Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Ž 90,12)

Modlitba Mojžíše, muže Božího, jak je devadesátý žalm nadepsán, je vynikajícím nástrojem pro vstup do každého nového roku. Je to výborná a vhodná modlitba pro každého Božího muže (i ženu). Srdcem této modlitby je verš dvanáctý – prosba směřovaná k tomu, jak získat moudrost srdce.

Máme před sebou modlitbu, která nám připomíná krátkost a pomíjivost lidského života. Nemůžeme se tomu ani divit. Mojžíš byl svědkem toho, jak na poušti vymřela celá jedna generace. Všichni starší dvaceti let (kromě dvou mužů), kteří pod jeho vedením vyšli z Egypta, zemřeli během čtyřiceti let putování pouští. Šest set tři tisíce pět set padesát mužů, kteří byli schopní bojovat, přičemž do tohoto počtu nebyli započteni lévijci ani muži, kteří již schopní bojovat nebyli a také všechny ženy. Odhadem mohlo na poušti zůstat během těchto čtyřiceti let dva milióny mrtvých. Čistě statisticky to znamená padesát tisíc pohřbených každý rok (kromě těch, kteří zemřeli jiným způsobem a nebyli z této skupiny).

„Naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta…“ (v. 9). Na každém místě, kde se Izraelci zastavili na svém putování pouští, za sebou zanechávali rozsáhlý hřbitov. Cesta pouští byla jedním dlouhým smutečním, doslova pohřebním průvodem. Do této situace zní Mojžíšova slova: „Nauč nás počítat naše dny…“  Včerejšek uplynul jako voda a zůstala jenom vzpomínka. Den za dnem se stává minulostí a Mojžíš dokonce říká, že celá „léta kvapem plynou a v letu odcházíme“ (v. 10).

To je důvod, proč se máme naučit počítat své dny. To je také důvod, proč je tento žalm tak vhodným textem pro každoroční novoroční zamyšlení. Kolik dnů uběhlo! Jak rychle zmizely. Byly dobré nebo zlé? Byly plné radosti (v. 15), zděšení (v. 7) nebo snad tajných hříchů (v. 8)? Bůh všechny věci vynese na světlo. Jediný způsob, jak žít dobře, je žít moudře, podle Boží moudrosti – takové, kterou můžeme získat jenom od Boha. A proto máme počítat své dny.

Co to znamená „počítat dny“? Nejde o prostou aritmetiku ani cvičení ze sčítání. Je to o jiném druhu počítání – je to právě o tom počítání, které Mojžíš zakoušel den za dnem na poušti. Každý den, který vyslaní zvědové strávili v zaslíbené zemi, znamenal jeden rok na poušti. Každý den, který nevedl k oslavě Boží dobroty a milosti, ale k reptání a vzdoru, přinesl děsivou mzdu v podobě roku putování od jednoho pohřebiště k druhému. To je počítání dnů.

Bůh nás tedy především vede k tomu, abychom činili pokání z každého dne, který promarníme světským a tělesným způsobem života, který nevede k Boží slávě. Dále se potom musíme učit pilně a horlivě využívat každý den a hodinu, kterou máme nyní – využívat je k tomu, abychom sloužili Bohu a Jeho království s vědomím toho, že dnes je den spasení, že nyní je hodina a čas Jeho milosti. A nakonec si máme být jistí nejistotou dnů přicházejících – nikdo neví, kolik času mu ještě zbývá, kolik dnů je mu vyměřeno. A i ty, které přijdou, zmizí tak rychle, jako se objevily. To je způsob, jak získat moudrost srdce – není to v počítání dnů, ale v tom, jak s nimi naložíme. O tom je Boží moudrost. To je důvod pro zastavení a rozjímání nad Žalmem 90.

Nemáme dost času na to, abychom jím mohli plýtvat nebo ho marnit zbytečnými a hloupými věcmi. Nemůžeme svůj život prodloužit ani o jediný den, proto neexistuje žádná omluva, která by mohla ospravedlnit naší lenost nebo neužitečnost (Tt 3,14). Nejsme schopni zajistit svou budoucnost ani dny, které přicházejí, proto musíme spolu s Mojžíšem volat: „Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!“ (Ž 90,17).  Jenom Bůh může proměnit naše dny, jenom On do nich může vnést světlo, jenom On je může naplnit tak, aby byly pevné a hned od časného rána plné Jeho milosrdenství (v. 14).