Měj dobrou pověst - Tt 2,6-10

Jak ozdobit Boží Slovo

Petr Papež, Ústí nad Labem 1. dubna 2007

Chtěl bych začít dnes varováním. Boží Slovo je mocné a může i dnes skrze následující kázání radikálně zasáhnout do vašeho života. Pokud budete poslouchat a vezmete si učení Bible k srdci, tak vám hrozí to, že váš život už nikdy nebude stejný. Studium dnešního oddílu určitě změnilo můj život, i když jsem docela dobře znal učení, které obsahuje, a doufám, že ho změní i vám.

Tři pojítka v Tt 2,1-10

1. Další skupiny lidí

Navážeme dnes plynule na minulý oddíl, protože ten dnešní je zjevně přímým pokračováním a to v několika ohledech. Minule jsme slyšeli, jak Pavel dává Titovi instrukce o starších mužích a ženách a potažmo o mladších ženách. Měl k nim mluvit, co odpovídá zdravému biblickému učení, založenému na zjevení od Boha a ne na lidských výmyslech. Dnes se posuneme k dalším skupinám lidí. Pavel Titovi píše, že má rovněž nebo podobně vyučovat mladší muže a otroky. Je zde tedy souvislost, co se týče skupin lidí. Ten dnešní oddíl doplňuje úplný seznam lidí, o kterých Pavel Titovi píše. Pavel má na paměti, leží mu na srdci, různé skupiny lidí. Jsou pro něj všechny důležité. Není nikdo, na kom by nezáleželo.

2. Nutnost souladu učení a jednání

Na všech lidech záleží v té 2. kapitole Titovi zejména proto, že je třeba, aby všichni žili v souladu s učením evangelia. To je další souvislost s prvními pěti verši 2. kapitoly. Tam šlo o to, jak se mají chovat starší muži a ženy a mladší ženy a teď půjde o to, jak se mají chovat mladší muži a otroci. Pavel tedy píše Titovi postupně o různých skupinách lidí a pro všechny skupiny má požadavky na řádný křesťanský život. U všech se má projevit chování, které odpovídá tomu, že byli zachráněni z života, ve kterém patřili hříchu. Měl se u nich projevit znovuzrozený život, morální život, který odpovídal křesťanskému učení o spasení a o životě pro Boha. Jejich jednání mělo jít v ruku v ruce s křesťanským učením o spasení z hříšného způsobu života. Učení a jednání jsou v křesťanství, tedy u nás křesťanů, dvě nerozlučně spojené věci. Jsou to dvě strany jedné mince. Jsou to dvě nerozlučně spojená siamská dvojčata, která bez sebe nemohou žít. Jakmile jejich spojení poškodíte nebo je dokonce odloučíte, umírá pravý křesťanský život. Nebo použiji ještě lepší ilustraci, která se krásně hodí k jaru. Zamyslete se nad tímto! Představte si zdravého křesťana, o kterém píše Pavel, jako vyklíčené semínko plné života. Klíček, který vyrůstá ze semínka, samozřejmě nemůžete mít bez semínka. Tím semínkem je křesťanské učení, zejména o tom, k čemu došlo, když jste uvěřili v Ježíše Krista a tom jaké to má následky. Když nevíte, k čemu došlo ve vašem životě, když jste uvěřili, a jaké to má následky, těžko budete podle toho jednat. Naše představa o tom, jak máme jednat, závisí na našem učení o Bohu a jeho Kristu. Zdravě jednat nemůžete bez zdravého učení. Na druhou stranu, když máte zdravé biblické učení, kterému věříte, a které vás vede k určitému jednání, ale vy tak nejednáte, je to mrtvá víra. Je to jako, když máte zavlažené semínko, ale z toho semínka nic nevyroste. To ale není přirozený stav. List Titovi nás volá k tomu, abychom jako semínka vyklíčili. Samozřejmě, že nikdo z nás není schopen bez Boží milosti žít podle Boží vůle. Bůh nás skrze Pavla učí žít morálně, ale není to život, který bychom byli schopni žít sami od sebe. Když mluvíme o tom, jak máme žít, tak celou dobu bychom měli mít na mysli, že takového života můžeme dosahovat jen proto, že se k nám Bůh sklonil ve své milosti, jak je to ve verši 11, kterým se budeme zabývat po velikonocích: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem .“ Ta stejná milost, která přináší spásu nás také učí, jak žít jako spasený člověk. Ani na chvilku si nesmíte myslet, že morální život vede k omilostnění Bohem. Naopak, milost od Boha vede k morálnímu životu. Příčinou nebo důvodem našeho vzklíčeného života je Boží milost. Bůh nás spasil, i když jsme si to nezasloužili. Udělal to jen ze svého rozhodnutí. Ale je ještě jeden důvod, proč žít zdravý křesťanský život.

