Dotáhni to do konce (Neh 7,1-72)

Nebezpečné maličkosti

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 22. května 2005

V pátek a v sobotu probíhalo u Ivy a Honzy velké malování a měli jsme příležitost sdílet se s nimi v této jejich práci. V pátek odpoledne vymalovali dětský pokojíček, ale na jednom místě na stropě zůstalo malé místo, které uniklo oku malíře. Možná by mohli mávnout rukou a nechat to tak – je to přece v dětském pokojíčku, nikdo si tu toho asi ani nevšimne, nic se nestane. Ale je daleko lepší vzít štětec ten malý kousek zamalovat tak, aby byl celý pokoj stejný, čistý a krásný. Proč to říkám?

Tohle je malý příklad velkého díla, které bylo uděláno s velkým nasazením, dobře a kvalitně, ale něco malého tu zbylo. V případě nezamalovaného kousku zdi o nic nejde. Ale představte si, že by stejně postupoval mechanik, který opravuje brzdy na vašem autě. To je jen malá závada, nic se nestane, ani není vidět, … Ale vás by mohla stát život nebo auto.

Stejné je to na Božím díle. Podívejme se nyní ve zkratce na knihu Nehemjáš, jak jsme se jí doposud zabývali a projděme si některé zásadní věci, které se týkají budování církve, práce na Božím díle a vlastně naší práce a našeho života obecně.

Práce je důležitou součástí lidského života a pro křesťany je to úkol, který mají od Pána.

  • 1 Tesalonickým 4,9-12 O bratrské lásce vám pak není potřeba nic psát - jste přece sami vyučováni Bohem, abyste milovali jedni druhé, a vskutku tak činíte všem bratrům po celé Makedonii. Vyzýváme vás však, abyste se v tom ještě více rozhojňovali, snažili se být pokojní, starali se o své věci a pracovali vlastníma rukama, jak jsme vám přikázali, abyste před těmi, kdo jsou venku, chodili počestně a neměli žádný nedostatek.

V první kapitole Nehemjáše jsme viděli, jak Nehemjáš padá na kolena před Pánem a vylévá mu své srdce. Nehemjáš pláče před Bohem, vyznává hříchy Božího lidu i hříchy své vlastní, připomíná si zaslíbení z Božího Slova a upevňuje na nich svou víru.

V této víře Nehemjáš promýšlí svůj plán a když se naskýtá příležitost, tak předkládá svůj plán králi. Předkládá konkrétní, promyšlený plán a Bůh naklonil srdce krále, takže po krátkém upřesnění, které si král vyžádal (a na němž vidíme, jak důkladně Nehemjáš promyslel svůj plán), propouští Nehemjáše s rozsáhlými pravomocemi, s doprovodem a s doporučujícími listy.

Poté, co se Nehemjáš dostane do Jeruzaléma, dolaďuje svůj plán aktuálním průzkumem terénu a potom bez otálení zahajuje práci.

Ve třetí kapitole nacházíme výčet všech pracovníků a v kapitolách 4 – 6 vidíme, jak práce velmi intenzivně pokračovala navzdory všem překážkám, které na ně doléhaly. A přes všechna úskalí a útoky realizovali Izraelci své dílo.

V šesté kapitole jsme viděli několik dalších úžasných věcí, které stojí za to připomenout. Viděli jsme především útoky na Nehemjáše. Byly to jednak přímé pokusy zabít Nehemjáše, a potom mnohem rafinovanější snahy ohrozit jeho mravní bezúhonnost. Četli jsme o dokončení onoho velkého díla, ale také o tom, jak představitelé Božího lidu „podrazili“ svého vůdce Nehemjáše, když se spojili s Tobijášem, nepřítelem Božího lidu, očerňovali Nehemjáše před jeho nepřáteli a projevovali mu zjevnou neloajalitu.

Po 52 dnech byly hradby dostavěny a tak by si Nehemjáš mohl klidně odpočinout. Ale Nehemjáš měl svůj plán a nehodlal se ho vzdát. Jako správný vůdce věděl, kam jde, kam směřuje Boží dílo a vedl za sebou Boží lid.

