Svatým věřícím v Kristu – Ef 1,1

Nejdůležitější doktrína

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 15. září 2013

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Dnes poprvé otevíráme Pavlův list do Efezu. Jedná se o jednu z nejkrásnějších biblických knih. Jeden autor o ní napsal, že je „korunou a vrcholem Pavlovy teologie.“ Tato kniha patřila mezi nejoblíbenější knihy jak církevních otců, tak také reformátorů, puritánů a dalších velkých Božích mužů.

Viděli jsme počátky Božího díla v Efezu. Založení církve, její upevnění, zakotvení, viděli jsme probuzení, které bylo v Efezu a v širokém okolí. Během doby Pavlova působení v Efezu vznikly církve v Kolosis a v Laodikeji, a kromě nich pravděpodobně také všechny ostatní církve jmenované ve Zjevení 2-3: církev v Pergamu, Smyrně, Thyatirech, Sardách a Filadelfii. Církev byla ustanovena a upevněna, jak to Pavel napsal i Efezským:

  • Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Deset let po vzniku této církve, v roce 62 po Kristu, napsal apoštol Pavel z vězení dopis církvi do Efezu. Pojďme teď přečíst prvních čtrnáct veršů první kapitoly a potom se budeme zabývat prvním z nich. Ef 1,1-14. Modl. Otázky.

Úvod

Máme před sebou první verš knihy, kterou anglický romantický básník popsal slovy: „Nejbožštější skladba člověka.“ První dva verše tohoto listu tvoří úvod do listu a je v naší přirozenosti, že když čteme epištoly, tak těmto úvodním veršům obvykle nevěnujeme příliš mnoho pozornosti. Většinou rychle spěcháme dále, k těm velikým věcem, které jsou dále v textu. Myslím, že takto jednáme normálně v jakékoliv jiné knize. Neradi čteme úvody a předmluvy. Chceme jít dál. Ale úvod, který je dneska před námi, je úvodem, u něhož bychom se měli zastavit.

A. Boží slovo

To platí o každém úvodu v listech Nového zákona. I kdyby to nemělo být kvůli ničemu jinému, tak musíme těmto slovům věnovat svou pozornost jednoduše proto, že to je Boží slovo, jsou to slova inspirovaná Duchem svatým. Ale jsou i další důvody – často je v těchto úvodních slovech skryté ohromné bohatství a obsahují velmi důležité doktríny.

Právě tak je to v listu Efezským. V prvním verši čteme: „Pavel, z Boží vůle apoštol Ježíše Krista, bratřím věrným v Kristu Ježíši.“ (E). Ekumenický překlad není v tomto případě úplně nejlepší. Doslově bychom mohli tento text přeložit takto: Pavel, apoštol Ježíše Krista z vůle Boží, svatým jsoucím v Efezu a věřícím v Kristu Ježíši (viz osnova).

B. Kdo je to křesťan?

Tady se setkáváme s nejdůležitějším křesťanským učením ze všech – je to učení o tom, kdo je to křesťan. To je naprostý základ, bez kterého není možný křesťanský život. Je to učení, které nikdy nemůže být opakováno tak často, aby to bylo skutečně dostatečné. Jedná se o učení, které musíme zdůrazňovat v dnešní době, protože právě dnes v této oblasti panuje nejvíce zmatků. Zároveň se jedná o učení, které má vliv jak na další doktríny, tak především na praxi, na život křesťanů a křesťanské církve. Proto je nezbytné, abychom měli jasno v tom, kdo je to křesťan.

Moji milí, jestliže nerozumíme tomu, kdo je to křesťan, tak to jednoduše znamená, že nerozumíme učení o spasení. Jak ale může být někdo spasen, když neví, co to spasení je? Takový člověk může být doopravdy zachráněn, ale také nemusí – klidně může žít v ohromném sebeklamu.

