Pevný základ (Ef 2,20)

Ježíš a Jeho nevěsta

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 8. března 2015

Pokoj vám a milost, milí přátelé. Budeme dnes pokračovat v našem výkladu listu apoštola Pavla církvi do Efezu. Jsme ve druhé kapitole a před námi je další z velikých veršů z posledního souvětí v závěru této kapitoly:

• Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Apoštol Pavel ve dvacátém verši přechází k další ilustraci, k dalšímu obrazu, který má křesťanům pomoci v pochopení toho, co je to církev.

V tomto posledním souvětí ve druhé kapitole Pavel popisuje Kristovu církev (kterou se zabývá od v. 11) z několika různých stran. Vysvětluje, co to církev skutečně je, jak má vypadat a na čem má stavět. Už jsme mluvili o přirovnání církve ke státu, nebo lépe k městu – ke svatému městu, nebeskému Jeruzalému, který sestupuje od Boha (Zj 21,9-10). A minule jsme si vysvětlovali, co to znamená, že jsme Božími dětmi, že jsme členy Boží domácnosti, Božího domu. Už nejsme imigranti, ale domácí. Mluvili jsme o tom, že z toho pro nás vyplývají ohromné výsady, práva, a zároveň jsme si ukázali povinnosti, které máme vůči našemu Králi a Jeho království. Obraz a vzor Boží domácnosti už bude nadále pevnou součástí listu Efezským:

• Efezským 5:1 Jako milované děti následujte Božího příkladu…

Dívejte se na Krista, který je prvorozeným mezi sourozenci, a učte se od Boha, který je naším nebeským Otcem a dokonalým vzorem – Pán Ježíš říká:

• Matouš 5:48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Od členů Boží domácnosti se Pavel přesouvá k popisu církve jako domu, nebo stavby, chrámu, duchovního příbytku Božího. O tom jsou poslední tři verše druhé kapitoly. V jediném souvětí od verše devatenáct používá celkem šest slov, která mají svůj kořen ve slově oikoj – dům, domácnost, chrám. Jako kdyby si Pavel hrál se slovy, aby upoutal pozornost svých čtenářů a plasticky jim vylíčil nádheru Kristovy církve na obraze duchovního, jímž církev je. Ve verši dvacet, kterým se budeme zabývat dnes, pokládá základy. A to nejen obrazně, ale přímo mluví o základech, na nichž je tato duchovní stavba, tento chrám, jímž je církev, postavená.

• Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

I když je tento verš součástí většího celku, musíme dnes zůstat jenom u něj, protože obsahuje skutečný základ, a to jak církve, tak i našeho vlastního života. Víte, základ není něco, co by někoho zajímalo. Když navštívíte Honzu nebo Pavla, nevezmou vás do sklepa a nebude tam spolu s nimi obdivovat základy jejich domu. Obvykle se nikdo nejde podívat na to, jaké jsou základy. Obdivujeme stavbu, můžeme obdivovat její velikost, její krásu, její funkčnost, ale nikdo se ani nepozastaví nad základy.

Ale dneska jsme na místě, kde musíme na základy položit velký důraz – mluvíme o církvi, mluvíme o místě, kde přebývá Bůh, mluvíme o stavbě – sice duchovní, ale o nic méně skutečné, kde má být tento svatý Bůh uctíván. Jenom připomenu kamennou stavbu, kde byl Bůh – alespoň krátký čas – uctíván – a to byl jeruzalémský chrám. Budova dokonalých rozměrů a dokonalých způsobů – všechno mělo své místo – veliké kamenné kvádry obložené cedrovým dřevem a potažené lístkovým zlatem. Všechno doslova zářilo. Uvniř byl zlatý oltář na kadidlo a zlatý stůl na předkladné chleby, zlatý sedmiramenný svícen, který ozařoval tu zlatou místnost, silná, zlatem protkaná opona, za kterou byla svatyně svatých se zlatou schránou a zlatými anděly. Tato překrásná stavba byla podle Písma jenom stínem, pouhým symbolem a předzvěstí něčeho mnohem dokonalejšího – chrámu, jímž je Kristova církev, tělo Kristovo, duchovní příbytek Boží – místo, kde Bůh sám přebývá ve své slávě, nádheře a plnosti – svaté město, o kterém Jan říká, že:

• Zj 21:22 …chrám v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.

