Charakteristika "efezského" křesťana - Sk 20,32-38

Mysl, ruce a srdce

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 8. září 2013

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Zabýváme se efezskou církví, jak nám ji popsal Duch svatý skrze Lukáše v knize Skutků. Viděli jsme založení církve v Efezu, probuzení, které do Efezu Pán Bůh dal, viděli jsme protivenství, kterým musela tato církev čelit. A minule jsme si ze 20. kapitoly Skutků ukázali pět charakteristik zdravé církve, jíž církev v Efezu nepochybně byla. Jednalo se o to, že to byla 1. církve vedená biblicky kvalifikovanými a ustanovenými staršími, 2. trpící církev, 3. vyučovaná církev, 4. Boží církev, 5. ohrožená církev.

Ovšem zdravá církev nemůže existovat sama o sobě. Zdravou církev musí tvořit zdraví křesťané. Teď mluvím o duchovním zdraví křesťanů, nikoliv o tom fyzickém. Duchovní zdraví má tři roviny – rovinu, která se týká naší mysli, tedy toho, co víme, co poznáváme, jak věcem rozumíme, dále je tady rovina, která se týká naší vůle – to jsou věci, které děláme, jsou to naše ruce, jak to, co poznáváme, převádíme do praxe a konečně třetí rovina je rovina srdce, srdce v tom dnešním slova smyslu, kdy mu rozumíme především v té emocionální rovině.

Budeme nyní číst text Božího slova ze Skutků 20. Přečteme celý oddíl od 17. do 38 verše a potom se budeme zabývat závěrem tohoto oddílu, posledními sedmi verši. Text, modlitba, otázky.

Úvod: Zdravá církev a zdravý křesťan

Před námi je text, který ukazuje na to, jak se projevuje zdraví církve v životech jednotlivých křesťanů. Zmínil jsem tři roviny, jimiž se dneska budeme zabývat – rozum, vůle a city. Když mluvíme o těchto třech rovinách nebo aspektech, tak musíme mít neustále na paměti, že se jedná o jednoho člověka, o celého člověka. Můžeme označit něco jako rozum, něco jiného jako vůli a něco dalšího jako city, ale nemůžeme tyto jednotlivé části zcela jednoznačně oddělit od sebe a už vůbec je nemůžeme oddělit od člověka.

Asi nejlepší bude, když si hned na začátku ukážeme, jak Bible mluví o člověku. Nejlepší je začít hned na začátku. Když Bůh stvořil člověka, čteme:

• Genesis 2:7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Doslova tam čteme – člověk se stal živou duší (ČSP). Člověk je tedy stvořen jako jednotná a komplexní bytost, která má svou materiální i nemateriální složku. Apoštol Pavel mluví o vnitřním a vnějším člověku – zatímco ten vnitřní se v případě křesťanů den ze dne obnovuje, ten vnější hyne (2 K 4,16).

Dnes se různí lidé pod vlivem světských nauk snaží rozpitvávat člověka a rozdělovat ho na jednotlivé složky, ale to není biblický přístup. V Písmu vždy Bůh jedná s celým člověkem. Byli jsme stvořeni jako duchovní i fyzické bytosti a budeme spaseni jako duchovní i fyzické bytosti. Dostaneme nové tělo, které nebude propadlé hříchu a bude fyzické a zároveň také nějakým způsobem duchovní.

Často, když Bible popisuje člověka – jeho mysl, vůli a city, tak používá prostě slovo srdce, nebo vnitřnosti. Obvykle tím nemá na mysli ten sval, který pohání náš krevní oběh, ale mluví o našem vnitřním člověku.

Dnes mluvíme o církvi a o souvislosti zdravé církve a zdravého křesťana. Církev je složená z křesťanů, takže tam, kde jsou zralí a zdraví křesťané, tam je také zralá a duchovně zdravá církev. Tuto souvislost jednoznačně uvidíme v listu Efezským, v němž je církev jedním z důležitých témat, ne-li tím nejdůležitějším.