3. Stejný účel instrukcí

Tímto důvodem opět navazujeme na předchozí oddíl, kde se už také objevil. Ptáme se proč, za jakým účelem máme žít podle Pavlových instrukcí? A Pavel se opakovaně několikrát vyjadřuje v tom smyslu, že účelem čistého křesťanského života je vydat dobré svědectví o Božím Slově před nevěřícími. V pátém verši zakončuje Pavel soupis povinností žen slovy: „aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ A podobný účel se objevuje ve verši 8: „aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného“. A ve verši 10: „a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha“. Tedy to, co děláme ve svém každodenním životě má nesmírný duchovní dopad. Má to takový dopad, že to rozhoduje o vážení si nebo znevažování Božího slova. Naším životem můžeme rozhodnout, zda nevěřící bude mít čím ospravedlnit to, že odmítá Boží Slovo nebo jestli naopak bude veden ke změně smýšlení a k poslušnosti Božímu Slovu.

Takže v návaznosti na kázání z minulé neděle budeme sledovat v textu tři věci, o kterých jsem mluvil. Zopakuji je. Budeme se dívat na různé skupiny lidí, o kterých Pavel Titovi dává instrukce. Budeme se dívat na to, jaké instrukce to jsou. A budeme rozebírat, k čemu je uvádění těch instrukcí v praxi. Občas se dostaneme k některým podrobnostem a techničtějším věcem, které souvisí s textem, ale v zásadě budu pořád mluvit o těch třech věcech.

Mladší muži - výklad v. 6-8

Pojďme se teď tedy podívat podrobněji nejdříve na v. 6-8. Jak jsem řekl, Pavel se i nadále zabývá dalšími skupinami lidí, o které se má Titus postarat. A tou další skupinou jsou mladší muži, v. 6: „rovněž mladší muže“. A co má Titus dělat s mladšími muži? „Rovněž mladší muže napomínej, ať jsou ve všem rozvážní.“ Titus má mladší muže napomínat nebo také povzbuzovat, protože původní slovo, parakaleo, má často povzbudivý až utěšující význam, aby byli rozvážní.

Teď další slovo. Rozvážní, sofroneo, se už v tom původním řeckém textu ve druhé kapitole už vlastně několikrát, i když v maličko jiném tvaru. Rozvážnost byla požadavkem jak u starších mužů, tak u mladších žen, které měly být učeny staršími ženami. Ekumenický překlad to ve 2. verši i v 5. verši překládá jako „rozumní“ či „rozumné“, ale je to vlastně to stejné jako slovo „rozvážní“, které je určeno pro mladší muže. A slovo stejného základu najdeme neomylně i v 1. kapitole 8. verši u požadavků na biskupy. Všichni tedy máme být rozumní nebo rozvážní, nemáme dělat ukvapená věci, kterých bychom později litovali, protože jsou hříšné a nejsou v souladu s naší vírou. Nemáme jednat jako smyslů zbavení. Máme se ovládat, ovládat svoje neposvěcené touhy, svoji impulzivnost, všechno to, co nás vede k hříšným skutkům, o kterých víme, že nejsou správné, a vyhnuli bychom se jim,, pokud bychom jednali v souladu s novým životem, který máme od Boha a pro Boha.