Nyní máme před sebou sedmou kapitolu – tato kapitola je dělítkem v knize Nehemjáš. Dosud jsme mluvili o stavbě hradeb, o fyzické stavbě a promítali jsme principy z této stavby do situace novozákonní církve. V osmé kapitole začíná duchovní obnova lidu. Kde jinde než u Božího Slova. Pojďme se ale ještě podívat na to, co předcházelo této duchovní obnově.

Budeme číst Neh 7,1-72.

  • 1-3 Když byly dostavěny hradby, vsadil jsem vrata. Byli také ustanoveni vrátní, zpěváci a levité. Pak jsem dal ohledně Jeruzaléma příkaz svému bratru Chananímu a správci hradu Chananjášovi, který byl mužem věrnějším a bohabojnějším než mnozí jiní. Řekl jsem jim: "Jeruzalémské brány nesmějí být otvírány dříve, než slunce začne hřát; a když strážci uzavřou vrata, vy zajistěte závory. Stráže budou stavěny z obyvatelů Jeruzaléma, každý bude mít své stanoviště naproti svému domu."

Zeď byla dokončena a vrata byla zasazena do bran. Došlo k tomu v rekordním čase 52 dnů. Ale nemohlo zůstat jenom u toho. Bylo třeba dovést dílo do konce. Když promodlíme to, co nám Bůh dává a potom to s Jeho pomocí pečlivě připravíme, dostaneme od Něj sílu a můžeme Boží dílo nebo jakoukoliv práci, kterou děláme vykonat z Jeho síly k Jeho slávě.

První věc, kterou Nehemjáš udělal po dokončení hradeb bylo, že nechal vsadit do bran vrata, takže hradby tvořily kompletní ochranu Jeruzaléma. Některé brány byly osazeny již v průběhu stavby, jak si můžeme všimnout ve 3. kapitole, kde čteme o některých lidech, že opravili bránu, vyztužili ji trámy, vsadili vrata a závory a dali na ně zámky (3,1.3.6.13-15. …).

Ale toto statické zajištění města nestačí. Je to stejné jako s církví v době nového zákona. Může mít dobrý doktrinální základ, kvalitní vyznání víry, dobré zásady pro fungování, ale nic z toho ještě nezaručuje, že je taková církev bude uvádět do praxe. Pokud zde nebudou lidé, kteří budou pečlivě střežit tento základ, bude taková církev otevřená všemožným bludům a hříchu. Je to jako náš stát, který má mnoho dobrých zákonů, ale zákonů, které nejsou vymahatelné – proto mnoho špatných lidí zneužívá této situace ve svůj prospěch.

Proto se Nehemjáš nejprve soustředil na duchovní zabezpečení – na jakousi výkonnou moc. Ustanovil vrátné, zpěváky a levity. V církvi jsou to vedoucí, starší, kteří střeží církev a bdí nad ní.

Ačkoliv se působnost těchto lidí původně vztahovala nejprve pouze na chrám, Nehemjáš ji tady rozšiřuje na celé město. Král David povolal tyto lidi z řad levitů. Jejich úkolem bylo otevírat a také střežit vrata Božího domu a zpívat ke chvále Pána.

  • 1 Paralipomenon 23,5.30-32 Z levitů bylo čtyři tisíce vrátnými a čtyři tisíce oslavovaly Hospodina na nástroje, které dal k oslavování Hospodina udělat. 

… aby nastoupili každé ráno k vzdávání chval a oslavování Hospodina, a právě tak i večer; aby před Hospodinem ustavičně přisluhovali při obětování zápalných obětí Hospodinu ve dnech odpočinku, o novoluních a v určených časech, a to v tom počtu, jak určuje jejich řád. Konali strážní službu při stanu setkávání, strážní službu při svatyni a strážní službu u svých bratří, synů Áronových, při službě v domě Hospodinově.

V našem textu máme zajímavé spojení: vrátní, zpěváci, levité. Vrátní i zpěváci byli jak jsme viděli levité. Jsem přesvědčený o tom, že nám to zdůrazňuje skutečnost, že tito lidé byli povoláni podle Božího Slova. Nebyli to ti obdarovaní zpěváci nebo vrátní, ale byli to levité, z rodu zpěváků a vrátných.

Úkolem těchto lidí bylo dbát na bezpečí města. Měli dávat pozor na to, když se otevírají a zavírají brány, aby do města nevnikl nepřítel. Brány měly být otevírány, až když slunce bylo na obloze a lidé v Jeruzalémě již byli vzhůru. Tehdy už je nepřítel nemohl překvapit. Měli také kontrolovat závory v branách.

