Spoluobčané svatých (Ef 2,19)

Jeruzalém – naše matka

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 8. února 2015

Pokoj vám a milost, milí přátelé. Chtěl bych, abychom dnes soustředili svou pozornost na další verš ve druhé kapitole listu Efezským:

• Efezským 2:19 Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny.
  

Před námi je dneska verš, který shrnuje předchozích osm veršů. Dostali jsme se k závěru druhé kapitoly a devatenáctým veršem otevíráme poslední souvětí této kapitoly. Viděli jsme odcizení, které bylo mezi námi a Bohem, viděli jsme Kristovo dílo smíření, které proběhlo jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru – jde o smíření mezi lidmi a smíření mezi člověkem a Bohem. Neustále jsme se vraceli k důrazu druhé poloviny druhé kapitoly a tím je společenství, skupinový rozměr Kristova díla smíření, je to důraz na Boží lid, na Kristovu nevěstu, církev živého Boha. A minulý týden jsme viděli vrchol celé druhé kapitoly, který je v tom, že společně, jako Boží lid přistupujeme v Duchu svatém skrze Ježíše Krista před Otce:

• Efezským 2:18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

To je také důvod, proč jsme dneska tady – abychom přistupovali před Otce. Tady je vrchol společného života církve – když se jako křesťané, jako církev, shromáždíme a přistupujeme před Otce. Proto je také společné shromáždění vrcholem života církve. Nyní přicházíme na svatou půdu, vstupujeme před Boží tvář, nyní otevíráme Jeho slovo a slyšíme Jeho hlas. Shromažďujeme se spojeni v jednom Duchu a přistupujeme – jak k sobě navzájem, tak i k Bohu jenom a jedině skrze Krista. On je tím základním úhelným kamenem, na kterém stavíme své životy a svou víru, skrze Něj i nyní přistupujeme před Otce. Kdyby tohle nebylo, nebyla by církev církví.

Po osmnáctém verši, který je vrcholem celého oddílu následují čtyři verše, které nám předkládají tři obrazy církve – církev je tu zobrazena jako město, jako rodina a jako svatý chrám. My se budeme těmito obrazy zabývat postupně, protože nám odhalují, co znamená církev a jak by měla církev fungovat. A to je v dnešní době velmi důležité, protože církev je mnohdy zaměňována za firmu na straně jedné nebo za zájmový klub nebo volné sdružení na straně druhé. Pokud ale porozumíme tomu, co je to církev z Božího pohledu, tedy podle Písma, povede nás to na kolena a před Boží tvář a budeme volat k Bohu a prosit Ho, aby se nad námi slitoval a vylil na tuto zem své probuzení.

Dnes je před námi první z těchto obrazů, podobizen Kristovy církve – a to je město Boží, obec, nebo společenství, společnost, království. Mluví se zde o občanech, nebo jak doslovně přeložili kraličtí bratři – spoluměšťanech. Je tu důraz jak na společenství, sounáležitost, tak také na – mohli bychom říci – politickou nebo státoprávní příslušnost. Ale než si ukážeme, co to znamená, musíme udělat ještě jeden krok zpátky a jít na samotný začátek našeho verše.

I. Proto tedy

Náš text začíná slovy „nejste již tedy“ (E), „a tak již nejste“ (B21), „proto již nejste“ (ČSP, Žilka), „tak tedy již nejste“ (Pavlík), což se asi nejvíce blíží původnímu významu. V originále je tam spojení, které říká něco jako „proto tedy“ nebo „v důsledku toho tedy už nejste…“ Je tam velmi silný a zřetelný odkaz na předcházející text. Tento odkaz je patrný ve všech českých překladech, ale v originálním textu je to skutečně silně zdůrazněno. Devatenáctý verš je důsledkem Kristova díla smíření, které je popsané ve verších 13-18. Apoštol Pavel chce, aby Kristovo dílo znovu vyniklo. Na začátku osmnáctého verše říká „v Něm“, v Kristu, v devatenáctém verši odkazuje na celé Kristovo dílo. Proto, kvůli tomu, co se stalo, v důsledku toho, co Kristus udělal na kříži Golgoty, už nyní nejste cizinci, ale vaše postavení se radikálně změnilo, a vy jste se stali spoluobčany nebo spoluměšťny svatých. Naše pozornost je směřována k nebeským věcem, ale v tom všem nemáme zapomenout, nemáme pustit ze zřetele, že tyto nebeské věci jsou nám přístupné jenom díky tomu, co vykonal Boží Syn. Podívejme se tedy na dvě věci, které zdůrazňuje předchozí text a které nám pomohou lépe uchopit verš, který dnes máme před sebou.

