Bůh, který se slitovává (Jon 1-4)

Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive?

Jaroslav Kernal, Kladno 24. května 2015

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé. Máme dnes výjimečnou příležitost, kdy můžeme úctívat našeho Pána společně oba sbory dohromady. Každý týden uctíváme Boha a radujeme ze spasení, které nám dal, ale dnes to můžeme udělat v mnohem větším společenství než obvykle, můžeme se povzbudit a potěšit navzájem, prokázat si Kristovu lásku, ale především – a v tom se dnešní den nijak neliší od všech ostatních shromáždění, která máme – chceme společně uctívat Boha skrze Jeho Slovo:

 výkladem Božího slova, nasloucháním Božímu slovu a jednáním podle Božího slova. Abychom slyšeli a rozuměli a abychom mohli jednat, potřebujeme Boží milost, proto se modleme.

Četli jsme knihu proroka Jonáše. Je to kniha, která popisue Boží dobrotu k hříšníkovi, který činí pokání. Židé tuto knihu četli, když každý rok měli den smíření. V knize proroka Jonáše bychom mohli zůstat skutečně dlouho, ale já bych jí chtěl dneska uchopit jako celek a podívat se spolu s vámi na jednu klíčovou otázku a tři odpovědi na ní z knihy proroka Jonáše. Otázka zní: Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? V odpovědi na tuto otázku se podíváme na tři věci, které se týkají především Boha samotného, Jeho charakteru a Jeho jednání s lidmi, a tedy také s námi. Bůh poslal Jonáše do Ninive, protože Bůh věděl, Bůh se slitoval a Bůh jednal. Dneska tedy uvidíme Boha, který ví, Boha, který je milosrdný a slitovává se a Boha, který jedná.  Pojďme k prvnímu bodu:

I. Bůh ví

Kniha Jonáš – a nejen ona, ale celé Písmo – mluví o Bohu, který ví. Bůh ví všechno. Bůh ví to, co neví nikdo jiný. Bůh ví to, co byste nikdy nikomu neřekli, ani byste to nikdy nikomu říct nechtěli. Bůh ví o nejdrobnější myšlence, která se jen na okamžik ukázala ve vaší mysli. Bůh ví i o tom nejjemnějším záchvěvu motivů v našem srdci. On ví všechno, co bylo, je i bude. Bůh je vševědoucí. Neunikne Mu vůbec nic. Bible říká, že ví o každém vlase na naší hlavě. A náš text začíná tímto Božím věděním:

A. Bůh ví o Ninive

• Jonáš 1:2 Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.

Někdy můžeme mít pocit, že Bůh se zaměřuje jenom na nás. Je to do jisté míry v pořádku a my můžeme jistým způsobem rozumět tomu, že v našem vztahu s Bohem není nikdo důležitější než my dva. Ale Bůh není jako my, a proto může mít takto jedinečný vztah, s kýmkoliv chce, a nikdy to nebude znamenat, že tím zanedbá někoho jiného. My jsme svou přirozeností sobečtí a to znamená, že si někdy myslíme, že s nikým jiným kromě nás nemá Bůh takový vztah jako s námi. Někdy jsme jako Izraelci, kteří si mohli myslet, že Boha nezajímá, co se děje za jejich obzorem. Je to důvod, proč jim to proroci museli často připomínat. Kniha Jonáš je jedním z těchto připomenutí a prorok Jonáš, syn Amítajův je jednou z takových postav, které si museli připomenout.