A máme tak jednat ve „ve všem“. To bychom dnes nazvali jako holistický přístup. Nemáte se ovládat jen v něčem, ale ve všem. Váš život je jeden celek a není žádná výjimka - ve všem máme být rozvážní. Často o tom musím přemýšlet například ve sportu, kde se mi to nevede. Možná se trénink zdá nedůležitý, ale není to tak. Mohl bych si říct, že se dá leccos omluvit zápalem hry, ale není to tak. A tak se často modlím, abych se ovládal ve sportu - abych se nerozčiloval, aby mi neuteklo žádné hrubé slovo, abych někoho nekritizoval bez lásky. Všechno je důležité pro Boha.

V úterý jsme se snažili podle různých náhledů určit, kdo to je starší muž. Ale i kdyby se nám to přesně nepovedlo, tak víme, že požadavek rozumnosti platí pro všechny muže. Nemůžete říct, že patříte k mladším mužům a tak je celkem jedno, jestli podlehnete nějaké formě mladické nerozvážnosti. Možná, že se liší důvody nerozvážnosti u mladších mužů, u starších mužů a u starších a mladších žen, ale u všech platí stejný požadavek. Nemyslete si proto, že když mluvíme dnes o mladších mužích, že se vás to netýká. Týká se vás to, protože je zde shoda požadavků. A mimochodem se vás to také dnes všechno týká, protože máte vědět, jaký má být mladý muž podle biblického učení, čeho si u něj máte cenit, v čem ho máte povzbuzovat, za co si ho máte vážit a naopak kdy ho máte napomínat.

A jelikož Titus sám byl pořád ještě mladší muž, tak po něm chce, aby byl příkladem pro mladší muže na Krétě, v 7: „a sám jim dávej dobrý příklad“. Pokud čtete své Bible pravidelně, tak samozřejmě víte, že jsme vícekrát vyzýváni, abychom následovali něčí příklad. Jak se říká, příklady táhnou. Ovšem v tom případě je kriticky důležité, jaký příklad si před sebe postavíme. Potřebujeme dobré příklady. Jako křesťané máme následovat samozřejmě Kristův příklad. Ale máme také následovat Pavlův příklad, tak jako on následuje příkladu Kristova. Máme následovat příkladu proroků. Příkladem nám mají být starší-biskupové. Příkladem pro ostatní se stali tesaloničtí křesťané. Příkladem má být Timoteus. Příkladem má být Titus. Mohli bychom strávit dlouhou dobu probíráním jednotlivých veršů, kde se objevuje slovo příklad, ale nemáme na to teď prostor.

Co překládáme jako „příklad“ je vyjádřeno v řečtině, tedy v původním jazyce Nového zákona, různými slovy. Někdy je to jen předložka, často je to slovo připomínající do češtiny převzatý výraz imitovat. Jindy, jako tady ve verši 7 je v originále slovíčko typos, což je samozřejmě typ. V některých verších se dokonce objevují obě dvě slova. Zopakuji, že ve verši 7 máme slovíčko typos a mladší muži tedy mají odpovídat určitému typu, kterým pro ně má být Titus. Když se podíváme na prvotní význam slova typos, tak to přeneseně znamená, že mladší muži mají mít stejný dopad, mají zanechat stejnou stopu, jako Titus.

A v čem konkrétně má být Titus příkladem, čeho má být typem? V ekumenickém překladu, který máme před sebou, se nám ztrácí skutečnost, že má být příkladem dobrých skutků, tak jak je to v originále a v dalších překladech. Nemá tam být jenom „a sám jim dávej dobrý příklad“, ale spíš „a sám jim dávej příklad dobrých skutků“. Už jsme si všimli, že se v listu Titovi několikrát mluví o dobrých skutcích. A tak nám ten příklad dobrých skutků krásně zapadá do celého listu. Například o falešných učitelích je na konci první kapitoly řečeno, že jsou „neschopni jakéhokoli dobrého skutku.“ A Titus má být jejich opakem, jak jsme viděli hned na začátku druhé kapitoly, kde Pavel říká: „Ty však“. A uprostřed verše 7 vidíme opak v tom, že má být příkladem dobrých skutků. Tentokrát je tam sice v originále použito k vyjádření „dobrého“ ještě trošku jiné slovo (kalos - vnitřně dobrý, krásný) než u falešných učitelů (agathos), ale význam je podobný.

