Co je náš život? (Ř 1:7-15)

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 3. února 2019

Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.(1K 9:23)

Úvod

Pokoj vám a milost drazí v Kristu i případní hosté! Přemýšlejte o otázce, proč jsme dnes tady, kvůli čemu jsme sem dnes přišli? A já zatím začnu trochu netradičně.

Společnost se nám dělí a radikalizuje. Nesmiřitelnost mezi skupinami lidí narůstá a brousí si ostří mečů. Do toho posloucháme, jak se prožraly prostředky z privatizace, které nám měli podle politiků přinést kapitál. Jen v penzijním fondu, který měl být základem stále chybějící penzijní reformy, zůstalo ze skoro 400 miliard pouhých třicet. A těm urazí drábky nynější parta kolem pana Babiše.

Žádný dobrý výsledek. Protože politici v devadesátých letech nepochopili, že kapitál, to nejsou peníze. Peníze se stávají za určitých okolností kapitálem. Když je dobře investujeme do vzdělání, výzkumu, vývoje technologií a do celkového Know how.

Takže podle ekonomů se z ČR stala výrobna, kde je přidaná hodnota práce směšná. A to je do budoucna velmi špatné. K tomu nám hapruje zemědělství, kde velké firmy žijící z nesmyslných dotací plundrují a devastují půdu. Protože k ní nemají vztah, jaký měli naši předkové. Jediné, co je zajímá, jsou zisky. Po nás potopa.

A poslední jobovkou jsou naše lesy. Přes dvě stě let postavené a obhospodařované na jediné dřevině, která je hospodářsky skoro zázračná, ale z ekologického pohledu a v dlouhodobém horizontu pro naše lesy likvidační. Smrk nese peníze, ale i spoustu problému, pokud je vysazován, tam, kde není jeho přirozené stanoviště a ještě k tomu bez doprovodných dřevin. Výsledek, kůrovcová kalamita nebývalých rozměrů. Hrozba úplného odlesnění v některých částech ČR. Zalesnění dle zákona do dvou let neproveditelné. Protože prostě není v celé ČR dostatek sadebního materiálu. Tím znovu degradace tentokrát lesní půdy vlivem eroze. No prostě zářivá budoucnost. A nyní se znovu ptám, už víme, proč jsme dnes zde, v církvi Ježíše Krista? V Matoušovi čteme totiž ještě horší předpovědi:

• Matouš 24:4-13  Ježíš jim odpověděl: "Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.  Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat `já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.  Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.  Ale to vše bude teprve začátek bolestí. Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

Jsme v Kristu, v tvrzi, která nebude dobyta, v hradu přepevném, kterým je pro nás náš Spasitel! Jsme tu pro Jeho slávu. Stojíme v jeho lásce. Chválíme ho, děkujeme Mu a sytíme se Jím i Jeho psaným slovem, abychom obstáli. A nevychladli ve víře a lásce. Abychom nebyli svedeni lží. Pokračujme tedy ve výkladu první kapitoly listu do Říma. Verše 7-15.

Římanům 1:7-15   Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře. Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji  při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil, to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou. Rád bych, abyste věděli, bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy; ale až dosud mi v tom bylo vždy zabráněno. Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě.

Odkazy: Mt 24, 4-13;

Pavlova vděčnost! (verš 7-8)

A. Všem vám v Římě!

V prvním kázání z listu do Říma jsme si ujasnili historický rámec a kontext. Tedy kdo, komu a proč psal. Důvodů bylo více. Můžete se podívat do textu prvního kázání. Ale tím nejsilnějším důvodem je samotné evangelium a úžasná jednota, kterou přináší církvi Ježíše Krista složené jak z obrácených Židů, tak i z pohanů. Může někdo namítnout, že tím nesilnějším důvodem nebylo právě toto? Nádhera, bohatství milosti, síla a moc evangelia? Sám Pavel by řekl: „Naprosto ne!“

