Zoufalý stav přirozeného člověka II. (Ef 2,2)

Poslušni vládce nadzemských duchů

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 6. července 2014

Pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé i hosté. Sešli jsme se, abychom společně uctívali našeho Boha – stvořitele a vykupitele. Děláme to různými způsoby, podle toho, jak nás k tomu On sám vede ve svém Slově, v Bibli – společným čtením Písma, společným zpěvem, modlitbami, společenstvím a především výkladem Božího slova a nasloucháním Božímu slovu. Půjdeme nyní do listu Efezským, který z Boží milosti studujeme a budeme číst prvních sedm veršů druhé kapitoly a následně se zaměříme na verš druhý.

Přečetli jsme třetí nejdelší souvětí v celém listu. Někteří znalci řeckého jazyka se dokonce domnívají, že se jedná o nejdelší souvětí a že k těmto sedmi veršům patří ještě následující tři až do verše deset. V řeckém textu se skutečně jedná o jediné dlouhé souvětí, z něhož se dnes zaměříme na jediný verš. Ukážeme si dva ohromné paradoxy lidského života, paradoxy života bez Boha, které nám znovu připomínají naší zoufalou situaci před Bohem a tváří tvář věčnosti a vysvětlíme si, že tento tragický stav lidské duše je pro křesťany více nebo méně dávnou minulostí.

V předchozí kapitole jsme viděli dvě podobně dlouhá souvětí – verše 3-14 a 15-23. Apoštol tam popisoval veliké Boží dílo spasení, dílo celé Boží trojice – Otec, který vyvolil (v. 4), Boží Syn, který vykoupil (v. 7) a Boží Duch, který zapečetil (v. 13). Ve druhé polovině první kapitoly se Pavel potom modlil za křesťany v Efezu (i za křesťany v Ústí nad Labem a kdekoliv jinde), aby porozuměli tomuto velikému dílu spásy, aby poznali Boha samotného a poznali velikost Jeho moci, kterou nás vykoupil. Tuto moc prokázal na Kristu:

• Efezským 1:20 Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích…

Stejná moc, která učinila toto, způsobila také naše vlastní spasení. A hned na začátku druhé kapitoly jsme se dozvěděli, proč bylo tak nutné použít tolik Boží spasitelné moci. Jsou chvíle, kdy nepomůže nic jiného, než ohromná síla, veliká moc. Jedním z negativních příkladů může být použití atomové bomby na konci druhé světové války. V květnu 1945 kapitulovalo nacistické Německo a v Evropě skončila druhá světová válka. Ale Japonsko, jeden z německých spojenců, se vzdát nehodlalo. Japonsko během druhé světové války dobylo rozsáhlá území v Tichomoří i na asijské pevnině. Japonci dokonce plánovali invazi do USA. V létě 1945 už byli na ústupu, ale bránili se velice urputně, zuřivě, sebevražedně a před spojenci byla vidina dlouhých a krutých bojů s vysokými ztrátami. Proto v srpnu 1945 spojenci použili dvě atomové bomby a smazali ze zemského povrchu dvě velká japonská města – Hirošimu a Nagasaki. Okamžitě poté Japonsko kapitulovalo.

Bůh použil k našemu spasení mnohem větší moc, než jakou použili spojenci za druhé světové války. Víte, ta lidská moc, je obvykle mocí ničit, zatímco ta Boží moc je mocí k životu. A tady je ten důvod, proč bylo potřeba tolik Boží moci – poslechněte si, jaká slova hromadí Pavel v Ef 1,19 (ČSP):

• Efezským 1,19 …jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly.

Proč je tohle vše nutné? Podívejte se do prvního verše druhé kapitoly:

• Efezským 2:1 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy,

Tím hlavním důvodem, proč Bůh musel použít nesmírnou převahu své síly, je, že jsme byli mrtví! Tady se dostáváme k prvnímu bodu, k prvnímu paradoxu, který vidíme v našem textu:

I. Chodící mrtví

• Ef 2:1-2 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili (chodili)…

První paradox, který je v našem textu je spojený se slovem, u kterého se musíme v našem textu na chvíli zastavit, a to je slovo „žít“.  Písmo používá pro slovo „žít“ na tomto místě slovo, které doslova znamená chodit. Takto to překládá Bible kralická – v nichž jste chodili. Slovo chodit, které tady v originále je, obvykle – na většině míst v Písmu, znamená skutečně chodit, tedy dělat krok za krokem. Ježíš šel kolem Galilejského jezera (Mt 4,18), Ježíš šel po vodě (Mt 14,25), Ježíš řekl chromému: „Vstaň a choď!“ (Mt 9,25). To je nejčastější použití slova chodit.

