Vězeň a apoštol kvůli vám (Ef 3,1-2)

Sounáležitost Kristovy církve

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 19. dubna 2015

Pokoj vám a milost milovaní svatí, milí přátelé. Minule jsme se pustili do třetí kapitoly listu Efezským a viděli jsme, že Pavel byl vězněm Ježíše Krista. Dnes budeme pokračovat ve výkladu prvního verše a ve světle prvního verše budeme pokračovat dále i do druhého verše.

  • Efezským 3:1-2 Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany. Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám:

Dneska si ukážeme, jak Bůh pracuje ve svém lidu. Viděli jsme to dobře už v závěru druhé kapitoly, kde jsme četli o tom, že církev je svatým chrámem, který roste – a ten růst je Božím růstem, a církev je Božím příbytkem, který se buduje – a tím, kdo ho buduje je Ježíš Kristus, který přišel, aby postavil svou církev na pevný základ, protože si jí zamiloval a:

  • Efezským 5:25-27 … sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

To je Boží dílo v církvi a s církví, které je popsané obecnými slovy a v obecné rovině. Nyní jde Pavel ještě o něco dál a zaměřuje se na konkrétní detaily Boží práce uprostřed Božího lidu. Důležitou věcí, která se týká Božího díla v církvi, je spojení Božího lidu, jeho sounáležitost s apoštolem Pavlem. Je to pevné spojení mezi nimi a Pavlovým vězením (v. 1) a jimi a Pavlovým pověřením, jak to vidíme ve verši druhém. Jsem vězněm pro vás pohany (v. 1), Bůh mi udělil milost kvůli vám (v. 2). Je tady pevné spojení, ve kterém Pavel poukazuje na to, jak funguje Kristovo tělo, totiž že jednotlivé údy patří k sobě a když je nějaký z údů vzdálený, stále je součástí těla, součástí celé církve, stále patří k církvi a je tady vzájemný a trvalý vztah – a na to se dnes musíme soustředit, a to jak v kontextu pronásledování, tak – a to především – v kontextu milosti, která byla Pavlovi kvůli nám udělena.

Minule jsme si řekli, že druhým veršem začíná Pavlova vsuvka, kterou vložil mezi verše jedna a třináct. Tato vsuvka je jediným dlouhým souvětím, kterým se Pavel vrací k myšlence církve, kterou rozvedl v závěru druhé kapitoly a ukazuje nám církev ještě z dalších pohledů. A začíná to už druhým veršem.

I. Slyšeli jste

  • Efezským 3:2 Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám.

Slyšeli jste… Apoštol odkazuje efezské křesťany na své vlastní vyučování v Efezu. Slyšeli jste o milosti, kterou mi Bůh udělil. Dokonce bychom mohli říct, že to Pavel říká s určitým zdůrazněním – vždyť jste slyšeli, přece jste slyšeli. Apoštol tady nestaví na vzduchoprázdnu, ale na dobrém základě, který položil během svého tříletého působení v Efezu. Podobná slova řekl starším z Efezu, když se s nimi setkal v Milétu:

  • Skutky apoštolské 20:18 Vy víte, jak jsem si u vás počínal celou dobu od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie.

Víte, jak jsem si počínal, slyšeli jste, co mi Bůh dal kvůli vám. Je tady důležité, že tato Pavlova slova přímo navazují na závěr prvního verše, kde říká: … pro vás pohany. A vy, pohané, jste přece slyšeli o Božím díle se mnou samotným, že mě Bůh ustanovil za apoštola pohanů. Zdá se, že Pavlovo povolání za apoštola bylo standardní součástí jeho svědectví – nacházíme to hned na několika místech v Božím slově. Ve Skutcích Lukáš zaznamenal Pavlovo svědectví, které měl v Jeruzalémě v okamžiku, kdy byl zatčen. Mimo jiné tam Pavel řekl shromážděným Židům:

  • Sk 22:21 Ale Pán mi řekl: ‚Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!‘

Když Židé uslyšeli tato slova, chtěli Pavla zabít a římský velitel měl co dělat, aby Pavla vyrval rozvášněnému davu a odvedl ho do jeruzalémské pevnosti.