A. Kristovo dílo

Na začátku našeho oddílu – ve verších 11 a 12 – připomíná apoštol křesťanům z pohanů, čím kdysi byli. Říká jim, aby pamatovali na to, jak to bylo v jejich životě – je to slovo pro nás a my si musíme připomínat, že jsme byli bez Krista, bez společenství s Božím lidem, bez účasti na smlouvách zaslíbení, bez Boha i bez naděje ve světě. Přesně takový byl náš život. Ale podívejte se se mnou do třináctého verše – tady začíná změna: „Ale nyní…“ Tato změna je bytostně spojená s Ježíšem Kristem. V Kristu Ježíši… Skrze Jeho prolitou krev! Kristova krev přinesla změnu do našich životů, a proto můžeme s radostí volat: „Ale nyní…“

Apoštol Pavel ale chtěl, aby křesťané v Efezu, a spolu s nimi i my, opravdu porozuměli tomu, co se událo na kříži Golgoty, a proto nezůstává jenom u třináctého verše, ale jde dále. Bylo zde rozdělení, byl zde svár a boj, bylo tady nepřátelství, které oddělovalo člověka od člověka i člověka od Boha. Ale Kristus svou obětí zbořil zeď, která rozděluje, zrušil zákon ustanovení a předpisů, stvořil nového člověka, smířil lidi se sebou i s Bohem, na kříži usmrtil nepřátelství. Kříž je centrem. Na kříž to všechno ukazuje a na kříži se to všechno také odehrálo. Máme pochopit, že kříž nebyl jenom nesmírně krutým a brutálním popravčím nástrojem, ale že se především stal středobodem celé lidské historie. Tento Kristův kříž mění úplně všechno. Mění vztahy mezi lidmi, mění vztah mezi člověkem Bohem, mění lidskou přirozenost, mění zákonodárství, které je od Boha, začíná novou etapu lidství, protože vytváří úplně nového člověka, nové lidství. Je tady lidství podle Adama a je tady lidství podle Krista. Je tady cesta Adama, starého člověka, cesta staré, tělesné a hříšné přirozenosti, jak o ní také Písmo mluví, což je cesta prokletí a cesta záhuby. A pak je tady Kristův kříž… A s ním cesta nového člověka, nového stvoření, nového lidství, nové přirozenosti, cesta, která vede přímo do svatyně svatých, cesta která vede před tvář našeho nebeského Otce.

• Efezským 2:18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

To je vrchol Kristova díla a z něj potom vychází devatenáctý verš:

• Efezským 2:19 Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny. (ČSP)

Druhým důrazem našeho oddílu je:

B. Jednota

Ta jednota je patrná z verše 18, kde čteme, že před Otce přistupujeme obojí – Židé i pohané, tedy ti, kdo byli blízcí, i ti, kdo byli vzdálení. Viděli jsme, že ačkoliv Židé byli blízcí, protože Kristus byl z nich, z rodu Davidova, měli smlouvy, zaslíbení, společenství, Boha i naději, přesto nebyli dost blízcí, a mezi nimi a Bohem stále zůstávala opona. A teprve v Kristu mohou – stejně jako pohané – přistupovat před Otce. Je tady jednotný a společný přístup k Bohu.

A když se podíváme znovu zpátky do 13. verše, vidíme, že skrze Kristovu prolitou krev jsme se všichni – Židé i pohané – stali blízkými. On spojil v jedno (v. 14) to, co bylo znepřátelené, vytvořil jednoho nového člověka (v. 15) – z Žida a pohana stvořil křesťana, nové stvoření, novou rasu, v jednom těle usmířil nepřátelství (v. 16) a tak v jednom Duchu (v. 18) přistupujeme před Otce. To je jedno nové společenství, církev. V přístupu k Otci:

• Galatským 3:28 Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Doslova zde stojí, že jsme jeden v Kristu Ježíši. Jeden nový člověk, nevěsta Kristova – církev. Proto tedy už nejste cizinci, ale spoluměšťané svatých. Bylo důležité, abychom se vrátili zpátky k těmto věcem, abychom porozuměli souvislosti a kontextu, protože celý oddíl vede k církvi, která je jednotná, která drží pohromadě, je spojená a je budovaná. Pojďme tedy nyní dál.