A Titus tedy má nejenom dělat dobré skutky, ale má se tím dokonce stát příkladem k následování, podobně jako neměl zdravé učení mít jen sám pro sebe, ale měl ho i předávat dál. Na tom, co děláme, záleží také proto, že se to stává vzorem nebo příkladem. My s našimi skutky se stáváme příkladem, který je buď hodný následování, nebo ne. Budeme buď dobrý příklad, nebo špatný příklad. Příklad dobrých skutků nebo skutků špatných, Bohu odporných.

A když Pavel napsal Titovi, že má být příkladem dobrých skutků, tak navazuje tím, že uvádí konkrétní situace nebo činnosti, ve kterých se má Titus projevit jako vzor dobrých skutků. V 7. verši mluví o Titově učení a v 8. o Titově mluvení. A je dost obtížné přesně vystihnout, co tady Pavel má přesně na mysli. Obzvláště sedmý verš se v různých překladech dost liší a liší se i jeho výklady. Verše 7 a 8 v ekumenickém překladu, který máte v ruce, uvádějí: „a sám jim dávej dobrý příklad. Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné, ať je to zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného.“ Může být dost těžké pochopit, jaký je vztah mezi příkladem dobrých skutků a dalších textem o učení a o mluvení.

Mnozí lidé si myslí, a na první pohled se to tak jeví, že Pavel zde naléhá na Tita, aby jeho učení bylo prostě čisté a věrné Božímu Slovu. Ale jsem přesvědčen, že o to tady Pavlovi nejde. Samozřejmě, že Titovo učení má být zdravé. Nicméně Pavel zde Titovi píše, že při učení a mluvení, což byly jeho časté činnosti, se má chovat příkladně. Je to o jeho chování, o tom jak učí spíš než o tom, co učí. Svým chováním má dávat dobrý příklad, kdykoliv učí a kdykoliv s někým mluví. A když to chceme vztáhnout na mladší muže a potažmo na všechny, znamená to, že pokud chceme zjistit, zda je někdo dobrým vzorem, máme se dívat na to, jak se chová během svých běžných činností. A také to znamená, že my sami máme být příkladem dobrých skutků ve všem co běžně děláme.

Pojďme se teď tedy krátce podívat, jak se má Titus chovat, když učí, jak se máme chovat my, ať už děláme cokoliv. Pak se ještě podíváme, jak se má Titus chovat, když mluví. Vidíme, že v učení má prokazovat „celost, vážnost, stálost“, jak to má Nová Bible kralická. Celost v chování znamená, že chování není porušeno či narušeno morální špínou. Vážnost je pak projevem pochopení důležitosti duchovních (od Boha pocházejících) věcí. Vážnost neznamená nikdy se nesmát. Znamená to ale nesmát se tehdy, když bychom měli plakat. Je to opak lehkovážnosti. Stálost je také neporušenost, nezkaženost v tom, že se určitá věc jen tak nemění, ale že vytrvá od začátku do konce. Takový postoj a přístup při učení Božího Slova je samozřejmě v souladu s Božím Slovem, které vede všechny k těmto vlastnostem.

