Vděčná přímluva – Ef 1,16

Základy křesťanského života II.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 30. března 2014

Pokoj vám a milost, milí svatí. Budeme pokračovat v našem výkladu listu Efezským a dnes bude v centru naší pozornosti šestnáctý verš první kapitoly listu. Abychom ale zůstali v kontextu, přečteme také verš předchozí.

Máme před sebou druhou modlitbu apoštola Pavla z listu Efezským. První modlitba je ve verších 3-14 a je to modlitba, která chválí Boha za to, kým Bůh je a co pro nás udělal. Je to modlitba naplněná úžasem nad velikostí našeho Spasitele i celého Jeho díla. Je to modlitba, která oslavuje Otce i Syna i Ducha Svatého – celou Boží trojici v díle spásy. Je to modlitba, která je v originále tvořena jediným ohromným souvětím.

Druhá modlitba apoštola Pavla začíná ve verši 15. a je až do konce první kapitoly. Tato modlitba je modlitbou vděčnosti a je přímluvou za efezské křesťany. Také tato modlitba oslavuje Boha za dílo, které koná v životech křesťanů, ale na rozdíl od té předchozí vyvyšuje především Pána Ježíše Krista. I tato modlitba je tvořena jedním jediným souvětím. A nakonec – tato modlitba vychází z té předchozí a je na ní závislá. Ukazuje nám to první slůvko patnáctého verše, kde Pavel říká: „Proto i já…“ Bůh je tak velký a udělal s námi veliké věci, proto se i já modlím za vás a nepřetržitě za vás Bohu děkuji.

Verš, který je dnes před námi, je velice prostý. Není v něm nic složitého, není v něm žádná hluboká teologie, jako jsme to viděli v některých verších v předchozím oddíle. Šestnáctý verš je velmi praktickým veršem. Dává nám nahlédnout do srdce apoštola Pavla a ukazuje nám něco z Pavlových modlitebních návyků.

Minule jsme mluvili o základech křesťanského života – mohli bychom dodat, že se jednalo o základy v otázce spasení. Šlo o to, co je základem pro to, abych měl křesťanský život, abych byl spasen. Z patnáctého verše jsme viděli, že to je víra v Pána Ježíše Krista, osobní víra, pravdivá víra – víra založená na pravdě o Kristu a poslušná víra. Z této víry pramení láska ke všem svatým, k bratrům a sestrám v Kristu. Bratrská láska je praktickým projevem naší víry, ukazuje, že tady spasitelná víra doopravdy je. Dalším projevem této víry – a tím také dalším základním kamenem křesťanského života je modlitba. A o tom je šestnáctý verš. Tento verš mluví o tom, jaká je křesťanská modlitba – především je to nepřetržitá, vytrvalá modlitba. Je stejně vytrvalá jako víra, o které byla řeč. Je to také vděčná modlitba a nakonec uvidíme, že to je přímluvná modlitba.

Je důležité si všimnout, že ze 155 veršů, které má list Efezským, Pavel věnuje 32 veršů modlitbě (skoro celá první kapitola, část třetí a tři verše v šesté kapitole). To je víc než jedna pětina. Ukazuje nám to, jak důležité místo hrála modlitba v životě apoštola Pavla. Bylo to tak důležité, že i když psal své listy církví, tak psal modlitby, modlil se. Vidíme, že modlitba patřila k základům Pavlova křesťanského života.

Křesťanský život nemůže být bez víry. Pokud někde není víra, nemůže být ani řeči o křesťanském životě. Víra je kanálem spasení. Víra je potrubím, skrze které k nám prodí duchovní život. Láska je projevem víry – je to projev víry vůči bratřím, vůči církvi. Podobně je to s modlitbou. I modlitba je projevem víry – ale je projevem víry vůči Bohu. Proto bude stěžejní část modlitby tvořena modlitbou, která probíhá ve skrytosti, za dveřmi modlitebního pokojíku. Pokud bude doopravdy tam, tak to nebude dlouho trvat a uvidíme ji i veřejně, na společných shromážděních Božího lidu.

Pojďme se tedy nyní podívat na to, jaká by měla modlitba být podle Ef 1,16.