V době komunistické totality nás stát chtěl tak moc ochránit, že nikomu nedovolil, aby mohl svobodně cestovat, a už vůbec ne do nekomunistických zemí. Na hranicích byly ploty s ostatnatými dráty nabité elektřinou a vojáci, kteří hlídali hranici, zastřelili každého, kdo se pokusil ze země odejít.

Byli tady převaděči, kteří potají převáděli lidi na Západ. Ale někdy se také takový převaděč dal služeb komunistické tajné policie a potom s lidmi, které převáděl, sehrál takové divadlo. Všechno vypadalo opravdově, akorát ten hraniční plot nebyl pravým plotem, za kterým byla cizí země, ale byl někde na české straně „za plotem“ čekali estébáci v německých uniformách. Lidé měli pocit, že jsou v bezpečí, ale přitom byli přímo na cestě do lágru.

Satan je mistr převleků. Apoštol Pavel říká, že se převléká za anděla světla (1 K 11,14), aby svědl lidi a mohl dál držet v zajetí temnoty a hříchu – ačkoliv oni si budou myslet, že jsou ve světle a jsou zachráněni.

Nutně potřebujeme vědět, kde je hranice mezi nebem a peklem, mezi spasením a odsouzením. Potřebujeme rozumět tomu, kdo je to křesťan, protože jinak se může stát, že se ocitneme mezi těmi, kteří v onen den přijdou za Pánem a budou volat: Pane, Pane.

  • Matouš 7:23 A tehdy já prohlásím [říká Ježíš]: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘

Hned prvním veršem epištoly apoštol Pavel vyučuje efezské křesťany.

C. Autor a adresáti

Ještě se podívejme na tři věci z první poloviny prvního verše:

1. Autorem epištoly je Pavel. Ke svému jménu tady připojuje také charakteristiku: apoštol Ježíše Krista. Použitý tvar ukazuje nejenom na to, že je Kristovým vyslancem, ale zahrnuje v sobě také určitý aspekt vlastnictví. Je to něco, co jinde Pavel rád vyjadřuje slovem ‚otrok‘. Patří Kristu a slouží mu celým svým životem.

2.  Není to něco, co by si sám vybral nebo k čemu by ho povolali lidé. Stalo se to z Boží vůle. Je to ve zkratce totéž, co zdůrazňuje církvím v Galácii:

  • Galatským 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých…

Pavel nejedná za sebe nebo ze své vlastní autority. Bůh ho poslal. Bůh ho ustanovil apoštolem. S touto autoritou, která není z něj, píše křesťanům:

3. Jsoucím v Efezu. V ekumenickém překladu Bible tato slova najdete v poznámce pod čarou. Je to proto, že v některých významných starověkých rukopisech tato slova nejsou. Ovšem v dalších rukopisech tato slova jsou a je celá řada dobrých důvodů, proč máme trvat na tom, že tato slova byla součástí původního textu Pavlova listu.

To, že někde nejsou, vysvětlují někteří badatelé tím, že Pavel napsal list, který byl určen nejenom efezské církvi, ale také dalším. A tak v listu do Efezu tato slova zůstala, zatímco v kopiích tohoto listu, které byly poslány ostatním církvím písař slovo Efez vynechal. Tato skutečnost má velký význam také pro nás. Říká nám totiž prostou věc – dopis Efezským nebyl napsán jenom pro nějaké dávno mrtvé křesťany, nebyl napsán pro učence, kteří nad ním budou hloubat, nebyl určen kazatelům církví nebo zvlášť zbožným lidem v církvi, nebyl napsán ani pro ty, kteří nevědí, co by měli dělat a nemají na práci nic jiného než studovat Bibli. Nic takového! Tento list byl napsán všem křesťanům. Tento list je určen také vám. Byl napsán pro každého člověka v Kristově církvi, pro velkého i malého, vzdělaného i nevzdělaného. Tohle je dopis pro tebe, bratře, sestro, milí přátelé.

I. Křesťané jsou svatí

A hned od prvního verše jde k těm nejdůležitějším věcem pod sluncem. Kdo je to křesťan? Podívejte se, jak v našem textu apoštol Pavel oslovuje ty, kterým píše: svatí! Pavel píše církvi a to znamená svatým.

