Nadpřirozené Boží dílo - Sk 19,11-22

Slovo Boží se rozmáhalo

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 21. července 2013

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pán nás dnes shromáždil ke společnému uctívání, tak mu za to poďme nejprve poděkovat v modlitbě. 

Úvod

Připravujeme se na studium listu apoštola Pavla efezské církvi a říkali jsme si, že pokud chceme dobře porozumět situacím, do kterých byly dopisy v Novém zákoně napsány, tak se musíme obrátit do knihy církevní historie, tedy do knihy Skutků a pokusit se o těchto církvích zjistit co nejvíce. Proto jsme studovali osmnáctou kapitolu Skutků, kde se Pavel poprvé dostává do Efezu a minule jsme pokračovali prvními verši z kapitoly následující.

Dneska máme před sebou, který popisuje veliké duchovní projevy – a to jak projevy svaté (vidíme dílo Ducha svatého skrze Pavla a v křesťanech), tak i nesvaté, nečisté, démonické. Prostudujeme tento text a u každé části si položíme tři otázky, na které si z textu odpovíme – tyto otázky nám pak pomohou orientovat se v tom, co se vlastně v této kapitole děje a jak tomu máme dobře rozumět.

A. Opakování

V osmnácté kapitole jsme viděli, jak vznikla církev v Efezu – Bůh použil manželského páru, Akvilu a Prisku, kteří předtím pracovali dva roky s apoštolem Pavlem v Korintě a dal v Efezu kolem těchto učedníků vzniknout církvi. Z toho, co se dočítáme v osmnácté a na začátku devatenácté kapitoly to vypadá, že to zpočátku nebyla velká ani příliš významná církev.

Všechno se ale změnilo s opětovným příchodem apoštola Pavla do Efezu. Po tři měsíce Pavel vyučoval v synagoze v Efezu, ale poté – protože se někteří lidé stavěli proti evangeliu a dokonce ho haněli – odvedl své učedníky a následující dva roky veřejně den co den vyučoval v přednáškové síny filozofa Tyranna. Kromě vyučování se ale Pavel zabýval také prací – vyráběl stany. Každý den pracoval, aby měl z čeho žít. Když se loučí se staršími z Efezu, říká:

• Sk 20:33-35 Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘

Na konci minulého oddílu z 19. kapitoly jsme četli, že Slovo Páně mohli slyšet Židé i pohané v celé provincii Asii. To je ohromný výsledek – to je skutečně úspěšná služba. Neměří se počtem obrácených, ale tím, zda lidé mohli slyšet evangelium.

B. Kontext (v. 21-22)

Než se pustíme do vlastního textu, tak si ale musíme ještě něco málo říci ke kontextu, protože v tomto případě je to právě širší kontext, který nám správně umožní lépe pochopit, oč v těchto verších jde.

Ve verších 21-22 čteme o Pavlových plánech do budoucnosti. Chtěl projít Makedonii a Achaju a jít do Jeruzaléma. V té době k Pavlovi do Efezu přišli bratři z Acháje, z korintského sboru – Štěpán, Fortunát a Achaikos (1 K 16,17). Po nich Pavel poslal zpátky do Korintu dopis (1. dopis Korintským).

Zmiňuje se v něm o tom, že vyslal před sebou Timotea, který možná přijde do Korintu. Ale mluví také o tom, že se ještě zdrží v Efezu, protože se otevřela nadějná příležitost. Ovšem dodává, že je také mnoho protivníků (1 K 16,8-9).

Proč jsou pro nás tyto věci tak důležité? Otočme nyní na chvíli do 1 K 1. Přečteme několik veršů, které nám ukazují na jádro služby apoštola Pavla. Budeme číst verše 17-24. Chci, abychom tyto verše měli před očima a na mysli, když budeme procházet textem ze Skutků 19. 1 K 1,17-24.