I. Nepřetržitá modlitba

• Efezským 1:16 [proto I já]…nepřestávám za vás děkovat…

Pavel chválil Boha za to kým Bůh je a co pro nás udělal a přemýšlení o těchto věcech ho vedlo k další chvále. Viděl, co Bůh udělal s křesťany v Efezu. Slyšel o jejich víře v Pána Ježíše a o jejich lásce ke všem svatým – a to ho znovu vedlo ke chvále a k vděčnosti. Ovšem šestnáctvý verš nám ukazuje ještě něco více – Pavel děkoval nejenom tehdy, když slyšel o víře a lásce efezských křesťanů – děkoval za ně bez přestání. Co to znamená?

A. Podstata takové modlitby

V našem textu čteme „nepřestávám“ – sloveso, které je tam použité znamená „přestat, skončit, utišit se“. Toto sloveso je ve tvaru, který ještě zdůrazňuje význam slovesa – mluví o intenzitě, o úsilí, o vytrvalé snaze. Pavel tedy děkoval nejenom tehdy, když slyšel o víře a lásce, ale děkoval za církev v Efezu a za jednotlivé křesťany bez přestání. Ať již slyšel o jejich víře či nikoliv. Jeho modlitební život nebyl postavený na okolnostech, nebyla to záležitost okamžitého nápadu nebo rozpoložení, ale jednalo se o zvyk, o něco pravidelného, trvalého. Tak jako každý den jedl, tak jako každý den spal, tak se také Pavel každý den modlil – a modlil se za církev.

Když mluvíme o modlitbě bez přestání, tak se nám jistě vybaví další verš:

• 1 Tesalonickým 5:17 …v modlitbách neustávejte.

Podobným způsobem Pavel povzbuzuje křesťany v Efezu:

• Efezským 6:18 V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte…

Máme tedy všeho nechat a nedělat už nic jiného než se modlit? Chce po nás Boží slovo právě tohle? Dělal to apoštol Pavel? Z toho, co víme o Pavlovi, můžeme celkem jasně říci, že netrávil svůj čas zavřený ve své modlitební komůrce, kde by se jenom modlil. Vzpomeňte si, co se odehrávalo v Efezu, když tam přišel apoštol Pavel. Každý den celé dva roky strávil čtyři hodiny vyučováním Božího slova v přednáškové síni filozofa Tyranna. Efezským starším připomíná, jak je učil ve shromážděních i v rodinách, a ve dne v noci každému z nich neustále ukazoval cestu. Kázání, vyučování, vedení, pastorační návštěvy – to byl život apoštola Pavla.

Pavlův život byl velmi aktivní, ale k tomu všemu dodává, že se bez přestání modlí za efezské křesťany. A nejen za ně. V druhém listu Korintským píše, že na něj denně doléhá starost o všechny církve (2K 11,28). Ležely mu na srdci i další církve, jako byla církev v Laodikeji a v Hierapolis. A nejenom jemu – poslechněte si svědectví o věrném modlitebníkovi:

• Ko 4:12-13 Pozdravuje vás Epafras, váš krajan, služebník Krista Ježíše, který o vás stále zápasí modlitbami, abyste stáli pevně a věrně plnili Boží vůli. Mohu dosvědčit, že pro vás i pro Laodikejské a Hierapolské vynakládá mnoho námahy.

Epafras byl z Kolosis a pravděpodobně byl jedním ze starších a nejspíš byl také zakladatelem tamní církve. Slyšíte, co o něm Pavel říká? Stále o vás zápasí modlitbami! Vytrvalost modliteb tedy můžeme vidět daleko více v postoji a v návyku než v tom, že by člověk nedělal nic jiného. Naprosto jedinečným vzorem je pro nás Pán Ježíš Kristus.