Poslouchejte také, co Pavel napsal církvím v Galácii:

  • Galatským 1:13.15-16  Slyšeli jste přece… ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.
  • Galatským 2:8 Vždyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi židy, dal ji také mně k službě mezi pohany.
  • Ř 11:13 Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů…

Ještě jeden text z Pavlových listů – je z listu Timoteovi a je znovu adresován do Efezu, kde v té době Timoteus pracoval. Apoštol znovu připomíná:

  • 1 Timoteovi 2:7 Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví - mluvím pravdu a nelžu - učitelem pohanů ve víře a v pravdě.

Proč bylo tak důležité, aby Pavel připomínal církvím, k čemu ho Bůh povolal, jak zvláštním darem ho obdaroval – dostal dar apoštolství? Proč to napsal efezským křesťanům? Proč si právě tohle měli uvědomovat? Mnohé věci Pavel vysvětluje v následujících verších a na něco se podíváme ještě za okamžik – v tuto chvíli chci jenom říci, že si měli uvědomit sounáležitost, kterou jim Bůh daroval. Šlo o to, že Pavel patřil k nim a oni k němu. Bůh ho učinil apoštolem pro ně, a to bylo něco, co si měli připomenout na prvním místě. Je to podobné, jako když Pavel píše o své touze přijít do Tesaloniky a povzbudit tamní křesťany – ve svém dopise jim říká:

  • 1 Tesalonickým 2:19-20 Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.

Ze stejného důvodu říká Pavel Efezským: „Slyšeli jste přece…“ Připomíná jim, co jim kázal. Připomíná jim společenství, které spolu měli a mají. Odkazuje je na kázání, která od něj už dříve slyšeli, a říká jim: „Copak si nevzpomínáte?“ To je zajímavé, nemyslíte?

Apoštol Pavel strávil tři roky vyučováním v Efezu. Kázal a vyučoval každý den několik hodin veřejně a potom vyučoval po rodinách (Sk 20,20). Strávil s efezskými ohromné množství času a sdělil jim celou radu Boží (Sk 20,27). Přesto jim nyní musí připomínat, co od něj před pár lety slyšeli. Ale všimněte si s jakou mírností a laskavostí to apoštol dělá. To úplně zřetelně ukazuje, jak nádherný vztah k církvi a ke křesťanům – a nejenom v Efezu – apoštol měl.

  • 1Te 2:7 …byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti.

Ale ani tato laskavost z nás nesnímá zodpovědnost poslouchat a pamatovat si. Potřebujeme si připomínat, co jsme slyšeli. Musíme si uvědomit, že tehdy křesťané neměli takové vymoženosti, jako máme my, jako je například internet, kde si můžeme poslechnout starší kázání, nebo přehrávače, jako používá třeba Kristýna, když je v Anglii u Pavla. Neměli knihtisk, neměli tedy knihy s vytištěnými kázáními a byli odkázaní na to, co si zapamatovali. Dneska máme proti nim velkou výhodu, proto bychom měli být za tyto prostředky vděční a využívat je k Boží slávě.

Pavel tedy připomíná křesťanům společenství, které spolu mají a vede je k tomu, aby si vzpomněli na milost, kterou skrze něj obdrželi a kterou on dostal kvůli nim a pro ně. A to je druhá věc, na kterou se podíváme.

II. Správa milosti

  • Efezským 3:2 Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám.

V našem překladu čteme o milosti, kterou Pavlovi udělil Bůh podle svého plánu. Doslova tam čteme o ekonomii Boží milosti, nebo jak to překládají některé české překlady o správě Boží milosti. Kraličtí mluví o „přisluhování Boží milosti“, které bylo Pavlovi uděleno. Jinými slovy můžeme říct, že měl předávat, rozdělovat, spravovat Boží milost, kterou sám přijal od Boha, měl touto milostí sloužit lidem, ke kterým byl poslán. Tohle je něco, co je úkolem každého křesťana – předávat milost, kterou přijal, dalším lidem.

