Snažte se vejít úzkými dveřmi (Lk 13,22-35)

Zná tě Pán? 

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 29. listopadu 2009

Dobrý den. Minulý týden jsme z Božího Slova čerpali povzbuzení ohledně následování Ježíše Krista v lásce a v milosti. Viděli jsme Pánův soucit nad ženou, která byla již osmnáct let spoutaná satanem, který její tělo trýznil těžkou nemocí. Pán ji neodkladně vysvobodil. A jedním z jeho motivů byl bezesporu soucit nad touto nebohou ženou. Ovšem byl tady i jiný motiv, který odhalil svým učedníkům při jiné, i když velmi podobné situaci – když uzdravil muže, který byl od narození slepý. Učedníci tehdy položili Pánu otázku, kdo že to zhřešil – zda ten muž, či jeho rodiče, že je nyní slepý.

• Jan 9:3 Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.

Ježíš dělal všechno k Boží slávě a k tomu samému jsme povoláni také my.

V našem předchozím textu jsme viděli ještě další povzbuzení. Poté co Ježíš uzdravil nemocnou ženu a zahanbil své protivníky, tak vyučuje lidi o Božím království. Předkládá jim dvě podobenství, které ukazují na to, že jakkoliv malé jsou začátky Božího království, tak přes veškerý odpor lidí i duchovních mocností se toto království rozroste a vyroste jako strom – velký strom, který bude nabízet domov mnoha obyvatelům. A je to tak, že v Božím budou ohromné zástupy – jak to zaznamenal apoštol Jan:

• Zj 7:9 Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.

A Boží království je jako kvas, který prokvasí všechno těsto. Nic nezůstane nedotčené slávou Božího království. U proroka Abakuka ve Starém zákoně čteme:

• Abakuk 2:14 Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře.

Nový zákon nám odhaluje tuto slávu a v listu Židům čteme, že Ježíš Kristus je touto nesmírnou Boží slávou, takže apoštol Pavel mohl napsat:

• Filipským 2:9-11 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Boží království prokvasí všechno a promění lidské životy – od základů, zevnitř. Stane se to bez ohledu na opozici, které musí čelit, stane se to bez ohledu na překážky, které musí překonávat. Boží království překoná všechno a naplní celou zemi. Ale ne každý bude součástí tohoto království. Budeme číst z Lukášova evangelia 13,22-35.

Třináctá kapitola Lukášova evangelia má ve své rozmanitosti, kterou nám nabízí, jedno společné téma – toto téma najdeme už v kapitole předchozí, kdy Ježíš mluví o správcích. O správci, který je připravený na pánův příchod a o správci, který není.

Na začátku třinácté kapitoly Ježíš naléhá na lidi, aby činili pokání, a v podobenství o neplodném fíkovníku jim ukazuje, že dveře do království nejsou otevřené natrvalo. Na jedné straně Ježíš učí, že Boží království poroste, na druhé straně ukazuje, že vstup do něj je omezený. Proto naléhá, abychom činili pokání, dokud ještě trvá čas Boží milosti. Náš dnešní text nám ukazuje, že omezení vstupu do Božího království, ale není jenom časové, ale jsou zde ještě nějaké další věci, jimiž se musíme zabývat.

• 22 Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému.

Lukáš nás znovu upozorňuje, že Ježíš je na cestě. Směřuje k Jeruzalému.

• Lukáš 9:51 Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma
• Lukáš 10:1 Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Lukáš 10:38 Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice.

Někteří učenci se domnívají, že události zaznamenané v Janovu evangeliu 9-10 se odehrály právě na této cestě do Jeruzaléma a zařazují je mezi verše 21 a 22 naší kapitoly. Na této cestě se Ježíš setkává s celou řadou lidí a jeden člověk mu pokládá zajímavou otázku:

• 23 Kdosi mu řekl: "Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?"

Dvě věci bych chtěl poznamenat k této otázce. Jednak je to skutečnost, že zákoníci a farizeová neustále řešili, že to bude pouze málo lidí, kteří budou spasení. Podobně jako teologové středověké církve řešili, kolik andělů se vejde na špičku jehly, tak farizeové a rabíni se snažili vypočítat počet vyvolených, kteří budou spaseni. Vedle toho ovšem také počítali s tím, že to budou jenom Izraelci, kteří budou spaseni, jenom potomci Abrahama a nikdo jiný. Taková obecná odpověď na tuto otázku byla, že to budou všichni Izraelci, bez ohledu na jejich hříchy nebo způsob života. Ovšem někteří židé (např. některé skupiny farizeů) přidávali ještě nějaká další vlastní kritéria a tak ještě více omezovali počet spasených. Pýchu, která byla postavená na tom, že právě oni jsou těmito potomky, jim vytýkal již Jan Křtitel:

• Lukáš 3:8 Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.