Ve zdravé církvi budou zdraví křesťané. V takové církvi budou vyrůstat zralí křesťané. A naopak – tam, kde je víc a víc zdravých a zralých křesťanů, tam můžeme stále více mluvit o zdravé církvi. Jsou tady spojené nádoby – čím více budete nalévat vodu do jedné, tím více bude i v druhé. Také proto je povinností každého křesťana, aby usiloval o svůj vlastní duchovní růst na prvním místě, protože to je nejlepší způsob, jak bude růst jeho církev.

Ještě jednu poznámku a potom půjdeme do našeho textu: zdravá a zralá církev není status quo. Církev je organismus – je i organizací a Písmo nám dává řadu statických obrazů, které mluví o církvi, jako je chrám, dům, pole, síť… ale vedle nich musíme vědět, že církev je i organismem. A jako u každého organismu tak i v církvi platí, že neexistuje žádný status quo. Nějaká úroveň, které dosáhneme, a teď už to bude pořád takhle. Jako se mění forma sportovce a on ji musí udržovat, aby mu vydržela na ten nejdůležitější závod, tak se mění i kondice církve – cele v závislosti na tom, v jaké kondici se nacházejí jednotlivé údy církve, tedy jednotliví křesťané. Proto je úsilí o krásnou církev trvalým bojem. Proto Pavel říkal starším efezské církve:

• Skutky apoštolské 20:31  Buďte proto bdělí a pamatujte…

I. Mysl (v. 32)

Náš dnešní text začíná úžasnými slovy:

• Skutky apoštolské 20:32 Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Přemýšlel jsem, jestli mám zůstat jenom v tomto verši. A myslím, že jednoho dne se k němu budeme muset vrátit. Dneska se podíváme jenom na pár věcí, které zde jsou.

A. Mysl nasměrovaná k Bohu

Celý oddíl od 17. verše je nasměrovaný jedním směrem k Bohu. Ve 32. verši je to nakonec řečeno přímo – svěřuji vás Bohu.

Tady máme úžasnou sondu do Pavlovy mysli. Dneska máme sondy a přístroje, různé skenery, které mohou odhalit opravdu spoustu věcí, které se dějí v naší mysli, resp. v našem mozku. Přesto existuje jedna prastará metoda, která dokáže odhalit nejenom náš mozek, ale také naše myšlenky. Je to takové okno, kterým je vidět do nitra člověka. Tímto oknem, kterým můžeme nahlédnout do srdce, jak říkáme, ačkoliv myslíme spíš mysl, jsou naše ústa, náš jazyk, naše mluvení.

• Lukáš 6:45 Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.

Čím je naplnění naše srdce, čím překypuje naše mysl, to se hrne ústy ven. Naše mluva odhaluje, jaké je naše smýšlení.

Pavel se ve své mysli cele zaobíral evangeliem a samotným Boham. Viděli jsme, že varoval efezské starší před vlky, kteří přijdou – a s těmito vlky, s falešnými učiteli a proroky je to stejné, jako s pronásledováním – také dříve nebo později přijdou. Pavel povzbudil starší, aby bděli a připomínali si Boží slovo a evangelium, které jim zvěstoval a potom je vkládá do Božích rukou.

Jeho mysl byla naplněná Boží velikostí, dobře věděl o Boží moci a síle, uvědomoval si, že jediné bezpečí máme v Bohu. Pavel byl o těchto věcech hluboce přesvědčen, proto s takovou důvěrou vkládá efezskou církev do Božích rukou.

Svěřuji vás Bohu. To je vyjádření hluboké víry a důvěry v Boží milost a v Boží pomoc. Ukazuje nám to, jak pevně byl tento Boží služebník zakotven v Kristu. Představte si na chvilku tu situaci: Pavlovi Duch svatý město od města oznamuje, že v Jeruzalémě bude trpět, že ho čeká další pronásledování. Pavel ví, že efezká církev se brzo ocitne v nebezpečí – jeho postoj k církvi je dobře vyjádřen těmito slovy:

• 2 K 11:28  A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.