Bůh poslal Jonáše do Ninive. Ninive bylo zkažené město. Jejich hřích byl skutečně veliký. Dneska se lidé s odporem odvracejí od hrůz, které páchají muslimové v tzv. Islámském státě, což je přesně na stejném místě, kde byla Asýrie. Slyšeli jsme o zvěrstvech, které se děly v Mosulu – Mosul, to je Ninive. Ještě nedávno byste tam našli zrekonstruovanou bránu toho starověkého města a další památky, které muslimové zničili. Ale tato averze, kterou lidé mají vůči těm odporným věcem, které dělají muslimové v Islámském kalífátu, vůbec to nelze srovnat s averzí, kterou měli tehdejší lidé vůči Asyřanům, obyvatelům Ninive. Byli to zlí a krutí lidé a jejich hřích byl ohromný. Jejich zlo vystoupilo až před Boží tvář. Asyřané uctívali boha války, a válka pro ně byla bohoslužbou. Tím, že válčili, uctívali svého Boha. Byli to lidé, kteří měli zálibu v krutosti. Asyrský král Aššurbanipal II (883-859 př. Kr.) nechal zapsat:

„Mnoho vězňů jsem rozkázal spálit v ohni. Další živé jsem vzal do otroctví. Některým z nich jsem usekl paže a ruce, jiným nosy, uši, palce a přirození. Vyloupal jsem oči mnoha vojákům. Udělal jsem násep z živých lidí a druhý z hlav. Pověsil jsem jejich hlavy na stromy kolem města. Spálil jsem jejich chlapce i děvčata. Stáhl jsem z kůže knížata, která se vzbouřila, a jejich kůže jsem natáhl na kůly.“[1]

Prorok Jonáš žil asi sto let po tomto králi, ale krutost Asyřanů se za tu dobu nijak nezměnila. Když navštívíte Britské muzeum v Londýně, můžete tam vidět reliéfy z paláců – mimo jiné i z Ninive. Muži na nich většinou válčí nebo loví lvy. A vypadají, jako kdyby je udělali podle Arnolda Schwarzenegera v době jeho největší slávy. Už na pohled vypadali jako tvrdí, krutí lidé. Tito lidé dobývali jednu zemi za druhou a podmanili si rozsáhlou oblast Předního východu. Mnoho národů přestěhovali, jiné vyhladili.

Bůh, stvořitel nebe i země, ale věděl o jejich hříchu. On ví o každém hříchu. Ví o vašem hříchu! Ví o mém vlastním hříchu. A když se naplní pohár jeho trpělivosti, pošle svého posla, aby volal lidi k pokání. Zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář! Pohár Boží trpělivosti přetekl.

Někdy si ztěžujeme – a teď mluvím ze své vlastní zkušenosti – na nejrůznější věci, které nás v životě potkávají – korupce ve společnosti, špatná politika, lidská neochota, hřích, kam se podíváte, skutečně můžeme vidět mnoho věcí a můžeme z toho mít i depresi. Vidíme, jak společnost upadá stále hlouběji do hříchu, církev upadá do kompromisů, sami bojujeme s hříchem a s pokušením, a máme pocit, že to všechno na nás leží jako ohromný balvan. Můžeme si myslet, že Bůh zapomněl na tuto zem, že si nevšímá hříšnosti lidí v této zemi, že nevidí vraždění nenarozených dětí, že nevidí aroganci mocných, tvrdost lidských srdcí, pýchu evolucionistů, rozbitá manželství, nemanželské děti, nevěru a rouhání na každém kroku. Nebojte se, moji milí, Bůh to ví. Bůh ví dobře o lidském hříchu. Jeho milost je veliká a nikdy nečeká, až zlo, které lidé páchají, vystoupá až před Jeho tvář. Proto posílá k hříšníkům své služebníky, aby mu přinesli Boží slovo – do Ninive poslal Jonáše, syna Amítajova, k tomuto lidu v naší zemi posílá, křesťané, nás. A stejně jako v případě Ninivských, právě tak jako v případě Jonáše i o nás Bůh ví.

