Víra a láska – Ef 1,15

Základ křesťanského života

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 23. března 2014

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři. Před námi je další verš z listu Efezským. Minule jsme se podívali z takového nadhledu na dvě velké modlitby, které tvoří první kapitolu. Dneska budeme pokračovat a podíváme se na první verš druhé z těchto modliteb. Než to ale uděláme, tak si vyprosíme Boží vedení a požehnání.

• Efezským 1:15 Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím…

Musím se přiznat, že jsem chtěl původně projít patnáctý verš společně se šestnáctým a mluvit o více o modlitbě, ale čím více jsem studoval patnáctý verš, tím bylo jasnější, že ho nelze rychle přejít, ale že je potřeba v něm zůstat a důkladně ho vysvětlit. Apoštol slyšel o víře efezských křesťanů v Pána Ježíše a o jejich lásce ke všem svatým. To jsou ohromná slova a my se nad nimi musíme zastavit, protože tady je v jediné větě shrnutý celý křesťanský život.

V předchozích verších bylo velmi jednoduše shrnuté evangelium a základy víry, na kterých musí evangelium stát:

• Efezským 1:13-14 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

V prvních čtrnácti verších Pavel postavil dobrý základ – ukázal na to, kdo je Bůh a co pro nás udělal. Apoštol ukazuje na trojjediného Boha – na Otce, který zapečeťuje ve svém Synu prostřednictvím a mocí Ducha svatého.

Od třetího do čtrnáctého verše tu máme jedno z nejlepších vyjádření, které najdeme v Písmu o tom, kdo je to Bůh a co je Božím dílem, co všechno zahrnuje dílo spasení v životě člověka. Otcovo dílo vyvolení před stvořením světa a předurčení k adopci, Synovo dílo vykoupení krví kříže a odpuštění hříchů na základě Kristovy oběti, která usmiřuje Boží hněv. A konečně dílo Ducha svatého, který se stává pečetí křesťanů pro věčnost. Označuje Boží děti jako Boží vlastnictví a je jim ochrannou známkou pro den vykoupení.

Chtěl bych vás povzbudit, abyste si často připomínali tato slova, protože vám pomohou porozumět tomu, kdo je Bůh, jehož uctíváme, kdo je ten, který si nás připravil, abychom byli chválou jeho slávy. Pojďme nyní do našeho textu – do verše patnáct. Ukážeme si v něm tři věci, které se týkají víry: Jednak je to svědectví o víře, dále uvidíme, co to je víra, která zachraňuje, a nakonec se podíváme na víru, o které můžeme nejenom slyšet, ale která je i vidět.

I. Svědectví o víře

• Efezským 1:15 Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře…

Apoštol Pavel tady píše o tom, že slyšel o víře Efezských. Je to zajímavé svědectví. Možná si vzpomenete, že apoštol strávil v Efezu tři roky. Copak neviděl víru mnohých? Nyní jim tak neosobně píše, že slyšel o jejich víře? Jak tomu rozumět?

Viděli jsme, že během působení apoštola Pavla v Efezu došlo v celé tamní oblasti k masivnímu probuzení a mnoho lidí uvěřilo. Bylo jich tolik, že obchodníkům s modlami rapidně klesly zisky, takže vzbudili velký rozruch a volali:

• Skutky apoštolské 19:26 Vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu, nýbrž skoro z celé provincie.

Pavel sám říká v dopise křesťanům do Říma, že v moci Ducha svatého:

• Ř 15:19 …celý okruh od Jeruzaléma až po Illyrii naplnil Kristovým evangeliem.

Illyrie je západní část balkánského poloostrova – tam, kde je dneska Chorvatsko a Slovinsko. Řecko bylo jen částí celé té oblasti, kde Pavel kázal evangelium. Ale v Efezu a v širokém okolí bylo skutečně probuzení a uvěřilo velké množství lidí. Bylo by absurdní si myslet, že Pavel znal všechny tyto lidi osobně. Kromě toho už to bylo minimálně pět, možná dokonce deset let, kdy se s Efezskými viděl naposledy. Za tu dobu jistě uvěřilo mnoho dalších lidí, bývalých uctívačů Artemis efezské.