Vidíme, že Nehemjáš nerozhodoval nahodile o tom, kdo bude sloužit, ale sloužit měl ten, kdo byl náležitě kvalifikován.

Ještě více nám tato skutečnost vyniká ve 2. verši, kde se mluví o Chananím, bratrovi Nehemjáše a o Chananjášovi. Jak velký je tu kontrast oproti předchozí kapitole. Lidé tady upřednostnili příbuzenské svazky bez ohledu na příslušnost k Božímu lidu. Zde také čteme o příbuzenském vztahu, ale to, co Nehemjáš udělal, není založeno na tomto vztahu, ale na něčem úplně jiném. Byli zde na jedné straně muži, kteří se zpronevěřovali Bohu tím, že se spolčovali s nepřáteli Božího díla, ale na druhé straně zde byli také ti, kdo byli zbožnější a věrnější než jiní. To jsou lidé, jaké hledá Bůh.

Můžeme si připomenout povolání apoštola Petra za pastýře Božího lidu:

  • Jan 21,15 A když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone Jonášův, miluješ mě více než tito?" On mu řekl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Krm mé beránky."

Miluješ mě více než ti druzí? To je velmi vyzývavá otázka. Jak milujete Pána? Chananí a Chananjáš milovali Pána více než ti druzí. Byli věrnější a zbožnější. Možná neměli vynikající schopnosti k tomu, aby stáli v čele Božího lidu, přesto byla jejich zbožnost a věrnost dostatečnou kvalifikací na toto místo. Podobně Nový zákon, když mluví o pastýřích Božího lidu (a je to jedno z nejvíce propracovaných témat Nového zákona), tak si všímá především charakterových vlastností.

A tak když chceme dovést dílo do zdárného konce, musíme začít právě tady. U zbožného charakteru, u dobrého duchovního základu. Můžeme si vždy pokládat otázku, proč dělám to, co dělám? Dělám to kvůli Pánu, pro Jeho slávu, pro síření evangelia, …

Je to takové duchovní zabezpečení naší práce, našeho života. Zabezpečení, které se projevuje zbožným charakterem a používáním biblických standardů v praktickém životě.

Co bylo dalším krokem k tomu, aby dílo bylo dovedeno až do úplného konce? Odpověď nalézáme v následujících verších:

  • 4-5 (až do v. 60) Město bylo rozlehlé a veliké, ale lidu v něm bylo málo a domy nebyly dostavěny. Tu mi můj Bůh vložil do srdce, abych shromáždil šlechtice, představenstvo i lid, aby byli zapsáni do seznamu rodů. Našel jsem písemný záznam o rodu těch, kteří přišli dříve, a našel jsem v něm napsáno:

Každá práce potřebuje personální zajištění. Město mělo své vedení, ale bylo v něm málo obyvatel. V podstatě nebylo městem. A tak si Nehemjáš kladl otázku, kdo zajistí setrvání Božího díla. Nedojde znovu k tomu, co se již před mnohokrát stalo, že začne skvělá práce, rozběhnou se chrámové bohoslužby, ale kněží a lévité se brzo unaví a vyčerpají a nakonec se všechno vytratí do ztracena?

Jak dobře to známe z vlastní zkušenosti. Kolik skvělých nápadů máme. Co všechno by se dalo udělat? Kolik těch věcí má dobrý a velmi kvalitní duchovní základ – začneme dělat shromáždění na novém místě, připravíme službu pro děti nebo pro mládež, budeme dělat programy o HIV nebo o drogách, … Rozšíříme evangelium, budeme světlem, které leží na hoře. Jsou to dobré věci. Ale musíme si položit Nehemjášovu otázku: Kdo to bude dělat?

Nehemjáše trápila tato důležitá otázka a proto, jak bylo jeho zvykem, ji předkládal Bohu. Příliš často se stává, že tuto otázku opomíjíme. Ono se to nějak vyřeší, nějak to uděláme, Bůh to zařídí, Pán se o to postará – to jsou nejobvyklejší odpovědi. A končívá to „vyšuměním“. Dobrý nápad, „hurá“ akce a potom dlouhá práce těla – práce z vlastní síly a nakonec neslavný konec. To je obvyklý scénář. Ale to není Boží scénář.