B. Bůh ví o Jonášovi

Proč Bůh poslal Jonáše k úhlavním nepřáteleům Izraelců? Jonáš byl Hospodinův prorok. Byl prorokem v severním Izraeli, což nebylo úplně ideální. Byl prorokem v době vlády krále Jarobeáma, syna Joašova. O tomto králi Boží slovo říká dvě věci. Jedna je velmi negativní a platí o všech králí, kteří vládli v severní části Izraele:

• 2Kr 14:24 Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Neupustil od žádných hříchů Jarobeáma, syna Nebatova, který svedl Izraele k hříchu.

Znamenalo to, že tento král, stejně jako jeho předchůdci i následovníci, uctíval zlaté býčky a říkal jim Hospodin, ustanovoval kněze ze spodiny lidu – kohokoliv kdo chtěl, prostě se neřídil Hospodinovým slovem, které Bůh dal Izraelcům skrze Mojžíše. Pravděpodobně dovoloval lidem také uctívat další bohy a nejspíš on sám uctíval modly. Ale měl také Hospodinova proroka a někdy tohoto proroka poslouchal a jednal podle jeho rad. Takže o něm čteme:

• 2 Královská 14:25 Znovu získal pomezí Izraele od cesty do Chamátu až k Pustému moři podle slova Hospodina, Boha Izraele, které promluvil skrze svého služebníka Jonáše, syna Amítajova, proroka z Gat-chéferu.

Přestože činil zlé, co bylo v Hospodinových očích, někdy jednal také podle slova Hospodinova. To rozhodně není příklad k následování, ale ukazuje to na to, že se Jonáš asi neměl úplně špatně za vlády Jarobeáma. V Písmu čteme:

• 2 Královská 14:26-27 Hospodin totiž viděl přetrpké pokoření Izraele, jak zajatého, tak zanechaného; nebylo nikoho, kdo by Izraeli pomohl. Hospodin se přece nerozhodl vymazat jméno Izraele zpod nebes. Zachránil je skrze Jarobeáma, syna Jóašova.

Hospodin použil Jarobeáma jako svůj nástroj. Nikoliv kvůli němu, ale kvůli svému slitování a kvůli své lásce k Izraeli. Byly to krušné časy, ve kterých žil prorok Jonáš, ale pravděpodobně to nebylo tak hrozné, jako v době proroka Elijáše, který se musel celé roky skrývat před králem Achabem a kterého královna Jezábel chtěla dát zabít. Žádný prorok – a zvlášť v severním Izraeli – neměl na růžích ustláno, ale byly doby horší a doby lepší. Bůh znal dobře Jonáše stejně dobře, jako zná nás. Věděl, co se bude dít, když Jonášovi řekne:

• Jonáš 1:2 Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.

Slovo vstát, je jedno ze slov, která se v knize Jonáš opakují. Je tady schéma – vstaň (příkaz) – vstal (reakce). Bůh řekl: „Vstaň a jdi do Ninive.“ Jonáš vstal, a… šel přesně na opačnou stranu. Překvapilo to Boha? Rozhodně ne. Na Jonáše čekala loď v Jafě (dnešní Haifa) a plul do Taršíše. Tradičně se tímto slovem označuje fénická kolonie ve Španělsku. Z pohledu Izraelců to bylo na konci světa – až na druhé straně Středozemního moře.

Všimněte si toho – je to tak typické! První verš knihy říká: „Stalo se slovo Hospodinovo…“ To je vážná věc. To je jedna z nejvážnějších věcí, kterou nacházíme v Písmu. Druhá věc, ve druhém verši, je tímto Hospodinovým slovem a týká se hříchu, zla, které vystoupilo před Hospodinovu tvář. A třetí verš? Hřích! Jonáš sice vstal, ale utekl.

Možná bychom si mohli položit otázku – proč Bůh povolal právě Jonáše? Copak nebyl někde nějaký lepší, poslušnější prorok? Copak nevěděl, jak se Jonáš zachová? Věděl to dobře, moji milí. A protože to věděl tak dobře, vybral právě jeho. On je tady příkladem pro nás. Bůh věděl, co se bude dít. Jonáš si řekl, že je lepší odejít na konec světa, než jít do Ninive mezi kruté Asyřany. Skočil na první loď, kterou chytil, a jel. A měl klid. Myslel si, že na to vyzrál. Věděl dobře, že nedělá to, co by dělat měl. Bůh také věděl, co dělat.