Tyto verše nám ukazují, jaký byl cíl Pavlovy služby, Pavel sám vysvětluje své důrazy a ukazuje, co pro něj bylo důležité a co považoval za nepodstatné. My se k nim v závěru ještě vrátíme a spojíme dohromady text Sk 19 a 1 K 1.

I. Zázraky

Pojďme nyní do našeho textu. Hned první věcí, kterou čteme, jsou zázraky, které se děly kolem apoštola Pavla. Máme před sebou text, který bývá občas zneužíván tzv. apoštoly a různými televizními evangelisty a uzdravovateli, kteří tvrdí, že když jim pošlete třeba kapesník a oni se ho dotknou, tak budete uzdraveni (neopomenou většinou dodat, že je dobré přiložit ke kapesníku také nějaký šek). Podívejme se na první otázku:

A. Kdo jedná?

Verš jedenáctý je velmi jasný. Dnes také potkáte lidi, kteří říkají, že mají od Boha moc uzdravovat nebo vyhánět démony. Ale všimněte si, co říká Boží slovo – kdo jednal v Efezu? Bůh. Lukáš zdůrazňuje, že to byl Bůh a že jednal skrze Pavlovy ruce. Bůh byl tím, kdo způsoboval tyto věci.

Je klidně možné, že si lidé mysleli, že Pavel je nějaký nadčlověk nebo bůh v lidské podobě, který sestoupil na zem, jako si to mysleli lidé Lystře, kde Bůh skrze Pavla uzdravil muže chromého od narození.

• Skutky apoštolské 14:11  Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: "To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!"

A potom chtěli Pavlovi a Barnabášovi obětovat oběti. Nezdá se, že by se něco podobného dělo v Efezu, přesto Lukáš připomíná, že to byl Bůh, kdo takto jednal. Chtěl bych k tomu dodat ještě dvě věci:

1. Sloveso, které tady Boží slovo používá, je v originále v takovém tvaru, který ukazuje na dlouhodobé Boží jednání. Nešlo o něco jednorázového, ale šlo o dlouhodobé, zjevné a prověřitelné Boží jednání.

2. Zázraky, které se děly, Písmo popisuje jako neobvyklé. Každý zázrak je nadpřirozený, vymyká se normálnímu běžnému jednání. Přesto tady lékař Lukáš vkládá k popisu Božího jednání slůvko neobvyklé, neobyčejné (B21), veliké (KR). Je to zajímavé – tady je lékař, který už předtím napsal celé evangelium plné Ježíšových zázraků – toho by přece nemělo něco takového překvapit. Přesto se zdá, že intenzita Božího jednání ho ohromila natolik, že k popisu tohoto jednání používá slovo ‚neobvyklý‘.

Druhá otázka, kterou si musíme položit, zní:

B. Co používá?

Viděli jsme, že tady jedná Bůh. Jak Bůh jedná? Co používá?

Náš text říká doslova, že Bůh jednal skrze ruce apoštola. Jako kdyby chtěl Duch svatý zdůraznit, že Pavel byl tak trochu pasivním nástrojem Božího jednání. Za chvíli uvidíme, že to jisté míry to tak skutečně bylo. Ale jenom do jisté míry. Četli jsme v 1 K, že Pavel se soustředil především na kázání evangelia, a nevyhledával nějaké příležitosti, aby prokazoval moc, kterou mu Bůh jako apoštolovi dal. Přesto, když Eutychos vypadl z okna ve Sk 20 a vypadalo to, že je mrtvý:

• Sk 20:10 Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“

A když ztroskotali na Maltě, když Pavla vezli jako vězně do Říma:

• Sk 28:8 Publiův otec ležel s horečkou a úplavicí. Pavel přišel k němu, pomodlil se, vložil na něj ruce a uzdravil ho.