Ale vedle toho je toto slovo použité také v metaforickém, tedy nedoslovném smyslu. Pochází to z hebrejštiny a často to bylo používáno rabíny – znamená to žít, ale nikoliv v tom fyzickém slova smyslu, není to o biologickém životě, ale to slovo má morální význam. Jde tedy o život v etickém slova smyslu. Tak to ostatně vyplývá také z kontextu, který je v prvním verši. Je tady napsáno, že jsme mrtví, ačkoliv žijeme. Minule jsme si vysvětlovali, že se jedná o duchovní smrt a druhý verš to znovu potvrzuje. Jsme fyzicky živí, ale duchovně, morálně, eticky mrtví. Je to přesně tak, jak to Bůh řekl o člověku:

• Genesis 8:21 Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý…

Znovu se dostáváme k tomuto jasnému učení Božího slova, které nám říká, že v člověku není před Bohem nic dobrého. Rozumějte mi dobře – to neznamená, že člověk nemůže udělat nic dobrého v určitém relativním slova smyslu. Může! Může být hodný na své děti, může se hezky chovat ke své manželce, může se snažit být prospěšný pro společnost. Ale v morálním slova smyslu, tedy ve vztahu k absolutnímu dobru, kterým je sám Bůh, nemá nic z toho vůbec žádnou hodnotu. Boží slovo říká o nevěřících lidech, že jim:

• Titovi 1:15-16 …nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. [Dokonce i když] Prohlašují, že znají Boha, svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

To se nikomu neposlouchá nijak dobře, ale je to přesné vyjádření toho, jak se na nás dívá Bůh. Je to Boží pohled na člověka. Právě toto znamená, že člověk je duchovně a morálně mrtvý, je mrtvý ve vztahu k Bohu. Proč?

A. Příčina

Příčina tohoto stavu je popsaná ve verši jedna – je to hřích, který člověka uvedl do duchovní smrti a každý člověk se nyní rodí duchovně mrtvý. Od svého narození chodí, tedy žije ve svých hříších a přestoupeních. Žádného člověka nemusíte učit hřešit, protože je hříšný ze své vlastní přirozenosti. Jenom prostředí, ve kterém žije, do jisté míry formuje míru a rozsah jeho hříšnosti, nebo spíš projevů jeho hříšnosti.

Proto se chápání a míra hříchu bude lišit například u Somálců, kde již čtvrt století žijí v anarchii a je potřeba poslouchat toho, kdo má víc zbraní a víc ozbrojených mužů od chápání a míry hříchu Švýcarů. Ale před Bohem je mrtvý v hříchu jak Somálec, tak Švýcar, jak muslimský terorista, tak klidný a spokojený obyvatel jižního Bavorska. Nemůže být jeden mrtvý víc a druhý méně – oba dva jsou mrtví úplně a stoprocentně.

Pavel nám tady připomíná, že když jsme ještě nebyli věřící, chodili jsme – žili jsme ve svých vinách a hříších. Je to jako s rostlinou nebo se stromem – když zasadíte jabloň, očekáváte, že na ní porostou jablka. A je to v pořádku. Nemohou na ní růst hrušky. A neporostou na ní hrušky, ani kdybyste se na hlavu stavěli. Můžete jí ořezat, můžete jí okopat, můžete ji hnojit a zalévat, ale ničím nedosáhnete toho, aby na jabloni rostly hrušky. Dokonce můžete udělat to, že vezmete nějaké hrušky a nalepíte je na jabloň. Ale ani to z jabloně neudělá hrušeň. Právě tak se někteří lidé snaží svými skutky, svým chováním, nějakou vnější změnou dosáhnout vnitřní proměny, života. Lidé se mohou snažit chodit do církve, změnit svůj způsob mluvení, mohou dělat nějaké náboženské úkony – modlit se nebo číst Bibli, ale když se nezmění srdce, když Bůh nevloží do duchovní mrtvoly duchovní život, tak ji žádný skutek neoživí. Jako z koně neuděláte Ferari, když ho budete parkovat v garáži a vodit místo k veterináři k automechanikovi, tak z duchovně mrtvého člověka neuděláte duchovně živého tím, že ho naučíte nějakým náboženským úkonům. Musíte se znovu narodit, říká Ježíš. Z Ducha svatého. Musíte mít nové srdce.

