Tragické výročí

8. listopadu si připomínáme tragické výročí porážky českých stavů na Bílé hoře v roce 1620. Nadějně se rozvíjející reformace byla udušena. Země byla pokořena, politicky zotročena, ekonomicky zneužita, svoboda vyznání byla zašlapána do země - nastalo dlouhé období nadvlády jedné dynastie, jednoho jazyka (nikoliv českého) a jednoho náboženství (římského katolicismu). Křesťané museli opustit zemi nebo se skrývat.

Ferdinand Hrejsa ve své knize Česká reformace, popisuje situaci následovně:

Zatím na bojišti česká vojska ustupovala ku Praze před vítěznými vojsky Ferdinandovými. Nebylo to bez viny saského dvorského kazatele Hoeho, že Čechové zůstali opuštěni německými evangelickými knížaty. Hoe, získán byv císařskými sliby a dary, důvěřoval, že je s pro­spěchem luterských a staroutrakvistů, aby Ferdinand zvítězil. Slibovaltě císař, že, zvítězí-li, luterským se v Čechách nestane žádné příkoří, a že staroutrakvisté nebudou z náboženského míru vyloučeni. Posléze se vojska Ferdinandova octla před Prahou. V neděli dne 8. listo­padu 1620 na Bílé Hoře rozhodnuto bylo o českém národě a o české církvi. Scultetus pak „strávil noc za mnohých starostí“ u nemocného přítele Pavla Žalanského, kazatele u sv. Jiljí, a z rána i s králem utíkal z Prahy. Církev česká a s ní celý národ vydán byl v ruce vítězův.

Převrat bělohorský projevil se nejprve na půdě cír­kevní. Odchodem královým a Scultetovým postup kal­vinismu byl rázem zmařen. A pak rána za ranou dopadala na církev českou, aby ji zkazila, by na jejím místě mohla býti znova vybudována církev katolická. Nenávist vítězův obrátila se zejména proti Bratřím. Betlém byl hned s po­čátku vypleněn, jesuitský kostel a chrám sv. Šimona a Judy Bratřím odňat. Bratrští kněží ihned se uchýlili v ústraní v okolí Prahy. Bratrská církevní práce postupně mařena všude, kam dosáhl vliv vítězův. Hned pak vítězná strana katolická pomýšlela na to, aby se ujala pražských kostelů. Ale neměla kněží. Snažila se tudíž získati kněží staroutrakvistické, biskupsky svěcené. Získala jich toliko šest. Mezi nimi byl i Jan Bocika, jenž po bitvě bělohorské se vrátil do Prahy. Dne 20. února 1621 vykonali přísahu věrnosti arcibiskupovi. Den předtím musil M. Viktorin Vrbenský opustiti faru u sv. Mikuláše, a dne 20. února znovu dosazen Bocika.

Katoličtí vítězové chtěli zvláště potlačiti směr kalvínský a orthodoxní mezi českým kněž­stvem. Proto také císař 13. března 1621 schválil návrh knížete Lichtenštejna, aby vypověděni byli kněží kal- vinští. Ale Lichtenštejn viděl, že jednak není snadno rozeznati kalvinisty od ostatních, ježto věroučný rozdíl tak subtilní lze nesnadno komu dokázati, když přece všichni se přidrželi České konfese, a nadto věděl, že vypovídati kněží v ten čas by mohlo pobouřiti okolní evan­gelické národy. A tak přese všechen nátlak katolických horlivcův a i samého císaře zprvu podobné dekrety vy­povídací vůbec nebyly vyhlašovány, ani proti kalvinistům.

Zatím však usilováno bylo o to, aby kněží evangeličtí získáni byli po dobrém, aby se srovnali s vítěznou církví katolickou. Dne 14. dubna 1621 obesláni byli všichni čeští i němečtí evangeličtí kazatelé a byli vyzváni, aby se srovnali s církví římskou, přijali posvěcení od arcibiskupa a podávali svátost oltářní pod jednou. Ani jediný z evan­gelických kazatelů nedal se zlákati, ač tušili, co přijde. Naopak počali se pak stěhovati do ciziny.

Zatím vláda císařská vzmohla se v zemi. Dne 21. června 1621 popraveno bylo 27 předních českých pánů, ponejvíce někdejší defen­soři a direktoři, zástupci všech evangelických směrů, Šlik i Kaplíř i Budovec. Majestátní list Rudolfův s jinými listinami zaslán byl císaři 6. srpna 1621 do Vídně, a císař jej rozřízl na znamení, že jej zrušuje. Do mnoha pražských kostelů byli již dáni kněží římské církvi milí. Posléze 13. prosince 1621 vydán byl prvý vypovídací dekret proti kněžím, kterým všichni čeští evangeličtí kazatelé v Praze byli vypověděni ze země. Devatenácte kazatelů odebralo se z Prahy do ciziny i s administrátorem Jiřím Dikastem. Česká církev zbavena byla svého řádu a své organisace. Ještě před vánoci osazeny jich fary kněžími poslušnými arcibiskupa. Do kostela týnského přeložen byl Jan Bocika od sv. Mikuláše ještě před Štědrým večerem 1621.