Když slyšíme ‚svatý‘, tak se možná trochu lekneme. Možná se nám vybaví dlouhý seznam toho, co se musí nebo nesmí. Možná se nám vybaví mrtví lidé, kteří musí projít dlouhým procesem kanonizace, aby mohli být prohlášeni za svaté. Obě tyto myšlenky jsou Božímu slovu úplně cizí. Obojí jsou výmysly lidí, kteří neznají Boha, který jediný je svatý.

Svatý prostě znamená oddělený. Nejvíce se toto slovo v Bibli používá o Bohu a jenom o něm také platí, že je svatý sám o sobě, ze své podstaty. Cokoliv dalšího je svatého – a mohou to být předměty, jako byl oltář v chrámu, nebo schrána smlouvy, stánek, mohou to být místa, dny, období nebo lidé – to všechno má svou svatost odvozenou od svého vztahu k Bohu.

Svaté je to, co Bůh prohlásí za svaté. Když tedy mluvíme o křesťanech, tak být křesťan, znamená být svatý. Jak tomu máme rozumět? Ve dvojím smyslu:

A. Svatý znamená oddělený od…

Být křesťan znamená být svatý a to na prvním místě znamená být oddělený od světa a od hříchu. Ale svatý v tomto smyslu – řečeno o křesťanech – neznamená dokonalý.

Křesťané v Efezu dokonalí nebyli. Někteří z nich byli ‚zmítáni a hnáni závanem kdejakého učení‘ (Ef 4,14), dokonce mezi nimi byli falešní učitelé, jako byli Hymenáios a Filétos (2 Tm 2,17), kteří podvraceli víru některých bratří. Dalším lidem v této církvi Pavel musel napsat:

  • Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade… 29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo… 5:3 O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví…

Přesto nazývá tyto lidi svatými. Je to pro ně připomínka toho, kým je Bůh učinil a kým mají být. Tohle je jasná křesťanská hranice. Na jedné straně je světlo svatosti a na druhé straně temnota hříchu. Křesťané byli přeneseni ze smrti do života, z království temnoty do království Božího Syna.

Byli odděleni od hříchu – jejich hříchy byly odpuštěny, protože je na sebe vzal Ježíš Kristus. Na kříži za ně zaplatil svým životem, na kříži nesl Boží hněv místo nás. Tak z nás všechny hříchy sňal. Všechny! Minulé, přítomné i budoucí. Žádný hřích není tak velký, aby na něj Kristova oběť nestačila. Žádný hřích také není tak malý, aby kvůli němu Kristova oběť byla zbytečná. Kristus nás svým křížem oddělil od hříchu. To znamená, že jsme svatí.

Křesťané jsou také odděleni od světa.

  • Jan 17:6.14 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. … Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.

Křesťané jsou svatí, protože jsou oddělení od světa. Svatý Bůh a hříšný svět to jsou dvě věci, které nejdou dohromady. Jakub říká:

  • Jakubův 4:4 …nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

A Jan připomíná milovaným dětem Božím:

  • 1 J 2:15-17 Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.

Křesťan je ten, kdo dychtí po Bohu, kdo chce činit Boží vůli, kdo si zakládá na tom, co chce Jeho nebeský Otec – takový člověk je oddělený od světa.

Pavel píše církvi do Efezu – církvi, která žije ve světě, ale není ze světa. Nežije jako svět, nekopíruje věci světa, neuctívá Boha světským způsobem, neraduje se ze světských věcí, ale z nebeských.