Příčinou toho, že přirozený je živou mrtvolou, je biologicky živý, ale duchovně mrtvý, je hřích. Hřích, který je v každém z nás a který je ve své podstatě vzpourou proti Bohu. Ježíš řekl svým učedníkům, že pošle Ducha svatého, který ukáže světu v čem je hřích – je v tom, že nevěří v Krista. Jaké jsou:

B. Důsledky

Důsledky duchovní smrti jsou popsané ve druhém a třetím verši Ef 2. Tou nejlepší charakteristikou je ve druhém verši slovo „žít“ nebo „chodit“. Mohli bychom to říci tak, že člověk, který není křesťan, chodí duchovně šejdrem, nakřivo. Je morálně převrácený. To slovo „chodit“, které je tady použité, odkazuje na integritu, celistvost života. Ústa a činy musí mluvit stejnou řečí. To je také důvod, proč Ježíš říká, že lháře a falešné učitele a různé podvodníky poznáme podle jejich ovoce, tedy podle toho, co vidíme na jejich životech. Apoštol Petr vysvětluje, že lživí proroci jsou charakterističtí svou žádostí, chamtivostí, nenasytností a všemi druhy neřesti. Petr mluví o falešných učitelích, ale jeho popis lze dobře vztáhnout na každého, kdo není křesťanem:

• A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká. (2Pt 2,2-3)

A poslouchejte, jak popisuje sám sebe v době před svým obrácením Pavel:

• Titovi 3:3  Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.

To je chození v hříších a vinách. To jsou skutky, které vyplývají z lidské hříšnosti. Písmo obsahuje celou řadu podobných seznamů. To jsou věci, které vyvěrají z lidského srdce – tak to tvrdil Pán Ježíš Kristus:

• Marek 7:21-22 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.

Proto se musím zeptat vás, kteří tady sedíte a říkáte, že jste křesťané – Jak chodíte? Jak žijete? Jakému chození odpovídá váš život. Je to chození ve zbožnosti nebo v bezbožnosti. Víte, je mi skoro jedno, co mi řeknete dneska na tomto místě, protože to, co je skutečné, se ukáže zítra ráno, až přijdete na své pracoviště, až se vrátíte zpátky do té každodenní rutiny. Bude to chození s Bohem, nebo bez Něj? Bude to chození podle Božího slova nebo podle tohoto světa? To jsou otázky, které nás vedou v našem textu o krok dále, ke druhému bodu dnešního kázání, ke druhému paradoxu, který se týká přirozeného člověka. Lidé, kteří nejsou křesťané, jsou:

II. Spoutaní vzbouřenci

Jedna z věcí, kterých si lidé obvykle velmi cení, je svoboda. Často můžete slyšet něco jako: „Kdybych se stal křesťanem, tak bych tohle nemohl a toto musel, ale já jsem svobodný a chci i nadále zůstat svobodný. Nechci se omezovat, nechci být svazován nějakými pravidly, zákazy a příkazy. Bůh by mě jenom omezoval.“ Člověk chce být nezávislý a tou největší nezávislostí, po které touží, je nezávislost na Bohu. Lidé chtějí být svobodní, tvrdí, že jsou svobodní, ale jenom málo přemýšlejí o tom, co to doopravdy znamená. Většinou si myslí, že být svobodný znamená, dělat si, co chci, pro mnohé znamená svoboda možnost hřešit. Možnost rozhodnout se pro hřích. Kdyby se prý nemohli rozhodnout hřešit, tak by nebyli svobodní. Ale to jenom pravdivě ukazuje, jak na tom doopravdy jsme.

Jednoho dne se Ježíš setkal se skupinou židovských vedoucích, s farizeji. To byli lidé, kteří byli velice hrdí na svou zem, na své náboženství, na to, že jsou svobodní. Ježíš je ale nenechal, aby žili v nějakých iluzích. Poslechněte si, co jim Ježíš řekl:

• Jan 8:34 Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

Žádný člověk není svobodný. Narodil se jako hříšník a hřeší, a protože hřeší, je otrokem hříchu. Podívejte se do našeho textu a všimněte si, co zde stojí:

• Efezským 2:2 …v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

Život údajné svobody vede po velice jasné trajektorii. Nejenom, že je zevnitř řízen a tažen hříchem a vinou, která je stále přítomná, ale je také ovládán zvnějšku – v našem textu vidíme dvě věci:

A. Podle věku tohoto světa

Ekumenický překlad říká „podle běhu tohoto světa“, ale v doslovném překladu tam čteme „podle věku tohoto světa“. Dává to velice jasný smysl v kontextu předcházejících veršů, které jsme četli:

• Efezským 1:20-21 Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.