Milovaní, mluvíme o církvi, mluvíme o slavných a velikých věcech a už to samo je důvodem, abychom se zajímali o základy, na kterých to všechno stojí, abychom nestavěli na něčem vratkém, nestabilním, co nakonec neobstojí. Pojďme tedy k první věci v našem textu:

I. Jste stavbou

Ekumenický překlad říká, že jsme stavbou. To je docela dobře řečeno – přesně o tom je zde řeč. Pavel se přesouvá od obrazu státu, obrazu rodiny a potom přechází k obrazu domu, stavby, chrámu. Mohlo by se zdát, že to není logické, že je tady obraz méně osobního státu, mnohem více osobní obraz rodiny a nakonec zcela neosobní obraz domu. Přístup občana k hlavě státu je úplně jiný než přístup člena rodiny k hlavě rodiny. Ale můžeme se na to podívat ještě jinak a rázem uvidíme Pavlovu logiku a pochopíme, že obraz domu, který předkládá jako poslední je ze všech tří obrazů nejintenzivnější, nejosobnější a nejkomplexnější. Stát je vymezen státní mocí, územím (hranicemi) a lidem. Když někteří občané emigrují nebo změní své občanství, stát zůstane státem. Podobné je to v rodině – vztahy jsou mnohem intenzivnější a intimnější, ale nemusí vždycky fungovat perfektně. A může se stát, že se některý člen rodiny vzdálí od rodiny, nebo se odstěje daleko od rodiny, což ale neznamená konec rodiny, ani to, že by přestal být členem rodiny. Když se z tohoto pohledu na stavbu, otevře se vám úplně jiný pohled na církev a uvidíte úplně jiné důrazy, než jaké nabízí stát a rodina.

Chtěl bych zmínit především tři věci. Jednak jsou to vztahy – jednotlivé cihly nebo kameny – a Písmo mluví o křesťanech jako o živých kamenech – mají ty nejtěsnější vztahy. Jsou napojeny jeden na druhý, jsou svázány jeden s druhým a musí do sebe zapadat tak nejlépe, jak je to možné. Stavba není poházená hromada stavebního materiálu, ale organizované dílo, které se řídí určitými pravidly, naplňuje nějaký záměr a směřuje k určitému cíli. V případě církve je tímto cílem jednota v Kristu (Ef 1,10). A to je také druhá věc, kterou v případě stavby vidíme – dokonalá jednota. Každý kámen má své místo a každý je nezbytný. Když vyndáte pár kamenů ze zdi, celá zeď se zhroutí. Jednotlivé kameny potřebují jeden druhý, aby celá stavba mohla stát a budovat se na základě, který jí určil Bůh.

Tou třetí věcí je, že se staví duchovní příbytek Boží, místo, kde přebývá sám Bůh a to znamená, že celá stavba je jednak naplněná Boží přítomností a také to znamená, že každý živý kámen této duchovní stavby je v přímém a trvalém kontaktu s Bohem, který celou stavbu vyplňuje.

Přesto ale ekumenický překlad slovem stavba nevystihuje úplně všechno. To původní slovo, které zde je, je sloveso, které je odvozené od slova oikoj – dům, domácnost, ale může to znamenat i chrám. To sloveso je v takovém tvaru – a nechtěl bych vás nijak zatěžovat gramatickými detaily, který ukazuje skutečně na to, že jsme stavbou – jsme něčím, co je vybudováno na něčem jiném. Ale protože je to sloveso, tak i když je v trpném rodě a ještě navíc je to přechodník, tak v sobě stále nese určitou dávku nebo alespoň náznak dynamiky, což stavba úplně nevystihuje. Mohli bychom říci, že jsme budovaná nebo rozestavěná stavba – to by asi dávalo smysl. Líbí se mi některé české překlady tohoto místa – obzvlášť krásný je v tomto směru Pavlíkův překlad, který se vypořádal s tím slovem, které tam je následovně:

• Ef 2:20 …byvše přibudováni na základě apoštolů a proroků… (Pavlík)

Byvše přibudováni – to jako přilepeni na něco. Mohli bychom si to trochu představit, jako když vlaštovka staví své hnízdo – nevím, jestli to ještě dneska děti znají, jak vypadá vlaštovčí hnízdo – ona ho lepí z malých kousků hlíny a celé je přilepené někam do rohu nebo do nějakého převisu. Je doslova přibudované. Podobně je také církev přibudovaná na základ apoštolů a proroků. Další překlady říkají:

• Byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků (ČSP),
• jste vybudováni na základě apoštolů a proroků (Žilka),
• byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků (B21),
• vzdělaní na základ apoštolský a prorocký (KRAL).

Překladatelé se vesměs snažili vystihnout tu dynamiku slovesa, která zde je, ale mě se líbí ekumenický překlad, protože postihuje výsledek, o němž je to především. Církev je stavba – stavba, která se buduje, stavba která má své základy a svůj úhelný kámen, ale ta stavba sama není ani základem, ani úhelným kamenem. Nedávno jsme slyšeli výzvu z 1. Petrovy:

• 1 Petrův 2:5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.

Církev je duchovním domem a jednotliví křesťané jsou duchovními kameny, z nichž je tento dům budován, jsou svatým kněžstvem, které slouží svému Bohu a přináší Mu duchovní oběti. Církev je stavbou, která je přibudovaná na základ, která je postavená na pevném základě. Církev sama neustále roste, buduje se, zatímco základ je jednou provždy daný, je nepohnutelný a trvalý.

II. Základem jsou apoštolové a proroci

Pavel píše křesťanům, tedy církvi, a vysvětluje jim, co to církev je. Píše křesťanům, že jsou duchovní stavbou, která se buduje skrze Ježíše Krista a k Boží slávě, která však nestojí ve vzduchu nebo dokonce ve vzduchoprázdnu, ale má své pevné základy, na kterých je postavena. Je to něco, co slíbil Ježíš:

• Matouš 16:18 …a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

Ještě se k tomu dneska dostaneme, ale nyní chci, abychom rozuměli tomu, že církev je budovaná, a to samotným Kristem, a na pevném základě. S tím souvisí důležitá věc, která se týká jak církve jako celku, tak jednotlivých křesťanů:

• Lk 6:46-49 Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám? Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.

Křesťanský život i život církve musí mít dobré základy – jinak se obojí zhroutí. Ale pokud se něco hroutí, potom s jistotou můžeme říci, že to nebyl skutečný křesťanský život a nejednalo se o pravou Kristovu církev. O to více je důležité, abychom zkoumali a kontrolovali základy, na kterých stojíme. Náš život je příliš krátký na to, abychom se jednoho dne dívali, jak se všechno hroutí a my se divili tomu, že naše základy neobstály. Jaký je tedy ten pravý:

A. Základ

• Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci…

Tady je jasné vyhlášení toho, co je základem, na kterém stojí církev. Jak tomu máme rozumět? Je několik možností, jak můžeme tento text vysvětlit, ale náš překlad nám nabízí to nejlepší vysvětlení. Apoštolové a proroci jsou základem, na kterém je od doby první církve budována stavba církev, jsou základem, na který jsme přibudováni i my. Tím základem jsou samotní apoštolové a proroci, stejně jako úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš. Tento základ je daný zjevením Ježíše Krista a Jeho vyučováním a následně skrze pověření ho nacházíme v učení apoštolů a proroků. Obrazně vyjádřené to najdeme v knize Zjevení – kde Jan viděl svaté město – církev – a říká o něm:

• Zjevení Janovo 21:14 A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.

