Kdo je největší? (Lk 22,14-30)

Poslední večeře a zaslíbení nové hostiny

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 28. listopadu 2010

Dobrý den a pokoj vám. Dneska máme první adventní neděli. Podle tradice si křesťané připomínají příchod Pána Ježíše Krista. Blíží se vánoce, které jsou tradičně - nikoliv biblicky - spojovány s tím prvním příchodem Pána - s narozením Ježíše Krista, ale v čase adventním se křesťané soustředí také na druhý příchod Pána. Nechceme se soustředit na nějaké tradice ani řídit své životy a život církve podle tradice - k tomu tady máme Boží Slovo, které je tím nejdůležitějším měřítkem, jímž poměřuje jak své vlastní životy, tak také život a fungování církve. A Boží Slovo nám říká:

• 1 Te 4:16-18 Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.

Slova o druhém příchodu Páně mají mít své pevné místo v životě křesťanů - to je naše naděje, naděje, která je naprosto jistá. Čekáme na příchod našeho Pána ve slávě a v moci, jak jsme o tom mluvili v několika posledních kázáních z Lukášova evangelia. Ale očekávání příchodu Pána se nemá dít jenom slovy - celý náš život by tomu měl odpovídat. A kromě toho, je zde také ustanovení, které dal Pán své církvi, aby podle něj jednala - a toto ustanovení má ukazovat právě na druhý příchod Pána. Tímto ustanovením je Památka Páně.

• 1 K 11:26 Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Dokud Pán nepřijde. To je jeden z důrazů Památky Páně. Tak o tom můžeme mluvit v souvislosti s adventem, ale musíme o tom mluvit v souvislosti s textem Lukášova evangelia, který je dnes před námi. Pojďme otevřít své Bible a budeme číst Lk 22,14-30. Modlitba.

V předchozím textu i v předchozí kapitole jsme viděli dvě skupiny lidí – ti jedni ho chtěli zabít - velekněží, zákoníci, farizeové a s nimi je tam také Jidáš a v závěru 22. Kapitoly uvidíme v jejich společenství také Petra. Vedle nich jsou zde také lidé z verše 38:

• Lukáš 21:38 A všechen lid k němu přicházel už časně zrána do chrámu, aby ho poslouchal.

Byli zde lidé, kteří chtěli slyšet Pánovo vyučování. Oni mu věřili a spoléhali se na Něj. Ale nevěděli to, co víme my a co nám Lukáš odhalil na začátku 22. kap. Byla zde plánována úkladná vražda. Její příprava probíhala velmi pečlivě, protagonisté se domluvili a v tuto chvíli už se jen čeká na vhodnou příležitost.

V dnešním textu uvidíme čtyři věci – všechny se týkají království, které Ježíš zaslíbil svým následovníkům, o kterém vyučoval a které přichází. A všechny tyto věci jsou v jasné souvislosti s učedníky. Tak uvidíme smlouvu, kterou Pán uzavřel na kříži, ale kterou připomínal učedníkům při poslední večeři s nimi. Uvidíme také strach učedníků, kteří nespoléhali sami na sebe a báli se, kdo z nich že je ten zrádce, o němž Pán mluvil. Tento strach je ale nakonec přivedl k velmi tělesnému sporu – normálně se pohádali o to, kdo z nich je největší. A Ježíš jim ukázal, že nejšvětší je ten, kdo slouží – tak, jako i oni budou sloužit v Božím království. Podívejme se tedy na tyto jednotlivé části textu:

I. Smlouva s učedníky (v. 14-20)

Lukáš 22:14 Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním.

Je dobré si připomenout, že v této společnosti nepoužívali židle, ale u stolu se leželo. Měli lehátka, zpravidla pro tři lidi, kteří leželi na boku vedle sebe, šikmo ke stolu, takže si každý mohl ze stolu brát, co potřeboval. Musíme si také připomenout text z Janova evangelia:

• Jan 13:1-5 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Ježíš miloval své a svou lásku jim prokázal až do konce. Pravděpodobně hned na začátku večeře, když se sešli v horní místnosti, tak všem Ježíš umyl nohy. Věděl o svém zrádci, přesto také s ním jednal se stejnou láskou jako se svými učedníky. Všimněte si, jak Pán zjevuje tuto svou lásku svým učedníkům:

Lukáš 22:15 Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.