II. Už nejste

Apoštol Pavel začíná svůj popis církve negativně. Začínat negativním vymezením se dnes příliš nenosí – ale nemusíme se toho bát, protože i Bůh to dělá ve svém Slově. Je tady negativní vymezení – byli jste něčím, čím už nyní nejste. V 19. verši jsou dvě dvojice, které spolu vytvářejí dva kontrasty – cizinci a přistěhovalci – a na druhé straně – spoluobčané a domácí. Cizinci vytvářejí protiklad ke spoluobčanům a přistěhovalci k těm, kdo jsou domácí. Dneska se zabýváme jenom tím prvním kontrastem – cizinci versus spoluobčané. Boží slovo tady křesťanům říká, že už nejsou cizinci.

A. Cizinci

Otázka, která se okamžitě objeví, zní, co to znamená? Byli jsme cizinci – co to přesně znamenalo? Slovo cizinec, které je tady použité, je slovo „xenos“, které v češtině známe ze slova xenofobie, to je obava z cizinců. Cizinec je někdo úplně neznámý, kdo sem nepatří. Je to člověk, který nezná jazyk, nezná zvyky té země, její zákony, pravidla. V dnešní době, kdy se Evropa spojuje a hranice mezi jednotlivými státy se stávají plně prostupnými, je pro nás stále obtížnější porozumět slovu cizinec. Ale jsou chvíle, kdy jasně víte, že jste cizinci. Přede dvěma lety jsme byli v létě s rodinou v Anglii. Jeli jsme tam autem a hned v prvním okamžiku, kdy vyjedete z trajektu, víte, že jste cizinec – všichni tam jezdí po špatné straně silnice. To je trochu úsměvná historka, ale pro nás musí být podstatné, co znamená cizinec v Písmu.

Musíme si uvědomit, že slovo cizinec může mít kladný význam – v listu Židům, v galerii svědků víry, se mluví o těch, kteří nás předešli ve víře:

• Žd 11:13 Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.

A v Matoušovi 25 o sobě mluví Pán Ježíš jako o cizinci – jedni Ho přijali a postarali se o Něj, pohostili Ho, aniž věděli, že je to On a budou přijati do Jeho slávy, zatímco jiní Ho odmítli a On je také odmítne.

Ovšem náš text nemluví o cizincích v pozitivním slova smyslu – byli jste cizinci, ale stali jste se občany. Slovo cizinec je zde zjevně něco, co není vysoce hodnoceno, má to negativní zabarvení. Možná si vzpomenete na scénu z knihy Genesis, kdy k Lotovi přišli andělé, aby ho odvedli ze Sodomy (Gn 19). Sodomští muži chtěli tyto Lotovy hosty zneužít, ale Lot se je snažil chránit, protože to byli hosté a nakonec jim místo nich nabídl své dvě dcery.

• Genesis 19:9 Oni však vzkřikli: ‚Kliď se!‘ A hrozili: ‚Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!‘

Lot už řadu let žil v Sodomě, doslova uprostřed nich – vzal si manželku ze Sodomy, vychoval tam své dcery, našel jim ženichy mezi sodomskými muži, ale přesto byl stále cizinec. Přišla chvíle, kdy mu to sodomští muži náležitě připomněli a nebýt zásahu andělů, nejspíš by ho zabili. Lot byl cizincem. Ale náš text jde ještě dál – slovo cizinec se nachází ještě ve v. 12 (B21):

• Efezským 2:12 V té době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Byli jste cizinci, pokud jde o smlouvy zaslíbení. Toto je opravdu důležité! Izraelci dostali smlouvy (v množném čísle) o zaslíbení (v jednotném čísle). Pokud jde o tyto smlouvy a o zaslíbení, byli jsme naprostými cizinci. Ovšem Boží zaslíbení pamatovalo i na nás, moji milí – Bůh zaslíbil Abrahamovi:

• Genesis 12:3 V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.

