Porozumění skrze zjevení (Ef 3,3-5)

Nadpřirozené náboženství

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 26. dubna 2015

Pokoj vám a milost milovaní svatí, milí přátelé. Pokračujeme ve výkladu listu Efezským a musíme zaměřit svou pozornost na několik veršů na začátku třetí kapitoly. Budu číst verše 3-5.

Úvod

Boží slovo nás v dnešním textu vede hned k několika věcem – Pavel mluví o zjevení, kterého se mu dostalo, mluví o tajemství a vysvětluje, co tímto tajemstvím myslí, mluví o tom, že toto zjevení bylo dáno apoštolům a prorokům – oni byli těmi, skrze které Bůh toto tajemství odhalil. Ovšem dneska se budeme zabývat pouze jedinou z těchto věcí – a to Božím zjevením. Boží zjevení je klíčovým prvkem křesťanství. Křesťanství je zjevené náboženství, a to je důvod, proč musíme o zjevení mluvit více. Budeme mluvit jak o konkrétním zjevení, které je popsané v našem textu, tak také o zjevení obecně, protože to je způsob, jak jsme se my všichni stali křesťany – Bůh se nám dal poznat, zjevil nám svého Syna, odhalil nám pravdu Božího slova. Nestalo se to jenom v obecné rovině – v tom smyslu, že Boží Syn se stal člověkem a tak se Bůh zjevil v těle, ale stalo se to také – a o tom je zjevení, které vede ke spasení – ve velmi osobní rovině. Bůh zjevil svého Syna naprosto konkrétně vám. Kdyby se to nestalo, nemohli bychom být spaseni. Dneska se tedy podíváme na to, co toto zjevení je, jak mu máme rozumět a jak souvisí s naším porozuměním Božímu slovu.

V Bibli máme knihu, která se jmenuje Zjevení, ale o té se teď bavit nebudeme. To, o čem budeme mluvit, souvisí i s knihou Zjevení, ale není to o ní. Ale slovo zjevení – podle kterého se jmenuje poslední kniha v Bibli – je stejné v našem textu i v názvu poslední knihy Písma. Je to řecké slovo apokalypsis, ze kterého máme české slovo apokalypsa. Ale slovo apokalypsa má v češtině jiný význam než v řečtině. V průběhu staletí dostalo slovo apokalypsa děsivý význam – když dnes řeknete apokalypsa, znamená to přírodní katastrofu nebo válečný konflikt, jejichž rozměry vedou k úvahám o možném úplném zničení světa či jeho části. Myslím, že něco podobného se nám vybaví, když se řekne apokalypsa. Proto musíme pochopit, že řecké slovo apokalypsis má význam úplně jiný – znamená jednoduše odhalení, zjevení.

Jde o odkrytí něčeho, co bylo do té doby zahalené, skryté, ale nyní je to zjevené. Takto to vidíme i v našem textu, kde se mluví o tajemství:

  • Efezským 3:5 … které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno…

Bůh dal Pavlovi ve zjevení poznat tajemství – jinými slovy Bůh odhalil Pavlovi to, co mu do té doby bylo skryto. A z kontextu vidíme, že Bůh odhalil něco, co bylo do té doby skryto všem lidem. Ale v Kristu došlo k odhalení. Ještě se budeme více zabývat charakterem tohoto odhalení, zjevení, ale v tuto chvíli mějme na mysli, že jde o stržení nebo roztržení závoje, který zahaloval, a tedy k odhalení toho, co bylo do té doby skryté. To je tedy tajemství – více o něm budeme ještě mluvit, ale dneska se musíme podívat na zjevení.

I. Zjevení přesahuje rozumové pochopení

Když mluvíme o zjevení, musíme rozumět především tomu, že se jedná o něco nadpřirozeného. Ale musíme tomu rozumět správně, abychom se nepustili na špatnou cestu, která by nás mohla úplně odvést od toho, co učí Písmo. V celé historii bylo mnoho lidí, kteří se takovou cestou vydali a jsou takoví i dnes. Proto musíme pochopit, v čem spočívá toto nadpřirozené zjevení.

Mohli bychom si myslet, že to je něco pohádkového – jako když se zjeví nějaká víla nebo kouzelný dědeček. To rozhodně ne. To patří oblasti pohádek a lidských výmyslů. Mnoho lidí na tomto místě míchá dohromady tuto řekněme pohádkovou představu nadpřirozena s tím, co čtou například v knize Skutků nebo v evangeliích, kde se na několika místech mluví o tom, že se zjevil Ježíš – obvykle svým učedníkům nebo Pavlovi. To jsou ale věci, které nemůžeme míchat dohromady se zjevením, o kterém mluvíme v listu Efezským.