Křesťané, vy jste svatí! Jste oddělení od hříchu a od světa. Váš život je jiný, než život světa. Vaše myšlení se úplně liší od myšlení hříšníků. Už nejste v temnotě, ale ve světle Boží svatosti. Právě toto je jedna z nejdůležitějších věcí, které musíme porozumět ohledně toho, kdo je to křesťan. Křesťan je svatý a to znamená oddělený – od světa a hříchu. Ale nejenom to:

B. Svatý znamená oddělený pro…

Svatost má dvě stránky – negativní a pozitivní. Negativní je ta, o které jsme teď mluvili. Znamená to, že jsme odděleni od něčeho – od hříchu a světa. Znamená to, že něco musí z našeho života pryč, některé věci už nemají v našem životě místo. Nezmizí mávnutím kouzelného proutku – křesťané musí bojovat za svatost ve svém životě a tento boj je na celý život. Ale Bůh nás už prohlásil za svaté. Proto je naším cílem toto svatost uvádět do svého života.

Potom je tady také pozitivní stránka svatosti. To znamená, že jsme odděleni pro něco – mluvíme-li o svatosti, jsme odděleni pro Boha, pro život s ním, pro službu Bohu a jeho království. Tyto dvě stránky svatosti krásně popisuje:

  • 1 Tesalonickým 1:9 Lidé sami vypravují … jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému…

Na jedné straně je odvrácení od model, od falešných bohů tohoto světa a na straně druhé je služba pravému Bohu. To je druhá stránka svatosti. Jsme svatí pro Boha a službu Jemu samotnému, pro pravou bohoslužbu. Znovu je to jinými slovy to, co apoštol napsal církvi do Říma:

  • Ř 12:1-2 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Oddělení pro Boha znamená na prvním místě, že Bohu patříme, jsme jeho vlastnictvím. Bohu patří všechno, On je stvořitelem všeho a nic se nemůže vymknout Jeho vládě a správě. Ale křesťanou jsou zvláštním Božím vlastnictvím. Jsou Jeho vlastním lidem. Jsou lidem, který si Bůh oddělil ze všech národů, aby byli jenom Jeho a aby na nich ukazoval svou slávu. A netýká se to jenom lidí, ale skrze církev Bůh ukazuje svou slávu také nebeským mocnostem:

  • Efezským 3:10 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost,

To znamená být svatý pro Boha. Znamená to také, že jsme odděleni pro službu našemu Bohu. V době Starého zákona byli přesně takto odděleni lévijští kněží – byli svatí, oddělení pro službu ve stánku, v chrámu.

Nikdo jiný nemohl sloužit Bohu přijatelným způsobem, tady způsobem, v němž by měl Bůh zalíbení. Jenom ti, které k tomu určil. Ve Starém zákoně to byli Lévijci, které Bůh oddělil z prostředka Izraele. Ale o křesťanech je řečeno:

  • 1 Petrův 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘…
  • Zjevení Janovo 1:6 …a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce…

Každý křesťan je knězem Krále. Každý křesťan uctívá Boha a slouží mu. Křesťan, který neslouží, je protimluv. To je stejné, jako kdybychom řekli nevěřící křesťan nebo suchozemská ryba. To je prostě hloupost. Něco takového nemůže ze své podstaty existovat.

Tady je důvod, proč nás Bůh učinil církví. Sloužíme si jednak navzájem a potom společně sloužíme našemu Bohu a Králi. Je to také důvod, proč křesťané potřebují místní církev, viditelné Tělo Kristovo.

A na tomto místě musím zdůraznit jednu věc – když Duch svatý v Písmu používá slovo svatý o křesťanech, tak je to vždycky v množném čísle. Nikdy se nemluví o jednom svatém. Je tu důraz na společenství. To rozhodně neznamená, že bychom jako jednotlivci mohli přestat usilovat o svatost – spíš to naše úsilí podtrhuje. Musíme usilovat o svatost každý jednotlivě, protože potom bude zjevné, že jsme svatí společně.

Jeden z velkých kazatelů minulého století Aiden Wilson Tozer řekl, že skutečným ideálem křesťana není být šťastný a spokojený, ale být svatý.