Tato slova znovu napsal v kontextu pronásledování a ohrožení ze strany falešných učitelů, kteří sváděli křesťany v Korintu. Na Pavla doléhala starost o všechny církve, tedy efezskou nevyjímaje. Byl pod obrovským tlakem okolností – a to jak v osobním životě, tak v tom, co bylo tak drahé jeho srdci. Viděl, že církev bude pod velikým tlakem.

Jak bychom v takové situaci reagovali my? Pět kroků k zabezpečení stabilní církve? Semináře o rozpoznávání falešných učitelů? … Pavel svěřuje efezksou církev a její starší Bohu. Ví totiž, kdo Bůh je. A to nás vede k dalšímu bodu:

B. Mysl proměňovaná Božím slovem

Abychom věděli, kdo Bůh je a mohli se na Něj stále více spoléhat, potřebujeme Boha stále více znát. Abychom mohli Boha poznat v pravdě, musíme začít v Jeho Slově. Není jiná cesta. Boží slovo musí být východiskem. Podle Bible budou potom formovány naše zkušenosti, naše každodenní chození s Pánem. Ale nejde to udělat obráceně. Nejdříve musí být naše mysl proměněná Božím slovem a teprve potom budeme schopni rozlišovat, co je dobré a správné. To je cesta, kterou nás vede Písmo samotné:

• Římanům 12:2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Dokud není obnovená mysl, nebude obnovené ani jednání. Bez obnovené mysli nemůže být ani řeči o obnoveném učení.

Je to smutné, ale stále znovu se setkávám s křesťany, kteří jdou přesně opačnou cestou. Mají nějakou svou představu o tom, jak by věci měly být – tato představa může pocházet z jejich zkušeností, může být zformována učením světa, materialistickou vědou nebo jejich vlastními postoji – a následně se snaží tuto svou představu vnutit Božímu slovu. Typickým příkladem je: Bůh je láska, proto nikoho neodsoudí do pekla. Místa, v nichž Bible jasně mluví o pekle i o údělu bezbožných, se pak musí vysvětlit ve světle výše uvedeného názoru. Jiný příklad, s nímž jsem se setkal tento týden v ordinační práci jednoho kazatele: Protože Bůh je spravedlivý a milující, tak nemůže někoho vyvolit ke spasení a někoho jiného pominout. Následně pan kazatel ve své práci obrátil texty Písma, které učí o vyvolení, úplně naruby. To není způsob, jak proměňovat svou mysl Božím slovem.

Totéž se dnes běžně děje v otázce homosexuality, vraždy nenarozených dětí, v otázkách jako je vedení církve nebo způsob uctívání Boha.

Potřebujeme jít nejprve do Písma a slyšet, co říká text Božího slova.

• 2 K 1:13 Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete.

Bible musí být východiskem. Pavel říká efezským starším, že Boží slovo má moc, Boží slovo je mocné. Poslouchejte chvilku: Tímto Slovem byly založeny světy (Žd 11,3), tímto Slovem jsme znovuzrozeni k věčnému životu (1Pt 1,23nn; Jk 1,18), tímto Slovem rosteme k věčnému životu (1Pt 2,1nn, J 8,31), skrze toto Slovo poznáváme pravdu, která nás osvobozuje (J 8,31-32), ti, kdo vzdorují tomuto Slovu, jsou odsouzeni tímto slovem (1Pt 2,8; Ř 2,16), podle tohoto Slova se pozná, zda milujeme Ježíše Krista (J 14,23-24), toto slovo má v křesťanech přebývat ve veškeré plnosti (Ko 3,16), tímto Slovem mají bojovat proti ďáblu a duchovním mocnostem (Ef 6,17). Přečtěte si Žalm 29 – je o tom, jak mocný je Hospodinův hlas nebo Žalm 119, který je celý o Božím slově. Každý ze 176 veršů vyvyšuje Boží slovo!

Milovaní svatí, křesťané byli v minulosti známí jako lidé Knihy. Této knihy – Bible! Nevím, zda by bylo možné to o nich říci i dnes. Je to otázka, kterou si musí položit každý z nás: Co pro mě znamená Boží slovo?