Šlo o zaslíbení Vykupitele. Davidův potomek usedne na Davidově trůnu, bude Králem Izraele a vybuduje Hospodinu dům, který bude věčný a kde se mu budou klanět všechny národy země. Co tímto domem a kdo je tímto Králem? Odpověď najdeme v Efezským 2 – tímto domem je svatý chrám, duchovní příbytek Boží, jejím základem jsou apoštolové a proroci a:

• Efezským 2:20 …úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš.

Tady je řeč o Kristově církvi. Tomu všemu jsme my, pohané byli cizí. Izraelci dostali smlouvy s tímto zaslíbením a vztahovali to všechno jenom na sebe. Ale jak jsme viděli – ačkoliv byli blízcí, nebyli dost blízcí. Zaslíbení nové smlouvy bylo naplněno v Kristu Ježíši, potvrzeno Jeho krví a zapečetěno Duchem svatým. Proto nyní skrze Krista v jednom Duchu přicházíme Židé i pohané k Otci. Ale než jsme se stali křesťany, byli jsme cizí těmto smlouvám. Byli jsme cizinci, kteří byli vzdálení, kteří byli bez Boha a bez naděje na světě. Právě toto znamená cizinec v našem kontextu. Ale náš text zdůrazňuje:

B. Co je staré, pominulo

Už nejste cizinci, vy všichni, kdo jste v Kristu Ježíši. Tohle je radostná zpráva, tohle je rajská hudba pro naše duše – skrze Krista už nejste cizí! Je tady velmi silný důraz na to, že co bylo staré, pominulo.

• 2K 5:17-18  Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista…

Byli jste cizí, byli jste cizinci, ale už nejste. Proto jsme tolik zdůrazňovali ono „ale nyní…“, které je ve třináctém verši.

• Efezským 2:13 Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově. (ČSP)

Když přišel do vašeho života Kristus, všechno se změnilo. Už nejste cizí, už nejste vzdálení, už nejste pod vládou ďábla, už nejste zmítáni svými žádostmi a touhami, ale vaším Pánem a vládcem se stal Ježíš Kristus, Bůh v těle. Proto tedy už nejste cizinci! A to nás vede k druhé polovině našeho vyjádření:

III. Ale jste

Nyní přicházíme k těm pozitivním věcem. Pavel chtěl, abychom nejprve porozuměli tomu, co jsme byli, že jsme byli cizinci a co už nejsme a potom pokračuje k tomu, čím jsme nyní. Je zde silný kontrast a je tady také několik věcí, které si musíme vysvětlit. První z nich se týká našeho:

A. Nové občanství

Už nejsme cizinci, ale jsme spoluobčané svatých, máme práva Božího lidu, jak volně překládá ekumenický překlad. Slovo spoluobčan se v Písmu vyskytuje jenom na tomto místě, ale myšlenka, která za ním stojí, se táhne celým Božím slovem od začátku až do konce.

V našem textu je slovo, které odvozené od slova město – proto v kraličtině máme ‚spoluměšťané‘ – což znamenalo totéž, co dnes znamená občan. Apoštol Pavel o sobě při svém zatčení v Jeruzalémě mluví jako o občanovi města Tarsu:

• Sk 21:39 Já jsem Žid z Tarsu v Kilikii, občan ne bezvýznamného města.

O něco dále (Sk 22,25), když ho chtěl setník dát zbičovat, se odvolává na své římské občanství. Vztáhnout ruku na Římana znamenalo vztáhnout ruku na Řím. Být občanem Říma znamenalo reprezentovat Řím, znamenalo to také mít ochranu Říma, znamenalo to právo být souzen podle římského práva před římským soudem – právě to apoštol Pavel později také využil. Být občanem nějakého státu tedy znamená požívat veškeré výhody, které tento stát dává.  

Když tedy mluvíme o novém občanství, o jaký stát se tady jedná? Jak máme tomuto občanství rozumět? Co konkrétně se v našem životě změnilo? Podívejte se spolu se mnou na dva verše:

• Filipským 3:20  My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.
• Koloským 1:13 [Bůh] nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.