A ještě jsem slíbil, že se podíváme na to, jak má Titus mluvit, čím se má vyznačovat způsob Titovi řeči, slova - co mají na něm mladší muži napodobovat, co se týče mluvení. Titovo slovo, Titova řeč, kdykoliv otevře ústa, má být zdravá a nepochybná. „Zdravé“ to je překlad slova hygies, takže se nám vybaví v češtině hygie, nebo hygiena. Když to řeknu trošku lidově, Titova slova nemají zapáchat kanálem. Chápete, jak to myslím. Nevím, v jakém světě žijete vy, ale já žiji ve světě, kde nezdravá, nehygienická, zkažená slova se často vyskytují víc než ta čistá, zdravá, navoněná milostí. Je tak jednoduché pochytit způsob řeči, který je světský, který je spjatý s životním stylem tohoto světa. Obhroublá slova nepochytí jen děti, ale často i mladí muži, a vlastně i ostatní. Taková slova pak mohou zavdat příčinu ke kritice, ale Pavel po Titovi také chce, aby jeho slova byla „nepochybná“, tedy aby nebyla napadnutelná, lehce vystavitelná výtkám a odsouzení.

Na konci verše 8 se dostáváme k důvodu, proč se má Titus snažit být ve všem dobrým příkladem sebeovládání, příkladem neporušeného chování a zdravé mluvy. Za jakým účelem se má tolik snažit a namáhat? No, ten důvod jsem naznačil už někde v úvodu. Má to všechno dělat, aby jeho život byl svědectvím pro nevěřící o pravdě a proměňující moci evangelia Kristova, Božího zjevení, odhaleného poselství o spasení. Na tom zmiňovaném konci 8. verše stojí tato slov: „aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného.“ Je to skutečně příbuzná věta textům z veršů 5 a 10, kde se mluví o tom, že křesťané nemají svým chování dopustit znevažování Božího slova a naopak ho mají ctít. Přemýšlejte o tom takto. Proč chce protivník mít možnost povědět o křesťanech něco špatného? Odpověď zní: proto, aby se mohl de facto zbavit Božího Slova, aby ho mohl prohlásit za irelevantní. Samozřejmě, že nepřátelé Boha neustále prohlašují Boží slovo za nepravdivé a vysmívají se mu. Ježíšova slova prohlašovali za rouhání, ale nemohli najít v jeho životě nic, co by jejich obvinění podpořilo. Museli si najít křivé svědky. Jejich pohrdlivá suverenita byla podkopána. A je podkopána všude tam, kde křesťané žijí zbožným životem. Tam je protivník zahanben, zklamán ve svém snažení.

Protivník, o kterém píše Pavel, může být kdokoliv, ale určitě měl Pavel na mysli také krétské rozvraceče z první kapitoly. V zásadě jsou dva druhy lživých učitelů. Jeden druh vyžaduje pro zbožný život plnění lidských nařízení a ten druhý druh překrucuje milost tím, že dovoluje nevázaný způsob život, který ale vůbec není učením pravého křesťanství. A na Krétě šlo o ten první druh. Věřím, že to byl s největší pravděpodobností typ falešných učitelů, kteří přidávají k učení o spáse z milosti skrze víru v Ježíše Krista různé další příkazy, které mají prokázat pravou zbožnost, ale jsou neužitečné. Takoví lidé by říkali, že křesťanské spasení z milosti vede k tomu, že omilostněný člověk si může dělat všechno, co chce, a že to tudíž není učení pravé zbožnosti. To však nebyla vůbec pravda. Milost učí zbožnému, čistému životu. A Pavel chtěl těmto lidem zacpat ústa tím, že by všichni křesťané na Krétě žili spořádaný život charakterizovaný sebeovládáním ve všech věcech. Jejich život založený na Božím Slově měl zahanbit protivníky a snad je přivést ke změně myšlení a k víře. A dnes má náš život, váš i můj, přivést ke změně smýšlení ty, kteří mají špatné mínění o křesťanství a kteří často lačně čekají na nějaký ten skandál způsobený nemorálností v křesťanských kruzích.

Mimochodem, Pavlovo vyjádření účelu „aby byl protivník zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného“ je potvrzením výkladu předchozího textu, jak jsem jej uvedl. Zamyslete se nad tím, pokud budete chtít. Účel, jak ho vyjadřuje Pavel, by nepasoval k předchozímu textu o učení a slovu, pokud by šlo o nezkažené učení a zdravé slovo ve smyslu správného obsahu. Bylo by v těchto verších poněkud nepřirozené dojít k závěru, že správné učení by zahanbilo protivníka a vzalo by mu možnost povědět o křesťanech něco špatného. Pavel prostě mluví v jedné linii o sebeovládání a o jeho projevech v Titově učení a mluvení.