A. Boží milost ke spasení

Už jsme o milosti docela dost mluvili v předchozích dvou kapitolách. Ukazovali jsme si nedůležitější význam tohoto slova – to je nezasloužená laskavá přízeň, nezasloužený dar. Takto je toto slovo použité na většině míst v listu Efezským. A tento význam je i v našem textu, protože se tady mluví o milosti, kterou dostal Pavel ke sdílení s druhými – tedy jde o milost, která zachraňuje, přesně ta milost, která je popsaná v kapitole 2:

  • Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

To je milost, která byla dána také Pavlovi na cestě do Damašku, kde se setkal s Ježíšem Kristem, kde Ho vyznal jako Pána, kde se pokořil pod mocnou ruku Boží a začal sloužit Kristu, ve kterém rozpoznal Hospodina, Stvořitele nebe i země. Později o sobě napsal:

  • 1K 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

Totéž o sobě může prohlásit každý křesťan – přinejmenším to, co je napsáno v první polovině tohoto verše – milostí Boží jsem to, co jsem. Tohle je vyznání, které je srdeční záležitostí každého skutečného křesťana. Možná jste o sobě přesvědčeni, že jste křesťané, přesto vám chci položit otázku – můžete tuto větu vztáhnout se vší vážností na sebe? Opravdu je to jenom a jedině Boží milost, že jsem tím, čím jsem? Nebo byste k tomu rádi ještě něco dodali? Třeba že jste se přeci také snažili, pracovali jste na sobě, taky jste něco udělali pro to, abyste byli tím, čím jste. Pokud by to mělo být tak, potom vám musím říct, že jste Boží milost v její plnosti ještě nepoznali. Už jste jí zakusili, protože jste tady, zatímco jiní lidé teď sedí doma, nebo možná ještě spí, nebo někde jezdí na kole nebo chodí po horách – ale takoví lidé nemají ani potuchy o Kristu, takoví lidé zatím neslyšeli o Boží milosti, takoví lidé žijí ve své zatvrzelosti a hříchu a nechtějí o Bohu ani slyšet. Ale vy jste tady – a to, že jste tady, je známkou Boží milosti ve vašich životech. Měla by to být milost, kterou vám Bůh prokazuje nadarmo, jak říká Pavel?

Pokud jste křesťané, musíte přemýšlet nad další částí tohoto verše – víc než všichni oni jsem se napracoval. To je o službě na Božím díle, to je o správě Boží milosti, kterou nás Bůh ze své lásky zahrnul. A pokud nejste křesťané, nebo máte pochybnosti o tom, zda jimi jste, musíte se ptát – je to nadarmo, že jsem tady, na tomhle místě, kde se káže evangelium? Neměl bych něco udělat se svým životem a s milostí, kterou mi Bůh dává?

Milí přátelé, pokud si nejste jistí, že máte skutečný vztah s Kristem, pokud z celého srdce a se vší vážností nemůžete vyznat, že jedině díky Boží milosti jste tím, čím jste, potom musíte činit pokání. Musíte vyznat Bohu, že Ho neustále ignorujete, že Ho neposloucháte, že zatvrzele odmítáte Jeho milost, že možná sice chodíte do církve, ale jinak si žijete po svém, jako kdyby Bůh nebyl. Musíte litovat své nevěry a zatvrzelosti, opustit jí a věřit, že Ježíš Kristus je tím jediným prostředkem, který vás může zachránit před spravedlivým Božím hněvem. To je milost. O téhle milosti mluvíme v Efezským 3,2. Ale milosti, o které tady Pavel mluví, můžeme rozumět také ještě velmi specifickým způsobem.

B. Dar Boží milosti

A tady je důvod, proč jsem předtím zmiňoval Pavlovo apoštolství. Pavlovi Bůh daroval správu své milosti pro Efezské, resp. pro pohany, tedy i pro nás. Zvláštním a velmi specifickým způsobem Pavla obdaroval, aby mohl sloužit pohanům Boží milostí, kterou přijal. Byl obdarován jako apoštol. Toto je způsob, jak máme rozumět milosti ve zcela konkrétním smyslu v našem verši. To nijak nevylučuje věci, které jsem řekl před chvílí, spíše je to prohlubuje a rozšiřuje to jejich význam. Apoštol v listu Galatským říká:

  • Galatským 1:11-12 Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.