Když se Ježíš zjevoval po svém vzkříšení, dělal to ze dvou důvodů – jednak aby potvrdil, že žije – to je důvod, proč se zjevil pěti stům lidem najednou, na které odkazuje apoštol Pavel v prvním listu do Korintu (1K 15,6) nebo proto, aby potvrdil mandát apoštolů, tedy jejich apoštolství, jak to vidíme např. v 1K 15,7-8. Jako apoštol mohl být označen jenom ten, kdo se setkal se vzkříšeným Kristem tělesně, tedy kdo viděl Pána, jak o tom mluví apoštol Pavel. A Pavel sám o sobě říká, že není hoden jména apoštol, protože se mu Kristus ukázal jako nedochůdčeti, jako předčasně narozenému dítěti, tedy mimo správný čas – ukázal se mu až potom, co vystoupil zpátky k Otci. A také Pavel říká, že to bylo naposledy, kdy se Kristus takto někomu ukázal (1K 15,8).

Ale toto zjevení Krista nemá ve své podstatě nic společného se zjevením, o kterém je řeč v našem textu, protože odhalení, o kterém mluví Pavel, se týká učení, doktrín, souvislostí a nakonec i fyzických skutečností, které z nich vyplývají – jde především o evangelium a o učení o církvi, resp. o skutečnost nového stvoření, církve z vykoupených Židů i pohanů. Je to nadpřirozené Boží dílo pro člověka, v člověku a skrze člověka. Jde o něco, co přesahuje lidský rozum a lidské porozumění, takže samotný rozum na to nestačí. Když apoštol Petr mluví o velikém spasení, které máme, říká:

  • 1 Petrův 1:10-11 Toto spasení hledali a po něm se ptali proroci, kteří prorokovali o milosti, která je vám připravena; zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný, když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde.

Bůh použil proroky jako své nástroje, své mluvčí a sdělil skrze ně své slovo. Slovo, které řekl prorok, bylo Božím slovem. Bylo to, jako kdyby mluvil Bůh sám. Když Bůh skrze proroka řekl, že kdo neposlechne, zemře, tak když neposlechl, zemřel. Ne proto, že to řekl prorok, ale proto, že to řekl Bůh skrze proroka. A kdyby se prorok opovážil vydávat za Boží slovo něco, co Bůh neřekl, musel zemřít. Tak vážné bylo a stále je Boží slovo. I dnes máme toto prorocké Slovo, Bibli, a musíme k němu přistupovat s úplně stejnou vážností.

Prorok sice přinášel Boží slovo, ale zároveň byl jenom nástrojem v Boží ruce. A Petr říká, že proroci často netušili, co přesně znamenají proroctví, která skrze ně Bůh řekl. Proto tato proroctví zkoumali, přemýšleli o nich a snažili se dopátrat, „na který čas a na jaké okolnosti ukazuje Duch Kristův v nich přítomný“. Byly to věci, které přesahovaly jejich rozumové pochopení, protože tyto věci byly spojeny s vtělením a oslavením Božího Syna. Proto tolik Židů, včetně učedníků, očekávalo, že Ježíš bude válečník, který vyžene Římany, a nerozuměli tomu, že by měl trpět, být ukřižován a zemřít.

Naše rozumové pochopení je nedostatečné, nestačí na pochopení duchovních skutečností. Velice dobře to můžeme vidět v evangeliích, zvláště v Markově evangeliu, kde Ježíš často napomíná své učedníky a říká jim: „To jste tak nechápaví!“ Učedníci často slyšeli Pánovo vyučování, ale vůbec netušili, o čem mluví. Ježíš jim říkal o tom, že bude muset trpět, že musí jít do Jeruzaléma, kde bude odsouzen a zabit a učedníci říkali, že se to nemůže stát. Dokonce Petr kvůli tomu jednou Pána začal kárat! Co mu na to řekl Ježíš?

  • Marek 8:33 Jdi mi z cesty, satane! Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!

Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka – chybí ti duchovní porozumění, duchovní pochopení Božích věcí. Ovšem na druhé straně to byl tentýž Petr, kterému Pán řekl, potom, co Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého:

  • Matouš 16:17 Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

Nezjevilo ti to tělo a krev, to znamená, že to nepochází z lidského porozumění věcem, z vlastní – hříšné – lidské přirozenosti. Samotný lidský rozum nikdy nemůže dovést člověka k duchovnímu pochopení skutečnosti. To je dílo Božího zjevení – Bůh nás musí uschopnit, abychom rozuměli. Což je, moji milí, dobrá zpráva. Kdyby to tak nebylo, kdyby duchovní porozumění bylo závislé jenom na samotném rozumu, znamenalo by to, že jenom ti inteligentní mohou být spaseni, že jenom ti chytří mohou vést druhé a vyučovat, že míra toho, jak je někdo duchovní, bude přímo úměrná k tomu, kolik má titulů před jménem a za jménem. Ale Bůh zjevuje! Kdyby záleželo na chytrosti, potom by můj chytrý mobilní telefon mohl být lepším křesťanem, než jsem já. Ale poslouchejte, co říká Pán Ježíš:

  • Matouš 11:25-28 Velebím, tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Bůh některým skrývá a jiným zase odhaluje. Je to Boží dílo a Boží věc, komu se dá poznat. Vidíme, že záleží jenom na Kristu – „komu by to Syn chtěl zjevit“ – a na nikom jiném. Ale vedle toho je to samotný Kristus, který volá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte…“ Jak tedy poznáme Boží zjevení? Jak si můžeme být jisti tím, že se nám Bůh dal poznat, že máme skutečně duchovní porozumění duchovním věcem? Náš text nám ukazuje na jednoduchou věc:

II. Zjevení vede k porozumění

V našem textu apoštol Pavel říká:

  • Efezským 3:4 Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství…

Ono tajemství, o němž je tady řeč, se týká Kristovy církve a my se jím ještě budeme více zabývat v šestém verši. Pavel o tomto tajemství už psal ve druhé polovině druhé kapitoly a nyní se na to odkazuje. Říká: „Podívejte se na to, že rozumím tomu, co je to církev, což zřetelně ukazuje na to, že mi to Bůh zjevil.“ Když Bůh zjeví nějaké věci, odhalí je, začínáme jim rozumět.

Možná si vzpomenete na dva učedníky, kteří šli v tu neděli, kdy byl Pán vzkříšen, z Jeruzaléma do Emauz. Byl to Kleofáš ještě s jedním učedníkem – možná se svou manželkou, Marií Kleofášovou, která byla u ukřižování, nebo s možná s Lukášem. Ale na tom teď nesejde. Po cestě se k nim připojil Pán Ježíš a začal jim od Mojžíše vykládat Písma. Jejich srdce začala hořet. Ale přesto čteme, že něco jako by bránilo jejich očím, aby Pána poznali (Lk 24,16). Teprve když přišli domů a Ježíš začal lámat chléb a vzdávat díky, čteme:

  • Lukáš 24:31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho…

A najednou porozuměli tomu, co jim Ježíš vykládal a utíkali celou cestu zpátky, aby to řekli ostatním učedníkům. Když jim Ježíš otevřel oči, porozuměli. Zjevení duchovních věcí vede k porozumění, k pochopení Božího slova. Je to důvod, proč apoštol Pavel říká:

  • 1 Korintským 2:14 Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.

Bez zjevení nelze rozumět. Bez pomoci Ducha svatého nemůže člověk chápat Boží slovo. Můžete znát Bibli od začátku do konce, ale pokud vám Bůh neodhalí její smysl, budete mít stále klapky na očích a nebudete mu doopravdy rozumět. Tohle o čem mluvíme, je bída lidského srdce – je to temnota, do které nás zavedl Adamův hřích. Rodíme se v této temnotě a rosteme v ní. Tato temnota je tak velká, že nejenom, že nerozumíme, čemu bychom měli rozumět, ale my dokonce máme zalíbení v této temnotě, takže ani rozumět nechceme. Teprve když nám Bůh odhalí věci, začínáme rozumět. – to byl důvod, proč Pán Ježíš káral učedníky, že jsou nechápaví – měli bychom rozumět, ale nerozumíme.

Nejde o to, že by naše mysl nebyla schopná těmto věcem rozumět – když nám je Bůh otevře, tak jim rozumíme a přijímáme je svou myslí. Ale jsme morálně neschopní těmto věcem rozumět. Znovu se podívejme na učedníky. Když Ježíš nasytil zástupy a potom odjel se svými učedníky, tak si učedníci dělali starosti, protože si zapomněli vzít s sebou chleba.

