se lodi potápěly!

• Lukáš 5:8 Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný."

Milí svatí, tady začíná skutečné setkání s Pánem. Tady začíná opravdové křesťanství. Teprve zde začíná uctívání, když poznáme, koho máme před sebou a jak jsme na tom před Jeho tváří. Toto porozumění získáme jenom tehdy, když vidíme, jak je Bůh svatý. K tomu můžeme dojít jenom v Jeho svatyni, před Jeho tváří – tedy za zavřenými dveřmi svého modlitebního pokojíku nebo ve shromáždění Božího lidu. Obojí je dnes naší svatyní. Odtud jdeme k tomu:

III. Jaká je ochrana před pokušením (v. 21-28)

Setkání s Boží svatostí je něco, co nás očišťuje od hříchu a od pokušení. Když se setkáme s Boží svatostí, vidíme marnost života bez Boha, uvědomujeme si přicházející Boží hněv, z něhož nás vysvozuje Boží Syn. Tehdy docházíme ke stejnému závěru jako Šalomoun:

• Kazatel 12:13-14 Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

Bůh je svatý a Jeho svatost nesnese sebemenší hřích. Projevem Boží svatosti je Boží hněv a důsledkem Boží svatosti je Boží soud. Proto nám Písmo říká, abychom se báli Boha. V Boží svatyni si Asaf uvědomil tři věci – viděl Boží svatost, to byla první věc a z ní vyplývá druhá – Boží svatost vede k pochopení:

A. Jaká je lidská hříšnost (v. 21-22)

Setkání s Boží svatostí vždy vede ke konfrontaci. Pokušení popsané v první polovině Ž 73 je způsobené naší sebestředností a pýchou. Nedíváme se na to, kdo je Bůh, ale díváme se sami na sebe. A to nás táhne do pokušení a k tomu, aby naše nohy odbočily. Ale když se setkáme s Bohem, mluvíme jako Petr: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem hříšný člověk.“ Budeme volat jako Izajáš:

• Izajáš 6:5 Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím…

Když se setkáme s Boží svatostí, musíme uznat jako Asaf:

• Žalm 73:21-22 Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.

To nejsou hezká ani příjemná slova – byl jsem jako tupec, hlupák, člověk bez rozumu, nechápavý, jako dobytče, nebo hovádko (KRAL, ČSP), tupé zvíře (B21). To je pravdivý obraz toho, jací jsme před Bohem ve své hříšnosti. To je také pravdivý obraz toho, jakými se stáváme, když nestřežíme své srdce, ale dovolíme, aby bylo roztrpčené, zahořklé. Jako ozvěna tady zní slova Žalmu 32, kde David vyznává svůj hřích a mluví o tom, jak blahoslavený je člověk, z něhož je sňata nevěrnost. A přidává varování:

• Žalm 32:9-10 Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.

Když vidíme, jak na tom doopravdy jsme před Bohem, tak nám to pomáhá vítězit nad pokušením závidět svévolníkům jejich pokojný život. Ukazuje nám to na naprostou ztracenost, na to, že bez Boha nebudeme schopní udělat vůbec nic. Když vidíme svou hříšnost, rozumíme tomu, že nemůžeme zachránit sami sebe, ale potřebujeme Spasitele, potřebujeme Boží řešení. Chápeme, že nemáme Bohu co nabídnout – i to nejlepší by bylo Bohu odporné.

Pochopení vlastního stavu před Bohem nám ale také dává porozumět tomu, jak na tom jsou svévolníci, tedy ti, kterým bychom mohli něco závidět. Ukazuje nám to, že bez Boží milosti jsou stejně ztracení jako my, a budou přímým objektem Božího hněvu, jak jsme to viděli ve verších 18-20.

• Žalm 73:19 Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho.