Pavla trápí rozdělení a nejednota římské církve, způsobená vyhnáním všech Židů z Říma roku 49 n. l. Tedy i křesťanů ze židů. Jejich návrat zhruba po deseti letech, znamenal, že mezi věřícími z pohanů a ze židů byla nedůvěra, rozdělení i svár. Židé lpěli na obřízce a dodržování zákona, pohané se povyšovali. Pavel se proto rozhodl, že napíše nejobsáhlejší, nejhlubší a nejkrásnější teologické pojednání v Písmu o tom, co je evangelium. Sám říká:

• Římanům 1:16-17  Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Evangelium je pro všechny mocí Boží ke spáse. Pro povolané z řad Židů, ale i z pohanů všech národů. Nečiní rozdíl. Proto Pavel píše v sedmém verši slova: „Vám všem v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti. Milost vám a pokoj!“

Hned v sedmém verši Pavel tedy zdůrazňuje, že jsme Bohem stejně milování a stejně povoláni k té samé svatosti. Není mezi námi v tom žádný rozdíl. Žida nemiluje Bůh více, než pohana, nepovolává ho nějakou větší, či kvalitnější mocí. Ani ho nepovolává k jiné, dokonalejší, či vyšší svatosti a naopak.

B. Na prvním místě děkuji Bohu za vás všechny, Židy i pohany!

Boží lid je přeci celý lidem jednoho Boha Otce, jednoho Boha Syna i jednoho Boha Ducha svatého! My nejsme sborem, který je složený z etnických Židů a z pohanů. Nikdo z nás se nehlásí k národu Židů. Ale přesto si musíme být vědomí toho, že platí:

• Galatským 3:26-29  Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.  Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.

Proto Pavel v osmém verši duplicitně znovu ukazuje na tuto jednotu v Kristu. Tentokrát skrze svou vděčnost buduje jednotu Božího lidu: Ř 1:8  Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny,

Nečteme zde nic o tom, že Pavel vzdává díky více Židy, nebo pohany. Ale za všechny v Kristu. Nedělejme proto mezi sebou rozdíly, ale hledejme jednotu smýšlení, ve víře, lásce a upřímnosti srdcí. Ať muž, žena, či dítě. Ať silný, nebo slabší ve víře. Ať bohatý a slavný, nebo obyčejný člověk. Každý z nás je vykoupen stejnou krví jednoho a jediného Božího Syna. Tedy stejná hodnota, stejná láska, stejná povolávající moc i stejný a rovnocenný podíl na Boží svatosti. Není to nádherné?

A ještě jednu věc důležitou k první polovině osmého verše. Co činí Pavel na prvním místě, koho má na prvním místě? Boha, k němu se obrací na modlitbách a Jemu projevuje stejnou vděčnost za všechny v Římě. Vždyť evangelium je Boží mocí a spása je Božím dílem.

 

C. Děkuji za svědectví vaší víry!

Jednotu potom Pavel potřetí vyvýší i v druhé polovině osmého verše. Vidíme, jak je pro Pavla důležitá. Zde Pavel vysvětluje, proč ještě vzdává Bohu díky: protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o jejich víře. A vidíme jednotu té víry, která září ve světě. Je to jejich víra, všech Bohem milovaných a zachráněných v Římě. To není víra jen Židů, nebo jen pohanů. Není to víra jen jejich starších, či kazatelů. Je to jejich víra. Jedna víra, jednoho těla Kristova. Milovaní, ani zde u nás to není víra Pavla Borovanského, Honzy Suchého, Nebo támhle Marušky a Terezy. Ano, každý z nás potřebuje stát před Bohem sám za sebe a mít víru v osobního Spasitele Ježíše. Ale nad tím je jednota těla Kristova, kde On je hlavou. Pavel píše v úvodu svého listu důležitá slova.

Římanům 1:7-8  Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.  Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře.