Dva věky – věk přítomný a věk budoucí. Věk tohoto světa a věk budoucího světa. Nad tím vším vládne Pán Ježíš Kristus. Slovo svět, které je v našem textu, může mít v Písmu celou řadu významů a vždy je potřeba důkladně zvážit kontext daného místa, abychom se dobrali k tomu správnému významu. Na tomto místě se celkem zjevně jedná o svět, který je v nepřátelství proti Kristu. Je to tento přítomný věk tohoto přítomného světa, věk padlého světa, věk světa, který končí, věk světa, který se vzbouřil proti Bohu, který byl vydán vzpouře a nyní žije ve vzpouře proti Bohu a proti Jeho Mesiáši. Tento věk je věkem, kdy Slovo se stalo tělem, kdy druhá osoba Boží trojice, Boží Syn sestoupil na zem, vzal na sebe lidské tělo a v lidském těle se stal služebníkem hříšníků. Na lidském těle také vzal hřích těch, které mu Otec daroval a vnesl jej na kříž, kde na něj byl kvůli tomuto hříchu vylit Boží hněv. Svět o Něj nestál a tak ho ukřižoval. Tento věk je věkem, kdy Boží Syn přemohl hřích a smrt, slavně vstal z mrtvých a potom vystoupil k Otci.

Tento přítomný věk je věkem tohoto světa. Je to věk hříchu a zároveň také věk milosti, zatímco budoucí věk je věkem milosti a především věkem slávy. Budoucí věk přinese novou zemi a nové nebe, budoucí věk je věkem radosti, pokoje, společenství s Bohem, společenstvím s lidmi, je to věk bez hříchu, je to věk bez bolesti, zármutku, pláče. Je to věk druhého příchodu Ježíše Krista. Tento nový věk nového světa určuje trajektorii, dráhu Božích dětí. Má naprosto zásadní význam pro život těch, kdo podřídili své životy Ježíši Kristu.

Ale tento věk tohoto světa má naprosto zásadní roli v životě těch, kdo se Kristu nepodřídili. Přesně tak bylo také s námi se všemi. Mysleli jsme si, že jsme nezávislí, že máme svůj život pod kontrolou, ale ten byl zatím ovládán věkem tohoto světa. Apoštol Jan připomíná křesťanům, že se mají vyvarovat věcí tohoto světa a ukazuje jim, které to jsou:

• 1 Janův 2:15-17 Nemilujte svět ani to, co je ve světě. … Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost…

Po čem dychtí člověk, co chtějí jeho oči, na čem si v životě zakládá – přesně to je popis tohoto světa. To je popis světských věcí, je to popis toho, co určuje každého člověka. Touhy lidského srdce, touhy očí, touha mysli nebo spíš našeho sobeckého JÁ. Na čem si člověk v životě zakládá, to ho také ve skutečnosti určuje. A Boží slovo nám říká, že u každého nevěřícího člověka je to tento svět, který ho ve skutečnosti definitivně určuje. To je způsob chození, nebo způsob života přirozeného člověka. Jedná tak, jak jedná svět kolem něj. Je to pro něj motivace a je to pro něj také výmluva, když je konfrontován s pravdou Božího slova. „Dělají to tak všichni, tak proč ne já?“ To jsou obvyklá slova, která dokládají pravdivost Ef 2,2, že lidé, kteří nejsou křesťany, žijou podle běhu tohoto světa.

Je to hřích, který působí zevnitř, z lidského srdce, z lidského nitra a určuje, jak bude člověk chodit, jak bude žít. To je vnitřní záležitost a důsledek naší duchovní smrti. A je to také věk tohoto světa, principy světa, myšlenky světa, touhy a žádosti světa, které určují, jak člověk chodí. Máme pocit, že jsme nezávislí a samostatní, že stojíme na vlastních nohou a nejsme na nikoho odkázaní, ale přitom je to svět, který určuje způsob, jak žijeme. Někdy lidé říkají, že nepotřebují Boha, nepotřebují náboženství jako berličku do svého života. Obvykle takovým lidem odpovídám, že křesťanství není berlička, protože berlička nestačí člověku, který nemá nohy. A to jsme my! Ale nejenom hřích a svět určují způsob, jak chodíme – je zde ještě něco dalšího:

B. Podle vládce mocností

Kristus byl vyvýšen a sedí po pravici Boží, vysoko nade všemi mocnostmi a vládami. Sedí na místě nekonečné moci, spravedlnosti, svatosti a slávy. Pod Jeho nohy je podřízeno úplně všechno. Přesto Písmo mluví také o tom, že tento přítomný věk je stále ještě pod vládou jiného vládce – už byl svržen a přemožen, přesto se ještě vzpouzí, přesto ještě kope kolem sebe a snaží se udržet svou vládu až do poslední chvilky. Zjevení 20 říká, že ďábel je spoután, aby neškodil národům. V tuto chvíli ďábel nemůže svést národy a vést je do vzpoury proti Kristu. Je spoután, takže evangelium se může šířit do všech národů. Přesto není bezmocný. Byl poražen na kříži, byl spoután, ale to neznamená, že přestal aktivně působit. Apoštol Petr říká:

• 1Pt 5:8 Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.

Cílem ďábla je smrt. Ježíš o něm řekl, že je vrahem od počátku, že přišel, aby zabíjel a loupil. Ďábel je otec lži. Jeho úmysly jsou nám známé – střílí ohnivé šípy pokušení a hledá, koho by mohl uchvátit. Žaluje, pomlouvá, zastrašuje, zpochybňuje, rozděluje, odděluje rodiče od dětí, manžely od manželek, vráží klíny do všech mezilidských vztahů, aby je mohl rozbít. To je vládce nadzemských mocí, jak je psáno v našem textu.

Podívejte se do našeho textu, moji milí. Co je tady psáno o těch, kdo nepatří Kristu? Koho poslouchají? Kdo je řídí? Jak žijí? Jak chodí? Čí jsou cesty, které používají ke svému chození? Jsou to cesty ďábla! V našem textu čteme, že než jsme se stali křesťany, byli jsme poslušni vládce nadzemských mocí, tedy satana, ďábla. V originálním textu sice slovo poslušní nenajdeme, ale je tam doslova to, že jsme chodili podle tohoto vládce, mohli bychom říci v souladu s jeho vůlí, v souladu s jeho záměry a podle jeho způsobů.

Boží slovo je v tomto ohledu skutečně černobílé. Říká, že jsou jenom dva druhy dětí – děti Boží a děti ďábla. Kdo není dítětem Božím, je nazýván synem ďábla. Je to tvrdé? Ano, je. Ale musíme si připomenout, co Pavel píše dále:

• Efezským 2:3 I my všichni jsme k nim kdysi patřili…

Milí přátelé, musím se vás zeptat – kam patříte? Čí jste děti? To jsou velmi vážné otázky a já vás prosím, abyste je nenechali zapadnout, abyste se jimi zabývali, abyste je nenechali bez odpovědi. Už jsem slyšel lidi říkat slova jako – důležitý je proces, důležité je, že jsme na cestě – ale náš text jasně ukazuje, že podstatné, zda jsme na správné cestě. Je cesta Boží a cesta ďábla.

Apoštol Pavel napsal křesťanům do Korintu o nevěřících, že:

• 2K 4:4 Bůh tohoto světa [dosl. věku] oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.

Satan zaslepuje lidem oči, aby neviděli světlo evangelia. Aby nevěřili, aby nehledali cestu pravdy, ale spokojili s čímkoliv jiným, co by jakkoliv zaměstnalo jejich mysl, co by uspokojilo jejich srdce. Ale tady jde o rozdíl mezi životem a smrtí. Na jedné straně jsou lidé, kteří jsou duchovně mrtví ve svých hříších a vinách, lidé, kteří se snaží umlčet své svědomí, snaží se namluvit si, že jejich život není tak špatný, jak by se to mohlo podle našeho textu zdát. Ano, mohlo by to tak být v porovnání s dalšími lidmi kolem nás. Má to dva problémy. První je, že se srovnáváme většinou jenom s těmi horšími. Buďte čestní! Je to tak. A druhý je, že sebelepší takové srovnání bude vždy relativní. Víte, co? Je to, jako když jste na bojišti po veliké bitvě. Pole je poseté mrtvými těly a vy srovnáváte, která mrtvola je mrtvější!