Nemůžeme se tedy divit, že Pavel volí neosobní jazyk. Bylo jistě mnoho těch, které osobně neznal a o jejichž víře nyní slyšel. Proto vyjadřuje svou vděčnost za jejich víru. Když přemýšlíme o tomto svědectví, o tom, jak Pavel slyšel o jejich víře, tak si musíme položit dvě otázky:

A. Co je to víra?

Boží slovo nám trochu pomáhá, když říká, že víra znamená:

• Žd 11,1 …spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Může to být také ale trochu matoucí. Charles Spurgeon v knize Vše jen z milosti říká, že existuje mnoho způsobů, jak popsat víru, ale téměř všechny definice, se kterými jsem se setkal, mě jen zmátly tak, že jsem jí rozuměl ještě méně než předtím, co jsem je uslyšel. Hned ale dodává, že víra je jednou z nejjednodušších věcí na světě a snad právě kvůli své jednoduchosti se tak těžko vysvětluje.

Verš, který jsem citoval z listu Židům, popisuje tři věci, které dohromady tvoří víru. Jednak je to poznání – jsou zde věci, ve které doufáme a přitom je nevidíme. Kralický překlad tohoto verše říká, že víra je důvod věcí neviditelných. Je to něco, o čem víme, co tedy musíme znát – jinak bychom nevěděli, že to je. Nelze věřit v Krista, když jste o Kristu nikdy neslyšeli.

Druhou součástí víry je přesvědčení, tedy jistota. Jsme si jisti tím, co nevidíme. Nikdo z nás neviděl Krista, přesto v něj věříme. Petr říká:

• 1 Pt 1:8 Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte.

Tyto dvě části dohromady – poznání a přesvědčení, tvoří společně – řekli bychom – něco jako „obecnou víru“. Tato víra může být i vírou v Boha. Je to víra, jakou mají i démoni. Je to mrtvá víra – takto ji popisuje apoštol Jakub. Takovou víru mají neobrácení lidé, kteří věří v Boha. Takovou víru měli Židé v době Pána Ježíše Krista. Přesto je to základ víry a tato „obecná“ víra je nutná. Apoštol o ní napsal:

• Židům 11:6 Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Teprve třetí část víry vede ke skutečné víře – a pokud jsou splněny ještě nějaké další předpoklady, tak také ke spasení. Tou třetí součástí víry je spolehnutí se, důvěra. Můžu vědět o nějakých věcech – mohu vědět o Kristu, mohu být o Něm přesvědčen. Mohu si být jistý tím, že Kristus žil, zemřel, vstal z mrtvých a žije. Ale pokud se na to nespolehnu, tak to není skutečná víra.

B. Jak můžeme slyšet o víře?

Dneska vám mnoho lidí řekne, že víra je jejich soukromou záležitostí a nikomu není nic do toho, čemu a komu věří. Můžete mít víru, ale neměla by se nijak projevovat ve vašem životě? Ale je to skutečně víra?

Na podzim loňského roku jeden muž na internetu prohlašoval, že každému, kdo mu pošlu korunu až tisíc korun, pošle zpátky dvojnásobek. Jak se pozná víra? Během měsíce se na jeho účtu sešlo 2,5 milionu korun. Víra se pozná podle toho, že jedná. V případě tohoto podvodníka nejprve pošle peníze a potom podává žalobu. V prvním případě je to víra v podvodníka, zatímco v druhém víra v soudní systém. Ale v obou případech je to něco, co se projevuje navenek a veřejně.

Vedle toho byla řada lidí, včetně novinářů, kteří říkali, že tomuto muži věří, že mu jde o reklamu, ale žádné peníze mu neposlali, např. s tím, že tisíc korun je nevytrhne apod. Skutečně říkali pravdu? To odhalí Bůh až při posledním soudu, ale jejich jednání svědčilo o tom, že nikoliv.

A stejně tak je to s křesťanskou vírou. Mnoho lidí prohlašuje, že věří v Boha. Africký kazatel Conrad Mbewe zmiňuje kazatele, který vyměnil manželku třikrát v průběhu jednoho roku a stále je apoštolem. A kvůli takovým příběhům nemusíme chodit do Afriky.