Ježíš toužil být s nimi a jíst s nimi. Mít s nimi společenství. Velikonoční večeře byla rodinnou událostí. Celá rodina se sešla pohromadě a společně jedli beránka. Tady je Kristova rodina – Boží děti. A Ježíš jim ukazuje, jak touží být s nimi. I dnes je s námi – jak nám zaslíbil. Kdekoliv se dva nebo tři sejdou v Jeho jménu, tak je uprostřed nich. Je s námi zvláštním způsobem, když společně slavíme Památku Páně. Není přítomný fyzicky, ale duchovně. Církev je Jeho nevěsta, Jeho rodina, Jeho nejbližší. Připomínejme si to vždycky, když se scházíme, vždycky když máme tu slavnou příležitost slavit Památku Páně.

Pán také znovu připomíná učedníkům, že bude trpět. A během večeře jim ukazuje, že to je naposledy, co s nimi takto večeří, že to je naposledy, kdy jí beránka, že to je naposledy, kdy s nimi pije z kalicha. Tedy – není to úplně naposledy, ale je to naposledy před Jeho křížem.

Lukáš 22:16 Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím."

Znovu se dostáváme k beránkovi, který bude obětován za hříchy světa. Tento beránek:

• 1 Petrův 1:20 byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů.

Tohoto beránka opakovaně zasliboval Starý zákon – Abel obětoval Bohu ze svých beránků, ovcí. Izák – jediný syn Abrahamův, měl být obětován, ale místo toho čteme:

• Genesis 22:8 Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné."

Bůh si vyhlédl svého jediného Syna – Pána Ježíše Krista, aby byl obětován jako pravý obětní beránek. Když vyšli Izraelci z Egypta, tak si měli toto velké vysvobození znovu připomínat obětováním beránka. A tak velikonoční beránek ukazoval zpět na Egypt – na Boží vysvobození a zároveň také vpřed – na kříž, na duchovní podstatu Božího vysvobození. V Kristu toto vše došlo k naplnění. Zaslíbil Boží království, kázal, že se přiblížilo a v jeho oběti na kříži se stalo skutečností. Toto království není z tohoto světa:

• Jan 18:36 Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud."

Podstata Božího království je duchovní, nikoliv fyzická – proto ho nemůžeme vidět fyzickýma očima. Ale můžeme již zakoušet jeho realitu jako Boží děti – ve víře a v lásce. Boží království se projevuje v církvi a přijde den, kdy dojde k tomu finálnímu naplnění a duchovní a fyzické se stane jedním. Budeme proměněni, dostaneme nová těla, Bůh stvoří nové nebe a novou zemi a my budeme součástí obojího. Tehdy budeme pozváni na hostinu – svatbu beránkovu a budeme tam všichni – nejenom oněch dvanáct jíst spolu s Kristem, pít s ním a radovat se z Něj. Nyní je tady ale zaslíbení této slavné a krásné budoucnosti:

Lukáš 22:17-20 Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."

Tady se musíme na chvilku zastavit a povědět si něco k tomu, jak taková večeře vypadala. Mohli bychom totiž být zmateni tím, co čteme v našem textu. Vypadá to, že Pán zde má dva kalichy. Jeden před večeří a druhý po večeři. Ve skutečnosti je to ještě trochu složitější a to, co mělo být připomínkou vysvobození a zaslíbením spasení se stalo určitým rituálem s jasně danými částmi. Kalichy, které se jeden po druhém brali, jídla, modlitby, zpěv žalmů. To vše se střídá v předepsaném pořadí. My nevíme úplně přesně, jak tato večeře probíhala v případě Pána Ježíše. Ale víme, co se nám z ní zachovalo a co se stalo příkazem pro Kristovu církev. Chléb a víno. Pán přikázal své církvi, aby toto činila na Jeho památku. Je to jasný rozkaz. Jedná se o ustanovení, které má církev dělat dokud Pán nepřijde. Starozákonní hod beránka ukazoval dopředu na Beránka. Židé ho slavili jednou ročně - na velikonoce. Novozákonní Památka Páně ukazuje dozadu - na Beránka, na Krista ukřižovaného. Už nemá být spojována pouze se svátkem velikonoc. Apoštol Pavel napomínal církev v Korintě kvůli tomu, co se dělo při společném shromažďování:

• 1 Korintským 11:20 Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně:

Zdá se, že každé shromáždění novozákonní církve bylo také shromážděním večeře Páně.

