Harmonicky spojeni (Ef 2,21)

Svatý chrám v Kristu

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 15. března 2015

Pokoj vám milovaní svatí, bratři a sestry v Kristu, i vám, milí přátelé. Před námi je další verš z listu Efezským, kterým se dnes budeme zabývat. Přečtu text od verše 20 do verše 22 a potom zaměříme svou pozornost na v. 21.

  • Ef 2:20-22 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Pokračujeme v našem výkladu listu Efezským, kde Pavel ve druhé kapitoly přináší tři portréty církve – přirovnává církev ke státu a o křesťanech mluví jako o spoluobčanech, přirovnává církev k domácnosti nebo k rodině, kde jednotliví křesťany jsou součástí této rodiny. A nakonec přirovná církev ke stavbě, kde křesťané jsou jednotlivými živými kameny této stavby. A tímto obrazem se zabývá od 20. verše do konce kapitoly.

  • Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Tento obraz není v Písmu nijak nový. Je to obraz, který je převzatý ze Starého zákona. Mojžíš dostal od Boha příkaz postavit stánek podle vzoru, který mu Bůh ukázal na hoře a podle tohoto stánku byl později postaven chrám. Ten starozákonní chrám nevybudoval nikdo jiný než syn Davidův a nebyl postaven a budován nijak jinak, než podle toho, jak to Hospodin přikázal. To jsou souvislosti, které si můžeme uvědomovat, když mluvíme o církvi, jak o stavbě, která se buduje ve svatý chrám. Také stavba církve má svá Bohem daná pravidla, i ona je budována synem Davidovým, Ježíšem Kristem, je budována na úhelném kameni, kterým je Kristus a stojí na pevných základech, které byly jednou provždy položeny a jimiž je učení apoštolů a proroků, zapsané Slovo Boží. S podobným obrazem se setkáváme také na dalším místě – mluví o něm apoštol Petr, který říká, že Ježíš Kristus je živým kamenem:

  • 1 Petrův 2:5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.

Buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům. Jsou zde dvě ilustrace spojené dohromady – obraz neživého kamene s obrazem živého rostoucího organismu. Nedovedeme si představit živý kámen, který roste, ale přesně to je dnes před námi. Proto chci hned v úvodu zdůraznit a chci, abyste to měli stále na mysli, že se zde mluví o kamenech – není tu řeč o tvárnicích ani panelech, nemluví se o cihlách, které jsou každá stejná, ale je tu řeč o kamenech, který je každý jiný. A nemluví se tu o něčem mrtvém, studeném a chladném, jak si obvykle představíme kámen, ale mluvíme o živých kamenech. Jsou to jednotliví křesťané, kteří jsou na jiném místě v Písmu přirovnáni k ratolestem, k větvím, které jsou napojené na kmen, jímž je Ježíš Kristus a z tohoto kmene přijímají život, čerpají živiny, s tímto kmenem jsou pevně srostlí a z tohoto kmene vyrůstají. To jsou živé kameny, z nichž je budován duchovní příbytek Boží.

I. Harmonicky spojená stavba

  • Efezským 2:21 V něm je celá stavba pevně spojena…

V první části verše 21 se mluví o stavbě z živých kamenů, která je celá pevně spojená dohromady. Apoštol Pavel tady používá zvláštní slovo, které pravděpodobně sám vytvořil a které najdeme jenom na tomto místě a potom ještě jednou v Ef 4,16, kde znovu čteme o církvi, která je přirovnaná k tělu:

  • Ef 4:16 …z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími…

Pevně spojené tělo – to je to zvláštní slovo, které Pavel používá – „pevně spojené“ (tak i v. 21). Takto nebo nějak podobně to překládají i další české překlady, kromě Pavlíka, který použil také unikátní slovo a říká (Ef 2,21):

  • …v němž veškerá stavba, vespolek skloubovaná, roste v svatý chrám v Pánu…

Máme tady veškerou stavbu vespolek skloubovanou. Podívejme se na obě věci, které zde jsou, protože jenom tak můžeme dobře porozumět tomu, co nám chce Písmo říci o Kristově církvi. První věc, která tu je, je:

A. Celá stavba

Musíme zdůraznit obě tato slova – jak celá, tak stavba. Touto stavbou jsou křesťané a je tu zřetelný a zřejmý odkaz na předchozí verš, kde Pavel říká: „Jste stavbou.“ Minule jsme si ukázali, že je tu dynamický prvek – jsme stavbou, která se staví, jsme budováni, nebo přibudováni na základ apoštolů a proroků. Ve dvacátém druhém verši se Pavel mnohem více soustředí na stavbu samotnou. Stále je to stavba, která je budovaná, jak ukazuje sloveso, které v tomto verši je – protože mluví o tom, že tato stavba roste. Ale více než na spojení mezi stavbou samotnou a jejími základy, které bylo v předchozím verši, se nyní zaměřuje na to, čím tato stavba je, jak funguje, co se s ním děje. Mluvíme o Kristově církvi, která je stavbou. Kristova církev je budovaná z živých kamenů. A to je něco, u čeho se musíme na chvilku zastavit. Bůh je dokonalý a nádherný Stvořitel. Nestvořil dva stejné listy na všech stromech na celém světě, nestvořil dvě stejné sněhové vločky, nestvořil dva stejné otisky prstů nebo dvě stejné oční sítnice. Bůh není plagiátor, ani si neusnadňuje práci tím, že by kopíroval něco, co už udělal dříve, ale Boží dokonalost můžeme vidět v tom, že tvoří originály. Každý člověk je originál a každého tak utvořil Bůh. Každý křesťan je originál a je právě takto stvořen Bohem.

  • Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni…

Stavba církve, o které mluvíme, je stavbou, která je vytvořená ze samých originálů. Není to nic uniformního, není to jako prefabrikovaná výroba, ale je to umělecké dílo. Ačkoliv máme jeden vzor, kterým je Ježíš Kristus – on je vzorem dokonalého člověka, on Synem, jehož podobu na sebe bereme a až budeme proměněni, budeme mu podobní, ale přes to všechno s každým z nás Bůh stále pracuje jako s jedinečným originálem. A i když budeme proměněni a budeme podobní Božímu synu, nebudeme jeho malé kopie, nebudeme jako formičky, ale budeme naprosto jedinečnými a dokonale vytvořenými bytostmi.

A Boží slovo tady mluví o celé stavbě. To se netýká jenom někoho, jenom některých zvlášť zbožných, nebo pomazaných nebo zasvěcených křesťanů, ale týká se každého jednotlivého kamínku v celé stavbě. Každý křesťan je součástí Kristovy církve, má naprosto jedinečné a nenahraditelné místo ve stavbě, v celku, v celém Kristově těle. A to platí jako o celé církvi, tak také o místním sboru. Také proto je nezbytné, aby křesťan byl součástí místního společenství věřících. Jsou tady obě roviny – individuální, nikoliv však individualistická, a kolektivní, nikoliv však uniformní. Celá tato stavba z živých kamenů je:

B. Harmonicky spojená

A tady je to zvlášní slovo, které Pavel používá – vespolek skloubovaná. To slovo mluví o vzájemnosti, mluví o tom, že křesťané patří k sobě, patří dohromady, jsou pevně spojeni do jednoho celku. Je to celá stavba a to znamená, že tu není žádná výjimka. Žádný křesťan nemůže říct, že nepotřebuje Kristovu církev, že nepotřebuje druhé křesťany. Tady je stavba, která je pevně spojená, vespolek skloubovaná, doslova můžeme říct harmonicky spojená, takže jednotlivé kameny dosedají přesně jeden na druhý.

V pozadí je tu obraz Boha – stavitele, kameníka, který pečlivě vybírá každý kámen a usazuje přesně na to místo, kam patří a kam pasuje. Zvenku vypadá stavba velice kompaktně a monoliticky. Dobře si to můžeme představit, když se podíváme na nějaké staré hradby města. Zeď je zvenku rovná, skoro hladná, nejsou tam žádné velké výstupky a nerovnosti nebo nesrovnalosti. Kdybychom tu zeď rozebrali, tak bychom viděli, že jednotlivé kameny jsou pečlivě poskládané tak, aby z jedné strany vytvořili pěknou zeď a z druhé strany aby zapadaly jeden do druhého.