Pamatujme na to, že nikdy nepřestal být Bohem – ani tehdy, když se stal člověkem. Ale jako člověk byl člověkem v plném slova smyslu toho, co to znamená. Dokonce můžeme říct, že to je obráceně – teprve díky Němu můžeme správně rozumět tomu, co je to člověk. Ve své lidské přirozenosti toužil být bez přestání ve spojení a ve vztahu se svým nebeským Otcem. Ale pokud jen trochu znáte evangelia, tak víte, že jeho pracovní den byl nabitý k prasknutí. Dokonce i tehdy, když odešel s učedníky na klidné místo, aby si odpočinuli a strávili čas spolu, veliký zástup šel za Ním:

• Lukáš 9:11 On je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali.

To je typický obrázek ze služby Pána Ježíše. Pracoval neustále, přesto čteme:

• Lukáš 5:16 On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.

Obvykle velmi brzo ráno, někdy dokonce strávil na modlitbách celou noc. Proto můžeme říci, že Ježíš se trvale modlil, i když to neznamená, že se modlil v každém jednotlivém okamžiku svého života. Totéž platí pro nás. Dobrým příkladem nám v tom může být prorok Daniel, který vykonával funkci jednoho ze tří vládců nad 120 královstvími médské říše, a přesto každý den:

• Dn 6:11 Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu…

To je pravdu vynikající zvyk – třikrát denně poklekat před Bohem a modlit se. Můžeme se modlit ráno, než odcházíme z domu, můžeme se modlit odpoledne, když se vrátíme a měli bychom se modlit večer, než jdeme spát.

V historii církve byli lidé, kteří věnovali modlitbám velkou část každého dne. Martin Luther říkával: „Mám tolik práce, že se neobejdu bez toho, abych se denně tři hodiny modlil.“ Český reformátor, Milíč z Kroměříže, se podle svědectví svých žáků modlil velmi často, i celé hodiny. K jeho zvykům patřilo několikrát za noc vstávat, a modlit se. Když se pomodlil sám, potom vzbudil některého ze svých žáků a modlil se s ním. To byl ostatně zvyk celé řady reformátorů. Ale neustálá modlitba není o délce modliteb, ale o celkovém nasměřování k Bohu. Charles Spurgeon řekl, že se nikdy nemodlil déle než půl hodiny, ale nepamatuje se na žádnou půlhodinu, kdy by se nemodlil.

Jde o to učinit z modlitby svůj zvyk. Naučit se neustále se obracet k Bohu – s vděčností, s prosbou, v přímluvě, v chvále.

B. Intenzita takové modlitby

Když ale mluvíme o vytrvalosti v modlitbě, tak musíme zmínit ještě jeden aspekt – a to je vytrvalost nebo ustavičnost modlitby za něco nebo někoho. Někdy si totiž klademe otázku, jak dlouho se máme za nějaké věci nebo za nějaké lidi modlit. Máme se dál modlit za svoje přátele nebo příbuzné, i když vytrvale odmítají naše svědectví o Kristu? Pán Ježíš nám na to dává celkem jasnou odpověď. Podívejme se spolu do Lukáše 18:

• Lukáš 18:1-8 Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.‘“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“

Celkem jednoduchá odpověď, která plyne z našeho textu, zní: Máme se modlit tak dlouho, dokud Bůh neodpoví! Někdy nám budou stačit tři modlitby jako Pavlovi, který se modlil za to, aby ho Bůh zbavil ostnu v těle:

• 2 K 12:8-9 Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“

Jindy to bude trvat celý život, jako to bylo v případě Simeona – když se narodil Pán Ježíš a rodiče ho přinesli do chrámu, přišel také zbožný Simeon, který očekával Boží království, což jinými slovy znamená, že se za to modlil a Duch svatý mu dal odpověď, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Proto volá:

• Lk 2:29 Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova…

Nebo to bude jako v životě modlitebníka George Müllera, který se za jednoho svého přítele modlil dlouhých šedesát tři let. Müller se dožil devadesáti dvou let, ale nedožil se obrácení tohoto svého přítele. Ten totiž vydal svůj život Kristu až několik měsíců po Müllerově pohřbu.