Výklad v. 9-10

Takže dnes jsme ke starším mužům a ke starším ženám a mladším ženám přidali mladší muže. Další skupinou, pro kterou Pavel Titovi píše instrukce, jsou otroci - je to ve verších 9 a 10. No, máme tady ve sboru muže i ženy, ale nemáme tady žádné otroky. A stejně to vypadá v drtivě většině současných církví, které známe. Co tedy uděláme s těmito verši? Na koho je vztáhneme?

Když jsem se připravoval na toto kázání, přečetl jsem spoustu článků a kázání vykládajících tyto verše nebo podobné oddíly v Bibli. Téměř všichni jejich autoři velice rychle vztáhli instrukce určené otrokům na zaměstnance. Někdy se slovo zaměstnanec objevilo rovnou v názvu kázání. A pokud mluvili o otroctví v římské říši, tak se většinou snažili ukázat, že otroci byli v podstatě zaměstnanci. A z dnešních zaměstnanců tak vlastně udělali novodobé otroky. Jako zaměstnanci můžeme mít někdy pocit, že jsme otroci, ale otroky v žádném případě nejsme. Pointa zrušení otroctví netkví v tom, že otroci dostali nové jméno - zaměstnanci, ale dostali novou identitu.

A to samozřejmě vědí i autoři článků a kazatelé. Ale protože se snaží vykládat Bibli pro dnešní dobu, vztahují Pavlovo učení na zaměstnance. Snaha ukázat platnost Bible v dnešní době je dobrá snaha. Ano, to chci taky. Snažil jsem se o to u mladších mužů. Ale musíme být někdy opatrní a dobře si promyslet, jak to děláme. Víte, některé věci, o kterých mluví Nový zákon, se dneska prostě už neobjevují. Například dneska nemáme problém s konzumací masa obětovaného modlám. Když si jdete koupit maso, tak víte, že nebylo obětované modlám a nemusíte se nijak trápit tím, jestli ho máte sníst nebo ne. A nevím jestli byste mohli najít dneska něco, co by bylo víceméně totožné s konzumací masa obětovaného modlám. Přesto je to část Bible, kterou bychom neměli opomíjet. Je pořád platná a ukazuje nám správné křesťanské principy a zásady, třeba v otázce uplatňování křesťanské svobody. Jsem přesvědčený o tom, že podobně je to s instrukcemi pro otroky.

Dovolte mi to vysvětlit. Dnes v Čechách otroctví oficiálně není. Toto zřízení už patří minulosti. Proto je sporné vztahovat Pavlovy instrukce přímo na zaměstnance. Ale určitě nám ty instrukce pro otroky a Boží pravda, která za nimi stojí, mají co říct i dnes. Popravdě i já budu za chvíli ty jednotlivé příkazy, ale i celou situaci otroků vztahovat na zaměstnance. Nicméně budu to dělat proto, že jsou založeny na obecně platných křesťanských principech závazných pro všechny spíš než proto, že zaměstnanci by měli tak blízko k otrokům. Pavel prostě vzal křesťanské zásady, například o sebeovládání a o úctě a lásce k druhým, a na jejich základě napsal instrukce pro otroky - např. si vezměte slova o krádeži. A můžeme se z toho hodně poučit a pevně věřím, že k tomu právě dnes ještě dojde.

Tak pojďme se podívat na verše 9 a 10 trošku jinak, než že začneme hned přemýšlet, na koho se vztahují. Opravdu přemýšlejte než nějaký text vztáhnete do dnešní doby. Tady bychom konkrétně neměli hned začít přemýšlet o zaměstnancích. Ono je nakonec taky pravda, že v době kdy psal Pavel bylo dost lidí, kteří se svým postavením blížili dnešním zaměstnancům víc než tehdejší otroci - např. dělníci najatí na vinici, rybáři z okruhu otce Zebedea.