Jistě musíme důvěřovat Bohu, že On se postará o vše potřebné, ale zároveň se máme co nejlépe připravit.

  • Přísloví 15,19 Cesta lenocha je zarostlá trním, kdežto stezka přímých je upravená.

Potřebujeme upravit svou cestu. Pracovat na ní, aby opravdu byla upravená. Jiné přísloví říká:

  • Přísloví 27,23-27 Dobře si všímej, jak vypadá tvůj brav, starej se pečlivě o svá stáda, vždyť žádná klenotnice není věčně plná, ani královská čelenka nepřetrvá všechna pokolení. Tráva se poseká, ukáže se otava, sklízí se píce z hor, z beránků máš oděv, za kozly koupíš pole, máš dostatek kozího mléka k své obživě i k obživě své rodiny, máš živobytí pro své děvečky.

Buď pečlivý a přemýšlej daleko dopředu. Dobře se připrav na všechno.

Co se stalo, když se Nehemjáš pečlivě připravoval? My jsme si řekli, že Nehemjáš měl plán, dobře promyšlený a připravený plán, ale tady se stalo něco, s čím ve svém plánu nepočítal. A tak znovu promýšlí celou věc, znovu se modlí a všechno předkládá Bohu. A děje se něco úžasného. Bůh mu vkládá do srdce to, co má udělat.

  • Přísloví 16,9 Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin.

Je to Boží dílo a Pánu za to patří chvála, když s námi takto jedná.

Nehemjáš se díval na prázdné domy uprostřed hradbami obehnaného Jeruzaléma. A klidně ho to mohlo nechat lhostejným. Ale on se díval dál. Viděl nebezpečí těchto prázdných domů. Viděl v nich potenciální hrozbu. Vede mě to ke dvěma věcem:

Malý hřích je také hřích – jestliže nedovedeme své posvěcení do konce, může se nám snadno stát, že se znenadání objeví nepřítel uprostřed dobře opevněného města. Když necháme některé věci v našich životech neproměněné, mohou se nám vrátit jako bumerang. Mohou to být malé zlozvyky, které nás tak trochu ovládají, mohou to být nedořešené věci ve vztazích – neodpuštění, tvrdost, pýcha, může to být – zvláště u mužů – sexuální pokušení, …

Prázdný dům potřebuje naplnit – myslím na náš sbor, na to že nesmíme přestat v šíření evangelia, dokud toto místo nebude naplněno těmi, které Pán povolal ke spasení. Nesmíme se spokojit s tím, že jsme opevnili své město, že jsme se upevnili a zformovali jako sbor. Musíme ho také naplnit. A Nehemjáš nám ukazuje, že k tomu patří modlitba a příprava před Boží tváří a:

ČIN

Nehemjáš svolal všechen lid a nechal všechny znovu zapsat podle rodů a míst odkud pocházeli. Je pravděpodobné, že jen velmi málo lidí chtělo žít v neopevněném Jeruzalémě a tak ačkoliv byli dříve zapsáni jako obyvatelé Jeruzaléma, tak odešli a žili jinde. Nyní bylo město bezpečné a tito lidé se mohli klidně vrátit. A Nehemjáš je vrací zpět.

  • 61-68 Tito vyšli z Tel-melachu, z Tel-charši, z Kerúb-adónu a Imeru, ale nemohli prokázat, že jejich otcovský rod a původ je z Izraele: synů Delajášových, synů Tóbijášových a synů Nekódových šest set čtyřicet dva. A z kněží synové Chobajášovi, synové Kósovi a synové Barzilaje, který si vzal za ženu jednu z dcer Barzilaje Gileádského a je nazýván jejich jménem. Ti hledali svůj rodokmen v seznamu rodů, ale marně; proto byli vyloučeni z kněžství jako nezpůsobilí. Místodržící jim zapověděl jíst ze svatých přídělů kněžských, pokud nebude ustanoven kněz pro posvátné losy urím a tumím. Celé shromáždění dohromady čítalo čtyřicet dva tisíce tři sta šedesát duší, mimo jejich otroky a otrokyně, jichž bylo sedm tisíc tři sta třicet sedm. Měli také dvě stě čtyřicet pět zpěváků a zpěvaček. Velbloudů bylo čtyři sta třicet pět, oslů šest tisíc sedm set dvacet.