Ovšem v Efezu to vypadalo asi trochu jinak. Dvanáctý verš říká:

• Sk 19:12 …takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla, a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli. (ČSP)

Je to lepší překlad, než jaký používáme, protože ukazuje skutečně na Pavlovu pasivitu. Šátky a zástěry, o kterých je tady řeč, jsou součásti Pavlova pracovního oděvu – jednalo se o propocené šátky, které Pavel používal, když vyráběl stany, které měly bránit potu, aby mu stékal do očí a zpocené a špinavé pracovní zástěry. Vypadá to, že Pavel svolil, aby je lidé odnesli k nemocným a ti byli uzdraveni. Připomíná to úplně jiný příběh, který také můžeme najít v knize Skutků, příběh apoštola Petra, skrze kterého Bůh jednal:

• Sk 5:15 Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem.

To je hodně zvláštní věc, nemyslíte? Mohl Petr něco udělat? Bůh tady používal Petra úplně pasivně – Petr mohl tak akorát určit, jestli jeho stín bude napravo nebo nalevo. Bůh použil úplně zvláštní věc – stín. Podobně v Efezu Bůh použil také zvláštní věc – pracovní šátky a zástěry, které se dotkly Pavla.

C. S jakým výsledkem?

Nemoci se vzdalovaly a zlí duchovné vycházeli. Lidé byli osvobozováni z démonické spoutanosti a byli uzdravováni. Bůh potvrzoval kázání Božího slova a s tím také Pavlovu apoštolskou autoritu.

Musíme si položit otázku – bylo to něco, co by mělo vždycky doprovázet kázání Božího slova? Když se podíváme do knihy Skutků, tak odpověď je jasná – ne. Byly nějaké příležitosti, kdy Bůh takto jednal a bylo jich několik, ale bylo mnoho jiných míst a kázání, kde Bůh žádné zázraky nedělal.

D. Vysvětlení

To, co vidíme zde, je zvláštním Božím jednáním – svrchovaným Božím jednáním. Bůh prostě zasahuje a potvrzuje kázání Božího slova apoštolem Pavlem. Je to cele v souladu se slovy Písma:

• Marek 16:20 Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.

Všimněte si dobře toho, co říká tento verš – apoštolové kázali a Bůh potvrzoval pravdivost svého slova a jeho kázání znameními. Když dnes přicházejí lidé, kteří se nazývají apoštoly a nejsou jimi, tak je to přesně naopak – oni říkají, že budou dělat znamení, budou uzdravovat a vyhánět démony, aby se potvrdila pravdivost Božího slova.

• Židům 2:3-4 První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám; Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.

Bůh znovu potvrzuje Pavla jako svého apoštola – kázání Božího slova stvrzuje znameními, která ukazují na apoštolskou autoritu.

II. Démonické působení

Druhý příběh, který je dnes před námi, je z trochu jiného soudku. Když se lidé dozvěděli, jak Pavel činí mocné věci – že je činí ve jménu Ježíše, tak se snažili jeho jednání napodobit. Znovu nám to může připomenout podobný příběh ze života apoštola Petra – příběh Šimona Kouzelníka, který si chtěl koupit Boží moc za peníze. Pojďme se podívat na naše otázky:

A. Kdo jedná?

Podívejme se do našeho textu – je tady hned několik lidí, ale zdá se, že se jedná o podobné lidi – jedná se různé skupiny Židů. Takže ve verši 13 čteme o židovských zaříkávačích. Jednalo se nějaké potulné zaříkavače, zaklínače. Oni viděli Pavla, jak ve jménu Ježíše vyhání démony a tak se chtěli pokusit napodobit ho. Chtěli použít to mocné jméno Ježíš pro své vlastní zaříkávání. Všimněte si dobře, co dělali:

• Sk 19:13 …říkali: „Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel.“

Tady prostě byla řada lidí, kteří byli velmi pověrčiví a náchylní k různým okultním věcem. To jsou věci, které jsou duchovní, ale nejsou zjevené Božím slovem. Lidé k nim přicházejí různými způsoby – může to být lidské učení, jako jsou různé filozofie nebo náboženské systémy, může to být ale také démonické učení, k němuž lidé přicházejí na základě různých duchovních zjevení a zkušeností, ale také to může být obyčejná lidská vychytralost, která chce těžit z druhých lidí.