• Jonáš 1:4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.

Bůh mluvil k Jonášovi skrze bouři. To byl jasný vzkaz pro něj. A Jonáš věděl. Lodníci losovali, aby poznali, kvůli komu je stihla taková bouře, a los padl na Jonáše. Všimněte si jeho tragikomické odpovědi:

• Jon 1:9 Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.

Jonáš je naprosto realistická postava. Neutíká od Hospodina? Přesně to udělal! A co na to říká? Bojím se Hospodina? Co si myslel? Že může utéct před Bohem? Že se schová na kraj světa? Že zaleze do podpalubí a bude spát, i když kolem zuří tak hrozná bouře, že dokonce i pohané volají k Bohu? Ale všimněte si, že Jonáš dobře věděl, že Bůh ví…

• Jonáš 1:12 Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.

Lodníci nechtěli a snažili se zachránit sebe i Jonáše, ale marně. Teprve když hodili Jonáše do vody, bouře ustala. Pohanští lodníci vzdali chválu Bohu. Jonáš věděl, co má dělat a kam má jít, věděl, že jeho místo není na lodi. Ale nevěděl, jaký je bezprostřední Boží plán.

• Jonáš 2:1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.

Božím plánem bylo změnit Jonášovo srdce. A musíme dodat – tvrdé srdce. A tady jsme u třetí věci, kterou Bůh věděl, o které Bůh ví.

C. Bůh ví o pokání

Po třech dnech v břiše ryby – a náš text naznačuje, jak je to patrné třeba z osmého verše, že to bylo až na konci těchto tří dnů, Jonáš činí pokání.

• Jonáš 2:8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.

Když už ztratil naději na vysvobození, připomínal si Hospodina. Toto byl bod, ke kterému ho Bůh chtěl dovést. Podívejte se na následující dva verše:

• Jon 2:9-10 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!

Jonáš kapitoluje před Bohem, činí pokání a prosí o milost. Tady je evangelium. U Hospodina je spása. Moji milí, dokud v našich životech zbývá jenom špetka doufání v sebe sama, ve své prostředky, ve své možnosti, schopnosti, skutky, ve svou dobrotu – dokud je něco takového v životě křesťana, musí se pečlivě rozhlížet, protože to znamená, že se brzo potká s velikou rybou, kterou Bůh připravil přesně pro něj.

Bůh věděl, že Jonáš půjde, a proto ho poslal. Bůh věděl, že se Jonáš pokoří a bude činit pokání. Úplně stejně Bůh věděl o pokání ninivských. Tady čteme o pokání, které nemá žádné srovnání v Písmu. V knize Jonáš je největší zaznamenané probuzení, které máme v Písmu. Když apoštol Petr kázal o letnicích v Jeruzalémě, obrátilo se na tři tisíce lidí. Uvěřili v Krista a dali se pokřtít. Když Pavel kázal na svých misijních cestách, uvěřili mnozí. Korint bylo obrovské město, a když tam Pavel kázal, Pán mu přikázal, aby tam zůstal:

• Skutky apoštolské 18:9-10 Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.

V Korintě z Boží milosti vznikla veliká církev. V Efezu Pavel kázal tři roky a naplnil evangeliem celou provincii Asii. Vzniklo mnoho sborů a jistě stovky a možná dokonce tisíce lidí v Efezu samotném uvěřili. Ale v Ninive to bylo ještě něco jiného. Jonáš kázal tři dny a všichni obyvatelé Ninive činili pokání. Takové pokání nenajdeme nikde jinde v Písmu:

• Jonáš 3:6-9 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme."