Znovu dochází k sečtení a zapsání všeho lidu podle rodů a přitom také ke zkoumání pravosti původu. Je to i náš úkol. Nemusíme už se nijak zapisovat pole rodů jako Izraelci (pro ně bylo velmi důležité zachovat rodovou linii – aby se zaslíbený Mesiáš mohl narodit z „kořene Jišajova“), my už nemusíme zkoumat svůj fyzický původ, ale to, co musíme dělat, je zkoumat sami sebe, zda opravdu naše životy svědčí o tom, že patříme k Božímu lidu.

Když jsem byl vloni v Kazachstánu, přišel za mnou jeden pastor a chtěl poradit s problémem v jeho sboru. Někteří lidé odcházeli z jeho sboru k muslimům a strhávali za sebou další. Ptal se mne, jak je to možné, proč se takové věci dějí.

A neděje se to jenom v Kazachstánu, ale také u nás – občas slyšíme o člověku, kterého jsme znali jako dobrého křesťana, že odešel z církve, nebo začal praktikovat nějaké náboženství nebo žije ve zjevném hříchu a tvrdí, že je křesťan a že všechno je v pořádku.

Jeden z důvodů, proč se to děje je, že lidé v církvi nevědí přesně, kdo je opravdu křesťan. Jak se pozná, že je někdo křesťan. Často si lidé myslí – podobně jako jedna herečka s níž jsem četl v novinách rozhovor – že jsou křesťané, protože byli pokřtěni, nebo protože věří v Boha a chodí do církve, nebo že jejich rodiče byli věřící, a je celá řada dalších názorů. Takoví lidé ale nemají jistotu svého původu – nemohou prokázat, že jejich „rod je z Izraele“, že jejich narození pochází shůry, z Božího Ducha. Bible nám jasně ukazuje, že si můžeme být jistí svým spasením, svým znovuzrozením a v kontextu našeho textu – že můžeme prokázat svůj původ. Na této pravdě potom můžeme a máme stavět.

  • 1 Janův 5,13 Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.

Pán nás nechce nechat v nejistotě o našem původu. Nepatříme k Božímu lidu na základě našeho křtu, ale náš křest byl zjevným znamením toho, co se stalo uvnitř, když jsme se znovu narodili z Božího Ducha. Krásný příklad toho, co znamená nový život najdeme ve Skutcích:

  • Skutky apoštolské 16:30-33 Žalářník je potom vyvedl ven a řekl: "Páni, co mám dělat, abych byl spasen?" Oni řekli: "Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i tvůj dům." A mluvili Pánovo slovo jemu i všem, kdo byli v jeho domě. On je tedy v tu noční hodinu vzal a omyl jim rány. Potom byl ihned pokřtěn on i všichni jeho domácí. A když je přivedl do svého domu, prostřel stůl a radoval se, že s celou rodinou uvěřil Bohu.

Nemůžeme se domoci nového narození jinak než z Boží milosti a to vírou.

  • Efezským 2,8-9 Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.

Žádný náš skutek nás nepřivede blíž k Bohu a nezajistí nám spasení a spravedlnost před Bohem. Ale jak pokračuje list Efezským:

  • Efezským 2,10 Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.

Dobré skutky jsou charakteristickým znakem nového stvoření.

Tak jako Izraelci měli Bohem ustanovené prostředky k rozpoznání příslušnosti k Božímu lidu – posvátné losy urím a tumím – tak také my máme prostředky, jimiž můžeme a máme posuzovat původ těch, kdo se nazývají křesťané. Když jsme probírali první list do Tesaloniky, viděli jsme tři charakteristiky – lásku, víru a naději – jako známky proměněného života. V listu Filipským byly trochu jiné znaky – pokorná služba, ochotné a horlivé materiální sdílení se. Jednu z těchto známek opravdovosti, takový certifikát kvality nám ukazuje náš text u Nehemjáše.