A o něco dále Pavel píše, že řadu let potom, co mu Kristus zjevil evangelium, šel do Jeruzaléma a setkal s těmi, kdo jsou „ve zvláštní vážnosti“ (Ef 2,6). Šel za nimi na zvláštní Boží pokyn a v soukromí jim předložil evangelium, které kázal pohanům, aby se ujistil, že nekáže něco falešného, něco hloupého nebo neužitečného – jinými slovy, aby se prokázalo, že milost, kterou obdržel, nebyla marná. A říká, že tito bratři – a jmenuje konrétně Petra, Jakuba a Jana a říká o nich, že byli uznáváni za sloupy církve – nahlédli, že mu bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům, tak jako Petrovi bylo svěřeno zvěstovat totéž evangelium Židům (Ga 2,7). A nyní poslouchejte:

  • Galatským 2:8-9 Vždyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi židy, dal ji také mně k službě mezi pohany. Když poznali milost, která mi byla dána…

Když poznali milost, která mi byla dána… Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh udělil kvůli vám… Zde je jasné spojení s předchozí kapitolou:

  • Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Vy jste stavbou a já jsem základem, na kterém ta stavba roste – právě v tomto smyslu mluví apoštol Pavel. Když mluví o milosti, kterou dostal, o svém apoštolství, mluví o vyučování, které skrze něj efezští dostali, mluví o doktrínách, které Bůh skrze něj zjevil, a především mluví o Kristu, který byl nejvlastnějším jádrem verškerého jeho učení a kázání.

  • 2 Timoteovi 2:8 Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium.

Toto je milost, která byla daná Pavlovi. Tady nacházíme spojení s učením o církvi, které Pavel rozvíjel ve druhé kapitole a ve kterém bude od tohoto verše pokračovat. Tady vidíme také důvod, proč říká: „Slyšeli jste přece…“ Ano, oni slyšeli! Slyšeli evangelium, které jim Pavel zvěstoval a zakusili jeho moc, protože byli vysvobozeni z moci hříchu a ze smrti, slyšeli Pavlovo vyučování, rozuměli milosti, kterou skrze Pavla obdrželi, věděli, že za touto milostí je Boží dar apoštolství, které s sebou nese nejenom vyučování, nejenom budování, nejenom spojení základu a stavby, ale také utrpení a pronásledování:

  • Efezským 3:1  Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany.

A tohle nás vede přímo ke třetímu bodu našeho kázání a tím je:

III. Sounáležitost

Mluvili jsme o slyšení, vysvětlili jsme si, co znamená správa Boží milosti a tyto dvě věcí se spojijí v jediném slově – a tím je sounáležitost. To je něco, co spojuje první a druhý verš, je to něco, co patří ke stavbě, kterou je církev – vzpomeňte si na živé kameny, které jsou harmonicky spojené dohromady a rostou – a to je také něco, co propojuje vězení a vyučování.

Pavel říká křesťanům, že se stal vězněm Ježíše Krista pro ně, pohany a nyní říká, že mu byla svěřena milost – a byla mu svěřena kvůli nim. V obou případech vynáší na světlo zvláštní souvislost – spojení, osobní spojení, mezi křesťany v Efezu a vězením v Římě, a spojení mezi darem, který Pavel dostal a církví, která vznikla na základě jeho tříletého kázání evangelia v Efezu. Obě tato spojení musíme prozkoumat a završit tak celý obraz, který je nám předložen v prvních dvou verších 3. kapitoly. Především tady je sounáležitost:

A. V utrpení

V prvním verši třetí kapitoly Pavel mluví o tom, že je vězněm Ježíše Krista pro ně, pohany. Mohli bychom to také přeložit jako místo nich, nebo kvůli nim, nebo za ně. Škála možností je tady docela široká, ale všechno to směřuje k tomu, že je vězněm Ježíše Krista ve prospěch pohanů a kvůli nim.

A skutečně tomu můžeme porozumět tak, že Pavel je vězněn kvůli nim, protože kázal evangelium pohanům, což Židé nechtěli a zakazovali, protože odmítal obřízku, na které Židé trvali – to byly důvody, proč byl nakonec zatčen a strávil čtyři roky ve vězení – kvůli pohanům. Už na tomto místě je zjevná sounáležitost, tedy to, že Pavel a pohané patří nějakým způsobem – v tomto smyslu ne nejlepším – k sobě.

