Důsledky nerozlišování

Nerozlišování nebo nedostatečné rozlišování má nedozírné důsledky. Upozorňuje na to sám Ježíš, když říká, že:

  • Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. (Mt 7,13)

O pár veršů dále pak říká, že mnozí mu řeknou v onen den… To slovíčko „mnozí“ je strašné. Je to slovo, které by nás nutně mělo vést k tomu, abychom zkoumali svá srdce a úpěnlivě volali k Pánu, abychom od Něj samotného získali ujištění, že cesta, po níž jdeme, je úzkou cestou, a brána, kterou vcházíme, je těsnou branou.

Baptista Walter Chantry ve své knize „Dnešní evangelium – autentické nebo syntetické?“ (Banner of Truth Trust, 1970) napsal:

Copak jste se nikdy nepozastavili nad „obrácenými“, kteří jsou stejně tělesní jako dříve? Nebo nad těmi, co se „rozhodli pro Krista“, a přitom se těžko dá rozpoznat, pro co se rozhodli? Nejsou tak zbožní, jak by měli být podle svého vyznání, ani tak horliví v Jeho díle. Nestudují Boží slovo, ani je netrápí, že nejsou přítomni tam, kde se zvěstuje. Nakonec vám musí být zřejmé, že v jejich životech chybí důkaz o skutečném obrácení. Napadlo vás, že jim možná nikdy nebylo zvěstováno skutečné evangelium? Nebylo to vaše kázání a vaše špatné metody, které se staly příčinou jejich mylného ujištění?

Dokud v našich církvích nedojde k přehodnocení cesty spasení na základě poctivého zkoumání Božího slova, bude se evangelikální protestantismus dusit v bahně lidských tradic, jako se to kdysi stalo Římu.

To je důsledek nedostatečného rozlišování. Pokud totiž evangelium formulujeme jenom obecně a povrchně, tak se tím snadno dopouštíme jeho překrucování a zatemňujeme cestu spásy. Tam kde není jasné a dostatečně hluboké vymezení toho, co je evangelium, tam nemůže být jasné porozumění tomu, kdo je to křesťan. V této souvislosti doporučuji prostudovat stará reformační (i starší) vyznání víry a katechismy – uvidíte, jak moc našim předchůdcům ve víře záleželo na tom, aby jasně vysvětlili cestu spasení.

Definice toho, kdo je to křesťan, přímo vyplývá z toho, jak rozumíme a definujeme spasení. Dnes se můžeme setkat s tak širokými definicemi spasení, že se do nich vejde každý – modlář, cizoložník, lhář, zloděj, pokrytec, lakomec… – stačí přece, že věří v Ježíše!

Ale tragické důsledky nekončí u nespasených jednotlivců, ale jdou ještě dále. Jestliže dobře nerozumíme tomu, kdo je to křesťan, potom nemůžeme správně rozumět ani tomu, co je to církev. A to nám vysvětluje, proč se dnes tolik církví podobá mnohem více náboženským (nebo kulturním, sociálním či charitativním) spolkům a nikoliv svaté a čisté Kristově nevěstě.

Posloupnost je jasná – Kristus, spasení, křesťan, církev. Jsou to kostky domina – když strčíte do jedné, tak se postupně zhroutí všechny.

Jediným řešením je pokání a návrat ke Kristu Božího slova – tedy ke Slovu samotnému, k reformačnímu Sola Scriptura (Jedině Písmo) a Scriptura Tota (Jenom Písmo).

  • Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lk 24,32)