Chci vás povzbudit, abyste měli pravidelný čas ke čtení Písma. Čtěte ho každý den. Jako se sytíte chlebem, syťte se denně Božím slovem. Naučte se oddělit si čas, ráno, večer, uprostřed denního shonu, kdy strávíte nějakou dobu v Bibli. Mohu vám slíbit, že když to uděláte, vaše mysl bude proměněná a vy budete růst v posvěcení. A ne proto, že já to říkám, ale proto, že Bůh to takto říká a slibuje.

Je tady určitá posloupnost, kterou nelze změnit. Nejprve potřebujeme informace: Mmusíme slyšet evangelium, abychom mohli evangeliu uvěřit. Musíme se dozvědět něco o Bohu, abychom věděli, komu máme uvěřit – jinak bychom věřili nějaké své vlastní představě o Bohu. Potřebujeme znát Boží slovo, aby mohlo proměnit naše myšlení, a my jsme podle něj mohli zařídit svůj život. Boží slovo říká: Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli (Ř 10,14). Jak může žít křesťan zbožně, když neví, co je zbožnost a nezná pravdu? Příkladů jsou v Bibli desítky.

• Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají.
• 2 Tm 3:5 …budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.
• J 14:23 Ježíš odpověděl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo…

II. Ruce (v. 33-35)

To nás vede k druhému bodu našeho kázání. Museli jsme zůstat poněkud déle v prvním bodě, protože to je naprostý základ. Víra v Boha a život zakotvený v Božím slově. Kdybychom chtěli ten první bod přeskočit, tak bychom zapřahali vůz před koně, jak se kdysi říkalo. Dělali bychom věci tak, jak nemohou fungovat.

Informace, evangelium, porozumění Božímu slovu se musí stát skutečností v našem životě. Teprve tím je totiž osvědčená pravost křesťanské víry. Podívejte se do Žd 11: Opakuje se tam fráze – „věřil, a proto…“ nějak jednal. Jakub to ve svém listě píše naprosto jasně:

• Jk 2:17 Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.

Taková víra je stejná, jako víra démonů. Naše víra, naše poznání toho, kdo je Bůh a co pro nás udělal, se musí přenést do našeho každodenního života. A o tom mluví Pavel s efezskými staršími. Ukazuje jim na konkrétním příkladě ze svého vlastního života, jak se jeho důvěra v Boha, o které mluvil ve v. 32, promítala do jeho každodenního života v Efezu.

• Sk 20:33-35 Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘

Pavel tady nemluví z duše mnoha současným pastorům a kazatelům. Sám jsem mluvil s některými kazateli, kteří říkali: „Kdybych musel pracovat, tak bych nemohl dělat kazatele.“ „Nemůžeš chodit do práce nebo pracovat na částečný úvazek a plnohodnotně sloužit v církvi.“ Hm… To potom vypadá, že služba evangeliu je zaměstnání na osm hodin denně. Ale to už není služba evangeliu pokoje.

Podívejme se do verše 35, kde najdeme tři věci, které nám ukazují, jak by se měla víra křesťanů projevovat v našich životech.

A. Tvrdá práce

Takto máme pracovat… Řecké slovo, které je tady použité pro práci, je slovo, kterému by asi nejlépe odpovídalo slovo ‚dřít‘. Pavlíkův překlad Nového zákona tam má slovo ‚lopotit se‘. To slovo znamená těžkou, naprosto vyčerpávající práci.

Toto slovo používá Petr v Lk 5,5, když říká Pánu Ježíši, že spolu se svými druhy pracovali celou noc a nechytili žádnou rybu.

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Na jiném místě je toto slovo použité pro popis práce rolníka, který se musí těžce namáhat, než spatří úrodu (2 Tm 2,6). Jinde takto Pavel popisuje svou touhu získat nevěřící pro evangelium:

• 1 Tm 4:10 Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu…

Kromě toho je často tímto slovem popsaná práce starších v církvi – zvláště práce vyučování a kázání.