Odkazy: Ř 1, 16-17; Ga 3, 26-29;

Bůh, jemuž z celé duše sloužím! (verše 9-12)

A. Bez ustání se za vás modlím a prosím, abych se mohl k vám dostat!

Ve verši 9-12 pokračuje Pavel těmito slovy: „ Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji  při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil,  to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.“

Pavel říká: „Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem,“ Zastavme se u těchto slov. Apoštol Pavel slouží Bohu z celé své duše! Už není tím Saulem, který byl sice nadmíru horlivý v náboženství svých předků, ale bylo to jen povrchní bílení hrobů, obsahujících mrtvé shnilé kosti.

Nyní Pavel z Boží milosti nové stvoření, slouží Bohu v novosti života z moci Ducha svatého. A proto se v Pavlovi naplňuje první přikázání!

• Marek 12:29-30  Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´

Jinak než jako znovuzrozený křesťan, nemůže člověk Bohu takto z celé své duše sloužit. Dokonce vůbec nemůže Bohu nijak sloužit.

Pavel si také bere Boha Otce za svědka a to nám ukazuje velmi zřetelně, že ta slova jsou silná a vážná! Podobně ve Filipským Pavel píše:

• Filipským 1:8  Bůh je mi svědkem, jak po vás všech vroucně toužím v Kristu Ježíši.

Ve Fp 1, 8 Pavel potvrzuje sílu své touhy. Bůh je Pavlův svědek o tom, že Pavel vroucně touží po všech svých sourozencích ve Filipech. A v případě Pavlových bratrů a sester v v Římě Bůh Otec Pavlovi dosvědčuje, že: „ Pavel bez ustání pamatuje na všechny v Římě  při všech svých modlitbách.“ 

Kdykoli se tedy Pavel modlí k Bohu, ať ve dne, či v noci, vždy u toho pamatuje na římskou církev. Modlí se za své sourozence, za jejich jednotu a vzájemnou lásku. Proč je Pavel tak toužící, věrný a vytrvalý? Protože je novým stvořením a tak je celé jeho bytí doslova na život a na smrt upřené ke službě Bohu Otci i Synu Ježíši Kristu. Pavel nezná a nechce znát nic jiného, než evangelium! Ale my jsme na tom přeci stejně, nebo snad ne? Jsme přeci nová stvoření jako Pavel? A tak drazí usilujme o stejnou touhu, mějme stejnou touhu. Buďme věrní a vytrvalí ve všem, jako Pavel.

Vytrvalá a věrná modlitba, to je jedna z nejdůležitějších služeb v církvi. Je to stěžejní služba. Modlitba za církev, za bratry a sestry v Kristu! A co je na té službě to nejnádhernější? Přeci poznání, že v této službě může a musí stát každý. Muž, žena i dítě. Starší, kazatel, evangelista, prostě opravdu každý. Dokonce i ten, kdo nemůže mluvit, se může modlit ve svém duchu a ve svém srdci. Bůh ho v Kristu uslyší!

Bratři a sestry, prosme Pána o milost a růst v této službě. Stojí přeci psáno v Jakubovi:

• Jakubův 5:16b-18 Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.

Vy všichni drazí, jste v Kristu stejně spravedliví, jako byl Boží muž Eliáš. A ještě pevněji stojíte, protože on hleděl před sebe a viděl v náznacích. Vy však ve víře víte. Modlete se proto v každý čas za sebe i druhé, za církev a vězte, že Bůh bude konat. Budou se dít věci! Větší, než tři a půl roku sucha a než déšť po další modlitbě. Uvidíte déšť, který nebude zavlažovat zemi, nýbrž vás, církev, Boží lid. A ten ponese úrodu, protože je naroubován na pravém vinném kmeni!