• Skutky apoštolské 2:41-42 Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb - měli večeři Páně a modlili se. To je ten nejjednodušší popis novozákonní církve. Všude, kde je církev, tedy kde jsou lidé, kteří přijali Boží Slovo, narodili se nově z Ducha Svatého a byli pokřtěni ve vodě na znamení nebo jako veřejné vyznání toho, že uvěřili, tak tam má být má docházet k vyučování Božího Slova - to je učení apoštolů, ke společenství, k lámání chleba a k modlitbám. Apoštol Pavel napsal církvi do Korintu: kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich. Mohli bychom to aplikovat dokonce velmi obecně na každé jídlo, které jíme a pití které pijeme - pokaždé, stále si máme připomínat oběť Pána Ježíše Krista.

• 1 K 11:25-26 Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Při Večeři Páně zvěstujeme kříž. Kdykoliv slavíme Památku Páně, tak se jedná o zvěstování Kristova kříže. Tady je popsané zdravé křesťanství - pamatuje a zvěstuje. Zdravé křesťanství se soustředí na Kristův kříž, pamatuje na něj. To je samotné srdce křesťanského života. Musíme se modlit a prosit Boha, aby nám pomohl mít kříž v centru našich životů, aby proměňoval naši mysl, abychom mohli často přemýšlet o událostech Golgoty, o tom, co to znamená, že Kristus byl ukřižován za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých. Nejde o symbol kříže, jak to můžeme vidět na kostelích nebo modlitebnách, nebo jak to někteří lidé nosí třeba na řetízku na krku. Mimochodem - kříž byl popravčím nástrojem. To, oč tady jde, je něco trochu jiného - jde o Kristovu oběť na kříži.

• 1 K 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Ale zdravý křesťanský život nejenom pamatuje na to, co se událo, ale také zvěstuje - zvěstuje tyto historické události Kristova příchodu, Jeho ukřižování a zmrtvýchvstání. Musíme využít všechny prostředky k tomu, abychom vyhlašovali dobrou zprávu o spasení z milosti Boží skrze víru v Pána Ježíše Krista. Chcete zdravě růst v Pánu? Dělejte obě tyto věci - pamatujte a zvěstujte. Dělejte je ve svých životech každý den, každý den si připomínejte Pánovu oběť na kříži a každý den sdílejte evangelium. Když slavíme večeři Páně, tak děláme obojí. V 16 a v 18 verši Lk 22 Pán opakuje, že toto máme dělat, dokud nepřijde Boží království v plnosti. A Pavel to zdůraznil v 1 K 11 - dokud Pán nepřijde. Je to něco, co je předzvěstí Pánova druhého příchodu a také jeho zaslíbením.

Musíme se tady zastavit ještě u jedné věci - a to je smlouva, kterou Pán uzavírá se svými učedníky. Je to smlouva zpečetěná krví, krevní smlouva. Pán tady znovu navazuje na starozákonní zaslíbení, znamení, která měla odkazovat dopředu na Jeho oběť, na prolití jeho krve.

• Efezským 2:13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.
• Židům 9:12 A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.

Tou krví jsme byli ospravedlněni. Bůh uzavřel smlouvu skrze Kristovu krev - Bůh sám prolil krev svého Syna, abychom mohli žít. A všimněte si prosím, jak je tato smlouva uzavřena:

• 2 Korintským 5:18-19 To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.