• 1 Tm 5:17 Starším, … ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.

Víra křesťanů se bude projevovat tím, že budou tvrdě pracovat. Ve druhé polovině 15. století vznikla na našem území jednota bratrská. Byla to první reformační církev a jako taková čelila neustálému pronásledování ze strany panovníků a katolické církve. Ale často bratří nacházeli ochranu u místní šlechty, která si vážila jejich pracovitosti a poctivosti a chtěla na svém panství takové poddané mít.

Jan Kalvín pracoval velmi intenzivně, a když mu přátelé připomínali, aby si odpočinul, tak namítal, že nechce být Pánem zastižen v nečinnosti. Sinclair Ferguson řekl, že člověk byl stvořen k tomu, aby pracoval, protože byl stvořen k obrazu Boha, který je pracující Bůh. A Martin Luther prohlásil, že i děvečka může dojit krávu a dělat to k Boží slávě. Přesně to má být motivem křesťanů – Boží sláva. Ale jejich práce má mít i další důsledky:

• Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

B. Pomoc

Když Pavel popisuje svou práci v Efezu, tak mluví o tom, že vlastníma rukama se staral jak o svou obživu, tak o obživu svých společníků. Efezským starším říká, že máme tvrdě pracovat, abychom mohli pomáhat slabým. Slovo, které je tady použité může znamenat jak slabé, tak i nemocné. V Novém zákoně se používá v obou významech a často tyto významy můžeme zaměnit.

Naše práce má vést k tomu, že se postaráme sami o sebe a nebudeme nikomu na obtíž. To má být určitou výsadou a hrdostí křesťanů.

• 1 Te 4:11-12 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

Zakládejte si na tom, že budete získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám dříve uložili. V Tesalonice s tím měli trochu problém, proto tam musel později apoštol Pavel napsat ona známá slova:

• 2 Te 3:6.10 Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život… Kdo nechce pracovat, ať nejí!

Člověk, který nechce pracovat, není slabý ani nemocný. Je líný. To není někdo, koho by křesťané měli podporovat.

Musíme si uvědomit, že v době, ve které žil apoštol Pavel, nebylo nic takového jako sociální výhody. Pokud byl někdo slabý, takže nemohl pracovat, nebo byl nemocný, pokud osiřelo dítě nebo zde byla vdova, která nikoho neměla, tak takový člověk musel žebrat a obvykle brzo zemřel hlady nebo na nějakou nemoc. Starověká náboženství – a nakonec ani ostatní světová náboženství – neměla a nemají žádné místo pro soucit a milosrdenství. Často je dokonce milosrdenství považované za slabost.

Je to velmi zajímavé – např. ve středověku to byli Arabové, muslimové, kteří měli velké medicínské znalosti. Nebyli to však muslimové, kdo stavěl první nemocnice, ale byli to křesťané. Podobně útulky pro chudé, sirotky a staré lidi, kteří se o sebe nemohli postarat. To je něco, co přineslo křesťanství. Dnes se tahle starost přenesla na stát.

To je důvod, proč musíme pečlivě zvažovat, jak máme aplikovat tento a jemu podobné texty Božího slova. Přestože máme stát, který se stará o některé materiální věci, stále jsou zde věci, o které se postarat nemůže. Pořád jsou tady také lidé slabí, nemocní, osamělí – možná nebudou potřebovat jídlo nebo bydlení, ale společnost, povzbuzení, potěšení, modlitbu, Boží slovo, dobrou křesťanskou knihu nebo podobné věci.

To nás vede k poslední věci, na kterou chci v tomto verši poukázat:

C. Dávání

• Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.

Boží slovo mluví hodně o dávání. Dávání patří neodmyslitelně ke křesťanské víře. Křesťané jsou lidé, kteří dávají. Na tomto místě mluví Pavel o materiálním dávání v kontextu církve. Dávání může mít i nemateriální podobu – můžeme dávat čas, pozornost, můžeme dávat k dispozici své schopnosti nebo znalosti. Je celá řada způsobů, jak můžeme dávat.