Jednu věc ale musím ohledně modlitby zdůraznit. A totiž to, že musíme budovat věrné, láskyplné vztahy, bez nich totiž nebudeme poznávat potřeby druhých, ani církve. Musíme se aktivně a na prvním místě zajímat o potřeby druhých. Jen tak se potom budeme moci modlit za konkrétní potřeby. Podívejte se na Pavla. On zná potřeby římských křesťanů. Ví, co potřebují poznat a pochopit, aby žili v pravdě a lásce. Nečeká službu od druhých, až oni začnou sloužit jemu. Jde a slouží druhým. Proto jim píše to nejúžasnější bohovědné poznání o evangeliu Božího Syna! A podívejte se také na to, že od vyučování touží přikročit také k činům. Chce být římským bratrům osobním příkladem a povzbuzením. Je to patrné z jeho dalších slov. Pavel se neustále za Římské věřící modlí a….

B. Toužím vás poznat a přispět k vašemu budování!

prosí, zda by mu konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k nim. Touží je spatřit, abych se s nimi sdílel o některý duchovní dar a tak je posílil,  to jest, aby se spolu navzájem povzbudili vírou jak jejich, tak Pavlovou.“

Pavel nekončí u dopisu. Nekončí u slov. Přestože věděl on, i římští křesťané a víme i my dnes, že slova Pavlova listu jsou plně vydechnutá Božím, svatým Duchem a mají spasitelnou, proměňující a posvěcující moc! Ale jak se pozná přítomnost této moci v životě jednotlivce i celé církve? Jak můžeme poznat, že je přítomná v našich životech? Jakub píše, že víra bez skutků je mrtvá.

• Jakubův 2:17-23  Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.  Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost´ a byl nazván `přítelem Božím´.

Všimněte si prosím posledních slov. Tak se naplnilo Písmo, říká Jakub. A u Pavla vidíme totéž. On píše veden Duchem svatým Boží slova, ale zároveň již podle nich jedná. Prosí neustále při každé modlitbě, aby mohl osobně uvádět slova Ducha Božího do praxe spolu s křesťany v Římě! Pavel touží římské spatřit a tím i poznat. Chce osobně přispět k jejich budování!

Bratři a sestry, každý dobrý skutek a dílo, ke kterému nás povolal dobrý Bůh Otec, ve svém synu Ježíši musí splňovat některé věci, aby se skutečně jednalo o dobrý skutek a dobré Boží dílo.

Za prvé musí vycházet z pravdy Božího slova, plně vydechnuté Božím Duchem. Ne nad to, nebo mimo to, co je psáno v Písmu. Písmo je dostatečné, plné pro učení i praxi věřících. Připravuje plně křesťana ke každému dobrému dílu. 2 Tm 3, 17

Za druhé musí být opřené pevně a v každý čas o modlitby a prosby. Je psáno: „ V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.“ Ef 6, 18

Za třetí musí být uvedeno do praxe. Pokud nevykročím na cestu, nedojdu do cíle nikdy. Naše skutky musí směřovat ke společnému budování a růstu celé církve a ke slávě Boží: Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. 1 Tm 1, 5

A o to usiluje i apoštol Pavel. Touží spatřit všechny v Římě, aby se s nimi sdílel o některý duchovní dar a tak je posílil, Ř 1, 11

C. Toužím vás poznat a být budován!

Ale protože Boží dílo je nádherné a nikoho z vyvolených neopomíjí, ve verši dvanáctém můžeme číst tato slova: „to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.“ Ř 1, 1

Pavel nejenom, že velmi touží poznat všechny v Římě, bez rozdílu toho, zda jsou Židé, či pohané. Nejen, že prahne, dychtí a lne k tomu, aby je mohl osobně budovat. On velice usiluje i o to, aby sám byl římskými souvěrci budován. Stejně jako oni jím. I on skrze ně! Zde bych se rád na malou chvíli vrátil k principu osobního upřednostnění druhých. Řekl jsem, že Pavel na prvním místě sloužil druhým a naplňoval jejich potřeby. Kdo se v církvi ptá a neustále očekává, jak bude církev sloužit jemu, jak bude naplňovat ty jeho potřeby, ten bude zklamán. A to, i kdyby jeho potřeby byly legitimní a skutečné. Je přeci psáno.