Ukazoval jim, podobně jako Ježíš, že musí činit pokání. Pokání, které se projeví roztrženým srdcem, obnovenou myslí, ve změněném způsobu života. Myslím, že odpověď, kterou tento člověk dostal od Ježíše, musela být pro něj něčím naprosto šokujícím.

• Lukáš 13:28 Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.

Takovou odpověď pravděpodobně nečekal. A je to velmi tvrdá odpověď, a týká se také nás.

Ovšem můžeme se podívat na tuto otázku ještě z jiného úhlu pohledu. Z pohledu, který je – mám za to – pro Lukáše podstatný, určující. Lukáš napsal své evangelium, aby Theofilos

• Lukáš 1:4 poznal hodnověrnost toho, v čem byl vyučován.

A aby viděl Ježíše Krista, který přišel, aby hledal, co zahynulo (Lk 19,10). Takže možná měl ten člověk, co se ptal, upřímnou touhu po spasení, a nebo za tou otázkou byla skrytá ještě jiná – jak mohu být já spasen? Vejdu se do Božího království? Bude tam pro mě místo? Nebo je tak malé, že jen nemnozí budou spaseni?

Toto je něco, co by mělo hýbat také naším srdcem. Touha po spasení je významným znakem působení Božího Ducha v našem nitru. Puritánský kazatel John Bunyan žil velmi nábožným životem předtím než se stal křesťanem. Ale jednoho dne potkal dvě ženy, které měly osobní vztah s Ježíšem Kristem, znaly ho a věděly o své přirozené ztracenosti před Bohem a vydaly Bunyanovi svědectví.

Jeho srdce se rozechvělo; jako by mu spadly šupiny z očí. Jakkoliv byl nábožný – nikdy ani nepomyslil na znovuzrození, nikdy nepoznal útěchu, která plyne z Božího Slova, ani Boží zaslíbení, a dokonce ani lstivost a převrácenost svého zkaženého srdce. Nyní již věděl, že není spasený. Při práci často myslel na jejich slova a vyhledával jejich společnost, jako laň, která žízní po čisté vodě. Boží Slovo ho přemáhalo a usvědčovalo z hříchu a nemohl jinak, než dnem i nocí přemýšlet o zákoně Božím. Čím déle se zabýval Biblí, tím více žíznil po pravdě, kterou obsahuje. Objevil nový svět a nic by ho nedonutilo opustit to, co nalezl. Nalezl poklad a našel perlu nevýslovné ceny. Poznal, jak byl dříve slepý, nevědomý a bezbožný.

 Taková touha po spasení nás vede k Pánu. Přímo do Jeho náruče, k Jeho nohám. A možná nás povede i k otázce pokládané s velikou bázní: Pane, jak mohu být zachráněn? Jak na takovou otázku odpovídá náš Pán?

• 24 On jim odpověděl: Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.

Podívejme se rychle na několik detailů z tohoto verše. Ježíš odmítá náboženskou otázku, v podstatě ji ignoruje a obrací ji takovým způsobem, že z ní vytváří stěžejní bod svého vyučování – ovšem nikoliv o tom, že bude málo těch, kdo budou spaseni, ale tak, že se ptá: Kdo bude spasen? Kdo z vás?

Všimněte si, že to první, co Pán říká, je: snažte se! To je rozkaz. Rozkaz, který platí pro každého člověka. Rozkaz, jehož naplnění nesnese žádný odklad. Kéž se vaše spasení stane tím nejpodstatnějším ve vašem životě. Vzpomínáte na vyučování ze dvanácté kapitoly?

• Lukáš 12:31 Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.

Usilujte tedy o Boží království. Ale – a to je další věc – nemyslete si, že cesta nebo vstup do Božího království je něco velmi snadného, pohodlného, bezbolestného. Vejděte úzkými dveřmi. Lukáš tady pro slovo „snažte“ používá řecké agónizomai (a zní nám tam slovo agónie, úzkost). V řečtině to sloveso znamená bojovat, vstoupit do boje nebo závodit, utkat se v atletických hrách. Ve všech případech to je slovo, které vyžaduje maximální nasazení. Jedná se o těžký závod nebo boj, kdy nasazujete úplně všechno, kdy jedete na doraz, kde není žádná rezerva, žádná zadní vrátka, protože tento boj lze jen vyhrát a získat všechno, nebo ho prohrát na celé čáře.