Naše nové občanství je nebeské – je to občanství nebeského království. Každý, kdo je v Kristu, se stal občanem Božího království. V tuto chvíli je to království duchovní, což ale neznamená, že by nebylo skutečné. Už nyní jsme součástí tohoto království, toto království už je nyní tady. Ježíš říká:

• Lukáš 11:20 Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.

Křesťané jsou lidem tohoto království. Jenom nové stvoření může být jeho součástí. A nové stvoření se také modlí:

• Lukáš 11:2 Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Už jsme součástí tohoto království, Kristus už kraluje, už mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18), ve svém vzkříšení už usedl na trůn Davidův (Sk 2,30-32) a skrze své služebníky si podmaňuje národy – ze všech národů, kmenů, jazyků i ras si skrze evangelium povolává ty, kteří mu slouží a klaní se mu. A ti, kdo se mu nyní nepoddávají, kdo se nepodřizují Jeho vládě, odmítají Jeho slovo, nechtějí činit pokání a věřit evangeliu, budou před Ním pokořeni a budou muset sklonit svá kolena v den Jeho druhého příchodu, kdy bude toto Jeho království nastoleno viditelně a se vší slávou – jak zpíváme:

Každé koleno se skloní před Pánem, a každý jazyk vyzná, že On je Pán!

Milovaní, už nyní jsme občany Jeho království. To je změna, o které mluví apoštol v Efezským 2,19. Byli jsme cizinci, ale nyní jsme občané.

Království je to, o co v Písmu jde od začátku až do konce. Boží vláda je královskou vládou. Bůh se zjevuje jako král. Bůh není demokrat ani parlamentarista, Bůh je absolutní a naprosto svrchovaný vládce. Tato Jeho vláda má být zjevena na zemi. To je něco, co zde bylo od počátku. Starověcí králové označovali hranice svého území tak, že tam postavili své tzv. „výsostné znamení“. Jednalo se o znak, podobiznu nebo znamení daného krále. Mohli bychom říci, že to bylo něco jako erb, jak to známe z moderní doby, nebo státní znak, který můžete vidět na hranicích státu.

Když Bůh stvořil Adama a Evu, čteme, že je stvořil ke svému obrazu. Adam měl být představitelem Boží vlády na zemi. Byl Božím obrazem a to mělo říci celému stvoření, že tady vládne Bůh. Co měli Adam s Evou udělat?

• Genesis 1:28  A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Jinými slovy – úkolem Adama a Evy bylo rozšířit Boží království na celou zemi. Boží vláda má být zjevná úplně všude. A i když přišel Pád a Adam s Evou byli vyhnáni z Edenu, na tomto Božím záměru se nic nezměnilo.

• Abakuk 2:14 Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře.

Toto je úkol křesťanů – máme jít do celého světa a kázat evangelium všemu stvoření. To mají dělat křesťané, kteří byli stvořeni Bohem, aby přijali podobu Jeho Syna (Ř 8,29). Jdeme, kážeme evangelium, ti, kdo uvěří, jsou pokřtěni a vyučováni v poslušnosti Pánových příkazů a jdou a kážou evangelium atd. Je tady Boží obraz, který naplňuje zemi.

• 2K 10:5 Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista.

Všude tam, kde Kristus vládne – a Jeho vláda začíná u lidského srdce – je Boží království. To je začátek toho, co bude jednoho dne zjeveno v plnosti. Vraťme se teď ale ještě zpátky do Efezským 2,19. Není rozhodně bezvýznamné, že když apoštol Pavel mluví o občanství, použil slovo, které odkazuje na město. Otočte teď se mnou do listu Galatským – Pavel mluví o zákonu a říká:

• Ga 4:22-26 Čteme tam, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze ženy svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka.

