Musí křesťané světit sobotu?
viz také: Sobota - diskuze
a kniha Kamenné desky, která se touto problematikou podrobně zabývá.
Musí křesťané světit sobotu?
Písmo ukazuje, že zákon Mojžíšův (nikoliv nařízení daná Adamovi, Noemu nebo Abrahamovi) byl přidán pouze do příchodu Krista (Ga 3,24) a pro svou zastaralost (Žd 8,13) byl skrze kříž zcela a kompletně vyprázdněn (Žd 9,10; Kol 2,14; Ef 2,14-15). Ne jeho část, ale celý kompletní zákon, ten, jenž byl dán Mojžíšovi a jehož součástí je desatero včetně svěcení soboty - sabatu. Nikdo před Mojžíšem, ani Adam ani Abraham ani Noe sabat nesvětili (resp. nemáme žádný doklad, že by to dělali či nedělali) a slovo „sabat" není v knize Genesis zmíněno ani jedenkrát. První přikázání světit sabat vydává až Mojžíš v 16. kapitole Exodu. Citace knihy Genesis 2, 2-3, která je součástí desatera, nepředstavuje datum, kdy byl sedmý den institucializován, ale Mojžíš zde Izraelitům vysvětluje, proč byl institucializován: protože Bůh „sedmého dne odpočinul" (Ex 20,11).
Neděli křesťané nepovažují za náhradu sabatu, jak se domnívala Whiteová, nýbrž je pro ně dnem, kdy se scházejí k bohoslužbám, v upomínku na Kristovo vzkříšení (J 20,9) a k lámání chleba (Sk 20,7). Nejedná se však o žádné svěcení sedmého dne.
Vyprázdnění zákona však v žádném případě nedává křesťanům svobodu vraždit, krást a cizoložit, neboť křesťané jsou pod zákonem Kristovým (Gal 6,2), který je nazván novou smlouvou, založenou na lepších zaslíbeních a jejímž prostředníkem není Mojžíš, ale Kristus (Žd 8, 6-7). Zákon byl dán pouze do doby jeho příchodu (Ga 3,19). Tohoto prostředníka Nové smlouvy předpověděl již Mojžíš (Dt 18,15) a apoštol Petr v něm rozpoznal o letnicích Krista (Sk 3,22).
Tak byla skrze kalich uzavřena Nová smlouva (L 22,20), která je potvrzena křtem (1 Pt 3,21) a připomínána Večeří Páně (L 22,19). Připomínka staré smlouvy mezi Bohem a Izraelem - sabat (Ex 31,13, Lv 24,8), jež byla stvrzena obřízkou (Sk 7,8) byla proto vyprázdněna křížem. Kvůli tomu také Pavel, farizeus a milovník zákona, který si byl lépe než kdokoliv po něm vědom moci kříže, napsal. „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám" (Ko 2,16) a galatské křesťany před takovou praxí dokonce varoval: „Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo" (Ga 4,10-11). Vnější věci jako dodržování dnů jsou dnes pouze záležitostí přesvědčení. „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení" (Ř 14,5).
Pavel v dopise Timoteovi proto píše, že zákon není určen pro spravedlivého (1 Tim 1,8). Tímto spravedlivým se člověk stává bez skutků zákona z víry (Ř 3,28), která vychází ze slibu, danému Abrahamovi ještě před vyhlášením desatera, a který se naplnil v Kristu (Gal 3,16-17). V životě církve se naplnění tohoto slibu projevilo obdržením zaslíbeného Ducha svatého, skrze víru v Kristovo vzkříšení (Ga 3,14). Skrze tohoto Ducha je do srdcí křesťanů vylita láska (Ř 5,5), jež nás uschopňuje k plnění „nového" přikázání lásky (J 13,34). Právě z tohoto důvodu není desatero určeno pro spravedlivého, ale pro hříšníka.
Jestliže budu z moci Ducha svatého milovat svého Pána, nebudu se přeci klanět jiným Bohům. Pokud miluji své rodiče, budu o nich mluvit v úctě. Pokud miluji svého bližního, nebudu o něm křivě svědčit a pokud miluji svoji manželku, nebudu cizoložit. Do sobotního odpočinku, který mi byl dříve zákonem přikázán, jsem rovněž vešel skrze víru, a ne pouze na jeden den v týdnu (Žd 4,3). Proto křesťan nežije pod kletbou zákona, ale pod milostí, která jej naopak z moci hříchu vysvobodila a nepotřebuje již nad sebou dozorce (Ga 3,25). Milost nám není dána k tomu, abychom Boha poslouchat nemuseli, ale naopak proto, abychom jej s čistým svědomím mohli z moci zaslíbeného Ducha poslouchat mnohem více.