Pavel byl vězněm Ježíše Krista také za ně, za pohany nebo místo nich. Zde se sounáležitost prohlubuje. Nemůžeme totiž říci, že by to měli být pohané, kdo by měli být vězení – to by nedávalo smysl. Ale dává smysl, že Pavel je za ně vězení, když si představíme církev jako tělo, kde každý úd trpí společně s ostatními údy a kde sláva jednoho údu přináší slávu všem. To je význam toho, co chce Pavel říci. Přesně v tomto smyslu navazuje na učení o církvi ze druhé kapitoly – tím, že mluví o sounáležitost, vzájemné propojenosti. V listu Koloským, což je dvojče listu Efezským, napsal podobná slova – mluví o církvi:

  • Koloským 1:24 Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.

Církev prochází pronásledováním a zakouší utrpení. Tak to bude – přesně to totiž Pán své církvi zaslíbil. Ale nikdy netrpí celá Kristova církev, ale jsou obvykle jednotlivci, maximálně skupiny místních věřících, kdo prochází utrpením. Kdykoliv se toto děje, trpí celá církev. Přesně v tomto smyslu je Pavel vězněm Krista Ježíše pro pohany, za ně, kvůli nim a místo nich. Raduje se z utrpení pro Krista a jeho radost je o to větší, že ví, že toto utrpení je slávou celé Kristovy církve.

Toto jsou věci, které mají celou řadu praktických aplikací. Jestliže trpí jeden úd, trpí spolu s ním i ostatní. Je to o tom, že jako křesťané patříme k sobě, naší jedinou hlavou je Pán Ježíš Kristus, který nás spojuje svou láskou. A to znamená, že se musíme přestat zaměřovat na sebe, ale začít se mnohem více dívat kolem sebe. To platí o jednotlivcích i o církvi jako celku. Jestliže trpí jeden úd z těla Kristova, jeden člověk z místního sboru, měli by jeho utrpení nést spolu s ním také ostatní. A jestliže to tak není, potom musíme činit pokání, protože jsme stále zaměření jenom na sebe. Podobně to platí na rovině církve – pokud sbor ignoruje pronásledování dalších sborů, je mu to jedno, je lhostejný a netrpí spolu s pronásledovanou církví, musí činit pokání, protože takový sbor je jako sbor v Laodiceji:

  • Zjevení Janovo 3:17 Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.

Musí tu být sounáležitost a musí tu být propojení.

Dobrým příkladem nám může být církev ve Filipis ve vztahu k apoštolovi Pavlovi – když by ve vězení, udělali sbírku a zaopatřili vším, co potřeboval. Musíme si uvědomit, že tehdejší vězení fungovala na náklady uvězněných.

  • Filipským 4:10 Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost.

Na rovině církví to jsou církve v Makedonii, které pro nás budou v této oblasti velkým povzbuzením. Když křesťané v Jeruzalémě hladověli, protože přišel hladomor, křesťané z Makedonie udělali sbírku a poslali jí po Pavlovi křesťanům do Jeruzaléma. Pavel to vysvětluje:

  • 2 Korintským 8:13 Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně:

To je sounáležitost těla Kristova v utrpení. A bude se projevovat také:

B. V budování

A to jsme u druhého verše, kde jsme četli, že Pavel dostal dar apoštolství pro ně, že měl spravovat Boží milost kvůli nim, jak bychom to mohli také přeložit, nebo jak to překládá Pavlík – vzhledem k nim.

Pavel byl obdarován jedinečným způsobem – aby byl apoštolem – a tady vysvětluje, že tento dar není samoúčelný, ale má svůj cíl, kterým jsou pohané. Žádný Boží dar není samoúčelná, ale:

  • 1K 12:7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

Každý dar, který Bůh někomu udělí, je dán ke společnému růstu – v určitém slova smyslu můžeme říct, že není dán jednotlivci, ale tělu skrze jednotlivce. Jednotlivý křesťan je jenom jeho nositelem pro nebo kvůli tělu Kristovu. A to je zvláštní druh vztahu, který Bůh dal své církvi. Je to velmi podobné utrpení, jak jsem o tom mluvil před chvílí.

Pavel připomíná Efezským křesťanům své apoštolství. Nemusí ho obhajovat, jako to musel dělat v listech Korintským nebo v listu Galatským – to není problém, který by musel řešit v Efezu. Ale musí ho připomenout, protože když ho připomíná, mluví o základech, na kterých Bůh postavil svou církev, mluví o tom, že církev je stavbou, která je pevně harmonicky spojená dohromady a buduje se ve svatý příbytek Boží.