V listopadu 1844 jsem se začal modlit za obrácení pěti jednotlivců. Modlil jsem se každý den bez jediného přerušení – ať už jsem byl zdráv nebo nemocen, na pevnině nebo na moři, bez ohledu na to, co se dělo v mém životě. Uplynulo osmnáct měsíců, když se obrátil první z těch pěti. Děkoval jsem Bohu a modlil jsem se dál za ostatní. Přešlo pět let a obrátil se druhý z nich. Děkoval jsem za něj Bohu a modlil jsem se za zbývající tři. Den za dnem jsem pokračoval v modlitbách a za dalších šest let se obrátil třetí. Děkoval jsem Bohu za ty tři a modlil se za zbývající dva, kteří byli stále neobrácení.

O třicet šest let později Müller napsal do deníku o zbývajících dvou: „Doufám v Boha, modlím se a vyhlížím Jeho odpověď. Stále ještě nejsou obrácení, ale budou.“ V roce 1897, padesát dva let poté, co se začal denně a bez přerušení modlit za tyto muže, se obrátil poslední z nich.

Ježíš nám říká, jak se máme stále modlit a neochabovat a George Müller tomu rozuměl. Moji milí, chci vás povzbudit k vytrvalosti na modlitbách. Vím, jak je snadné rezignovat, když brzo neslyšíme nebo nevidíme Boží odpověď. Ale Boží čas je jiný než náš a Jeho smýšlení je jiné než naše. Připomínejte si Pánova slova, která jsme četli: „Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“

Pojďme zpátky do Ef 1,16. Pavlova modlitba je vytrvalá a kromě toho je to:

II. Vděčná modlitba

• Efezským 1:16 …nepřestávám za vás děkovat…

Pavel děkoval za církev. Už jsme si ukázali, že mu ležely na srdci všechny církve a u řady z nich to víme přímo z jeho listů. Modlil se za církev ve Filipis, která mu byla obzvláště drahá. Není divu, že za tuto církev byl vděčný:

• Filipským 1:3 Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás…

Společně se Silvanem a Timoteem byl také vděčný za tesalonickou církev:

• 1 Tesalonickým 1:2 Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky…

Děkoval Bohu i za ty církve, které sám nezaložil a za křesťany, které znal jenom z doslechu, jako byli křesťané v Kolosis, Laodikeji a Hierapolis:

• Koloským 1:3 Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu…

Dokonce i takové církvi jako byla církev v Korintu, která dělala Pavlovi velké starosti, a musel jí psát velmi přísné listy, napsal:

• 1 K 1:4 Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána…

Pavel bez přestání děkuje za církev. Vždycky začíná vděčností. To je známka zralého křesťanství. To je také známka veliké víry.

A. Důvod vděčnosti

Za co konkrétně děkuje Pavel v Ef 1,16? Je to napsané v předchozím verši

• Ef 1:15 …když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím…

Důvod Pavlovy vděčnosti je skoro ve všech případech stejný jako zde – děkuje Bohu za víru v Pána Ježíše Krista a za lásku ke svatým. Není pochyb, že Pavel věděl o problémech jednotlivých církví, kterým psal. Znal situaci v Korintě a ve svém listě Korintským ukazuje jasná řešení problémů, které korintští křesťané měli. V listu Efezským nahlédneme také pod povrch církve v Efezu – alespoň dva verše, které ukazují, že všechno nebylo úplně ideální – podívejte, co píše:

• Efezským 4:28-29 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

To nevypadá úplně ideálně a možná jste si museli při návštěvě sboru dobře hlídat peněženku a museli jste počítat s tím, neuslyšíte jenom laskavá slova. Nemělo by nás to překvapit, protože jsme hříšníci – každý z nás, jak tady jsme, a všech těchto věcí jsme schopní (i dalších, které najdeme v listu Efezským). Přesto Pavel začíná vděčností. Jeho pohled je totiž pohledem víry – nedívá se jenom k viditelným věcem, jako byla víra, která se projevovala láskou, ale dívá se k neviditelným – k tomu, co už popsal ve verších 3-14. Vidí na křesťanech Boží dílo v Kristu Ježíši a to je pro něj nejdůležitější:

• Efezským 1:4-5 …v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.