  • Marek 8:17 Když to Ježíš zpozoroval, řekl jim: ‚Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá?‘

Přesně tak to je – lidská mysl je zatvrzelá. Proto nechápeme. Mluvíme tady o zjevení, ale nesmíme si myslet, že to je ve smyslu něčeho nepochopitelného. My máme mentální, mohli bychom říci fyzickou, schopnost těmto věcem porozumět, ale ze své přirozenosti – dokud nám Bůh nedá nově se narodit z Ducha svatého – jsme morálně neschopní těmto věcem rozumět.

Můžeme si to zobrazit na takovém příkladu – představte si člověka, který má zlomené obě nohy. Když ho pozvete, aby přišel sem do prvního patra po schodech, nebude toho schopen. Není to proto, že by nechtěl, ale je to proto, že prostě fyzicky nemůže. Nyní si představte jiného člověka, který je strašlivě líný a nesnáší chození do schodů. Je tak líný, že skoro vůbec nechodí. Když ho pozvete, aby přišel sem do prvního patra, nepřijde. Ale ne proto, že by toho nebyl fyzicky schopen, ale proto, že je morálně neschopný. Nemůže, ale nikoliv proto, že by jeho nohy byly nějak poškozené, ale proto, že jeho vůle, mysl a srdce jsou morálně poškozené. Proto nemůže a v tomto smyslu ani přijít nechce. A úplně stejné je to s lidským srdcem a naší schopností rozumět duchovním věcem. Nejsme fyzicky neschopní věřit nebo fyzicky neschopní přijít ke Kristu, ale jsme morálně zvrácení – milujeme hřích, milujeme temnotu a nenávidíme světlo – a to znamená, že nechceme ani nemůžeme rozumět duchovním věcem a bez Boží milosti nemůžeme uvěřit v Krista. To je důvod, proč apoštol Pavel v listu Římanům říká:

  • Římanům 8:7 Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. (ČSP)

Ze stejného důvodu prorok Jeremiáš mluví o tom, že lidské srdce nejpřevrácenější ze všech věcí na světě a nevyléčitelné (Jer 17,9) a prorok Ezechiel vysvětluje, že srdce přirozeného člověka je zatvrzelé jako kámen. A dokud Bůh lidské srdce neuschopní, nemůže rozumět Božím pravdám, nemůže je následovat ani je poslouchat. To je zaslíbení evangelia:

  • Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Prorok Ezechiel tady říká totéž, jako apoštol Pavel v listu Efezským – jenom s tím rozdílem, že prorok mluví obecně, zatímco apoštol mluví konkrétně o sobě. Bůh učiní, že porozumíte, takže budete poslouchat. Zjevení vede k porozumění a následně také k poslušnosti.

A musíme to zdůraznit, co tady Pavel říká – že zjevení vede k porozumění. Je skutečně důležité, když mluvíme o zjevení, rozumět tomu, že Boží slovo nás nevede k mysticismu, tedy k něčemu tajemnému, nepochopitelnému, čemu se nedá porozumět. Říkám to proto, že byli a jsou lidé, kteří se považují za křesťany – a někteří z nich možná dokonce jsou křesťany – a přitom odmítají Boží slovo, odmítají porozumění, odmítají používat rozum, protože tvrdí, že Duch jim zjevuje všechno, co potřebují. Ale to znamená, že ve svých životech staví všechno jenom na svých vlastních zkušenostech, zážitcích a pocitech, o nichž se domnívají, že jsou způsobené Duchem svatým. Ale je to skutečně tak? Skutečně je tohle dílo Ducha svatého? Co o tom řekl Pán Ježíš Kristus?

  • Jan 14:26 Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
  • Jan 16:13 Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…

O jaké pravdě Ježíš mluví? Co je tou pravdou, do které nás Duch svatý uvádí? Ježíš na to odpovídá o pár veršů dál, když se modlí za své učedníky a prosí svého Otce:

  • Jan 17:17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.

Hlavní prací Ducha svatého v křesťanovi je uvádět nás do pravdy Božího slova a z Božího slova, z Písma nám zjevovat toho, který je cesta, pravda i život – Ježíše Krista (J 14,6). Úkolem Božího Ducha je oslavit Božího Syna, Pána Ježíše Krista. To je porozumění, které nám dává, to je zjevení, které nám odhaluje, to je vyučování, které od Ducha svatého máme. Kdo není vyučen Duchem svatým, nepřichází ke Kristu a nerozumí. Budeme se tím více zabývat příště, kdy si ukážeme, jak jdou tyto věci ruku v ruce – Duch svatý, Boží slovo, apoštolové a proroci, kteří jsou základem Kristovy církve. Dnes si máme zapamatovat, že zjevení duchovních věcí, které Bůh dává, vede k porozumění a v tomto smyslu vede jednoznačně ke Kristu. Proto Ježíš vytýkal Židům:

  • Jan 5:39-40 Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.