V tomto světle najednou chápeme, že není, co bychom mohli závidět – jsou tady lidé, kteří jsou ztracení. Ačkoliv žijí bezstarostně a dokonce rouhavě, potřebují naši pomoc, naše svědectví o Boží velikosti, svatosti a milosti, naše modlitby. My nepotřebujeme jejich úspěchy a jejich bohatství, ale oni potřbují stejnou milost, kterou jsme od Boha obdrželi my. Moji milí, takové porozumění pramení jenom z poznání toho, co je to hřích. Že nejsme hříšní pro to, co děláme, ale pro to, kým jsme. Nejsme hříšní, protože hřešíme, ale hřešíme, protože jsme hříšní. A jenom to nás vede k tomu:

B. Jaká je Boží dobrota (v. 23-28)

Přál bych si kázat celou sérii kázání na tento Žalm! Posledních šest veršů by si zasloužilo alespoň šest samotných kázání. Podívejte se na třetí věc, kterou Asaf viděl, když se setkal s Bohem ve svatyni. Kromě Boží svatosti a své vlastní hříšnosti porozuměl také velikosti Boží dobroty.

• Žalm 73:23-24 Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.

Všimněte si, jak Asaf rozumí Boží velikosti – rozumí tomu, kdo je jeho Spasitel, dobře vidí, na kom cele závisí jeho spasení. Tady můžeme vidět spasení z milosti, spasení, které je cele Boží dílem. A co Asaf říká?

Nechci být jako tupec a dobytče, ale chci být s tebou. To je zvolání srdce, které je obnovené Boží milostí. To je touha srdce, které je nové, znovuzrozené. Milí přátelé, musím se vás zeptat, jestli je to také touha vašeho srdce. V odpovědi na tuto otázku se skrývá život nebo smrt. Je tvou touhou být ustavičně s Bohem? Potom se raduj a pospíchej do Jeho svatyně, protože to je místo, kde ho budeš poznávat v Jeho velikosti a slávě. Nebo takovou touhu nezakoušíš? Potom tě, milá duše, prosím, spěchej do Boží svatyně. Pospěš si hledat Boží tvář, protože na tobě možná stále ještě spočívá Boží hněv. Utíkej ke Kristu a dej se smířit s Bohem. Běž k Ježíši, který jako obětní beránek zaplatil za hříchy těch, kdo v Něj věří. Hledej Krista ukřižovaného, protože na kříži usmířil Boží hněv, hledej Krista, který třetího dne vstal slavně z mrtvých. Vyznej svou hříšnost před Bohem a věř ve vzkříšeného Pána Ježíše Krista. A budeš spasen. Potom s radostí vyznáš, to, co vyznává Asaf:

• Žalm 73:25-26 Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.

Setkání s Bohem vede k tomu, že už nehledáme záchranu u lidí. Už nepotřebujeme závidět svévolníkům, protože tady je někdo větší – Bůh sám. V nikom na zemi nemám zalíbení kromě Tebe. Tohle je vyznání Božích mužů a žen. To bylo vyznání Jóba:

• Jb 13:25 By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? (KRAL)

To je možné jen tehdy, když pochopíme, jak dobrý je Bůh. Tak jako je náš hřích větší, než jsme schopni pochopit, tak je větší Boží dobrota. Dobrota, která není v tom, co nám Bůh prokazuje, ale dobrota, která je v samotném Bohu, dobrota, kterou je Bůh sám. Jenom z ní vyvěrá všechno Jeho milosrdenství a slitování, z ní tryská Jeho milost, štědrost, hojnost. David řekl:

• Ž 34:9 Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.

A Asaf volá: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“ A toto zvolání se k nám vrací v posledních dvou verších Žalmu:

• Žalm 73:27-28 Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost. Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

Není lepší místo než u Boha. Není bezpečnější místo než v Boží blízkosti. Není lepší ochrana před pokušením a před hříchem než v Boží svatyni. Charles Spurgeon ve svém katechismu odkazuje na závěr tohoto Žalmu hned v první otázce, kde se ptá: „Co je pro člověka nejvyšším cílem?“ A odpovídá: „Nejvyšším cílem pro člověka je oslavovat Boha a navěky v Něm nalézat potěšení.“ Modleme se.