Je to morbidní přirovnání, ale právě tak ubohé je naše srovnávání se s druhými lidmi. Boží slovo jasně říká, že jsme mrtví ve svých vinách a hříších a důsledkem toho je, že žijeme hříšným způsobem života, žijeme podle způsobů tohoto světa a jsme ovládáni vládcem nadzemských duchů. Aby to bylo úplně jasné, tak apoštol dodává, že to je:

C. Ve vzpouře a neposlušnosti

Je zde řeč o duchu, který působí v těch, kdo vzdorují Bohu. Doslova je tam řeč o synech neposlušnosti. To je zase výraz z hebrejštiny, který mluví o těch, kteří se nepodřizují Bohu. Mrtvost, o které je řeč v prvním verši, chození podle světa a podle ďábla – to není nic pasivního. To je aktivní, cílená a záměrná vzpoura! To je vzdor lidské vůle, to je vzdor lidského srdce, to je vzdor lidského intelektu, to je vzdor lidského těla – celým svým životem člověk vzdoruje Bohu, a dokud se nepodřídí pod Jeho mocnou ruku, je a bude synem neposlušnosti, dítětem ďábla a spolu s ním ponese také jeho úděl. Stejný úděl, který potká tento svět. Petr napsal:

• 2Pt 3:10 Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.

Země se žárem roztaví. Tento svět skončí v ohni. Bůh slíbil, že už nikdy nezničí svět vodou, ale to neznamená, že nepřijde den soudu. Přijde a svět skončí pohlcen ohněm. Místo něj bude vytvořen nový svět, kde nebudou synové neposlušnosti, ale jenom synové Boží. Synové neposlušnosti ponesou svůj úděl spolu s ďáblem – a tím je ohnivé jezero, které bylo pro ďábla připraveno, ohnivé jezero, kterému se říká peklo. Nebylo připraveno pro žádného člověka – Bůh ho připravil pro ďábla a pro antikrista, ale nakonec v něm skončí všichni, kdo nejsou zapsáni v knize života. To je kniha Ježíše Krista, Beránkova kniha. Každý, kdo věří v Krista je zapsaný v této knize. Ale kdo zde není, toho čekají věčné plameny ohnivého jezera. Moji milí, to je velmi vážná věc a vede nás k poslednímu bodu:

III. Dva životy v jednom

V prvním i druhém verši jsem záměrně přeskočil jeden důraz, který zde je – apoštol píše křesťanům a říká – vy jste takoví byli. Nyní už se vás to netýká. To jsou slova, která nás vedou přímo do verše 4:

• Ef 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Křesťané, zoufalý stav člověka, který jsem dnes popsal je vaší minulostí. Bůh vám dal nový život, Bůh vás přenesl do království svého Syna, ze tmy do světla, ze smrti do života. Křesťané, radujte se, protože jste byli z Boží milosti zachráněni. Ano, stále jsme v těle, které je propadlé hříchu a pokud dřív nepřijde náš Pán, tak se rozpadne v prach, ale čekáme příchod našeho Spasitele, který nám dá nová těla. A i když nyní navenek hyneme, tak vnitřně se den za dnem obnovujeme mocí Ducha svatého, který nám byl dán, který nás zapečetil a který s námi bude navěky.

Ale vy, kteří jste dnes s námi a nejste křesťané, musíte být pravděpodobně vyděšeni tím, co jste slyšeli. Dnes jste sem přišli z nejrůznějších důvodů. Někteří možná ze zvědavosti, další z touhy setkat se s lidmi, jiní přišli jako pravidelní posluchači. Co jste dnes ode mne slyšeli? Mluvil jsem o lidech, kteří odmítají Krista, o lidech duchovně mrtvých, kteří žijí podle věku tohoto světa a podle vládce temnoty, mluvil jsem o lidech, kteří nevěří v Krista – takoví jsme byli my všichni, ale vy jste takoví pořád. Se vší vážností a naléhavostí vás před Bohem prosím, abyste činili pokání, abyste litovali své nevěry, své nezávislosti na Bohu a prosili Boha o milost a o odpuštění. Protože v opačném případě na vás Bůh sešle svůj soud. Všechny vaše radosti a potěšení odejdou jako sen a budete navždy smeteni. Milí přátelé, vím, že jsem neříkal snadné věci, a věřte mi, že jsem je neříkal s lehkým srdcem. Ale ta situace je skutečně vážná a nemá smysl otálet ani hledat výmluvy. Můžete dnes odejít tak, jak jste přišli, ale přijde den, o kterém jsem mluvil, a já se vám budu moci čestně podívat do očí, bez výčitek a bez zahanbení, protože jsem vám řekl všechno, co je potřebné k záchraně. Proto vás prosím, zachraňte se, pojďte ke Kristu a podřiďte se pod Jeho mocnou ruku.

Dobrý Bože, smiluj se, prosím nad námi i nad těmi, kdo se Ti ještě vzpírají. Amen.