Úzká je cesta a úzká je brána. Dveře do Božího království jsou velmi, velmi úzké, takže dovnitř si nevneseme vůbec nic a jsme rádi, když zachráníme vlastní život. Ano, o tom je naše úsilí, abychom zachovali svou duši pro věčnost. Nic nemůže být důležitějšího. Proto také připojuje Ježíš k tomuto rozkazu ještě konstatování o těch, kteří se budou sice snažit vejít, ale nebudou toho schopni.

Proč, můžeme se ptát. Odpověď je jednoduchá a nalezneme ji v následujícím verši:

• 25 Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: `Pane, otevři nám´, tu on vám odpoví: `Neznám vás, odkud jste!´

Nebojují boj na život a na smrt. Vědí o těch úzkých dveřích, ale zatím jimi nevešli. Všimněte si, že Ježíš tady znovu opakuje, že přijde okamžik, kdy dveře budou zavřeny. A nikdo již nebude moci vejít. Přijde chvíle, kdy skončí čas milosti. Proto hleďte, ať nezůstanete venku. Podívejme se do tohoto verše na charakteristiku těch lidí, co zůstali venku a uvidíme tři věcí, které nám vysvětlují, proč sice zkoušeli vejít, ale nebyli toho schopní a tedy nevešli.

1. Jsou nerozhodní nebo liknaví, možná líní, nebo se jim moc nechce přemýšlet nad Božími věcmi. Takže dochází k tomu, že zůstávají venku. Nerozhodli se včas, nečinili pokání, ačkoliv věděli, že mají. A najednou jsou překvapeni náhlostí, s jakou byly dveře zavřeny. Moji milí, nenechte se překvapit.

2. Žijí ve falešné náboženské jistotě. Podívejte se, jak oslovují Pána – Pane. Oni vědí, kdo je Ježíš Kristus, ale nijak se to neodráží na jejich životě. Nikdy z toho nevyvodili žádné důsledky.

• Lukáš 6:46 Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?

Nestačí oslovovat Ježíše jako Pána! On musí být Pánem tvého života. Veškeré naše rozhodování, jednání, naše plány, úmysly, naše práce, studium, škola nebo koníčky, náš volný čas – to všechno musí být podřízeno Pánu. Pokud v tom všem nehledáme Boží království, potom Ježíš není Pánem a to, že ho tak oslovujeme, nás jenom svádí k falešné náboženské jistotě, ze které je východiskem jenom strašlivé prozření.

3. Nemají osobní vztah s Ježíšem Kristem. Ježíš jim říká, neznám vás! Toto jsou jedna z nejvážnějších slov v celém Písmu. Toto je tragédie mnoha těch, kdo si myslí, že mohou vstoupit do Božího království. Ale pokud zde není osobní vztah s Kristem, pokud zde není nové narození, nové srdce, potom je všechno marné. A podívejte se na to, že nejde o to, že já nějak znám Krista. Každý ho nějak zná. Ale to, o co jde, je něco naprosto jiného – zná Kristus mě? Tebe?

Je tady jen nepatrný rozdíl, ale diametrálně odlišný výsledek. A velice přímo to souvisí s přecházejícími dvěma charakteristikami – s připraveností a rozhodností a s podřízeností Ježíši Kristu jako Pánu. Jestliže jsem připravený na Jeho náhlý příchod, tak to znamená, že jsem mu podřídil svůj život a cele se Mu vydal.

A to znamená, že uslyším z jeho úst úplně jiná slova:

• Matouš 25:21 Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´

V následujících verších jsou ještě další charakteristiky těchto lidí:

• 26 Pak budete říkat: `Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!´

4. Odvolávají se na vnější věci, které je spojují s Kristem. Jedli jsme s tebou a pili, poslouchali jsme tvé učení. Na našich ulicích jsi učil. Tito lidé spoléhali na nějaký druh protekcionismu nebo na nějaké své zásluhy (naše ulice). Ale nic z toho nemůže umožnit vstup do Božího království.

Podobně dnes lidé mohou spoléhat na vnější věci, na to že navštěvují církev, na to, že dělají dobré věci, na to, že jsou pokřtění, na to, že se narodili do křesťanské rodiny a vyrostli v ní, na to, že vědí mnoho o Bohu, … ALE – Pán jasně říká, náboženskému vůdci Nikodémovi:

• Jan 3:7 Musíte se narodit znovu.