Bůh jim nezjevil pravdu o Kristu a jejich srdce bylo zatvrzelé a naplněné pýchou. Oni měli Písma, oni je zkoumali, oni byli přesvědčeni o tom, že v nich mají věčný život, ale byli to právě oni, kdo Písmům vůbec nerozuměli.

Ale zjevení, které Bůh dává, vede k porozumění. Vidíme tady rovnováhu, ke které nás Bůh vede ve svém Slově, vidíme střízlivou moudrost, se kterou Bůh zaopatřil všechny věci. Na jedné straně vidíme, že nemůžeme dospět k porozumění duchovních pravd jenom svým rozumem, a potřebujeme, aby nám tyto pravdy Bůh zjevil. A na druhé straně vidíme, že nemůžeme přijít k pochopení duchovních pravd bez porozumění, bez rozumu. Potřebujeme prožít řadu duchovních pravd, potřebujeme zakusit jejich moc ve svých životech, ale nejprve jim musíme porozumět. To je biblický pořádek, to je způsob, jak Bůh jedná se svým lidem. Zjevení vede k porozumění a:

III. Porozumění vede ke službě

Pavel říká, že porozuměl – Bůh mu otevřel oči i mysl, aby viděl a rozuměl. Bůh mu dal porozumět o Kristu a o Kristově církvi. To je tajemství evangelia, které je nyní odhalené Božímu lidu (Ko 1,26) i nebeským vládám a mocnostem:

  • Efezským 3:9-10 … vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost…

Bůh Pavlovi – jako nejmenšímu z apoštolů – zjevil tyto věci. K čemu toto zjevení apoštola vedlo? Co nyní dělá? Je úžasné sledovat apoštolův život a vidět, co s ním Bůh udělal. Bůh mu dal zjevení a to Pavla vedlo jednak k tomu, že porozuměl Božímu slovu a jednak k tomu, že začal sloužit. Nezahodil Písmo, protože přece dostal zjevení od Boha, naprosto ne! Ale začal vykládat Písmo ve světle zjevení, které mu Bůh dal. Řekli jsme si, že zjevení vede k porozumění a porozumění vede zpátky do Božího slova. Proto také Pavel neustále cituje Boží slovo, vykládá ho, vysvětluje, dokazuje, přesvědčuje důkazy z Písma, používá Bibli, protože porozuměl díky zjevení, které mu Bůh dal.

Když se podíváte do knihy Skutků na službu apoštola Pavla, neuvidíte nic jiného, než že kázal Slovo. K tomu ho vedlo toto odhalení duchovních skutečností. Ohromná služba v Efezu, kde během tří let byla celá provincie Asie naplněna evangeliem, kdy vznikla řada sborů, a obrátilo se takové množství lidí, že prodavači amuletů a model, začali přicházet o zisk, je ve Skutcích shrnutá jednoduchými slovy:

  • Skutky apoštolské 19:20 A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo.

Totéž nacházíme u Petra – neustále používal Boží slovo a odkazoval se na něj. Nedávno jsme četli jeho slova v 1Pt 2,6: „Neboť v Písmu stojí…“ Totéž najdeme u Jana a u všech dalších autorů Nového zákona. Nejvýraznější je to v knize Zjevení, kde není mnoho přímých odkazů na Starý zákon, ale někteří učenci mluví o 350 (Merril C. Tenney) nepřímých odkazech na starozákonní texty a jiní až o pěti stech (Arnold Fruchtenbaum). To znamená minimálně patnáct v každé kapitole. Apoštolové vykládali Písma. Zjevení, které jim Bůh dal, je vedlo k tomu, že porozuměli Božímu slovu a začali žít Boží slovo, následně vysvětlovali to, čemu porozuměli, tedy začali sloužit Božím slovem.

Stejné je to s námi – když Bůh otevřel naší mysl a spadly nám šupiny z očí, takže jsme prohlédli, začalo nám Boží slovo dávat smysl, začali jsme mu rozumět a začali jsme ho aplikovat do svých životů. Vedlo nás to k radosti, protože jsme porozuměli například tomu, že:

  • Efezským 2:13 … v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.