O víře můžeme slyšet, když o ní lidé mluví – a je správné o ní mluvit, ale ještě více o ní uslyšíme, když jí budeme žít. Příklad církve v Tesalonice:

• 1 Tesalonickým 1:9-10 Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

O víře uslyšíme, když bude žitá a následně také vyhlašovaná. Viděli jsme, jaká musí být křesťanská víra – že se skládá z poznání, přesvědčení a důvěry. Jenom toto a jenom za určitých podmínek je a bude:

II. Zachraňující víra

Zmínil jsem už mrtvou víru, kterou mají démoni a náboženští lidé. Ale vedle ní je také živá, zachraňující víra. To je víra, kterou měli křesťané v Tesalonice, to je víra, za kterou Pavel děkoval v listu Efezkým. To je víra, která se skládá z poznání, přesvědčení a důvěry, ale kromě toho nebo spíš v rámci toho naplňuje ještě nějaká další kritéria. Především o této zachraňující víře můžeme – musíme říci, že to je:

A. Osobní víra

Když mluvím o tom, že zachraňující víra musí být osobní vírou, tak zdůrazňuji onen prvek důvěry, spolehnutí se. V našem textu čteme, že apoštol uslyšel o jejich víře, o víře jednoho každého z nich.

Víra, která zachraňuje, je osobní přinejmenším ve dvojím slova smyslu:

1. Jednak jde o to, že každý člověk musí věřit sám za sebe. Nelze mluvit o nějaké kolektivní, obecné víře. To by byla ta mrtvá víra, o které jsem se zmiňoval. Toto je jeden z důvodů, proč nelze víru zdědit po rodičích, proč se křesťanem nestává člověk proto, že se narodil do křesťanské rodiny, nebo proto, že byl jako novorozeně pokřtěn, nebo proto, že chodí do církve nebo se chová určitým způsobem a vyznává nějaké konkrétní hodnoty.

Nic z toho člověka nezachrání, nic takového z člověka neudělá křesťana. Ale člověk musí slyšet slovo pravdy, evangelium a uvěřit mu. Musí to udělat on sám a musí to udělat sám za sebe. Jde o srdce jednoho každého člověka a jde o vyznání víry jednoho každého člověka.

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Vy osobně, moji milí, každý z vás musí věřit sám za sebe. Děti, poslouchejte, nestačí, že věří vaši rodiče – vy musíte věřit samy za sebe. A vy všichni, jak jste tady: Věříte slovu pravdy, evangeliu o našem spasení? Je to vaše osobní víra?

2. Člověk musí vztáhnout předmět víry na sebe sama. To je druhý aspekt osobní víry. I zde je patrný onen prvek důvěry, spolehnutí se. Jsou lidé, kteří věří, že Ježíš Kristus je beránek Boží, který snímá hříchy světa. Ale když se jich zeptáte na to, jak je to s jejich vlastními hříchy, tak na to nemají žádnou odpověď. Jejich jedinou odpovědí je ono obecné – Ježíš zemřel za hříchy světa. Nebo:

• Jan 3:16 Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ale takto obecná víra nestačí. Takto obecná víra nevede ke spasení. Víra, která zachraňuje, musí být velmi konkrétní a osobní. Je třeba věřit ve svém srdci a je třeba také věřit tomu, že to, co Bůh udělal, udělal zcela konkrétně pro tebe. Právě v tomto smyslu musí být křesťanská víra osobní vírou.