II. Svatí jsou věřící v Krista

Apoštol Pavel tedy píše Kristově církvi v Efezu, svatým, věřícím. V originálním textu jsou slova svatý a věřící jsou spojena spojkou ‚a‘ (KRAL, B21). Nejde tady ale o dvě skupiny lidí – že by Pavel psal jednak svatým a jednak věřícím, kteří svatí nejsou. Obě slova jsou zde spojena takovým způsobem, který ukazuje na to, že to druhé slovo je synonymem toho prvního. To druhé slovo, slovo věřící, znovu trochu jiným způsobem popisuje to, co říká slovo první – svatí. Můžeme to říci také tak, že křesťané jsou svatí, protože jsou věřící v Pána Ježíše Krista.

A. Věrný věřící

Všechny české překlady tohoto verše kromě jediného (Petrů) překládají řecké slovo PISTOS slovem věrný. V řečtině skutečně toto slovo můžme mít jak význam věrný, tak také význam věřící. A záleží na kontextu, který z těch dvou významů použijeme.

V našem případě si myslím, že je lepší použít slovo věřící, protože Pavel píše křesťanům, Božímu lidu, což je „rodina věřících“ (J. Stott). Pavel nikde v listu nedává do kontrastu věrné a nevěrné svaté, ale popisuje svaté, kteří věří v Ježíše Krista. Stejné slovo nalezneme ve známém textu o Tomášovi:

  • Jan 20,27 Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" (nebuď nevěřící, ale věřící – ČSP)

Toto slovo slovo je tam hned dvakrát a je v aktivním významu – věřící.

Na druhé straně ale asi nejde úplně oba významy tohoto slova od sebe oddělit. Věřící v Krista jsou ti, kdo jsou věrní. Svatí jsou ti, kdo vytrvají až do konce a osvědčí svou věrnost, víru i svatost.

Svatý je ten, kdo je věřící v Krista Ježíše. Každý, kdo věří v Pána Ježíše Krista zjeveného v Písmu, je svatý. A naopak, kdo je nevěřící, ten svatý není. Žádný nevěřící není a ani nemůže být svatý.

B. Věřící v Krista

Také v této charakteristice nacházíme velmi zásadní věci, které se týkají porozumění tomu, kdo je to křesťan. Tady je skutečně asi nejdůležitější věc vůbec – křesťan je ten, kdo věří určitým věcem.

Vzpomínáte si na devatenáctou kapitolu Skutků? Apoštol Pavel potkal před Efezem nějaké učedníky. Z rozhovoru s nimi, nebo možná dokonce z jejich jednání Pavel vyrozuměl nějaké nejasnosti ohledně jejich víry a proto jim položil otázku, zda přijali Ducha svatého, když uvěřili. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že tito učedníci nevědí skoro nic o Pánu Ježíši Kristu. A tak jim Pavel zvěstoval Krista.

  • Sk 19:4-5  Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm - v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše.

Tady jasně vidíme, kdo je křesťan – je to ten, kdo věří Ježíše. Křesťan není nějaký hodný člověk, dokonce to není ani ten, kdo věří v Boha. Tito učedníci nepochybně v Boha věřili – ale o Kristu věděli jen málo nebo spíš nic. Křesťan není ten, kdo pravidelně chodí do církve. Už jsme zmínili, že křesťan usiluje o to být se svatými, tedy chodit pravidelně do církve. Ale samotné chození do církve z nikoho křesťana neudělá. Jenom víra v Pána Ježíše Krista, víra v evangelium je tím, co odděluje křesťana od nekřesťana.

Už jsem se setkal s lidmi, kteří se považovali za křesťany, chodili do církve, ale – podle svých vlastních slov – v toho Krista moc nevěřili. Ale Bůh sám ve svém Slově říká, že takoví lidé křesťané ve skutečnosti nejsou! To není můj nápad ani můj výmysl – to říká Boží slovo. A křesťané jsou ti, kdo Božímu slovu věří. Věří evangeliu – tedy dobré zprávě o Ježíši Kristu:

  • 1 Korintským 15:3-4 …že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem…

Křesťan je tedy ten, kdo věří zcela jasným a konkrétním věcem z Božího slova. Zásadní otázkou potom není, zda je člověk členem nějaké církve, ale zda cele a plně věří tomu, že Ježíš Kristus na kříži zaplatil za jeho hříchy a třetího dne vstal z mrtvých. Víte, komu jste uvěřili? Víte, čemu věříte? Víte, co obnáší křesťanská víra a křesťanské učení? Rozumíte tomu, co to je spasení podle Písma? Víte, jak může být člověk spasen? Jste připraveni dát odpověď každému, kdo by se vás ptal na naději, kterou jako křesťané máte (1 Pt 3,15)?