Jeruzalém – budoucí, přicházející Jeruzalém, je matkou všech, kdo jsou v Kristu. Jsme občané nového Jeruzaléma. To je obraz nového zákona. Všimněte si, že Pavel tady mluví o novém narození podle zaslíbení, mluví o smlouvě zaslíbení, mluví o znovuzrození, které není z člověka, ale je z Boha. Mluví o tom, že ten nynější Jeruzalém, který je ve státě Izrael, vede lidi do otroctví zákona, ale budoucí Jeruzalém – ten, který sestupuje od Boha a který Písmo jasně označuje jako nevěstu Ježíše Krista, tedy Kristovu církev, je svobodný. To je to zaslíbené město s pevnými základy, které vyhlížel Abraham, když putoval jako cizinec zaslíbenou zemí. Nebyla to především půda v zemi kolem řeky Jordánu, ale byl to nebeský Jeruzalém a občanství Božího království – k němu upínal svůj duchovní pohled a k němu se upíná také naše naděje, protože to je to město, jehož jsme už nyní občany. Poslechněte si, o jaké slávě tady mluvíme – jak to popsal autor listu Židům (možná Lukáš), který mluvil o slávě, kterou zakusil Mojžíš a Izraelci pod horou Sinaj – byla to ohromná sláva, ale potom je tu stejně veliký kontrast, jako v našem textu:

• Židům 12:22-24 Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.

Tento text je spojnicí s posledním věcí, kterou musím z našeho textu zmínit:

B. Nové společenství

Apoštol Pavel mohl jednoduše napsat, že jsme občané nového Jeruzaléma. Ale Duch svatý chtěl, aby v Písmu bylo něco jiného – aby zde stálo, že jsme spoluobčané svatých. Odpověď na to, kdo jsou tito svatí, jsme slyšeli z listu Židům – slavnostní shromáždění církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, zesnulí spravedliví, kteří již dosáhli cíle. Jsou to všichni, kteří nás předešli ve víře – v kontextu listu Židům jsou to věřící počínaje Ábelem, přes Henocha, Noeho, Abrahama atd. až po svaté generace, která nás právě předešla ve víře. To je duchovní společenství, na kterém se už nyní podílíme, to je Kristova církev, ačkoliv ti, kteří zemřeli před Kristovým příchodem, do ní byli připojeni až po Kristově zmrtvýchvstání. Když byl Kristus ukřižován:

• Mt 27:51-53 …chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.

A na začátku dvanácté kapitoly listu Židům čteme:

• Židům 12:1 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků…

Jsme spoluobčané svatých. Boží tady zdůrazňuje nové společenství. A hlavní důraz je položen na společenství, komunitu, kolektiv, vztah. Křesťanství není náboženství individualistů! Jsme spaseni jako jednotlivci skrze osobní víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Věřit můžeme jenom sami za sebe, činit pokání můžeme jenom sami za sebe, chodit s Kristem můžeme jenom sami za sebe – nic z toho nemůžeme udělat za nikoho druhého. Stejně tak potřebujeme sami za sebe přistupovat k Otci v Duchu svatém skrze Ježíše Krista – ale na tomto místě se musíme zastavit, protože stejně nutné a možná i důležitější je, že přistupujeme k Otci v jednom Duchu skrze Ježíše Krista společně, jako církev, jako společenství, jako jedno Tělo, kde Kristus je jedinou hlavou. To je význam slova spoluobčané.

Každý nevěřící se jednoho bude muset postavit před Boží tvář a bude tam stát sám za sebe, bude souzen za své hříchy a sám bude navěky hořet věčným plamenem Božího soudu. Peklo bude plné padlých andělů v čele se satanem, bude také plné těch, kteří vzdorují Bohu, možná po vzoru ostatních a spolu s nimi, kteří nechtějí uposlechnout Božího příkazu činit pokání a věřit evangeliu. Ale každý z těchto odsouzených, jak anděl, tak člověk, budou v pekle sami. Nebude tam žádné společenství, žádná komunita bezbožných, bude tam jenom pláč a skřípění zubů.

Ale Boží člověk, i kdyby v tomto světě stál úplně sám, je už nyní součástí společenství svatých, už nyní mu patří spoluobčanství v novém Jeruzalémě, kde už nikdy nebude sám, ale bude navěky součástí Kristovy nevěsty, svaté církve, nebeského Jeruzaléma. To je výsada, kterou můžeme zakoušet už nyní! Byli jste cizinci, ale nyní jste se skrze Krista Ježíše stali spoluobčany svatých, máte práva Božího lidu a váš pravý domov je ten, který s nadějí a touhou vyhlížíte. 

Amen.