Věděl Bůh, že ninivští budou činit pokání? Nepochybně. Byl to důvod, proč poslal Jonáše do Ninive – aby slyšeli a uvěřili. Bez Božího slova není víra ani pokání. A bez Boží milosti není nic. Bůh věděl, že ninivští budou činit pokání a proto za nimi poslal proroka Jonáše. Bůh věděl, že Jonáš potřebuje činit pokání, a proto poslal právě jeho do Ninive. Co bylo příčinou Božího jednání?

II. Bůh se slitovává

Kniha Jonáš představuje Boha, který je milosrdný. Kniha Jonáš ukazuje Boha, který je úplně jiný, než člověk. Kniha Jonáš nám odhaluje Boží hlubiny a Boží srdce. Vidíme Boha, který se slitovává, Boha, který je milosrdný.

• Jonáš 3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.

Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? Protože zlo, které páchali, vystoupalo až před Jeho tvář! Bůh je spravedlivý a Jeho hněv se zjevuje proti každé nepravosti a bezbožnosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? Protože je milosrdný a plný slitování. U proroka Joele čteme:

• Jóel 2:13 Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný.

Totéž vyznává král David v Žalmu 100:

• Žalm 100:5 … neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!

Bůh poslal Jonáše do Ninive, protože se chtěl slitovat nad těmito hroznými Asyřany a dovést je k pokání. Bůh nemá zalíbení ve smrti svévolníka, ale chce, aby svévolník litoval svých hříchů a byl živ. Podívejte se na Pána Ježíše Krista!

Pán plakal nad Jeruzalémem (Mt 23,37). Když procházel judskými městečky a vesnicemi, kázal a uzdravoval:

• Matouš 9:36 Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.

Když učil lidi na pustém místě, na jedné hoře na břehu Genezarestkého jezera, kam se za ním doslova seběhli z okolních měst a vesnic – bylo mu jich líto, protože s ním byli již tři dny a byli vyhladovělí a zesláblí. Věděl dobře, že jejich srdce je nestále stejně jako srdce Jonášovo, a že až je nasytí chlebem a rybami, budou z něj chtít udělat krále. Přesto je nasytil chlebem a rybami. Viděl ten zástup, a bylo mu jich líto. Bůh je milosrdný a slitovává se.

Co na to Jonáš? Podívejte se do našeho textu – když Asyřané činili pokání a Hospodin odvrátil svůj hněv od Ninive:

• Jonáš 4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.

Tři dny a tři noci v břiše velké ryby Jonáše zlomily. Ale netrvalo to moc dlouho a starý Jonáš je zase zpátky. Když lidé činí pokání, tak se naštve! A co bylo dál? Ten příběh je fantastický:

• Jonáš 4:2 Modlil se k Hospodinu a řekl: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.

Jonáš se těšil na divadlo. Možná přemýšlel o Sodomě a Gomoře, které byly pro svůj hřích vyvráceny ohněm z nebe. Možná myslel na to, jak sestoupil oheň na padesát vojáků, kteří přišli zatknout Elijáše na rozkaz krále a potom ještě dalších padesát. Všimněte si – Jonáš zná dobře Boží učení, Boží spravedlnost, ví o Boží milosti a Božím slitování, jeho mysl je zdravá, co se týče učení, ale jeho srdce je nemocné, tvrdé. Jonáš plane hněvem a ještě si ve svém hněvu a své sebelítosti libuje.

Jak moc je v tom Jonáš podobný nám, milovaní. My víme, že Bůh je takový a takový, ale… Chtěli bychom, aby jednal, jak se to líbí nám, ne jak se to líbí Jemu. Chtěli bychom, aby se naplňovaly naše představy a nikoliv Boží. A když se naplňují Boží představy, jsme zklamaní.