Základní kameny, hradby, hranice města – to jsou apoštolové a proroci. Oni jsou tím základem, na kterém se buduje stavba církve. V originálním textu je zvláštní slovní spojení, které nám říká, že základ tvoří jedna skupina lidí a jsou to apoštolové a proroci. Podobně je to v Ef 4,11, kde jsou vyjmenované dary, které dal Bůh církvi a je tam pět darů – apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé, ale poslední dva dary – pastýři a učitelé – zase tvoří jenom jednu skupinu. Apoštolové a proroci tvoří jednu skupinu – je to pevný základ, na kterém je postavena církev. Jestli ale máme porozumět tomu, co je církev, na čem staví a co je to jednota církve, musíme nejdřív rozumět tomu, kdo jsou to apoštolové a proroci, protože tím základem jsou apoštolové a proroci!

B. Apoštolové

Kdo je to apoštol? Apoštol je podle Písma člověk, který se osobně a fyzicky setkal se vzkříšeným Kristem, byl očitým svědkem Kristova vzkříšení. To byla také Pavlova kvalifikace, protože i on se setkal se vzkříšeným Pánem před branami Damašku. Pokud by to tak nebylo, nemohl by být apoštolem. Mohl by být skvělým učitelem, mohl by být kazatelem, mohl by být prorokem nebo evangelistou, ale nemohl by být apoštolem. Ale Pavel se setkal s Pánem, ačkoli to bylo až po Pánově nanebevstoupení a to je také důvod, proč o sobě píše, že se mu Pán ukázal v „nesprávný“ čas. Říká – doslova – že vzhledem k tomu, jak se mu dal Kristus poznat, je jako potrat, tedy dítě, které se narodí mimo správný čas:

• 1 Korintským 15:8 Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

Nesetkal se s Pánem jako ostatní apoštolové. V 1K 15 mluví o Petrovi, dvanácti, a potom o všech apoštolech (tedy o jiné skupině, než bylo dvanáct) a naposledy o sobě. Jako poslednímu se Pán ukázal Pavlovi. Pavel říká:

• 1 Korintským 9:1 Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?

To, že viděl Krista, bylo důkazem jeho apoštolství. Ale nejenom to. Apoštol byl někdo, kdo byl také Kristem pověřen a vyslán, aby kázal evangelium o vzkříšení Pána. Jasně a detailně je toto pověření Pavla popsáno ve Sk 26.

• Gal 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem…
• Titovi 1:1 Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista…

K tomu byla apoštolům dána moc činit znamení a zázraky, což mělo ověřit jejich apoštolství a byla jim dána autorita jako nikomu dalšímu. Jsme účastníci velikého a slavného spasení, o kterém autor listu Židům říká:

• Židům 2:3-4 První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám; Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.

Tohle je také důvod, proč může apoštol Jan napsat taková slova, která jsou na začátku prvního listu Janova – jenom apoštol mohl napsat něco takového:

• 1 Janův 1:1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.

To jsou tři věci, které byly charakteristické pro apoštoly – setkání se vzkříšeným Kristem, osobní pověření vzkříšeným Pánem a moc k činění divů. Druhou skupinou, kterou tady máme, jsou:

C. Proroci

Není tady řeč ani tak o starozákonních prorocích, ale mluví se tu o prorocích novozákonní církve. Mluví pro to jak text Ef 4,11, tak také způsob vyjádření v Ef 2,20, kde jsou apoštolové a proroci spojeni dohromady a apoštolové jsou jmenováni jako první. Kromě toho Pavel ve třetí kapitole mluví o tom, že mu bylo dáno poznat Kristovo tajemství, které:

• Efezským 3:5 …v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům.

Všimněte si onoho nyní – nyní je zjeveno apoštolům a prorokům. To jsou ti apoštolové a proroci, kteří tvoří základ, na kterém je budována církev. Kdo je to tedy prorok ať už době Nového nebo i Starého zákona? V tom hlavním slova smyslu byl prorok člověk, který přijímal poselství přímo od Boha – jak v době před příchodem Krista, kdy ze spisů proroků byl vytvářen Starý zákon, tak v době po Kristově nanebevstoupení před tím, než byl sestaven zákon Nový. Prorok byl ten, kdo mohl vystoupit a říci: „Toto praví Hospodin…“ a bylo to přímé zjevení od samotného Boha. Nebylo v důsledku studia Písma nebo čehokoliv jiného, ale přímé slovo od Pána, které musel předat Božímu lidu nebo těm, za nimiž ho Bůh poslal. Bůh zjevil své slovo prorokovi a dal mu sílu ho předat dál.