V praxi to vypadá tak, že ten, kdo staví, si vybere kámen, který se mu na dané místo hodí a pokud ten kámen má nějaké nerovnosti nebo výstupky, tak ho kameník kladivem pěkně oklepe a srovná, až si ten kámen sedne přesně na to místo, kde ho kameník chce mít. Vzniká tak stavba, která je harmonicky spojená dohromady – nejsou tam žádné velké mezery mezi jednotlivými kameny ani tam nejsou kameny, které by nějak vyčnívaly nebo by se na dané místo nehodily. Právě tak je to s církví. Bůh jako kameník opracovává jednotlivé živé kameny a buduje z nich duchovní stavbu. Občas potřebujeme něco odseknout a nějaké místo srovnat a Bůh to tak s námi dělá. V Židům 12 čteme, že Bůh nás jako své děti přísně vychovává, což někdy obnáší také trest, tedy zarovnání nerovností, abychom pasovali jeden k druhému a byli krásnou stavbou Kristovy církve.

Kdybyste navštívili kamenickou dílnu, viděli byste, že kameník má různá kladiva, kladívka, palice a otloukátka, která používá na to, aby vytvaroval nebo dotvaroval kámen přesně podle svých představ. Právě takto i nás Bůh tvaruje podle toho, jak je to potřeba. Někdy jen malým otloukátkem, někdy pořádným kladivem. Musíme ale rozumět tomu, že to je veliká Boží milost, protože této Boží výchovy se dostává jenom Božím dětem. Bůh nevytvaruje nějaký kámen, aby ho potom zahodil a nechal ho ležet někde mimo stavbu. Jestliže vás Bůh vychovává, radujte se, protože je důkazem Jeho péče o vás, Jeho lásky k vám a je to jasnou známkou toho, že jste Božími milovanými dětmi, že jste stavbou, která je pevně spojovaná dohromady.

V originále tady je slovo ve tvaru, který ukazuje na děj, který probíhá. V našem překladu máme, že stavba je pevně spojena, ale blíže originálu je Studijní překlad, kde čteme, že stavba se spojuje dohromady. Je to něco, co se děje nyní, když jsou jednotlivé kameny přidávány a stávající opracovávány, aby z nich byl vytvořen:

II. Rostoucí svatý chrám

A to je druhá věc, kterou nacházíme v našem textu a kterou se dneska musíme zabývat. Nejenom že tady máme stavbu, která je pevně spojená dohromady, která je v harmonickém souladu, protože všechno je přesně na tom místě, kde to má být, ale je tady stavba, která je nazvaná chrámem a tento chrám roste. Je to rostoucí svatý chrám. Doslova tam stojí, že stavba roste do svatého chrámu.

A. Roste

Znovu tady vidíme ten dynamický prvek, který nám říká, že církev není něco statického, ale církev je živá, rostoucí, církev se buduje a ačkoliv se pevně a harmonicky spojuje dohromady, tak také zároveň roste. Vidíme tady církev, která je v procesu, která ještě není hotová. Kdy bude hotová? Písmo mluví jasně o tom okamžiku – je to chvíle, kdy vejde plnost pohanů, tedy kdy bude zachráněn poslední z těch, kdo jsou zapsáni do knihy života.

  • Římanům 11:26 Pak bude spasen všechen Izrael.

Tedy celý vyvolený národ, to bude okamžik, kdy bude dobudována Kristova církev a Kristus přijde, aby jí vzal k sobě, a pak už budeme navždy s Ním. Budeme proměněni a budeme dokonalí. Přesto ani potom nebude církev něcím statickým, ale poroste v poznávání svého ženicha, Božího beránka, poroste v poznávání Boha a ve vzdávání chvály Bohu.

Ale nyní je církev ještě budována jednotlivé duchovní živé kameny jsou přidávány ke stavbě a tak tato stavba, která stojí na pevném základě apoštolů a proroků, roste ve svatý chrám.

Písmo nám tady říká, že růst má svůj cíl. Růst k něčemu směřuje – je tady záměr, je tady plán, je tady projekt, který se tímto růstem naplňuje a uskutečňuje. Tento růst není chaotický, není bezmyšlenkovitý, není rakovina, která bují nekontrolovatelně, ale je tady stavba, která roste. Roste podle plánu, roste tak, že je pevně spojovaná dohromady, je přibudovaná na základ, který již byl položen a už nyní je na ní vidět, jak bude vypadat, už nyní můžeme říct, čím tato stavba jednoho dne bude a už nyní můžeme vidět nejdůležitější vlastnost, naprosto zásadní charakteristiku této stavby – náš text říká, že to je:

B. Svatý chrám

  • Efezským 2:20-21 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;

V našem textu máme chrám posvěcený v Pánu, ale v originále je toto spojení mnohem silnější, protože je tam řeč o svatém chrámu. Význam je skoro tentýž, ale přesto si myslím, že ‚svatý chrám‘ je silnější vyjadření.