Rozdíl mezi starými a novými přikázáními, včetně desatera, shrnul Pán Ježíš v „kázání na hoře", kdy žádal spravedlnost mnohem vyšší než tu, kterou mohla zajistit litera zákona. Vrahem již není jen vrah, ale i ten, kdo se hněvá bez příčiny a smilníkem je již ten, kdo se na ženu dívá chtivě. Milost z moci Ducha tedy žádá mnohem více, než žádalo desatero a ten, kdo zpytuje srdce i ledví se s pouhou literou rozhodně nespokojí.
V epištole Galatským Pavel stavění spásy na základě dodržování přikázání starého zákona dokonce nazývá jiným evangeliem (Ga 1,6) a návrat k dodržování přikázání skutků zákona k popření kříže (Ga 3,21) a návratu k vesmírným mocnostem a modlářství (Ga 4,9-10). Nikde v Novém zákoně proto nejsou křesťané ani náznakem vedeni k svěcení sedmého dne a dokonce jeruzalémský synod, který se právě problematikou zákona a milostí zabýval, nic takového křesťanům neuložil (Sk 15).
SVĚCENÍ DNŮ - Z KORESPONDENCE
Dostal se mi do "ruky" váš email s otázkou ohledně svěcení dnů (viz níže) a chtěl bych na to zareagovat.
Nevím přesně, jakou úvahu jste četl, ale chtěl bych se na to podívat z perspektivy Božího Slova a nikoliv z perspektivy nějakého učení nebo názoru.
Tou první věcí, nad kterou jsem se musel zamyslet, je to otázka, co myslíte svěcením dne. Ve Starém zákoně najdeme např. v desateru výzvu - pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Je zde celá řada dalších podobných výzev k posvěcení - posvěcení dnů, týdnů, měsíců, věcí, předmětů, potravin, a lidí.
Důvod těchto věcí je popsán v jiném verši Starého zákona: Svatí buďte, neboť já jsem svatý. (Lv 19,2) Ovšem starozákonní Izrael nikdy nedosáhl na tato slova. Znovu a znovu čteme o tvrdosti srdce, nevěrnosti, nečistotě, nesvatosti.
Jako klíčové pak vidím dva texty Nového zákona.
Tím prvním je Ko 2,16-17:
"Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu."
Svěcení dnů, jídel, svátků a dalších věcí je jenom stínem. Tak jako stín není nic "skutečného" ani tyto věci nebyly (a už vůbec nejsou) podstatou věci. Aby mohl nějaký stín existovat, musí existovat něco, co stín vrhá (nějaká skutečnost) - v tomto případě je to Kristus. Kristus je podstatou věci - proto také, kdo je v Kristu, je nové stvoření. Kdo je v Kristu, je svatý. Nový zákon je adresován "svatým" (viz epištoly v překladu NBK nebo KMS, nikoliv E, která slovo svatí z nepochopitelných důvodů překládá slovem bratří). Celý Starý zákon ukazuje na Krista, svědčí o něm, ale ještě ho nezná, očekává Ho - vidí stín, ale ještě nevidí postavu, která tento stín vrhá. Ale jde o tu postavu, nikoliv o stín.
Nikdo ať vás neodsuzuje kvůli svěcení (či nesvěcení/zachovávání) dnů. Nejde o dny, ale jde o Krista. Jedině on posvěcuje. Jedině On je svatý v absolutním slova smyslu.
Zjevení Janovo 15:4 Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.
Text z listu Koloským ukazuje na negativní stránku věci - nikdo ať vás neodsuzuje. Nebo jinak - nenechte se připravit o to, co jste v Kristu získali.
Druhý text mluví o věci z pozitivní stránky.
Římanům 14:5-12
5Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. 6Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. 7Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, 8umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. 9Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. 10Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. 11Neboť je psáno: `Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.´ 12Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.
Znovu - to, co je zde podstatné - to je Kristus.
Ta pozitivní stránka tohoto textu je, že nyní jde o mě a mé jednání a postoje vůči druhým. Dělat všechny věci pro Pána a pro jeho slávu a také pro to, abych druhého nesvedl k pokušení či hříchu, nebo ho nezlehčil či neodsoudil.