• 2 Petrův 1:20-21 …žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.

V každé době mělo být každé proroctví rozsuzováno. Písmo udává tři kritéria, vodítka, která měla sloužit k ověření pravosti proroctví a proroka: 1. charakter proroka, 2. biblické učení proroka, 3. naplněné proroctví proroka.

Především tedy pravý prorok byl bezúhonným člověkem. Jeho život nebyl provázen žádnými skandály. Muselo o něm platit totéž, co má být normou pro staršího církve. Falešný prorok a falešný učitel se mnohdy pozná podle života, který neodpovídá Božím normám. Pavel o takových lidech píše Titovi:

• Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají.

Druhým charakteristickým rysem pravého proroka bylo, že jeho učení a učení, které přinášel, muselo být v souladu s dosavadním Božím zjevením, tedy v souladu s Písmem, můžeme říci dneska. Bůh skrze Mojžíše řekl:

• Dt 13:1-4 Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš. Kdyby povstal ve tvém středu prorok nebo někdo, kdo hádá ze snů, a nabídl ti znamení nebo zázrak, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: "Pojďme za jinými bohy", které jsi neznal, "a služme jim", neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů. To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší.

A zde slyšíme také o třetí věci, která prokazovala pravost proroka.

• Dt 18,20-22 Prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře. V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin.

Tady vidíme ten apoštolský a prorocký základ. Musíme ale jít ještě o krok dál k tomu, co měl apoštol především na mysli, když mluvil o základu:

D. Učení apoštolů a proroků

To je tím skutečným základem. Církev je složená z věřících a mimo církev jsou ti, kdo nevěří. Čemu věří věřící? Věří učení! Věří Božímu slovu. Víra je ze slyšení a slyšení skrze Slovo Boží (Ř 10,17). To je základ, na kterém stojí celá církev – učení apoštolů a proroků. Apoštolové a proroci učili to, čemu sami věřili. Popsali svou víru, kterou žili. Proto učení a víra jdou a musí jít spolu.

Tento základ apoštolů a proroků máme zde – v Božím slově. Nelze pokládat jiný základ (1K 3,11), stejně jako nelze přinášet jiné evangelium (Ga 1,8) – protože jiné evangelium není a pokud se odlišuje od toho, které je zapsané v této knize, je to vždycky falešné evangelium.

Proto můžeme říci, že církev, která nestojí a nestaví na tomto základě, na Písmu, není skutečnou církví. Církev, která by chtěla stavět na lidech, které nazývá apoštoly nebo proroky, chce stavět nový základ. Ale základ je jednou provždy položen. Na základě se staví. Víte, můžete zapomenout postavit v domě koupelnu a najednou si na to vzpomenout – Ha! Nemáme koupelnu, musíme jí dostavět. Nebo můžete přistavět další koupelnu v domě nebo dokonce celé další patro. Ale nemůžete zapomenout základ. Ani nemůžete postavit nový základ v prvním patře, ani přistavět kus dalšího základu. Základ je položen jednou provždy. Základem církve jsou apoštolové a proroci, tedy zapsané Slovo Boží. Kdo na tomto základě staví, buduje Kristovu církev, kdo staví na něčem jiném, buduje stavbu, která se jednoho dne zhroutí.

A že Písmo je skutečně tímto základem apoštolským a prorockým můžeme doložit z toho, že celé Písmo svědčí o Kristu a:

III. Kristus je úhelný kámen

• Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Úhelný kámen byl tím nejdůležitějším kamenem celé stavby. Od něj celá stavba vychází, on určuje její rozměry, on určuje její základ a celý základ směřuje k němu, ke kameni úhelnému. Právě tak je to zde v našem textu – Kristus je tím, na kom stojí úplně všechno. Vzpomínáte si na slova, která řekl Pán Ježíš Petrovi u Cesareje Filipovy? Ptal se učedníků, za koho ho lidé pokládají a oni mu odpovídali – za Eliáše, za proroka, za Jana Křtitele.