Potřebujeme pochopit, že dávání v kontextu církve je způsob, jakým budujeme společenství. Poslouchejte, co říká Boží slovo:

• Gal 6:6-8 Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.

Kromě budování společenství znamená dávání podle Ježíšových slov, která cituje Pavel, také blahoslavenství. Člověk, který štědře dává, je blahoslavený. To slovo znamená také šťastný, spokojený.

Křesťanská víra se musí projevit v životě. Musí dát do pohybu ruce křesťanů. V našem textu jsme viděli, jak ruce křesťanů pracují, pomáhají a dávají na Boží dílo. To je víra v praxi. Ale víra a poznání Boha se bude projevovat ještě dalším způsobem:

III. Srdce (v. 37-38)

V závěru kapitoly vidíme velmi dojemnou scénu – starší z Efezu, vážení a důstojní muži pláčou a objímají Pavla. Jsou dojati jeho slovy. Křesťanská víra hýbe srdcem. Než jsme se stali křesťany, bylo naše srdce tvrdé, kamenné. Ale Bůh nám dal nové srdce – masité, srdce, které umí milovat tou pravou láskou, která je z Boha.

Tady je něco, co tvoří tmel křesťanského společenství, církve – a tím je láska. Křesťanské společenství je postaveno na pravdě Božího slova, je budováno aktivní a ve skutcích se projevující vírou a spojovanou vzájemnou láskou. Křesťanská víra se projevuje také citem. Podívejte se do textu:

A. Emotivní křesťané

Jsou tu křesťané, kteří neváhají projevovat své emoce. Ježíš je projevoval. Plakal nad Jeruzalémem. Jeho srdce bylo plné soucitu, když viděl lidi, kteří byli jako ovce bez pastýře. Byl pohnut lítostí, když potkal pohřební průvod osamělé vdovy, jejíž jediný syn zemřel.

B. Citliví křesťané

Tady jsou křesťané, kteří jsou pohnuti soucitem. Oni trpí spolu s Pavlem. Jsou dojati jeho slovy. Jsou vnímaví. Vědí o Pavlově lásce k nim a k efezské církvi. Slyšeli, co Pavla čeká v Jeruzalémě. Dokážou soucítit s druhým člověkem. To je to, co dělá Bůh s naším srdcem. Učí nás a proměňuje.

Jeho láska k nám nás učí těmto věcem.

• 1 Tesalonickým 4:9 O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi.

Boží láska je vylita do srdcí všech křesťanů. Čím více poznávají pravdu, tím více tato láska proniká do jejich životů a projevuje se ve skutcích, o nichž jsme mluvili. Naše srdce se proměňuje, je pohnuté Božím dílem, které vykonal, když poslal svého jediného Syna, aby se stal člověkem a jako člověk vzal naše hříchy na kříž. Díváme se na Krista a naše srdce se proměňuje. Díváme se na Kristův kříž a naše srdce je naplněné Boží láskou, přemožené Boží velikostí, ohromené Boží slávou a moudrostí. Žasneme nad dokonalým Božím plánem. To je srdce křesťanů. A toto srdce miluje Boha.

Závěr (v. 36)

Vynechal jsem verš 36, který mluví o tom, jak Pavel poklekl a pomodlil se. Je to takové spojení, které dává dohromady celý náš text. Modlitba spojuje mysl, vůli i city. V modlitbě přicházíme k Tomu, kterého známe, kterého poznáváme v Jeho slově, k modlitbě poklekáme, protože posloucháme Boží slovo, které nám říká, abychom se modlili a usilovně hledali Boží tvář. Naše vůle je v plné práci, když se jdeme modlit. A naše srdce hoří, když se modlíme.

Křesťanský život je životem modlitby. Modlitba je dýcháním křesťana. Modlitba není něco pro těžké chvíle, ale je to tlukot křesťanova srdce. Každý úder našeho srdce je modlitbou, kterou voláme k Pánu: Přijď, Pane Ježíši, přijď brzy. Modleme se.