Podívejte se, čeho je Jonášovi líto – skočce! Ve skutečnosti mu dokonce nešlo ani o ten skočec, ale šlo mu o sebe sama. Ten skočec – rostlina, která vyrostla na Boží pokyn, mu poskytoval stín. A to Jonáše těšilo. Měl radost ze skočce, protože skočec mu nabízel nějaké výhody. Jonášova péče se zaměřuje stále jenom na něj samotného. On sám stojí v centru svého života – a právě s tím ho Bůh konfrontuje v posledních dvou verších knihy:

• Jonáš 4:10-11 Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Sto dvacet tisíc lidí činilo pokání, ale Jonáš chtěl vidět Boží soud. Byli to krutí a zlí lidé? Nepochybně, vždyť to byli Asyřané! Byli to nepřátelé Izraelců? Rozhodně a Izrael neměl v té době větší nepřátele, než byli Asyřané. Co ale udělal Bůh? Slitoval se nad nimi a dal jim milost k pokání. Je naprosto jisté, že Bůh s nimi jednal, protože Jonáš jim ani pořádně neřekl evangelium! Jeho zpráva zněla: „Za čtyřicet dnů bude toto město zničeno.“ Možná jim řekl ještě trochu více, protože věděli, že mají volat k Hospodinu, že musí činit pokání, věděli, že Boží hněv plane proti nim. Bůh použil to malé slovo, aby probudil jejich srdce, aby je přivedl k pokání a k lítosti nad svými hříchy a aby dal probuzení do tohoto velikého města. Proč to Bůh udělal? Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? Protože mu jich bylo líto.

Ze stejného důvodu posílá Bůh i nás. Ze stejného důvodu nás Bůh povolal na ta místa, kde se nacházíme – abychom lidem řekli o Bohu. Co se bude dít dál, není naše věc, ale věc Boží. Naším úkolem je kázat – vhod i nevhod. Ale chci, abychom dneska porozuměli tomu, že důvod, proč jsme tady – proč jste v Kladně a my v Ústí, je Boží slitování nad naší zemí.

Možná se nám nelíbí, kde jsme, možná se nám nelíbí, co se kolem nás děje, možná se nám nelíbí, jak Bůh jedná s lidmi kolem nás, ale potřebujeme mít na paměti, že to je především On, kdo ví – kdo ví o lidském hříchu, kdo ví o našem hříchu, kdo ví o pokání. A je to daleko a mnohem více On, kdo se slitovává. My jsme rychlí litovat sebe a ztrát, které postihují nás, On se slitovává nad hříšníky, Jemu je líto lidí, kteří se plácají v temnotě, kteří jsou spoutáni hříchem, kteří nevědí, jak mají žít. Bůhu je líto lidí v této zemi a proto posílá nás. Máme se modlit, máme kázat, musíme se spoléhat cele na Boha a Jeho dílo a trvat na tom, že spása je od Hospodina. A Bůh?

III. Bůh jedná

Od začátku až do konce knihy Jonáš je to Bůh, kdo je aktivní. Bůh promlouvá k Jonášovi a posílá ho do Ninive. Bůh mu přikazuje – vstaň! Bůh posílá bouři. Bůh připravil velikou rybu. Bůh přikázal rybě, aby Jonáše vyvrhla na pevninu. Nebylo jenom tak, že by Jonáše někde vyzvracela v moři – ale na Boží příkaz ho vyvrhla na pevninu.

Bůh se díval, jak ninivští činí pokání a litoval, Bůh jednal s nimi, s jejich velmoži, s jejich králem, Bůh jednal s celým městem. Bůh jednal s Jonášem, Bůh mu připravil skočec, Bůh nastrojil červa, Bůh nastrojil žhavý východní vítr, Bůh je ten, kdo jedná.