A Pavel tu navazuje i na toto budování, protože přesně o tom byl dar apoštolů, který Bůh dal církvi – aby položili základy, na kterých bude stát celá církev. V tomto smyslu můžeme i my nyní rozumět, že stavíme na stejném základě, na kterém stavěli křesťané v Efezu, stavíme na Pavlovi, stavíme na apoštolech a prorocích, které Bůh dal své církvi, což pro nás dneska znamená, že stavíme na Slově, které Bůh skrze své apoštoly a proroky nechal zapsat. Tady – v Písmu – jsou naši apoštolové a proroci. Toto je nepohnutelný základ církve, který si musíme připomínat a který máme slyšet. Jak je psáno:

  • Zjevení Janovo 1:3 Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.

Když čtete a vykládáte toto Slovo, jste blahoslavení, když nasloucháte tomuto slovu, jste blahoslavení a Bůh vám prokazuje svou milost, a když zachováváte toto Slovo, jste blahoslavení a Boží milost ve vás dosáhla svého cíle, protože jestli Slovo zachováváte, činíte tak proto, že vám Bůh dal nové srdce, které s radostí jedná podle Boží vůle.

C. Společenství církve

Je tady hluboká vzájemnost, společenství, sounáležitost, na kterou křesťané v Efezu neměli zapomenout, což se může snadno stát, když se něco děje daleko od nás. Sejde z očí, sejde z mysli. Je to jednoduché – když se něco děje daleko od nás, máme pocit, že se nás to netýká a že s tím nemáme nic společného.

To je například problém s pronásledováním církve, které dnes můžeme vidět v muslimských zemích. Křesťané na západě se někdy chovají, jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. Samozřejmě nevyřešíme pronásledování, ale máme se modlit za ty, kteří jsou pronásledovaní nebo jsou vězněni kvůli Kristu. To je naší povinností, protože patříme do církve Kristovy.

Můžeme také – a bezpochyby máme – tyto věci aplikovat do místního sboru. A mohli bychom mluvit hned o několika rovinách, jak se má projevovat společenství církve, sounáležitost, vzájemné spojení jedněch s druhými.

Jsou lidé, kteří jsou, jak říkáme, na okraji církve – tak trochu zapomenutí, možná z nejrůznějších důvodů odstrčení, nikdo se o ně nezajímá a jenom málokdo se za ně modlí. Jak mi řekl jeden bratr z jiné církve – Nikdy jsem se nedostal do toho vnitřního kruhu, nikdy jsem neměl pocit, že jsem součástí dění ve sboru, ačkoliv jsem o to skutečně stál. Někdy o to lidé nestojí a tak je těžké je zapojit a musíme se modlit, aby Bůh pracoval v jejich srdcích a přitáhl jejich srdce k Božímu lidu.

S tím souvisí ta vlastní otázka, kterou zde Pavel předkládá – a to je obdarování, které je k užitku celé církve a zcela konkrétně k užitku místního sboru. A týká se to skutečně všech služeb a všech darů, které Bůh dává do své církve. Velmi specificky pak jde o dary vyučování a kázání, dary vedení místní církve. Nikdy by neměla existovat propast mezi těmi, kdo stojí v čele a těmi, kdo jsou jimi vedeni, ale musí tu být pevné spojení, vědomí, že patříme k sobě, že nám jde o sebe. Povinností starších je modlit se za Boží lid, sytit Boží lid zdravým Božím slovem a pečovat o Boží lid, aby rost k Boží slávě. Povinností Božího lidu je modlit se za své starší, sytit své starší, aby se mohli věnovat Božími slovu a modlitbě a pečovat o své starší, protože to jsou pastýři, kteří jsou jako první na ráně. Když přijde pronásledování, oni budou první. Když bude Boží lid zavírán do vězení, starší budou první. Oni bojují za stádo a stádo bojuje za ně. To je vzájemnost, kterou si potřebujeme uvědomovat. Církev patří k sobě, je to společenství Božího lidu, duchovní příbytek Boží.

  • Efezským 3:2 Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám.

Bůh nás zahrnuje milostí za milostí. Chce, abychom viděli bohatství Jeho milosti, které nám udělil ve svém lidu. Z toho se musíme radovat a vzdávat za to Bohu chválu. Pojďme to udělat nyní. 

Rok

Osnova kázání