III. Křesťané jsou v Kristu

Poslední fráze, která popisuje křesťany, říká, že křesťané jsou svatí věřící, kteří jsou v Kristu Ježíši. Je velmi důležité, abychom rozuměli tomu, že obě slova – svatí i věřící se vztahují k tomu ‚v Kristu Ježíši‘. Svatí jsou v Kristu a stejně tak věřící jsou v Kristu.

V Kristu, v Něm – to je jedna z velmi důležitých frází nejenom v listu Efezským, ale v celém Novém zákoně. Když budete doma číst tento list, tak si schválně podtrhněte nebo vypište všechna místa, kde se tato fráze vyskytuje. Jenom v první kapitole je v jedenácti ze dvaceti třech veršů.

Pro pochopení toho, kdo je to křesťan, je tato fráze životně důležitá. Křesťan je jenom ten, kdo je v Kristu. Nikdo jiný křesťan není. Kdo není svatý, není křesťan, kdo nevěří v Ježíše Krista, není křesťan, kdo není v Kristu, není křesťan.

Co to znamená, že jsme v Kristu? Podívejme se jenom rychle na dvě věci:

A. Jsme části Jeho Těla, církve

Jsme v Kristu, a to znamená, že jsme součástí Jeho církve, Jeho těla.

  • Ef 4:15-16 On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Všichni křesťané, svatí, věřící v Ježíše Krista, jsou pevně spojeni dohromady a jednoho dne budou také viditelně shromážděni kolem své Hlavy, kolem Krista. On je tím, kdo nás spojuje.

Církev je tělo Kristovo, nevěsta Kristova, která čeká na svého Ženicha. S láskou svého ženicha vyhlíží, protože to byl On, kdo si jí zamiloval:

  • Efezským 5:25-27 …a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Křesťané, vy jste tímto svatým a bezúhonným tělem.

B. V novotě života

  • 2 Korintským 5:17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Novota života je to, o čem jsme mluvili celou dobu. Není možné být svatý, bez nového života, který je z Ducha svatého. Slyšíte to? Svatý život z Ducha svatého. Není možné žít ve víře, bez toho, aby nás Bůh probudil ze smrti do života. Svatý život je nový život. Život ve víře v Krista je nový život.

Jestli jste v Kristu, tak to bude vidět na vašem životě. Úplně stejně se bude projevovat svatost, oddělenost od světa a hříchu a oddělenost pro Boha a službu Božímu království. A víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,26). V Kristu máte nový život. Jenom v Něm a nikde jinde.

Závěr

Je tady pevné pouto, které spojuje všechny tři charakteristiky dohromady. Nedají se od sebe oddělit. Patří k sobě. Svatí, věřící, v Kristu – to je popis křesťana podle Božího slova. Toto je křesťan. Pavel začal u květu, tedy u svatosti a přes kmen víry šel až k samotnému kořeni – ke Kristu. Jedině v Kristu a skrze něj můžeme mluvit o křesťanovi. A když mluvíme o křesťanovi, tak mluvíme o svatosti a o víře.

A nakonec: V našem textu jsme viděli dvě místa, kde se křesťané nacházejí – v Efezu a v Kristu. To je úděl svatých věřících v tomto životě. I o vás je možné říct svatí, kteří jsou v Ústí, věřící v Kristu Ježíši. Náš domov je u Pána, ale nyní jsme ještě zde a čekáme na Něj. On přijde. Už nyní jsme v Něm.

Modleme se.

Rok

Osnova kázání