• 1 Korintským 10:24  Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!

Vždyť ani samotný náš Pán nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil! Myslíme si snad, že jsme větší a více, než On? Mt 20, 28. Mějme tedy v tomto Kristovu mysl, stejně jako Pavel a potom bude slouženo i nám. Budeme-li sami těmi prvními, co slouží! Pavel věrně slouží, a proto je i jemu slouženo, je budován a povzbuzován. Roste!

A to je, milovaní, o těle Kristově. Tělo je dokonalý, živý organismus. Kde není nic nazbyt. Přestože některé údy mají jakoby větší slávu. Ale jen jakoby, protože přestanou-li pracovat a sloužit, zůstanou sami, budou odděleni od těla. Co jim zůstane? Nic. Spolu s oddělením ztratí svůj život. Ruka, noha, oko, srdce, to vše je dáno tělu ke společnému prospěchu a nic nemůže žít samostatně bez zbytku celého ostatního těla!

K takovému životu jsme jako církev povoláni, abychom byli nerozdělitelní. Skutečně jedno tělo! Jsme Kristem povoláni a budováni do takové jednoty, že si nebudeme moci ani představit plnost života mimo tělo církve Ježíše Krista. Protože to znamená být bez Krista. Být bez jeho těla, znamená být bez samotného Pána Ježíše!

Apoštol Pavel byl Bohem vybrán k velikému dílu. Je asi nejznámějším z apoštolů. Ale co říká a v jakém pořadí? „ toužím vás spatřit a budovat, toužím vás spatřit a být vámi budován.“

Nestaví se do role duchovní elity. Někoho takového, kdo by svou přítomností oblažoval blahosklonně ty druhé, ty hluboko pod ním. Ani nepožaduje na prvním místě službu druhých sobě. On přeci není Bůh, ale pouhý omilostněný hříšník. Ví, že to není jeho dílo, nýbrž dílo Toho, kdo za něj zaplatil vysokou cenu, stejně jako za každého křesťana. Ví, že to není on, ale milost Boží, která je s ním a která pracuje v něm a skrze něj i s celou církví! Pavlova pokorná služba je jeho osobním příkladem, posilou a povzbuzením nám všem i dnes.

Římanům 1:9-12  Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil,  to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.

Pojďme dál spolu s textem.

Odkazy: Mk 12, 29-30; Fp 1, 8; Jk 5, 16b-18; 2, 17-23; 2 Tm 3, 17; Ef 6, 18; 1 Tm 1, 5; 1 K 10, 24; Mt 20, 28;

Evangelium činí z Pavla i z nás dlužníky (verše 13-15)

A. Vězte, že jsem už mnohokrát chtěl přijít, kvůli Pánovu evangeliu!

Římanům 1:13  Rád bych, abyste věděli, bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy; ale až dosud mi v tom bylo vždy zabráněno.

Pavel odhaluje ve svém dopise před zraky římských křesťanů svůj záměr přijít k nim, jako dlouhodobý záměr. Je to zbožný záměr, který má Pavel v srdci již dlouho. Často už zamýšlel vydat se do Říma, ale vždy mu v tom bylo zabráněno. Nechci, abychom si mysleli, že nějaká duchovní moc bránila Pavlovi v tom, aby se vydal do Říma. I když i tak by to mohlo být, Pavel o tom v Písmu mluví. Spíše nám text říká, že do toho vždy Pavlovi přišlo něco, co musel řešit jako prioritu. Tím mu bylo zabráněno přijít do Říma.

Chtěl bych, abychom z textu dostali podstatné informace, ne poznatky o tom, co Pavlovi v jednotlivých případech bránilo. Proč Pavel považuje za dobré sdělit římským křesťanům, že už dlouho a mnohokrát se chystal k nim přijít? Pomůže nám v tom kontext.