Nechme tedy teď na chvíli být zaměstnance a položme si nad 9. veršem otázku, která by nás v kontextu oddílu měla napadnout jako první: „Proč Pavel píše o otrocích?“ Psal o skupinách na základě pohlaví a věku a najednou píše o otrocích, jejichž pohlaví a věk vůbec neřeší. Píše o nich a pro ně, protože byli součástí základní společenské jednotky tehdejšího světa - domácnosti, řecky oikos nebo oikonomia. Taková domácnost zahrnovala pána, jeho rodinu nebo i další rodiny - muže a ženy, otroky, služebníky, ale i přátele a společníky. Hrála důležitou roli při vzniku a šíření křesťanství. A Pavel považoval zřejmě za nutné zmínit Titovi samostatně i otroky. Udělal to i v několika dalších dopisech.

V tehdejším světě bylo obrovské množství otroků. Otrokem se člověk mohl stát různým způsobem. Také postavení otroků se různilo, někteří měli velmi dobré postavení a měli své vlastní otroky. Mnozí vykonávali velice specializovanou práci lékařů, úředníků, učitelů. Jejich pánové jim dopřávali značnou svobodu a někdy je dokonce osvobodili úplně nebo jim dovolili se vyplatit. Na druhou stranu mohli být krutě a bezdůvodně trestáni i zabiti a nikdo by se nad tím nepozastavoval. Mnozí vykonávali úmornou práci. Být otrokem nebylo dvakrát záviděníhodné.

Pro ty z nich, kteří uvěřili v Ježíše Krista, jsou určena Pavlova slova v listu Titovi a na dalších místech. V Kristu byli svobodní, ale ve společnosti byli pod jhem. V církvi byli rovnoprávní, ale ve společnosti neměli žádná práva. A přitom právě jejich chování ve službě bylo pro svědectví církve nesmírně důležité. Potřebovali proto vědět, že jejich otrocká služba pozemskému pánovi není nutně na překážku službě Ježíši Kristu. Naopak, měli dobře sloužit pozemskému pánu a tím vyvyšovat Ježíše Krista a Boží Slovo. To měla být jejich duchovní služba. Nikdo sice nemůže sloužit Bohu a mamonu, ale může sloužit Bohu tím, že bude sloužit člověku. Nemáme oddělovat náš život ve společnosti od života duchovního. Ať děláte cokoliv, je to součástí vašeho křesťanského života. Sloužit Bohu může znamenat být zaměstnancem, být žákem, důchodcem, být křesťanem kdekoliv, kde se zrovna nacházíte. Není to otázka několik hodin při společných setkáních s křesťany, případně četby Bible nebo modlitby. Křesťané by to, co běžně dělají, měli chápat jako součást svého křesťanského svědectví a života vůbec, svého povolání od Boha. To je jeden z důležitých principů křesťanského života, který se zde učíme. Ani otroky, kteří na tom byli nejhůř, nevolá Bible k vnější sociální revoltě, ale spíše k tomu, aby svým životem působili duchovní proměnu. O co více bychom se podle toho měli řídit my, kteří máme díky Bohu mnohem lehčí pozici.

Podle Pavla měli otroci být:

1. Ve všem poslušní - „ve všem poslouchají své pány“

Otroci měli být naprosto podřízení svým pánům - v řečtině despotes, z čehož máme slovo despota. Měli jim být podřízení, i když se jejich pán opravdu choval jako despota. Existovala vlastně jediná výjimka. Neměli se podřídit, pokud by byli nucení k modloslužbě nebo k rouhání se proti Bohu. Jako zaměstnanci nemusíme dělat všechno, co si náš zaměstnavatel zamane. Nicméně bychom měli poslechnout přinejmenším ve všem, co souvisí s naší pracovní náplní, i když je to něco, co děláme neradi. Jsou samozřejmě situace, kdy je velice těžké vědět, jak se zachovat a také často jsou legitimní prostředky k diskuzi se zaměstnavatelem, ale to nemění nic na tom, že se máme vyznačovat poslušností.