Jde o to, že já jsem byl otrok hříchu, že já jsem byl mrtvý ve svých vinách a přestoupeních, já jsem byl vzbouřenec proti Bohu, já jsem byl Božím nepřítelem a Boží hněv byl namířen zcela konkrétně přímo na mě. Ale za mě zemřel Boží Syn na kříži, za moje viny tekla Jeho krev, já osobně jsem byl usmířen Jeho obětí. Místo mě konkrétně visel na kříži Golgoty a snášel Boží hněv. Jeho Bůh potrestal za mé vlastní hříchy. Proto mohu nyní říci, že On je mým osobním Spasitelem. Proto mohu říci, že moje hříchy byly odpuštěny, protože On za ně zemřel – vymazal můj vlastní dlužní úpis a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Teď nejde o úpis celého světa, teď jde o tom můj vlastní. A právě toto je osobní spolehnutí se, to je osobní víra – víra, která vztahuje předmět víry na sebe sama. Jenom taková víra zachraňuje. Je to víra, která může vyznat spolu s apoštolem Pavlem:

• Galatským 2:19-20 Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Otázka, kterou vám musím položit, zní: Věříte právě takto? Věříte tomu, že Ježíš Kristus zemřel za vaše hříchy? Věříte tomu, že nepodléháte Božímu soudu, protože Ježíš Kristus byl náhradou právě a jedinečně za vás?

Mluvil jsem o předmětu víry a o nutnosti vztáhnout ho konkrétně na sebe – nyní se k tomuto předmětu naší víry dostáváme:

B. Víra v Ježíše Krista

Apoštol ve svém listě vyjadřuje vděčnost za křesťany v Efezu, protože uslyšel o jejich víře v Ježíše. Existuje mnoho různých druhů víry, ale jenom jedna jediná víra zachraňuje – a to je víra v Ježíše.

Petr před židovskou veleradou radostně a odvážně vyznal, že:

• Sk 4:11-12 Ježíš je ten úhelný kámen… V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.

Víra v Ježíše v mnoha ohledech souvisí s tou první součástí víry, kterou je poznání. Je několik věcí, které musí člověk poznat, musí být o nich přesvědčen a musí se na ně spolehnout, aby byl zachráněn před Božím soudem. Musí věřit, že je Bůh, musí věřit, že to je Bůh, který má určité vlastnosti – tedy je to zcela konkrétní Bůh, ne nějaký bůh – dává se poznat těm, kteří ho usilovně hledají. Člověk také musí poznat pravdu o sobě – tedy to, že je před Bohem hříšníkem, na kterém spočívá Boží hněv a který si zaslouží jenom odsouzení. Musí být o této pravdě přesvědčen a musí se na ní spoléhat. A konečně musí člověk poznat pravdu o Ježíši Kristu.

Ježíš je tím prostředkem, který Bůh ustanovil k našemu spasení. Je to Boží syn, který je cele Bohem a cele člověkem, Boží syn, který byl zaslíben, který byl počat Duchem svatým a narodil se z panny Marie, takže byl bez hříchu a od svého početí byl a zůstal svatý, Ježíš Kristus, který byl ukřižován, zemřel a třetího dne vstal z mrtvých.

Duše, která má být zachráněna před plameny věčného ohně, musí z Božího slova poznat pravdu o Ježíši a na tohoto Krista vložit všechnu svou důvěru ohledně svého spasení. Poznání pravdy o Kristu je nesmírně důležité.

Můžete být stoprocentně přesvědčeni o tom, že máte pravdou bankovku, ale pokud budete mít padělek, tak si za něj nic nekoupíte. Přestože bude vypadat důvěryhodně, nebude to fungovat.

Právě tak jsou křesťané varováni před tím, aby si dali pozor na jiného Ježíše (2K 11,4), nebo jiné evangelium (Ga 1,9) – protože takové evangelium, takový Ježíš nedovede nikoho ke spáse, ale k věčnému odsouzení. Jenom pravda má moc člověka osvobodit od hříchu a od přicházejícího hněvu. Proto také Pavel v Efezským 1,13 zdůraznil, že uvěřili slovu pravdy, evangeliu o své záchraně.