Asi tenkráte někteří kněží husitští vidouce, že lid podobojí touží po večeři Páně pod obojí a nemá, kam by se obrátil, a proto, domnívajíce se, že přišel jejich čas, podali prosbu knížeti Lichtenštejnovi, aby jim bylo dovoleno podle starého zvyku posluhovati večeří Páně pod obojí za vý­minek od papeže stanovených a spravovati se konsistoři staroutrakvistickou, jež by byla v poslušenství arcibisku­pově. Než arcibiskup žádost rozhodně zamítl, trvaje na úplném srovnání s církví římskou. Před velkonoci 1622 dle pokynu nunciova ve smyslu nařízení papežského za­kázal arcibiskup kalich v Čechách úplně. Když pak farář Bocika o velkonocích přes to vysluhoval zástupům lidu podobojí a lid vyzýval, by zůstal věren kalichu, zbaven byl úřadu a vsazen do vězení, kde zemřel.

Zatím došlo i na universitu. V březnu r. 1622 vyslaná komise převzala výsady universitní a spisy defensorů, koncem dubna při­nuceni byli mistři universitní, aby složili své úřady, a poslední rektor Mikuláš Troilus chystal se do vyhnanství. Mělať universita přejiti ve správu jesuitů. Zatím došlo i na kněží obou německých luterských kostelů v Praze, jež byly v ten čas posledním útočištěm i všech českých evan­gelíků, kterým tu bylo posluhováno svátostmi po česku. Dosud bylo šetřeno tamních čtyř kněží, aby se neurazil saský kurfiřt; ale císařova moc již tak vzrostla, že nebylo třeba toho dbáti. Dne 29. října 1622 musili opustiti Prahu. A koncem listopadu 1622 kníže Lichtenštejn vydal nový mandát a rozeslal jej po krajích, aby nekatoličtí kněží za několik dní se vystěhovali ze země: Podobné mandáty další vydávány pak roku 1623 a 1624. Evangelické služby boží všude byly staveny, chrámy pak a fary odevzdávány byly církvi katolické. Posléze dne 10. května roku 1627 byla Obnoveným zřízením zemským koruna česká i politicky pokořena. Tenkráte byl majestátní list výslovně zrušen a prohlášeno, že v zemi nebude nikdo trpěn, ani z vyšších stavů, kdo by nepřestoupil k víře katolické. Katolické náboženství stalo se v zemi náboženstvím jediné oprávněným.

Slabší povahy přestupovaly, mezi nimi i M. Jan Campanus, trojnásobný rektor university, a Štěpán Jiří ze Šternberka. Ale nejlepší, nejsvědomitější lidé odcházeli do ciziny ožebračeni. Bratří z Čech a Moravy odcházeli na Slovensko, do Slezska a do Polska mezi tamní polské Bratry, zvláště do Lešna, kam se uchýlil i Jan Amos Ko­menský. Do ciziny musil odejíti i císaři věrný někdejší moravský hejtman Karel ze Žerotína. R. 1633 bylo ve vyhnanství Bratří na 4000 duší se 102 kněžími, ostatních asi 100 kněží bylo zatím zahynulo.

Nesčetní čeští a moravští evangelíci obraceli se rovněž na Slovensko a do Slezska, ale mimo to zvláště do Saska, Míšně, Lužice, Pruska a j. V blízkém Sasku byl však pobyt dovolen jen těm, kteří nebyli podezřelí z úchylek od přísně luterského učení. Těm však, kteří se tamním řádům přizpůsobit nedovedli, lpíce na České konfesi, nebo snad dokonce byli podezřelí z kalvinismu, bylo jíti dále, do Pruska a Polska. Skoro všecka česká evangelická šlechta a valná část měšťanů a mnozí i z lidí poddaných, pokud mohli, hledali útočiště v cizině, očekávajíce, že přijde chvíle návratu.

V raních hodinách 8. listopadu roku 2012 poslanecká sněmovna naší země schválila tzv. "zákon o církevních restitucích". Jak je stále patrnější, nešlo o nastolení spravedlnosti, ale o nové bezpráví páchané na lidech této země ve prospěch úzké skupiny lidí pod taktovkou římských katolíků. Jak zvláštní shoda okolností.

Před čtyřmi stoletími křesťané v pokání volali k Pánu o Boží milost a slitování kvůli tomu, že se chtěli spolehnout na politiku a na lidské zřízení - a výsledkem byl Boží soud nad celou zemí. Totéž by měli křesťané dělat i dnes, protože pokušení spoléhat se na svět (stát) a jeho prostředky je stále stejné, jako bylo tenkrát. Kéž je pro nás smutné výročí bitvy na Bílé hoře výzvou k pokání a k životu v očekávání příchodu Pána Ježíše Krista:

• Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! (2 Pt 3,10-12)