2. Ochotní sloužit - „úslužní, neodmlouvají“

Otroci měli nejenom poslouchat, ale měli to dělat i se správným postojem. Měli to dělat ochotně a se zápalem, měli v práci, kterou dělali, vynikat a dělat radost pánu. Slovo „úslužní“ je řecky euarestos a kromě jednoho případu je Pavlem používáno vždy ve vztahu k Bohu. A tak ani zaměstnanci by neměli být otrávení a apatičtí, ale měli by svou práci dělat s určitou mírou horlivosti, jako Bohu. Zaměstnavatel si toho většinou dříve nebo později všimne. Není správné, když v neděli horlivě Boha chválíme, ale v pondělí se snažíme být v práci neviditelní.

3. Poctiví - „ať nic nezpronevěří“

Otroci neměli zneužívat možnosti obohatit se. Mohli se při své práci často dostat do situace, kdy mohli něco využít pro sebe a nikdo by nic nepoznal. A tak samozřejmě jako zaměstnanci si nemáme přivlastňovat nic, co nám nepatří - ať už jde o materiál, peníze, nebo pracovní dobu, kterou jsme vlastně prodali zaměstnavateli. Máme vždycky jednat tak, jako kdyby byl zaměstnavatel vedle nás. Vždyť i když vedle nás není zaměstnavatel, vidí nás náš Pán v nebesích. A rozhodně si nemáme nějaké ty malé krádeže odůvodňovat tím, že nás zaměstnavatel stejně platí málo. Mimochodem, v známém případu zpronevěry, které se dopustili Ananiáš a Safiry ve Skutcích 2, je použito stejné řecké slovo. Je to vážná věc, která je jako základní přikázání v desateru - nepokradeš. Nedopouštějme se zpronevěry, ani v tom nejmenším.

4. Spolehliví - „naprosto spolehliví“

Otrok, na kterého se mohl jeho pán spolehnout, byl pro něj velikým přínosem. To slovo spolehliví je v originále vlastně víra nebo věrnost. Otroci měli prokazovat věrnost. Měli doslova dokazovat, že jsou věrní. Měli být natolik oddaní svému pánu, že jim mohl věřit a spolehnout se na ně. Nedá se o vás říct, že jste věrní, když chodíte pozdě do práce a staráte se o něco jiného a je úplně jedno, že jste si nejdřív chtěli přečíst Bibli nebo že jste byli celou noc na modlitebním setkání nebo na večeru chval. Vzorem věrnosti, loajálnosti, byli a asi ještě jsou japonští zaměstnanci. Dnes tato vlastnost není v kurzu, protože lidi jsou věrní hlavně svému egu. Vidíme to ve vztazích, v manželství, v církvi. Já děkuji Bohu za to, že mě dost naučil věrnosti, když jsem hrával basketbal. Prostě jsem se účastnil všech tréninků i zápasů, i když jsem si třeba někdy ani nezahrál a nechtělo se mi nikam. Potřebujeme takovou věrnost i v práci.

Dělat všechno tak, jak jsme si to teď řekli, není samozřejmě jednoduché. Ale je to způsob, jak dokázat světu, že Boží slovo je hodné pozornosti. To je naše motivace. Už jsem to dnes zmínil několikrát. A tady, na konci našeho dnešního textu, v závěru 10. verše, čteme „a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha.“ Toto učení našeho Spasitele Boha doslova „ozdobujeme“, jak to mají všechny ostatní české překlady. Stáváme se těmi, kdo vrhají krásné světlo na učení Boha Spasitele, kdo pomáhají vyniknout jeho poselství spásy, takže někdo kolem nás v něj díky svědectví našeho života uvěří. V každém případě tak vyvýšíme Boha a jeho učení. Kéž nám k tomu sám dopomůže!