Víra, která vede k záchraně, musí být osobní vírou a musí to být víra v Pána Ježíše Krista, jehož zjevuje Boží slovo. Ale je zde ještě jeden krok k tomu, aby to byla opravdu zachraňující víra – taková víra musí být:

C. Poslušná víra

• Efezským 1:15 …když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše…

Pavel záměrně napsal o víře v Pána Ježíše. Pro efezské křesťany to bylo důležité a je to právě tak důležité i pro nás. Je tady podstatná část zachraňující víry a tou je podřízení se Kristu, poslušnost víry. To souvisí s přesvědčením, které tvoří součást víry a je spojené s naší vůlí, s rozhodnutím a neméně to souvisí také s důvěrou, kterou vkládáme do Krista. Víra, která není poslušná, není vírou, která by cele důvěřovala Ježíši Kristu. Víra, která není poslušná, není vírou, která by stála na jistém a pevném přesvědčení. A v tomto smyslu můžeme říci, že to není ani víra jako taková a už vůbec to není víra, která zachraňuje od věčného trestu. Apoštol Petr napsal vyvoleným, kteří:

• 1 Petrův 1:2  …byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví…

Bez poslušného odevzdání se Kristu nelze mluvit o víře. Křesťan, který nežije v poslušnosti Bohu a Jeho slovu, je protimluv! V takovém případě nelze mluvit o křesťanovi. Dnes je populární učení o tělesných křesťanech, které staví na překrouceném výkladu 1K 3 – jde o to, že podle tohoto učení můžete uvěřit v Krista jako svého Spasitele, ale nemusíte se mu podřídit jako svému Pánu. Ale to není učení Písma! To není křesťanské učení! Proč myslíte, že Ježíš odmítne ty, kteří k Němu v den soudu přijdou a budou mu říkat: „Pane, Pane…?“ Jeho slova jsou naprosto jednoznačná a ukazují nám, že zachraňující víra je víra, která se podřizuje Boží vůli:

• Matouš 7:23.21 Jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. … Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Je to pro nás trvalým pokušením, že budeme jako špatný správce z Ježíšova podobenství a řekneme si, že Pán dlouho nejde, tak si můžeme žít, jak chceme, a stačí, když budeme věřit, že nás Kristus zachrání. Dokonce dnes můžete slyšet to, že Kristus má povinnost vás zachránit, když vyznáte Jeho jméno! Jaký blud! Moji milí, spaseni jsme z milosti – tedy ne z povinnosti – a jenom skrze víru. Skrze opravdovou víru, která je osobní, spoléhá na zásluhy Ježíše Krista zjeveného Božím slovem a podřizuje se Mu. Taková víra bude:

III. Viditelná víra

Dostali jsme se ke třetímu bodu dnešního kázání – je to svědectví o víře, která je vidět. Pavel byl vděčný za křesťany v Efezu, protože věřili v Pána Ježíši. Nešlo jenom o to, že kdysi uvěřili v Krista, ale oni také pokračovali v životě víry – nezůstali jenom u počátečního uvěření slovu pravdy, ale víra v Pána Ježíše byla i nadále charakteristickým znakem jejich křesťanského života. Něco takového nezůstane skrytého, ale bude se to také projevovat v životech věřících. Mohli bychom dokonce mluvit o důkazu víry. Místem, kde to můžeme vidět velice jasně je jedenáctá kapitola listu Židům. Jako refrén se tam opakuje „věřil, a proto …něco udělal.“ Ábel věřil, a proto přinesl lepší oběť než Kain. Noe věřil, a proto připravil koráb. Abraham věřil, a proto vyšel z Uru Kaldejského. Mojžíšovi rodiče věřili, a proto ukrývali svého syna, atd.

Jak se bude víra projevovat v životě křesťana? Jak se pozná, že někdo uvěřil v Krista a tedy miluje Boha?

• Ef 1:15 …jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím…

A. Víra, která se projevuje láskou

Několik let předtím, než Pavel napsal list do Efezu, napsal dopis církvím do Galácie. Je to varovný list napsaný křesťanů, kteří začali svou víru stavět na vnějších, tělesných věcech – především na židovské obřízce. Pavel napsal:

• Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

Kraličtí mluví o víře „skrze lásku dělající.“ Je tady jednoduchá a jasná posloupnost – na začátku stojí slovo pravdy, poznání pravdy o Bohu, o sobě a o spasení. Z něj vyrůstá víra a tato víra se projevuje láskou. Láska je prvním a největším plodem opravdové křesťanské víry. Ne nadarmo ji Pavel uvádí v seznamu ovoce Ducha svatého na prvním místě.