Za prvé předcházející verše mluví o tom, že Pavel na církev v Římě neustále pamatuje a modlí se za ní. Prosí Boha, aby se mohl do Říma dostat. Také velmi touží být oporou a povzbuzením bratrům a sestrám v Římě, budovat je a být jimi budován. To vidíme ve verších 9-11.

Za druhé přímo ve 13. verši stojí o Pavlově přání sklidit i mezi římskými sourozenci v Kristu nějaké ovoce. Chce je povzbudit, posílit a budovat svou víru, a sám se nechat budovat víru jejich. To je to ovoce. Pokud budujeme druhé a jsme jimi budováni, pokud vzájemně rosteme ve víře a lásce, potom neseme jako církev ovoce Bohu. A to je Pavlovo nejniternější přání, oslavit tímto ovocem Krista a evangelium.

Za třetí ve verších 14-15 mluví o svém dluhu Řekům i barbarům. Dluhu, který má ke všem lidem bez rozdílu, vzdělaným i prostým. A z vědomí tohoto dluhu pramení Pavlova touha svědčit evangeliem i v Římě!

Když poskládáme všechny tyto informace dohromady, dospějeme k poznání toho, co bylo Pavlovým motivem a zdrojem ve kterém čerpal sílu pro svoji službu. Proč chtěl do Říma přijít? Kvůli Pánu, kvůli Jeho evangeliu, kvůli kříži, aby přinesl Bohu sklizenou úrodu k Boží slávě!

Proč ale Pavel považuje za důležité sdělit toto vše ve svém dopise? Kvůli 16-17 verši. Kvůli tomu, aby jim ukázal na svém vlastním příkladu nádheru, moc, slávu, milosrdenství a dobrotu evangelia Ježíše Krista.

• Římanům 1:16-17  Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Pavel ukazuje čím je pro něj evangelium! Není pro něj totiž tou nejhlavnější pohnutkou v jeho životě. To by bylo příliš málo! Evangelium je samotným Pavlovým životem! Milovaní, Pavel nic jiného nemá, ani nechce mít! Pro nic jiného nežije. Na kříži zemřel v Kristu všemu, aby byl živ jen a jen Bohu a Jeho evangeliu! Nepatříme sami sobě, bylo za nás draze zaplaceno! Ve čtrnácté kap. Ř stojí:

• Římanům 14:7-8  Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

To je Pavlovo absolutní vyjádření, které ukazuje na to, že být skutečným otrokem Krista rovná se život. Nic jiného. Pavel se podřídil naprosto svému Pánu, svému Mistrovi a Jeho evangeliu. Všechen jeho čas na této zemi, jeho představy, přání, ambice! To vše Pavel podřídil jen tomu jedinému. Evangeliu! Službě svému Pánu a Spasiteli. Naprosto bezvýhradné, bezpodmínečné, ano můžeme v souladu s Písmem říci, otrocké službě. Pavel je spjat s Kristem a evangeliem na život a na smrt. Nic jiného nezná, nic jiného nevyznává!

A svědčí římským křesťanům i nám dnes, že máme učinit to samé. A pokud tak učiníme? Pokud zapomeneme na své životy, a budeme mít před očima jen našeho Pána a Mistra Krista, a v srdcích jen jeho vůli? Potom zákonitě budeme a musíme být v Boží jednotě. V takové jednotě, o jaké se nám možná ani nesní! Proč? Protože evangelium nedělá mezi lidmi rozdíly, ale naopak je sjednocuje v Kristu nepřekonatelnou mocí Boží.

To chce Pavel ukázat a touží to naučit křesťany v Římě. Že jen tak přestanou rozdíly a rozdělení, když se jim evangelium Ježíše Krista stane tím, čím bylo pro Pavla! A to platí i pro nás přátelé. Životem je pro Pavla evangelium Fp 1, 21. Cokoli v tomto světě bylo Pavlovi drahé, odepsal kvůli Kristu a Jeho evangeliu Fp 3, 7. Dokonce nežije již Pavel, nýbrž jeho Mistr a Pán v Pavlovi Ga 2, 20.