Všimněte si, že všichni lidé v tomto příběhu až do poslední chvíle vzdorují Bohu. Dokud je Bůh nepřitlačí až ke zdi, do nejstrašnější bouře, do břicha veliké ryby, do žhavého slunce – dokud to nedojde až do krajnosti, tak vzdorují Bohu. A všimněte si také toho, že to je Bůh, kdo navzdory tomu stále jedná. Bůh to nevzdává. To Jonáš chce umřít. Jonáš chce utéct před Bohem až na konec světa. Jsme to my, kdo chceme dělat, že se nic neděje, že Bůh tady vlastně není, že můžeme jít životem projít tak nějak v pohodě a nedotčeni. Král David prožíval stejné věci a měl tytéž zkušenosti jako Jonáš. Napsal:

• Žalm 139:7-12 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

 Moji milí, Bůh nás miluje. A to je důvod, proč s námi jedná. Bůh tak miloval svět… Ježíš Kristus je největším projevem Boží lásky k člověku – k nám! Nebyli jsme na tom o moc lépe než Asyřané. Naše skutky možná nebyly tak hrozné, ale naše srdce bylo zkažené úplně stejně. Přesto Bůh poslal svého milovaného Syna, aby se stal Spasitelem světa.

Boží láska je také důvodem, proč posílá právě nás. Bůh miloval Jonáše, a proto ho poslal do Ninive. Boží láska k Jonášovi se projevila tím, že ho Bůh poslal doprostřed nepřátel jeho lidu. Že Bůh poslal bouři, když Jonáš utíkal na opačnou stranu, že Bůh připravil rybu, která Jonáše zachránila, Boží láska k Jonášovi se projevila, že Bůh to s Jonášem nevzdal, i když my, bychom to vzdali už po třetím verši knihy, když se Jonáš vydal do Taršíše. To je Boží láska.

Tato láska se projevuje na Božím vztahu k Ninive. Bohu bylo líto sto dvaceti tisíc lidí žijících v naprosté duchovní temnotě. Ale víte, co nám říká Boží slovo? Že Bůh se smiluje i kvůli deseti spravedlivým (Gn 18,32). A když se nenajde ani těch deset, Bůh zachrání i tři – jako to bylo s Lotem a jeho dcerami.

V naší zemi není mnoho takových měst, jako je Ninive. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň – to jsou města, která jsou větší než Ninive. A vedle nich je několik, které jsou svou velikostí podobné – Liberec, Olomouc, Ústí, Hradec, Budějovice. Ale Bohu je líto i pěti tisíc ve Stochově, dvou tisíc v Chlumci nebo šesti set v Havrani. Lidé, kteří tam žijí, jsou na tom stejně jako ninivští – nerozeznají pravici od levice, žijí v duchovní temnotě, žijí v životní prázdnotě, bez Boha, bez Krista, bez evangelia, bez církve. Oni nevědí, kam směřují, stejně jako to nevěděli ninivští, ale vy to víte. Proto musíme rozumět tomu, že Bohu je líto každého takového místa.

Když Pán Ježíš varuje před hříchem, říká: Pamatujte na Lotovu ženu! Když chce pohnout naším srdcem k šíření dobré zprávy o spasení skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, říká: Pamatujte na Ninive! Nezapomeňte na Jonáše! „U Hospodina je spása!“ Tohle je vyznání víry každého křesťana. Jestli jste tato slova ještě nevyznali, neváhejte a udělejte to dnes. Dneska je den spasení, dneska je den milosti. Neodcházejte bez usmíření s Bohem, který se slitovává. On zná váš hřích. On zná vaše srdce. Vložte svou víru na Krista a budete žít.

A pokud jsou tato slova vaším vyznáním, potom běžte a zvěstujte, že u Hospodina je spása. Mnozí v tomto městě patří k Božímu lidu. Mnozí v Ústí patří k Božímu lidu, mnozí v Praze, v Berouně a na dalších místech.

• Lukáš 19:10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.

 

---

[1] Cit. v.: A. K. Grayson, The Royal Inscriptions of Mesopotamia, t. 2, s. 201, in: A. Palla, Tajemství Bible, s. 49