Apoštol Jan o tom napsal ve svém listě velmi přímá slova:

• 1 J 4:20 Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

V Janových spisech můžeme mnohdy lásku k Bohu zaměnit za víru v Boha. Pokud to uděláme v tomto verši a místo „milovat Boha“ si do něj dosadíme „věřit v Boha“ – potom dostaneme: „Řekne-li někdo: „Já věřím v Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže věřit v Boha, kterého nevidí.“ Láska a víra jsou v tomto slova smyslu pojmy, které jsou vzájemně zastupitelné. Láska je důsledkem víry. Musíme dát ale pozor na to, že láska není náhradou víry. Spasen nebude ten, kdo miluje, ale ten, kdo doopravdy věří, protože: 

•  Římanům 1:16 …evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří…

Ale láska je důkazem zachraňující víry. A zcela konkrétně je to:

B. Láska ke svatým

V ekumenickém překladu máme napsáno „láska k bratřím“. Už jsem o tom mluvil v úvodu listu Efezským – ekumenický překlad často v Novém zákoně překládá slovo „svatí“ slovem „bratří“. Na tomto místě to nemá tak velký význam, protože v kontextu verše je opravdu jedno, zda budeme mluvit o lásce k bratřím nebo ke svatým. Je to celkem jedno – jedná se o totéž: Je to láska k ostatním křesťanům, jak jsem to již zmiňoval z prvního Janova listu. Podívejme se ještě na jiné místo – Pán Ježíš řekl svým učedníkům:

• Jan 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Vzájemná láska je poznávacím znakem křesťanů. Vyrůstá z kořenů víry, je ovocem víry, která je zakotvená v pravdě Božího slova. Tato posloupnost musí být nutně zachovaná. Bez pravdy Božího slova nelze mluvit o víře a bez víry zde nebude skutečná láska. Tato láska je namířená do společenství Božího lidu. Jedná se o vzájemnou lásku mezi učedníky.

Mezi učedníky je totiž pouto, které je mocnější než jakékoliv pokrevní pouto. Pán Ježíš říká, že nepřišel zemi dát pokoj, ale rozdělení:

• Lukáš 12:53 …budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.

Dokonce i mezi manželi může nastat taková situace, že nevěřící partner bude chtít kvůli víře odejít od toho druhého a Bůh takový důvod uvádí jako důvod pro legální rozvod. Ale mezi těmi, kteří jsou v Kristu, musí být zjevná Kristova láska.

To není o pocitech, to není o sympatiích. Bůh dal dohromady nejrůznější lidi a vytvořil z nich svou církev, učinil je svými dětmi. Nyní je spojuje bratrská láska, spojuje pouto Kristovy prolité krve. To není přetékajících emocích, ale o tom mít druhého přednějšího než sebe. To je křesťanská láska – není třeba říkat víc, protože toto stačí. Přesto musím k našemu textu dodat ještě jednu věc – láska, o které mluvíme, a která je důkazem pravé víry, je:

C. Láska ke všem svatým

Křesťanská láska se neomezuje jenom na některé křesťany, ale je namířena na všechny svaté, na všechny, kdo patří do rodiny víry. Souvisí to s tím, co jsem právě řekl o povaze této lásky – je to postoj služby, pokorné rozhodnutí dávat druhým přednost kvůli Kristu.

Znamená to lépe smýšlet o druhých než o sobě – kvůli tomu, že Kristus nás vykoupil svou krví – On dal sám sebe za mě. Znamená to lépe mluvit o druhých a s druhými než o sobě – protože On z nás učinil chválu své slávy a všechny naše hříchy odpustil. Znamená to jednat s druhými lépe, než jak vyžadujeme, aby jednali oni s námi – protože Bůh nás v Kristu zapečetil svým Duchem a učinil z nás svůj chrám.

To je víra v Ježíše Krista a láska ke všem bratřím. To je víra, která se projevuje láskou. To je charakteristický rys Kristovy církve. Zakončím slovy jedenácté kapitoly Židům. Potom co autor vypsal všechny možné příklady víry, zakončuje tuto galerii svědků slovy:

• Židům 11:39-40 A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Amen.