Specifickou v našem textu je sedm synů Skévy, židovského velekněze (v. 14). Nevíme o tom, že by byl nějaký velekněz tohoto jména, takže se nejspíš jednalo o muže z velekněžské rodiny, tedy z potomlů Árona. Šokující je, že i tito muži jsou zařazeni mezi zaříkáváče. Byli z rodiny velekněze! A co říká Boží slovo o takovém jednání?

• Deuteronomium 18:10-12 Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.

To, co dělali tito muži i ti zmíněné v předchozím verši, bylo ohavností před Hospodinem. Bůh má obvykle velikou trpělivost, ale Jeho trpělivost s lidským hříchem má své hranice. Písmo jasně říká, že Hospodin nenávidí hřích. Ačkoliv se dnes mnoho lidí snaží tvrdit, že Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích, tak to není celá pravda, kterou nám Duch svatý zjevuje.

• Žalm 7,11 Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný se hněvá na bezbožného každý den. (KRAL)
• Římanům 2,5 Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.

Mohli bychom vybrat mnoho dalších podobných textů z Písma.

Tím dalším, kdo zde jedná, je démon, kterého se snažili synové Skévy pomocí jména Ježíš vyhnat. Byl zde muž posedlý démonem, kterému chtěli tito zaklínači pomoci. Co bylo v tomto příběhu použito.

B. Co používá?

Židovští zaklínači používali jméno Ježíše, kterého kázal Pavel. Podobně to chtěli udělat i synové Skévy. Chtěli udělat z Boha nějaký mechanický nástroj, automat na kafe – použijete jméno Ježíš a vypadne vám vysvobození od démona. Uděláte to a to, a Bůh udělá to a to. Víte, co to je? To je pohanské náboženství, to je magie, to okultismus. Jde o snahu manipulovat svatým a svrchovaným Bohem a donutit ho, aby skákal tak, jak hříšný, sobecký a zkažený člověk bude pískat. Ale Bůh není žádné ořezávátko ani loutka, která by skákala podle toho, jak budeme tahat za šňůrky. A my to můžeme vidět v našem textu – podívejte se do něj, co se stalo.

• Skutky apoštolské 19:15-16 Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy?“ Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran.

To už nás vede k další otázce.

C. S jakým výsledkem?

Ten text na to odpovídá – jeden muž zbil sedm dalších mužů, takže stěží utekli nazí a plní ran. To je démonické působení. To není něco, co by normální netrénovaný člověk dokázal.  Jde o fyzický důsledek zneužívání duchovních věcí. Je jeden verš z Písma, který bychom se měli naučit zpaměti.

• Dt 29:28 Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona.

Je to podobné dnešní psychologii nebo křesťanské psychologii. Jsou zde lidé, kteří se snaží pomoci druhým lidem, ale světskými prostředky. Jsou zde křesťané, kteří míchají Bibli a jméno Ježíš s psychologií – tedy světskými způsoby – ale výsledek je jako v tomto příběhu.

Víte, i kdyby tomuto muži pomohli – a já věřím, že v mnoha podobných případech se jim to mohlo podařit – pamatujete na to, co učil Ježíš?

• Matouš 12:43-45 Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením."

Ale to, co čteme ve v. 16, není jediným výsledkem. Podívejte se do v.:

• Skutky apoštolské 19:17 To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě.

Na všechny padla Boží bázeň. To je mimochodem další nadpřirozené jednání, které zde vidíme. Bůh způsobil veliké věci, způsobil bázeň mezi židy i pohany, způsobil to, že už se další zaříkávači neodvažovali používat jméno Pána Ježíše – čteme, že bylo ve veliké úctě.