Jinými slovy Pavel píše židovským křesťanům do Říma: „Odepište jako ztrátu pro Krista obřízku a lpění na Mojžíšově zákoně. I když je vám to drahé kvůli otcům, evangelium je více. Učiňte tedy Krista a evangelium svým životem.“

A pohanům píše podobně: „ nestavte na své pýše, a na údajné síle své víry, nepovyšujte se nad slabšími ve víře. Jste spaseni ne silou svého přesvědčení, ale křížem Ježíše Krista, evangeliem. To učiňte svoji silou a životem“

Jak Pavel promlouvá k nám? K našemu sboru a ke každému z nás jednotlivě? Máme své životy a v nich pro nás důležité věci a k tomu jako přídavek Krista a evangelium? Nebo je pro nás Ježíš a Jeho kříž naprosto vším? Když hypoteticky připustíme, že bychom ztratili našeho drahého Pána a Mistra. Znamenalo by to pro nás, že ztratíme naprosto, ale naprosto úplně vše? Zemřeme uvnitř v okamžiku takové ztráty? Pokud odpovíte ano, to potom zemřeme, stojíte správně milovaní. Jako stál apoštol Pavel.

B. Evangelium je mým dluhem lásky, je hnací silou mého bytí!

V posledních dvou verších Pavel říká následující slova:

Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě. Ř 1, 14-15

Pavel se cítí dlužníkem všech lidí, urozených i prostých. Ano opravdu všech lidí. Protože výraz „Řekové“ obsahuje všechny národy říše Římské, které přijali řecko-římskou kulturu a řecký jazyk, jako základ této kultury. Barbaři potom jsou všechny další, tehdy známé národy.

Evangelium nečiní rozdíly mezi lidmi. Bůh je dobrý. Není jako my. Nikomu nestraní pro jeho urozenost, nebo naopak neurozenost. Pro něčí chudobu, nebo bohatství nebude nikdo spasen. Ale jen z lásky, z milosrdenství a z dobroty, kterou nám přinesl náš Spasitel a Bůh Ježíš.

A právě pro milosrdenství a Boží slitování je Pavel dlužníkem všech lidí. On nedluží ve skutečnosti jim, ale Bohu samotnému. Pro Boží lásku a evangelium, je potom dlužníkem této lásky a tohoto evangelia všem lidem. Odtud tedy jeho touha spěchat do Říma a svědčit evangeliem Ježíše Krista. To je ta moc, bořící hradbu mezi Židy a pohany, mezi všemi lidmi. A to je ta moc, kterou potřebovali tehdy v Římě, a kterou potřebujeme i my dnes v České zemi.

• 1 Korintským 15:1-4  Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem,

Odkazy: Ř 1, 16-17; 14, 7-8; Fp 1, 21; 3, 7; Ga 2, 20; 1 K 15, 1-4;

Aplikace

Toto evangelium bylo zvěstováno i nám. Přijali jsme ho, stojíme na něm? Pokud ano, jsme stejnými dlužníky jak Pavel. Podřiďme mu tedy bezpodmínečně a bez výhrad své životy. Potom Zemřeme všemu ostatnímu, jako Pavel, abychom byli živi slovu života, jako Pavel! Vždyť nejsme najati za mzdu, nýbrž bylo za nás draze zaplaceno. Nepatřili jsme sobě, ale hříchu a smrti. Nepatříme ani nyní sobě, nýbrž Ježíši Kristu a Jeho evangeliu. Tak jsme byli vykoupeni, krví Božího Syna, mocí evangelia. (1 Pt 1, 18-20) Amen!

Odkazy: 1 Pt 1, 18-20;