• Mt 16:15-18 Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

Ty jsi Petr (řec. Petros) to je kámen nebo kus skály – ty jsi jenom kámen, ale na TÉ skále (řec. petra) zbuduji svou církev. Církev nestojí na Petrovi, ale stojí na té skále, na úhelném kameni, kterým je sám Kristus Ježíš. Tou skálou v Mt 16 je vyznání Petra, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého – to je učení apoštolské, to je přímé zjevení od Boha, které se dostalo Petrovi, tedy proroctví. Je tedy zjevné, že základem církve není Petr, jak to učí římská církev, ale apoštolové a proroci, tedy učení Božího slova, Písma, které vede k samotnému Kristu. On je tím kamenem, který je pro jedny vzácný, zatímco pro druhé je skálou, o kterou se roztříští:

• 1Pt 2:7-8 Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to `kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným´, ale i `kamenem úrazu a skálou pádu´. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni.

Milovaní, dostáváme se k posledním dvěma věcem, které z toho vyplývají. První z nich se týká církve, o které je v našem textu řeč – církev se musí budovat na úhelném kameni, kterým je sám Kristus. On musí být ve středu všeho. On je středem Písma, proto musí být středem výkladu Písma, musí být středem každého kázání Božího slova. Někdy můžete slyšet, že Bible je takovým návodem pro život. Částečně s tím můžeme souhlasit, ale jenom částečně, protože tento návod není o pěti krocích ke šťastnému manželství, o šesti způsobech, jak mít úspěšné podnikání, nebo o sedmi principech o výchově dětí. Pokud se poselství Božího slova stane něčím takovým, je úplně odtrženo od toho nejdůležitějšího, o co v Božím slově jde – a tím je Kristus Ježíš, úhelný kámen. Kázání musí vést ke Kristu a oslavovat Krista. Písně církve, modlitby církve, společenství, evangelizace, služba potřebným, slabým nebo nemohoucím – zde všude musí být Kristus v centru. Pokud není, stává se z církve sociální klub nebo zájmový spolek. Jenom Kristus sám dělá církev církví. A to nás vede ke druhé věci, která stojí za tím:

Kristus musí být tím úhelným kamenem, na kterém budou stát naše vlastní životy, životy jednotlivců, život každého jednotlivého křesťana. Petr říká:

• 1 Petrův 2:4-5 Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je `vyvolený a vzácný´. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům…

Jste stavbou, říká náš text – toto je rozměr, který sem patří. Církev je složená z jednotlivých kamenů, z živých kamenů, které přicházejí k živému úhelnému kameni – ke Kristu. Bez Něj není život, bez Něj není žádná stavba, bez Něj není žádný duchovní růst. Křesťané, Bůh nás volá k tomu, abychom šli ke Kristu a abychom svůj život stavěli cele jenom na Něm.

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Je Kristus vaším Pánem? Potom na Něm stavějte své životy, do Něj zapusťte kořeny, Jeho samotného se pevně držte. Jestliže se Ho držíte, máte všechno, jakmile se pouštíte, nemáte nic. Podívejte se do našeho textu – v Něm smíme přicházet před Boží tvář (v. 18), skrze Něj jsme se stali členy Boží rodiny (v. 19), On je úhelným kamenem (v. 20), v Něm je celá stavba pevně spojená (v. 21), v Něm jsme budováni (v. 22). 

A jestli Kristus není vaším Pánem, jestliže jste nevyznali svými ústy Ježíše jako Pána a neuvěřili jste ve svých srdcích, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, prosím vás, naléhavě vás prosím, nezůstávejte dál ve vzpouře proti Bohu, ale podřiďte se Kristu. Bůh vám přikazuje, abyste činili pokání, tedy litovali svého vzdoru proti Němu a abyste věřili v Krista. On je smírnou obětí za naše hříchy, v Něm máme vykoupení a naše hříchy jsou nám odpuštěny. Jediné, co je třeba udělat, je věřit v Něj. Kdo v Něj nevěří, rozbije se o Něj, ale kdo uvěří, bude spasen.

• Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Amen.