Moji milí, když se budete takto dívat na bratry a na sestry ve sboru, nezbude vám nic jiného než chválit Boha a bez přestání mu děkovat za Jeho veliké dílo. Budete chválit Otce za dílo vyvolení, Božího Syna za dílo vykoupení krví kříže a Ducha svatého za Jeho zapečetění.

Důvod naší vděčnosti musí být více než jasný – Bůh a dílo Jeho milosti. Když se touto perspektivou budeme dívat na bratry a sestry, tak to bude znamenat, že je vždycky budeme mít přednější než sebe. To jednak znamená, že jim budeme prokazovat opravdovou Kristovu lásku a jednak to znamená, že za ně budeme neustále vděční.

Znovu tedy můžeme vidět důležitost toho, o čem jsme mluvili nedávno – že vždycky musíme začínat u Boha – u toho, kým je a co dělá a teprve potom pokračovat k člověku. To nás vede k tomu, jaký je:

B. Cíl vděčnosti

To je téma celé první kapitoly Efezským – oslava Boha. Vděčnost vede k tomu, že Bůh je vyvýšen a lidé jsou zachraňováni pro věčnost. Poslouchejte, co napsal apoštol Koloským (list Koloským je takový mladší sourozenec listu Efezským – je tam mnoho paralelních pasáží):

• Ko 3:15-16 A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

S vděčností v srdci oslavujte Boha. Můžeme to říct ještě jinak – slovy první kapitoly Efezským: Jestliže máte být chválou Boží slávy, potom budete vděční. A opačně – kdykoliv prokazujete Bohu svou vděčnost, jste skutečně chválou Jeho slávy. Vidíte, že Pavel neučí nic, co by sám nedělal.

Závěr první kapitoly Efezským nás vede k tomu, že Bůh je nejvíce oslaven v Kristu a Kristus je nyní oslavován ve své nevěstě, v Církvi. Proto se Pavel modlí za křesťany, aby viděli velikost svého dědictví, které je v Božím lidu. Bůh, který je oslaven ve svém lidu – to je list Efezským, to je Církev – Kristova církev. To je téma vděčnosti křesťanů. Vděčné srdce oslavuje Boha, ale nevděčné srdce je srdce nevěřící. A to nás vede k tomu, jaké jsou:

C. Důsledky vděčnosti

Vděčnost nebo nevděčnost se bude projevovat na životě člověka.

• Ř 1:21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Tam, kde je nevděčnost, je také nevěra a spolu s ní duchovní temnota. Spolu s nevděčností jde myšlení, které je propadlé marnosti a zkáze. Je to převrácené myšlení, scestné. Nevděčné srdce mluví o pokřivené mysli.

Naopak vděčné srdce je známkou srdce, které je plné víry a Božího slova. Koloským 3,16 také říká, že Boží slovo je prostředkem, skrze který se učíme vděčnosti. Pokud v nás přebývá Slovo Kristovo ve své plnosti, výsledkem bude vděčnost. Vděčnost Bohu za Jeho milost, vděčnost Bohu za Jeho dary, vděčnost Bohu za Jeho lid. Z vděčného srdce nakonec tryská:

III. Přímluvná modlitba

• Ef 1:16 …nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách.

Pavel nepřestává být vděčný a zároveň se neustále přimlouvá. Stále pamatuje na křesťany ve svých modlitbách. Vidíte tu vyváženost – na jedné straně vděčnost a na straně druhé přímluva. Vděčnost Bohu za křesťany a přímluva za tytéž křesťany. Když mluvíme o přímluvné modlitbě, musíme si položit dvě zásadní otázky:

A. Kdo?

Kdo se tady modlí a za koho se modlí? Jak se podle toho máme modlit my?

Apoštol Pavel se přimlouvá za ty, kdo věří v Pána Ježíše a milují svaté. Modlí se velice konkrétně – modlil se za jednotlivé křesťany i za celou církev v Efezu.

Musíme si znovu připomenout, že přímluvná modlitba je nejdůležitějším a nejprvnějším projevem křesťanské lásky. Benjamín Palmer říká,[1] že přímluva vyplývá ze skutečnosti, že my lidé jsme od přirozenosti společenské bytosti.