Zastavme se ale na chvilku u slova chrám. Řečtina má dvě slova pro chrám, přičemž to první označovalo celý chrámový komplex, včetně všech nádvoří – nádvoří pohanů, nádvoří žen (samozřejmě pouze židovských), nádvoří Izraelců (myšleno pouze mužů) a zahrnovalo všechny stavby uvnitř těchto nádvoří. To druhé slovo – a to je slovo, které máme v našem textu – označovalo pouze tu vlastní budovu chrámu, která stála uprostřed celého toho chrámového komplexu. Někdy se pro toto slovo může použít také slovo svatyně (ČSP). To je slovo, které je v našem textu. Je to slovo, které je vytvořené od slovesa „přebývat“ – tedy jde o místo přebývání, příbytek, místo, kde je Bůh přítomen, kde je Bůh „doma“. Když mluvíme o chrámu a zmínil jsem starozákonní chrám, tak šlo o místo, kam mohli vstoupit jenom kněží, bylo to také místo, kam vstoupil Bůh sám v oblaku slávy, když byl dostavěn Šalomounův chrám.

  • 1 Královská 8:10-11 Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

Tady znovu vidíme, jak jsou starozákonní události a věci fyzickým obrazem duchovních skutečností. Mluvíme o chrámu, který je neskonale lepší a větší než Šalomounův chrám. Je to místo, kde pramení řeka života, protože Kristus je úhelným kamenem tohoto chrámu, je to místo, kde budou jenom kněží Krále, tedy vykoupení křesťané, je to místo, kde Bůh bude navěky přebývat ve své slávě. Je to důvod, proč apoštol Pavel napsal Korintským:

  • 2 Korintským 6:16 Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘

Bůh sám už nyní přebývá uprostřed svého lidu – a text, který jsme teď četli, nás vede ke slavné charakteristice Božího chrámu. Tento chrám je svatý. Církev je svatým Božím chrámem. Církev se buduje, roste do chrámu, který je svatý. Byli jsme nečistí, hříšní, poskvrnění, ale Bůh nás očistil krví Ježíše Krista, vykoupil nás z hříchu a smrti a staví z nás svatý chrám. Tento text nás znovu vrací na začátek listu Efezským – tento list (stejně jako každý další v Písmu) je určen svatým, tedy křesťanům, těm, kteří věří v Pána Ježíše Krista (Ef 1,1). A o pár veršů dál čteme, že v Kristu nás Bůh:

  • Efezským 1:4 …již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Znovu tady vidíme ta rovnítka mezi slovy křesťan a svatý, křesťanský život a svatost, křesťanská církev a svatý chrám. Kristova církev je složená jenom z hříšníků, kteří byli očištěni Kristovou obětí na kříži Golgoty – pamatujme na to, že Pán Ježíš nepřišel zachránit dokonalé, nepřišel uzdravit zdravé, ale:

  • Lukáš 19:10 Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.

Kristus vzal ty mrtvé kameny, studené a chladné a učinil z nich živé kameny, ze kterých staví svatý chrám. Místo srdce tvrdého a kamenného – a takové jsme všichni měli a někteří z vás ho ještě mají – nám dal srdce měkké, masité, srdce obživené Božím duchem a naplněné Kristovou láskou.

Proto na druhé straně můžeme mluvit o tom, že Kristova církev je svatá – to není místo zábavy nebo odpočinku, to není místo, kde by měl být přítomen svět, ani místo uctívání model nebo falešných bohů, není to místo, kde by se měli realizovat někteří lidé, není to místo, kde by mohli trvale přebývat hříšníci a pokračovat dál ve svém hříchu. Kristova církev je místem, kde přebývá svatý Bůh, proto je nazvaná svatým chrámem. Toto je důvod, proč reformátoři mluvili o tom, že pravá Kristova církev je tam, kde se vykonává kázeň, tedy kde jsou hříšníci napomínaní a vedení k tomu, aby opustili svůj hřích a činili pokání a pokud nechtějí činit pokání, potom jsou označeni za bezbožné a nevěřící, ať už svými ústy říkají cokoliv. Křesťané jsou svatí – jsou posvěceni Kristem a Jeho obětí a posvěcují své životy. Odvracejí se od hříchu, a i když klopýtají a někdy do hříchu znovu padají, tak vyznávají své hříchy, opouští je a nechtějí v nich už dál pokračovat. To je svatý chrám, do kterého roste celá stavba, každý jednotlivý živý kámen, který je pevně a dokonale spojený s ostatními živými kameny a je s nimi spojen:

III. V Kristu

To nás přivádí k poslednímu a vrcholnému bodu dnešního kázání a k nejdůležitější myšlence celého tohoto textu – a tím je Ježíš Kristus. Náš text je zarámován do Krista, je do Něj zapuštěn a my se musíme podívat na to, co přesně to znamená a jak to souvisí se stavbou, která je pevně spojena dohromady a roste ve svatý chrám. Především musíme vidět, že:

A. Kristus staví stavbu

Kristus je stavitelem. Kristus si sám připravuje nevěstu.

  • Efezským 5:25-27 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Tohle je naprosto klíčová věc. V něm je celá stavba spojená dohromady a v Něm také celá tato stavba roste. Kristus je nebeským stavitelem. Bez Něj nikdy nikdo nic nepostaví. Šalomoun – stavitel chrámu – řekl v Žalmu:

  • Žalm 127:1 Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.

Ježíš jasně prohlašuje, že On je tím, kdo vybuduje svou církev, kterou brány pekel nepřemohou (Mt 16,18). Je to Jeho církev a je to On, kdo jí buduje. To je něco, co nesmíme nikdy zapomenout, co nesmíme ani na okamžik pustit ze zřetele. Opuštění této základní pravdy vede k tragickým důsledkům, které můžeme vidět v historii církve stále znovu. Kdykoliv křesťané zapomněli, že je to Kristus, kdo buduje svou církev, začali dělat z církve „svůj byznys“ a rázem se z církve stala lidská organizace. V takovém případě začnou lidé hledat způsoby, jak způsobit růst církve, začnou studovat management a zkouší různé marketingové triky, jimiž by mohli lidi dostat do církve, z evangelia se stává prodejní artikl, který musí mít především pěkný obal, protože víme, že obal prodává, že? Taková církev buduje své PR oddělení, místo aby se spolehla na Stavitele, který jediný může vybudovat skutečný duchovní dům.

Když se zrodila církev po seslání Ducha svatého v den letnic, obrátily se tři tisíce lidí na základě Petrova kázání Božího slova. Tito lidé zůstávali v učení apoštolském (Sk 2,42) – stavěli na pevném základu apoštolů a proroků. Nezačali dělat reklamu v televizi ani se nesnažili nalákat do církve co nejvíce lidí. Jeden kazatel řekl na adresu mnohých moderních církví: „Když vypnete zvuk a zhasnete světla, nezůstane vůbec nic a také vůbec nikdo.“ První křesťané po letnicích se vší opravdovostí a vážnistí žili své křesťanství:

  • Skutky apoštolské 2:47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

A Pán denně přidával k jejich společenství. Pán budoval svou církev tenkrát a úplně stejně to dělá i dneska. To, co potřebujeme, nejsou nejrůznější programy nebo návody, jak udělat církev přijatelnější pro nevěřící lidi, ale potřebujeme jít na kolena a v modlitbách prosit Pána a spoléhat se na Něj, že i dál bude On sám budovat svou církev a bude přidávat ty, které povolává ke spáse. To je cesta skutečného duchovního růstu. Kristus je stavitel chrámu.

B. Kristus je úhelný kámen stavby

Na Kristu všechno stojí. Na Něj spoléháme, že bude budovat svou církev a jeho také zvěstujeme, protože kázání Krista ukřižovaného je tím prostředkem, kterým Kristus sám buduje svou církev. Když se v první církvi vyskytly problémy a bylo třeba vyřešit praktické věci, které se týkaly rozdělování jídla nezaopatřeným vdovám, apoštolové to vyřešili tím, že vybrali sedm zbožných mužů, kteří měli tuto práci zajistit a sami říkají, že jejich hlavní úkol je modlitba a kázání Slova (Sk 6,4). Spoléhat na Krista na modlitbách, že bude budovat svou církev a z Božího slova kázat Krista, který je úhelným kamenem jak církve, tak životů jednotlivých křesťanů. Náš dnešní text dále ukazuje, že:

C. Kristus je prostředím stavby (v Něm)

  • Efezským 2:21 V něm je celá stavba pevně spojena a roste…

Znovu se dostáváme k tomu slavnému spojení „v Něm“. Kdo je křesťan, je v Kristu, je v Něm. Kdo není „v Něm“ není křesťan. Kde je církev spojována Kristem a roste v Kristu, je to skutečná církev. Kde není v Kristu, kde mají církev spojit nějaké vnější věci, tam se nestaví na Kristu a základu apoštolů a proroků a tam také není skutečná Kristova církev.