Bůh sám usmířil svět se sebou. To všechno je z Boha. To je smlouva krve. Smlouva, na které nemáme žádný podíl. Bůh jednal a Bůh v těle - Boží Syn - jednal. Do této smlouvy jsme jenom přizváni. Jenom Boží milost nám umožňuje. Tato smlouva není závislá na nás - my jsme jenom její pasivní, přizvaní účastníci. Tuto smlouvu krve si připomínáme kalichem, vínem, které společně pijeme.

Tato smlouva nám má ukazovat na Krista, který je jejím jediným prostředníkem - ukazuje na jeho tělo, které bylo vydáno místo nás. Pán na sobě nesl Boží hněv, který měl být vylit na nás kvůli naší bezbožnosti a kvůli našim hříchům. On nikdy nezhřešil, přesto jeho tělo bylo vydáno smrti jako oběť smíření za naše hříchy. Chléb, který jíme při Večeři Páně, nám má připomínat právě tento aspekt smlouvy, kterou s námi Bůh uzavřel. A tato smlouva ukazuje na krev Ježíše Krista, kterou nám symbolizuje víno, které pijeme. Krev Kristova tuto smlouvu stvrzuje, je znamením platnosti této smlouvy, ale zároveň je také aktivním prvkem v této smlouvě, protože v rámci této smlouvy očišťuje účastníky této smlouvy od hříchu. Očišťuje nás ke spravedlnosti.

• 1 Janův 1:7 Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

Ježíš Kristus je jediným prostředníkem nové smlouvy - tuto smlouvu Bůh zaslíbil ve Starém zákoně:

• Ezechiel 36:25-27 Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Nová smlouva znamená nové srdce, měkké, už ne kamenné, zatvrzelé proti Bohu a jeho Slovu. Znamená to nový život v Kristově jménu. Znamená to život, který se vyhýbá hříchu, znamená to srdce, které touží po Bohu a po poslušnosti. Znamená to srdce, které chce jednat podle Božího Slova. Pečetí této nové smlouvy je Duch Svatý, který to srdce proměňuje a kterého jsme přijali, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista.

Poslední věc k tomuto oddílu - ukázali jsme si, že Večeře Páně není žádnou tajemnou záležitostí. Jestliže člověk nevěří v Krista, tzn. že není v Jeho smlouvě zpečetěné Kristovou krví, tak i kdyby stokrát jedl chléb a pil víno, tak stejně skončí v pekle. Ale pro učedníky Pána Ježíše Krista, pro ty, kdo vyznali Pána jako svého Spasitele, kdo uvěřili v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých - pro takové je to duchovní posila a duchovní pokrm. Protože takoví rozumí tomu, že jejich život stojí na víře, kterou jim Bůh daroval a v této víře se sytí samotným Kristem - nejenom když společně jedí chléb a pijí víno, ale neustále. Ovšem Večeře Páně je pro ně velmi významnou připomínkou smlouvy, zaslíbením Kristova příchodu i Jeho přítomnosti skrze Ducha Svatého. Proto touží po společenství Památky Páně, protože jejich srdce, jejich duchovní zrak i celá jejich bytost se v takové chvíli upíná cele k Pánu.

Právě tak to bylo i při té poslední večeři Pána Ježíše s jeho učedníky. On toužil jíst s nimi a oni se soustředili na Něj, na Krista. Ale je naprosto šokující, když čteme následující verš, který ukazuje na:

II. Strach učedníků (v. 21-23)

Lukáš 22:21 Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu.

Je to šokující prohlášení, ale na druhé straně by nás nemělo překvapovat. Poslechněme si, co

mnohem později napsal jeden z účastníků této poslední večeře Páně - Petr:

• 2 Petrův 2:1-3 V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká.

Petr varoval církev, ale docela dobře možné, že myslel i na chvíli, kdy seděli s Pánem u společného stolu a Ježíš jim řekl, že jeden z nich je zrádce. Pro učedníky to bylo šokující prohlášení stejně jako další:

Lukáš 22:22 Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje."

Bůh se rozhodl, že dá svého syna - nikdo mu ho nevzal, on ho dal dobrovolně - jde jak je určeno.

• Jan 10:17-18 Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce."