Neexistuje jiná cesta do Božího království. Můžete prorokovat ve jménu Krista, uzdravovat nemocné, vyhánět démony, můžete kázat evangelium, můžete dělat zázraky a mít vidění a vize ve jménu Ježíše Krista, ALE pokud nebudete narození z Ducha, zajisté nevejdete do Božího království. A poslední charakteristika těch, co zůstanou venku:

• 27 On však odpoví: `Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.´

5. Dopouštějí se bezpráví. Cokoliv nevyplývá z hlubokého osobního vztahu s Kristem, je ohavnost před Boží tváří.

• Izajáš 64:5 Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr.

Nejsou-li naše životy očištěny Kristovou obětí, nejsou-li roucha našich skutků vyprána a vybělena v Beránkově krvi, jsou jenom odpornou špínou, kterou chceme srovnávat s Boží slávou.

• Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
• Titovi 2:14 On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.
• Zjevení Janovo 21:27 A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.

Nic nečistého, a žádný, kdo se dopouští nepravostí nemůže vstoupit do Božího království. Reakce těch, kdo zůstanou venku, je následující:

• 28 Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.

Abraham věřil, podobně Izák, Jákob a proroci. Skrze víru vstoupili do Božího království. Přečtěte si Židům 11, kde je popsaná jejich víra v praxi. Proroci zkoumali svá proroctví a hledali spasení a přemýšleli o utrpeních Kristových, o nichž jim svědčil Boží Duch, který v nich přebýval (1Pt 1,10-12).

A všimněte si velmi osobního aspektu, s nímž Ježíš svým posluchačům – a s nimi také nám – předkládá tato slova: vy budete vyvrženi ven! Za chvilku uvidíme, proč jim to říká. Ježíš tady představuje Boží království jako hostinu, kterou Bůh připravil pro svůj lid. Jsou zde otcové víry, proroci – ale nejenom oni:

• 29 A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království.

Je zde množství zástupů, kteří budou stolovat v Božím království. Veliký zástup, jak ho zmiňovali na začátku – ze všech národů, jazyků a ras.

• Galatským 3:7 Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.

To jsou ti, kdo znají Krista. Kdo ho vyznali jako Pána, slouží mu jako Pánu a poslouchají ho jako Pána.

• 30 Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední."

Židé si mysleli, že Boží království bude jen pro ně, a pokud by v něm náhodou bylo i nějaké to místečko pro pohany, tak oni – Židé – budou rozhodně na tom prvním místě a pohané, někde daleko vzadu. Takže takováto odpověď Ježíše pro ně musela být jako studená sprcha. Ale proč jim takhle Ježíš odpovídá? Podívejme se do následujících veršů:

• 31 V tu chvíli přišli někteří farizeové a řekli mu: Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.

Pozor, když se vás vaši nepřátelé začnou snažit chránit. To byli farizeové, které poslal sám Herodes.

Nevěděl, co má s Ježíšem dělat. Nevěděl, co si o něm má myslet. A situace byla stále kritičtější. A tak se pokusil jednoduše zbavit. Vyvolat v něm strach, paniku, obavu o vlastní život. Ježíš odejde a Herodes bude mít klid. Už ho nebude strašit přízrak Jana Křtitele, kterého dal popravit.

• 32-33 On jim řekl: "Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu do svého cíle. Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém."

Ježíš dává jasnou odpověď – nikdo a nic mě neodvrátí od mé cesty. A ukazuje tady – již poněkolikáté v Lukášovi, že jde vstříc jisté smrti. Že cílem jeho cesty do Jeruzaléma je zemřít. A tady je ten důvod, proč se s takovou silou opíral do lidí, kteří mu naslouchali, a varoval, že nebudou mezi těmi, kdo budou stolovat v Božím království. Ježíš sice učí na jejich ulicích, oni s Ním jedí a pijou, ale jinak ho vytrvale odmítají. Odmítají Jeho mesiášský nárok, odmítají ho jako Pána nad sobotou, odmítají ho přijmout jako Krále a zaslíbeného potomka Davidova.

Pán tady nazývá Heroda liškou, pravděpodobně kvůli vypočítavosti a zbabělosti, která se ukazuje i v tomto případě. Ale nelze udělat nic takového jako vyhnout se Ježíši, vytěsnit ho ze své blízkosti. Vzpomeňte, jaké hry se odehrávají v den ukřižování Pána – velekněží Pána posílají za Pilátem, Pilát k Herodovi, Herodes zpět k Pilátovi, Pilát ho chce osvobodit, velekněží ho chtějí ukřižovat. Přehazují si ho jako horký brambor. Kvůli tomuto postoji jim Ježíš říká: Vy budete vyvrženi ven. A není to libovůle Pána, který by takto jednal – a to i přes to, že by takto jako svrchovaný vládce jednat mohl:

• 34 "Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!