Každý z nás sám za sebe vydá počet Bohu. Proto se musíme spoléhat na Krista a na jeho milost, nikoliv na to, jestli zachováváme nějaké dny, či rozlišujeme nějaká jídla. Nejsme zachráněni ani posvěceni tím co děláme, ale tím, co udělal Ježíš Kristus na kříži.
Z toho plyne jasný závěr a poslední věc, která vše završuje a která je zároveň jednoduchou odpovědí na vaši otázku. Je potřeba světit dny? Není, protože:
1 Petrův 3:15 a Pán, Kristus, budiž svatý´ ve vašich srdcích.
To je to oč jde. Jestli posvěcujeme Krista ve svých srdcích. Jestli On vládne v našem životě - svrchovaně, absolutně a jako ten, kdo je svatý. Jestliže Jeho posvěcujeme, jsme posvěcení, svatí. A svatý bude celý náš způsob života - znovu ne kvůli tomu, co děláme, ale kvůli Kristu, který v nás svatě přebývá.
Ještě k otázce dnů - myslím, že je dobré studovat, co v Božím Slově znamená bohoslužba (a s tím potom také související význam slova církev) - vynikající text je Ř 12,1-2. V kontextu toho, co následuje do konce 15. kapitoly můžeme říct, že celý život křesťana do nejmenšího detailu je bohoslužbou Pánu a uctíváním (svěcením) Pána. Ale to jen na okraj.
Co se týče svátků - nemyslím, že by Bible mluvila o tom, že by křesťané měli (ve smyslu byli povinni) slavit nějaké svátky. Starozákonní svátky měly zjevně ukazovat na Krista (Ko 2:16) a byly naplněny v Něm.
Nový zákon zmiňuje některé židovské svátky s tím, že je znovuzrození Židé (tedy křesťané z Židů) v určitém slova smyslu zachovávali - jako např. svátek letnic - Sk 20,16 - Pavel chtěl být na letnice v Jeruzalémě. Přesto je vidět, že to byl specificky Pavlův cíl a nikde nevidíme, že by nějak povzbuzoval další křesťany, že mají jednat také tak. Navíc všechny tyto případy jsou popsány v knize Skutků, která mnohem více POPISUJE historii křesťanské církve a méně formuluje učení (což ale neznamená, že by byla méně Božím Slovem).
Zdá se, že opravdu významné jsou právě jedny Velikonoce, totiž ty, kdy byl ukřižován náš Pán a právě jedny Letnice - totiž ty, kdy byl seslán Duch Svatý a církev již dále neměla potřebu nějak zvlášť si tyto události připomínat nebo je dokonce slavit či světit.
Co se týče tzv. "křesťanských" svátků - jako např. Vánoce apod., to jsou ustanovení ryze lidská, která nemají žádnou zvláštní hodnotu. Jako křesťané je můžeme "využít", protože lidé bývají přístupnější ke slyšení evangelia a myslím, že není hříchem oslavit Vánoce jako lidský svátek, kdy si můžeme připomenout narození Spasitele (ostatně je to jeden z biblických příběhů), ale je hříchem propadnout konzumu a materialismu těchto svátků a podobným věcem. Další svátky jako např. Dušičky či jiné, jsou ryze pohanské.
WWW.GOTQUESTIONS.ORG
Otázka: Který den je pravý sobotní den, v sobotu či v neděli? Mají křesťané dodržovat sobotní den?
Odpověď: Často slýcháme, že „Bůh nařídil sobotní odpočinek už v Edenu", a to kvůli spojitosti mezi stvořením a sobotou ve druhé knize Mojžíšově 20:11. Přestože Boží odpočinutí sedmého dne (Genesis 2:3) předznamenávalo budoucí předpisy o sobotě, nemáme žádný biblický záznam, dokazující to, že by Izraelci sobotní den slavili před vyjitím z Egypta. V Písmu nenajdeme jediný náznak toho, že od Adama po Mojžíše se zachovávala sobota.
Z Božího slova je jasně patrné, že dodržování soboty bylo zvláštní úmluvou mezi Bohem a Izraelem: „Ať synové Izraele zachovávají sobotu; ať sobotu dodržují jako věčnou smlouvu po všechna svá pokolení. Je to věčné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, ale sedmého dne odpočinul a nabral dech" (Exodus 31:16-17).
V Deuteronomiu 5 Mojžíš znovu nastoluje desatero přikázání dalšímu pokolení Izraelitů. Poté, co ve verších 12-14 nařizuje dodržovat sobotu, Mojžíš připomíná, proč byl Izraelskému národu sobotní odpočinek dán: „Pamatuj, že jsi byl v egyptské zemi otrokem a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. To proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys dodržoval sobotní den" (Deuteronomium 5:15).