Syn člověka jde, jak je určeno. Ježíš naplňuje vůli svého Otce. Jedná dobrovolně, z lásky. Jeho láska se projevuje až do krajnosti. Ale to, že jedná dobrovolně a že jde, jak je to určeno, nijak nesnímá vinu Jidáše. Je tady lidská zodpovědnost a proto Pán říká, běda člověku, který ho zrazuje.

Jsou zde dvě pravdy, které stojí vedle sebe - Bůh se rozhodl dát svého syna, ale běda člověku, který ho zrazuje. Je tady Boží svrchovanost a Boží řízení všech věcí na straně jedné a je tady lidská zodpovědnost a svévole na straně druhé. Bůh ví vše lidské svévoli. Bůh ví o každém vlasu na naší hlavě!

A Bůh si může použít i zlé, aby dosáhl dobré, ale nikdy nepůsobí zlé - nejvíce je to vidět na kříži. Nejstrašlivější událost v dějinách lidstva - to bylo odsouzení a ukřižování Božího Syna. Není nic horšího, co by lidé mohli provést. Ale tou nejlepší událostí v dějinách - jak jsme to viděli před chvílí, když jsme mluvili o Večeři Páně - to je ukřižování Božího Syna. Protože jenom skrze tuto historickou událost máme život. Jenom touto tragickou událostí byla zlomena moc smrti a odpuštěn hřích.

• Přísloví 16:4 Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den.

Jidáš byl na místě, které bylo připravené od stvoření světa. Ale jeho zlé rozhodnutí bylo jeho vlastní rozhodnutí a jeho zrada, byla jeho zodpovědností. Bůh to nerozhodl za něj. Rozhodnutí musel udělat on sám a také ho udělal. Ještě jeden text - z Petrova kázání o letnicích:

• Sk 2:22-24 Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.

Bůh rozhodl, ale vy jste ho přibyli. Přesto i zde zní ta dobrá zpráva: smrt ho nemohla udržet ve své moci. Haleluja!!! Kristus zvítězil. To je poselství Kristova kříže a to nás znovu vede k tomu, abychom toto poselství rozhlašovali všude, kde jsme. To nás znovu vede k tomu, abychom se ve svých životech soustředili na události kříže, na Krista samotného, toho ukřižovaného.

Lukáš 22:23 A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní.

Podívejme se na to, jak to popisuje Matouš a Marek - oba to popisují stejně:

• Matouš 26:22 Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: "Snad to nejsem já, Pane?"

Učedníci se ptali, zda to nejsou právě oni. To je taková zdravá nedůvěra, zdravá bázeň - když se znám, tak vím, čeho všeho jsem schopen. Naopak nezdravou sebedůvěru můžeme vidět za okamžik, když Pán mluví s Petrem a Petr hrdě říká: i kdyby tě všichni zradili, já nikdy.

Ale zde je strach, nedůvěra v sebe sama. Pane, nejsem to já? Učedníci jsou zarmouceni slovy Pána a obrací se na něj jako na svého Pána. Pokrytec Jidáš kopíroval jejich jednání, ale když se podíváme do Matouše, tak uvidíme, že ani to neudělal dokonale. Učedníci se obraceli k svému Pánu, ale Jidáš?

• Mt 26:25 Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: "Jsem to snad já, Mistře?" Řekl mu: "Ty sám jsi to řekl."

Jidáš říkal Mistře, doslova Rabi, učiteli. Ježíš nebyl jeho Pánem, a proto také Jidáš nemohl slyšet slova, která později - přes všechno své tělesné jednání, slyšel Petr:

• Lk 22:32 Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.

Místo toho Jidáš slyšel - ty sám jsi to řekl. Dohadování se o tom, kdo může být zrádce, ale přivedlo učedníky na úplně jiné myšlenky a začali přemýšlet naprosto tělesně:

III. Spor učedníků (v. 24-27)

Lukáš 22:24 Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší.

Možná kdo je nejvytrvalejší a kdo nikdy Pána nezapře. Zbožná pokora předchozího verše je v těsném sledu následovaná tělesností. Doslova v jednom okamžiku přecházejí z bázně k vychloubání. Moji milí, to jsme totiž celí my. V ničem se nelišíme od učedníků. Zbožnost smíchaná s tělesností.