Druhé největší přikázání zní, milovat svého bližního jako sebe samého (Mk 12,31). Křesťané, jestli chcete poslouchat toto Kristovo přikázání – a každý opravdový křesťan ho touží poslouchat, potom je vaší povinností se na prvním místě přimlouvat za svaté, tedy za bratry a sestry v církvi.

To je zodpovědnost každého z nás. Ve světě lhostejnosti a individualismu je přímluvná modlitba pevným poutem, které stmeluje společenství Božího lidu.

Nechceme být jako Kain, který troufale Bohu řekl:

• Genesis 4:9 „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“

Bylo to troufalé, protože chvíli předtím svého bratra Ábela zabil. Jeho srdce nebylo naplněné vděčností a radostí z toho, že Bůh přijal oběť jeho bratra – místo toho ho naplnila hořká žárlivost a závist, což ho dovedlo až k vraždě.

Ale u křesťanů to bude naopak. Jejich srdce je naplněné vděčností, a proto se s radostí přimlouvají za své bratry a sestry. Boží lid je královským kněžstvem a úkolem kněží je kromě jiného, přimlouvat se za Boží lid. Vidíme, že to je úkol každého z nás.

A za koho se máme modlit? Především za svaté. Souvisí to s tím, o čem jsme mluvili minule – se vzájemnou láskou. Kristova krev pojí křesťany pevněji než jakékoliv jiné pouto a to znamená, že se jejich láska bude směřovat na prvním místě ke svatým, tedy k bratrům a sestrám v církvi, a stejně tak jejich přímluvné modlitby budou mít nejprve na srdci svaté.

B. Co?

 Druhá otázka, kterou si musíme položit v souvislosti s přímluvnou modlitbou, je, za co se máme modlit. O tom je zbytek první kapitoly a my ho společně důkladně probereme. Ale kdybychom to měli shrnout, tak bychom řekli, že je třeba se modlit především za to, abychom lépe znali Boha. A to je něco, co se nakonec týká jak věřících, tak nevěřících – všichni potřebujeme lépe znát Boha a poznat ho můžeme skrze Ježíše Krista.

Čím lépe budou bratři a sestry kolem nás znát Krista a čím více mu budou podobní, tím lépe bude nám samotným ve společenství Božího lidu. A čím lépe budeme my sami znát Pána a čím více mu budeme podobní, tím lépe bude ostatním v naší přítomnosti a tím větší radost budou mít ze společenství s námi. Tím více bude také patrná naše víra v Pána Ježíše i láska k druhým.

Samozřejmě že nic není vyňato z našich modliteb, ale každá věc – časná i věčná v nich má své místo. Máme se modlit za věci všedního dne i za veliké věci Boží, které teprve přijdou – ale to obojí musí vést k tomu, že budeme více poznávat Toho, který přišel, aby zachránil hříšníky, Pána Ježíše Krista. Lidé, věřící i nevěřící, budou poznávat evangelium – že Ježíš Kristus byl ukřižován, zemřel kvůli našim hříchům na kříži Golgoty a byl pohřben, ale třetího dne slavně vstal z mrtvých. Nyní se přikazuje všem lidem, aby činili pokání, litovali svých hříchů a věřili v jednorozeného Syna Božího, který byl vydán za nás.

Závěr

Pavel bez přestání děkoval za křesťany a přimlouval se za ně. Ve druhé kapitole listu jasně vysvětluje evangelium – je zde jasná souvislost mezi přímluvou a porozuměním evangeliu. Svými modlitbami Pavel vyjadřoval svou naprostou závislost na Bohu – svou vděčností i svými přímluvami. Křesťan, který se nemodlí, svým postojem říká, že Pána Boha nepotřebuje. Modlitbou říkáme, že Boha potřebujeme, že bez Něj nemůžeme dělat vůbec nic. A je jednou zda se to týká díkůvzdání nebo přímluvy – obojí je stejně důležité a obojí musí mít své místo v našich životech.

Zakončeme pasáží z Efezským 6:

• Efezským 6:18-19 V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia…

Amen.

 

---

[1] T. Goodwin & B. Palmer, Co se děje, když se modlím, s. 30