Ježíš naříká nad Jeruzalémem, který zabíjí a kamenuje proroky.

• Skutky apoštolské 7:52 Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.

Opakuje tady znovu svou naléhavou výzvu – již mnohokrát jste dostali příležitost k pokání, ale: NECHTĚLI JSTE! To je zatvrzelost lidského srdce, která se znovu a stále vzpírá Pánu a která vede k jediné věci – k odsouzení.

• Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Všimněte si, jak velká trpělivost Boží se skrývá za tímto veršem – kolikrát! Přes všechny vraždy, přes všechno kamenování a odmítání, znovu a znovu Bůh posílal k Izraeli proroky s výzvou k pokání. Nakonec poslal svého jednorozeného Syna.

• Jan 1:10-11 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Proto čteme také slova posledního verše našeho textu:

• 35 Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově."

Tento verš vyvolává řadu otázek a názory učenců se různí. Chtěl bych, abychom si všimli dvou různých věcí z tohoto verše: první je, že ve svém domě zůstanou sami. B21 - Hle, váš dům se vám zanechává pustý. To může snadno odkazovat na budoucí události, kdy byl v roce 70 zničen chrám a vypleněn Jeruzalém. Ale mluví to jistě také o tom, že Boží sláva již nevstoupí do chrámu, který král Herodes nechal nákladně přebudovat a na nějž Židé byli tak hrdí. Mimochodem, všimněte si, že první křesťanský mučedník Štěpán, ve své řeči před veleradou mluví právě o chrámu a jeho nedostatečnosti pro Boží slávu. Ale je tady nový chrám, který je naplněný Boží Slávou – tím je církev Kristova, která je plná Ducha Svatého, který byl seslán o Letnicích. Ovšem kamenný chrám Izraelců zůstal a zůstane pustý. Stejně tak jakékoliv jiné chrámy kteréhokoliv lidského náboženství.

• 1 Petrův 2:5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.

Tato prázdnota zůstane tak dlouho, dokud nevyznají, že Ježíš Kristus je Pán. Soud již začal a začal od domu Božího. Proto musíme činit pokání a vzývat toho, který přichází ve jménu Hospodinově – Krista!

Takže otázka, kterou si dnes musíme položit, nezní ani tak kolik lidí bude nebo nebude spaseno. Ale otázka, která vyplývá z našeho dnešního oddílu je, zda TY budeš spasen. To je to, oč zde dnes běží! Nedívej se na lidi kolem sebe, ale utíkej k Bohu. Jde o tvůj věčný úděl. To není nic malého ani zanedbatelného. To je jedna z nejvážnějších otázek lidského života. A odpověď na ni nalezneme jenom a pouze u Krista. Správnou odpověď na ni můžeme slyšet pouze z Jeho úst. A musí to být naprosto osobní odpověď, která bude určená jenom a pouze tobě. Nic povrchního nebo obecného. Musí být naprosto jasné, že Ježíš tě zná. Osobně. Niterně. A ty znáš Jeho.

To, co vyplývá z tohoto velmi osobního a hlubokého vztahu s Kristem je poslušnost. Často lidé řeší těžké teologické otázky, dohadují se kvůli nim a rozdělují se na nich. Ale zeptejte se jich na intenzitu jejich modlitebního života, na to, jak svědčí o Kristu nebo jak pracují v místní církvi. Jak důvěrně se znají s Ježíšem a následují Ho? A posouchají Ho? Ovšem jde JENOM o poslušnost vyvěrající z osobního vztahu s Kristem. Jakákoliv jiná poslušnost je před Bohem ohavností, snahou zalíbit se Bohu svým vlastním způsobem, cestou sebeospravedlnění a vyvýšení sebe sama namísto vyvýšení Ježíše Krista.

Je mnohem snazší jít společně se zástupem mnohých širokou a víceméně pohodlnou cestou. Ale Ježíš nás zve, abychom se snažili projít úzkými dveřmi. Mnozí – a to je strašlivé slovo v tomto kontextu, jimi nevejdou. Ale TY, říká Pán. TY a volá konkrétně každého z nás, usiluj o vstup úzkými dveřmi.

• Lukáš 11:9-10 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

Amen.