Jsem moc rád, že Písmo nám zaznamenává takové události, protože jsou pro mě povzbuzením. Pán to s námi nevzdává, a to i přes to, že nás dobře zná. Zná nás stejně, jako znal své učedníky. Je miloval až do krajnosti a nás miluje také. A to i tehdy, když se projevuje naše tělesnost. Občas se ohlédneme zpátky ve svém životě a vidíme, jak bylo naše jednání a rozhodování hloupé, plné nevěry a nezávislosti na Bohu - a může to tak být i přes to, že jsme si v dané chvíli mysleli opak. A vedle toho vidíme, že i v takových chvílích stál často Pán při nás a mnohdy nás ušetřil trápení, které by mohlo naše nemoudré rozhodnutí nebo jednání způsobit. Prokazoval a prokazuje nám hojné milosrdenství.

Tady chtějí učedníci vědět, kdo z nich je největší. Ale to není problém jenom učedníků. Je to také náš problém - i my se chceme měřit s druhými, díváme se kolem sebe a říkáme si ten je takový, nebo taková a ten dělá tohle nebo nedělá tamto, ale JÁ… Jak často chceme, aby k nám lidé vzhlíželi, aby si nás vážili jako ty superzbožné, nebo superchytré, superbiblické, pokorné, … Ve stínu kříže se objevuje obyčejná lidská pýcha. Všimněme si slov apoštola Pavla na toto téma:

• 1 Korintským 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

To je něco, co musíme vědět. Před Bohem jsme na tom všichni úplně stejně. Pán Ježíš tady dává učedníkům ten nejlepší lék na vzniklý spor:

Lukáš 22:25-27 Řekl jim: "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.

Avšak vy ne tak! Tato slova by měla být červenou stopkou, která bude vyrytá do našeho srdce i do naší mysli a která se rozsvítí, kdykoliv budete mít pocit, že vy jste přece něco více než ti druzí. Že vy přece máte nějaký nárok, který druzí nemají, že vám náleží něco více, než ostatním.

Pán vede své učedníky ke službě druhým. Chceš být prvním mezi ostatními? Služ jim s pokorou a s láskou. A nezapomeňme na to, že tato slova řekl Pán potom, co umyl učedníkům nohy. To byla práce, kterou v Izraeli dělali pohanští otroci. Izraelským otrokům takovou práci nedávali, protože to byla práce nesmírně ponižující. Ale Pán to udělal. A co řekl svým učedníkům?

• Jan 13:15 Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. To je skutečná výsada opravdových křesťanů - že v lásce a s pokorou slouží druhým. Na prvním místě své rodině, potom domácím víry a potom také všem ostatním. A pojďme ještě dále - tato služba překračuje hranice tohoto světa a prolíná se až do toho nového světa - do Božího království.

IV. Služba učedníků (v. 28-30)

Lukáš 22:28-30 A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele."

Ježíš mohl své učedníky napomenout, pokárat je, ukázat jim, co všechno udělali špatně. Ale místo toho jim říká, že s Ním vytrvali v Jeho zkouškách. Přijde chvíle, kdy Pán vynese všechno na světlo:

• 1 Korintským 4:5 Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.

Nyní - ve stínu kříže - Pán povzbuzuje své učedníky k vytrvalému následování. Znovu odvrací jejich tělesný zrak od hádek k duchovním věcem. Chce, aby se soustředili na Boží království. Říká jim, že jim patří toto království, protože s ním vytrvali. A ukazuje jim, že to, že jim patří království, je znovu nemá vést k pýše a k povyšování, ale že toto království znamená službu. I když - nejenom službu: všimněte si, jak se v závěru našeho textu všechny věci prolínají. Je zde Boží království, jsou tady učedníci - ti, jimž je Boží království zaslíbeno, je tady nebeská hostina a je tady vláda - služba Kristu a jeho království. To jsou věci, na které se máme soustředit a které máme také zvěstovat lidem v našem městě i v celém světě.

• Koloským 3:1-2 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

Amen.