Četli jsme tento text a žasli jsme, protože jsme viděli, že to je o nás. Radovali jsme se z Boží dobroty, kterou nám prokázal, když za nás Kristus prolil svou krev. Viděli jsme, že se to vztahuje na nás konkrétně. A vždycky, když aplikujeme Boží slovo do svých životů, vede nás to k radosti. Naše porozumění Písmu nás vedlo k poslušnosti. Četli jsme:

  • Mk 16:16 Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.

Bůh nám otevřel oči, takže jsme s radostí vyznali, že věříme v Krista a chtěli jsme poslechnout, co nám říká, takže jsme se dali pokřtít. Jako ti, kdo vyznali Krista a dali se na vyznání víry pokřtít, jsme získali přístup ke stolu Páně, k Památce Páně, kterou si křesťané připomínají, co jim Kristus přikázal a co pro ně udělal a najednou jsme viděli, že jsme součástí Kristovy církve. Už nejsme sami, už nestojíme sami o sobě, ale jsme součástí Božího lidu, ale to znamená, že nejenom přijímáme, ale chceme také dávat. Četli jsme:

  • Galatským 6:10 A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.

A radujeme se, že máme bratry a sestry v Kristu, kterým můžeme činit dobře, můžeme jim sloužit s radostí a s láskou. To je dílo Ducha svatého, který nám zjevil pravdu o Kristu.

Toto je důvod, proč říkáme, že křesťanství je zjevené náboženství. Není to náboženství lidského rozumu, ačkoliv to není víra bez rozumu. Boží zjevení přesahuje lidský rozum, protože se jedná o morální schopnost porozumět, jde o vysvobození z temnoty hříchu, ze zatvrzelého vzdoru proti Bohu, jde o vysvobození z Božího hněvu, který se obrací proti lidskému hříchu, proti lidské neochotě přijmout Boží existenci, Boží vládu, Boží nárok na lidský život.

Ale ačkoliv zjevení přesahuje lidský rozum, tak zároveň vede k porozumění. Na prvním místě vede k porozumění evangeliu – není pouhé přeříkání faktů evangelia, ale jedná se o hluboké osobní pochopení. Někdy stačí prostá otázka – proč si myslíš, že by tě Bůh měl přijmout do svého království? A v odpovědi na tuto otázku můžete vidět, zda někdo rozumí evangeliu – a tedy je křesťanem, byl osvícen Duchem svatým, byla mu zjevena pravda o Kristu, nebo ne. Před nějakým časem jsem tuto otázku položil jednomu muži od Svědků Jehovových. Ani po hodinovém rozhovoru jsme se nijak nepřiblížili k pravdě – mluvil o tom, že Bůh miluje svět, mluvil o Božím soudu, mluvil o tom, že Kristus zaplatil za hříchy světa – a já se ho stále znovu ptal – a co Vy? Jak obstojíte Vy na Božím soudu? Víte, jestli Bůh miluje Vás konkrétně? A co Vaše hříchy? Nikdy nevyznal, že Kristus je jeho Spasitelem, že zaplatil za jeho hříchy, že Kristova oběť odvrací Boží soud od něj konkrétně. To je duchovní temnota bez zjevení od Boha.

Autor Broučků, reformovaný farář Karafiát, napsal katechismus, jehož první dva body dobře shrnují to, o čem jsme dneska mluvili:

1. Co pak jest tvým jedinkým potěšením v životě i v smrti?

Mým jediným potěšením v životě i v smrti je to, že nejsem sám svůj, nýbrž že jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista, jenž mne svou drahou krví ze všech mých hříchů vykoupil, a tak mne sobě ostříhá, že bez vůle Otce mého nebeského ani vlásek s hlavy spadnouti mi nemůže, ano mně vše, děj se co děj, ke spasení sloužiti musí. Proto mne svým svatým Duchem ujišťuje, že mne jednou k sobě pojme; zatím pak ve mně den ode dne upřímnější žádost vzbuzuje, abych již ostatní čas svého života jemu ke cti trávil.

2. Jak paks došel tohoto svého jedinkého potěšení?

Tohoto svého jediného potěšení došel jsem tak, že mi Duch svatý ukázal, a ještě ukazuje: 1. jak veliký jest můj hřích, 2. jak jsem z něho vykoupen, a 3. jak mám za to Pánu Bohu vděčnost prokazovat.

Vzdejme Bohu chválu za to, že se nám ve své milosti dává poznat. 

Rok

Osnova kázání