D. Vysvětlení

Bůh použil tyto židovské zaklínače k tomu, aby ukázal několik věcí:

Předně potvrdil své Slovo. Pavel vytrvale a věrně kázal o Kristu a o Božím království a Bůh potvrdil toto kázání znameními. I tento skutek znamenal potvrzení Pavlovy autority jako apoštola Ježíše Krista.

Kromě toho Bůh ukázal kým je. Ukázal, že nedovolí, aby to drahé jméno, jediné jméno, které bylo pod nebem zjeveno lidem, jméno Ježíš, bylo vláčeno bahnem. Nezneužiješ jméno Hospodina. Bůh zjevil svůj soud.

Ale kromě soudu Bůh zjevil také svou velikou milost. Do Efezu přišlo probuzení. To, co tady čteme, je skutečné probuzení. Bázeň padla na všechny obyvatele Efezu. Tohle je jedna ze známek pravého probuzení. Musíme jít dále – je tady ješt třetí veliká věc, která se děla v souvislosti s Pavlovým kázáním:

III. Známky pravého pokání

Duch Boží jednal se všemi skupinami lidí v Efezu. Jedna s pověrčivými pohany, kteří se snažili získat kus Pavlova propoceného oděvu. Jednal s židovskými zaříkávači, kteří se snažili používat jméno Ježíš. A nakonec?

A. Kdo jedná?

Třetí skupinou v našem textu (v. 18) jsou samotní křesťané. Lidé, kteří se na základě kázání Božího slova obrátili k Bohu. Lidé, kteří slyšeli o Kristu a o Jeho díle – tedy že byl ukřižován a zemřel, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Křesťané jsou ti, kdo tuto zvěst přijali, ze srdce s ní souhlasí a cele se spoléhají na to, že toto Kristovo dílo je dostatečné k tomu, aby před Bohem přikrylo jejich hřích a zachránilo je před přicházejícím Božím hněvem. Jenom takové lidi můžeme nazývat křesťany – kteří poznali Krista v pravdě podle Božího slova, ze srdce s touto pravdou souhlasí a spoléhají se na ní.

V dopise do Efezu, který později apoštol Pavel napsal, čteme:

• Efezským 1:13-14 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Křesťané v Efezu při svém uvěření přijali Ducha svatého, byli jím vekřtěni do Těla Kristova, byli jím naplněni a Duch svatý začal v jejich životech dílo, které nazýváme posvěcením.

B. Co používá?

Součástí posvěcení je to, co vidíme ve verších 18-19. Křesťané vyznávali své hříchy – zde konkrétně to, že také používali zaklínání a magii.

Prostředek, který je tady použit, je vyznání víry. Zatímco v předchozím případě to bylo vyznání nevěry – zaříkávači mluvili ve jménu Ježíše, kterého kázal Pavel, tak tito křesťané vyznávali své hříchy ve jménu Ježíše, v něhož uvěřili. Takové vyznání má ohromnou moc. Apoštol Jan říká:

• 1 Janův 1:9  Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

C. S jakým výsledkem?

Verš 19 potom ukazuje, jaký byl výsledek jejich vyznání. Ti, kdo používali magii, přede všemi pálili své magické knihy. Tito lidé jasně vyznali, že už dál nechtějí mít s hříchem nic společného.

Lukáš uvádí poznámku, že cena těch knih byla 50 tisíc stříbrných. Jeden stříbrný byl zhruba denní plat námezdního dělníka, takže by to odpovídalo platu za 23 let. To jenom pro představu, o jakou částku se jednalo. Jednalo se o papyrové svitky nebo soubory listů, jakési sešity, což nebyla záležitost úplně levnou, ale ani zdaleka tak drahá jako tomu bylo např. později ve středověku, kdy kniha měla větší cenu než stádo ovcí (byla z jejich kůží).