Abychom byli navzájem pevně a harmonicky spojeni dohromady a rostli, musíme být v Kristu. On je prostředím, ve kterém se pohybujeme, On je živným roztokem, v němž se nacházíme a ze kterého čerpáme. Kristus je maltou, která spojuje jednotlivé duchovní kameny a umožňuje jim růst. Proto také zásadní otázka, kterou si musíme klást, je, zda jsme v Kristu. Je Kristus vaším úhelným kamenem? Je tím, na kom stavíte, je stavitelem, který řídí stavbu vašeho života? Spoléháte se na Krista v otázce vašeho věčného života? Věříte ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých? Být v Kristu znamená odložit všechnu svou vlastní snahu, všechnu svou vlastní spravedlnost, své vlastní zásluhy a skutky a spolehnout se na zásluhy Ježíše Krista, spolehnout se na to, že mě Bůh přijme jenom pro to, co udělal Kristus, ne pro to, co jsem udělal já.

Možná si myslíte, že máte Bohu co nabídnout. Možná máte pocit, že jsou přece nějaké dobré věci, které jste udělali a které by se mohli líbit Bohu a kvůli kterým by vás Bůh mohl přijmout. V takovém případě vám musím říct dvě věci – pokud něco takového je a pokud se na něco takového spoléháte, potom se nespoléháte jenom na Krista, a to znamená, že nejste v Kristu. Musíte vyznat Bohu, že nemáte vůbec nic, co byste mu mohli dát – že to jediné, co je pro Boha přijatelné, je dílo Pána Ježíše Krista. V Něm samotném je všechna jistota, všechen náš pokoj, v Něm máme vykoupení a odpuštění hříchů, a proto si musíme stále klást tuto otázku – jsem v Kristu? Jste v Kristu, moji milí? Nespokojte se s povrchní odpovědí, ale chtějte odpověď a ujištění od samotného Krista. Hledejte toto ujištění tak dlouho, dokud ho nenaleznete, dokud vás Bůh sám neujistí svým Duchem, že jste Jeho děti. A to nás vede k poslední věci, která je také o samotném Kristu:

D. Kristus posvěcuje stavbu

  • Ef 2:21 V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;

Kristus je tím, kdo celou tuto stavbu posvěcuje. Přišel, aby zachránil svůj lid, vykoupil ho svou vlastní obětí, ale nejenom že nás vykoupil, On se za nás také posvětil. V Kristu máme skutečně úplně všechno.

  • Titovi 2:14 On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Jste-li v Kristu, jste svatí. Ne kvůli sobě, ne kvůli svým skutkům, ne kvůli tomu co děláte nebo neděláte – jste svatí jenom kvůli Kristu. A díky tomu – díky Jeho posvěcení – můžeme přicházet až před Boží tvář. Díky Němu a skrze Něj máme přístup k Otci (Ef 2,18) do samotné svatyně svatých, na to nejsvatější místo, kde přebývá Bůh v nepřístupném světle. Kristus je vaší svatostí, On je vaším posvěcením. Jenom On nás může očistit od každé nepravosti a každého hříchu, kterého se dopustíme. A On to dělá. Je to způsob, jak buduje svůj svatý chrám, svou krásnou a čistou nevěstu:

  • 1 Janův 1:9 Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Tohle skutečně potřebujeme každý den. On je věrný a nechce mít svůj chrám pošpiněný hříchem – proto nás i nyní zve, abychom šli k Němu samotnému a vyznávali Mu své hříchy, prosili Ho o odpuštění, o slitování, a o milost, kterou dává se vší hojností. Jsme Jeho dílo a On je náš Král.

Byli jsme vzdálení, byli jsme bez Krista, byli jsme bez naděje a bez Boha na světě, ale stali jsme se blízkými pro Kristovu prolitou krev a nyní z nás On sám dělá svůj chrám. On je Stavitelem, On je úhelným kamenem, v Něm je celá tato stavba budována a Jím je také posvěcena. On je Alfou i Omegou, počátkem i koncem, On vede naší víru od začátku až do konce a Jemu samotnému také patří všechna chvála, čest i sláva, nyní i na věky věků. Pojďme tedy k Němu a chvalme Ho. 

Rok

Osnova kázání