  • 69-72 Z představitelů rodů někteří přispěli na dílo. Místodržící dal na chrámový poklad tisíc zlatých darejků, padesát kropenek, pět set třicet kněžských suknic. Představitelé rodů dali na chrámový poklad pro potřeby díla dvacet tisíc zlatých darejků a dva tisíce dvě stě hřiven stříbra. A toho, co dal ostatní lid, bylo dvacet tisíc zlatých darejků, dva tisíce hřiven stříbra a šedesát sedm kněžských suknic. I usadili se kněží, levité, vrátní, zpěváci i někteří z lidu a chrámoví nevolníci i všechen Izrael ve svých městech. Když nastal sedmý měsíc, byli již Izraelci ve svých městech.

Srdce naplněné vděčností, která se projevuje praktickým způsobem.

Když Nehemjáš zajistil Boží dílo personálně, Bůh otevřel srdce lidí a dílo bylo zajištěno také finančně. Máme zde další důležitou otázku, kterou si musíme klást – Kdo to zaplatí?

Trendem dnešní doby je obcházet tuto otázku. Žít na dluh. Neřešit, kdo to zaplatí. Myslím, že blíží doba, kdy budou na prodej různé věci a nemovitosti, které propadnou při exekuci, protože mnoho lidí dnes nakupuje bez důkladného finančního zajištění a někdy dokonce bez prostředků.

Často je to tak i v církvi. Máme projekt, tak začneme a někdo to zaplatí. Někde seženeme peníze. Myslím, že je tragické to, čeho někdy býváme svědky, že služebníci objíždějí sbory a žádají finanční podporu, ale nikoliv na šíření evangelia, ale na stavbu modlitebny, nebo na materiální zajištění.

Toto místo nám ukazuje, že potřebujeme peníze a materiální zabezpečení. Je dobré si uvědomit, že Nehemjáš měl otevřené královské pokladnice – což ovšem znamenalo, že mu patřily určité odvody, daně, které měl odvádět Boží lid. Ty však, jak jsme viděli v páté kapitole nechtěl využívat, protože viděl, jak málo je Izraelců a jak velké břemeno služby na nich spočívá (5,18). Také mohl využívat královské lesy a jistě to při stavbě hradeb udělal. Je dokonce velmi pravděpodobné, že připravil dříví na opravu hradeb po cestě do Jeruzaléma. Jinak by bylo nemožné dopravovat dřevo z královských obor do Jeruzaléma a tam z něj dělat trámy.

Ale když byla stavba dokončena a bylo třeba zajistit, aby dílo pokračovalo, obrací se na Boží lid. A ačkoliv byli lidé zchudlí a jistě velmi vyčerpaní – o čemž svědčila pátá kapitola, kde jsme četli o hladu, o tom jak se někteří museli prodávat do otroctví, aby jejich rodiny přežily – tak tito lidé vybrali to co měli a přispěli na Boží dílo.

Je to jako text, který jsme si připomínali v úterý

  • 2 Korintským 8,1-4 Bratři, oznamujeme vám Boží milost danou sborům v Makedonii, že se ve veliké zkoušce soužením jejich veliká radost a jejich hluboká chudoba rozhojnila do bohatství jejich štědrosti. Vydávám jim totiž svědectví, že dávali sami od sebe podle své možnosti, ba i nad možnost. S mnoha prosbami nás žádali, abychom přijali tu milost a účast na službě svatým,

Pán otevřel jejich srdce a oni z věčnosti za milost, kterou dostali ochotně a radostně dávali na práci na Božím díle. Toto dávání nazývá Písmo milostí, kterou prokazují křesťané druhým – ať už chudým bratřím nebo duchovním vůdcům, kteří jsou zodpovědní za chod práce. Je to výsada svatých, na kterou nesmíme zapomínat a nesmíme se jí vzdát, tím že ji přenecháme někomu jinému – ať už státu nebo nějakým organizacím.

Když bychom shrnuli to nejdůležitější z našeho textu, tak uvidíme:

Naše práce, jakákoliv, musí mít náležitý standard – musí být zakotvena v Božím slově a postavena na něm.

Potřebujeme věrné lidi, kteří budou mít k Bohu větší úctu než jiní křesťané a tyto lidi máme pověřit dohledem nad Božím dílem.

Musíme dovést do konce dílo, které jsme začali a dokud nebude ukončeno, nezačínat jiné.

Neměli bychom začínat žádnou novou práci, když si nebudeme jistí, že budeme schopní ji dokončit.

Máme výsadu podílet se finančně na Božím díle a nesmíme si ji nechat nikým vzít.

Amen.

Rok