D. Vysvětlení

Tady vidíme známky pravého pokání. Hříšné věci musí pryč. Je to Bůh, kdo dává tuto milost, a ačkoliv tady mluvíme o nadpřirozeném Božím jednání, tak je to něco, k čemu Bůh volá křesťany v každé době a k čemu také dává každému křesťanovi sílu.

Bůh nám dal svého Ducha a ten nás posiluje a uschopňuje k tomu, abychom činili pokání a oddělili se od hříchu a hříšných věcí. Nemusí se jednat o magické knihy, ale může jít o obyčejné pověry, jakým věřili i lidé v Efezu – je řada okultních věcí, které dělají i lidé v dnešní době, jako jsou různé amulety, které jim mají přinést štěstí (nemohu nikam jet bez tohoto kamínku = amulet), horoskopy, pátek třináctého, různé čarodějnictví, výklady karet, léčitelství, předpovídání budoucnosti, různé duchovní síly, jóga, reiki, atd. To jsou pověry a okultní věci, na kterých se křesťan nemá žádným způsobem podílet.

IV. Závěr (v. 20)

Dostáváme se na samotný závěr našeho textu a tady je nám ohromnou pomocí jednak dvacátý verš našeho textu a jednak oddíl z 1 K – z dopisu, který Pavel napsal z Efezu v době, kdy se odehrávaly věci, o nichž mluvíme.

A. Pomoc z 1. K 1,17-24

Otočte si na chvilku do 1 K 1, ať máte tento text před očima a všimněte si, jak Pavel popisuje Židy a pohany. Chtějí zázračná znamení a lidskou moudrost. Vidíme, že Pavel dobře znal lidské srdce. Věděl, co by mohl lidem naservírovat, aby je přitáhl do církve – pár zázraků, trochu lidské moudrosti, a měl by plný sbor. Ale přestože to věděl, tak Pavel říká, že bude:

• 1 Korintským 1:17 zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

Doslova tam je, že Kristův kříž může být lidskou moudrostí vyprázdněn nebo uveden do marnoti. To je veliké varování – zvlášť pro kazatele. Ale nejenom pro ně – je pro každého křesťana, protože každý je povolaný k tomu, aby vydával svědectví o našem Pánu.

Pavel tady říká: Já vím, co by chtěli Židé, vím, co by chtěli pověrčiví pohané. Chtěli by zázraky a chtěli by lidskou moudrost. Ale já budu kázat Krista ukřižovaného (1 K 2,2), protože to je pro ně kámen úrazu a bláznovství. Kristův kříž je uráží.

• 1 Korintským 1:24 ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

Je to přesně to, co dělal Pavel v Efezu, jak jsme to mohli vidět ve Sk 19,9-10.

A když ve 20. kapitole Skutků připomíná efezským starším svou službu:

• Skutky apoštolské 20:24 Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.

A potom je svěřuje Bohu a slovu jeho milosti:

• Sk 20:32 …které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

B. Vysvětlení ze Sk 19,20

Pojďme zpátky do Sk 19. V tomto kontextu nám může dávat smysl verš 20:

• Skutky apoštolské 19:20  A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo.

To je vyvrcholení celého předchozího oddílu. Boží slovo se rozmáhalo a rostlo. To je Lukášův důraz, to je důraz Božího slova, který si musíme z tohoto textu vzít – Boží slovo roste a rozmáhá se. Přestože zde vidíme řadu mocných činů a duchovní konfrontace, tak Duch svatý nám vysvětluje, že to je důsledek kázání Božího slova.

Jan Kalvín má ve svém komentáři k tomuto textu vynikající postřeh. Ukazuje – a my jsme to viděli, že obyvatelé Efezu byli lidé velmi pověrčiví, spoutaní různými pověrami a magií. Proto Bůh použil propocené hadry apoštola Pavla, aby uzdravil nemocné a vyhnal démony, aby potvrdil kázání svého Slova. Byly to naprosto bezcenné věci, takže tito lidé z nich neudělali žádné modly ani amulety, ale věřili Božímu slovu, které kázal Pavel.