Důvodem, proč Bůh Izraelcům nařídil ctít sobotu, nebylo připomínat si stvoření, ale připomínat si egyptské otroctví a Hospodinovo vysvobození z něj. Povšimněme si požadavků, které se měly v sobotu dodržovat: člověk nesměl vycházet z domu (Exodus 16:29), dělat si oheň (Exodus 35:3) a nesměl nikoho nutit k práci (Deuteronomium 5:14). Člověk, který by sobotní zákon porušil, měl být usmrcen (Exodus 31:15; Numeri 15:23-35).
Prostudování novozákonních pasáží nám ukazuje čtyři důležité body:
1) vždy, když se ve své vzkříšené podobě objevil Ježíš a zmiňuje se den v týdnu, je to vždy první den týdne (Matouš 28:1, 9, 10; Marek 16:9; Lukáš 24:1, 13, 15; Jan 20:19, 26).
2) Jediná příležitost, kdy je od knihy Skutků až po Zjevení zmíněna sobota, je při zvěstování evangelia židům, což se navíc odehrává většinou v synagoze (Skutky, kapitoly 13-18). Pavel napsal: „Židům jsem se stal židem, abych židy získal" (1. Korintským 9:20). Pavel nechodil do synagogy proto, aby měl společenství s věřícími a aby je povzbuzoval, ale aby usvědčoval ztracené a přivedl je ke spasení.
3) Od chvíle, kdy Pavel prohlásil „od teď půjdu k pohanům" (Skutky 18:6), se už sobotní den nezmiňuje. A
4) místo dodržování sobotního dne nám zbytek Nového zákona naznačuje spíše opak (včetně jediné výjimky, zmíněné v bodě 3, viz Koloským 2:16).
Podíváme-li se blíže na bod 4, zjistíme, že pro novozákonního věřícího neexistuje závazek dodržovat sobotní den, a také vidíme, že koncept neděle jako „křesťanského sobotního (sedmého) dne" je rovněž nebiblický. Jak bylo uvedeno, od chvíle, kdy se Pavel začal zaměřovat na pohany, je sobota zmíněna pouze jednou: „Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu." (Koloským 2:16-17). Židovská sobota byla naplněna na kříži, kde Kristus „zrušil nepřátelský úpis a jeho předpisy" (Koloským 2:14).
Tato myšlenka je v Novém zákoně opakována více než jednou: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. Kdo drží svátek, drží ho Pánu" (Římanům 14:5-6a). „Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Dbáte na dny, měsíce, období a roky!" (Galatským 4:9-10).
Někteří lidé se domnívají, že mandát císaře Konstantina z r. 321 „změnil" sobotní den ze soboty na neděli. Kterého dne se k uctívání scházela raná církev? Písmo se nikde nezmiňuje o sobotních shromážděních věřících, ať už ke společenství nebo k uctívání. Jsou zde ale některé pasáže, které se jasně zmiňují o prvním dnu týdne. Ve Skutcích 20:7 se například píše, že „prvního dne týdne (prvního dne po sobotě) jsme se sešli k lámání chleba." V 1. Korintským 16:2 píše Pavel korintským věřícím: „Prvního dne v týdnu ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit." Protože Pavel o sbírce mluví v 2. Korintským 9:12 jako o „službě", musela se sbírka týkat nedělní bohoslužby v křesťanském shromáždění. Historicky to byla neděle, a ne sobota, kdy se křesťané běžně shromažďovali v církvi - a tato praxe se datuje už od prvního století našeho letopočtu.
Sobotní den byl dán Izraeli, ne církvi. Sobotní den (odpočinek) nebyl změněn, je v sobotu a ne v neděli. Ale je součástí starozákonních předpisů, a křesťané jsou od otroctví zákona svobodní (Galatským 4:1-26; (Římanům 6:14). Po křesťanech se dodržování soboty - ať už ji chápeme jako sobotu či neděli - nevyžaduje. První den týdne, neděle, Pánův den (Zjevení 1:10) je oslavou nového stvoření, spolu s Kristem jako naší vzkříšenou hlavou. Nejsme zavázáni dodržovat starozákonní sobotu - odpočívat, ale jsme osvobozeni, abychom mohli následovat vzkříšeného Krista - sloužit. Apoštol Pavel řekl, že je na každém křesťanovi, zda bude dodržovat sobotní odpočinek: „Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru" (Římanům 14:5). Boha máme uctívat každý den, nejen v sobotu či neděli.