Toto slovo bylo také potvrzeno, když se projevila démonická moc proti lidem, kteří nebyli křesťany a používali zaříkávání. Židovští zaříkávači chtěli použít Kristovo jméno k vyvýšení sebe, ale Bůh použil je samotné k tomu, aby vyvýšil Ježíšovo jméno.

Toto slovo se projevilo v životech lidí, když činili pokání, které bylo následováno skutky. To je něco, co kázal už Jan Křtitel a co napsal Lukáš:

• Lukáš 3:8 Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.

Kde není vidět ovoce pokání, tam musí vznikat veliké pochybnosti o tom, že je zasazen strom Božího života. Jestliže zde nejsou plody, tak zde pravděpodobně není ani život.

Musíme si tady vysvětlit ještě jednu věc – někteří lidé poukazují na tento oddíl a tvrdí, že křesťan může být spasen, aniž by nesl ovoce pokání. Nemyslím, že by to tak mohlo být. Musíme ale rozumět spasení a posvěcení jako dvěma věcem, které patří k sobě, ale také po sobě následují.

Když křesťan uvěří, tak první věcí, ze které činí pokání, je jeho vzpoura proti Bohu, jeho nezávislost na Bohu, jeho nenávist vůči Bohu. Spolehne se na dílo Pána Ježíše Krista – na to, že je plně dostatečné, aby ho přivedlo do Božího království i přes to, že je tak odporným hříšníkem. A v tu chvíli začíná proces posvěcení, kdy křesťan roste v milosti a v poznání Pána (2 Pt 3,18). Duch svatý odhaluje jednu věc po druhé a vede nás k tomu, abychom porozuměli, že to je hřích, abychom takový hřích vyznali, a oddělili se od něj.

To je něco, co vidíme i v našem textu – tady byli křesťané, kteří byli zachráněni a kteří díky duchovní konfrontaci, ke které došlo, pochopili, že také oni se dříve podíleli na takových věcech, uviděli, že tyto věci jsou hříchem, vyznali je, a opustili.

C. Aplikace

Na samotný závěr chci zmínit ještě dvě aplikace. Už jsme viděli několik praktických důsledků, ale tyto chci zdůraznit.

1. Probuzení – Bůh dává probuzení. Je to něco nadpřirozeného, je dílo svrchované Boží milosti. Je to něco, co si na Bohu nelze vynutit ani vydupat. Ale je to něco, co proměňuje širokou společnost a proto za to musíme prosit. Probuzení není bez modliteb a bez kázání Božího slova. V listu Efezským uvidíme hned několik modliteb a výzev k modlitbám. A tady jsme viděli, jak Pavel věrně kázal Boží slovo. Nechtěl dělat věci, které by přitáhly hříšníky do církve nebo nějak zpopularizovaly evangelium. Kázal Boží slovo, kázal o Kristovu kříži, a tak urážel mnohé a stával se terčem posměchu pro jiné.

2. Boží slovo – žádné probuzení v Písmu ani v historii se neobešlo bez Božího slova. Proto musí být Boží slovo tím nejdůležitějším prostředkem v životě křesťana. To znamená číst Boží slovo, studovat ho, poslouchat kázání, učit se Písmo zpaměti, rozjímat nad ním.

Písmo je slovem Boží milosti a tato milost nás:

• Titovi 2:12-13 vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.

Moji milí, jděte do Božího slova. Ne jenom jednou týdně ve shromáždění, ale každý den, ráno i večer, během dne, kdykoliv je to možné. A modlete se za to, aby dal Bůh naší zemi probuzení a aby dal povstat kazatelům, kteří budou věrně vykládat Jeho slovo.